Bat Ye Or: Eurábie: Euro-arabská osa - recenze knihy

„Je to otázka celkové transformace Evropy, která je výsledkem záměrné politiky“, říká Bat Ye’or. „Směřujeme nyní k celkové proměně Evropy, která bude více a více islamizována, a stane se politickým satelitem arabského a muslimského světa. Evropští vůdci se rozhodli uzavřít spojenectví s arabským světem, prostřednictvím kterého se rozhodli přijmout arabský a muslimský postoj ke Spojeným státům a k Izraeli. To se netýká pouze zahraniční politiky, ale také vnitřních záležitostí evropské společnosti, jako jsou imigrace, integrace imigrantů a představa, že islám je součástí Evropy“.

„Evropa stojí před trvalou hrozbou terorismu. Terorismus je způsobem, kterým lze na evropské země vyvíjet nátlak, aby se neustále vzdávaly požadavkům zástupců arabských zemí. Požadují například, aby Evropa vždy mluvila ve prospěch Palestinců a proti Izraeli“.

Eurábijský projekt se tak stává rozšířenou vizí antiamerické gaullistické politiky závislé na zformování euro-arabského celku nepřátelského k americkým vlivům. Podporuje evropské ambice udržet si důležité sféry vlivu v bývalých evropských koloniích, zatímco v arabském světě otevírá evropskému zboží obrovské trhy, obzvláště v ropných zemích, aby si zajistil dodávky ropy a zemního plynu do Evropy. Kromě toho by učinil Středozemí euro-arabským
vnitrozemím tím, že by podporoval imigraci muslimů a prosazoval multikulturalismus se silnou přítomností muslimů v Evropě.

Během tiskové konference z 27. listopadu 1967 Charles de Gaulle otevřeně prohlásil, že francouzská spolupráce s arabským světem se stala „zásadním základem naší zahraniční politiky“. Druhá mezinárodní konference na podporu arabského lidu, která se konala v lednu 1969 v Káhiře, ve své rezoluci č. 15 rozhodla vytvořit zvláštní parlamentní skupiny tam, kde ještě neexistují, a používat parlamentní platformu k podpoře arabského lidu a palestinského odporu”. O pět let později v Paříži, v červenci 1974, byla pod názvem Euro-arabský dialog vytvořena Parlamentní asociace pro euro-arabskou spolupráci. Bat Ye’or zdůrazňuje tento sdílený euro-arabský program. Prvním krokem bylo vytvoření společné zahraniční politiky.

Francie byla hnací silou tohoto sjednocení, které již bylo zamýšleno úzkým kruhem lidí okolo generála de Gaulla a arabskými politiky. Arabské státy požadovaly od Evropy přístup k západní vědě a technologii, politickou nezávislost Evropy na Spojených státech, nátlak Evropy na Spojené státy, aby se přizpůsobily arabské politice, a démonizaci Izraele jako hrozby světovému míru, a stejně tak opatření příznivá arabské imigraci a šíření islámské kultury v Evropě. Tato spolupráce by také zahrnovala uznání Palestinců jako samostatného národa, a OOP a jejího vůdce Arafata jako jejich zástupce. Do roku 1973 byli známi pouze jako arabští uprchlíci, dokonce i Arabům. Koncept palestinského “národa” jednoduše neexistoval. Během ropné krize z roku 1973 arabští členové Organizace zemí vyvážejících ropu oznámili, že kvůli probíhající Yom Kippurské válce mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy Egyptem a Sýrií nebude OPEC nadále prodávat ropu západním státům, které podporují Izrael. Náhlý nárůst cen ropy byl trvalý. Nejen že vedl k silnému přílivu petrodolarů do zemí, jako jsou Saudské Arábie, které umožnily Saúdům sponzorovat celosvětovou obrodu islámu, měl také vliv na Západ a obzvláště na Evropu.

Arabští vůdci nicméně potřebovali svojí ropu prodávat. Jejich lidé jsou velmi závislí na evropské ekonomické a technologické pomoci. Američané během ropného embarga v roce 1973 tento bodnadnesli. Ačkoliv ropný faktor jistě pomohl utvrdit Euro-arabský dialog, podle Bat Ye’or šlo v první řadě o záminku k zakrytí politiky,která vzešla z Francie před tím, než ke krizi došlo. Politika koncipovaná v šedesátých letech měla silné předchůdce ve francouzském snu z devatenáctého století o vládě nad arabskou říší. Tento politický program byl posílen úmyslnou kulturní transformací Evropy. Sympózia Euro-arabského dialogu, která se konala v Benátkách (1977) a Hamburku (1983) obsahovala doporučení, která byla úspěšně realizována. Tato doporučení byla doprovázena úmyslným a zvýhodňovaným přílivem velkého množství arabských a jiných muslimských imigrantů do Evropy.

Doporučení zahrnovala:

• Koordinaci snah prováděných arabskými zeměmi s cílem šířit v Evropě arabský jazyk a kulturu,
• Vytvoření společných Euro-arabských kulturních center v hlavních městech Evropy,
• Nutnost zásobit evropské instituce a univerzity arabskými učiteli specializovanými na výuku Evropanů arabštině, a
• Nutnost spolupráce mezi evropskými a arabskými specialisty, aby byl vzdělanému evropskému publiku představen pozitivní obraz arabsko-islámské civilizace a současných arabských záležitostí.

Kvůli politické citlivosti a v zásadně nedemokratické povaze nemohly být tyto dohody zapsány formou dokumentů a smluv. Evropští vůdci se tedy pečlivě rozhodli nazvat tyto myšlenky „dialogem“. Na všech setkáních, výborech a pracovních skupinách se podíleli zástupci národů evropské společnosti a Rady Evropy společně s členy arabských zemí a Arabské ligy. K jednáním a rozhodnutím docházelo za zavřenými dveřmi. Žádná oficiální setkání nebyla zaznamenávána. Euro-arabský dialog (EAD) je politickou, ekonomickou a kulturní institucí, která byla navržena k zajištění dokonalého souladu mezi Evropany a Araby. Jeho struktura byla navržena na konferencích v Kodani (15. prosince 1973) a v Paříži (31. Července 1974). Nejvýznamnějším činitelem této politiky je Evropská parlamentní asociace pro euro-arabskou spolupráci, která byla založena v roce 1974. Další zásadní orgány Dialogu jsou Institut MEDEA a Evropský institut pro výzkum Středomoří a euroarabskou spolupráci, který byl vytvořen v roce 1995 s podporou Evropské komise. V rozhovoru s Jamie Glazov pro Frontpage Magazine Bat Ye’or vysvětluje, jak „v domácí politice zavedl EAD těsnou spolupráci mezi evropskými a arabskými televizemi, rozhlasy, novináři,  vydavatelstvími, akademickým světem, kulturními centry, učebnicemi, studenty a mládežnickými organizacemi a v turistice.

V předmluvě ke své knize píše, že „tato kniha popisuje evoluci Evropy od židovsko-křesťanské civilizace s důležitými postosvíceneckými sekulárními prvky k postžidovsko-křesťanské civilizaci, která je nápomocná ideologii džihádu a islámským mocnostem“. Nová evropská civilizace může být správně označena za„civilizaci dhimmizace“. Slovo dhimmizace pochází z islámského právního postavení „dhimmi“. Označuje podřízené nemuslimské jedince, kteří přijmou omezující a ponižující podřízenost islámské moci, aby se vyhnuli zotročení nebo smrti. Celý muslimský svět, jak ho dnes známe, je produktem této 1300 let staré dynamiky džihádu, která uvrhla kdysi kvetoucí nemuslimské civilizace do stavu nefunčnosti a dhimmizace. Dhimmi jsou podřadné bytosti, které tiše snášejí ponížení a agresi. Toto uspořádání umožňuje muslimům beztrestnost, která pod ochranou zákona posiluje jejich pocit nadřazenosti.

Eurábie je neobvyklým novým celkem. Má politické, ekonomické, náboženské, kulturní a mediální složky, které jsou v Evropě prosazovány mocnými vládními lobby. Ačkoliv Evropané žijí v omezeních Evropy, jen málo z nich si je jich neustále skutečně vědomo. Tato eurábijská politika, která je vyjadřována nejasnými frázemi, je prováděna na nejvyšších politických úrovních a je koordinována v celé Evropské unii. Zavádí antiamerickou a antisemitskou euro-arabskou subkulturu do vláken všech sociálních, mediálních a kulturních sektorů. Disidenti jsou umlčováni nebo bojkotováni. Někdy jsou vyhozeni ze zaměstnání jako oběti totalitní „politické korektnosti“ prosazované především akademickým světem, médii a politickým sektorem. Podle Bat Ye’or již Francie a zbytek západní Evropy nemůže změnit svojí politiku: „Jde o projekt, který byl konzistentně koncipován, plánován a prosazován prostřednictvím imigrační politiky, propagandy, podpory církve, ekonomických asociací a pomoci, a kulturní, mediální a akademické spolupráce. V tomto politickém rámci vyrostly celé generace; byly vzdělávány a vychovávány k jeho podpoře a následování“.

Souhrnně lze říci, že ke vzniku „Eurábie“ vedly dvě základní okolnosti: uražená ješitnost a ambice bývalého francouzského prezidenta Charlese de Gaulla, který byl uražen přezíráním představitelů Spojených států a Velké Británie a chtěl vybudovat vlastní impérium, které by bylo partnerem jak anglo-americkému světu, tak i Sovětskému svazu. Druhou zásadní okolností byl první ropný šok z roku 1973, kdy v reakci na jomkippurskou válku arabské země omezily dodávky ropy, aby tak demonstrovaly svou moc. Evropské země se zde dopustily fatální chyby: přistoupily na arabské podmínky v zájmu zachování plynulých dodávek ropy, namísto toho, aby se vrhly na energický rozvoj energetiky nezávislé na ropě. Tento rozvoj mohl zahrnovat mj. obnovení výroby syntetické ropy a syntetického benzínu z uhlí, jak tomu bylo až do počátku 60. let, rozvoj jaderné energetiky a vývoj alternativních zdrojů energie.

Je třeba zdůraznit, že kniha není žádnou senzační konspirační teorií. Autorka veškerá svá tvrzení podrobně dokládá velkým množstvím odkazů a citací, z nichž mnoho odkazů je na internetové zdroje. Rovněž bibliografie je velice bohatá a obsahuje více, než čtyři sta položek. Jedná se o suchou a věcnou vědecko – analytickou politologickou práci bez sebemenší touhy po jakékoliv senzaci.
Kniha je členění do pěti částí a obsahuje osmnáct kapitol, velké množství citací a bohatou bibliografii.

O autorce

Bat Ye'or , vlastním jménem Gisele Littman, je britská spisovatelka a politoložka egyptského původu. Ve svých dílech se zabývá především osudy nemuslimů na Blízkém východě a zejména osudy křesťanů a židů žijících pod islámskou vládou.
Je autorkou osmi knih, včetně Eurábie: Euro-arabská osa (2005), Islám a dhimmi: Kde se civilizace střetávají, Úpadek východního křesťanství: Od džihádu k dhimmizaci a Dhimmi: Židé a křesťané pod vládou islámu.