Vaše chyba, máte mít miliony

K tomu státnímu dluhu podrobněji. Pamětníci slavného inzerátu ministra financí první Topolánkovy vlády Vlastimila Tlustého o dluhové povodni, kde po volbách 2006 bědoval nad údajnými 1,3 miliardy bilionu korun státního dluhu (spletl se o půl bilionu), mohou konečně říci – už je to tady. Státní dluh na konci roku 2010 dosáhne (když to dobře dopadne) 1346,6 miliardy korun a předpoklad na rok 2011 je 1482,5 miliardy korun. Když to zkrátíme, pravicové vlády posledních let dokázaly český státní dluh zdvojnásobit v situaci, kdy všechny náklady naší finanční krize 90. let, bankovního socialismu a loupežnických investičních fondů z časů vlád Václava Klause, byly dávno uhrazeny.

 

Nicméně jednou je ten dluh tady a rozpočtový výbor teď chystal sněmovnu k truchlivým úvahám, kdo to zaplatí. Návrh sociální demokracie na obnovení daňové progrese, tedy aby více přispívali ti, kterým to vadí méně, vláda odmítla. Zdá se, že tak nabídla opozici transparent, se kterým se budou dobývat brány Strakovky v příštích volbách. V civilizovaných zemích progresívní zdanění mají, v Rusku a v zemích, které je obklopují, ne. Řekněme si, kam chceme.

 

Kouzelně také vyznívá „hrozba Řecka“, která se vznášela nad našimi státními financemi před volbami, se suchými čísly o letošním průměrném úrokovém výnosu našich nejcitlivějších, krátkodobých státních dluhopisů. Investoři požadovali výnos pod dvěma procenty. Vládní výhled, s nálepkou „velmi konzervativní“, jde do dvojnásobku. Krátce: Pánové Nečas a Kalousek si z vás dělali před volbami legraci.

 

Neméně půvabný je komentář Petra Nečase k rozpočtovým úsporám na úkor rodičovských a dětských příspěvků, dávek bezmocným či nemocným: „Dělají to všichni.“  Připomeňme, že podíl státního dluhu na hrubém domácím produktu roku 2006 činil podle oficiálního dokumentu rozdaného do poslaneckých lavic 24,9 procenta. Byl tedy méně než poloviční než je zprůměrovaný dluh eurozóny. Pak se snížily daně a začalo se šetřit, takže letos má tento podíl dosáhnout 36,6 procenta HDP. Ani to není katastrofa ve srovnání s evropskými sousedy, ale tento podíl je prostě mnohem větší.  Znovu, přitom nebylo třeba hradit nějaké mimořádné náklady (pomineme překvapivě náhlé ukončení arbitráže s Nomurou, když se v jednom z několika sporů začal rýsovat dobrý výsledek pro ČR). Náklady krize nám přece financovali Němci šrotovným. Že by rozpočtu pouštělo žilou snižování příjmů ještě více než krize? Opravdu to vypadá, jako by u toho byl někdo, kdo to neumí. Čili, katastrofa českých státních financí stále ještě nehrozí, ale riziko vzrůstá, pokud u toho Nečasova vláda zůstane.

 

Tvořivější interpretace Nečasova komentáře může znít, že Česko v tom není samo. Nejčerstvější je případ Irska, kde narůstá obava, že drastické rozpočtové škrty udělají věci ještě horšími. Vláda malého Irska, ve kterém žije zhruba polovina obyvatel ve srovnání s Českem, chce prosadit plán, kterým by do roku 2014 zlikvidovala rozpočtovou díru 15 miliard euro. V přepočtu na korunu a na větší Česko by to bylo přes 600 miliard korun. Z toho 6 miliard euro chtějí uškrtit hned v prvním roce (v našem přepočtu by to bylo 240  miliard korun). Kdyby naopak potřebovali sekeru takhle rychle zatnout, věděli bychom, kdo je může proškolit, ale nad takovouto drastickou „ozdravnou“ kůrou kroutí hlavou i ostřílení borci. Úvodník britského listu Financial Times bije na poplach, protože „škrty tohoto rozsahu mohou Irsko vrhnout zpátky do recese“. Britové se mají čeho bát, protože po případném neúspěchu by nepochybně přišlo na řadu další kolo britské pomoci.

 

Vyšlo také najevo, že vláda ustoupila od představ, že na úhradu dluhů přispějí investoři, kteří předtím tak nezřízeně vydělávali, a chce místo toho veškeré náklady krize hodit na daňové poplatníky. Právě v den, kdy se vyjednávala evropská pomoc, ministr financí Brian Lenihan podepsal pětileté prodloužení vládní garance na dluhopisy irských bank. Tím pobouřil dokonce i Mezinárodní měnový fond, který podle Financial Times požadoval přísnější zacházení s věřiteli bank a proti tomu méně drsný program rozpočtových úspor v zájmu hospodářského růstu.

 

A pak strašte Mezinárodním měnovým fondem ve jménu „rozpočtové odpovědnosti“... Není divu, prostor pro ideologickou legraci je vyčerpán, začíná jít o tvrdé a opravdu velké peníze. Přednost začnou dostávat ti, kdo to skutečně umějí.