Úryvek z knihy Bohumíra Ďurička VI.

Bohumír Ďuričko: Kočkoviny - Kapitola 7.: Doteky korupce

„Bohumírku, když tě tak poslouchám, tvůj život by stačil na čtyři normální životy.“

„Máš pravdu, Janičko. Žil jsem vždy naplno. Opravdu jsem toho hodně zažil a viděl. Procestoval jsem skoro celý svět. Často riskuji, tam, kde jiní končí, tam já začínám. Občas balancuji na hraně zákonů. Řídím se tím, co není zakázáno, je povoleno. Opravdu bych si přál, moje milovaná Janičko, předat své zkušenosti našim synům. Naučit je vše, co umím a znám.“

„Ty musíš znát hodně lidí, podnikatelů, politiků a lidí ze showbyznysu.“

„Bohužel ano. Když jsem byl na vrcholu podnikatelské kariéry a slávy, mnoho lidí vyhledávalo mou přítomnost. Někteří se chtěli přiživit, vydělat si, ukazovat se v médiích. Když jsi nahoře, máš hodně známých a přátel. Když jsi dole, nikoho nezajímáš. V té době pro mě, miláčku, neexistoval problém. Byl jsem často zván na různé společenské akce. Nebyla to pouze otázka rautů, plesů, oslav narozenin a podobně. S mnoha jsem se i přátelil, jezdili jsme k moři. Pracovně jsem se často potkával s Filipem Dvořákem, Janem Bürgermeisterem, Petrem Bočkem, Petrem Bratským, Petrem Kuželem, Milošem Grygarem, Miroslavem Šloufem, Jiřím Paroubkem, Milanem Jančíkem a mnoha dalšími. Vnímal jsem jejich vliv a moc. Propojenost s různými podnikateli, zájmovými skupinami a lobbisty.“

„Opravdu?“

„Ano, Jani. Organizovaný zločin přerostl do struktur státní správy. Nechce se mi o tom mluvit. Systém byl a je jednoduchý. Ve státních zakázkách se pořád dokola točí prověřené firmy. Dopředu je domluveno, která vyhraje výběrové řízení. Střídají se tak, aby to nebylo podezřelé. S výběrovým řízením se dá různě manipulovat. Zakázku rozmělňovat. Korupční prostředí vzniká ale vždy stejným způsobem. Předražováním zakázky, a to buď přímo v rozpočtu, anebo v průběhu její realizace. Není dne, aby nebyla v médiích zpochybňována nějaká státní zakázka. Některé svojí předraženou cenou bijí do očí. Nikoho to nezajímá, vždycky se to nějak zdůvodní. Daňoví poplatníci to zaplatí. Podmínky a rozdělení provizí je vždy dopředu domluveno mezi vlivnými podnikateli a lobbisty. Peníze firmy většinou odevzdávají v hotovosti „výběrčím daní“ k tomu určeným. Janičko, tohle se děje na všech úrovních státní správy.

Například firmy spravující obecní majetek odevzdávají ze zakázek běžně pět až deset procent vlastníkům nemovitostí. Většinou hotově, bez dokladů. V celkovém objemu jsou to miliony korun. Způsobů jejich legalizace je opravdu mnoho. Firmy musí tyto provize vyplacené bez dokladů ve svém účetnictví nějak uklidit. Nejčastěji se to dělá prostřednictvím marketingu společností, které mají sídlo v daňovém ráji. Je to zcela legální, nedohledatelné.

Miláčku, Janičko, nějak jsi znejistěla. Raději ti nebudu nic povídat. Jsi tak mladá a krásná. Lepší je, když nebudeš nic vědět. Organizovaný zločin je krutý a nesmlouvavý. Na našem území působí mnoho tuzemských i zahraničních mafiánských skupin. Mnoho násilí, vydírání a vražd. Policie tápe. Orgány činné v trestním řízení jsou neschopné tento organizovaný zločin potrestat a zničit. Chybějí potřebné protikorupční zákony a politická vůle. Janičko, můj krásný, nezkažený miláčku. Já odhaduji, že v šedé ekonomice se točí tak dvě stě padesát až tři sta miliard korun. Je to opravdu velký problém. Změnit se to dá pouze změnou politické vůle.“

„Bohumírku, jak toho můžeme dosáhnout? Naše dva hlasy ve volbách nic nezmůžou.“

„Řešení situace se nabízelo v roce 2006. Volby v červnu ale dopadly tak, jak dopadly. Plichtou mezi pravicí a levicí. Věřil jsem, že bude vytvořena nějaká forma velké koalice. V parlamentu bude ústavní většina, změní se volební zákon na většinový a bude přímá volba prezidenta. Tím by vznikla nesporná politická odpovědnost vítězné strany za plnění volebního programu.

Pro boj s organizovaným zločinem by na začátek stačilo několik základních zákonů proti korupci. Na počátek stačí změnit zákon o přiznání majetku. Dnes musí policie prokázat, že nabytý majetek pochází z trestné činnosti. V praxi to znamená, že musí prokázat, že majetek či peníze ukradli. To se, Janičko, těžko prokazuje. Oblíbená věta: ,Odkud máte těch deset milionů, které jsme při domovní prohlídce našli v krabici od bot?‘ ,To tady zůstalo po babičce, která již umřela.‘ Je to situace neřešitelná, chybí zákony. Policie potom musí vracet zabavené miliony zločincům. Stačila by zákonná povinnost vlastníka hmotného i nehmotného majetku prokazovat jeho původ. Když na dotaz finančních orgánů státní správy neodpoví a neprokáže legálnost jeho nabytí, následuje stoprocentní daň. Hotovostní transakce by měly být omezeny na deset tisíc korun. Vzpomeň si na Itálii. V žádné bance nevydávali hotovost. Poslali tě maximálně do bankomatu. Převody peněz a majetku do daňových rájů povolit pouze až po jejich řádném zdanění v ČR.“

„Bohumírku, zdá se to být jednoduché. A proč to vláda a Poslanecká sněmovna už dávno neudělaly?“

„Má to logiku, někteří, možná většina, mají hodně nakradeno, nikdy si neodhlasují zákon proti sobě. Všimni si, jak neustále oddalují přijetí eura. Protože určité skupiny boháčů potřebují čas, aby mohly nashromážděné peníze v trezorech legalizovat. Když máš miliardy v hotovosti, máš problémy uplatnit je na trhu. Neumíš si, Janičko, představit, kolik si někteří lidé v rámci malé a velké privatizace nakradli majetku. Stačí zdokumentovat, co tito zlatokopové vlastnili před revolucí a co vlastní nyní. V bankách se ztratilo minimálně dvě stě miliard, kdepak asi jsou?“

„Dobře, noviny o tom píší, lidé to kritizují, ale nic se neděje. Jak chceš proti tomu, Bohumírku, bojovat?“

„Já už ne, já jsem prožil dvě revoluce. V roce 1969 a 1989. Mně to rozhodně stačilo. Tu třetí si musíte udělat vy mladí. Zatím to ovšem vypadá tak, že mladí, vzdělaní lidé raději odcházejí budovat svoji profesní kariéru do zahraničí. Při mých častých zahraničních cestách je potkávám.“

„Bohumírku, řekni mi, kdo je třeba zkorumpovaný a znám ho.“

„Janičko, samozřejmě znám takových lidí mnoho, ale o tom až později. Nyní ti povím o takových základních způsobech korupce a praní špinavých peněz. To, co ti budu nyní povídat, ber jako informace, které si poslechneš a potom ihned zapomeneš. Až budeš mít sílu, vliv a moc, tak si vzpomeneš a budeš proti tomu zlu bojovat, slibuješ?“

„Ano, slibuji.“

„Korupce a uplácení už bohužel postihuje všechny oblasti, kam se podíváš. Plukovník Kubice měl v podstatě pravdu o prorůstání organizovaného zločinu do státní správy, je to zatím neřešitelný problém. Není k tomu politická vůle. Korupce již zasáhla všechny parlamentní strany, policii i státní zastupitelství. Situace se dá řešit pouze změnou volebního systému. Přejít na většinový systém. Prostě vítěz bere vše. Nese samozřejmě také nedělitelnou odpovědnost vůči svým voličům. Koaliční vlády v ČR představují ve skutečnosti bezvládí.“

„Kde to žijeme, Bohumíre? V banánové republice?“

„Miláčku, tam je líp, takový Bahamy, Belize, Maledivy, Jihoafrická republika, Panama, opravdu jich znám dost. Jednou tě tam musím vzít, ale pouze jako turista. Na život v těchto zemích potřebuješ již opravdu hodně peněz. Sto milionů nic neřeší. Já, lásko, nejsem ani Krejčíř ani Kožený a jim podobní. Žádné miliardy nevlastním. Tito miliardáři, kteří vytunelovali fondy a podvedli banky, vše za státního dohledu, si užívají teploučka a moře. Tento svět je ovšem mimo chápání obyčejných lidí v Česku, a těch je většina. Jsi z toho trošičku nervózní, Jani, viď? Já ti povím, jak to dopadne. Občané ČR si budou stále více utahovat opasky. Budou žít od výplaty k výplatě. Bude to jako za komunismu. Lidé se uzavřou do sebe, vytvoří si mikrosvět v rámci svých rodin a příbuzenstva. Přestanou se zajímat o veřejný život, nebudou chodit k volbám. Zvedne se výtoč piva a opět začnou politické diskuse po hospodách. Stávajícím politickým stranám to bude vyhovovat a lidem k pivu přidají zadarmo
volební guláš. Nevolte je potom. Prostý občan si neuvědomuje, že při volbách jde o to, kdo ovládne státní rozpočet a kdo bude velet státním a polostátním organizacím.“

„Bohumírku, řekni mi jméno někoho, koho neznám z tisku nebo televize.“

„Tak Chvalovského, Gottwalda, Charouze, Čekana znáš. Tunelovali banky úvěrovými podvody. Nikdo nebyl potrestán. A co takhle Tykač?“

„Znám.“

„Ale, miláčku, odkud ho znáš?“

„Cha cha, nežárli. Z novin.“

„Ty čteš noviny?“

„Někdy.“

„Dobře, řeknu ti jméno, které neznáš. Mrázek.“

„Myslíš Františka Mrázka, kmotra podsvětí, kterého někdo zastřelil v lednu 2006? Ano, znám.“

„Ty mě opravdu překvapuješ. A to ti to vůbec nevadí? Vždyť jsi tak mladá. A co Alon Barak?“

„Ten, co tuneloval KB?“

„Už mě docela štveš. Tak dobře, Junek.“

„Neznám.“

„Konečně.“ Zhluboka jsem se nadechl. „Bývalý generální ředitel PZO Chemapol. Já to odhaduji na tunel tak okolo čtyř miliard korun. Otázkou je, kolik mu z této sumy zůstalo. Podle toho, jak se mu daří podnikat v oblasti dřeva, mu zůstalo asi dost. Myslím, že jeho firmy nyní vyhrály soutěž o těžbu dřevní hmoty vyhlášenou Lesy České republiky. To je byznys. Jo, holt, kdo umí, ten umí, kdo neumí, ten čumí. Nejhorší je situace ve státních a polostátních organizacích. Miláčku, někdy si je
vyjeď na internetu, aby sis uvědomila, kolik jich je a kolik ročně činí jejich rozpočty. Prostřednictvím marketingu, reklamy a spřátelených PR agentur se perou stovky milionů korun. Dělají to i ministerstva. Poslední příběhy znáš z tisku. České dráhy, ačkoliv jsou v miliardových ztrátách, utrácejí stovky milionů korun v oblasti propagace a reklamy. Zakázky zadávají bez výběrových řízení nebo je chytře obcházejí. Drobí zakázku, aby nepřesáhla výše dvou milionů korun. Dokonce proplatili fakturu na více než dvacet milionů korun agentuře, která s nimi neměla ani smlouvu. Druhý příklad znáš z Ministerstva zemědělství. Reklama na sladkovodní ryby za sto padesát milionů korun. Další příklady jako Sazka, Unipetrol a ČEZ utrácejí miliony prostřednictvím PR agentur. V korupci je za námi už jenom Mexiko a Nigérie. Je mi z toho smutno. Podívej se třeba na volby do krajů a senátu. Kam zmizeli bývalí lodivodi z ODS, kteří vládli v krajích. Všem se našla nějaká trafika. Chudák nezaměstnaný občan. Tímto způsobem se nám neustále zvyšují náklady na úředníky, neproduktivní sféru. Nekonečný příběh byrokracie. Každý pátý občan v ČR je placen ze státního rozpočtu.“

„Bohumírku, ty se znáš s Paroubkem, viď?“

„Ano, dobře, jsme přátelé.“

„Já ho nemám ráda.“

„Já už taky moc ne. Docela mě mrzí, že jsem ho kdysi dávno poznal. Vlastně mi byl představen, o tom ti ale budu povídat později. Janičko, jsem unavený. Půjdeme domů. Dnes půjdeme ke mně do hotelu. Já se potřebuji dívat na televizi, jinak hůř usínám. Potřebuji večerníček – zpravodajství ČT24. Mám opravdu hodně starostí. Jenom těch poplatků. Magistrátu, ČT, za autorská práva a kdovíco ještě. Nedá se to již vydržet. Můj názor už znáš, mám v plánu všechno prodat a pryč z této země.“

„A kdo tu zůstane?“

„Ti, kteří jsou připoutáni ke svým majetkům a splácejí bankám nehorázné úroky z úvěrů. Mám nápad, dnes už toho necháme a umilujeme se k smrti.“

Spěchali jsme do hotelového apartmánu s vidinou promilované noci. Ruku v ruce, s láskou v srdci. Na hotelovém pokoji se na mě Janička usmála, pohladila mě a políbila.

„Lásko, mám pro tebe dnes překvapení. Začala mi menstruace, dost silně krvácím. To ale nevadí, uvidíš.“

Zvědavý jsem za ní vlezl do postýlky. Něžně jsem se přitulil a pod polštářem jsem hledal dálkové ovládání k televizi. Než jsem ji stačil pustit, Janička už byla pod peřinou. Vzala si ho do úst. Ač unavený, ospalý, že jsem na milování už nemyslel, bylo moje mužství velmi rychle tvrdé jako skála. Pomilovala mě orálně tak, jak jsem to nikdy nezažil. Bál jsem se, že mi praskne penis a hned na to srdce. V absolutní blaženosti jsme usnuli v objetí. Ještě jsem stihnul poděkovat bohu za krásný den. Televizi jsem ani nepustil. Pohladil jsem Janu po vlasech, políbil a dál už nic. Spánek a sladké sny, žádné koupání, sprchování, nic.

Pokračování opět zítra...