Karibska krize - I.

V současných mainstreamových médiích se posluchači a čtenáři většinou nedozvědí, že rozmístění balistických střel na Kubě bylo odpovědí SSSR na rozmístění amerických raket středního doletu třídy Thor a Jupiter v Turecku a Itálii. V šedesátých letech se k vojenským plánovačům SSSR dostala zpráva od tajných služeb, že na takové množství rozmístění raket středního na území NATO od Američanů nemohou z území SSSR v případě vzájemné konfrontace adekvátně zareagovat. Ruští stratégové si tedy vyhodnotili, že musí jaderný arzenál rovněž přiblížit k hranicím USA. Strategická rovnice Chruščova tak pro Američany znamenala, že nukleární rakety středního doletu umístěné na Kubě se okamžitě stávají ICBM (balistické rakety dlouhého doletu).

Až získané zprávy o tom, že Spojené státy pravděpodobně získaly převahu v mezikontinentálních raketách spustily od Sovětů šachovou partii proti tahu. Spojené státy měly v té době rozmístěny rakety v Turecku, Itálii, Velké Británii a Spolkové republice Německo. Sovětům bylo jasné, že americké rakety v Turecku mohou zasáhnout životně důležitá centra Ruska do deseti minut, zatímco Sovětské rakety by potřebovaly dvacet pět minut k dosažení Spojených států.

Jelikož byl bipolární systém dvou supervelmocí postaven na koncepci vzájemného zničení (Mutually assured destruction – MAD), musel Nikita Chruščov dle teorie her odpovědět, aby vyrovnal počet jaderných hlavic a rovnováhu moci. Raketa R 12 Dvina byla v kódu Nato označována jako “SS-4 Sandal”' a měla dolet 2000 kilometrů. Rusové měli následně v plánu umístit ještě rakety R 14 s doletem 4000 kilometrů.

Dohoda, kterou Sovětský svaz s Kubou měl, byla taková, že expediční sbor včetně raket středního doletu bude výlučně podléhat sovětské vládě. Americká rozvědka byla z počátku celkem zaskočena, protože první zprávy o přesunech získala začátkem srpna 1962. Prezident Kennedy následně v přímém televizním přenosu obvinil Moskvu z budování základen a varoval je před rozmístěním raket. V reakci na řešení krize byl vytvořen zvláštní orgán tzv. EXCOMM (The Executive Commitee of the National Security).

Na samém začátku převládala ve výboru válečnická nálada a názor, že nejlepším řešením k vyřešení krize bude okamžitý vojenský zásah na Kubě. Naštěstí byl ve výboru vypracován ještě druhý plán, s kterým prezident Kennedy souhlasil a byl mu bližší. Kennedy se rozhodl pro blokádu Kuby, která se měla vztahovat pouze na dovoz strategických zbraní. Američané vyhlásili platnost blokády na 24. října 1962. Odvolána byla v listopadu, kdy se Sověti rozhodli deeskalovat napětí a přistoupit na americké podmínky k vyřešení krize.

Myslím si, že prezident Kennedy vyhodnotil vážnost situace dobře a zachoval chladnou hlavu. Uvědomil si, že neuvážený vojenský zásah na Kubu by mohl spustit řetězovou reakci. Nemohl v žádném případě vědět, jak se Sověti zachovají a jak daleko budou chtít zajít. V případě reálné jaderné odpovědi na USA by to znamenalo smrt několika desítek miliónů životů amerických občanů. Hrozba jaderného ohrožení byla od Sovětského svazu také v západním Berlíně. Sověti se mohli rozhodnout také zničit základny NATO v Itálii a Turecku.

Na druhé straně si Nikita Chruščov vytvořil také silný prostor pro politický dialog. Podařilo se mu po stažení raket z Kuby vyjednat demontáž amerických raket z Itálie a Turecka a Američané se zavázali, že nikdy nenapadnou vojensky Kubu. Tato mezinárodní krize byla natolik vážná a nebezpečná, ze mezi Bílým domem a Kremlem byla v roce 1963 zavedená dálnopisná horká linka, která měla zaručit přímou komunikaci v budoucnu. V dobách Karibské krize bylo lidstvo na hraně jaderné války.

Státníci jako byl Kennedy i Chruščov ale pochopili, že případný konflikt nemůže mít vítěze a povede k totálnímu zničení jednoho i druhého. I přes vzájemnou ideologickou neshodu pochopili, že musí najít společné řešení krize a konfliktu se za každou cenu vyhnout. Jsou toho současní politici Západu vůbec schopni?

(Pokračování)