Úryvek z knihy Bohumíra Ďurička VIII.

Kapitola 18. - Nový domov na Václavském náměstí 43, svatba s Hanou Dvořákovou

Je čtvrtek, už jsem s Janičkou víc než čtrnáct dní. Připadám si jako znovu
narozený. Musím sám sobě přiznat, že jsem nikdy nebyl tak šťastný. Pane
bože, znovu děkuji za každý prožitý den s Janou. Vnímám ve svém okolí,
že mi to mnoho lidí nepřeje, závidí mi. To jsou tedy přátelé a kamarádi.
Nejraději by mně ji svedli. To jsem zvědavý, kdo bude první. Já si myslím,
že první to zkusí Táborský, potom Hála a Urban a ostatní budou
slintat, Zika, Šimek. Musím si na ně dát pozor, ale jak? Jak to mám udělat?
Anděli, Františku, můj motýlku, poraď mi. Poprvé v životě se mi zjevil
můj anděl strážný přímo v kanceláři.

Bohumíre, toto štěstí ti poslal sám Nejvyšší. Važ si toho. Nemusíš se bát.
Jana tě bude milovat a bude ti věrná. Její boží úkol je udělat tě šťastným
a dát ti syna. Rozumíš? Důvěřuj a věř jí.

Tobě se to říká. Já na ni od přírody žárlím. Když ona je tak krásná, neumím
si představit, že to, co dělá se mnou, může dělat s někým jiným.
Já vím, já vím. Ale v tomto ti nemohu pomoci, to si musíš ve své hlavě
srovnat sám. Sbohem, Bohumíre.

Z rozjímání mě vytrhl řvoucí telefon. Začínaly se ozývat cestovní kanceláře.

Byl čas plánovat obchodní vztahy na rok 2008.

„Co budeme dělat dnes večer? Zítra jedeme na lov.“

„Uděláme si večer ve dvou a budeme hrát šachy.“

„Jasně, dneska žádná restaurace.“

Janička souhlasila. Udělala jako vždy chutný salát a upekla tvarohovou
buchtu. Já jsem otevřel láhev červeného, zapálil svíčky a postavil
šachy.

„Janičko, dnes ti slibuji, že u toho nebudu číst ani se dívat na televizi.“
Nádherně se na oko rozhořčila: „No počkej, dneska tě porazím!“

Neprozradil jsem jí, že šachy hraji celý život a v mládí jsem hrál chvíli
sedmý prkno v první šachové lize za Dopravní podniky. Moje láska byla
bez šance.

„Bohumírku, kde jsme to skončili?“

„Já si nepamatuji.“

„Myslím, že u prodeje, ne, sloučení tvých firem ACCT a Intergate.“

„Ty ale máš paměť. Janičko, to, že jsem se chystal koupit loď, letělo
éterem rychlostí blesku. Objednávky se jenom hrnuly, hlavně od nově nalezených
přátel a politiků a od obchodních partnerů. Najednou telefon.“

„Prosím?“

„Tady Jirka Paroubek.“

„Nekecej, Bohumírku. Ty chceš říct, že dnešní předseda Džordžíno alias
Don Číčo si s tebou přál strávit dovolenou na moři?“

„Ano, můj problém byl, že ne se svojí manželkou, ale s milenkou.“

„Jirko, to není na telefon.“

„Dali jsme si sraz u mě v bytě.“

„Věděla jsem, že se spolu znáte důvěrněji.“

„Ano, Janičko, ale tato kapitola příběhu přijde na řadu až příště.
S plnou silou a s nadějemi jsem se znovu pustil do práce. Vytvořil jsem
velmi dobrý tým, který už, Janičko, většinou znáš. Práce šla od ruky. Otevřel
jsem novou kancelář na Václavském náměstí, Axa Sailing, moje
druhá nejoblíbenější. Dnes tam má kanceláře Iveta Mašínová.“

„Slyšela jsem, že byla dříve milenkou Jiřího.“

„Ano, umožňoval jsem jim tajná setkání. Miláčku, ty začínáš být zvědavá,
přiostřuje se, viď? Ale musíme se trochu vrátit. Velmi jsem spěchal
s výstavbou nového bytu na Václavském náměstí 43. Jani, celkem dvě stě
padesát metrů čtverečních luxusu. Ani já jsem doposud lepší byt neviděl.
Kombinované topení, vysoké stropy, dobové prvky, okna, dveře, obrovská
koupelna, komory, krb, mezonet, luxusní schodiště, studijní místnost
s příslušenstvím, dětským pokojem a pracovnou pro Hanu. Celkové výdaje
na tento byt přesáhly osm milionů korun.

V listopadu jsem seděl v kanceláři na Václavském náměstí 43 a přemýšlel
o budoucnosti. Hodně cestuji, co kdybych měl smrtelnou nehodu.

Hned druhý den jsem uzavřel životní pojistku ve prospěch nenarozeného
syna a sepsal u notáře závěť. Sváděl jsem vnitřní boj. Nebyl jsem
zvyklý žít na hromádce. Jsem rodinný typ. Přestal jsem řešit pracovní
věci a začal řešit osobní. Začala cesta pádu do propasti.

Přišel čtvrtek a můj pravidelný sportovní den. Tenisový debl od desíti
do dvanácti hodin. Byl krásný listopadový den. Když jsem se vracel
domů, byla u Letenského tunelu havárie. Zase další zásah osudu. Bylo
třináct hodin a na Radiožurnálu začaly zprávy.“

„Dnes je ideální termín ke svatbě zamilovaných párů, vzhledem k postavení
vesmírných planet, hlavně Jupitera a Venuše. Po celém světě se dnes uzavírá
více než jeden a půl milionu manželství.“

Je rozhodnuto. Dnes si vezmu Hanu.

„Po půl hodině se kolona rozjela. Vzal jsem to do centra a koupil asi dvacet
sedm červených holandských růží a jel domů. Když jsem přišel,
zrovna ukončila koupání a na hlavě měla svůj typický turban z osušky.
Obdivoval jsem schopnost ho vytvořit. Asi to nebude složité, ale je to
typicky ženské.“

„Co se děje?“

„Nic. Přišel jsem tě požádat o ruku. Tady máš dvacet sedm růží a mě
v tenisovým.“

Začala se smát: „Tak já na to, Bohumíre, čekám skoro čtyři roky, a když
jsem se smířila s tím, že čekám dítě se ženatým chlapem, že budu svobodná
matka, tak ty si přijdeš s tímhle? Neuvěřitelné. Bohumíre, samozřejmě,
že si přeji stát se tvojí ženou. Ty už jsi rozvedený?“

„Už dávno.“

Hodila po mně ručníkem. Viditelně byla šťastná a musím uznat, že
Hana se mi ve vysokém stupni těhotenství začínala líbit. Stávala se ženou.
Byl jsem spokojený, dal jsem si v kuchyni plzeň a čekal na ni. Přišla veselá,
šťastná.

„Ty to opravdu myslíš vážně?“

„Ano, Hano, ale má to jeden háček.“

„To jsem si mohla myslet,“ řekla Hana. „A jaký?“

„Dnes, nebo nikdy. Nebe se otevřelo a bůh mi to nařídil, aby náš syn
měl otce a jeho jméno. Vždyť je to už za dva měsíce.“

Zalhal jsem. Ten den jsem s boží energií nebyl spojen. Sedla si ke mně
ke stolu.

„Bohumíre, vždyť jsou dvě hodiny odpoledne.“

„No a co? Zavolej tátovi a mámě, pořád se chlubí, kolik mají známých
starostů a místostarostů a kdovíkoho ještě. Ať to zařídí. Já zařídím
prstýnky s monogramem, kyticí bílých růží, protože vím, že je to tvoje
přání, a ostatní zařiď ty. Já se jdu konečně vysprchovat.“

„Kdo bude tvůj svědek?“

„JUDr. Zika. A tvůj?“

„Jaroslav Jurečka.“

„Počkej, ten hlavní manažer ODS?“

„Jistěže.“

„Tak já jdu do koupelny.“

Za chvíli jsem se vrátil.

„Copak?“

„Rodiče to neumějí, a že prý ať neblbneme, že stejně nemají čas. Tak
svatba nebude,“ propukla v ustavičný pláč.

„Tak ty si mě konečně přeješ vzít a moje rodina to není schopna zařídit!“
Její pláč ještě zesílil.

„Neplač, vezmu si tě jindy.“

„Znám tě, Bohumíre, nevezmeš. Já se chci vdávat.“ Už to byla napůl
zlost a napůl bolest, žal, neštěstí, smutek a zlomená duše.

„Hano, mám nápad, když to neumí tvá chvástavá rodina...“

„Hele, Bohumíre, neurážej. Ale v podstatě máš pravdu.“

„...tak to, Hano, zařiď ty!“

„Já? Ale jak?“

Zase se řinuly potoky slz z jejích očí. „Jak, Bohumíre, já to taky neumím.
Ale zkusím to.“

„No vidíš, naděje umírá poslední.“ Dal jsem si oběd a ještě jedno pivečko.

„Opravdu se snažila, volala každému, koho znala. Jurečka byl připraven
být ihned jejím svědkem, ale nebyla schopna zařídit oddávajícího a potřebnou
matriku. Byly tři hodiny odpoledne, absolutní zoufalství se rozhostilo
v kuchyni a postupně v celém bytě. Odešel jsem do kanceláře.
Přišla za mnou, ustavičně plakala. Chvíli štěstím, chvíli zlostí a bezmocí.
Sedla si zkroušeně ke mně a zašeptala.“

„Já to vzdávám!“

„Haničko, naděje umírá poslední. Doufám, dokud dýchám.“

„Ale já už žádnou naději nemám.“

„Tak se zamysli, jak to uděláš. Je to jen problém, který vyřešíš. V klidu
na to mysli, přej si to a tvá víra to dokáže. Poradí ti.“

„Už to mám,“ sedla si mně na klín. „Máš jako vždy pravdu. Změna myšlení.
Bez rodičů.“

„Asi ano, jenom my dva, ty rozmazlený jedináčku.“

„Nech toho!“ Vstala, dala mi pusu a řekla posvátnou větu: „Bohumírku,
přeji si tě vzít, prosím, zařiď naši svatbu.“

Byl čtvrtek, konjunkce Venuše s Jupiterem, půl čtvrté odpoledne.

„Vidíš, Hani, jak je život jednoduchý. Musíš mít pouze nápad, jak problém
vyřešit.“

„Ty to, Bohumíre, zařídíš?“

„Ano, běž se připravit na sedmnáctou hodinu. Zavolej svědkům a rodičům,
že se sejdeme před Městským úřadem Prahy 1 ve Vodičkově ulici.“

„Nerozhodně odešla do kuchyně. Během pěti minut jsem měl hotový
seznam, kam musím zavolat. Pořadí bylo následující: starosta Prahy 1
pan Vihan, můj kamarád Filip Dvořák, dále paní Talmanová na matriku,
rodiče, kamarádi, zlatníci, hoteliéři, zajištění květin podle přání.
To nebyl takový problém, ale Milan a Milena odmítli na svatbu přijet.
Tady musím poděkovat Jaroslavu Jurečkovi, který přede mnou zavolal
Milanovi a řekl mu památnou větu: ,Podívej se, Milane, koukejte okamžitě
přijet! Kolik bude ještě takových chvil, kdy si vaše jediná dcera bude
přát, abyste stáli vedle ní. Nyní vás potřebuje. Třeba to bude poprvé
a naposled.‘

Kdyby věděl, jak se mýlí. Za rok a půl bylo všechno jinak. Jedináček
znamená vždy nějakou potíž, vazba na rodiče a naopak je obrovská.
Prstýnky se zpožďovaly kvůli rytině. Nejlépe byl připraven úřad Prahy
1. Rád bych za to poděkoval bývalému starostovi Vihanovi. Svatební
obřad se konal přesně v půl šesté. Vše proběhlo bez problémů a stresu. Jaroslav
při cestě na radnici koupil nějaké šampaňské a jednorázový fotoaparát,
takže byl přípitek i svatební fotografie. Hana Dvořáková a náš
budoucí syn dostali během dvou hodin jméno Ďuričko. A potom, že to
nejde. Svatební hostinu uspořádal můj kamarád Kole ve velkolepém stylu
v restauraci Casa Mia. Při pití šampaňského značky Don Perignon jsem
si vyslechl první kritiku od tchána a tchyně, Milana a Mileny Dvořákových.
Prý to nebyla žádná svatba, ale ubohost. Kdyby ji pořádal pro svou
jedinou dceru on, byla by to velkolepá show. Minimálně sto padesát
hostů, na zámku a podobně. Já jsem neposlouchal, ale uvědomil jsem si,
že jsem si nevzal za manželku pouze Hanu, ale i její rodiče. Opět jsem
v životě nebyl pozorný.“

„Vánoce a Nový rok jsem prožil v očekávání narození syna a jako vždy
jsme byli na štědrovečerním obědě s celou rodinou u mého kamaráda
Pepíka Vladaře. Poprvé jsem jim představil Jiřího Paroubka a jeho syna.
Zuzana Paroubková se těchto pravidelných vánočních setkání nezúčastňovala.
Po odchodu Jiřího a většiny hostů došlo mezi mnou a Milanem
Dvořákem k nechutné hádce ohledně peněz. To byl vždy jeho
hlavní problém. Bohužel jsem si vylil zlost na své novomanželce, protože
to byl a je její otec, můj doživotní oponent. Za tento svůj nesmyslný
výstup těsně před porodem bych se chtěl Haně dodatečně omluvit. Bylo
to naprosto zbytečné. Měli jsme odejít domů a jejího otce tam ponechat
i s jeho divnýma známýma.

Nový rok jsme přivítali v rodinném kruhu. Nakonec ten závěr roku
nebyl tak špatný, čekal nás rok 2004, plný očekávání, překvapení, naděje
a zklamání. Přelomový rok v mém životě.“

Kapitola 19. - Lov srnců

„Byla jsi někdy na lovu?“ byla ráno moje první otázka.

„Ne.“

„Máš nějaké oblečení na lov?“

„Pouze něco na hory.“

„No nevadí. Půjčím ti svoje.“

„Bohumírku, vždyť jsem poloviční.“

„Nevadí, mně je něco malé.“

Odjeli jsme k mým rodičům na Smíchov. Byl páteční čas. Poprvé viděla
můj opravdový byt, moje rodiče, lovecké trofeje, můj pokoj, zbraně.
Viditelně byla překvapená.

„Mami, tati, to je moje nová láska, Janička.“

„Dobrý den.“

Nyní byli v šoku moji rodiče. V kuchyni mi táta soukromě šeptá: „Bohumíre,
není trochu mladá?“ Za chvíli maminka to samé.

„Tuto diskusi ukončuji navždy,“ řekl jsem rozhodně. „Toto je má budoucí
žena, která mi splní jediný nenaplněný sen, přání a vlastně úkol
boží. Porodí mi, vlastně nám, dva syny.“

Rozhostilo se ticho.

„Jé, ty tu máš bendžo, kytaru, dvanáctistrunnou yamahu! Je to možný?“

„Janičko, miláčku, nemáme čas. Vyber si něco na sebe, alespoň jednu
věc zelenou. Já už jsem sbalený. Jedeme.“

„Ty máš ale loveckých zbraní, nožů...“

„Jani, příště, jedeme.“

„Tak se aspoň najezte,“ říká maminka.

„Ne ne, nemáme čas.“

Jako vítr jsme proletěli a už jsme byli v autě.

„Kam to jedeme?“

„Do Chrášťovic u Strakonic.“

„A kde vyzvedneme Aničku?“

„Jani, já jsem ti to zapomněl říct. Včera volala Hana, že má Anička teplotu
a že by nebylo vhodné ji brát na lov. Tak snad příště.“

Cesta rychle ubíhala.

„Kde budeme spát?“

„To já ještě nevím. V krátkosti ti řeknu, jaký máme program. Jakmile
dorazíme, hned půjdeme na lov srnců. Potom si najdeme ubytování
a půjdeme někam do vesnické hospody na večeři. Ráno ve čtyři vstáváme.“

„Tak brzy?“

„Ano, lásko. Zvěř můžeš vidět pouze při západu a východu slunce.
Potom půjdeme spát, jestliže nám to touha dovolí. Navštívíme místní
hospodu, kde možná budeme trochu oslavovat úspěšný lov. V neděli ráno
znovu na lov. Spát už nepůjdeme, ošetříme zvěřinu, odvezeme ji do hotelu,
půjdeme si odpočinout a já mám v sedmnáct hodin tenis, debla. No
a večer půjdeme spolu někam na pivo.“

„Ty to máš tedy naplánovaný.“

„Miláčku, člověk míní, pánbůh mění.“

„A co budu dělat já?“ zeptala se Jana.

„Budeš mě doprovázet a když to nebude k lovu, budeš fotit.“

„Proto jsem si měla vzít foťák, aha.“

Přijeli jsme tak akorát. Sluníčko zapadalo a něžně obarvilo zlatou barvou
celý prostor kolem nás a tváře nám hladilo nekonečnou energií vesmíru.

Ptáci zpívali, slyšeli jsme zřetelně, jak příroda kolem nás žije.

Vyrazili jsme na lov. Šoulali jsme potichu přírodou proti větru.

„Podívej, Jani, tam stojí kus.“

„Kde?“

„Tam u lesa.“ Půjčil jsem jí dalekohled.

„To je nádhera. To budeš střílet?“

„To já nevím. Půjdeme blíž, budeme pouze šeptat. Prosím tě, dělej to
samé, co já.“

Pomalu jsme došoulali na vzdálenost padesáti nebo šedesáti metrů.

„Je to srnka se dvěma srnčaty, to je nádhera. Normálně je vidím pouhýma
očima.“

„Já vím. Za chvíli nás navětří, udělej si foto.“

Jak jsem řekl, tak se stalo. Srna nervózně zvedla hlavu. Trvalo to maximálně
šest vteřin a zvěř odskočila do lesa.

„Viděla jsi, miláčku?“

„Nádhera.“

„Až najdeme starého, odstřelového srnce, slovíme ho.“

Potkávali jsme mnoho zvěře. Honitba je viditelně dobře zazvěřená.
Bažanty, zajíce, kachny, koroptve, vše jsme viděli. Mnoho různých dravců.
Motáka, káně lesní, poštolku. Zdálo se mně, že Janička to vidí poprvé
v životě. Splynuli jsme s přírodou, mezi chůzí jsme se líbali.

„Jani, jsme na lovu, musíme být potichu.“ Pořád nic. „To víš, starý pardál
je chytrý, ten jen tak nevyleze. Leží si někde blízko nás a nezvedne
se.“

„Pozor!“

„Copak, Jani?“

„Tam v trávě vidím hlavu.“

„Kde?“ Musela mi ho ukázat rukou, neviděl jsem ho. Vzal jsem dalekohled.

„Jani, ticho, to je on, znám ho už tři roky.“ Dostavila se lovecká vášeň
a nervozita. Ten je opravdu dobrý, leží klidně v trávě, ten se jen tak nezvedne.

„Jani, opatrně, blízko nás budou na stráži srny se srnčaty. Aby nás nevybekaly.“
Nechápavě se ně mě podívala.

„Jani, později, později.“ Zmocnila se mě lovecká vášeň. Nyní jsem tu
jenom já a on. Je to opravdový, rovnocenný souboj, žádná krytina. Zbraň,
moje oblíbená a spolehlivá 308 Winchester, Blaser, optika Swarovski.
Pomalu jsme se plížili loukou. Sluníčko velmi rychle zapadalo za stromy.
Za deset minut nebude vidět, je skoro půl desáté večer. Změřím vzdálenost,
sto padesát metrů. Bez opory na krk je rána riskantní. Dohledávka
na noc je obtížná. Pravda je, že mám v autě Lesy, svého spolehlivého loveckého
psa. Byli jsme už velmi blízko. Naše duše a těla byla v maximálním
napětí. Ticho by se dalo krájet. Starý pardál udělal osudovou
chybu, něco se mu nezdálo. Byl prostě zvědavý, neviděl nás a měl špatný
vítr. Jeho zvědavost ho přinutila se zvednout. Podíval se dlouze na nás
a v tom okamžiku, v hrobovém tichu, zazněla rána. Dlouho se odrážela
ozvěna od okolních lesů a kopců. Za několik vteřin se rozhostilo absolutní
ticho, i ptáci přestali zpívat. Je tam. Zdá se, že zůstal v ohni. Potichoučku
jsme naslouchali. Nic, ticho. Stoupli jsme si, odcházela
nervozita. Vše se vracelo do normálu. Ptáci začali zpívat, o kus dál se
v klidu pásla srnčí zvěř.

„Co budeme dělat teď?“

Přemýšlím. Můžeme jít pro psa, anebo ho zkusíme najít sami.

„Jani, ty máš neskutečný oči, je to tvůj srnec a tvá trofej. Našla sis ho.
Já jsem ho vůbec neviděl. Ty budeš od této chvíle mýma očima a já tvůj
lovec. Tak se jdeme podívat.“

Po sto metrech jsme ho našli.

„Jéžiš, ten je krásnej!“

„Janičko, miláčku, krásná může být pouze žena. Srnec může být silný,
dobrý, urostlý, trofejový a podobně.“

„Já se brzy naučím tu vaši mysliveckou mluvu, slibuji.“

„Musíme mu dát poslední hryz a já si zasloužím úlomek.“

„Co to zase je?“

„Je to poslední pocta ulovené zvěři a odměna pro lovce.“

Udělali jsme vše, jak to vyžadují myslivecká pravidla, a já jsem provedl
vývrh vnitřností.

„Ty jsi ale šikovný.“

„Janičko, dělám to už dvacet let. Srnec je opravdu dost dobrý, tak devadesát
až sto bodů.“

„A co je zase tohle?“

„No to co má na hlavě, je jeho ozdoba i zbraň, hlavně v říji. A pro mě
je to lovecká trofej. Existují tabulky k hodnocení a já to tak odhaduji.“
Byla už úplná tma. Srnce jsme naložili, dal jsem mu plombu do zadního
běhu a odjeli jsme hledat ubytování. Viditelně se ochladilo. Měli
jsme štěstí, ubytování jsme našli rychle ve vedlejší vesnici, i hospodu tam
měli. S chutí jsme si dali buřta s pivem a bylo nám fajn. Pořád a pořád
jsme se vraceli k dnešnímu lovu.

„Lásko, půjdeme spát, ráno brzy vstáváme a lov pokračuje.“
Koupili jsme si něco s sebou a šli jsme spát. Privát byl opravdu pěkný
a levný. Velká koupelna. Musel jsem se umýt od barvy. Když jsem přišel
za Janičkou do ložnice, ležela na bříšku a zdálo se, že spí. Pohladil jsem
ji po vlasech, zádech, po zadečku a unavených, nádherných nožičkách.
Reagovala něžně a vzdychla. Říkal jsem si, zepředu ji už znáš všude, ale
takhle zezadu ji vlastně vidíš poprvé. Musím vyzkoušet její vzrušivost na
zadních partiích těla. Líbal jsem ji od šíje až po paty. Našel jsem to.
Jemně jsem si na ni sedl a začal jí znovu celé tělo masírovat a zcela
úmyslně jsem se vždy trochu zdržel u zadečku. Vždy něžně zakňourala
a vydechla. Můj pyj byl v maximálním pozoru, a tak jsem jí zlehka masíroval
rukama zadeček a penisem její božské sexuální orgány. Myslel
jsem si, že to nikdo z nás nemůže vydržet. Při každém pomalém pohybu
byl můj úd hlouběji a hlouběji. Vůbec nemusela roztahovat nohy, pouze
si upravovala pánev, aby dosáhla maximálního průniku a vzrušení. Asi
po pěti minutách jsem ho tam poprvé v životě měl celého zezadu vleže.
Už jsem se nemohl pohybovat. Cítil jsem, že to nevydržím a předčasně
se vystříkám. Byl jsem maximálně vzrušen. Vevnitř jsem vnímal stahování
poševních a pánevních svalů. Byl jsem nasáván energií doposud nepoznanou.
Díval jsem se na krásné, nahé tělo milující ženy a v tom to
přišlo. Její vzrušení dosáhlo maxima. Zakousla své nádherné zoubky do
polštáře a já jsem uvolnil stavidla hráze. Cítil jsem proudy semene v penisu
a mohutné střiky v její mušličce. Měl jsem ho tam poprvé opravdu
celého. Viděl jsem to. Janička to mohla jenom cítit. Nechtěl vůbec klesnout,
současný orgasmus trval velmi dlouho. Měla zježené chloupky.
Nikdy předtím jsem si jich nevšimnul. Je to tak, je to pravá blondýnka.
Vzrušení na hraně infarktu velmi pozvolna odcházelo. Konečně mi
ho její mušlička pustila a mohl jsem ven. Vůbec jsme nepřemýšleli
o sprchování. Měli jsme absolutní pocit čistoty. Je to úplně jasné, vyhovujeme
si. Prostě si navzájem i voníme.

„Děkuji, Jani.“

„Bohumírku, takto mě ještě nikdo nepomiloval.“

„Jsou dvě hodiny ráno, ve čtyři vstáváme.“

„Panebože, za dvě hodiny?“

„Miluji tě.“

„Já taky. Dobrou noc.“

„Dobrou, lásko moje.“

„Janičko, vstávat!“

„Vždyť jsme ještě nešli spát!“

„Ne ne, jsou čtyři hodiny ráno. Musíme vyrazit.“

Vyskočila z postele a za deset minut jsme odjížděli. Uvědomil jsem si,
jakou mám báječnou ženu. Ani jedna by se mnou takhle ráno na lov
nešla. Miluji ji. Vlastně jedna žena existuje, moje dcera Martina. Ale to
je jiný příběh.

„Podívej se, Jani, máme zpoždění, za chvíli svítá.“

Za patnáct minut jsme seděli na mysliveckém zařízení, kazatelně. Svítalo,
zpočátku bylo úplné ticho, s prvními slunečními paprsky začali zpívat
ptáci. Vítali nový den.

„Bohumírku, podívej se, tam něco je.“

„Jani, ty máš ale oči.“

„Podívej, tam taky, všude je zvěř.“

„Ano, lásko. V noci obvykle padne rosa a zvěř se vychází z porostů na
louky usušit, proběhnout se a napást se.“

„Podívej se, přímo pod námi je srnka a srnčata. Mohu si na ně skoro
sáhnout. Jeden, dva, tři... patnáct kusů! To není možné!“

„Ale je.“ Pozorně prohlížím srnce a jsem pyšný na naši honitbu. „Tak
kdepak tě mám,“ broukám si pod fousy.

„Co hledáš, Bohumírku?“

„Starého srnce, chodím ho sem pást mnoho let.“

„Jak to, on neuteče?“

„Kdepak, miláčku, srnec je teritoriální zvěř. Tři až pět hektarů si
chrání nejsilnější srnec. V šestém roce se může stát zpátečníkem. Dosáhl
svého reprodukčního vrcholu a potom jde zpátky a může se stát nebezpečným
špičákem, škůdníkem. V říji by mohl zabít při soubojích
mladé, nadějné srnce. Příští rok ti to ukáži v říji.“

„Ty se mnou, Bohumírku, plánuješ budoucnost?“

„Ano.“

Dlouze mě políbila. Vnímal jsem její něhu, teplo, pozitivní energii,
lásku.

„Pst, tam je, podívej se, jak jsou ostatní srnci v pozoru. Vidíš ty vypjaté
svaly a natažený krk? Dnes máš možnost vidět krále tohoto území, této
louky. Máme spoustu času, vychutnej si to. Udělej si fotografie na památku.
Za chvíli bude představení konec.“

Janička fotila svým nikonem s teleobjektivem a já si pomalu hledal
nejvhodnější polohu k výstřelu.

„To víš, miláčku, jsme na kazatelně, to není šoulačka.“

Srnec se postavil k ráně. Jako vždycky se na mě přes optiku dlouze
zadíval, jako by mi říkal: Bohumíre, jsem tady jenom pro tebe. Já jsem už
životem unaven, na co čekáš?

Zmáčkl jsem spoušť, slyšel jsem střelu, jak si proráží cestu vzduchem
a jak se svým typickým žuchnutím neomylně zasáhla komoru starého,
velmi silného srnce, špičáka. Už jsem to slyšel tolikrát. Zásah byl přesný.
Srnec zůstal v ohni a ostatní zvěř pouze poodběhla. Chvíli se dívala,
zkoumala, co se stalo. Nic, život jde dál, pouze srnec, který tu byl doma
šest roků, už není. Jeho život vyhasl.

„Bohumírku, je to smutný.“

„Ano, každá smrt je smutná.“

Zítra už bude jiný srnec, silný, nadějný, a tak to jde pořád dokola. Ještě
tak dvacet minut jsme pozorovali přírodu kolem nás a vnímali tu krásu
a nekonečnou pozitivní energii, kterou člověk nevytvořil, a proto ji nemůže
zničit.

„Víš, Janičko, my to můžeme pouze ovlivnit, ale zničit to nemůžeme.
Zítra ráno vyjde sluníčko, v noci bude vidět měsíc a hvězdy, přijde zima.
My tu můžeme být, ale také nemusíme.“

„Já vím.“

„Pojď, dáme našemu králi mysliveckou poctu, ošetříme zvěřinu a půjdem
se projít. Ukáži ti část naší krásný honitby.“

Vše jsme udělali, jak jsme měli. Šli jsme pomalu na „Babinu“, kde má
můj nejlepší pes Ella, také fena německého ohaře, hrob. Za půl hodiny
jsme tam došli, bylo nádherné ráno, sluníčko rozzářilo krajinu, doslova
ji pozlatilo. Všude kolem nás zvěř, pro nás ale lov skončil. Jakoby to tušila,
vůbec se nás nebála.

„Tady je tak krásně!“

„Janičko, ty máš ráda přírodu, viď?“

„Ano.“

„Jani, já taky. Nesmíme se nikdy rozejít, patříme k sobě.“

„Ať se stane cokoliv, slibuji.“

Ani jsme netušili, jak brzy bude muset náš slib projít těžkou životní
zkouškou. U nohou nám ležela celá Šumava. Mnoho rybníků, na horizontu
Strakonice. Seděli jsme na zemi, drželi se za ruce a nasávali nádheru
okolní přírody. Odpočinout si, relaxovat a dobít si energii. Bez
tohoto koníčku bych už dávno nebyl. Za hodinu jsme již byli zpátky na
privátu a šli si lehnout, bylo jedenáct dopoledne.

„Janičko, než usneme, nezapomeň, že trofej včerejšího srnce patří tobě
a dnešní mně.“

„Dobrou noc, dobré ráno.“

Políbili jsme se a usnuli.

Vzbudili jsme se kolem sedmnácté hodiny a naprosto fenomenálně jsme
se pomilovali, jako vždy.

„Bohumírku, už máme dva srnce, už bychom nemuseli lovit.“

„Lásko, lov skončil. Půjdeme se projít, ty budeš fotit, a kdybychom
potkali nějakou raritu, tak ji slovím.“

Vyrazili jsme na honitbu. Bude změna počasí, není rosa a je teplo. Našoulali
jsme mnoho zvěře, Janička fotila. Byli jsme třeba jen třicet metrů
od zápasících srnců, úplně jako v pohádce. Byl jsem opravdu šťasten. Už
byla skoro tma.

„Janičko, půjdeme tou loukou, vrátíme se a půjdem za myslivci do
hospody pochlubit se úlovkem. Předseda Pepík a hospodář Šáda budou
koukat... Zastav se!“

Byli jsme na okraji lesa, na louce bylo pět kusů srnčí zvěře, dvě srny
a tři srnčata. Stalo se nemožné. Byly od nás dvacet metrů. Srnčata si
hrála. Přišla až k nám, normálně si nás očuchala, vypadalo to, jako by říkala,
pojďte si s námi hrát. Najednou se stalo něco nečekaného. Padesát
metrů od nás se v louce zvedl opravdu starý srnec. Mohutná hlava, široký
krk. Polkl jsem na sucho. Nebyl jsem připraven na lov. Neměl jsem na
výběr. Měl jsem na lov maximálně pět až sedm vteřin. Padla rána na
hraně tmy. Jenom ozvěna výstřelu se toulala údolím.

„Jani, viděla jsi?“

„Ne.“

„Já nikdy nic takovýho neviděl, to je dar od Huberta a Diany. Ty jsi
ho opravdu neviděla? To je průser, snad jsem nestřílel na přízrak. Jdeme
se podívat.“

Nikde nic, úplná tma. Nervozita na maximální úrovni. To není možný,
musíme pro psa a baterku. Za půl hodiny jsme byli zpátky. Jaké štěstí, že
jsem si označil místo, odkud jsem vystřelil.

„Lesy, můj hafane, je to na tobě. Věřím ti. Tak běž, hledej srnečka, pán
ztratil.“ Viděl jsem ji chvíli, jak revíruje, a byla pryč. Zmocňovala se mě
beznaděj. Asi za deset minut jsem ji uslyšel.

„Co to je?“ zeptala se Jana.

„Pojď rychle, už ho má.“ Začal souboj na život a na smrt. Asi po tři
sta metrech jsme je dostihli. Stáli proti sobě, můj pes a neskutečně silný
srnec se skloněnou hlavou. Hned jsem věděl, že se jedná o medailového
srnce. Pustili se do sebe, chumel bojujících zvířecích těl. Co budu dělat?
„Na, podrž mi kulovnici.“ Vzal jsem si lovecký nůž a snažil se Lesy
pomoci. Bylo to velmi nebezpečné a obtížné, nešlo mi to. Zase poodběhl
a znova. Věděl jsem, že Lesy se ho nevzdá, i kdyby měla umřít. Rozhodl
jsem se. Vytáhl jsem z pouzdra legálně drženou pistoli, devítimilimetrovou
Sig Sauer. Pes i srnec spolu bojovali, byli pořád v pohybu. Pane bože,
ať nezastřelím psa. Vystřelil jsem přesně. „Lesy, nech ho už, už je po
všem.“

Musel jsem ji něžně, ale násilím odtáhnout. Kde je Janička? Už vidím
světla loveckýho auta.

„Bohumírku, já jsem se na to nemohla dívat. Raději jsem odešla pro
auto.“

„Miláčku, normálně to nedělám. Mám tam whisky, přines mi.“

Klekl jsem si k srnci, pohladil jsem ho po krku a těle, zavolal si Lesy,
políbil jsem Janičku a dal ulovenému kusu srnčí zvěře poctu s modlitbou
bohu, Hubertovi a Dianě. Zhluboka jsem se napil whisky.

„Děkuji i tobě, Janičko. Tady leží opravdový král, stříbrný srnec. Ještě
jednou děkuji i vám, moji bohové“ a hluboce jsem se uklonil směrem,
kde už dávno zapadlo slunce. Naložili jsme ho a beze slov jsme odjeli do
hospody za mysliveckými kamarády. Tušil jsem, že to bude dlouhá noc.
Nevadí, ráno se už neloví, ale spí.

„Ještě štěstí, Jani, že tě mám, mohu to dneska pořádně oslavit.“
V hospodě již bylo veselo, všichni mě čekali. Políbil jsem hospodskou
paní Dášu a hned jsem objednal láhev jägermeistera. Pepík Podhorský,
Pavel Šáda, pan Houdek, prostě skoro všichni členové našeho mysliveckého
sdružení Kamenná-Chrášťovice. Hned si všimli úlomků za mým
kloboukem.

„Páni myslivci, dobrý večer, myslivosti zdar! Vše vám povím, ale začněme
přípitkem, velkým panákem jägera.“

„Lovu, lesu, myslivosti zdar!“

„Páni myslivci, toto je můj nový myslivecký doprovod, moje láska Janička.“
Pozdravili ji a všichni se vyhrnuli z hospody podívat se, co jsem ulovil.

„Ty blbče,“ říká předseda.

„To není možné,“ říká hospodář.

Ostatní uznale přikyvovali.

„Bohumíre, ty mě fakt sereš, takový srnce tu nemáme! To jsi přivezl
odněkud z obory!“

„Ne ne, Pavle, já tu naši honitbu za ta léta znám.“ Ale v duchu jsem
věděl, že toho posledního jsem neznal.

„Pánové, mám žízeň. Uřízneme hlavy, dáme si je na stůl, zapálíme
svíčky a dnes se pije na můj účet.“

Přišel za mnou ještě jednou Pepík, předseda, podal mi ruku a řekl:
„Kdo umí, ten umí. Zasloužíš si to, je to fantastické.“

Vzali jsme hlavy do hospody a začala myslivecká oslava. Hlavy na tácu
byly fascinující, byl jsem pyšný. Viděl jsem přesně, kdo mi to přeje a kdo
závidí.

„Pánové,“ povstal jsem, sklenku jägera v ruce. „Připijme si na srnce
krále, na první chrášťovické stříbro. Tento srnec bude prezentován v časopise
Myslivost.“

Opili jsme se řádně. Jak jsem předpokládal, oslavovalo se do rána.

„Janičko, miláčku, kdepak tě mám.“

„Tady, pořád vedle tebe.“

Loučení bylo nekonečné. Janička nás i se třemi trofejemi odvezla do
privátu spát. Byl jsem rád, že jsem to přežil. Moc dobře jsem ale věděl,
že takovýto lov už nezažiji a budoucnost ukázala, že jsem se nemýlil.
Druhý den, v neděli po obědě, jsme vyložili zvěřinu v hotelu, trofeje dali
do mrazáku a rychle spěchali domů spát. Představa, že jdu v sedmnáct
hodin na tenis, byla zoufalá, ale víkend opravdu stál za to. Můj bože, můj
pane, ještě jednou ti děkuji.

Kapitola 20. - Tajnost tajná prozrazena

„Tak, Janičko, jak se ti líbil víkend?“

„Bohumírku, chtěla bych ti poděkovat, nikdy jsem nic podobnýho nezažila.“

„To jsem rád. Zajdeme na jedno pivo, půjdeme spát. Zítra nás čeká
perný den v práci.“

„Tak jo, kam půjdeme?“

„Šel bych hned vedle k Broncům, mají tam dobrou plzeň.“

„Tak jdem.“

„Tak co, jde to?“

„Není to špatný, dáme si dohromady jeden schnitzel?“

„Ano, s chlebem a okurkou. Janičko, miláčku, v tom fofru jsem ti něco
důležitýho zapomněl říct.“

„A copak?“

„Až se napijem. Tak na štěstí! Kurnik, já mám ale po včerejšku žízeň,
dám si ještě jedno. Mám pro tebe tajnost tajnou. Máme byt.“

„To není možný!“

„Ano, miláčku, tento týden se na něj půjdeme podívat a do čtrnácti
dnů se stěhujem.“

„To zní neuvěřitelně. Opravdu budeme bydlet spolu?“

„Ano, na Praze 6. Abys to měla blízko do práce na letiště.“

„Miluji tě, Bohumírku.“

„Janičko, já tě miluji asi už od narození, jen jsem na tebe musel dvacet
tři roků čekat.“

„Znáš ulici?“

„Jani, všechno ti řeknu zítra, mně se nechce dnes povídat, jsem již docela
utahaný. Představa, že spolu budeme bydlet, je fantastická. Opravdová
zkouška vztahu a společného života. Scházet se spolu jen tak,
milovat se, to je něco jiného.“

Za půl hodiny jsme již spali v mém hotelovém pokoji. Ještě chvíli jsme
plánovali budoucnost a usnuli jsme bohatýrským spánkem.

Kapitola 21. - Narození Aničky Ďuričko

„Nemohu tomu uvěřit. Ještě jednou mi to, prosím, řekni,“ žadonila hned
po ránu Janička.

„Minulý týden volal Honza Dostál, že se uvolnil jeho vlastní družstevní
byt u Markéty na Praze 6. To víš, že je vybydlený. Hlavně, miláčku,
nic nekupuj. Když dáme dohromady tvoje a moje věci, tak se tam nevejdeme.“
„Já se tak těším. Zkusíme spolu žít jako muž a žena. Tolik jsem si to
přála.“

„Vidíš, co ti vždy říkám, splnit se ti může pouze to, co si přeješ a čemu
věříš. Lásko, od prvního listopadu je volný. Mnoho let tam bydleli studenti,
ale Honza ho dá trochu dohromady. Patnáctého listopadu se nastěhujeme
a prvního prosince nastupuješ do zaměstnání na letišti, ty moje
krásná dispečerko.“

„Budu se každý den modlit, aby to vyšlo.“

„Jaňulinko, to je hotová věc. Večer to oslavíme a konečně dohrajeme ty
šachy.“

„Souhlasím.“

Viděl jsem, že je šťastná, ale pořád tomu nemohla věřit. Na první pohled
byla trochu nervózní. Kolikrát se mě ještě zeptá, říkal jsem si pro
sebe. Večer jsme jako obvykle v naší oblíbené restauraci při Châteauneuf-
-du-Pape, hořící svíčce a mém oblíbeném doutníku rozehráli šachovou
partii. Měl jsem bílé kameny.

„Tak, miláčku, dnes již tradičně D4, D5.“

„E4, E5.“

„Ale, Janičko, ty máš jednoduchou taktiku, táhneš figurkami jako já.
KC3.“

„KC6.“

„Tak dobře, lásko, připijeme si na naše štěstí a na náš nový byt v ulici
Ve Střešovičkách.“

„Ty už znáš ulici?“

„Já jsem se tam byl už podívat. Pro jistotu, aby to nebyla nějaká hrůza.“

„Bohumírku, já se z tebe asi zblázním.“

„Miláčku, A3.“

„Mně už se nechce hrát.“ Dala mi nekonečně dlouhý polibek, usrkli
jsme trochu vína a já jsem pokračoval ve vyprávění, aby o mně věděla vše.“

„Bohumírku, taky jsem něco udělala.“

„A co?“

„Koukla jsem se na tebe na internetu.“

„A?“

„Dvě stě sedmdesát stránek, to nemá každý.“

„Já o to ale nestojím, je to prostě osud.“

„Je toho hodně, ale nevadí mi to. Prostě život žiješ, jsi kus chlapa, správný
muž. Většina lidí pouze existuje, ty žiješ každou sekundu svého života. Nic
mi zatím nevadí.“

„Miluji tě, Jani. Jedeme dál.“

„Ano, ale já si nepamatuji, kde jsme skončili.“

„Vánocemi 2003. Lásko, já jsem si skutečně život prožil. Když se mnou
zůstaneš, sama to poznáš. Rozdíl bude v tom, že na lov jelenů nepojedu
sám, ale pojedeš se mnou.

Hned po Novém roce jsem odjel se svým duchovním přítelem Jirkou
Musilem na lov daňků do obory Klokočka u Bílé Hlíny. Můj starý přítel
Karel Špoutil tam má v pronájmu od Lesů České republiky oboru a starou
myslivnu. Jezdím tam na lovy už dlouhá léta.

Víš, Jani, mám tam veškeré pohodlí, přátelské prostředí. Mám to tam
opravdu rád. Rozhodně tě tam musím vzít s sebou na lov či jenom na šoulačku
oborou.

„Ráda, vezmem Fida a vyrazíme.“

„Bylo to v neděli ráno čtvrtého ledna 2004. Slovil jsem dva silné kusy
dančí zvěře. Pořád jsem se snažil dovolat mobilem své ženě Haně, ale nebrala
mi telefon. Měl jsem tušení, že už začal porod. Poprvé v životě jsem
nezapíjel úspěšný lov. Dianě a svatému Hubertovi jsem ovšem poděkoval.
Kamarádi myslivci zklamaní, ale já ne. Jel jsem si pro svého prvorozeného
syna. V Jičíně jsem si ve zpětném zrcátku všiml, že nemám na korbě hlavy
s trofejemi daňků. No jasně, při té nervozitě jsem je zapomněl u zdi hájovny
v oboře, kde jsme se fotili. Otočil jsem to. Lovec bez svých trofejí? Ne-
možné. Jirka Musil, můj duchovní přítel, již na to neměl nervy a raději odjel
do Prahy sám. Nyní mi Policie ČR promine, ale můj lovecký Ford Ranger
se spínal na doraz svých možností. Ani jsem oslavující myslivce, přátele
a Karla Špoutila nepozdravil. Naložil jsem trofeje daňků na korbu a opět
na doraz zpátky na Jičín, Turnov, Vrchlabí. Byl jsem tak nervózní, že jsem
dvakrát zabloudil na okruhu kolem Jičína. V zoufalství mi pomohl taxikář,
který pochopil situaci a z nekonečného Jičína mě vyvedl. Byl jsem oblečen
v loveckém, na nohou holinky a všude jsem byl umazán od barvy. Tak se
myslivecky říká krvi. Na korbě jsem měl dva daňky, jednu danělu a padesát
kusů bažantů. Zaparkoval jsem přímo u porodnice. Barva stékala z korby
do jasně bílého sněhu. Doslova chumelilo. Bylo to hodně symbolické.

Čerstvý bílý sníh, barva, já v mysliveckém klobouku. No musel na mě být
pohled. Klobouk s úlomkem a holinky na nohou, vstoupil jsem do porodnice
Vrchlabí. Dodnes se divím, že mě tam pustili. Byly tam takové jiné, experimentální
podmínky. Absolutní soukromí rodičky, opravdu dost dobré.

Samozřejmě smolný den pokračoval, porod jsem nestihl, chyběly mi tak
maximálně tři minuty. Můj očekávaný syn už byl na světě. Hned jsem si
všiml v tváři Hany, že něco není v pořádku. Hana rodila pouze za přítomnosti
své matky. Porod prý trval dvacet hodin, přirozenou cestou. Do svých
ušpiněných, ale chlapských rukou jsem dostal své čerstvě narozené dítě,
ještě celé zakrvácené, také symbolické.“

Tak copak to máme mezi nohama? Ale, ale, nic tam nemáme, to je ale překvapení.
Zase jenom holka. Už čtvrtá, to ale vůbec nevadí. Ty jsi ale krásná
holčička.

„Nahlas jsem ale vyslovil osudovou větu, pro mě nic neznamenající,
ovšem pro matku a tchyni nepřijatelnou.“

„No jo, zase jenom další holka.“

„Samozřejmě že pro Haničku to bylo první a jedinečné dítě, tomu rozumím,
samozřejmě. Anička se mi líbila hned od narození a je tomu tak
dodnes. Mám ji moc rád a jsem na ni pyšný.“

„Promiň,“ řekla Hana a rozplakala se.

„Neplač, Hani, to opravdu nevadí, podívej se, jak se na mě usmívá, jak
je krásná, dlouhá po tobě. Prostě to je naše dlouhonohá Anička.“

Hana se konečně trochu usmála. Asi to měla opravdu těžký.

„Tak, jak jsem byl, špinavý, v mysliveckém, jsem zůstal v porodnici
s Hanou, Annou a tchyní do druhého dne. Ten den, respektive tu noc,
jsem se do Hany definitivně zamiloval. Trvalo mi to čtyři roky. Asi je to
taky tím, že si vážím matky svých dětí. Byla celá bolavá, zakrvácená, ale
už taky šťastná. Vůbec jsem netušil, ani ve snu by mě nenapadlo, že právě
v ten den začal proces konce naší lásky, vztahu a partnerství. Tu vyřčenou
osudovou větu mi exmanželka Hana připomíná dodnes.

Ještě si vzpomínám na legrační příhodu. Přál jsem si poděkovat personálu
porodnice za jejich starostlivost a druhý den ráno jsem se ptal
hlavní sestry, jestli nechtějí nějaké bažanty. Začala se smát a sotva dech
popadajíc řekla, že ne, že mají bažantů opravdu dost. Teprve venku na
parkovišti při kontrole nákladu mi to došlo a začal jsem se smát taky.
Kupodivu mi daňky a bažanty nikdo neukradl, odjel jsem do Prahy.
Pořád padal sníh, všude bylo bílo. Po sluníčku ani památky. Byl jsem již
bez emocí. No a co, mám čtyři dcery, to přece taky nemá každý, a s úsměvem
na rtech jsem si užíval jízdu zasněženou krajinou. Rozhodně
jsem nebyl zklamaný, ale cítil jsem se trochu podvedený. První, co mě
čekalo, byly výčitky tchána Milana Dvořáka.“

„Ty jsi pěkný táta, lovíš si někde v horách daňky, a že tvá žena rodí, tě ani nezajímá.
Kdyby nebylo mě, tak nemá kdo Hanu do porodnice odvézt.“

„Milane, vždyť jsi její otec, kdo jiný by to měl udělat, když ne ty. Snažil jsem
se Haně dovolat mobilem. Stejně nemáš nic na práci, tak nevyčítej, prosím.“

„Ty jsi její manžel a měl jsi s ní být doma.“

„Další průser na světě. Bylo mi již jasné, že budou Haničku očkovat a popouzet
proti mně. Vnímal jsem, že mi v blízké budoucnosti začne peklo
na zemi. Večer jsem oslavil, respektive zapil, se svými nejbližšími kamarády
narození své čtvrté dcery Aničky.“

„Nic si z toho nedělej, Bohumíre, Hana je mladá, tobě ještě není ani padesát,
máte ještě mnoho možností mít syna. A když to nebude Hana, bude
to nějaká jiná žena. Bohové to za tebe zařídí sami.“

Připili jsme si jamesonem a pokuřovali doutníky Cohiba. Diskuse opileckých
mužů pokračovala.

„Asi si, Bohumíre, vybíráš „hard“ ženy. Jsou krásné, vysoké, s nosem nahoru,
ale mají pevnou slupku vajíčka. Uvidíš, bohové ti pošlou ženu, která
bude opravdovou ženou, konečně se zamiluješ a vedle ní zestárneš. Ta ti
dá dva syny.“

„Ťukání panáky se ozývalo stále častěji. Zpili jsme se do němoty. Pro mě
je narození dítěte zázrak a pro rodiče je požehnáním, božím darem. Nic
cennějšího není. Prostě jsme narození Aničky pořádně zapili.“

„Lásko, možná to mám být já, kdo ti má porodit syny.“

Přeběhl mi mráz po těle. Neznámá energie mi projela tělem i myslí.
Nejistě a s velkou mírou touhy a vzrušení jsem odpověděl.

„Janičko, cítím to tak od prvního okamžiku našeho setkání. Vyzařuje
z tebe tolik ženskosti. Rozhodně tě považuji za boží dar. Co se má stát,
se stane. Je to osud. Rozhodně ti, Jani, mohu říct, že je to mé přání.“
Poprvé v životě žádné překvapení. Partnerská dohoda, nic lepšího,
mravnějšího a pevnějšího neznám. Jen si o tom spolu povídáme a mám
toho plný kalhoty. Janička ho něžně pohladila pohledem.

„Já vím, tady ne. Později.“

„Já jsem si jenom přál ti názorně ukázat, jak na mě působíš. Věřím, že
naším spojením dáme vzniknout novému životu, našim synům.“

„Bydleli jsme s Hanou stále v ulici Na Poříčí, dokončoval jsem přeměnu
kanceláří Intergate na luxusní mezonetový byt na Václavském náměstí.
Přestal jsem v konzumaci upřednostňovat červené víno a přešel na pití
whisky Jameson. Bylo všem naprosto zřejmé, že potřebuji čas se s novou
situací sžít. Srovnat si to v hlavě. Toto bohužel nepochopili tchán
s tchyní a bohužel ani má žena Hana. Kdyby mně provozně náročná rodina
Dvořákovic dala trochu klidu a času, nic by se nestalo. Neměli nic
jiného na práci než být každý den u nás doma, obskakovat Haničku a mě
nutit k přebalování a koupání Aničky. Nedělal jsem to nikdy a nehodlal
jsem to dělat ani tenkrát. Abych se vyhnul těmto povinnostem, pořídil
jsem Haně hospodyni a chůvu. Přibral jsem si na oko další práci tak,
abych nemusel chodit domů včas. Začaly domácí rozepře, ale o tom později.“

Kapitola 22. - Kdy a jak jsem poznal Jiřího Paroubka

„Nová sezóna 2005 na moři se kvapem blížila. V Chorvatsku v charterech
trvala vždy od poloviny května do poloviny září. Zdálo se, že jsem
se nechal přesvědčit správně. Objednávky na pronájem Sunseekera 53 se
jenom hrnuly. Bylo vidět, že v Česku vzniká nová vrstva bohatých lidí,
dvanáct tisíc eur za týden pronájmu s kapitánem nebyl žádný problém.
Byly zakázky i z Itálie, Německa, Anglie, Chorvatska a podobně.

Vše se zdálo být v pořádku. Firmy jsem zkonsolidoval. Správa nemovitostí
a reality, Axa Sailing, Hotel Axa, s. r. o. Privátně jsem koupil a zrekonstruoval
činžovní dům, pronájmy bytů a nebytů se realizovaly bez
potíží. Byl jsem zrovna v kanceláři na Václavském náměstí. Vstoupila
asistentka Radka Veselá a nervózním a nejistým hlasem mi říká.“

„Pane řediteli, máte tu návštěvu.“

„Radko, děje se něco?“

„Je tu za vámi pan Jiří Paroubek.“
Toho času ministr pro místní rozvoj. Do mé kanceláře vstoupila opravdová
politická persona s velkou budoucností.

„Ahoj Bohumíre.“

„Ahoj Jirko, nečekal jsem tě.“

„Byl jsem vedle u Ivety, a tak jsem se zastavil.“

„Jirko, jsem rád, že jsi tady. Mohu na tvoji počest otevřít kvalitní červené
víno?“

„To víš, že můžeš.“

„Podívej, osobně jsem přivezl mnoho lahví z oblasti Bordeaux. Plně klasifikované
víno Saint-Émilion-Grand-Cru-Classé, ročník 96. Mám i pravé
cohiby. Vím, že je máš rád.“

„Tak se na tebe, Bohumíre, dívám a uvědomuji si, že se už známe tak
dlouho, vlastně od začátku mé politické kariéry, a ty jsi snad jediný, který
ode mě nic nechtěl a nepotřeboval. Vlastně jsme přátelé.“

„Já osobně tě mám, Jirko, opravdu rád. To je správné přátelství. Nedá se
koupit. Buď ho máš, nebo nemáš.“

„Bohumíre, přišel jsem tě jako přítele o něco požádat.“

„Opravdu?“

„Ano, mám krásnou učitelku angličtiny a zdá se, že naše hodiny výuky
se, mírně řečeno, přetransformovaly do určitého vztahu.“

„Tomu rozumím, to mi nevysvětluj. A co Iveta?“

„Prosím tě, něco tuší, ale neví to. Ty máš pořád to „PT“, věřím ti, že to
zůstane mezi námi.“

„Slibuji, jak ti mohu pomoci?“

„Vzal bys Petru na týden na moře? Já bych tam potom přijel za tebou.“

„To má logiku, ale bude těžké to stoprocentně utajit. Uděláme to
jinak, já ji najmu jako hostesku. Mám jich více, toho si nemůže nikdo
všimnout.“

„Domluveno.“

„Kdy to bude?“

„V druhé polovině června.“

„Jirko, pošli ji za mnou a už se o nic nestarej. Co nového v politice?“

„Co ti mám povídat. Není to dobré, nízké preference, okolo osmi až
deseti procent, vypadá to na konec premiéra Grosse.“

„Já si myslím, že podepíše smlouvu s Telefónikou a sám to vzdá, uvidíš.“
Dopili jsme, dokouřili a věděli jsme, že dohoda platí. Odešel. Zůstal jsem
sám a poprvé v životě jsem zavzpomínal, jak já dlouho Jirku vlastně
znám. Opravdoví přátelé se mohou vidět pouze jednou až třikrát do
roka. Vědí o sobě, mají na sebe spolehnutí. Nejsou na sobě ekonomicky
závislí.

„Radko, přineste mi kávu a dvě skleničky na whisky. Ať přijde paní
Machálková. Jinak jste nikoho neviděla a neslyšela.“

„Jako vždy, pane řediteli.“

„Paní Machálková, tak co, dobrý?“

„No už je to lepší. Zvykám si.“

„Tak ať se nám daří.“

Vypili jsme dva panáky, což jsme normálně do té doby ještě neudělali.

„Radko, prosím, nyní potřebuji mít hodinu klid, nejsem tady, vemte
si můj mobil.“

Začal jsem v duchu vzpomínat, jak dlouho se znám s Jirkou Paroubkem
a jeho přáteli, rodinou, a postupně jsem si dělal poznámky. Nikdy by mě
nenapadlo to udělat, ale tušil jsem, že budoucnost přinese mnoho nepříjemných
překvapení. Přeběhl mi mráz po zádech při vzpomínce na Mirka
Šloufa, bankovní podvody, Vratislava Šlajera, tunelování fondů a firem,
nedorostlé a nedospělé dítě Grosse. Panebože, kolik těch lidí znám?! Vymazat
z paměti je nemohu. No jo, a kolik nových jich ještě potkám? To
ukáže budoucnost.

Jiřího znám dlouho, ještě z „Ráje“ Praha 1, to jsme ještě rozhodně nebyli
přátelé ani známí. Likvidaci „Ráje“ on už snad nedělal, byl to Stanislav
Skřivánek, s kterým jsem podepsal nájemní smlouvu na Václavské
náměstí 43. Řádně jsem uhradil nemalou provizi. Kdo ji dostal, to nemohu
vědět, ale odevzdal jsem statisíce. Pamatuji, že pana Skřivánka jsem dochoval
do důchodu ve správě nemovitostí na Praze 5. Konečně, už to vím.
Osobně mě s ním seznámila paní Procházková, bývalá ředitelka hotelu
Axa. Jasně, Axa patřila společně s Centralem, Merkurem a Operou „Ráji“.
Paní Procházková musela být za totality zaměstnancem „Ráje“ Prahy 1.
Museli se znát. U mě pracovala jako ředitelka správy nemovitostí na Praze
6, zajišťovala sponzory na fotbal a břevnovské posvícení, byla nejlepší.
A ona mně zprostředkovala osobní setkání s Jirkou. Byla u toho. On byl
ekonomickým náměstkem primátora. Kdy to bylo? Už dávno, vzpomenu
si. Vlastně je to jedno. Měli jsme náš první oběd v restauraci naproti židovské
synagoze na Praze 1. Měl to blízko. Proč jsme se vlastně potkali?
Vlastně jen tak, společenská událost, pohodový oběd na mé náklady. Byl
jsem zvyklý. Nabídl jsem panu náměstkovi, netykali jsme si, plavenky do
bazénu, využití všech možností, ubytování, rautů, zvěřinových hodů,
sauny, masáží, fitness a podobně. Ano, tak to bylo. Jaký byl motiv paní
Procházkové, mojí bývalé ředitelky Hotelu Axa, s. r. o.? Teda, ta byla ale
chytrá. Už vím, co sledovala. Chtěla mi dopomoci k magistrátním dotacím
na provoz bazénu. Rád bych paní Procházkové za vše, co pro mě dělala,
poděkoval. Uvědomuji si, že to dělala jenom proto, že mě měla ráda. Jak
se říká, pozdě, ale přece. Já to zázračné slůvko „děkuji“ opravdu umím.
Konečně chápu, šlo o zajištění dotací pro Hotel Axa, s. r. o., na investice
a provoz bazénu. Zítra se na to musím zeptat pana Kozlíka. Chválabohu,
je tam v podnájmu celá léta. Tak zítra.

„Radko, zavolejte JUDr. Zikovi, Michalu Malíkovi a Aleši Macháňovi,
jestli přijdou zítra na mariáš. Nezapomeňte, prvním náhradníkem je Jindřich
Kebrle, druhým Mirek Čížek. Objednejte mi jako vždy saunu
a masáž.“

Nějak se mi nechtělo domů poslouchat výčitky Hany, tchyně a tchána.
Asi zajdu dolů do Bonavity na pivo. Mají ho sice teplý, ale třeba někoho
potkám. Nic mě nebavilo. Hele, Martin Urban.

„Martine, pivo máš špatný, ale dám si s tebou panáka a doutníka.“

„Mám pro tebe něco extra.“

„To je pěkný, Dominikánská republika.“

„Co říkáš na výhled?“

„Kam?“

„Naproti.“

Podíval jsem se přes skleněné výlohy.

„To je taky pěkný.“

„To je nová kadeřnice, je to kus. Tady po ní slintá každý.“

„Je fakt pěkná, vlasy, kozy, oči a ty pohyby.“

„Ta bude rozhodně dobrá v posteli.“

„To asi jo. Tak dáme ještě jednu?“

„Jasně. Hele, Martine, slyšel jsem, že hraješ dobře tenis a mariáš.“

„Jasně.“

„Mohl bys být můj parťák. Kebrle je už starý, neběhá, víc kecá. A Filípek
je tlustý.“

„Jo, souhlasím.“

„Tak v neděli v sedmnáct hodin na Čechii ve Struhách.“

„Budu tam.“

„Zaplatím.“

„Neblbni, tady jsi můj host.“

„Tak dobře, sto korun tuzér pro personál. Víš, já si svoje účty platím
sám.“

Na Poříčí jsem šel pěšky, na Václaváku samá kurva a černoch, u Masaryčky
bezdomovci a na Poříčí mrtvo.

„Ahoj, jsem doma.“

„Zrovna s mámou koupeme Annu.“

„Tak koupejte, kouknu na telku.“

„Tak co novýho?“

„Nic.“

„Povídej si se mnou.“

„Mně se fakt nechce. Co ti mám povídat. Vše, co jsem dělal? To by
trvalo hodiny. Já jsem spokojený, sedím, koukám se na telku. Můžeš mi
dát něco najíst?“

„Hospodyně paní Danielisová ti něco uvařila.“

Já už jsem byl myšlenkami u pana Kozlíka v bazénu. Vybavila se mi ta
nymfa z Bomtonu. No jo, takový je život. Normální. Pro někoho maximum
z možného, pro druhého nuda. Jak je možné, vrtalo mně hlavou, že Jirka
přišel do mé kanceláře zcela sám, bez ochranky? Je tak opatrný na odposlechy.
V kanceláři jsem si ho mohl kdykoliv nahrát. Je to jednoduchý, Bohumíre,
ochranku nechal venku, prošel prvním suterénem a tobě
stoprocentně důvěřuje. Jasně, nesmím ho zklamat. Našim setkáním musím
dát nálepku tajnost tajná.

„Dobrý večer, paní Kozlíková,“ políbil jsem ji na tváře jako vždy. „Kdepak
máte manžela?“

„Je vzadu v kanceláři, zavolám ho.“

„Tak co si dáme?“

„Jako vždy, pro vaši paní baileys, pro nás dvakrát jameson.“

„Dnes máme plno. Je leden a lidé se chodí vykoupat, zaplavat si, relaxovat.“

„Pane Kozlík, já bych dnes vynechal saunu a solárium a šel hned na
masáž, je to možný?“

„Tak na štěstí.“ Vypili jsme whisky a šli do masérny.

„Pane Kozlík, víte, kolik už se známe roků?“

„Já to nepočítám, ale hodně.“

„Sedmnáct.“ Lehl jsem si na profi masážní stůl a oddal se fyzické slasti.
Věřím, že masáž je důležitým prvkem rovnováhy těla a duše. Nejde jen
o prokrvení svalových partií, ale o doteky rukou. Je velmi důležité, kdo vás
masíruje. Pro mě je nejlepší pan Kozlík. Je to absolutní vrchol relaxace.

„Pane Kozlík, nemáte tu náhodou odposlech?“

„Jak to mohu vědět?“

„No jo, potřeboval bych něco projednat mezi čtyřma očima.“

„Nejlepší je sauna nebo prostory kolem bazénu.“

„Dobře, půjdeme k bazénu šmírovat hezké holky.“

Plně jsem se oddal pocitu blaha z masáže zad, rukou, krku, kyčlí
a nohou. U bazénu byl pořádný kravál. To je nejlepší proti odposlechům.
„Tedy, vy jste ale mazák, ani mobily tu nefungují. Mám přímou otázku.
Když jsem bazén provozoval sám, měl jsem ročně jeden a půl až dva miliony
ztrátu. Nyní už léta platíte podnájem a viditelně prosperujete. Jak
je to možné?“

„Každý rok jsme jako ostatní bazény žádali o dotace na investice a provoz
bazénu, ale nic jsme nedostali. Je to asi pět let, kdy byl náš bazén zařazen
do dotačního programu magistrátu.“

„To je opravdu zajímavé. Jak to funguje?“

„Já, můj právník a ekonomka vypracujeme žádost o dotaci na investice
a provoz bazénu. Investice se musí vyúčtovat od nuly.“

Upřímně jsem se zasmál: „To znám, například při povodních. Ha ha ha,
to se nakradlo milionů. Nikdo nic nekontroloval. Hrálo se na city občanů
a dotace na provoz se neúčtovala. To znamená, když vám přiklepnou milion,
tak si ho můžete nechat.“

„Teoreticky ano, prakticky také ano. Mohu například omezit náklady
delší uzavírkou bazénu nebo zkrácením otevírací doby. Určitě mi většina
zůstane.“

„Opravdu, pane Kozlík?“

„To víte, že ne, pane řediteli. Dvacet procent musím bez dokladu odevzdat.“

„Komu to dáváte?“

„Jsou to statisíce. Z magistrátu si pro to někdo vždy přijde. Dostanu
přesně informaci o schválení a odeslání peněz.“

„A tak to dělá každý bazén?“

„Každý, pane řediteli, bohužel každý.“

„Ale vždyť to jsou miliony? Kdo si pro to chodí?“

„Nějaký pán z magistrátu.“

„Pane Kozlík, to znamená, že každá uzavřená smlouva na magistrátu
s sebou nese provize?“

„Lze to předpokládat, ale dokázat to nejde.“

S oroseným čelem, naštvaný jsem si uvědomil, že jsem byl zase zneužit.
Rychle jsem si to v hlavě spočítal. Jde o víc než o deset milionů korun. Raději
nemyslet. Rozhodně jsem ale objevil propojení podnikatelů s politiky.
Já jsem opravdový blbec. Procházková mě v dobré víře nastrčila Jiřímu,
aby se přimluvil na magistrátu za dotace pro bazén Hotelu Axa, s. r. o., respektive
pro nájemce, firmu Markoz pana Kozlíka. Nevěděl jsem, jestli se
mám smát, nebo plakat. Syna nemám, ženu hloupou semetriku a ještě
jsem využíván k prospěchu jiných. Jirka si určitě léta myslí, že to dělá pro
mě. To je strašný. Takový prachy a já jsem z toho neviděl nic. Jak to, Bohumíre,
šeptá mi svědomí. Každý úterý máš večer saunu, solárko, bazén
a masáž zadarmo? No jo, ty brďo, ty máš pravdu. No jasně a já jsem si myslel,
že to Kozlíkovi dělají z lásky ke mně. Jsem přece jejich nájemce a spoluvlastník
hotelu. To je strašný, jak se člověk může mýlit.

Kamarádi už byli na hotelovém baru. Byli jsme kompletní na mariáš ve
čtyřech. Byl to hezký večer, ale náladu jsem neměl, byl jsem myšlenkama
jinde. Málem jsem zapomněl svoji pistoli na židli. Nic by se nestalo, vždy
jsme tam byli sami, bar byl jenom pro nás. Ve tři hodiny jsme se taxíky
rozjeli do svých domovů, já jsem to měl sto metrů pěšky. V myšlenkách
jsem byl úplně někde jinde. Uvědomil jsem si to, až když mi taxikář říká:

„Jste doma, u Ladronky.“

„Jéžišmarja, pane, tady už dlouho nebydlím. Promiňte, musíme zpátky
na Poříčí.“

Představa, že stejný způsob funguje například i v dotacích kultuře,
divadlům...

Tak se podniká, Bohumírku, říká mi podvědomí. Ty pořád jenom makáš,
platíš daně, živíš lidi náročné a málo pracovité. Z cizího krev neteče, nauč
se to! Ne, nikdy. Neudělám to. Nejsem závistivý, já si raději ponechám čistou
mysl, štěstí, lásku, víru a zdraví. Nestojím o takto nabyté bohatství.
Ráno jsem si nechal v kanceláři předložit staré nájemní smlouvy na byty
a nebyty v domě na Václavském náměstí 43. Vše mi bylo za chvíli jasné.
Jirka tu kdysi dávno bydlel, proto si přeje tady vybudovat nájemní byt pro
syna. Má pořád vzpomínky na „Ráj“ a již mnoho let tu má pronajaté kanceláře
jeho bývalá tajná láska Iveta Mašínová. Ty bláho, ona mu věnovala
celý svůj mladý život a nyní má jinou. Už tomu rozumím. Jirka Paroubek
mi vědomě mnoho let z nostalgie k „Ráji“ na Václavskému náměstí 43 pomáhal
a já jsem to ani nevěděl. Kdyby ses, Bohumíre, trochu dříve zamyslel,
mohl jsi alespoň tušit, mumlám si pod fousy. Nevadí, nyní to vím
a mám možnost konečně něco udělat pro něho. Připravím mu dovolenou
s učitelkou angličtiny, hosteskou, jakou si ještě neužil. V duchu jsem už
plánoval program. Minimálně musím zabezpečit jednu večeři na úrovni
v rybí restauraci ve Splitu s jeho chorvatským protějškem. Už jsem se začínal
na tento týden těšit.

Zašel jsem do kanceláře Axa Sailing a zajistil jsem na domluvený týden
Sunseeker 53 jenom pro nás. Dvanáct tisíc eur jsem vyhodil z okna, deset
tisíc ještě utratím za palivo a občerstvení. Proti tomu, co zřejmě dostal
bazén, naprosto zanedbatelná suma. Horší byly stornopoplatky a výmluvy,
které jsem musel použít pro již pevně potvrzený termín jiným zájemcům.
Opravdově jsem se začínal těšit na dovolenou s ministrem Jiřím Paroubkem
a dalšími. Vlastně to bude za chvíli.

Jak jsem už několikrát zavzpomínal, 4. ledna se mi narodila dcera Anička.
Je to neuvěřitelné, ale líbila se mi od narození. Bydleli jsme společně na
Poříčí 36. Hana se nebyla schopna odloučit od rodičů. Pořád byli u nás na
návštěvě. Radili, co máme dělat a jak. Pořád mě kritizovali. Tchyně se mě
snažila zatáhnout do domácích prací. Žádné své dceři jsem neutíral zadek,
proč bych to měl dělat Aničce? Snažili se ze mě udělat hodnýho tatínka,
starajícího se o svoji rodinu. Já jsem si ji nepřál. Kdyby mi dali pokoj,
mohlo všechno dopadnout jinak. Já prostě chápu starost o rodinu jinak.
Haně jsem zajistil hospodyni paní Danielisovou, vydělával jsem peníze pro
celou Dvořákovic rodinu, řídil jsem znovu se dynamicky rozvíjející firmy.
Naplánoval jsem dovolené. Milan Dvořák mi neustále připomínal svatbu.
Je to prostě od přírody rýpal.

Po svatbě jsme odjeli na svatební cestu po Evropě. Hana ještě kojila, měla
krásná, nalitá prsa, vzrušovala mě. Navštívili jsme Itálii, projeli francouzskou
Riviéru, zůstali na plážích Saint-Tropez. Projeli jsme Španělsko. Přesně
podle plánu jsme dorazili do Portugalska na Mistrovství Evropy ve
fotbale Euro 2004. V Portugalsku jsem již měl naplánovanou dovolenou
v souvislosti s jednotlivými zápasy naší národní reprezentace. Bydleli jsme
v luxusních hotelích. Často jsme absolvovali oficiální setkání. Zajímaví
lidé, podnikatelé. Večeře na vysoké společenské úrovni. Taky se mi podařilo
havarovat na dálnici z Lisabonu do Porta na fotbalový zápas. Narazil
jsem v rychlosti 150 km/h do ztraceného kola od kamionu. Můj milovaný
mercedes byl na odpis. Bylo to velmi složité, ale pro mě zase jenom
problém k řešení. Policie, pojišťovna, servis, náhradní doprava. Domů jsme
se vrátili letecky. Tato dvouměsíční svatební cesta-dovolená, by také vydala
na samostatnou povídku. Seznámili jsme se se spoustou zajímavých
lidí.

„Janičko, věnoval jsem maximální pozornost rekonstrukci a výstavbě našeho
rodinného sídla na Václaváku. Vánoce jsme prožili ještě na Poříčí
v rodinném kruhu Dvořákovic rodiny. Jako vždy jsme začali tradičním
obědem u Vladaře. Šnečí menu za přítomnosti Jirky Paroubka a jeho
syna. Musím ti, Jani, ukázat fotografie.

Takový normální život, docela šťastný a plný očekávání. Hana studovala
právní fakultu v Plzni. Nestíhala nic. Občas jsme se pohádali. Jako
jedináček hledala vždy útěchu u rodičů. Po každém našem nedorozumění
jsem měl na krku tchyni a tchána.

Silvestr 2004 jsme oslavili v rodinném kruhu. V únoru jsme jako
každý rok odjeli s našimi přáteli na třítýdenní dovolenou do Karibiku
na ostrovy Santa Lucia. Aničku nám hlídali Dvořákovi, vlastně babička
s dědečkem. Myslel jsem si, že prožiji romantickou dovolenou v romantickém
prostředí. Dovolená byla na velmi vysoké úrovni, pro normálního
občana téměř nedosažitelná. Ale Hana byla sexuálně docela chladná.
Vůbec po tom těžkém a dlouhém porodu ztratila velmi významně chuť
na sex. Byl jsem jí stoprocentně věrný. Pouze jsem začal na toto téma
vtipkovat. Nenašel jsem jiný způsob, jak jí naznačit, že mi nestačí se dívat
na její nahé tělo při opalování. Začaly vznikat první slovní rozepře,
hádky. Jak jsem ti, Janičko, již řekl. Nastalo zdlouhavé a nebezpečné odcizování.
Věřil jsem, že se nákupem nových lodí pro mé další podnikání
v Chorvatsku a společným bydlením na lodi bez jejích rodičů dáme zase
do pořádku. Opět se ukázalo, že po narození dítěte nastane vždy nějaká
manželská krize. Z ženy milenky se stane starostlivá maminka nemilenka.
Tak to asi chodí.“

Kapitola 23. - Dovolená Jiřího Paroubka na jachtě v Chorvatsku

„Tady Jirka. Bohumíre, potřeboval bych se s tebou setkat. Dnes večer
v sedm hodin ve francouzské restauraci na Starém Městě.“

„Souhlasím, budu tam.“ Dlouho jsem přemýšlel, co se stalo. Zruší dovolenou,
která ještě není připravena? Ten den jsem se již nemohl soustředit
na běžnou práci. Bylo mně jasné, že jde o něco důležitého. Restaurace
byla větší, rozsáhlejší, než to zvenku vypadalo. Dlouho jsem Jirku Paroubka
hledal. Byl úplně na konci, seděl zabořen v kožené sedačce. Kdybych o něm
nevěděl, přešel bych ho. Byl nenápadný.

„Ahoj Jirko.“

„Ahoj.“

„Kde máš ochranku?“

„Dnes nemám, jsem tu zcela soukromě.“

„O co jde?“

„Nespěchej, dáme si dobré červené a doutníka.“ Pak se ale zhluboka nadechl.

„Premiér Gross mi nabídl sestavení nové vlády. Je rozhodnut to položit.“

„Ty vago, to je síla. Můj přítel a premiér! Pozveš mě, Jirko, na návštěvu
do Strakovky?“

„Ty si mi přeješ naznačit, že to mám vzít?“

„Ano, jsi vzdělaný, zkušený politik. Nikoho lepšího neznám.“

„Problém jsou nízké volební preference do parlamentních voleb příští
rok. Asi šest až sedm procent.“

„Já si myslím, Jirko, že to je právě tvoje šance. Horší to už být nemůže.
Tvá osoba coby premiér a předseda ČSSD může dosáhnout výrazného
úspěchu. Dokonce si umím představit těsné vítězství.“

„Ano, ale co mohu za jeden a půl roku ve vládě stihnout?“

„Udělat tam pořádek. Ale po Zemanovi, Špidlovi a Grossovi to budeš
mít těžké. Je to dost zkorumpované. Je tam šedá eminence v čele s Kalouskem,
lobbista na všechny strany Mirek Šlouf. Mnoho mužů má v kalhotách
slepé patrony. Zemanovské křídlo v čele se Škromachem.“

„Vidíš, a to mám řešit? Mně je dobře na Ministerstvu pro místní rozvoj.
Jak to, že jsem tě neviděl v žádném dotačním programu?“

„Nestojím o to. Podnikám privátně a k tomu vás, politiky ani ministerstva,
nepotřebuji. Jirko, dobře vybírej ministry. Víš, jak to vypadá ve zdravotnictví,
vnitru a vlastně všude. Hrůza.“

„Bohumíre, ale já potřebuji každý hlas poslance a třeba Plzeň prosazuje
Emmerovou.“

„Já vím, budeš to mít těžký. Já za sebe ti slibuji přátelství a loajalitu za
každé situace. Na dovolené v Chorvatsku zprostředkuji slavnostní večeři,
při které se setkáš s chorvatským premiérem a dalšími významnými osobnostmi
veřejného a podnikatelského života. Ty tam vlastně pojedeš s Petrou
služebně.“

„To nemá chybu. Bohumíre, budeš mi dělat poradce.“

„Jirko, nestojím o to. Mám rád svoji svobodu a nezávislost. Zůstaneme
přáteli, kteří se uvidí třikrát nebo čtyřikrát ročně. Vánoce u Vladaře, jako
vždy tvoje a moje narozeniny a občas mě pozveš na politický mejdan.“

„Domluveno. Pane vrchní, přineste nám dvakrát armagnac Chabot XO
Superior.“

„Tak, Jirko, připijeme si na tvé premiérování, ať se ti daří. A pamatuj si,
přátelé se nikdy nevyměňují.“

„Na budoucnost.“ Mohutné koňakové skleničky s dobře flambovaným
francouzským koňakem velmi jasně a zřetelně cinkly. Rozloučili jsme se,
každý po chvilce odcházel samostatně.

„To víš, Janičko, tajná, konspirativní schůzka. Byl jsem první, kdo věděl
o pádu Grossovy vlády, a byl jsem první, kdo znal nového šéfa ČSSD
a premiéra České republiky. Měl jsem Jirku, jeho manželku Zuzanu
a syna Jiřího rád. Fandil jsem mu. V mé mysli se už rodil plán na příští
velkou koalici. Tomuto přání jsem podřídil celé příští období. Pořád jsem
se ptal, proč zrovna já, proč si mě Jirka vybral. Později jsem to pochopil.
Byl jsem úplně jiný než ti, které Jirka znal. Nic jsem nepotřeboval, vždy
jsem poradil a pomohl v rámci svých možností. Společensky jsem se vždy
nezávazně bavil. Měl jsem rád dobré červené francouzské víno, doutníky
a dobré jídlo. Byl jsem normální kluk ze statku s logickým myšlením
a výbornou analýzou. Prostě si mě Jirka oblíbil. Pravdou je, že naše setkání
byla příjemná, společenská a na úrovni, s prostorem pro všemožné
diskuse a analýzy.“

Tak budeme mít novou vládu v čele s Jiřím Paroubkem. Intuice i podvědomí
mi šeptaly: Bohumíre, pozor, to zcela změní tvůj život. Jsi přítomen
nejvyšší politice. Můžeš skončit na výsluní, nebo také ve vězení. Řekl jsem si,
že i naši dosavadní prezidenti byli na nějaký čas zavřeni, tak proč ne.
Bohumíre, ty jsi ale pravicového smýšlení. Máš spoustu kamarádů
v ODS.

Mé podvědomí mi říkalo, že je můj úkol dát tyto strany dohromady,
alespoň na čas, získat ústavní většinu, změnit volební a ekonomické zákony.
„Praštil jsem se hlavou o kandelábr. Byl jsem tak zamyšlen, že si vůbec
nepamatuji, kudy a jak dlouho jsem se vracel do své kanceláře. Bylo mně
zcela jasné, že jsem na mohutné křižovatce a že jsem se rozhodl jít cestou
návratu do vysoké politiky. Určitou výhodu jsem měl v tom, že jsem
nikdy nebyl vydírán, korumpován, trestán.

„Jarmilko.“

„Copak, pane řediteli?“

„Pojďte si se mnou dát panáka.“

„Na štěstí.“

„Budu ho potřebovat, příští týden padne vláda.“

„Myslíte?“

„Ne, já to vím, ale nepovím.“

„Ale nebude se Gross držet zuby nehty?“

„Já si myslím, že to zabalí.“

„To se s vámi, řediteli, vsadím.“

„O co?“

„O láhev sektu.“

„Ten nepiji.“

„Dobře, o jednoho jamesona.“

„Vsadil jsem se se svojí dlouholetou asistentkou, pro kterou jsem měl
vždy slabost, ale nikdy jsem s ní nic neměl. Vykáme si. Věděl jsem, že
sázka není fér. Nemohl jsem prohrát.

Za chvíli přišel Jarda Jurečka, můj opravdový dlouholetý přítel. Spoluzakladatel
Občanského fóra. Podílel se na malé a velké privatizaci.

Nikdy jsem toho nevyužil. Dlouho byl ředitelem Factoring KB. Tam se
naše přátelství vlastně utužilo. My jsme ale oba blbci, že jsme toho jako
ostatní novodobí kapitáni české ekonomiky nevyužili. Zřejmě máme od
bohů jiné úkoly než krást peníze, majetky, dělat podvody. Jaroslav Jurečka
se stal hlavním managerem a později vedoucím hlavní kanceláře
ODS. Vlastně řídil hlavní kancelář ODS na Jánském vrchu. Byl přítomen
všem jednáním výkonné rady ODS. Bohové to tak připravili, že
jsem byl spojovacím prvkem mezi nejvyšším vedením ODS a ČSSD.“

„Jaroslave, co si dáš?“

„Co piješ?“

„Panebože, vždyť už se známe nějaký rok, jsi svatební svědek Hany a ty
se ptáš, co piji?“

„Dobře, co piješ dnes?“

„Koňak, armagnac. A dám si doutníka. Co nového u vás?“

„Říká se, že padne vláda.“

„To asi ano.“

„Jak to víš?“

„No vím to. Možná i vím, kdo bude novým premiérem.“

„Nekecej, opravdu?“

„Znáš ho.“

„Tak na zdraví.“

„Jaroslave, na velkou koalici.“

„Ano, ty víš, že si to také přeji. Je to jediná cesta, jak se zbavit malých
stran. Hlavně konečně vypadne Kalousek a jeho nohsledové, o zelených
ani nemluvím, a komouši budou doživotní opozicí.“

„Ne, Jardo, KSČM se musí postavit mimo zákon. Vzniknou nové, kvalitní
levicové strany. Zrušit je, a hotovo.“

„Dobře.“

„Jak to, Jaroslave, vidíš v ODS na velkou koalici?“

„Půl na půl.“

„Tak na tom zapracuj. Za rok a půl budou parlamentní volby. Vyhrajeme.“

„Jasně.“

„Jasně že jo, to tvoje zaklínadlo znám. Bude to plichta. Uvidíš. Slib mi, že
od této chvíle budeme pracovat na velké koalici.“

„Slibuji.“

„Jak bydlíš, Jardo.“

„Děkuji ti, Bohumíre. Dal jsi mi do pronájmu pěkný byt. Říkám tomu
ptačí hnízdo s velkou terasou.“

„Za měsíc se stěhuji za tebou.“

„Ty se opravdu vrátíš na Václavák?“

„Ano, za měsíc je hotový byt. Pozvu tě na kolaudaci“

„Vypili jsme celou láhev whisky, proprali politickou situaci a vzpomínali na
staré dobré časy. Miláčku, děj příběhu se nám sešel. My se stěhujeme za
čtrnáct dní do našeho bytu ve Střešovičkách a já jsem se v březnu 2005
s Hanou a Aničkou odstěhoval do luxusního bytu za osm milionů korun.
Není to symbolické?“

„Bohumírku, já se tak těším na život s tebou. Už začínám tušit, že jsi
moje životní láska.“

„Pojď, nemohu to vydržet. Vzrušuješ mě jenom tím, že jsi.“

„Taky jsem dole nějak vlhká.“

„Janičko, tady mají docela pěkné pánské záchody.“

„Ty myslíš úplně na stejnou věc.“

Sedl jsem si na prkýnko záchodové mísy. Pomaloučku mi rozepínala
poklopec, dnes se vůbec nezabývala opaskem. Vyndala ho, umývala si ho
vlastními slinami a dala si ho do úst. Slastí jsem vzdychal, byl jsem neuvěřitelně
vzrušený.

„To už stačí, Jani, nevydržím to.“

„Nevadí, uděláš mi to v posteli.“

Hladil jsem ji po vlasech, zádech. K ňadrům a bradavkám jsem se nedostal.
Zařval jsem jako lev. Už se to nedalo zastavit. Jeden, dva, snad sedm
výstřiků semene.

Úplně ho vysála a uklidila. Dlouze jsme se potom líbali. Dali jsme si
na baru závěrečného panáka a utíkali „domů“. Pravý domov na nás teprve
čekal.

Kapitola 24. - Kolaudace

„Jaro roku 2004 bylo opravdu nezapomenutelné. Čtvrtého ledna se narodila
Anna. Mimochodem, její jméno jsme vymysleli s kamarády, když
jsme se v deseti vraceli obrovským autobusem Čedoku z ochutnávky moravských
vín. Prachsprostá ožíračka to byla.“

„Pánové, co když nebudu mít syna Václava, ale narodí se dcera?“ Jako kdybych
tušil. Byli jsme opravdu alkoholicky unaveni a ještě po cestě jsme popíjeli.
Jak jinak, whisky. Vymysleli jsme mnoho jmen.

„Pánové, žijeme v demokracii, budeme hlasovat.“ V alkoholických výparech
vyhrálo jméno Anna. Vznešené královské jméno.

„Pánové, když si tak hezky povídáme, měli bychom jí něco přát. Budeme
si hrát na sudičky.“

„Jasně. Bude krásná, dlouhonohá, okatá, zdravá, šťastná, bohatá, inteligentní.“

V tom se ozval Pepík Šebesta: „Vychcaná jako máma.“

„Pepíku, že jsi raději nespal.“

„Všechny baby jsou vychcaný, tak proč by neměla být ona.“

„Dobře, stačí.“

V Praze jsme z autobusu vypadli. Všichni jsme zájezd do vinných
sklípků přežili, ovšem s kocovinou do konce týdne.

„Koncem února byl byt na Václavském náměstí hotov. Nic krásnějšího
jsem předtím nevybudoval. Mezonetový byt, dvě stě šedesát metrů čtverečních.
Lovecký salón, krb, překrásné schodiště. Drahé, ale stálo to za
to. Vestavěná knihovna, obrovská koupelna se zrcadly kolem dokola, dvě
komory, místnost pro hospodyni, moderní kuchyň, pravé parkety. Velký
whirlpool pro čtyři, tři záchody, bidet. Vše, co jsem za svůj život znal
a poznal. Kolaudaci jsem provedl se svými zaměstnanci. Raut byl v koupelně,
dokonalé. Bylo nás tam čtyřicet. Vždy jsem měl své zaměstnance
rád a vážil si jich. Snad i oni mě. Já jsem seděl na vaně s Jarmilkou Polaneckou
a Alicí Mokrášovou. Vidím je zcela zřetelně, pracují u mě nej-
déle. Jak ten čas utíká. Tak jsem si v duchu říkal, že těch osm milionů
stálo za to a že je vlastně život krásný, i se všemi problémy, které přináší.
Stěhování mohlo začít. Kdo měl ruce a nohy, pomáhal, za dva dny
bylo hotovo. Nechybělo nic. Za ta léta života jsem nashromáždil mnoho
movitého majetku, který lehce vybavil byt. Poprvé jsem si uvědomil, že
jsem na všechno sám. Hana si přinesla fotografie svých přátel, osobní
věci a Annu. Jinak nic. Vlastně ano, celou svoji rodinu. Po nastěhování
do nového hnízdečka musím uznat, že Hana i její rodiče byli milejší.
Zdálo se mi, že mě mají i trochu rádi. Jak jsem se mýlil, ukázala budoucnost.
Při každém setkání s Dvořákovými mi Milan vyčítal, že jsem mu
ukradl dceru. Že je z Moravy, má tam velkou rodinu, Hana že je jedináček
a že si přál ji uvést k oltáři. Samé výčitky. Měl jsem dávno pochopit,
že by rád velel.“

„Milane, mně nemůžeš velet, nejsem tvoje vojsko.“

Kouřil jednu za druhou. Vnímal jsem jeho problém. Byl někdo, není
nikdo. Když byl zástupcem starosty na majetek a přiděloval zakázky, to
byl pan někdo. Všichni poslouchali a plazili se. Nyní ho, „chudáka“, neposlouchá
ani zeď.

„Milane, nech toho, jsi mladší než já. Když jsi chtěl velet, měla si Hana
najít někoho mladšího. Už se s tím smiř. A jestli ti doma Milena nedá, tak
si to nevylejvej na mně.“

Uraženě odešel. Večer jsem zapálil v krbu, v celém bytě vonělo hořící
dřevo. Otevřel jsem kvalitní francouzské víno, očekával jsem v tomto romantickém
prostředí sexuální něhu. Žádná nebyla. Čekala mě pouze postelová
dřina. To ale nevadí, já mám práci rád. Díval jsem se na obrovskou
promítací televizi Sony a přemýšlel o životě. Jasně, Hana je nyní spíše matkou
než ženou, ale šestinedělí je dávno pryč. Podvědomě jsem ji omlouval.
To se určitě změní. Bohužel nezměnilo, vzal jsem si vojačku. Postěžoval
jsem si přátelům.

„Musíš se odpoutat od Dvořákových. Podléháš jim. Ona si brala tvé peníze,
majetek a jméno. Dvořák, když se opil, tak vykládal v hospodě U Šimáčků,
že tě připraví i o hotel.“

„Opravdu?“

„Ano. Tady je každá rada těžká. Říkali jsme ti, neber si ji, užívej si svobody.“

„Vám se to povídá, doma máte starý a bokem chodíte za mladýma. Já
jsem takový vůl. No už se nedá nic dělat. Udělám to jinak. Mám už v hlavě
plán.“

„Tak ahoj za týden.“

Spěchal jsem z nedělního tenisu domů.

„Všimni si, Jani, že zásadní rozhodnutí, ta špatná, dělám vždy po tenise,
protože si dám vždy dvě piva a jsem unavený.

Zavolal jsem tchánovi Milanovi, ať za mnou přijde v pondělí do práce.
Musím se přiznat, že ačkoliv jsem měl s manželkou Hanou velmi omezený
sexuální styk, a to ještě většinou orálně s dokončením klasickým
stykem, byl jsem jí věrný. Tak to je, trvalo mi to dlouho, ale zamiloval
jsem se, přestože souhrn jejích nedostatků byl vcelku zajímavý. Ve společnosti
už ji brali jako moji partnerku, ačkoliv mně dávali soukromě najevo,
že jim Hana prostě nesedí. Já jsem to považoval za závist, protože
byla mladá. Bohužel příčinou byla i její hloupost a projevy nadřazenosti.
To víš, dlouhonohé blondýny.

V pondělí jsem čekal v kanceláři v hotelu Axa.“

„Milane, rád bych uzavřel naše věčné diskuse. Přál sis velkou svatbu a jedinou
dceru Hanu odvést k oltáři. Máš možnost. Na Velikonoce, přímo na
Velký pátek, nás na Lokti oddá můj přítel Jirka Majkov. Obřad v kostele
a oběd na hradě. V pět hodin nám udělá hostinu Honza Dostál v Mlýně
pod Karlštejnem. A večer bude královský ohňostroj.“

„Kecáš.“

„Podívej se, já, na rozdíl od tebe, pocházím ze statku, jsem řádně pokřtěný
a jmenuji se Bohumír Vítězslav Benedikt. Při té příležitosti může
být Anna pokřtěna. Já bych si přál, aby se jmenovala Anna Diana – jako
bohyně lovu. Máš možnost se ukázat, tatínku, protože moje rodina, moji
přátelé a zaměstnanci se určitě ukáží. Také od tebe čekám nějaké věno.“
Rychlým krokem odešel. Ha, mám konečně klid.

„Jarmilko, jdu domů. Tak to tady zabalte a běžte také domů. Zítra a pozítří
budu úřadovat na Václaváku.“

„Šel jsem z Axy pěšky, tou cestou kolem Celnice na Příkopech. Dolní
část Václavského náměstí mám rád, kouknu občas do výloh. Koupil jsem
si nový mobil, samozřejmě pašovaný, na našem trhu ještě neznámý. Pivečko
na Celnici. Netrvalo mi to déle než půl hodiny.“

„Bohumírku, moje lásko, ty sis ji vzal před bohem.“

„Ano, bohužel. Dnes to přijímám jako boží trest. Nemysli si, Janičko,
to je velký trest za mé hříchy. Na oplátku mně bylo odpuštěno a jsem tu
s tebou. Tak to v životě chodí. Jednou dostaneš trest a podruhé odměnu.
Třeba tebe beru jako boží dar, matku mých synů. To jsem ti už ale vše
řekl. Já už vím, na co myslíš. Co jsem pro tebe já. Trest, nebo dar?“

„Ne, miláčku, na to jsem rozhodně nemyslela.“

„Jednou budeš muset, Janičko. Až budeš hodnotit dobro a zlo. Na to
máš dost času.“

„Bohumírku, já už jsem taky něco v životě zažila. Dobré i špatné.
Když jsem teď s tebou, tak mi někdy moje minulost připadá jako zlý sen.
Nemohu ti ani říct, co všechno jsem s bývalým zkusila. Naštěstí jsem
z toho venku. Možná až spolu budeme déle, tak ti o sobě taky něco
řeknu. Nebude to nic veselého, ale stěžovat si nemohu. Vždy jsem se rozhodla
sama.“

„Ano, Jani, člověk je strůjcem svého osudu, ale není to tak docela
pravda. Tvůj osud je dopředu dán. To, že jsme tady spolu, budeme mít
dům, rodinu, budeme šťastni, to vše už je dopředu dáno. Brzy se stěhujeme
do našeho bytu s jižní terasou. Nic, co nepotřebuješ, si neber.“

Kapitola 25. - Konspirace

„Dobrý den, Radko, tak co nového ve firmě?“

„Vše v pořádku. Máte v kanceláři návštěvu.“

„Koho?“

„Nechce říct, že prý víte. Poslal ji pan Paroubek.“

Vešel jsem a šel jsem do kolen. Byla tam opravdu krásná žena. Seděla
u stolu a byla dosti nervózní. Vstala a podala mi ruku.

„Já jsem Petra od pana Paroubka a mám si s vámi domluvit na červen
brigádu na vaší lodi.“

„Já jsem Bohumír Ďuričko. Jsem tu ředitelem společnosti. Posaďte se.
Co vám mohu nabídnout?“

„Nic, trochu spěchám.“

„Nevadí, sejdeme se někdy jindy. Potřebuji na vás pouze mobil a fotokopii
pasu. Vše ostatní zařídím. Posel vám dodá letenky. Rozumím
tomu tak, že na moři budete deset dní a Jirka sedm?“

„Ano. Je to velice konspirační, ale v této fázi to ani jinak nemůže být.
Jirka bude premiérem a za rok a půl jsou volby. Jedná se o absolutní diskrétnost.
O mně se nesmí nikdo dozvědět.“

„Víte, Petro, proč požádal Jirka mě? Protože mi důvěřuje. Udělám to
tak, jak si přeje. Sem už nechoďte. Zavolejte nebo pošlete esemesku.“

Vše proběhlo zcela standardně, bez problémů. Vše jsem připravil. Informoval
jsem obchodního partnera, že za mnou přijede vysoce postavený
politik. Program jsme plánovali dohodnout osobně. Já jsem měl
přijet do Splitu 15. května 2005.

Po jejím odchodu jsem musel uznat, že má Jirka vkus. Pěkná, mladá,
inteligentní. Vnímal jsem, že Jirka má problém. Znám to z vlastní zkušenosti.
Tato dáma se nespokojí pouze s dovolenou na moři. Ta bude chtít
víc. Ta Jirku rozvede. Panebože, co já budu dělat, vždyť Zuzanu Paroubkovou
dobře znám. Chodím s ní na pivo do smíchovských restaurací. To
je teda situace. Kašlu na to, je to jejich problém, do osobních věcí mi nic
není.

Odpoledne se přiřítil Milan Dvořák.

„Bohumíre, udělali jsme rodinnou poradu a s tvým návrhem souhlasíme.
Uděláme Haně na Lokti a na Karlštejně ještě jednu velkou svatbu
a současně pokřtíme Aničku. Bude se jmenovat Anna Marie Diana.“

„Radko, jdu na jedno pivo do Bredovského dvora.“ Ani se mi moc nechtělo
jít domů. Restauraci Bredovský dvůr mám docela rád. Výborná kuchyně,
dobrá, nejlepší plzeň a průměrné doutníky. Jako vždy plno. Vidím známé
tváře, jak sedí v zasedacím pořádku.

„Tady jsme, Bohumíre.“ U záchodu moji kamarádi JUDr. Radek Šimek,
JUDr. Jaroslav Zika, Martin Urban a další. Co se děje, že je tady tak plno?
Asi bude nějaký sportovní přenos. O čem se baví chlapi u piva, je vždy
stejný. Začne to politikou, pokračuje to problémy v zaměstnání a v manželství
a končí to vždy u sexu a ženských. Každý máme do diskuse co dát,
čím přispět. Z jednoho piva je pět, k tomu pár mlíček (bílá pivní pěna –
umění výčepu) a panáků whisky. Je tady nečekaných deset hodin. Poslední
pivo a domů.

„Ahoj Bohumíre,“ vítá mě Hana. „Kde jsi byl tak dlouho?“

„S kamarády na pivě.“

„Ty máš pořád nějaký kamarády, máš být doma s rodinou.“

„Souhlasím. Tak zítra, miláčku.“

Anna již dávno spala. Políbil jsem ji na čelo, zapálil dřevo v krbu, vzal
si župan a pustil telku. Jako naschvál se tam dva líbali a milovali. Taky bych
si dal říct. Nikdo mě ale nesváděl, žádné sexuální nabídky. Dobře, zkusím
to sám. Jako obvykle se sprchovala studenou vodou, to já nemusím. Sedl
jsem si na okraj vany tak, aby moje touha a mužnost byla vidět. Zase nic.
Tak jsem to zkusil u umyvadel. To už bylo lepší.

„Počkej, Bohumíre, jsem nějaká stažená a suchá, potřebuji trochu delší
předehru.“

„Ach jo, tak příště.“

Dlouho jsem se díval na spící Aničku. Měl jsem ji od začátku rád, líbila
se mi od samého narození. Vím, že to bude jednou krásná holka po mamince
a tatínkovi. Cílevědomá, chytrá a inteligentní. Narodila se přirozenou
cestou, porod trval téměř dvacet hodin. Hana rodila vestoje,
v poločupu u ribstolu, jako v tělocvičně. Je to tajnost tajná, nesmím to nikomu
říkat. Ale já jsem za to Haně vděčný a ještě více jsem se do ní zamilovával.
Je to zvláštní. Většinou se člověk zamiluje na první pohled, ale
mně to trvá roky.

Na druhý den jsem pozval Hanu na večeři do restaurace U sv. Václava.
„Dnes ti to, Hani, fakt sluší.“ Poznal jsem na ní hned, že tomu věnovala
nějaký čas.

„Tak co si dáme? Já bych si dal pečený koleno. Hano, jistě sis všimla, že
mám hodně práce. Potřebuji ti předat starosti kolem lodi. Umíš dobře anglicky.“

„Co by to mělo být?“

„Je důležité připravit veškeré smluvní vztahy s chorvatskou firmou Sunseeker.
Wolfganga Rieglera už znáš. Vlastně znáš všechny. Musíš vybrat
interiéry lodi, zajistit její parkování, vybavení tak, aby bylo 15. května 2005
vše připraveno. Pozor Hani, dnes je pořád moje loď...“

„Snad naše loď,“ reagovala hned Hana.

„Ano, naše loď ještě ve výrobě v Anglii, v této fázi je třeba komunikovat
s dodavatelem. Je to investice za třicet milionů korun.“

„Já to nemohu se svojí angličtinou zvládnout a němčina mi je na nic.
Budeme muset zajet do Záhřebu podepsat definitivní smlouvu s Erste Leasing,
potom do Splitu do Sunseekera dohodnout smlouvu na provoz a parkování
v marině Split. No a dnes při této slavnostní večeři spolu musíme
dohodnout název lodi, protože zítra to musí jít do výroby. Žádná sranda,
Hani. Máme na to necelé dva měsíce.“

„Letí to, Bohumíre. Na moře nás vezmeš s sebou?“

„Když si to budeš přát.“

„Ano, chtěla bych.“

„Hano, bude to pro mě starost navíc, když se budeš starat o Aničku
a zároveň dělat hostesku.“

„Ne ne, pořídíš mi na loď chůvu.“

„A jakou, Hani. Českou nebo chorvatskou?“

„To nechám na tobě.“

„Jak jinak. Tak dobrou chuť, vypadá to dobře, to koleno. I docela voní.
Tak, Hani, ať máme dobrý vítr a dostatek vody pod kýlem.“ Ťukli jsme si
půllitry.

„Začneme s tím názvem.“

Hana si s tím lámala hlavu půl hodiny, já už jsem byl rozhodnut od
předchozího dne.

„Mám návrh,“ říkám. „A co takhle Anna Marie Diana?“

Vyrazil jsem jí dech. Nevěděla ještě o mém plánu uspořádat druhou
svatbu a pokřtít Annu.

„Já si myslím, že to bude znít stejně i v angličtině, to se i stejně píše. Tak
co?“

„Krásný. Nesmíme potom při převzetí lodi zapomenout na její pokřtění.“

„Domluveno. Zítra se, prosím, tohoto úkolu ujmi.“

„Ano, rozkaz, kapitáne.“

„Hani, pohov, rozchod ještě zdaleka nebude. Mohu ještě jedno pivo?“

„Jasně, já si dám decinku bílého. Tak co má Bohumír na srdci ještě?“
Všiml jsem si po dlouhé době tepla v jejích očích a jiného výrazu tváře.
Zase se mě začala dotýkat. To jsem vždycky miloval. Kdekoliv a kdykoliv
se mě něžně dotýkala. Že by ta loď, touha, očekávání?

„Byl u mě v kanceláři tvůj táta. Víš, on se do mě pořád trefuje, uráží mě
a vyčítá mi naši svatbu.“

„No a?“

„Já bych rád tento problém uzavřel smírem.“

„Jak, Bohumíre?“

„Vezmeme se ještě jednou.“

„Ty jsi opravdový blázen!“

„Já ti to vysvětlím. Jsem řádně pokřtěný a mám právo na církevní sňatek.“

„Myslíš v kostele?“

„Ano. A přitom bychom pokřtili i Annu. Mohla by se například jmenovat
stejně, jako naše loď. Anna Marie Diana.“

„Bohumíre, ty jsi normálně darebák. Všechno jsi naplánoval dopředu,
nic jsi mi neřekl. To je nespravedlivé.“

„Můžeš to zamítnout. Můžeš, Hani, vymyslet něco jiného. Jdu na toaletu,
pohlídej mi věci a zatím se rozmysli.“

„Bohumíre, nemohu se rozhodnout tak rychle.“

„Chápu, potřebuješ se poradit s mámou a s tátou. Tady máš mobil, zavolej
jim.“

„Taky si zajdu na toaletu.“

Věděl jsem, že jim nechce volat přede mnou.

„Hani, cos tam dělala skoro deset minut?“

„Vždyť to víš, volala jsem rodičům. Ano, souhlasím.“

„Tak na štěstí.“ Podruhé jsme si připili.

„Hani, nyní, když jsme se dohodli, musím ti vyprávět příběh z natáčení.“

„Jaký?“

„Tajnost tajná. Umíš mlčet?“

„Ano.“

„Ty už znáš pana Paroubka, byli jsme společně na Štědrý den na slavnostním
obědě u Vladaře.“

„Správně, na šnečím menu.“

„Pamatuješ si, Hano, kdo tam byl?“

„Ano, moji rodiče, tvoji rodiče, moje babička s dědečkem, Paroubkův
syn Jiří...“

„A manželku tam měl?“

„Neměl.“

„Vidíš, ale je ženatý se Zuzanou Paroubkovou.“

„Nebyla tam.“

„Tak máme problém.“

„Jaký?“

„Třetí týden v červnu za námi Jirka přijede na dovolenou.“

„Jé, to je fajn.“

„Ale ne sám, má novou milenku.“

„On už nelítá s Ivetou Mašínovou?“

„Dávno ne. Já jsem si myslel, že to bude Andrea Kalivodová.“

„Tu neznám. A kdo to tedy bude?“

„Jeho učitelka angličtiny, nějaká Petra Kováčová. Je moc hezká, ale není
můj typ. Na mě příliš cílevědomá. Já si myslím, že Jirka bude mít problémy.“

„Tím chceš říct, že se na lodi potkají tak, aby to nikdo nevěděl?“
„Hano, pst. Ty už to víš. Abych to zvládl, budu muset do týmu ještě někoho
přizvat.“

„Koho?“

„Wolfganga.“

„Bohumíre, to má logiku. Tedy, ty mi dáváš. No začíná to být zajímavý.“
Fotbal, Starka, export-import a další dřívější problémy byly zapomenuty.
Začínalo nové období úspěchu.

„Na budoucnost.“ Znovu jsme si připili.

„Kolik je hodin?“

„Bude deset. Jinak, Hano, na moře za námi přijedou Zikovi, Hálovi, Filípkovi,
tvoji rodiče a mnoho dalších. Potkáme na moři kamarády, politiky
a podnikatele, to už znám. Přijedou moji zaměstnanci, hlavně
Táborský, šéfkuchař a další. Mám pronajatý hotel v marině Jezera. Tam
bude jako delegátka Datka Budinová Raveniová.“

„Opravdu? Tu i jejího manžela znám z Vodice.“

„Ano, ale už jsou rozvedeni. To víš, je to už rok.“

„Bude bydlet na hotelu a zajišťovat pobyty a pronájmy lodí.“

„Bohumíre, všemu rozumím. Zdá se, že nás v létě čeká masakr,“ řekla
slovy Luboše Filípka.

„Ano, bude to náročné. Hani, děkuji ti. Pane vrchní, zaplatím.“

Pokračování zítra...