O vojenských misích a růžovém tanku

V Afghánistánu má do roku 2014 skončit řada odborníků z dalších západních států, Ministerstvo obrany ČR v čele s korupčníkem Vondrou však žádné změny neplánuje. Evidentně se nepřipravuje ani žádná strategie odchodu. V situaci, kdy vláda korupce a rozpočtové nezodpovědnosti škrtá, kde může a bere peníze tělesně postiženým a sociálně slabým, nemá problém vyhazovat peníze za navýšení vojenské účasti v Afghánistánu. Češi budou opět papežštější než papež. Sašu Vondru za to jistě jeho američtí přátelé pochválí. Ostatně, tento pán s hroší kůží vždy hájil spíše zájmy USA než České republiky.

Pro osvěžení paměti si připomeňme slova jeho kamaráda Václava Havla z roku 1985: „Navrhněme, aby Severoatlantický pakt i Varšavská smlouva zahájily co nejdříve jednání o rozpuštění svých vojenských organizací, o stažení a odstranění všech jaderných zbraní v Evropě instalovaných či na Evropu namířených a o odchodu vojenských jednotek USA a SSSR z území jejich evropských spojenců.“ Tehdy byl Václav Havel ještě idealistickým pacifistou. Až o několik let později se z něj stal válečný jestřáb a vášnivý stoupenec humanitárního bombardování. V polovině devadesátých let už byl Havel jedním z nejhorlivějších zastánců členství České republiky v NATO a aktivně jej prosazoval až do vstupu v roce 1999: „Pokud chtějí Evropané využít šanci na vytvoření spravedlivějšího míru, než kdy v historii měli, musí vyjít z reality a usilovat o rozšíření aliance jako jediné fungující obranné a bezpečnostní struktury.“ Havel ani Zemanova vláda necítili potřebu k tak zásadní události, jakou vstup ČR do NATO byl, vypsat referendum a zeptat se na názor občanů. Od té doby jsou čeští vojáci vysíláni do různých pochybných válečných dobrodružství v americké režii za peníze daňových poplatníků. Zmiňovat předražené armádní zakázky, u kterých vyletěly oknem desítky miliard, snad ani není potřeba.

Po roce 1989 byla promarněna možnost zařadit se po bok Švýcarska, Rakouska, Švédska, Finska a dalších neutrálních států. Polistopadová garnitura jen místo Moskvy poklonkuje Washingtonu. Zejména pravicoví politici stále uvažují v intencích studené války a stále vidí největšího nepřítele v Rusku, jakoby v Kremlu neseděli Putin s Medveděvem, ale Brežněv s Kosyginem. Česká pravice (s výjimkou prezidenta Klause) se štítí všeho ruského a nedokázala navázat na zahraniční politiku Jiřího Paroubka, který odmítal jednostranné zaměření české diplomacie, ale prosazoval politiku všech azimutů, včetně intenzivních přátelských vztahů s Ruskem a dalšími velmocemi z uskupení BRICS. Militantní rusofobie na nejvyšší úrovni tak v české politice přetrvává i 21 let po změně režimu. To se projevuje i flagrantní neúctou k osvoboditelům v podobě odstraňování soch rudoarmějců z měst, vybrušování historických symbolů z památníků a v neposlední řadě neustálým vytahováním růžového tanku, na kterém postavil svoji kariéru pseudoumělec David Černý. Ministr Vondra prohlásil, že růžový tank „je symbolem naší svobody a pro jeho natření má pochopení.“ Pokud jsou symboly naší svobody růžový tank a Saša „ProMoPro“ Vondra, můžeme si gratulovat.

Tyto excesy dokazují naprostou nevyspělost české demokracie, protože i v Německu se sovětské památníky těší větší úctě než u nás. Obarvení tanku č. 23 na růžovo bylo trapné už před dvaceti lety, ale tehdy se to ještě dalo omluvit jako jakási porevoluční euforie. Nicméně, zaměnit symbol osvobození Prahy od nacistické okupace, při kterém zahynulo mnoho sovětských vojáků, za symbol intervence vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, svědčí o historickém analfabetismu Černého, Rumla a dalších vandalů, kteří zneuctili národní kulturní památku. Vytahovat na Vltavu tuto růžovou obludnost, obohacenou o vztyčený prostředník, je vyloženě ubohé a nevkusné. Jistě to přispěje ke zlepšení česko-ruských vztahů.

Soustavně se vytváří falešný dojem, že Češi po válce zabíjeli mírumilovné Němce, Rusové sem přišli krást hodinky a v roce 1968 přijeli rozdrtit Pražské jaro v tanku č. 23. Často se vzpomíná židovský a romský holocaust, ale o genocidě Slovanů, kterých během druhé světové války zahynulo více než 30 milionů, se mlčí. To mě utvrzuje v přesvědčení, že boj za historickou pravdu je i v současnosti aktuální téma.