Politická kultura a stav legislativní nouze

Jedním ze základních principů demokracie je respektování menšiny většinou. Je to tedy zakotveno i v ústavě v čl 5 a 6. Mluvíme-li o politické kultuře, nepochybně mluvíme o tom, jak jsou ony principy demokracie v praxi aplikovány ze strany protagonistů politiky i z tohoto hlediska. Z politické polistopadové praxe je znám případ, kdy na základě ignorace opozice byla aplikována správní reforma se zrušením krajů. V důsledku oné ignorace pak opozice poté, co usedla do vládních lavic provedla svou verzi správní reformy se "zrušením" okresů a znovuzřízením krajů. Je zřejmé, že takový jev není levná záležitost. Je zjevné, že takovýto jev není v zájmu ani státu, ani občanů neboť systém ode zdi ke zdi má své mnohé další negativní konsekvence. Je zřejmým příkladem, kde jde o porušení onoho základního demokratického principu respektování menšiny většinou, kde jde o upřednostnění momentálního účelu neadekvátním způsobem.

Existence možnosti využít možnosti projednání zákona v procesu legislativní nouze má nepochybně svůj důvod. Autoři pravidel tak zjevně mysleli např. na povodňové stavy apod., kde čas hraje podstatnou roli a kde nemusí vyhovovat běžný režim několika čtení ani režim zrychleného čtení.

Už z charakteru vyplývá, že vypovídající indikátorem oprávněnosti použití bývá obvykle dramatický souhlas drtivé většiny všech politiků, zatímco je-li pro vládní většina a opozice takový postup kritizuje, bývá obvykle důvod neadekvátní způsobu řešení.

Domnívám se, že Nečasův krok je příkladem takového nerespektu k opozicí. Především ev. zpoždění účinnosti oněch zákonů zcela jistě neohrožuje nijak podstatně stav financí. Průběh vzniku dokládá, jak to premiér myslí, když do médií tvrdí, že každý zákon bude předmětemjednání i s opozicí. I v časové tísni tomu lze dostát, je-li vůle. U oněch 4 zákonů tomu tak nebylo. Dokládá to i účelové počkání s předložením dotčených zákonů sněmovně na proběhnutí komunálních a senátních voleb.

Ve světle onoho požádání přesedkyně sněmovny o vyhlášení stavu legislativní nouze pak lze pohlížet i na někdejší konání stran vládní koalice vůči gestu knížepána ve věci předsednictví sněmovny jako pokusu nastolit běžnou politickou kulturu těsně po vyhlášení výsledku parlamentních voleb. Všechny 3 strany vládní koalice se připojí ke Kalouskovi, jenž vlastního stranického předsedu umlčí v televizním pořadu spolu s doložení vlastního přístupu k opozici, když prohlásí, že opozice má zkrátka smůlu neb oni mají většinu a tedy je jen jejich věcí, co si odhlasují. Je zřejmé, že už tehdy sledoval Kalousek a spol. ev možnost projednávání běžných zákonů v legislativní nouzi a proto nemohl být předsedou sněmovny člen opozice. Hezký příklad politické kultury i ve vztahu k vlastnímu partajnímu předsedovi. Mj. tak dal veřejnosti najevo, kdože je skutečným šéfem TOPky a utnul rázně naději, že by knížepán mohl Kalouska kultivovat. Naopak dal najevo veřejnost, že knížepán bude kultivován jím za pomoci jím ovládané většiny ve straně.

Nemůže obstát argumentace, že totéž činila druhá strana. Nečinila úplně totéž. To důležité není. Je to přece jedno, zda tak činila či zda to bylo méně či více. Už moje babička kdysi říkávala něco tom moudřejším. Nejde o nic jiného a menšího než o tu politickou kulturu. Pomyslný míček je dnes zcela zjevně výhradně na straně členů vládní kalice jako oné vládnoucí většině a nelze se tak na nikoho a nic vymlouvat.

Z výše uvedeného mi vyplývá, že přes všechny řeči (pravda - jen ze strany Nečase a Johna) vládní koalice směřuje k běžnému přehlížení opozice a k eskalaci přímého opaku toho, čemu se říká politická kultura. A tedy i odpověď na v perexu položenou otázku. Jaký je Váš názor?