Júmenrajtyzmus, pravdoláska a havlové…

-

Anglismy pronikají do našeho jazyka zákonitě a asi se tomu neubráníme. Ani by nebylo rozumné se tomu bránit za každou cenu a vymýšlet směšné novotvary po vzoru jazykových puristů. Navíc leckterý přejatý výraz jazyk také obohacuje: pošta je v češtině protě významově něco jiného jež mail, čeština díky cizímu slovu získala nový termín užívaný pro elektronickou poštu. A jindy si čeština sama vytváří hezké domácí varianty, takový zavináč nebo šnek pro @ je docela zdařilý. A nejen v IT prostředí, které je tak jako tak trochu zvláštní, dochází k mesalianci češtiny a angličtinou, z Penny Marketu si udělali Češi Penáč, nebo méně uctivě Penismarket. Slang vytěžil z přejatých slov maximum, nezavrhuji to. Dříve takto obohacovala češtinu převážně němčina, ale například i francouzština a italština, většinou k užitku. Kdo dnes ví, že tak krásná česká slova jako fěrtoch, šnek, kastrůlek, kobyla, škola, košile, kmín, klobouk, cukr, hadr nebo tancovat jsou slova původně cizí? Hodně galánů měla ta naše mateřština.

Na druhé straně jsou zde i pánové ochotni mateřštinu spíše znásilnit než oplodnit, pánové páchající sadistická zvěrstva na jazyce nám všem milém. Jejich cit pro českou kulturu končí kdesi u knedlo-vepřo a u bujných ňader fiktivní jihočeské selky (viz ZDE) a k jazyku Máchově již nedosahuje. Příkladem takového prznění je novotvar júmenrajtyzmus (původně humanrightismus), nebo stejně brutální patvar NGOismus. Tyhle novotvary označují podobné nepovolené úchylky jakými jsou například multikulturalismus, feminismus, ekologismus a jiná zvěrstva, z nichž nejstrašlivější je občanská společnost. Přeloženo do češtiny: “Klausovo strašení hlupáčků tím, že by někdo chtěl uplatňovat nějaká pochybná práva nebo vlastní názor.” (Viz autentický ZDROJ) Další -ismy mohou následovat, ale omezený rozsah článku to neumožňuje, příponou -ismus můžeme jak známo obdařit jakékoliv slovo a dáváme tím najevo, že jeho obsah považujeme za ideologii. Ideologii umíme udělat z čehokoliv, ať již v jazyce, nebo ve skutečnosti. Klausismus je také realita. Bohužel.

Ale není to jenom Klaus, kdo znásilňuje češtinu, je zde i houf nevýznamných nebo anonymních pobudů číhajících na tu nešťastnou holku v kdejakém temném mediálním zákoutí. Dnes již těžko zjistíme, kdo je otcem jazykového potratu zvaného pravdoláska, nebo pravdoláskař. Jde o slovo na první pohled složené, vcelku srozumitelné, jeho význam je ale naplněný čirou nenávistí, která popírá jeho etymologické kořeny. Jde o nadávku od takzvaných… koho vlastně? Lžinenávistníků? To také není povedený novotvar, ale jak nazvat uživatele termínu, který nemá žádný obsah? Slova pravdoláska a pravdoláskař totiž neoznačují nic a nikoho určitého, je to prázdná floskule, typické šmokařské mlžení, kterým lze označit naprosto cokoliv a kohokoliv, kdo se právě z nejasných důvodů znelíbil. Jako mnoho nálepek udělovaných zvenku, může být i tahle posléze přijata nějakou cílovou skupinou, potíž ale je, že taková cílová skupina neexistuje. Slovo impresionisté nebo fauvisté znamenalo původně nadávku určité skupině malířů, “dojmaři” nebo “šelmy” byli vysmíváni kritikou tak dlouho, až si tak začali říkat sami. Pravdoláskaři ale nejsou parta navzájem spřátelených a podobně malujících malířů, pravdoláskaři jsou milióny Čechů, kteří mají rádi například Martu Kubišovou, Jiřího Suchého, Svěráka a Smoljaka a kteří si myslí, že Klause a jeho hošanů již bylo dost. Navzájem se ani neznají a nespojuje je nic vyjma nenávistné nálepky ze strany malého spolku zapšklých staromilců, kterým se nejspíš stýská po nějaké další pěkné české normalizaci. (Viz ZDE)

A ještě pro dnešek krátké pojednání o dalším sadistickém násilí páchaném na naší drahé mateřštině: Nejsem si jistá, ale myslím, že to byli bolševičtí šmokové, kteří začali používat vlastní jména (nepřátel lidu) jako obecná označení v plurálu. Pamatuji si na frázi:  “Všichni ti havlové, krieglové, jirousové a jiní zaprodanci…,” která bývala nutnou ozdobou kdejakého bolševického úvodníku v Rudém právu. Starší generace si pamatuje stejnou frázi s jinými jmény (slánští, clementisové, horákové). Ke kojzarovštině nebylo imaginace potřeba, stačilo vyměnit jména podle momentální nelibosti moskevské vrchnosti. V literárně pojaté verzi bývalo vložené ještě slovíčko “různí” - to aby bylo jasné, že jich je více: “Všichni ti různí havlové, mlynářové, smrkovští, dubčekové…” Taková drobná komunistická sprostota to byla a měla zmizet spolu s vedoucí úlohou jedné strany  a ostatním rudým haraburdím. Inu nezmizela, stejně jako nezmizeli bolševičtí šmokové. Nyní ovšem již nejsou ve Straně, to by v dneší době již nebylo výhodné, jen se tak trochu překabátili a opět píší (někdy jsou velkorysí a užijí alespoň velké písmeno): “Všichni ti Havlové, Čalfové, Zemanové, Vondrové, Klausové, Malí, Žantovští a další byli a jsou….” (například ZDE) nebo: “Jsou všichni ti různí havlové proroky…” (k vidění ZDE). Vtipný komentář ZDE. Pozoruhoné je, jak častým předmětem tohoto zobecňování je Václav Havel. Jeho jméno jaksi prochází dějinami. Asi proto, že je to opravdu významná osobnost, která leží v žaludku všem duševním trpaslíkům.

———————————————–