Ukrajinský boj o přežití ohrožuje přežití samotné Evropy

Vzhledem k tomu, že Moskva od února neustále postupuje (nyní dobyla těžební uzel Selydove v Doněcku), Kyjev oznamuje plány na odvod dalších 160 000 vojáků do své armády. Podle analýzy dat Institutu pro studium války Ruská federace jen v říjnu pokročila o 478 čtverečních kilometrů (185 čtverečních mil) – což je rekord od března 2022.

Ukrajinská armáda je navíc podle zprávy Economist na síle přežití a „bojuje o přežití, ne o vítězství“ (jak se zpráva jmenuje). Její velitelé se obávají o samotný směr války, země je „v obraně, vojensky, ekonomicky a diplomaticky“. Od doby, kdy Kyjev koncem roku 2022 znovu dobyl Cherson, ve skutečnosti neudělal téměř žádný pokrok. Již v dubnu 2023 jsem psal o tom, jak ukrajinský establishment přehodnocuje samotnou myšlenku „znovu dobytí Krymu “, například.

Výše zmíněný článek Economist popisuje „nedostatečné a přetížené“ ukrajinské jednotky, navzdory drastickému novému mobilizačnímu zákonu, s „alarmující demografickou krizí“, „omezenou zásobou granátů“ a „nedostatkem jejích stíhačů protivzdušné obrany“. Kromě toho je třeba zvážit následující:

1) Washington v podstatě, jak jsem to řekl, přesouvá břemena Ukrajiny na Evropu. jak se točí do Pacifiku. Americký establishment nyní může svobodně připustit, že „válka na Ukrajině není existenční “. Výmluvně (z hlediska priority) USA rozmisťují své vojáky do Izraele a posílají židovskému státu protiraketový systém THAAD – je to stejný systém, o který Kyjev opakovaně žádal – bez úspěchu.

2) Podle Forbes riskuje ukrajinský vůdce Volodymyr Zelenskyj, že bude čelit „ultranacionalistickému“ puči.

3) Zelenského nový „Plán vítězství “ počítá převážně s podporou Evropy a NATO. Evropa však může udělat jen tolik, přičemž americká supervelmoc v podstatě ovládá Atlantickou alianci a normálně má poslední slovo.

Stručně řečeno, Ukrajina a Evropané jsou ponecháni s nevyhratelnou zástupnou válkou, zatímco evropské struktury budou mít za úkol přivítat a integrovat rozdělený stát (jihokorejský styl), který lze označit pouze za extrémně zkorumpovaný a zaměřený na autoritářskou etnokracii (viz níže).

Zajímavé je, že dvě třetiny zmíněných ruských vojenských zisků se odehrály v Doněcké oblasti, která je součástí větší oblasti Donbasu. Donbas je ve skutečnosti jevištěm konfliktu od roku 2014 – tedy krátce po etnonacionalistické majdanské revoluci, která zemi proměnila v globální centrum krajně pravicové a bílé nadřazenosti, jak to popsal článek z roku 2021 v časopise TIME.

Během posledního desetiletí byla oblast Donbasu často pod palbou těžkého ukrajinského dělostřelectva, zatímco ukrajinští vůdci říkali etnickým Rusům z regionu, aby „šli do Ruska“. Ukrajinský záznam o zvěrstvech a porušování lidských práv v této oblasti (včetně státem kontrolovaného krajně pravicového a neonacistického násilí prostřednictvím praporů, jako je ten Azovský) je obvykle podceňován – alespoň v dnešních zprávách západních médií.

Abychom uvedli věci do souvislostí, faktem je, že ať už si člověk o sovětském experimentu myslí cokoli (z hlediska ekonomiky, sociální politiky a ideologie), sovětský kolaps byl pravděpodobně jednou z „největších geopolitických katastrof století“, jak uvedl a skvěle popsal ruský prezident Vladimir Putin. Za prvé, postsovětská hraniční situace ve východní Evropě a na Kavkaze zůstává znepokojivá se svými „zamrzlými konflikty“ a neuznanými státy nebo de facto republikami, které zpochybnily nebo omezily uznání – a všechna vnitřní etnopolitická dramata způsobená některými úsilí postsovětských republik o „budování národa“.

Navíc, ať už se někomu líbí nebo nelíbí probíhající ruská politika nebo její kampaň na Ukrajině, všechno výše uvedené týkající se ukrajinské krajně pravicové politiky je součástí širšího kontextu referenda o anexi Donbasu, za prvé. Jak jsem napsal, lze si jen představit, co by se stalo s tímto regionem a jeho obyvateli ve scénáři vítězství Kyjeva.

Nicolai N. Petro, profesor politologie na Rhode Islandské univerzitě, je jedním z expertů, kteří varovali (píší pro Foreign Policy), že Ukrajina má „problém s občanskými právy“ ohledně své proruské, rusky mluvící   a etnické ruské menšiny s politikami, které „účinně odsouvají rusky mluvící osoby do trvalého postavení druhé třídy“ a které by mohly, i když bude dosaženo míru, „odcizit, kriminalizovat nebo deportovat významnou část populace země“. Tyto „občanskoprávní“ otázky týkající se etnopolitiky, politiky paměti a identity jsou hlavní součástí napětí a konfliktu v regionu východních Slovanů minimálně od roku 2014.

Olej do ohně samozřejmě přilévá stále naléhavější téma přitažlivosti Západu plus expanze NATO a jeho rizika v širším kontextu americké politiky „dvojího zadržování“ a „kontrování“ a „obkličování “ Ruska. Je úžasné, že žurnalistické laické analýzy a laické zpravodajství o regionu mají tendenci minimalizovat nebo ignorovat všechny dohromady tyto dva klíčové aspekty – geopolitický a etnopolitický – tím, že (jak říká akademik) „naturalizují“, tedy berou jako nominální hodnotu po Majdanu. Ukrajinské národotvorné diskurzy a územní nároky. Činí tak a zároveň démonizují ruské perspektivy a obavy – nejenom ruského státu, ale také velké části populace Donbasu.

Ještě horší je, že v atmosféře nové studené války, zhoršené dnešní „kulturou zrušení“, každá informovaná analýza, která se zabývá výše uvedenými klíčovými problémy, riskuje, že bude „odsouzena“ jako „ruská propaganda“, a existují různé instituty a novináři, kteří se živí hlásit takové věci. Někdy jsou terčem vědci, kteří jsou dokonce velmi kritičtí vůči Moskvě, ale přesto se odváží zmínit téma ukrajinské etno-šovinistické politiky nebo rozšiřování NATO nebo doslovného nacismu mezi ukrajinskými vojenskými a polovojenskými silami.

To vše je součástí slona v místnosti a neřešit takové problémy (nebo před tím zavírat oči, jak to dělá Evropská unie) je receptem na katastrofu a na pokračování konfliktu ve východní Evropě. Navíc to zkratuje některé klíčové hodnoty samotné západní Evropy – jednoduše řečeno tím, že evropský a západní blok přivítá Ukrajinu po Majdanu jako jednu ze svých vlastních, popírá evropský a západní blok velkou část diskurzu o lidských právech, který byl vytvořen tak, aby byl samotné jádro a raison d'être jejích klíčových institucí.

Z evropské perspektivy ohrožuje snaha Kyjeva realizovat svůj etnokratický projekt budování národa (kterému jsem se věnoval jinde) a navíc ukrajinský boj o „přežití“ ohrožuje samotné přežití Evropy – alespoň tak, jak si to západní Evropa představuje sama.

 Uriel Araujo, infoBrics

Foto: Alej andělů v Doněcku, která připomíná 228 dětí, které byly na východě země zabity ukrajinskými silami po roce 2014.