Jiřímu Dienstbierovi ml. chybí politická korektnost

Jeho úspěch u veřejnosti nepochybně podporuje fakt, že je synem slavného polistopadového politika a předlistopadového disidenta. To není v žádném případě zlehčování jeho osoby, neboť to tak prostě s potomky slavných lidí na světě chodí. 

Nemile mne překvapilo, že Víta Bártu z VV označil v rozhovoru za schopného manažera i když celý národ vidí, že VB organizoval zločinné spolčení za účelem získání politické moci, která se měla stát zdrojem jeho finančních příjmů. Pokud tohle pan senátor považuje za manažerskou schopnost, pak by musel vyseknout poklonu i organizátorům hromadného vyhlazování lidí, neboť i to musel být z logistického a manažerského  hlediska náročný úkol. Tímto tvrdým přirovnáním chci říct, že by žádný slušný člověk, natož politik, neměl VB řadit  mezi schopné manažery, neboť si to ti, kteří své pracovní úkoly plní v souladu se zákony a demokratickými principy nezaslouží. O to víc v kontextu této pochvaly nerozumím jeho nesouhlasu s instalací J. Paroubka do role stínového ministra financí. Buď ho k tomu vede pocit, že J. Paroubek není tak schopný manažer jako V. Bárta a to i přesto, že byl ministrem i předsedou vlády a svoji politickou zásadovost projevil tím, že po vítězných parlamentních volbách, když zjistil, že nelze vytvořit koalici s politickými subjekty, které mají za cíl tvrdou asociální politiku, odstoupil z funkce předsedy strany.

Žádné hledání normálního politického prostředí s TOP09, ODS a VV jak to J. Dienstbier předváděl v Praze. Závěrem musím rozvinou myšlenku Jiřího Diensbiera, že každá strana má nepochybně své problémy. Nejsou to jen strany, ale i jednotliví politici.

Problém Jiřího Diensbiera spatřuji v neschopnosti spravedlivě vyhodnocovat výsledky žebříčků popularity. Pokud nevhodnost Jiřího Paroubka , byť to v rozhovoru neřekl, spatřuje v tom, že ho většina respondentů nemusí, tak by si měl uvědomit, že se to týká také jeho, ale i současného předsedy ČSSD. Je to naprosto logické, neboť procentuelní podpora politiků ČSSD osciluje kolem procentního odhadu volebních preferencí ČSSD. A jestli mi něco neuteklo, tak se tato podpora pohybuje kolen 30%. To znamená, že drtivá většina voličů celou ČSSD, ale i její představitele nemusí. Z tohoto hlediska si troufnu tvrdit, že by Jiřímu Diensbierovi slušela politická korektnost. Za ni bych považoval i to, že se by J.Diensbier držel svých slov. Jedním dechem řekne, že se mu nechce komentovat složení stínové vlády, aby okamžitě vyslovil  kritický názor na J.Paroubka. Je to stejně "korektní" , jako kdybych vyslovil názor, že si mi nechce komentovat instalaci bývalých komunistů do polistopadových vládních struktur, a zároveň bych dodal, že to nebyl nejšťastnější nápad, neboť do KSČ nemohl vstoupit žádný slušný člověk. Tím bych se samozřejmě dotkl i politického života jeho otce, což bych považoval za vyloženě neobjektivní a nečestný  postoj. Když prostě něco nechci komentovat, tak se v zápětí nesmím držet  hlášky, že je hnusné udávat, ale oznámit to musím.

O tom, že měření objektivním metrem není silnou stránkou J. Diensbiera svědčí i to, že zastává názor, že by byla vhodná přeregistrace některých místních organizací ČSSD u kterých je pochybnost, že nenabíraly členy řádným způsobem. Skutečný demokrat by se držel přesvědčení, že se musí jednat o přeregistraci plošnou, aby se zabránilo tomu, že na podezřelé budou ukazovat ti, kteří sami mají máslo na hlavě a sami se z kontroly vyvléknou. A už vůbec by se senátor Diensbier neměl věnovat jen Ústecku, když jeho košilí jsou stranické poměry v Praze.Tím v žádném případě ČSSD nepomáhá k dosažení normálního politického prostředí. Může si být jist, že vím o čem píši.

Závěrem bych chtěl vyslovit přání, aby se právník Diensbier zasadil o zřízení jedné komise pro celou stranickou republiku, na kterou by se mohli straníci obrátit, pokud by je jiný straník obvinil z kriminálních a nekalých praktik. Jejím úkolem by bylo okamžitě vyslovit názor, jestli se jedná o relevantní obvinění. Pokud by tomu tak nebylo, tak by se nečestný kritik musel poroučet ze všech stranickcých funkcí. Absence takového institutu je příčinou špatného mediálního obrazu ČSSD v Ústeckém kraji a nejen v něm, neboť umožňuje beztrestná veřejná obvinění, která nepoškozují jen konkrétního člena ČSSD, ale i celou stranu.

Na "jedna paní povídala" máme v politice ministra Kubiceho. Nic pozitivního nevidím na tom, že se pomluvami řídí i jeden z nejpopulárnějších členů současné ČSSD. Kdybych se pletl, tak ho zřízení tohoto institutu napadlo samo, když  tak touží po normálním politickém prostředí. ČSSD musí začít u sebe, aby nekázala vodu a nepila víno.