Soutěž o knihu Jiřího Paroubka „Ve službě republice“

Soutěž o knihu Jiřího Paroubka Ve službě republice

Soutěžní otázka se týká výrazné osobnosti zahraniční politiky: Napište nám celé jméno francouzské političky, která se narodila v Senegalu coby dcera důstojníka zdejší koloniální posádky. Byla ministryní životního prostředí a v roce 2007 neúspěšně kandidovala na prezidentku proti Nicholasi Sarkozymu. I přes neúspěch se však stala první ženou, která postoupila do druhého kola francouzských prezidentských voleb.

Správnou odpovědí je: Ségolène Royal

Z bezmála šedesáti správných odpovědí jsme vysolovali tyto výherce:

Milan Krajča

Vítězslav Svoboda

Erich Meisl

Vítězům gratulujeme!

Úryvek z knihy - Předmluva

Kniha, kterou dostáváte do rukou, přináší přehled o většině mých významných jednání se státníky a politiky ze zemí celého světa, s nimiž jsem se setkával v době, kdy jsem byl českým premiérem anebo předsedou ČSSD. Najdete v ní alespoň v hrubých rysech také určitý nástin obsahu jednání a budete mít možnost nahlédnout i do jejich atmosféry. Českým premiérem jsem byl jmenován 24. dubna 2005, má vláda dostala důvěru Poslanecké sněmovny 13. května. Tedy třináct měsíců před volbami do Poslanecké sněmovny. Těchto pouhých třináct měsíců jsem se musel věnovat soustavnému plnění nejen Programového prohlášení vlády v jeho vnitropolitické, zejména ekonomické dimenzi, ale adekvátně také zahraniční politice. A tam bylo práce víc než to kdo mohl při nástupu mé vlády odhadnout. Hned dvě negativní referenda k Ústavní smlouvě EU, Blairovo červnové rozhodnutí odmítnout v zásadě obecně přijatelný návrh rozpočtu EU připravený zodpovědně J.-C. Junckerem, průtahy při zahajování přístupových jednání s Chorvatskem, pokračující omezení svobodného pohybu pracovní síly pro ČR a další nové členy EU -- to jsou jen některá z tehdejších naléhavých témat. A k tomu jsem se musel s ubývajícím časem věnovat stále více domácí předvolební kampani.

Mezinárodní působnost předsedy vlády vyžadovala rozsáhlou stykovou činnost. Vzhledem ke krátkosti doby, která zůstávala do voleb, jsem se nemohl s partnery nejdříve seznamovat a teprve pak řešit potřebné otázky. Musel jsem dělat obojí najednou.

Věděl jsem, že bez osobního a programového zapojení předsedy vlády do zahraniční politiky nemůže vláda dosáhnout stanovených cílů. Úloha šéfů národních exekutiv v diplomacii výrazně roste, a to jak v EU , tak v bilaterálních vztazích i v mezinárodních organizacích. Mezinárodní roli a prestiž země do značné míry formuje v ústavních systémech českého typu právě premiér. Tedy, pokud mu to prezident svým působením na hraně či dokonce za hranou Ústavy nekazí. Činnost V. Klause coby hlavy státu byla tak dalším důvodem pro systematické seznamování zahraničních partnerů, v prvé řadě evropských, hlavně s integrační politikou vlády ČSSD. Tedy s politikou jednoznačně proevropskou.

Po volbách do poslanecké sněmovny počátkem června 2006 jsem již po dobu tří měsíců, po které jsem ještě zůstával ve funkci premiéra, nežli 3. září nastoupila do úřadu nová česká vláda, pochopitelně neuskutečnil žádnou zahraniční cestu. A přijal jsem jedinou zahraniční návštěvu na nejvyšší úrovni. Tou byla v červenci 2006 návštěva nového slovenského premiéra Roberta Fica.

V aktivním rozvíjení zahraničních styků, jsem pokračoval i po odchodu z funkce premiéra, jako předseda ČSSD. Politická strana významu české sociální demokracie dělá pochopitelně samostatnou zahraniční politiku, která nemůže být pouhým derivátem zahraniční politiky pravicové české vlády. Podobně nesmyslné názory se objevovaly z úst a per pravicových politiků a novinářů poměrně často. Tak tomu není v žádné skutečně demokratické zemi a nevěřím, že by si tento typ zahraniční politiky nechala ČSSD vnutit někdy v budoucnu. Ostatně ČSSD je součástí Evropské sociálně demokratické strany (PES) a nemůže se dostávat do zásadních názorových kontroverzí s evropskými sociálními demokraty příliš často.

Mezi základní axiomy zahraniční politiky českého státu v mém pohledu patří spolupráce v rámci EU a euroatlantická vazba. Ta spočívá ve spolupráci s členskými státy NATO a samozřejmě, s nejsilnější zemí aliance – se Spojenými státy. A také s Kanadou.

Jak je zřejmé z obsahu knihy, věnoval jsem se velmi intenzivně české úloze v samotném procesu evropské integrace, aktuálním evropským otázkám i vztahům se zeměmi EU. Cílevědomá a soustavná byla má politika vůči USA. Velkou péči jsem věnoval vztahům se sousedy. Významnou složkou mého mezinárodního působení byla politika „všech azimutů“. Stejně jako zjišťování, jak využít všech možností ( a jsou nemalé ) na západním Balkáně. I praktický „průzkum“ jak dalece lze navázat na kdysi tak tradiční a úspěšnou spolupráci se zeměmi severní Afriky.

Z pochopitelných důvodů velkou pozornost zaměřuji ve své knize na otázky evropské agendy v době mého premiérství - na jednání o evropské finanční perspektivě v letech 2007 – 2013. Na zasedání Rady EU v prosinci 2005 jsme získali v přepočtu na 1 obyvatele nejvíce ze všech států EU. Celkem se jednalo o finanční prostředky pro ČR v objemu 30 mld. EUR, v přepočtu na dnešní směnný kurs mezi eurem a korunou se jedná o cca 750 mld. Kč. To byl mimořádný úspěch České republiky.

Sociální demokracie pod mým vedením dělala jasnou proevropskou politiku. O našem členství v EU si myslím, že je velmi užitečné z řady důvodů. Především však pomohlo naší zemi ekonomicky. Pomohlo v letech 2004 – 2007 akcelerovat hospodářský růst České republiky a životní úroveň lidí. Díky svému zapojení do EU se ČR může dostat rychleji z ničivé hospodářské krize, která ji, Evropu a svět postihla v roce 2008.

Jednu část knihy věnuji ratifikačnímu procesu Lisabonské smlouvy (LS). O její přijetí v ČR se rozhodujícím způsobem, jak je ostatně možné vidět v tabulkách dokumentujících hlasování poslanců a senátorů pokud jde o schvalování LS, zasloužila právě ČSSD. Všech sto poslanců a senátorů, za sociální demokracii v obou komorách parlamentu bylo pro přijetí LS. Volební výsledek ve volbách do Evropského parlamentu (EP) umožnil ČSSD hrát větší roli i v EP a získat větší vliv v Evropské sociálně demokratické straně (PES). Ta pochopitelně nemohla přehlédnout ani to, že se ČSSD postupně během pěti let stala nejsilnější českou politickou stranou.

Pár slov k mé politice vůči USA (připomínám, že za administrativy prezidenta Bushe): mé styky s Američany byly velmi intenzivní. V určité fázi vývoje ale hrozilo, že výtečné česko – americké vztahy budou narušeny umístěním radaru USA na našem území. Stanovisko ČSSD a mé osobně v této věci bylo silně ovlivněno vysokou nepopularitou amerického protiraketového systému u české veřejnosti. Pokud by ČSSD – proti názoru většiny českých občanů – podpořila umístění amerického radaru na našem území, vztahy USA – Rusko by na dlouhou dobu zamrzly. Nemohlo by pak ani po Obamově nástupu do funkce prezidenta USA dojít k tak rychlému resetu americko – ruských vztahů.

Toto zlepšení americko - ruských vztahů pochopitelně ve svých důsledcích vedlo k významnému snížení napětí v Evropě a otevření cesty ke spolupráci mezi USA a obecně Západem na jedné straně a Ruskem na straně druhé v mnoha dalších oblastech. A to je politika, kterou jsem vždy prosazoval. Je to politika snižování mezinárodního napětí, kterou by případné umístění amerického radaru narušovalo.

Ve snaze o co nejlepší vztahy se sousedy jsem jako premiér věnoval trvalou pozornost vytváření co nejlepších osobních vztahů s jejich politickými představiteli. V tom jsem na úrovni pravidelného setkávání s představiteli sociálně demokratických stran pokračoval i po svém odchodu ze Strakovy akademie. Je známo, že státy si sousedy nevybírají, navíc není soused jako soused. Ale řekl bych, že má politika dobrého sousedství přinesla své plody. Když jsem končil jako premiér, byly vztahy s okolními státy na výtečné úrovni. S Německem a Rakouskem se navíc gestem vůči německým antifašistům podařilo odbourat velkou část zátěže ve vzájemných vztazích z minulosti.

Na rozdíl od pravicových vlád, které se u nás střídají od září 2006, jsem význam Balkánu, a nikoli jen západního, v české zahraniční politice nejen deklaroval, ale činil jsem v tomto směru praktické kroky. Tyto kroky jsou poměrně podrobně popsány v příslušných kapitolách.

Tyto země vždy představovaly oblast přirozených českých národních zájmů. Před sto lety, před padesáti lety i nyní šlo a jde o odbyt českého zboží do těchto zemí. Ale také o umístění českých investic. Balkán, kterým jsem se jako premiér i předseda ČSSD zabýval prakticky každodenně, ale pravicové vlády po volbách v roce 2006 odsunuly na vedlejší kolej. Reálná pomoc Chorvatsku a Srbsku při urychlení jejich vstupu do EU, jakoby českou pravici vůbec nezajímala.

Významnou složkou zahraniční politiky mé vlády a mojí osobně byla politika všech azimutů. Podmíněně by se dala nazvat i diplomacií na „dlouhé vzdálenosti“.

Vycházel jsem z toho, že ČR není malá země, že je to země se poměrně značnou hospodářskou kapacitou a s velkými možnostmi jejího rozvoje. Koncepci zahraniční politiky jsem poté rozvíjel i jako předseda ČSSD.

V době, kdy jsem byl předsedou vlády, dosahovala ČR vynikajícího hospodářského růstu mezi 6 až 7%. Věděl jsem, že hospodářskému růstu země v následujících letech mohou pomoci finance z evropských fondů a využití faktoru globalizace. Zkrátka, větší zapojení do mezinárodní dělby práce. K tomuto zapojení je ovšem nezbytné uskutečňovat aktivní ekonomickou diplomacii tak, aby premiér země byl jejím hlavním obchodním cestujícím. A aby mu v tom ministr zahraničí zdatně sekundoval. Schwarzenbergovo ministerstvo zahraničí však něčeho takového schopno nebylo a není a kromě toho začalo, mnohem více nežli tomu bylo kdy předtím, promítat do své činnosti ideologický přístup.

Snažil jsem se proto oživit také vztahy s nově a dynamicky vznikajícími póly globální ekonomiky a politiky - s Čínou, Ruskem, Brazílií a Indií.

Tedy se zeměmi patřícími dnes do skupiny známé po celém světě jako BRIC. Tento pojem se snad poprvé vyskytl kolem roku 2001. Myslím, že první schůzka BRIC na nejvyšší úrovni proběhla v roce 2009, letos v dubnu (2011) se summitu v Číně poprvé zúčastnila i Jihoafrická republika (takže z BRICu se stal BRICS). Uskutečnil jsem tedy za těch třináct zmíněných měsíců bilaterální summity se všemi zeměmi, které posléze zformovaly BRIC. Aniž to kdokoli u nás příliš vnímal a snažil se na to racionálně reagovat.

Ale i v zemích jako je Japonsko, Izrael, Jihoafrická republika a Mexiko existují rozsáhlé možnosti odbytu pro české zboží a také potenciální investoři pro českou ekonomiku. Myslím, že se mnohé, pokud jde o vztahy k zemím jako jsou Čína, Rusko, Indie, Japonsko a Brazílie v době mé vlády podařilo, Topolánkova vláda však na tuto politiku nedokázala navázat. Zejména ve vztazích s Ruskem a Čínou nedokáže významná část české politické elity – jak jsem přesvědčen, ke škodě země – překonat ideologickou předpojatost a animozitu. Totéž ale platí i o velké části českých médií. Více než dvacet let po ukončení studené války z těchto zemí a jejich představitelů kreslí s velkou chutí obraz nepřítele.

Zajímaly mě také země na severním pobřeží Afriky. I tady jsem viděl možnosti rozšíření hospodářské spolupráce.

Při jednání se zahraničními politiky a státníky jsem se věnoval pochopitelně rovněž rozvoji demokracie a lidských práv.

Důležitou částí knihy je přehled volebních výsledků ve většině demokratických zemí v posledních deseti letech. Tedy v období, ve kterém politici, o nichž ve své knize píši, většinou působili.

Politická životnost politiků v nejvyšším patře politiky vesměs nepřevyšuje deset let. Státníci typu J. Chiraca či J.–C. Junckera jsou délkou svého působení ve vysoké politice naprosto výjimeční, spíše tedy potvrzují pravidlo.

Zahraniční politiku státu jsem viděl vždy především jako nástroj, který umožní prosadit životní zájmy českého národa v Evropě a ve světě. Věnoval jsem naplnění tohoto cíle všechny své síly.