Jan Campbell: Nejen chlebem živ je člověk

Slovo Wagner je německé příjmení (původně povolání kolář), jméno slavného hudebního skladatele, o kterém je příspěvek, nebo název novodobé ruské žoldnéřské skupiny. K nejznámějším výrokům Wagnera skladatele patří: Radost není ve věcech; je v nás. Představivost vytváří realitu a Jen silní znají lásku.

Kontroverze kolem Richarda Wagnera je celá desetiletí soustředěna na jeho intenzivní antisemitské texty, jeho pozdější přijetí jako oblíbené kulturní osobnosti nacistickou stranou a na úzkou spolupráci s židovskými hudebníky a umělci. Mezi nimi byli Hermann Levi (dirigoval premiéru opery Parsifal), pianista Joseph Rubinstein a zázračné dítě Carl Tausig. Klíčové prvky kontroverze obsahuje Wagnerova esej Das Judenthum in der Musik (Judaismus v hudbě) z roku 1850, jeho osobní útoky na tehdejší (současné) židovské hudebníky a probíhající debata o oddělení jeho monumentálních hudebních úspěchů od jeho bigotnosti.

Hudba německého skladatele 19. století Richarda Wagnera není v Izraeli právně zakázána, ale je fakticky tabu a neoficiálně zakázána kvůli širokému veřejnému odporu. Bojkot začal v roce 1938, kdy Palestinský symfonický orchestr (nyní Izraelská filharmonie) odstranil jeho skladby ze svého repertoáru po pogromech Křišťálové noci v nacistickém Německu. Neoficiální bojkot je udržován z úcty k přeživším holokaustu a širší izraelské veřejnosti.

V době Genealogie morálky Nietzsche začal věřit, že celé Wagnerovo dílo je zásadně spjato s evropskou dekadencí. Parsifal byl ztělesněním světově popírané mentality otroka, kterou Nietzsche nenáviděl. Za to si cenil Wagnerovy filozofie tonality, hudby a umění; obdivoval Wagnerovu schopnost vyjadřovat se.

Brahms a Wagner žili ve stejném městě, sdíleli kulturní moment a přesto představovali umělecký protiklad. Jejich jediné setkání v roce 1863 bylo krátké, ale symbolické a představilo střetnutí světů: mladý obránce vídeňských klasických tradic proti radikálnímu dramatikovi přetvářejícímu německou operu. Čajkovskij popsal Wagnera jako bezpochyby nejvýraznější osobnost evropské hudby; ironicky poznamenal ale, že jedním z hlavních Wagnerových cílů bylo upoutat na sebe pozornost a dosáhnout slávy za každou cenu, na rozdíl od skladatelů jako Bach, Haydn, Mozart, Beethoven, Mendelssohn, Schumann.

Nacisté udělali z Wagnera národního hrdinu. Hitler miloval jeho hudbu a Německo učinilo z Bayreuthského hudebního festivalu centrum nacistické propagandy. Goebbels nazval Die Meistersinger nejvíce německou ze všech německých oper. Dnes mnozí považují Wagnera za neoddělitelného od nacismu, přesto ale pozvánka na návštěvu Bayreuthského hudebního festivalu patří k těm velice cenným. Tentokrát jsem ale pozvání nepřijal z osobních důvodů.

Před 150 lety

Náš blahoslavený Adolf ještě v roce 1975 pronesla Winifred Wagnerová, ředitelka festivalu. Pro nacisty byl Bayreuth zvláštním případem, jak ukazuje výzkum dat SZ, a podle osobního hodnocení zůstává i dnes. Proto neuškodí zeptat se například: Jak udržitelně formovaly myšlenky NSDAP Bayreuth – i dlouho po roce 1945? Pro částečnou odpověď doporučuji podívat se na dvě díla režiséra Hanse Jürgena Syberberga: filmovou adaptaci opery Parsifal z roku 1982 a dokument Vyznání Winifred Wagnerové z roku 1975. Tyto projekty zkoumají německý romantismus, mýty a složité politické dědictví skladatele.

Červený koberec byl letos rozložen v neobvyklou dobu: v sobotu (25.7.) brzy večer. Důvodem: Bayreuthský festival slaví výročí svého založení. 150 let s obřadem a Beethovenovu 9. symfonii místo operní produkce, orchestr hrál pod vedením Christiana Thielemanna.

Otázka: Proč Beethoven místo Wagnera? Symfonie byla provedena při položení základního kamene Bayreuth Festspielhaus dne 22. května 1872. Tehdy ji dirigoval sám Wagner v Markrabském operním domě.

V jubilejním roce 150 let, po turbulencích kolem vzpomínkové akce se v sobotu na začátku festivalu společně objevila ředitelka Bayreuthského festivalu Katharina Wagner a publicista, německý Žid, Julien Michel Friedman (1956).

Tento bývalý politik CDU, právník a moderátor talk show (na N24 s názvem Studio Friedman) byl v letech 2000 až 2003 místopředsedou Ústřední rady Židů v Německu a v letech 2001 až 2003 předsedou Evropského židovského kongresu. Na pozici rezignoval po odsouzení v případu nucené prostituce a užívání kokainu.

U královského portálu světově proslulého Festspielhausu Katharina Wagner a Michel Friedman zdravili čestné hosty, spolu si povídali a působili velmi relaxovaně a volně se cítící. Proč se zmiňuji o Bayreuthském festivalu, jeho ředitelce a publicistovi?

Židovskému publicistovi Friedman bylo nejprve pozvání zrušeno (kvůli bezpečnostním obavám), aby poté byl pozván zpět na Bayreuthský festival s omluvou ředitelky Wagner. Nicméně, regionální policejní velitelství ve státě Horní Franky, tak město Bayreuth informovaly DW, že se na plánovacím procesu nepodílely. Sám Friedman dříve vyjádřil hluboký hněv v rozhovorech pro Süddeutsche Zeitung a další média. Řekl, že zrušení akcí z bezpečnostních důvodů v demokracii představuje kapitulaci extremistům a označil tento krok za sebevraždu.

Zmíněné mluví samo za sebe, současně samo o sobě vypovídá něco o antisemitismu v Německu a dovoluje otázku: Co by řekl tenkrát – a co řekne teď? Esej Německá drzost z 18. června, Opravdu se omlouvám! z 19. června a hostující článek Ano, co má zase?! z 23. června jasně indikují, že se jedná o německé drama. Projevuje se to ve všech ohledech, včetně médií: neurotická touha Němců být ušetřeni vlastní historie. Friedman sám v roce 2023 na Frankfurtském knižním veletrhu řekl: Prosím, nelíbí se mi, když jsme veřejnost i já považováni za blázny! Já, osobně dodávám: Státní financování této společenské akce by mělo být zpochybněno vzhledem k alarmující zbabělosti vedení festivalu řešit nepříjemná témata.

Včera, v neděli Friedman hovořil o umělcích, kteří byli během nacistické éry pronásledováni a zavražděni. Kolem této akce byl velký rozruch z předem krátce popsaných důvodů. Friedman nezmínil skutečnost, že Wagner byl produktem své doby. V 19. století bylo společensky přijatelné být antisemitem, podobně jako je v roce 2026 v Německu společensky přijatelné být islamofobem. A to nepíši o Friedmanovi jako intelektuálovi: Nezaznamenal jsem ho odsuzovat genocidu v Gaze a Iránu.

Když Friedman ve svém prohlášení tvrdí, že město Bayreuth a festival zapomněly na historii v nedávné minulosti, tedy alespoň podkožní antisemitismus, že Bayreuth se nezabýval tématem Wagner a antisemitismus / nacisté / rodina Wagnerů a nacisté, mýlí se, jestliže nelže.

Připomínám, že v roce 2000 se konalo sympozium Wagner a Židé s židovskými řečníky. V roce 2007 ředitelka festivalu Katharina Wagner poměrně jasně spojila Wagnerovu operu s nacismem ve své festivalové inscenaci Meistersinger von Nürnberg. V roce 2012 se v radnici konala výstava Umlčené hlasy, jejíž druhá část je trvale k vidění ve Festivalovém parku. V roce 2017 židovský režisér Barrie Kosky uvedl Die Meistersinger von Nürnberg z explicitně židovské perspektivy, což nepochybně umožňovalo politické a estetické rozdíly.

Připomínám také, že ředitelka festivalu Katharina Wagnerová sama se na červeném koberci oficiálně neobjevila roky. Letos přivítala bývalou kancléřku Merkelovou (CDU), ministerského předsedu Södera (1967) a mnoho dalších srdečnými slovy a byla vyfotografována po boku starosty Bayreuthu Andrease Zippela (SPD) a jeho partnera Luca Maasse.

Wagnerovo spojení s homosexualitou zahrnuje jeho osobní vztahy s osobnostmi jako král Ludvík II., queer dynamiku kolem jeho syna Siegfrieda Wagnera a intenzivní homoerotické podtexty, které se často objevují v jeho operách. Zatímco Richard Wagner sám žil konvenčně heterosexuální život, jeho sociální okruh, umělecké dědictví a Wagnerovo dramatické zkoumání absolutní touhy, statusu outsidera a transcendentní lásky si od 19. století vypěstovalo oddanou fanouškovskou základnu mezi LGBTQ+ kulturními kritiky a milovníky opery.

Syn Richarda a Cosimy a pozdější ředitel festivalu byl bisexuál. Později se oženil pod tlakem rodiny, aby zajistil dědice po veřejných skandálech v Německu týkajících se jeho bisexuality.

Opera Rienzi

Bayreuthský festival oslavil 150 let od svého prvního ročníku způsobem, který zasahuje do samotné podstaty festivalu. Na jevišti byla poprvé uvedena Wagnerova raná opera Rienzi, dílo stojící mimo uzavřený bayreuthský repertoár. Historickou premiéru, která proběhla včera 26. července 2026, navíc připravily Alexandra Szemerédy a Magdolna Parditka – první režisérky mimo Wagnerovu rodinu, které v Bayreuthu nastudovaly operu.

Připomínám, že když Wagner v srpnu 1876 zahájil první Bayreuthské slavnosti, nechal ve speciálně vybudovaném Festspielhausu třikrát uvést celý cyklus Prsten Nibelungův. Umělecky šlo o událost evropského významu, finančně však o katastrofu. Divadlo poté zůstalo šest let zavřené a další ročník se uskutečnil až v roce 1882, kdy zde měl světovou premiéru Parsifal.

Celou dobu festival se přitom ve svém hlavním operním programu držel mimořádně úzkého repertoáru. Takzvaný bayreuthský kánon tvoří deset Wagnerových děl: Bludný Holanďan, Tannhäuser, Lohengrin, Tristan a Isolda, Mistři pěvci norimberští, čtyři části Prstenu Nibelungova a Parsifal. První tři dokončené opery – Víly, Zákaz lásky a Rienzi – do něj nikdy zahrnuty nebyly. Opera Rienzi je citlivá kvůli pozdějšímu spojení díla s Hitlerem. Bývá rovněž označována za jeho nejoblíbenější operu, i když neznám žádný dokumentární důkaz.

Opera pro Hitlera měla význam již proto, že předehra opery byla využívána při říšských sjezdech NSDAP. I když opera sama vznikla téměř sto let před nástupem nacismu a nekončí triumfem vůdce, nýbrž jeho politickým i osobním pádem, zůstává aktuální i pro českou veřejnost, politiky a ilusionisty.

Rienzi-poslední z Tribunů je raná opera Richarda Wagnera. Její libreto napsal sám skladatel na motivy románu Edwarda Bulwer-Lyttona (1803-1873), anglického spisovatele a politika. Psal historické a okultní romány, detektivní příběhy, divadelní hry, poezii a některé jeho texty lze dnes označit za fantasy či science fiction.  Román pojednává o Colovi di Rienzo (1313-1354), kontroverzním italském politikovi pozdně středověkého Říma a tribunu lidu.

Opera měla premiéru dne 20. října 1842 v Královském dvorním divadle v Drážďanech. Zaznamenala obrovský ohlas a měla zásadní vliv na profilaci skladatele. Doslova přes noc se díky Rienzimu Wagner zapsal do povědomí drážďanského, později celoněmeckého lidu a byl záhy respektovanou osobností. Po boku uznávané sopranistky Wilhelmine Schröder-Devrient vystoupil v roli Rienziho tenor-pěvec českého původu Josef Tichatscheck (1807-1886). Tichatscheck byl považován za prvního hrdinu-tenora nejen dramatickým hlasovým projevem, ale též hrdinným vzezřením. Zpíval ve světové premiéře ústřední roli opery Tannhäuser (Drážďany, 1845).

Závěr

Bayreuthský festival se vrátil k dílu, jež bylo skladatelovým prvním triumfem, a které ve 20. století bylo zatíženo nacistickou propagandou. Právě tato rozporuplnost z něj činí pro 150. výročí a současně dění v Evropě symbolickou volbu. Festival svou volbou opery ukazuje, že ani dlouhá tradice nemusí zůstat neměnná – a že dědictví lze připomínat nejen jeho oslavou, ale také kritickým přehodnocením. O to se postaraly tři ženy: Alexandra Szemerédy a Magdolna Parditka’s inscenace nahrazuje Řím 14. století abstraktní blízkou budoucností v rušné inscenaci. V ní Nathalie Stutzmann (hudební ředitelka Atlanta Symphony Orchestra a druhá žena v historii, která vedla významný orchestr) dirigovala a nacházela chvíle čisté komorní něhy, majestátní vyrovnanosti a mohutných basových náporů mezi pochody a sborovými výbuchy.

Řím se stal abstraktní blízkou budoucností (zařízení podobná chytrým telefonům pro všechny, obrazovky všude, dystopický beton), která také odkazuje na nedávné politické události v USA i mimo ně. Jedna politická frakce nese transparenty křičícími zavřete ho a přinášíme Řím zpět. Rienziho příznivci trvají na tom, že jsou silnější spolu. Události na pódiu jsou natáčeny a promítány pod názvem živě z Kapitolu. Rienziho vyprávění se stává volebním dramatem, které zahrnuje psychózu a incest. Proč Rienziho problémy jsou nevyhnutelné? Protože kompletní ručně psaná partitura byla předána Hitlerovi a následně zmizela, neexistuje žádná autentická verze Wagnerovy nejdelší opery.

Produkční (ženská) trojka má výborné PR profesionály a média. Výročí v Bayreuthu reklamoval dokonce i New York Times, obracející se k občanům světa a ptající se: Nepřijedeš autem? Pak poznáš tuto zemi. Rozhodně!

Předplatitelé New York Times již v lednu toho roku si mohli přečíst, co bude letos opravdu populární: 150 let Richard Wagner Festivalu v Bavorsku. Velké výročí 25. července 2026 v alpských podhůřích. V Bavorsku by to mělo být docela hezké. A technicky?

A samozřejmě předplatitelé si o tom přečetli. Pokud jste v Barceloně, Londýně, Paříži, Římě nebo Amsterdamu během daného výročního víkendu, můžete tak udělat přímým letem. Jak se vlastně jmenuje to město? Přesně, Norimberk. Prý je tam vše trochu staré. Ale mají tam letiště, což je skvělé. A pak jsi prakticky tam. Možná ale bude dobré si vše před odletem zkontrolovat. Je to Bavorsko! A tam vědí, co chtějí občané světa.

Takže: Přistání v Norimberku, všechno nadýchané. Otázka: Jak daleko je to do Festspielhouse v Bayreuthu? Méně než 100 kilometrů. Dobře. Přesto se podívejte znovu na mapu a vysvětlivky. Co zjistíte? Co to je Schienenersatzverkehr? A tím jsem u logistiky a drah, věčnému problému i v české kotlině.

Oprava na trati, DB Regio Bayern, doba: od 18. září 2025. Drahá dráho. Co to přesně znamená pro trasu mezi Norimberkem a Bayreuthem při zahájení 150. Festivalu Richarda Wagnera? Odpověď lze najít v němčině. V češtině ve vlastním neautorizovaném překladu: Provozovatel drah DB Infrago nás informoval, že kvůli technickým problémům, inspekce a poškození několika mostů v údolí Pegnitz zůstane trať mezi Hersbruckem a Neuhausem (Pegnitz) uzavřena do 14. září 2026.

Gratuluji všem starým i novým wagnerovcům, kteří přiletěli z Barcelony, Londýna, Paříže, Říma, Amsterdamu, a samozřejmě i hostům, kteří jeli vlakem ICE z Hamburku a Berlína na výroční představení, k jejich lásce k Wagnerovi a odvaze založené na mýtech a iluzi vědění: Návštěvníci z daleka a bez služebního auta si mohou výjimečně dovolit potěšení vjet do světového festivalového města Svobodného státu v regionálním rachotném dieselu.

A tip od SZ: Pokud přestupujete z autobusu na vlak na krásném nádraží Pegnitz v divoce romantickém prostředí – určitě se zastavte v jediném místě v okolí, v řeznictví Schiller. Ale buďte opatrní: v den otevření výročí Wagnera se zavírá ve 12 hodin.