Telefonní kancléř už zasahuje

Je pravděpodobné, že paní kancléřka nemá hroší kůži, aby byla schopna a ochota ještě dlouhých sedmnáct dní konzumovat podivné pohledy, ironické úsměvy či zlovolné poznámky ze strany dosud podřízených, kteří teď jsou na koni.

Vyřešit to lze dovolenou, kterou by si navíc podepsala sama. Kdyby si kvůli tomu vyžádala audienci u generála, jenž podepíše cokoli, tedy i dovolenku, znamenalo by to dosud nepoznané ponížení.

Jestliže paní kancléřka dovolenou pravděpodobně čerpá, může využít nicnedělání k návštěvě Úřadu práce - je však otázkou zda tak učiní. Mladá Jurečkova referentka by ji totiž, podle výčtu dosavadních zaměstnání, mohla považovat za nestálou a nespolehlivou (postaru: fluktuantku) a třeba se i bezelstně zeptat: „Vy jste naposled vydržela jenom rok, a na jakém hradě jste dělala kastelánku, nebo něco takového?“

Je možné, že paní kancléřka si už dá pokoj a po dočerpání dovolené začne čerpat zasloužený odpočinek.

Prý se na Hrad – to je ta ne odzdrojová informace -  přijel podívat už její zástupce, jenž má bohatou praxi z největších telefonních společností. Údajně se s ním měl sejít pan prezident, aby se blíž seznámili, ale ještě 8 minut po termínu se budoucí kancléř k hlavě státu nedostavil! Prý ho však referenti už dvě hodinky potkávali, jak si v kancelářích osahával terén.

Konečně přišel i k prezidentovi.

„Pardon, šéfe, nějak mi to napřesno nevyšlo, ale zato vás mohu s naprostou jistotou ubezpečit, že telefony všude fungují, jak mají, a napíchnuté nejsou.“

Než prezident stačil otevřít ústa, budoucí kancléř dodal. „Ještě bych se dovolil podívat na ten červený, ten na pana Koláře..“ (viz obrázek u perexu)

Když se prezident zamračil, návštěvník se zkroušeně omlouval: „To víte, když člověk tolik let dělá do telefonů, tak mu to nedá. Neříkejte, že i vy si někdy nezašifrujete nebo si v noci na zahradě neuděláte mrtvou schránku.“