Změna ve znamení sociálních sítí

Revoluce občanská, nikoli náboženská!

U zrodu egyptského či tuniského povstání nestály Muslimské bratrstvo nebo islamisté z tuniské organizace En Nahda, ale mládež, která se prostřednictvím Facebooku mobilizovala proti policejní zvůli, aby bojovala za spravedlnost, zlepšení svých životních a pracovních podmínek, ochranu základních lidských práv a občanských svobod, včetně práva na svobodu projevu a svobodnou volbu svých politických zástupců. Revoluce na Blízkém východě lze proto označit za velmi úspěšné neislámské a nenásilné revolty, kde Muslimské bratrstvo hraje roli velmi umírněnou.

Protesty nezačaly letos

Egypt zažil krátké období liberalizace v roce 2005, kdy Bushova vláda donutila režim k tomu, aby umožnil kandidovat v prezidentských volbách i nezávislým. V té době vzniklo z iniciativy několika stovek intelektuálů politické hnutí Kifája a celá řada spolků „za změnu“. Jejich cílem byla změna příliš úzkých pravidel politické participace a vyjádření protestů proti Mubarakově kandidatuře. Když v roce 2005 získalo Muslimské bratrstvo, kandidující jako nezávislí pětinu míst, Mubarak rozpoutal proti islamistům největší represi od 80. let. Uzavřel televizní stanice, a pozavíral část opozice včetně blogerů.

Kdyby jsme ovšem byly v době faxů, papírových letáků a pevných telefonních linek, pravděpodobně by k žádnému domino-efektu na Blízkém východě nedošlo. A možná, že by se tyto země žádné demokracie nikdy nedočkaly. Analytici popsali situaci v Egyptě a Tunisku jako suchá křesadla, která čekala na jiskru k explozi. V Tunisku, k té oné jiskře došlo doslova, když 26 -tiletý vzdělaný muž jménem Mohamed Bouazizi, který nemohl najít odpovídající práci a tak prodával zboží bez licence, se rozhodl zapálil poté, co se mu orgány pokusily ukončit jeho pouliční podnikání. Po incidentu byl Bouazizi natočen jak leží v nemocnici na video, které potom co se objevilo na YouTube, rozptýlilo protesty v Tunisku a po jejich úspěších vyvovalo další revoluce v Egyptě, Jemenu nebo Jordánsku. On (zemřel 4.ledna 2011) a další jeho stoupenci chtěli tímto aktem ukončit nátlak zkorumpované autokratické vlády, jemuž po léta museli čelit. Bývalý prezident Tuniska Zine El Abidine Ben Ali odstoupil 14. ledna 2011, po 23 letech moci a o měsíc později 11. února ukončil své 30 -tileté vládnutí v Egyptě Husní Mubarak.

V Egyptě za vším stál pracovník Googlu

„My všichni jsme Khaled Said“ zněla stránka vytvořená na Facebooku, která je všeobecně považována za katalyzátor revoluce v Egyptě. Wael Ghonim, vedoucí marketingu pro Blízký východ a Severní Afriku ve společnosti Google, je ten, který pomohl spustit onu silnou mediální kampaň na sociální síti a mobilizovat tisíce občanů. Stal se národním hrdinou. Jelikož se kvůli silným obavám a strachu rozhodla egyptská vláda zprvu webové stránky Twitteru a Google blokovat, museli se nakonec obě společnosti spojit, aby vládní cenzuru obešly a Egypťané tak mohli nadále twitterovat za účelem protestu.

Stránka na Facebooku, vytvořená s cílem vrhnout světlo na policejní brutalitu, kterou občané museli posledních 30 let trpět, a to hlavně kvůli platnosti tzv. vyjímečného zákona, kdy policie měla široké pravomoce, cenzura vlády byla legální a základní lidská práva prakticky neexistovala, získala okamžitě jediným kliknutím příznivce na celém světě, kterých je nyní více jak 80 tisíc. Posílali zprávy a komentovali situaci. Příběh Khaleda Saida, který byl nakonec ubit k smrti egyptskou policií v Alexandrii 6. června 2010, pomohl spojit mezinárodní organizace pro lidská práva s obyčejnými Egypťany a tak šířit povědomí o policejním zneužívání a mučení.

I když je nepravděpodobné, že by někdy došlo k druhé Sametové revoluci v naší zemi, protesty na Blízkém východě jsou ukázkovým příkladem toho, jakým způsobem lze těchto sociálních a informačních sítí využít a jaký mají obrovský potenciál, který si občané Egyptu, Tunisu, Iránu nebo Bahrainu na rozdíl od nás rozhodně plně uvědomují. Společnosti jako Google, Facebook, Twitter nebo YouTube navždy změnily způsob komunikace a interakce lidstva. Lidé jsou stále více vzdělaní a informovaní nejen o domácí politice, ale především o světě kolem nich. Tento fenomén ukázal, že je nejen nejrychlejším prostředkem šíření zpráv a mobilizace občanů, ale i tím nejmodernějším nástrojem k demokratickým a nenásilným občanským revolucím - stačí jedno pípnutí nebo vytvoření Facebookového sloupku na zdi. Využití nových médií se stalo součástí teorie a politiky nenásilí, kterou použili v minulosti např. Gandhi nebo M. L. King aby změnili světové veřejné mínění.

Jsou obavy Západu na místě?

Velkou neznámou zůstává to, kdo a jak bude vládnout zejména Jordánsku a Egyptu, který už dlouho udává politický tón arabskému světu. Egypt a Jordánsko jsou také jedinými dvěma arabskými zeměmi, které s Izraelem podepsaly mírovou smlouvu, a díky kterým se Západu daří udržet si v oblasti bohaté na ropu a plyn svůj vliv a ohlídat si své zájmy. Vývoj v Egyptě, ať už bude jakýkoliv, může ovlivnit právě to, čeho se Západní svět nejvíc obává – islámského fundamentalismu. Je to právě opoziční Muslimské bratrstvo, jedna z nejstarších fundamentalistických organizací v arabském světě, která se snaží o sociální spravedlnost, odstranění chudoby a korupce a bojuje za politickou svobodu. Je praotcem politického islámu a má několikatisícovou základu po celém islámském světě. Zahraniční politici se proto staví před dilematickou otázku. Zůstane Egypt spojencem Západu i po demokratické změně režimu? I když Muslimské bratrstvo obhajuje demokracii a její kompatibilitu s konceptem islámského státu, nebude pravděpodobně hrát roli věrného spojence Západu jako Mubarak. Digitální propojení současného světa a nástup nové generace, z níž část je formovaná pluralitní globální kulturou však dávají dobré šance i ostatním politickým silám k postupnému vyrovnávání této výchozí převahy islamistů.

Globální internetová svoboda – ano nebo ne?

Nezapomeňme, že však existují země, které mají omezený přístup k internetu a jejichž autoritativní režimy blokují sociální sítě pro své občany – akt, který je v demokratickém státě nemyslitelný a v rozporu se základními lidkými právy a demokratickými hodnotami. Americká ministrině zahraničí Hillary Clintonová je silným zastáncem pro volný přístup k internetu a ve svém hlavním projevu na toto téma popsala internet jako veřejný prostor 21. století. Tato obhájkyně gobální internetové svobody dále řekla- „internet se stal světovým náměstím, školní třídou, tržištěm, kavárnou nebo nočním klubem“. Hillary Clintonová tento týden dodala, že ministerstvo zahraničí vynaloží příští rok 25 millionů dolarů na podporu internetové svobody po celém světě. A jak svojí internetovou nesvobodu bude řešit nejlidnatější země světa Čína, která má paradoxně nejvíce uživatelů internetu a mobilních telefonů na celém světě?