Chorvati ve volbách potrestali zkorumpovanou pravici

Předvolební kampani dominovala ekonomická témata. Vládní pravice se ve volebním období 2007 – 2011 „vyznamenala“ nejen četnými korupčními skandály, za které stanul před soudem bývalý premiér Ivo Sanader, ale i rostoucí nezaměstnaností. HDZ, která se v devadesátých letech inspirovala thatcherismem a později se etablovala na platformě křesťanské demokracie, proto ztrácela u veřejnosti popularitu, což se odrazilo stagnací volebních preferencí již od konce roku 2008. Strana se snažila zachránit si pošramocenou pověst hraním na národní strunu, vlasteneckou rétorikou a připomínáním raných devadesátých let, kdy zakladatel HDZ Franjo Tudjman stál u zrodu chorvatské nezávislosti. Na historii však už Chorvati příliš neslyší, spíš je zajímá konkrétní řešení současných problémů. Navíc už byli unaveni z vlády HDZ, která zemi spravovala v letech 1990 – 2000 a 2003 – 2011.

Opozice kabinet Jadranky Kosor obvinila z nekontrolovaného růstu zadlužování, neschopnosti přivést do země investory a vytvářet nová pracovní místa. Vláda schválila vysoce nepopulární balíček úsporných opatření, včetně nové daně z příjmu (tzv. krizové daně) a zvýšení DPH na 23 %. Snižování životní úrovně a kupní síly obyvatel šlo ruku v ruce s korupčními aktivitami vládní strany HDZ. Levice nařkla premiérku Jadranku Kosor, že se tváří, jakoby neviděla, co se kolem ní děje, ačkoliv sedm let před nástupem do premiérské funkce působila v roli vicepremiérky. Recesi a rostoucí nezaměstnanost se pravicovému kabinetu nepodařilo zastavit, což vyústilo v řadu protivládních demonstrací po celé zemi. Aféry HDZ ohledně ilegálního financování strany skrze „černé fondy“, včetně prezidentské kampaně Jadranky Kosor v roce 2005, se staly pro voliče pomyslnou poslední kapkou. HDZ tak získala pouze 23,5 % hlasů a 47 mandátů, což je historicky nejslabší výsledek.

Oproti tomu aliance čtyř stran levého středu (sociálních demokratů, liberálních demokratů, důchodců a Istrijského demokratického shromáždění) kandidující pod názvem Kukuriku, která přišla s přesvědčivou alternativou v podobě tzv. Plánu 21, získala absolutní většinu – 40 % hlasů a 81 mandátů. Z řad sociální demokracie, která je nejsilnější stranou aliance, pochází i současný chorvatský prezident Ivo Josipović. Třetí skončila s 5,1 % a 6 mandáty Strana práce, založená v roce 2010 bývalým odborářem Dragutinem Lesarem. Zbývajících 17 křesel obsadilo několik marginálních formací a zástupců národnostních menšin.

Co je pozoruhodné na politické kultuře zemí Balkánu a východní Evropy, kterými často opovrhujeme jako zaostalými, je skutečnost, že ačkoliv tam existuje korupce ve stejné míře jako v České republice, bývalí premiéři (Ivo Sanader, Julia Tymošenková) skončili ve vazbě a před soudem. To je u nás jev zcela nepředstavitelný – maximum možného je totiž pouze odstoupení z funkce, které je navíc sanováno zlatým padákem, aby dotyčný náhodou nestrádal. Pokud má korupčník hroší kůži jako jeden nejmenovaný ministr obrany, neexistují páky, jak ho z vlády dostat. Smutné je zjištění, že Česká republika se za Nečasovy vlády ve věci korupce už nemůže poměřovat ani s Balkánem, ale se zeměmi rovníkové Afriky.