Úryvek z knihy Bohumíra Ďurička VII.

Kapitola 8. - Návod, jak rychle zbohatnout

„Miláčku, mám návrh. Víš, jaká je výhoda bydlet a spát v hotelu?“

„Jaká?“

„Můžeme si objednat snídani přímo do postele, souhlasíš?“

„No nejsem zvyklá, ale zkusme to.“

„Janičko, jsi první žena, kterou v mém pokoji uvidí personál. Já to normálně nedělám, chodím se najíst do restaurace.“

„Jsem připravena.“

„Pane řediteli, tady pan Tauš a Žváček, můžeme dovnitř?“

„Prosím.“

Jak jsem předpokládal, můj šéfkuchař a vedoucí restaurace se snažili předvést a přinesli snídani pro pět hostů. Mně by tačila jenom smažená vajíčka a čaj.

„Já mám, Janičko, svoje zaměstnance rád a oni mě. Nemám žádnou fluktuaci.“

Snídaně ve dvou v šestém poschodí s Prahou u nohou a s nejkrásnější ženou mého života. Začínal jsem vnímat její pozitivní energii. Není jen krásná, ale ještě k tomu inteligentní, citlivá. Tolik štěstí najednou. Čekal nás normální pracovní den. Jana si musela něco vyřídit v Kutné Hoře a mně ten den utíkal jako voda. Stejně jsem se nemohl pořádně soustředit. Nemohl jsem to bez ní vydržet.

„Pane řediteli, to jsem já, Jarmilka, uděláme pokladnu, ano? Nebojte se, Jana se vrátí.“

„Taky věřím. Moc si to přeji, pořád na ni musím myslet, je to k zbláznění.“

„Mám hlad,“ hlásila Janička hned ve dveřích mé kanceláře. Všiml jsem si, že oči jí hořely láskou a radostí. Byl jsem připravený, viděl jsem ji totiž na monitoru projít recepcí, nedala se přehlédnout.

„Dnes máme změnu, ráda uvařím, půjdeme domů.“

Dívám se na ni a nejsem schopen slova. „Řekni mi, Jano, co neumíš?“

„Nudit se.“

„To jsi úplně stejná jako já. Slovo nudit se vůbec neznám.“

„Vidíte, pane řediteli, říkala jsem vám to, že se vrátí. Je do vás zamilovaná,“ zašeptala Jarmilka.

Opravdu, Jana se ukázala jako výborná kuchařka. Vynikající salát a italské těstoviny. Už si nepamatuji, zda jsme se milovali před večeří, v průběhu nebo po. Možná že třikrát. Ovšem do kuchyně byl vstup zakázán. Nezapomněla na kvalitní, tentokráte moravské, červené víno, všude zapálené svíčky. Připadal jsem si jako chlap, který přišel z práce domů. Toto přání má snad každý, bál jsem se na ně jenom pomyslet.

„Bylo to výborné, děkuji. Je to nebezpečné, začíná se mi to líbit.“

„Mně taky.“ Sedla si ke mně a něžně mě pohladila.

„Bohumírku, celý den jsem přemýšlela o včerejšku. Také vnímám, že ve společnosti není něco v pořádku. Popiš mi, prosím, jak se taková korupce realizuje v praxi.“

„Lásko, za osmnáct let po sametové revoluci se tak zdokonalila, že na první pohled není zjistitelná. Těžko se prokazuje. Už to dávno nejsou jednoduché bankovní a úvěrové podvody, tunelování fondů. Dnes se korupce organizuje na profesionálních základech prostřednictvím všehoschopných pachatelů. Většinou ji řídí bossové, kteří si rozdělili trh. Najdeme mezi nimi bývalé zaměstnance státní správy, představitele exekutivní a legislativní moci. Janičko, opravdu si přeješ povídat si na toto téma?“

„Ano.“

„Dobře, miláčku, odhalím ti několik základních způsobů korupce a její organizaci. To víš, alkohol a ženy rozvazují jazyk. Některé případy se dokonce dotýkaly mého podnikání. Já jsem do tohoto kolotoče peněz ale nikdy nenastoupil. Korupce vzniká tam, kde se přerozděluje rozpočet. Je to přímá úměra, čím víc se přerozděluje, tím víc je úředníků, a tím víc možností k finančním podvodům. Korupce není pouze o penězích, ale o jakékoliv formě získání nelegálního prospěchu. Pro tvoji informaci,náš trestní řád s těmito možnostmi počítá. Policie a státní zastupitelstva bohužel většinou trestají pouze pěšáky chycené při činu. Jsou jich plné věznice. Tito pachatelé trestných činů jsou většinou k nelegální činnosti přinuceni finanční situací, chtíčem po penězích nebo lichvou a následným vydíráním. Kdybych ti měl, miláčku, o všech možnostech vykládat, zabralo by to mnoho večerů.

Policie bohužel nemá zkušenosti s vedením účetnictví. Většinou je každá tato nelegální činnost o penězích. Přitom by stačila jednoduchá otázka: ,Máte automobil za pět milionů, dům za dvacet milionů, ukažte mi daňové přiznání, kde jste na to vzal.‘ Ještě jsem neviděl ani neslyšel, že by byl potrestán odnětím svobody některý boss, který tyto zločiny organizuje.Žijí si v pohádkovém blahobytu. Mají tolik peněz, že si mohou dovolit platit ty nejlepší právníky, mají systém, jak si získat na svoji stranu kohokoliv a cokoliv. Mají vliv, sílu a moc. Za peníze si koupí zástupce policie, soudu, i státních zastupitelstev. Každý máme svoji cenu. Klidně nechají ztratit celý soudní spis. Koupí si politika i doktora. Zkrátka mocpeněz. Tuto aroganci, pýchu a nadřazenost už neumí potrestat stát, ale pouze vyšší moc, například nevyléčitelná nemoc, což se v praxi taky stává. Bohatství se ale nesmí závidět schopným lidem, avšak požadavek státu na prokázání nabytí majetku a jeho zdanění je zcela legitimní a je to jediná správná cesta k omezení korupce. Podívej se například na „kolotočáře“. Dostala jsi někdy pokladní doklad na nějakou atrakci? Tak možná v Prátru ve Vídni. Na Matějské dostaneš tak maximálně žeton. Kolikrátza den se otočí? Tak se generují nezdaněné peníze. Takový typický příklad korupce je pronájem areálu Výstaviště v Holešovicích. Není žádná politická vůle to řešit. Podobně pronájem Žlutých lázní v Podolí. Podepsané smlouvy a dodatky k nim jsou neveřejné a nikdo je nemůže prověřit. Přitom by měly být veřejně dostupné. Kdyby byly v pořádku, oboustranně vyvážené, prošly by auditem, nebylo by se čeho bát. Jako třeba toho, že smlouva je uzavřená pro zadavatele, vlastníka, stát tak nevýhodně, že je již naplněn trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku a možná i jiných paragrafů trestního řádu. Jenom politická vůle tomu může zabránit. Zatím ale ve stávajících koalicích není. Ruka ruku myje. Stát je prostě nejhorší vlastník a správce. Měl by formou dražby všechno prodat. Ještě nebezpečnější korupce je ve formě vydírání. Média často přinášejí informace o náhlých změnách v chování politiků a funkcionářů. Mají strach, něčeho se bojí.“

„Čeho?“

„Nemohou říct. Vzpomeň si na poslance Kalvodu. Ten nechal na lavici i svoji oblíbenou dýmku, když náhle opustil parlament. Takových příběhů je spousta. Každý na někoho něco ví. Máme své slabiny, děti a manželky. Mafie mají obrovskou moc, jsou tvrdé a nesmlouvavé. Nedovedeš si představit, kolik je v České republice nevyřešených vražd. Za každou takovou kauzou hledej peníze a majetek. Ve věznicích jsou většinou bodyguardi, vymahači, kuplíři, distributoři drog. Žádní bossové. Je všeobecně známo, že nejvíc nelegálně vydělaných peněz se točí ve zbraních, prostituci a drogách. Zatím není politická vůle proti tomuto zločinu razantně zasáhnout. Bossové jsou vážení občané, velmi bohatí, většinou vlastníci kasin, hotelů, sázkových kanceláří. Mají mnoho vlivných přátel na nejvyšších postech státní moci. Když budeš pozorně číst denní tisk a sledovat televizní zpravodajství, sama pochopíš principy korupce. Je všude tam, kde existuje rozpočet. Ale není to jenom otázka státního rozpočtu. Existují tisíce podrozpočtů státních a polostátních organizací. Investigativní novináři se každý den zabývají předraženými zakázkami, zmanipulovanými výběrovými řízeními, nevýhodnými rozprodeji státního majetku, jeho pronájmy či správou. Méně se již zabývají finančními podvody, fiktivním marketingem, daňovými ráji či podvodným obchodováním s akciemi. K tomu můžeme přidat nelegální finanční zdroje z šedé ekonomiky, tzv. černé, nezdaněné peníze. Začíná to stánkovým prodejem a končí sázkovými kancelářemi a kasiny. Až, Janičko, navštívíš Matějskou pouť, tak sleduj jeden jediný den provoz autodromu. Kolik se prodá žetonů bez dokladů? Stovky, tisíce? To je základní princip vzniku nezdaněných příjmů, které jsou stavebním kamenem korupce a zločinu, například lichvy a následného vydírání. A jsme oklikou u pouliční kriminality, kterou vnímá již každý a státní správa s ní bojuje nerovný boj jako Don Quijote s větrnými mlýny. Dokud se nepodaří odstranit příčiny tohoto organizovaného zločinu, nikdy se nesníží pouliční trestná činnost. Nejhorší na tom je, moje milovaná Janičko, že tato zločinnost prorůstá do nejvyšších stupňů státní správy, a tím se ztrácí politická vůle ji řešit.“

„Bohumírku, už ti to říkám asi potřetí, je to hrůza, nechce se mi tady ani žít.“

„Lásko, mně taky ne. Musím dodělat nějaké věci, a pryč. Žít se dá všude. Na světě jsou opravdu krásná místa, kde tyto zločinecké manýry neexistují. Lásko, znám jich dost, rozhodně tam spolu odjedeme, to ti slibuji. Pouze neumím určit termín.“

„Bohumírku, ale když to budeme pořád odkládat, nemusíme odjet nikdy.“

„Nepůjdeme, lásko, domů? Milovat se, spinkat, na chvíli zapomenout. Většina lidí tak žije, uzavřená ve svém mikrosvětě.“

„Ne ne, dáme si ještě jednu skleničku. Prosím, pokračuj, mně se ještě nechce spát. Běhá mi mráz po těle, když tě poslouchám.“

„Pojď ke mně blíž, Jani. Rád hladím tvé vlasy, miluji tvoji vůni, smích, tvůj hlas. Úplně vše. Nádherně líbáš. Je mi moc dobře. Miluji tě, Janičko.“

„Já tebe taky.“

„Tak dobře, povím ti o nejrafinovanějších, těžko zjistitelných formách korupce. Podívej se například na firmu Metrostav. Kdo vlastní její akcie?“

„Nevím.“

„Vidíš, a to je ten problém. Akcie v hodnotě miliard a nikdo neví, kdo je vlastní. Ví to pouze úzký okruh zasvěcených lidí. Zákon umožňuje vlastnit akcie na majitele. Jak zajistíme pravidelný přísun státních zakázek takovéto akciové společnosti, která se transformovala většinou ze státní či polostátní organizace? Akcie se „doručí“ za symbolickou cenu politikům, funkcionářům, ale i zaměstnancům státní správy, kteří o zakázkách rozhodují. Fantastická korupce ve formě výplaty dividend, nákupu a prodeje akcií. Po půl roce jejich držení nepodléhají dani z příjmu. Vzpomínáš na příběh pohádkového zbohatnutí bývalého premiéra a ministra vnitra Stanislava Grosse? Byla to zákonná machinace s akciemi.

Janičko, lásko moje, opravdu znám mnoho lidí, kteří těmito obchody, v podstatě legálními, naprosto nelegálně zbohatli a bohatnou dále. Nic se s tím nedělá a dělat nebude.“

„To je strašné.“

„Ano, je to strašné. Společnost se čím dál tím víc rozděluje na chudé a bohaté. Společnost se bude radikalizovat. Hlasy voličů budou dostávat extremistické a nově vznikající politické strany, u kterých budou občané hledat nápravu a svoji budoucnost. Proto, lásko, pořád váhám s odjez dem do zahraničí. Docela rád bych u toho byl. Dal bych k dispozici svojeschopnosti, znalosti a zkušenosti nějaké konzervativní občanské straně mladých, nezkorumpovaných lidí. Když všichni odejdeme, kdo to tady změní?“

„Bohumírku, konečně ti rozumím a chápu tě. V podstatě s tebou musím souhlasit.“

„Miláčku, nebezpečnou korupci v oblasti legislativní moci můžeš pozorovat při schvalování různých zákonů Poslaneckou sněmovnou. Některé poslance ani neznáš, neprojevují se. Jsou ovlivňováni určitými zájmovými skupinami podnikatelů a lobbistů. Osobně jsem byl přítomen rozhovoru mezi takovouto skupinou a poslancem ohledně změny zákona o existenci bezcelních zón.

Janičko, za pár milionů byla jejich existence v parlamentu prodloužena o dva roky. Pro některé podnikatele to znamenalomiliardové zisky. Určitě znáš z médií tahanice kolem daňových zákonů, DPH či stravenek. Za vším hledej lidi a peníze. Peníze a majetek, osobní prospěch jsou motorem korupce. K tomu děravá legislativa a nevymahatelné právo a spravedlnost. Kdyby se pro začátek parlament naší země přestal zabývat hloupostmi, které občanovi nic nepřinesou, a začal opisovat zákony a normy fungujících demokratických států. Vždyť můžeme skoro vše převzít. Například anglosaské právo.“

„Lásko, zítra je sobota?“

„Ano, budeme spolu dva dny. Nevylezeme z postele. No jenom občas, musíme na procházku s Fidem. Tak dobrou noc.“

Dlouze, s pocitem lásky, jsme se políbili. Zachumlal jsem se k Janičce pod peřinu a usnul královským spánkem. Vnímal jsem její mladost, něžnost a pozitivní mysl. Bylo mi tak neskutečně dobře. Díky Janičce jsem se po dlouhých měsících zase dostal do rovnováhy duše a těla. Zase jsem začal mít sám sebe rád. Naladil jsem svoje myšlení na frekvenci pozitivní energie nekonečného vesmíru. Zase jsem byl schopen vizualizovat své myšlenky. Ze své zkušenosti dobře vím, že bez této pohody se člověku nic nedaří. Matně jsem si vzpomněl na častá nedorozumění a hádky s Lucií.

 

Kapitola 9. - Vzpomínky na začátky podnikání

„Dobré ráno, miláčku, co to tady tak voní?“

„Upekla jsem štrúdl.“

„A kde jsi vzala jablka?“

„Už jsem byla nakoupit.“

„Ty opice, vždyť je to koupený!“

„Já to fakt umím, ale tady nemám troubu.“

„Jani, já tě miluji, pojď ke mně. Co budeme dělat?“

„Válet se, odpočívat a ty mně budeš povídat.“

„Aha, já už jsem tě pochopil. Ty potom vydáš knihu a budeš bohatá.“

„Tak jo, vydáme ji spolu.“

„Stejně nemůžeme nic dělat. Já to nemám ráda, když menstruuji.“

„Já jsem na to úplně zapomněl. Promiň, jsi první žena, u které to nevím, a to mám nos číslo čtyři. Tak, lásko, dáme si kávu a budeme pokračovat.

„Bylo mně čtyřicet let. Byl jsem na vrcholu svého podnikatelského období, politice jsem se vyhýbal. Moji kamarádi ne. Dnes sedí v teple městských úřadů, magistrátu, také na Hradě, v parlamentu a senátu. Jiní kamarádi na ně napojení se válejí v blahobytu. Řídil jsem asi šest firem s celkovým obratem asi osm set milionů korun. Podnikal jsem v oblasti maloobchodu i velkoobchodu, přičemž jsem měl vlastní obchodní síť. Sortiment bílé techniky, počítačů a potravin, dále reality, správu nemovitostí, cestovní ruch, hotelnictví, čerpací stanice BDX a sport. Různorodá činnost. Dvanáct hodin práce denně.

Vidíš, moje krásná holčičko, kdybychom se potkali dříve, mohla jsi u mě být ředitelkou divize, padesát tisíc plat, služební auto.“

„Bohumírku, zastav. Byla jsem ještě dítě.“

„Promiň, neuvědomil jsem si, jak jsi nádherně mladá. Žil jsem si jako král. Postavil jsem na Břevnově dům, kde jsem instaloval vše, co jsem znal ze zahraničí. Vyhřívaný bazén, krb, kulečníkovou místnost, vinný sklep, zahradu, mnoho teras. Založili jsme s přáteli Spolek břevnovských podnikatelů. Začali jsme se podnikatelsky prosazovat na Praze 6. Obnovili jsme tradici břevnovského posvícení. Sedm let jsem byl se svými firmami hlavním sponzorem. Měl jsem obrovský bílý stan. Vždy s živou hudbou, barem a vynikajícím jídlem. Mezi hosty byla kompletní smetánka Prahy 6, 5, 13, 1, magistrátu i Hradu. Hostů jako třeba Koukal, Boček, Ruml, Klaus, Bratský, Milan Dvořák, Jan Bürgermeister, Filip Dvořák bylo mnoho. Obchodních partnerů stovky. Víš, Janičko, to posvícení vždy vycházelo na mé narozeniny. Každý rok končilo ohňostrojem za dvě stě tisíc korun. Velkolepé. Žádná korupce, žádné úplatky, podvody. Třeba starostu Prahy 6 pana Bočka jsem vzal na dovolenou do Thajska, na Haiti, nikdy nic neplatil a já jsem nic nechtěl. Jen tak, abych měl s kým hrát tenis.

Bylo to krásné období plné nekonečných možností. Na co jsem sáhl, se proměnilo v peníze, slávu, moc a vliv. Myslel jsem si, že to bylo období opravdových přátelství. Byl jsem neskutečně slepý. Nenaslouchal jsem. Vše, co jsem si přál, jsem měl. Bohatství, rodinu, přátele, vliv. Jak říkají dnes již bývalí „přátelé“, měl jsem dobře našlápnuto. Pozdě jsem pochopil, že jsem pouze dobře sloužil zájmům druhých. Díky těmto akcím, fotbalu a sponzorským aktivitám, se na mě nabalovali hochštapleři, pseudopřátelé, lidé bez páteře a skrupulí, kariéristé. Nebyl jsem pozorný, postupně jsem měl o vše přijít, takový byl plán.

Nepovedlo se to, Janičko, něco mně zůstalo, přežil jsem to. Jsem snad jediný podnikatel v Česku, který vrátil bankám všechny úvěry a přežil sedm let financování fotbalu Dukla Praha. Většina přátel, politiků a žen je vedle tebe, dokud něco máš. Vycucnou tě a už je neuvidíš, neznají se k tobě, mají jiné objekty zájmu. Vždy jde jenom o peníze a majetek. Kdyby policie nebyla hloupá a byl politický zájem, vše, i vraždy, by bylo možné dohledat v účetnictví. Jak to vlastně začalo. Pustil jsem si několik špatných lidí příliš blízko k sobě a oni začali ovlivňovat mé podnikatelské aktivity a zasahovat do mého soukromí. Tito lidé byli sice chudí, hloupí a prázdní, ale jejich hlad po penězích a majetku je hnal dopředu. Byli a jsou schopni udělat cokoliv pro své bohatství, vliv a moc. Lidé s panelákovým syndromem, kteří neměli vůbec nic, dnes mají miliardy. Měl jsem si na tyto lidi dát pozor, protože mají zvláštní způsob myšlení a dopředu je žene nekonečnáa zoufalá závist. Velmi rychle zjistili, že Bohumír se vždy rozdělí, pomůže, půjčí, seznámí, že neumí říct ne. Pád začíná vždy nenápadně.

„Jaňulinko, mám docela hlad, nepůjdem se najíst?“

„Dobrý nápad. Já se přebalím a půjdem do naší oblíbené restaurace.“

„Navrhuji vyzkoušet v blízkém okolí nějakou jinou. Trochu ten Karlín okoukneme.“

Vzali jsme Fida a v objetí jsme vyšli do ulic Karlína obhlédnout restaurace.

„Problémy mi... Jaňulo, ty jsi tak krásná, já se z tebe asi zblázním, podívej se, nemohu ani sedět.“

„Bohumírku, pojď blíž.“

„Počkej, počkej, vždyť jsme v restauraci.“

„Neboj se, nikdo nic neuvidí.“

Seděl jsem jako socha, krve by se ve mně nikdo nedořezal. Něžně mi ho pod stolem orálně vysála. Nikdo si ničeho nevšiml, sedla si, jako by se nic nestalo. Spermie zapila douškem vína.

„Musím ti, Bohumírku, říct, že jsem taky šíleně vzrušená, večer to už zkusíme. Jinak máš dobroučké semeno, dobrý zákusek.“

Vydechl jsem, zhluboka se nadechl a ověřil si, jestli žiji.

„Jani, tohle mi nemůžeš dělat!“

„Proč?“ zeptala se láskyplně.

„Nejsem na to zvyklý.“

„Tak si na to zvykni. Já tě miluji a nevím, proč bych se o tebe nepostarala, když to potřebuješ. Jak se na tebe dívám, ty mi to rozhodně oplatíš.“

„Tak to máš pravdu. I v tomto si budeme rozumět. Neuvěřitelné.“

 

Kapitola 10. - Fotbalový klub Dukla Praha

„Začalo to tím, že za mnou do kanceláře přišel tchán Košťál, bývalý voják. Oznámil mi, že je Dukla Praha, bývalý prvoligový a mezinárodně známý fotbalový klub, v absolutní nouzi. Já jsem již investoval nějaké miliony do nákupu fotbalistů. Dal jsem třeba pět milionů Čekanovi, aby mohl koupit Poborského z Českých Budějovic do Viktorie Žižkov. Při prohlídce areálu Juliska jsem si řekl, že by to mohl být dobrý byznys. Zajímavé pozemky. Navnadil jsem pár svých kamarádů a klub jsme koupili. Byl jsem většinový vlastník, prezident třetiligové Dukly Praha. Zaplatil jsem dluhy ve výši sedm milionů korun. Pro tvoji informaci, za tyhle peníze koupil Mach celou Spartu. Přál jsem si dělat fotbal poctivě, jako doposud všechno. Bavili jsme se fotbalem. Drahý špás, dva miliony měsíčně. Můj program byl na celý týden definitivně vyčerpán. Tenis, lov, fotbal, mariáš a práce bylo trochu moc. Přestával jsem mít přehled. Nestíhal jsem to. Čím dál víc se kradlo, podplácelo, ovlivňovala se výběrová řízení. Mnoho politiků a podnikatelů se chodilo na fotbal bavit, najíst, napít. Poznal jsem vlivné lidi a začal se kolem mě pohybovat zločin.“

„Úplatky ve fotbale?“

„Ano.“

„Pane prezidente, a jak to chcete dělat?“

„Poctivě!“

„Poctivě budou proti nám písknuty dvě penalty.“

„Co?“

„Jak jsem řekl, prohrajeme na penalty.“

„Nevěřil jsem vlastním uším. Byla to pravda. Jaňulo, větší humus jsem nezažil. Půl milionu bokem na zápas nic neznamenalo. Jinak tě čekal sešup. Na zápasy chodili starostové, politici, třeba Blažek, Koukal, Boček, bankéři Franc, Steinbroch. Věř mi, jednou si musíme prohlédnout fotografie.

Pochopil jsem, že nejde pouze o peníze, ale i o čest. Tehdy mi blesklo hlavou, že musím velmi rychle něco vymyslet, nebo to špatně dopadne. Můj cit a intuice mi říkaly, že jsem šlápl vedle. Do velkého kravského lejna. Poprvé se mě vážně a citelně dotkl zločin. Fotbalový svět má své vlastní zákony. Vlastně je to jedna velká mafie. Zde se točí a rozdělují stamiliony. Musím se ti, Jani, přiznat, že můj společník z Vídně pan Fischerlehner mě varoval, vždy byl proti koupi fotbalového klubu. Měl již své zkušenosti z Rakouska.“

„Miláčku, a co jsi vymyslel?“

„Měl jsem duchovního přítele Jirku Musila. Pracoval v oblasti investic v Raiffeisenbank. Poznal jsem ho na Václavském náměstí 43, když si eBanka pronajala u ACCT nebytové prostory. Zabezpečoval jejich rekonstrukci.“

„Jé, toho jsem potkala v Axe.“

„Ano. Jsme přátelé doposud. Pozval jsem ho na poradu. Vybrali jsme pouze dvě varianty. Za prvé: okamžitě zastavit výdaje, nepokračovat ve financování Dukly Praha, to by byl konec klubu. Ideální by bylo zajistit kupce a prodat celou akciovou společnost FC Dukla Praha, a. s. Za druhé: získat areál Juliska do dlouhodobého pronájmu na dvacet až třicet let nebo ho koupit. Janičko, bohužel ani jedna varianta nevyšla. Pan profesor Klaus, předseda Poslanecké sněmovny, předseda ODS, starosta městské části Praha 6 Petr Boček a předseda ODS na Praze 6 Honza Polák a já jsme byli příliš slabí proti ekonomickému náměstkovi ministra obrany Kalouska. Bojovali jsme s ním skoro dva roky. I když jsme si spolu tykali, nikdy nám nevyhověl. Dneska už vím proč. Do hry přicházel velký hráč, příbramský fotbalový boss Starka. Doporučil ho Steinbroch, bankéř České spořitelny. Mimo jiné úvěroval pana Čekana z Viktorie Žižkov. Starku podporoval starosta Příbrami za KDU pan Vacek, fotbalový fanda. Dobře připravený projekt finančního zruinování akcionářů FC Dukla Praha, a. s. Přinutit představenstvo k souhlasu se sloučením s druholigovou FC Příbram. Bezejmenným klubem bez historie. Ve druhém kroku měla být Dukla přesunuta do Příbrami a potom za pakatel koupena. Jako předseda představenstva a většinový vlastník jsem k tomu byl z důvodu blížícího se finančního kolapsu přinucen.

Toto období bylo opravdu krizové, ale na druhou stranu jsme si to užívali a poznal jsem mnoho nových a zajímavých lidí. Vrcholové politiky, podnikatele, lidi ze showbyznysu. Béma, Tomáše Duba, Rudolfa Blažka, Petra Bočka, Pavla Poláka, Rumla, Koukala, Klause, Kalouska, Vacka, Čermáka, dále Chvalovského, Gottwalda, Peltu, Junka, Horníka, Čekana, Pitra, Provoda, Košťála, ale taky Masopusta, Šmicra a mnoho dalších zajímavých lidí.

Janičko, miláčku, fotbal a hlavně první liga, Pohár UEFA, Liga mistrů je fenomén společenský, ale také žumpa na peníze. Aby bylo vůbec možné fotbal finančně uživit, často se perou uvnitř systému peníze. Vzácností nejsou ani úvěrové podvody. Je to nutnost. Kde jinak pořád brát peníze pro nenažrané fotbalisty a funkcionáře? Každý se drží svého koryta, dokud to jde. Bohužel celospolečenský jev. Město Příbram nabízelo ústy starosty Vacka nájem stadionu zdarma. Nevratnou dotaci na šest až deset milionů korun ročně. V první fázi jsem souhlasil se sloučením klubů a po dvou letech jsem přesunul fotbal do Příbrami. Pozitivní byla vysoká návštěvnost fotbalových fanoušků. V roce 2001 rozhodla valná hromada akciové společnosti FC Dukla Praha, a. s. o prodeji celého klubu panu Starkovi. Ke cti pana Starky patří to, že akcionáře vyplatil. Zůstal pouze dluh čtyřicet osm milionů korun, jak jinak, miláčku, u mě. Pohledávku za FC Příbram jsem odepsal v účetnictví Hotelu Axa, s. r. o., v roce 2006. Nejhorší na tom však bylo, že fotbal mě přivedl k lidem s pověstí zločinců. Opravdu jsem to intuitivně vnímal. Vlastně jsem byl rád, že jsem se fotbalu zbavil, a tím i lidí, kteří se kolem něho pohybovali. Slyšel jsem o stamilionových podvodech. I já jsem musel podepsat s předsedou dozorčí rady FC Dukla Praha, a. s. dlužní úpis, směnku napadesát milionů korun, aby se dluh vůči Hotelu Axa, s. r. o., mohl započíst, účetně vynulovat. K tomu jsem předplatil nájem luxusního bytu v ulici Na Poříčí na deset let pro příbramského fotbalového bosse Starku. Je to taková skrytá, nenásilná forma vydírání. Lásko, víš, jak se perou peníze ve fotbale? Jak bys mohla. Nenudím tě?“

„Ne ne, Bohumírku. Jen jsem se zamyslela. Když se mám angažovat v politice, tak bych to měla znát, rozumět tomu, jinak se proti tomu nedá bojovat.“

„Samozřejmě máš pravdu. Jakákoliv forma podnikání vytváří zisk tak vysoký, že už se těžko hledají náklady uvnitř subjektu k vyvedení zisku. Například služební cesty, benefity a podobně. Nedají se už ani zvyšovat náklady na propagaci a marketing, aby to na první pohled nebilo do očí kontrolory finančních úřadů. Přijde nabídka nějaké PR agentury na odfakturování nákladů. Neumíš si představit, kolik existuje možností fiktivní fakturace nákladů prostřednictvím třetích firem. Rozhodující otázkou zůstává efektivnost finanční transkce. Fotbalovému klubu zůstane z těchto transakcí tak maximálně dvacet až čtyřicet procent. Abys tomu rozuměla, tak jeden praktický příklad. Firma si dá na zápas přenášený televizí jednorázovou reklamu na stadion k rohovým praporkům tak, aby byla v televizi opravdu vidět. Hodnota je jeden milion korun. Fotbalový klub ale dostane v nejlepším případě čtyři sta tisíc korun. Logicky mu ty peníze chybí v pokladně. Vždy musí odvést DPH z celkové částky. Protože tyto peníze existují v účetnictví pouze na papíře, musí si klub zajistit jejich odfakturování na fiktivní firmu, firmu se sídlem v zahraničí, bílého koně. Vždy za to musí zaplatit provizi tak pět až deset procent. Většinou se odfakturovává do zemí daňových rájů, kde se nevede účetnictví a neplatí se daně. Znám několik takových bossů, kteří žijí z těchto provizí v pohádkovém bohatství. Jejich hlavní činností je cestování do exotických zemí, tenis a golf.“

„Bohumírku, to je na mě trochu složité!“

„Vidíš, lásko, jak tomu potom mají rozumět úředníci finančních úřadů a policie? V praxi je to ovšem velmi jednoduché. Bílý kůň je většinou nedohledatelný subjekt se sídlem v zahraničí nebo fyzická osoba, která již dávno nežije. Nemusí být ani zavražděna. Jsou to často lidé umírající v nemocnicích na nevyléčitelné nemoci. Firma se na ně převede a umírající člověk ještě naposledy vydělá pro rodinu nějaké peníze. Když má štěstí a je při vědomí. Toto financování klubů, vedle úvěrových a jiných podvodů, se realizuje hlavně u první a druhé ligy. Tam, kde je zájem sponzorů a televize. U nižších soutěží se to děje také, ale v žádném případě nejde o miliony. Proto je tam občas někdo odhalen a potrestán. No a jsme u úplatků rozhodčích a získávání různých výhod u fotbalových funkcionářů. Začíná to nenápadně, poskytováním zábavy a občerstvení na diskotékách a v různých erotických či nočních klubech. Není problém zajistit přítulné holčičky. Později se nároky zvyšují z obou stran. Čím větší ovlivňování zápasu, třeba písknutím penalty v posledních minutách zápasu, tím vyšší cena rozhodčího. Někdy to stojí pět set tisíc, ale i milion korun. A začíná to naostro, úplatky, vydírání, násilí různého rozsahu. Nejsou vyloučeny ani vraždy rozhodčích.“

„Bohumíre, normálně mi běhá mráz po zádech. To je strašný!“

„Rozhodně ano. Policie a státní moc jsou na tento organizovaný zločin krátcí. Mnoho případů zůstává nevyřešeno. Všichni se mi snažili vtlouci do hlavy, že to jinak prostě nejde. Je to hra o velké peníze. Když fotbalový fanoušek prochází turnikety fotbalového stadionu, tak si myslí, že zápas je ve stavu 0:0. Jak se mýlí, nemůže tušit. Nemluvě o sázení na výsledek zápasu nejen fotbalovými funkcionáři, ale i hráči. Znáš to pořekadlo: Chceš-li s vlky žít, musíš s nimi výt? Já jsem definitivně odmítl. Zbavil jsem se všeho, co jenom trochu souviselo s fotbalem. Myslel jsem si, že prodejem fotbalového klubu Starkovi pro mě vše skončilo. Jak velmi jsem se mýlil, ukázala budoucnost.“

„Bohumírku, někde jsem slyšela, že si Paroubek nějak rozumí s panem Košťálem, místopředsedou Českomoravského fotbalového svazu a sportovním ředitelem AC Sparta.“

„To víš, zase jde o velké peníze. Domlouvají se o výstavbě národního fotbalového stadionu na Spartě. Taková blbost. Někdy ti ukáži nový stadion postavený u Mnichova v Německu. Na Letné není dostatečný prostor. Z kolotoče fotbalového byznysu jsem vystoupil. Byl jsem krůček od bankrotu. Většina podnikatelů byla fotbalem zničena. Já jsem toto období přežil, ale ztráty byly obrovské. Musel jsem prodat majetky, firmy. S panem Pitrem a Provodem jsem podepsal smlouvu na prodej společnosti ACCT za čtyřicet šest milionů korun. Obchod zastřešoval za Factoring KB pan Jurečka. Odjel jsem se svými asistentkami a přítelkyní do Mexika oslavovat dobrý obchod.“

„Ty už, Bohumírku, všechny znám.“

„Já vím.“

„No a jak to dopadlo?“

„To víš, miliardáři nezaplatili. To je ale jiný příběh z natáčení. Podařilo se mi velké ztráty majetku uhradit, i všechny úvěry a úroky. Janičko, úroky jsem měl v rozsahu sedmnáct až třicet procent ročně. Tato skutečnost zničila mnoho schopných a poctivých podnikatelů. Prostě se takové úroky nedaly platit. Ztratil jsem mnoho přátel, politici se ode mne odtáhli. Už mě nepotřebovali, byl jsem finančně dokonale vyčerpán. Pravdou ale je, Janičko, že tuto obrovskou ztrátu peněz jsme si užívali.

Každý týden někde na fotbale. Vždy se našel důvod k oslavě. Jezdil jsem s mužstvem na každé zahraniční soustředění. Vždy mě doprovázela má dcera Martina. Byla mladá, pěkná. Pomáhala organizovat zahraniční soustředění, tlumočila do angličtiny. Vypadali jsme skoro jako milenci, ne jako otec a dcera. Jednou se mě dokonce Starka zeptal, jestli náhodou s Martinou něco nemám, že se ho na to ptají fotbalisti. Nevěděl jsem, jestli se mám smát, anebo zlobit. Taková blbost může napadnout opravdujenom fotbalisty. Uvědomil jsem si ale, že to tak navenek může vypadat a tento problém jsem okamžitě vyřešil. Začal jsem s sebou všude brát svoji doposud utajovanou milenku Hanu Dvořákovou a byl klid. Změny si skoro nikdo nevšimnul. Martinu to hodně mrzelo, protože pro ni cestování po světě s fotbalovým klubem skončilo. Asi mi to neodpustila dodnes.

Janičko, díky fotbalu jsem poznal celou řadu trenérů, jako například Škorpila, Kotrbu, Jarolíma, Csaplára, Chovance a další. Mnoho hráčů a také manažery Nehodu, Pasku, Skuhravého, Siegla, Lacinu, funkcionáře ČMFS Chvalovského, Mokrého, Košťála, Kubíčka, Macelu, Károlyiho, Junka, Hadrabu a další. Hlavní ekonomku pozdější Marily Příbram paní Kolářovou, kterou jsem obdivoval za to, jak zvládala fotbalový chaos v účetnictví. Byl to prostě jiný svět. Ztracených peněz rozhodně nelituji. Pravdou ovšem taky je, že ty ztracené a prohrané peníze by se mi nyní hodily. Ale tak jsem to přijal ve své mysli a už se k tomu nevracím. Přerušil jsem veškeré vztahy s Příbramí i s fotbalovým bossem Starkou. Vlastně se všemi, kteří se kolem fotbalu točili. Zůstaly jenom vzpomínky. Uzavřel jsem se do sebe a pomalu jsem začínal vizualizovat své představy o budoucnosti. Janičko, vždy, když jsem se dostal na dno, do pomyslného bahna, vždy jsem v sobě našel sílu a vůli začít znovu. Fotbalem to vše začalo, fotbalem to vše skončí. Lásko, miláčku, zůstaneme tady i na večeři, souhlasíš?“

„Já jsem tu spokojená, hlavně že jsme spolu. Dáme si vínko?“

„Proč ne, je sobota, můžeme se trochu rozšoupnout.“

Kapitola 11. - Správa nemovitostí, dobrý byznys

„Moje milovaná Janičko...“

„Ano, Bohumírku?“

„Budu pokračovat, když mně slíbíš, že dnes už pod stůl nepůjdeš.“

Vybuchla ve svůj typický, nádherně zvonivý smích. Slzy se jí změnily v řečiště a její chrpy se na mě zamilovaně dívaly.

„Ne, neboj se.“

„Já se, lásko, nebojím. Já jenom, že se to tady zaplňuje.“

„Aha, ne, fakt, věř mi.“

„Další oblastí s vysokým stupněm podvodů, korupce a zločinu je správa nemovitostí. Víš, Janičko, tvůj Bohumírek má celý život vztah k Rakousku a severní Itálii. Mám tam mnoho obchodních partnerů. V roce 1990 jsem nechal přeložit smlouvy o správě bytového a nebytového fondu a ve spolupráci se starostou městské části Praha 5 Syrovým a jeho náměstkem Kebrlem nechal připravit likvidaci komunistických OPBH. Bylo to těžké, byl jsem v této oblasti ale nejlepší. Postupně se přidávaly ostatní městské části Prahy. Rozdělil se bytový fond a první firmy, které v Praze zahájily správu, byly moje firma ACCT, Čamkova firma Centra a Správa budov – Kesselgruber. Já jsem se o tuto divizi moc nestaral, nezajímala mě, správu chtěli moji obchodní partneři z Vídně. Jenomže pan Fischerlehner neuměl česky a na úřadech se německy nemluvilo. Byla to má další hrubá chyba – v této divizi se točilo ročně přes sto milionů. O pohybu peněz rozhodoval ředitel této divize, ale já jsem jako jednatel nesl veškerou odpovědnost. Kdybych se této činnosti více věnoval, vedoucím pracovníkům sebral rozhodovací možnosti, dopadlo by v mém životě všechno jinak. Postupně jsem si všiml, že i v tomto segmentu jsou určité problémy. Janičko, když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. A potom ho zavřou do zlaté klece. Navštěvovali mě noví a noví podnikatelé, dodavatelé stavebních prací, údržby, úklidu, instalatéři, elektrikáři, výtaháři a mnoho dalších. Nabízeli podporu Dukly Praha, a. s. přímým sponzorováním nebo reklamou. Byl jsem rád. Každá koruna do fotbalu dobrá.“

„Ale co za to?“

„Nebudeš mi to věřit, zpočátku nic. To je ten problém. Myslíš si, že to pro tebe dělají z přátelství, z lásky k fotbalu. Víš, lásko, proč to dělali?“

„Asi tuším.“

„Ano, tušíš správně. V tichosti se pro mě stávali jako sponzoři nepostradatelní a já jsem je začal upřednostňovat při přidělování zakázek. O tom, jak se kšeftovalo a kšeftuje s byty, ti nebudu povídat. Na to se jednou zeptáme bývalého ředitele této divize pana Bačiny, to je samostatná kapitola. Budu ti povídat jenom o tom, co přímo souviselo se mnou. Potřebuji, abys o mně věděla co možná nejvíc, protože až tě vezmu do společnosti, začnou tě lidi obtěžovat a donášet ti. Začnou tě využívata zneužívat. Moje žena a děti byly vždy mojí slabinou. Není to jednoduché. Ani jedna moje žena ten tlak okolí nevydržela a vzdala to. Vnímám naši lásku, nepřeji si tě ztratit. To raději hned než později. Stejně se toho o mně dozvíš dost na internetu. Stačí jenom vyťukat moje jméno. Nestačím vše usměrňovat a dávat na pravou míru. Musím ti říct vše, rozhodneš se podle své vlastní vůle, ano?“

„Ano.“

Zhluboka jsem se nadechl. „Tak na štěstí, lásku, víru, bohatství a na nás,“ přiťukli jsme si červeným vínem.

„Jani, kde jsem skončil? Už vím. Trvalo mně pět let, než jsem pochopil systém zakázek ve správě nemovitostí. Ne proto, že máš vedle sebe hloupého chlapa, ale protože mě to nezajímalo, nic jsem nepotřeboval. Pouze jsem si všiml, že Čamek už nejezdí ve favoritu, ale v mercedesu. Můj zaměstnanec, ředitel, si koupil byt a audi a všichni byli nějak podezřele rychle bohatí. Pochopil jsem pozdě, že se narodila nová forma korupce, provize ze zakázek. Pět procent dávali dodavatelé do fotbalu,abych si toho nevšímal, a pět procent si vedení správy nemovitostí řádně dělilo mezi sebe a zástupce příslušných městských částí Prahy. Tak to fungovalo u městských částí Prahy 5, 1, 6 a 13, tam moje společnosti, a hlavně Čamkova Centra, spravovaly obecní majetek. Všichni královsky bohatli a já jsem byl pořád chudší a chudší. Všechny peníze šly do fotbalu. Každá deregulace nájmu znamenala další zvýšení zisku plynoucí z provizí dodavatelů zadavatelům. Janičko, abys rozuměla, mluvím o milionech.“

„No a jak to dopadlo?“

„Nechtěl jsem o tom vůbec vědět, dělal jsem, že to nevidím. Byl jsem dost bohatý, nezáviděl jsem. Problém nastal, když se hladovost zástupců městských částí Prahy začala zvyšovat. Vadilo jim, že dodavatelé část provizí dávají na fotbal. Začali Duklu Praha nenávidět, postupně mě ničit. Chtěli víc a víc peněz. Nestačilo jim pět procent, chtěli deset, a hned. Noví zastupitelé se volí jednou za čtyři roky, a co kdyby přišli o svůj výnosný obchod? Nenechal jsem se do tohoto kolotoče peněz zatáhnout a jak to dopadlo... Když jsem zjistil, že jenom moje firma odevzdává hotově, bez dokladu nejmenovanému starostovi městské části Prahy miliony ročně, šel jsem do kolen. Měl jsem jenom dvě možnosti, nahlásit to na policii, anebo se firmy zbavit. Co myslíš, že jsem udělal?“

„Už tě trochu znám. Policii nedůvěřuješ, také nemáš rád zbytečné problémy, že? Začal jsi prodávat.“

„Ano, pochopil jsem, že když to neudělám, dostanu postupně výpověď ze smluv o správě majetku. První výpověď přišla firmě Intergate na Praze 6. Ta moje zamilovaná pražská část, do které jsem investoval desítky milionů korun, mi dala výpověď. Víš, kdo ji podepsal? Nový starosta městské části Praha 6 pan Pavel Bém. Nepomohlo mi ani to, že celá Praha 6 se chodila bavit na fotbal, pít drahý alkohol, jíst zvěřinové speciality, samozřejmě zadarmo. Moje firmy byly mnoho let hlavním sponzorem břevnovských posvícení. Starostu městské části Praha 6 pana Petra Bočka jsem bral i s jeho dcerou Sárou s sebou na luxusní dovolené do Karibiku, Thajska. Prostě přijde nový starosta a nic neplatí. Zásluhy jsou zapomenuty. Každý se stará o sebe a své kamarády. Hlavně aby z toho něco bylo. Mohl bych ti, Janičko, vyprávět o machinacích, které se děly kolem prodeje hotelu Praha. Byl jsem tak znechucen, že si to ani neumíš představit.

Je mnoho vlivných lidí a skupin, které rozhodují, aniž by je veřejnost znala. Velmi dobře si chrání svoji identitu. Jsou to většinou lidé, kteří mají vliv a moc z titulu své funkce, ředitelé majetkových odborů a podobní. To je ale zase jiný příběh. Do FC Dukla Praha, a. s., nedala městská část Praha 6 ani korunu. Zástupci radnice se ale v hojném počtu chodili na Julisku dobře bavit na můj účet. Odměnou mi byla výpověď ze správy nemovitostí. To víš, hra o miliony.

Všude mě začal vytlačovat Michal Čamek a jeho firma Centra. Moji kamarádi přešli bez skrupulí k této firmě. Z hlediska zajištění zakázek pro jejich dodavatelské firmy tomu rozumím, ale přátelství přece nemůže stát na penězích. Nerozuměl jsem tomu. Já bych to nikdy neudělal. Musím se s tím smířit, že peníze mění charakter. K této firmě začali přecházet i moji vlastní zaměstnanci. Snižoval se mi obrat, zisk. Již jsem nemohl vše tak velkoryse sponzorovat. Ztrácel jsem nejenom přátele a politiky, ale také vliv. Peníze mají opravdu moc. Prostě na lidi působí. Fascinují je. Pochopil jsem, že v kolotoči veřejných zakázek zůstávají ti, kteří platí.

Abych zabránil monopolu společnosti Centra, rozhodl jsem se společnost Intergate prodat hluboko pod cenou a na splátky svému řediteli Jindřichovi Kebrlemu. Ano, Janičko, ze dne na den jsem z něho udělal milionáře. Pan Kebrle byl bývalý místostarosta městské části Praha 5. Když odešel starosta Syrový, byl vyhozen i Kebrle. Bylo mi ho líto, tak jsem z něho udělal ředitele společnosti Intergate. Vydržel tam dlouhá léta, protože řádně a správně odevzdával desátky ze všech zakázek politickým představitelům městských částí. O tom by mohl dlouze povídat Petr Kužel, šéf obchodní komory. Pro tvoji informaci, název společnosti jsme vymysleli hned po sametové revoluci se Sašou Vondrou, bohužel se s ním už dnes nestýkám. Důvodem prodeje mé oblíbené firmy nebyli pouze vzrůstající finanční požadavky politiků, ale také osobní důvody. Potřeboval jsem kanceláře společnosti pro byt mé budoucí manželky Hany Dvořákové. O tom ale později.

Lásko, uděláme si malou přestávku. Mám chuť na cohibu, mohu?“

„Můžeš.“

„Janičko, za chvíli ti začnu povídat o nejbolestivějším období svého života. Mám totiž krásnou čtyřletou holčičku Aničku. Již tři roky jsem rozvedený.“

„To už vím, máš její fotku? Opravdu pěkná holčička.“

„Ano, mám ji rád. Snažím se ji každých čtrnáct dní vzít na víkend. Když mi ji Hana vydá a nevymyslí si nějaký důvod, proč to nejde, tak ji příští týden uvidíš. Platím na ni měsíčně dvacet tisíc korun. Přispívám na dovolené a jejich životní úroveň tak ještě sto tisíc ročně.“

„Tedy, ty jsi ale táta.“

„Víš, Janičko, já se vždy starám o své děti a jejich matky. Je to pro mě zcela přirozená záležitost.“

„Tak říkáš, že ji příští týden uvidím?“

„Ano, když mě do té doby neopustíš.“

„Miláčku, Bohumírku, neopustím. Miluji tě čím dál víc.“

„Tak na to si musíme dát panáka.“

„Pane vrchní, prosím, dvakrát hennessy.“

„Lásko, děkuji ti, to nejdůležitější o mně nyní víš. Tak ještě jednou na zdraví, na nás.“

Kapitola 12. - Rozpad manželství a počátek nového vztahu

„Byl jsem tak neskutečně mladý, celý svět mi ležel u nohou. Postavil jsem hotel, domy, koupil byty, zasadil stromy, sponzoroval nemocnice a politiky. Bydlel jsem ve velkém domě na Břevnově. Prostě šťastný muž. Ale zase, plíživý problém. Majetek, peníze a úspěch odcizuje lásku, vztah. Byl jsem více v práci, ve společnosti, na lovu než doma. Nicole mně vyrostla a já si toho ani nevšimnul. Dnes je jí devatenáct let. Žena nepracovala a starala se o domácnost. Sex byl ojedinělý, nucený, bez vášně. Vlastně vztah založený na majetku. Čím dál více jsem si vymýšlel důvody, abych mohl zůstávat někde jinde. Ženě to asi vadilo, ale nezasáhla. Zpočátku mi stačil lov a koníčky. Měla vše, co potřebovala, starala se o dceru, tolerovala mi společnost, kamarády. Vždy mě řádně vypravila. Byl jsem psychicky připraven na milenku. Nepřál jsem si to, jsem rodinný typ. Začínal jsem mít velmi často sexuální sny, nikoli však o své vlastní ženě. V této situaci toho bylo opět dokonale využito.“

Telefon:

„Tady místostarosta Prahy 13 Dvořák Milan. Dobrý den.“

„Dobrý.“

„Vy mě neznáte, ale já vás ano. Vaše firma Intergate spravuje obecní majetek městské části Praha 13.“

„Asi ano, zavolejte si pana ředitele Kebrleho.“

„Ne, vy mi nerozumíte, pane řediteli, nic pracovně nepotřebuji.“

„Tak prosím.“

„Víte, mám dceru Hanu, má prázdniny a potřeboval bych pro ni nějakou brigádu s využitím angličtiny.“

„Aha, už rozumím. Tak ji pošlete za ředitelkou hotelu Langrovou, já jí zavolám, bude pracovat na recepci.“

„Bylo to pro mě vyřízeno. Měl jsem svých starostí dost. Měli ale dokonalý plán. Jani, nebudeš tomu věřit, ale byl jsem od několika přátel varován. Třeba od Michala Malíka, Jardy Ziky. V té době jsem měl kanceláře v sedmém poschodí hotelu Axa. Opravdu, Jani, na úrovni. Vybavené nábytkem rakouské firmy Bene. Každý den jsem dojížděl autem z Ladronky do hotelu. Až to začalo.“

„Dobrý den, pane řediteli.“

„Dobrý den.“

„Máte tu noviny.“

„Děkuji.“

„Nějakou poštu.“

„Pošlete ji nahoru.“ Ani jsem nezvedl oči.

„Haló, prosím, mám vyřídit pozdrav od táty. Jsem Hana Dvořáková.“

Hned jsem si to neuvědomil. Konečně jsem byl chycen na háček.

„Vy jste tu nová?“

„Jenom na brigádě.“

„Tak ať se vám tu líbí. A kdo je s vámi ve službě?“

„Pan Šmíd, odskočil si na toaletu.“

„Byla sexy oblečená, vysoká, blonďatá, vyzývavá, mladá a svým způsobem hezká. Tím to pro mě skončilo, byla viditelně naštvaná. Nevěnoval jsem jí další pozornost.

Přišel rychle říjen roku 1998. Břevnovské posvícení, příprava oslav, jako každý rok v den mých narozenin. Itinerář a seznam hostů jsem nikdy nekontroloval. Ředitelé firem, divizí a fotbalu měli v pozvánkách volnost. Bylo to každý rok velkolepé. Nicole bylo sedm roků. Janičko, nedovedeš si představit, kolik oficiálních a neoficiálních hostů se přišlo pobavit, najíst, napít, ale také jenom pozdravit. Nebyli všichni stejní. Jednou ti ukáži fotografie. Velkým překvapením bylo, že přišel i Klaus, Koukal, Ruml a mnoho dalších politických velikánů. Bohužel už také zástupci Příbramska, v čele se starostou Vackem, ale také celá Dvořákova rodina. Milan, Milena, Hana a jejich rodinní přátelé Krajíčkovi. Ano, COM – TIP, ta proslulá firma, která ovlivňovala zakázky na Ministerstvu obrany. Já si myslím, že její korupční rozsah je mnohem širší. Stačí se podívat, jak si Václav Krajíček žije. Myslím, že si koupil i novou jachtu na moři.

Jani, já jsem měl samozřejmě svoji manželku Zuzanu, dceru Nicolku, sourozence, děti Yvetu a Martinu, ty už znáš. Rodiče a mnoho příbuzných. Ve večerních hodinách, tím myslím v čase po oficiálním ukončení řevnovského posvícení, to je vždy po velkolepém ohňostroji, začala moje soukromá narozeninová párty. Autodrom byl k dispozici jen pro nás. Oslavoval jsem se světskými, žádné problémy jsem s nimi nikdy neměl. Nájemné za atrakce zaplatili vždy bez problémů. Tak tři sta až tři sta padesát tisíc korun bez dokladu, na dřevo. Bohatě to stačilo na úhradu našich nákladů. Vidíš, tak se dělají černé peníze u kolotočářů, a to za pouhé dva dny! Dvořákovi i Krajíčkovi zůstali. Moje žena Zuzana byla otrávená a chtěla jít domů. Odešla s Nicolkou a já zůstal. Hrubá chyba. Ale aspoň jsem slyšel, jak se vydělávají peníze, nerozuměl jsem. Poznal jsem to až za dva roky.“

„Počkej, Bohumíre, teď jsi to nějak uřízl,“ řekla Jana.

„Jani, popíjelo se a asi kolem půlnoci začala Hana intenzivně plakat a odešla ven za stanu. Já blbec jsem se šel podívat, co se děje. Vrhla se mi kolem krku, vnímal jsem její tělo, prsa, vše. Důvodem byla esemeska, že se při autonehodě právě zabil její kluk. Já jsem byl údajně jediný, který si jejího smutku všiml. Přijal jsem úkol utěšitele a o mojí další budoucnosti bylo rozhodnuto. Má žena nemohla ve čtyřiceti letech konkurovat osmnáctileté holce. Z utěšování se postupně vytvořil milenecký vztah, a to za silné podpory Haniných rodičů. Její matka a má budoucí tchyně byla o čtyři roky mladší než já.

Vidíš, má krásná lásko, tak to v životě chodí. Nikdy bych nevěřil, že se to může stát. Kdybych to naplánoval, nepodařilo by se to. Je to osud. Začali jsme se scházet za zády mé manželky Zuzany. Můj advokát připravil pro Hanu partnerskou smlouvu. Po dobu čtyř let mi bude dělat společnost. Bude mě doprovázet dle mých požadavků a podle potřeb a možností mně bude sexuálně k dispozici. Měsíčně dostane mzdu třicet tisíc korun, služební auto značky Golf a mobil. Po ukončení smlouvy a při dodržení smluvních podmínek dostane Hana byt o výměře šedesát metrů čtverečních nebo peníze v hodnotě tohoto bytu. Auto a mobil jízůstanou taky. Trochu to trvalo, ale Hana smlouvu přijala a podepsala ji.

Měla z toho legraci, že je to jak ze špatného amerického filmu. Já jsem to ale myslel vážně. Byl jsem ženatý, měl jsem malou dceru Nicol a společný majetek. Rozhodně jsem neměl v úmyslu ve svém životě něco měnit. Smlouva byla na období let 2000–2004. Hledal jsem pouze to, co mi nemohla dát vlastní žena. Neustálé hledání dočasných milenek mě nebavilo a neměl jsem na to ani čas. Stačila mi jedna na smlouvu. Samozřejmě že smlouva byla velmi podrobná, bohužel ale neřešila případné otěhotnění Hany. Manželka Zuzana se to samozřejmě od dobrých lidí dozvěděla, avšak tolerovala mi to. Myslela si zcela správně, že je to chvilková záležitost, pobláznění postaršího muže mladší holkou. Věřila, že se vrátím k rodině. Nic, kromě sexu, mi tam přece nechybělo. Tak to fungovalo skoro rok. Opravdu jsem neměl v úmyslu se rozvádět. Byl to především sexuální chtíč z mé strany. Hana to moc neprožívala. Přivést ji k orgasmu bylo vždy velmi náročné a vyžadovalo to velké úsilí. Sexuální zážitky s Hanou v tomto období rozhodně nestojí za komentování. Dvě příhody ti, Janičko, ale přece jenom povím. Napijeme se?“

„Bohumírku, když tě tak poslouchám, asi bys tu knihu měl napsat.“

„Jani, na to se chystám už mnoho let. Vždycky si najdu nějaký důvod k odkladu. Slibuji ti, že ji jednou napíši, ty budeš stát vedle mě a pomůžeš mi. Vím, že bez tebe bych to nedokázal. Tak, miláčku, budeme pokračovat, anebo raději půjdeme domů?“

„Bohumírku, miláčku, nemáme žádný domov. Každý bydlíme jinde.“

„Promiň, zapomněl jsem. Zítra je neděle, můžeme dlouho spát, milovat se...“

„Jenom na to pomyslím a mám husí kůži.“

„Vidím to na tobě, vzrušuje mě to na dálku. Ach jo.“

„Pomilujeme se a můžeme pokračovat v povídání doma. Pokračovat v tvých vzpomínkách.“

„Tak jo. Začínám mít problém.“

„Jaký?“

„Cítím, že se měním.“

„Jak?“

„No je mi s tebou tak nějak krásně.“

„Mně taky. Miluji tě.“

„Já tebe taky. Pane vrchní, zaplatím.“

„Bohumírku, netušila jsem, že tvá bývalá žena Hana s tebou původně byla jako milenka na smlouvu.“

„Ano, četl jsem o tom v nějaké knize, kdy měl bohatý muž podobný problém. On dočasně potřeboval prezentovat, že má ženu. Bylo to přání jeho umírajícího otce. Čas se ale neustále prodlužoval, až se do sebe zamilovali. Muž přesto trval na dodržení smlouvy. Jak to dopadlo, ti ovšem říkat nebudu. Snad někdy jindy. Mohu ti, Janičko, říct, že zpočátku to fungovalo opravdu bezproblémově. Byl jsem na sebe pyšný, jak jsem to pěkně vymyslel.“

„Bohumírku, my spolu ale žádnou smlouvu podepisovat nebudeme. Nejsem s tebou pro peníze. Miluji tě. Přeji si jenom tebe. Umím se o sebe postarat sama.“

Kapitola 13. - Podnikání v Chorvatsku

„Byl to opravdu milenecký vztah založený na mé potřebě sexu, který jsem bohužel doma se Zuzanou neměl. Po narození Nicoly o něj přestala mít zájem. Že prý se to stává. Říkal jsem si, že je to pouze na čtyři roky a pak se uvidí. Po práci jsem se vždy vracel domů na Ladronku. Považoval jsem tyto sexuální schůzky opravdu za zábavu a zpestření života s mladou holkou. Že Hana má v hlavě jiné plány, jsem si nepřipouštěl. Máme přece smlouvu. Scházeli jsme se tajně. Přespávali jsme v různých hotýlcích v okolí Prahy nebo jsme se milovali přímo v autě. V mercedesu bylo vždy dost místa. Sex s Hanou byl zajímavý, zvláštní, neobvyklý. V myšlenkách mi zůstala jedna vzpomínka na milování v autě. Vždy se nám okna zapařila tak, že nebylo vidět ven.

Vnímal jsem tu obrovskou energii, kterou lidská těla při správném milování a orgasmu vyzařují. S Hanou jsem pochopil, že sex uvolňuje do prostoru nahromaděnou energii v lidské mysli. Uvolňuje duševní a fyzické napětí. Orgasmus odstraňuje stres. Proto má asi každý podnikatel, kterého znám, tajné mladé milenky. Hana vyžadovala docela dlouhou předehru a dráždění poštěváčku jazykem. Někdy mě to nebavilo. Připadal jsem si jako papoušek s podříznutým jazykem, aby se mu lépe lízalo, omlouvám se, mluvilo. Dlouho jsem na ni musel čekat. Musel jsem si dát opravdu hodně záležet, aby dosáhla orgasmu. Pro normálního, nezkušeného mladíka opravdu obtížná věc. Tento milenecký vztah jsem časově přestával zvládat. Hana byla čím dál tím náročnější. Začal jsem ji tajně brát na rodinné dovolené se Zuzanou a Nicolkou. Již v roce 1998 jsem vlastnil motorovou loď Arriva americké výroby. Velmi pěkná a rychlá. Normálně jsem ji kotvil na Slapech. Měl jsem povolení jízd po celé vodní nádrži. Prostě velká frajeřina. Na jeden měsíc jsem si ji převážel na podvozku do Chorvatska, do mariny Vodice. Cesta dlouhá tisíc kilometrů byla s takovýmto nákladem velmi obtížná. Ve Vodici jsem se seznámil se Zlatkem Budinem, který měl za manželku Češku a domluvil mi parkování lodě u pěší zóny před restaurací jeho přítele Boyse. Asi dvakrát jsem tam trávil léto se svojí rodinou. Nicolka byla ještě malá holčička. Protože jsem nevěděl, co s penězma, domluvil jsem se s Budinem, že přikoupím nějakou větší starší loď a on, protože žije a bydlí v Chorvatsku, se mi bude o lodě starat. Bylo to dobře vymyšlené. Mělo to fungovat jako letní sídlo podnikatele Bohumíra Ďurička. V roce 1999 jsem koupil od Chorvata, známého Budina, starší, ale krásnou, romantickou loď Princess 42 Flybridge. Náklady na provoz byly obrovské. Zlatko Budin mi navrhl, že když nebudu na moři já, mohly by se lodě charterovat. Nápad se mi líbil. Zlatka Budina jsem zaměstnal jako správce mých lodí a k tomuto účelu jsme vyřídili potřebné doklady k podnikání.

Bylo to úžasné období. Vše se dařilo, svět mi ležel u nohou. Milan Dvořák mě požádal, jestli bych Hanu o prázdninách nezaměstnal na moři jako hostesku. Že prý vzduch a moře jí pomáhají léčit astma či alergii. Vše mi hrálo do not. Líp se to nedalo naplánovat. Dlouho jsem přemýšlel, jak tam Hanu dostat. Neuměl jsem si představit dovolenou, měsíc na moři se Zuzanou, bez sexu. Honění a sebeuspokojování mě fakt nebaví. Hana odjela na moře pracovat jako hosteska, musela se s Budinem o lodě také starat. Přece jenom šlo také o obchod. Já jsem přijel s celou rodinou a svými rodiči na celý srpen. Dovolená snů mohla začít. Když manželka Zuzana uviděla na lodi Hanu, nezakryla překvapení a zklamání. Možná kdyby ihned zakročila, mohlo vše dopadnout jinak. My jsme spali v apartmánu Boyse, hned na pěší zóně. V noci jsem se chodil tajně milovat s Hanou na loď, která kotvila v přístavu. Začínal jsem být outo mladou dívkou poblázněn. Přestal jsem situaci reálně vyhodnocovat.

Bylo pouze otázkou času, kdy to praskne. Skandál byl na obzoru. Vyjeli jsme si na výlet. V marině na ostrově Zarin jsme se rozhodli poobědvat. Moji rodiče, Zuzana i dcera měli velký hlad, a tak spěchali na oběd do restaurace v přístavu. Já jsem se zdržel na lodi, myslím, že jsem doplňoval pitnou vodu. Nějaký důvod bych si určitě našel. Všiml jsem si Hany, jak v kuchyňce myje nádobí nahoře bez. Mé vzrušení se nedalo nevidět.“

„To znám, Bohumírku,“ řekla Janička.

„Já vím, promiň, povídám ti příběh, nemohu to vynechat. Odpustíš mi? Bylo to tak dávno. Sešel jsem dolů. Hana měla na sobě pouze zástěrku bez kalhotek. Viděla moje vztyčené mužství. Nic neříkala, čekala, jak to dopadne. Příliš nervózně myla jeden talíř pořád dokola. Byla mimořádně připravená. To asi ta atmosféra, jachta, moře, vzduch, dobré pití. Se zasunutím jsem neměl žádné potíže. Tichounce zasténala. Dodnes nevím, jestli upřímně. Udělal jsem ji ve stoje zezadu. S opravdovým orgasmem. Ještě spolu spojeni jsme se dívali na moji rodinku, jak si objednává něco k jídlu. Já jsem v tomto okamžiku na jídlo nemyslel.“

„Hano, takovou tě neznám.“

„To bylo jenom pro tebe. Bonus ke smlouvě.“

„Ironicky se pousmála. Všemi smysly jsem vnímal její mladost a dlouhé nohy. Intuitivně jsem cítil, že jsem definitivně lapen. Bohumírkovi budou brzy přistřihnuta křidélka. Po měsíci zoufalství jsem odjel s rodinou do Prahy. Cesta dlouhá, smutná, beze slov. Ačkoliv finanční výsledek nebyl nijak veselý, ztrátu jsem neměl. Rozhodl jsem se příští rok toto podnikání zopakovat, ale již po dobu celé sezóny.

Janičko, dva roky jsem takto kovbojsky provozoval chartery v Chorvatsku. O vše se mi staral Zlatko Budin s manželkou Datkou. Na moře se mnou již Zuzana s Nicolkou nejezdily. Už mi to moc nevadilo. Měl jsem tam Hanu a mnoho přátel. Janičko, nyní ti budu povídat o jednotlivých příbězích z tohoto období, které mi zůstaly v mé mysli. Rád na ně vzpomínám. Nemají žádnou časovou návaznost. Tak to prostě na moři chodilo až do roku 2003, kdy Hana Dvořáková neočekávaně otěhotněla. Zlatko Budin s manželkou a Hanou si museli opravdu užívat léta. Vlastně si v mé nepřítomnosti mohl hrát na vlastníka. Kolik udělal charterů na sebe a kolikrát půjčil loď svým kamarádům, to už nikdo nezjistí. Když jsem na moře přijel já, užívali jsme si. Peníze neznamenaly vůbec nic. Konaly se často divoké párty s kamarády a hosteskami. Poznal jsem mnoho nových přátel. Skoro v každém přístavu a marině někoho znám. Všichni jsme to považovali za normální, absolutně nezávaznou zábavu námořníků, kamarádů a hostů. Čím dál častěji jsem na moři začal potkávat lodě s českými vlajkami. Většinou pronajaté plachetnice značky Bavaria, ale i nové motorové jachty českých zbohatlíků.

Jeden krásný sluneční den jsem se potkal v marině Vodice s přáteli, námořníky z Prahy. Věděl jsem, že v partě jezdí na moře každý rok. Miloš Grygar je výborný kapitán. Jeho posádka Petr Kužel, Václav Krajíček a další, mně moc dobře známí. Večer jsme vyrazili za neřízenou pijatikou námořníků do vodických barů. Skončili jsme u Boyse. Ve vysokém stupni opilosti se páni námořníci začali domlouvat na sexuálních hrátkách s Hanou. Nevím, jestli na to byla zvyklá, ale plánovali, že si všichni užijeme. Mě nevynechaje. „Vždyť je to jenom hosteska na moři a s tím musí vlastně počítat.“ Ono to tak normálně opravdu chodí. Možná by si užila i Hana. Ach ten alkohol. To už jsem prostě nemohl dovolit. Osudová chyba. Vstal jsem a řekl: ,Páni námořníci, ne že bych vám to nepřál, ale už to není možné. Hana je již delší dobu moje holka, není to žádná hosteska ani kurva pro každýho.‘

Tak a bylo to venku. Hanu jsem před hromadným sexem ochránil, ale taky si zavařil na dlouhá léta dopředu. Z tajné milenky se stala oficiální záležitost. Nikdy se nedozvím, jestli to byla spontánní akce, nebo dobře připravená provokace, poněvadž všichni byli dobrými přáteli pana místostarosty Milana Dvořáka. Náš vztah přestal být tajemstvím. Haně to viditelně nevadilo a Dvořákovi nebyli proti. Chudák moje žena Zuzana a moje milovaná dcera Nicole. Bylo mi úplně jasný, že jí tuto informaciještě za tepla přinesou moji dobří kamarádi nebo se o to postarají přímo nejbližší. Zuzaně a Nicolce bych se za to chtěl omluvit. Lituji toho. Nemělo se to nikdy stát. Mnou zvolená cesta změnila můj život o sto osmdesát stupňů. Přemýšlel jsem, jak to vyřešit, rozhodně jsem se rozvádět nemínil. Zvolil jsem taktiku mrtvého brouka. Choval jsem se, jako kdyby se nic nestalo. Život přece půjde dál."

„Vzpomínám si ještě na jeden příběh z natáčení, velmi úsměvná záležitost. Sešly jsme se na moři posádky tří lodí. Bylo to vlastně naposled, co se mnou byly Zuzana s Nicolkou. Ačkoliv se to zdá nemožné, měl jsem na lodi jeden týden i rodiče Hany. Přijeli zkontrolovat průběh její prázdninové brigády. Všichni jsme se vypravili na Kornaty na ostrov Opat k Matteovi. Dobře jsem ho znal z dřívějška. Budin zajistil domácí živou hudbu a já jsem objednal pečeného berana na roštu. Bylo nás snad dvacet. Obsadili jsme ještě původní, typickou starou kamennou restauraci a hodování mohlo začít. Domácí kuchyně, ryby, langusty, víno a travarica. Hodokvasy. K tomu nám hráli a zpívali zamilované dalmácké písně. Nádherný večer na terase. Hvězdy se odrážely v tmavé hladině moře, obzor byl jasně čitelný v prostoru. Rozhodl jsem se, že tak krásný večer vyžaduje také doutníky. Ty jsem ale ponechal na Arrivě. Nechal jsem společnost v bujaré zábavě a odešel jsem pro ně na loď. Dostal jsem první boží varování. Samozřejmě jsem už měl také něco vypito. Když jsem v radostné náladě a v euforii skočil na příď lodi, uklouzl jsem na vlhké palubě a spadl do moře.

Víš, Janičko, to se prostě na moři občas stane. Po setmění většinou spadne silná rosa a povrch lodi je pak velmi vlhký, proto se většinou nedá spát venku pod hvězdami bez plachty. Loď se vždy houpe. Když se tyto skutečnosti sejdou, lehce ztratíš balanc. Až se mnou budeš na moři, pamatuj si, na loď se nikdy neskáče a vždy se nastupuje bez bot. Spadl jsem do moře, měl jsem štěstí, nezranil jsem se. Když jsem byl pod vodou, všiml jsem si u mola docela velké chobotnice. Projevila se moje lovecká vášeň. Omotal jsem si jedno chapadlo kolem ruky a snažil se ji vytáhnout z její skrýše. Nechtěla se pustit a na oplátku se přisála k mé ruce. Byl jsem v pasti. Nůž jsem u sebe samozřejmě neměl. Boj byl dopředu ztracený. Když mně docházel vzduch a já se pomalu loučil se životem, přispěchal mi na pomoc Petr Kužel. Viděl mě, jak jsem spadl do moře, a bylo mu divné, kde tak dlouho jsem. Šel se podívat, a to mi zachránilo život. Vzal rybářský trojzubec a chobotnici propíchl. Konečně jsem se mohl nadechnout. Bylo to opravdu v posledním okamžiku. Moc mu za to děkuji.

Vrátili jsme se do bujaré společnosti, nikdo si ničeho nevšiml. Takto, Janičko, bez povšimnutí, zbytečně umírají lidé. Od té doby posádku pořád hlídám a přepočítávám. Chobotnice měla metr a půl délky. Ani místní tak velkou dlouho neviděli. Dali jsme ji do dřezu v kuchyni. Najednou začaly ženy ječet. Propíchnutá chobotnice se po zemi plazila zpátky do moře. Matteo ji vzal a definitivně ji usmrtil. Současně nás pozval na ranní chobotnicový salát.

Okolo půlnoci si přála hudební skupina odvézt domů na ostrov Murter. Byla úplně klidná noc. Moře jako olej, bez vln. Nabídl jsem se. Mám rychlou loď, budu za půl hodiny zpátky. Vzali jsme si na cestu crno vino, Budin vzal baterku a vyrazili jsme. Asi v polovině cesty se ozvala strašná rána. Rychle jsme všichni vystřízlivěli. Podruhé zdvižený boží prst. Při rychlosti okolo padesáti námořních mil jsem namotal lanko od rybářského koše na propiler. To je velký problém nočních jízd po Jadranu.Chorvati někdy používají místo bójí různé kanystry a tento byl ještě k tomu černý. Nikdo z nás ho neviděl. Kdybychom ovšem jeli pomaleji, nic by se nestalo. Urval jsem celou zetnohu. V zádi lodi byla půlmetrová díra. Doslova se mi vysmívala, patří ti to, furiante. Vždycky, když má člověk příliš štěstí, něco se přihodí. Díra byla zhruba pět centimetrů nad hladinou. Být trochu níž, šli jsme ke dnu. Ještě štěstí, že nefoukal vítr a nebyly vlny. Zpátky jsme se vrátili asi za hodinu na náhradní motor. Oslava kupodivu pokračovala dál. Hudebníci nám již hráli na kytaru a mandolínu zadarmo. Stejně už museli zůstat do rána. Společnost unavená zpěvem, tancem a alkoholem se postupně ukládala do svých kajut k spánku. Na mě a Hanu kupodivu nezbylo žádné místo. Zůstali jsme sami. Ze stolu jsem udělal příbytek proti rose, z lodi jsem přinesl lehátka a deku a uložili jsme se ke spánku. Byl jsem velice nervózní. Pořád někdo chodil na toaletu. Řekl jsem Haně, že mám docela chuť na sex. Ona, že by si taky dala říct, tak jsem ji vzal na druhou stranu ostrova, na útesy. Našel jsem rovnou plochu a tam, přímo nad mořem, jsem zbudoval náš bivak. Kolikrát jsme se milovali, si už nepamatuji. Asi jsme promilovali celou noc. Prožili jsme krásné svítání. Bylo úplně jasno. Modré moře i obloha. Jak sluníčko vycházelo přímo z moře, měnily se barvy od zlaték stříbrné. Znovu jsme se museli pomilovat. Bylo to velmi romantické a zamilované. Hana odešla trochu dříve, oklikou se vrátila k lodím. Když jsem se vrátil já, ještě se všude spalo. Dal jsem si s Matteem jednu ranní travaricu a šel jsem se podívat na rozsah škod na Arrivě. Vypadalo to moc špatně. Loď jsem nechal opravit na Hvaru, stálo to skoro sto padesát tisíc.

Sezóna pro tuto loď skončila. Vlastně se už do charterů nevrátila. Po opravě jsem ji prodal. Víš, Janičko, jakákoliv oprava lodí v Chorvatsku je velký problém. Značkové servisy neexistují. Už nikdy bych si nekoupil americkou loď. Pro sezónu 2002 mně tedy zbyla vlastně už jenom větší loď Princess 42. Musím ti, Janičko, říct, že se tato starší loď velmi dobře pronajímala. Byla levnější.

Ke konci prázdnin si loď pronajal také Milan Dvořák. Čerstvý vlastník kapitánských zkoušek. Jakým způsobem je získal, to nevím. Mně to bylo v podstatě jedno, kdo si loď pronajal a zaplatil. Já jsem s Hanou bydlel v luxusním apartmánu nad městem Hvar. Užívali jsme si moře a Chorvatsko. Každý den jsme byli někde na výletě. Velmi jsem si oblíbil Palmižanu. Přijel Milan Dvořák. Řádně jsem mu předal loď a seznámil ho se základy řízení. Ještě jsem mu poradil, ať nejezdí v noci a při špatném počasí. Měl za posádku pouze „krásné“ ženy. Všiml jsem si, že ta černovlasá se na něho dívá trochu jinak. Dneska už vím, byla to jeho tajná milenka. Ha ha. Jiným káže vodu a sám pije víno. Já mám ale pro tyhle věci pochopení. Nejsem zvědavý a nevyptávám se. Bohužel mi Milan po týdnu vrátil loď zcela nepojízdnou. Místo aby loď řídil kormidlem či autopilotem, řídil loď elektronickými komandy. Úplně zničil elektroniku lodi a já jsem opět nemohl sehnat náhradní díly. Vyřadil mi loď skoro na měsíc. Oprava byla velmi drahá a ztráta čtyř týdnů charterů velmi bolestivá. Skoro měsíc jsem s Hanou musel jezdit po moři v gumovém člunu. Taky to bylo romantické, ale nebezpečné. Raději jsem volil výlety autem. Ke konci sezóny jsem lodě opravil, ale v hlavě se mi rodila myšlenka se starých a věčně poruchových lodí zbavit. Začal jsem pomalu hledat případné zájemce o jejich koupi. Jedna kapitola života se pomalu uzavírala. Přišel podzim roku 2002 a zima roku 2003. Začínala nová kapitola mého života.“

„Přišla sezóna 2003. Chorvatsko už mě moc nelákalo. V zimě a na jaře jsem často jezdil s Hanou lyžovat do Alp. Vzal jsem ji na dovolenou na Srí Lanku a na léto jsem kupodivu koupil dovolenou v Řecku. Pro mě, Zuzanu a Nicolku. Jako kdybych se chtěl pomalu zase vrátit. Vzpomínám si, že jsem byl s nimi i týden na Maledivách. Smlouva s Hanou se rychle blížila ke konci. Přišel potřetí zdvižený boží prst a já jsem opět neposlouchal. Do Řecka jsem sice odjel na dovolenou s rodinou, bydleli jsme v luxusním hotelu Hilton na ostrově Kréta, ale samozřejmě jsem také poblíž zajistil hotel pro Hanu. Možná jsem doufal, že Hana nepřiletí. Bohužel přiletěla, a tím byl můj osud pro příští léta završen. Přes den, večer i v noci jsem chodil za ní. Pořád jsme se milovali. Na pláži jsem si všimnul, že špatně vidí. Pokaždé, když se vracela z moře k našemu lehátku, vzala špatný směr. Pro jistotu jsem pověsil velkou oranžovou osušku na paraple.“

„Hano, ty špatně vidíš, viď?“

„Ano, mám po otci vrozenou vadu, na dálku mám skoro sedm dioptrií.“

„Mně to nevadí, můžeš nosit brýle.“

Nasadila si je a mně zjihly oči. Slušelo jí to. Něžně jsem ji políbil.

„Už musím jít, Zuzana už bude asi nervózní, kde jsem tak dlouho. Sejdeme se večer v deset hodin na pláži.“

„Domluveno.“

„Byl to velmi romantický večer. Prostředí i atmosféra vybízely k milování. Milovali jsme se v lehátku na pláži, hvězdy nad hlavou a z hotelu byla slyšet příjemná hudba k poslechu. Bylo to jiné milování, než na které jsem byl s Hanou zvyklý. Bylo to již o něčem jiném. Nebyl to jen pouhý sex. Byl v tom cit a touha. Měla dlouhý, nefalšovaný orgasmus. Celé tělo se jí chvělo a sténala rozkoší. Bylo to velmi vzrušující a pěkné. Vůbec jsme nevnímali okolí. Rozhodně jsme tam nebyli sami. Potom jsme zašli ještě na bar na jeden digestiv. Tu noc jsem špatně spal. Smlouva nesmlouva, dostal jsem se opět na životní křižovatku. Takhle už to dál nešlo, musel jsem něco udělat.

Druhý den kolem poledne jsem pozval Zuzanu na plážový bar. Jistě něco tušila. Dala si na kuráž dvakrát gin s tonikem.“

„Zuzano, musím ti něco říct. Že mám milenku, to víš. Já už ale nemám sílu žít dvojí život. Dnes v noci jsem se rozhodl, že končím. Rozejdeme se.“

„Celý život na to budu vzpomínat. Její oči uvidím navždy. Věděla, že mám jinou, ale nevěřila, že bych opustil rodinu. Ranil jsem ženu, která mě milovala a z lásky mi dovolovala všechno. Málem spadla z barové židle. Nečekala to. Byla jako raněné zvíře, nechtěla tomu věřit. Rozplakala se. S rozchodem zásadně nesouhlasila.“

„Užívej si, dělej si, co chceš, ale rozvod nikdy. Mám tě ráda a máme spolu dceru Nicole. Třináct let společného života. Nikdy!“

„Nejraději bych se neviděl. Mizerná situace. Dnes už to vím, měl jsem se s Hanou rozejít, okamžitě ji opustit a vrátit se k rodině.“

„A cos udělal potom?“ ptá se moje milovaná Janička.

„Ani se neptej, další nekonečnou hloupost. Odstěhoval jsem se. Opustil jsem domov, rodinu, jistoty. Odešel jsem do neznáma, nic jsem si nevzal. Vše jsem nechal Zuzaně a Nicolce. Janičko, vidíš, jaká jsem konzerva. Trvalo to čtyři roky, než jsem se rozhoupal, to víš, Váhy. Odstěhoval jsem se do svého podnikového bytu v ulici Na Poříčí. Začal jsem jako ženatý žít s druhou. Musím se přiznat, že jsem nebyl proti. Zvykal jsem si, Hana mi už nebyla lhostejná. Hodně jsme cestovali. Nikdy neviděla tropy, Francii, Španělsko, Anglii, byla nepopsaná, dlouhonohá kniha. Ukazoval jsem jí svět, prosazoval do společnosti, učil lyžovat. To se mi stalo osudným.

Na jaře v roce 2003 jsme odjeli lyžovat do francouzských Alp. La Provence, nádherné lyžařské prostředí, stoprocentní romantika. Nádherný hotel, bazén, sauna. Chodili jsme na francouzské víno a jejich typické fondue – raclette. Milovali jsme se intenzivněji než kdykoliv jindy. Hana k mému překvapení převzala v sexu aktivitu, nepoznával jsem ji. Začala se milovat zezadu, sama si ho tam dávala, kouřila, nepolykala. Znásilňovala mě i v koupelně, což nikdy předtím nedělala. Musím podotknout, že Hana byla pořád pouze moje milenka na smlouvu. Půjčil jsem si ji od rodičů, za což jsem jim královsky platil. Všechny tři jsem zaměstnal za vysoké mzdy ve svých firmách. Stálo mě to minimálně dvě stě tisíc měsíčně. Pomáhal jsem i její babičce Helence a dědovi Bohumilovi. Byli to jediné, co jsem později vyženil s rodinou Dvořákových. Rád jsem za nimi jezdil na chalupu do Neratovic. Ale zpátky. Horské sexuální hrátky nezůstaly bez důsledků. Janičko, musím si dát panáka. Nezlob se, jinak ti to nedokážu říct. Abys pochopila, jak v životě pozvolna, nepozorovaně přichází zlo. Všichni to vidí, jenom já ne! Plíživě přichází druhá životní rána. Miláčku, pamatuješ si na tu první?“

„Ano, Dukla Praha, fotbal.“

„Výborně, začínáš mi rozumět.“ Hodil jsem do sebe whisky.

„Jíst už nebudeme. Jani, musím ti tento příběh dopovídat dnes, jinak už to nikdy nedokážu! Souhlasíš?“

„Ano.“

„Za tři týdny mi oznámila, že je se mnou těhotná. Krve by se ve mně nedořezal. Sranda skončila. Byl jsem vržen do tvrdé reality.“

„Hano, proboha, vždyť bereš prášky! Máme smlouvu! Toto nebylo domluvený, je to normální podraz.“

„Když jsme byli na horách, zapomněla jsem je doma.“

„Ty si děláš legraci, že?“

„Ne, Bohumíre, koupila jsem si test a je pozitivní.“

„Ale já na to nejsem připraven, mám mnoho starostí, mám rodinu, děti.

A co tví rodiče, vždyť jsou mladší než já!“

„Už jsem jim to sdělila, nejsou proti.“

„To je v prdeli. Proč jsi to udělala?

„Bohumíre,“ rozplakala se.

„Nebreč, já se nemohu dívat na ženský pláč, nevím, co dělat.“

„Prosím, já jsem si myslela, že ti udělám radost.“

„No to vidíš.“

„Co budeme dělat?“

„Já nevím.“

„Já taky nevím. Přála jsem si mít s tebou dítě. Za chvíli ti bude padesát.“

„Ale Hano, já mám dětí dost, mně se pouze nesplnil sen mít syna. Já jsem s tebou žádnou rodinu neplánoval.“

„Propukla v usedavý pláč. Bylo to pro mě smutné zjištění. Ptáček byl polapen. Cítil jsem se mizerně. Fotbal a peníze nenávratně ztraceny, život zkažený a vliv minimální. Nikdy nejsem hrubý ani sprostý, ale poprvé v životě jsem nevěděl, co mám dělat. Mít dítě, rodinu, to je vážná věc. Dítě přináší absolutní změnu života. Rodiče musí vše podřídit prckovi. Žádné cestování, a když, tak omezené. Rodinný život. Nebyl jsem na to vůbec připraven. Nikdo mi neorganizoval čas. Přece se na tak vážném kroku musí partneři domluvit. Já jsem Hanu nepovažoval za partnerku. Smlouvu jsem mohl vyhodit. Roztrhat. Rok před jejím vypršením takový podraz.“

„Musím to říct Zuzaně,“ vzal jsem mobil.

„Tady Zuzana.“

„Ahoj, Bohumír.“

„Ahoj, to je hezký, že po tak dlouhý době voláš.“

„Zuzano, v neděli vem Nicole a půjdeme ve třináct hodin na oběd. Přijedu pro vás. Půjdeme do naší oblíbené pizzerie na Kulaťák."

„Tak jo, těšíme se.“

Konec. Já se ale netěším. Těžká, nečekaná situace, holka z paneláku, nemá kde bydlet, nedokončené vzdělání, divní rodiče. Pane bože, za co mě trestáš. Já vím, neříkej mi to, já vím.

„Janičko, jsi nádherná mladá žena, moje milovaná. Ale jednu radu pro tebe mám. Až budeš mít chuť mít s někým dítě, třeba i se mnou, domluv se s ním. Dopředu se na početí budete těšit oba dva, ne jenom ten druhý. Slibuješ?“

„Slibuji ti, Bohumírku. A jak to dopadlo?“ ptá se Janička, usrkává ze své skleničky červené víno a významně se na mě dívá.

„Jak jsem ti řekl, musím ti to říct dnes, nebo nikdy. Přijel jsem po půl roce domů na Břevnov, nic se nezměnilo. I můj pokoj zůstal stejný, kulečník na svém místě. Vlastně vše, protože jsem si nic nevzal. Zavládla u mě nostalgie. Kdyby Zuzana řekla: ,Zůstaň, dáme si kafe,‘ byla by ten den obrovská možnost návratu. Nikdo jsme se nahlas nevyjádřil. Nechali jsme to být. Další chyba. Lidé spolu mají mluvit, řešit problémy. Jakékoliv řešení je lepší než žádné. Chyběla nám komunikace. Odjeli jsme na oběd a já jsem věděl, že se na Ladronku už nikdy nevrátím. Sbohem třinácti letům života. Jídlo pro mě nebylo důležité.“

„Zuzano, Nicolko, řeknu vám to na rovinu. O Haně víte, v pondělí mi oznámila, že je se mnou těhotná.“

„Nekecej, tati,“ řekla Nicole.

„No asi s tím nic neudělám.“

„Co budeme dělat?“

„Podívej, Zuzano, měl jsem s Duklou finanční problémy, splácím úvěry. Bankovní ani jiné podvody nechystám, přesto bude lepší se rozejít a ochránit majetek. Mé jméno má stejně čím dál tím menší hodnotu. Asi se vrátím zpátky na moře a začnu ve velkém podnikat v Chorvatsku, tam mě nikdo nezná, ještě nevím.“

„A co mně, Bohumíre, za rozvod nabízíš?“ řekla rychle a rozhodně. Bylo vidět, že byla připravená. Nedivil jsem se. Čtyři roky mi trpěla nevěru. Co si o ní mysleli sousedi, přátelé a její rodina? Nicolka se diskuse nezúčastňovala, bylo jí to líto. Ve svých letech ale měla jiné starosti. Měla mámu, se kterou trávila většinu volného času, a tátu, který všechno potřebné  zaplatil.

„Tak co nabízíš?“

„Jinak. Co si přeješ? Zuzano, řeknu ti to na rovinu. Vinen jsem já, co chceš, ti dám.“

„Dobře, budu souhlasit s rozvodem za těchto podmínek.“

„Prosím?“ Myslel jsem, že špatně slyším.

„Tak ještě jednou. Budeš platit alimenty třicet tisíc měsíčně na Nicol.“

„Je to dost, ale je to moje dítě, souhlasím.“

„Veškeré vybavení domu si nechám.“

„A co podíly na nemovitostech?“

„Ty mi převedeš, máme pouze jednu dceru, stejně bude po mně dědit.“

„To neudělám. Své podíly jí daruji k osmnáctinám.“

„Dobře, potom chci deset milionů korun v hotovosti nebo na účet.“

„Dobře.“

„Oběd za všechny prachy. Třicet milionů mě stálo manželství se Zuzanou, ale ona si to zasloužila, byla u počátků mého podnikání. Věřila mi Vlastně se mnou riskovala majetek. Čert to vem. Svoboda je drahá. Soud po třetím stání přiklepl dohodu. Vnímal jsem, jak ta soudkyně Zuzaně závidí. Zhluboka jsem se nadechnul. Byl jsem na krátkou dobu znovu svobodný. Haně jsem nic neřekl. Nevěděla, že jsem již rozvedený. Velmi rychle se ke mně, na Poříčí, nastěhovala. Obsadila moji koupelnu. Soukromí bylo definitivně ztraceno. Cítil jsem, že rozvodem získanou svobodu si moc neužiji. Pořád mi bude znít v uších rada mých tenisových kamarádů: ,Ne aby ses ještě jednou oženil, užívej si svobodu!‘ Všichni jsou totiž ženatí.“

Kapitola 14. - Sex s Janičkou

„Moje milovaná Janičko, tak jsem ti vysvětlil, jak to chodí v podnikatelském prostředí. Absolutně propojené se společenským a politickým životem. Tyto tři oblasti jdou ruku v ruce. Dokud jsem rozdával miliony, měl jsem přátele, postavení a vliv, mnoho celebrit a politických velikánů vyhledávalo moji přítomnost. Člověk si bláhově myslí, že ho mají rádi, váží si ho. Přitahují je ale jenom peníze, sláva a moc. Když je nemáš, jsi nikdo. Umřeš, a nikdo si toho ani nevšimne. Na Hrad mě už nikdo nezval, Bém mi přestal tykat, Blažek s Dubem mě úplně vynechávali a pokračovalo to dál. Na trhu se toho hodně změnilo. Poctiví podnikatelé se začali stávat nežádoucími. Přišli na trh noví hráči, kteří získali miliardy z podvodů a korupce. Každý rozpočet obce, města, kraje a státu je zatížen korupcí. K tomu připočtěme šedou ekonomiku, asi dvě stě miliard ročně a máme tu novou oligarchii. Mocnou a nesmlouvavou. Pro tvoji informaci, jenom v bankách se ztratilo přes dvě stě miliard korun. Tyto peníze začaly rozhodovat. K tomu se přidaly kapitálově silné nadnárodní společnosti a poctivému podnikání začal zvonit umíráček.

Všem těmto nešvarům pomohla naprosto nesmyslná a neprůkazná privatizace a rozprodej národního majetku. Úředníci prodali za úplatek jeden milion státní majetek v hodnotě několika miliard. Tito kapitáni rychle pochopili potřeby našich úředníků a za pakatel se dostávali k úctyhodným majetkům. Vždycky to zaplatí obyčejní občané. Jednou snad pochopí, že miliardy, které vydělávají banky, ČEZ, uhlobaroni, naftaři, plynaři, energetické firmy, vodárny, kanalizace, prostě monopolní firmy, patří jim, občanům. To bychom ale měli málo pro Romany, Kellnery, Tykače, Charouze, Komárky a mnoho dalších. Uvedu ještě Koženého, Krejčíře, Pitra, Vostrého. Bylo to tak jednoduché. Rychle vydělat sto dvě stě milionů podvodem. To si neumíš představit.

Nemohu si stěžovat, tyto možnosti jsem rozhodně také měl, svědomí mi v tom ale bránilo. Ale zase se pohybuji volně, bez ochranky, a mohu klidně spát. To má taky svoji hodnotu. Já si nemohu stěžovat, co potřebuji, to mám. Prostě ta politicko-ekonomická situace mně vadí. Společnost se čím dál více rozděluje na bohaté a chudé. Politikům bez skrupulí jde pouze o koryta, vliv a moc.“

„Pane vrchní, platím. Janičko, neříkala jsi, že to dneska zkusíme?“

„Ano.“

Něžně a dlouze jsme se políbili a spěchali ztmavlými ulicemi Prahy pokusit se o štěstí, na které jsou tito titáni politiky a ekonomiky krátcí. Třeba jim ani nestojí a doma mají studený megery.

„No vidíš, miláčku, a potom že bůh není spravedlivý. Podívej se, my jsme zdraví, držíme se za ruce, líbáme se a rozhodně nás milování nemine. Ještě se musíme rozhodnout kde.“

„Tak to uděláme hned,“ koukla na mě Janička šibalsky.

„Vždyť jsme na ulici.“

„No a co, pojď pod ten strom.“

Pouze se předklonila a opřela se o strom. Byla maximálně vzrušená. Třásla se divokým očekáváním. Moje prsty jí velmi něžně zajely do vzrušeného. vlhkého lůna, celým jejím tělem bouřila divoká, nezkrotná rozkoš. Můj úd nabyl v okamžiku tvrdosti křemene. Něžně a jemně vklouzl do sametových hlubin Janiččina těla. Netrvalo to ani tři minuty a proudy semene chladily rozpálenou touhu mé lásky Janičky. Její touha a vzrušení dlouho pevně svíraly moje mužství. Doslova jsme byli jako dva kopulující pejsci. Spojeni jsme popošli trochu do stínu stromu.

„Ach, Bohumírku, takhle jsem se ještě nikdy necítila.“

„Miláčku, miluji tě.“

„Já taky, moc.“

„Vidíš, to bylo milování z lásky, o kterém se těm boháčům může jenom zdát. Ať se těmi penězi a majetkem zadusí.“

„Máš pravdu, kašlem na ně.“

Během půl hodinky jsme usnuli u mé milované Janičky, zamotáni do sebe jako hadi v hnízdě. S vědomím, že svědomí člověk neuteče, jsem se po dlouhé době těšil na příští týden. Usnul jsem s úsměvem na rtech, šťasten. Bez myšlenek na peníze a majetek. Korupce nekorupce, mě se to netýká.

Ráno bylo rychlé, obyčejné, snídali jsme po cestě do hotelu Axa. Prázdniny byly vidět všude kolem nás, Praha byla prázdná.

„Jani, v pátek vezmu Annu Marii Dianu a vyrazíme na lov nebo někam do přírody. Souhlasíš?“

„Proč ne, musíš mi ale dopovědět ten příběh do konce.“

„Máme na to celý týden.“

Velmi rychle jsem si všimnul schopností Jany. Výborná angličtina, práce na počítači, pravdomluvnost a pracovitost. Čistá duše. Ta nebude rozhodně krást, škoda že už má místo. No ale dispečer letového provozu je pojem. Jen ať zůstane, jsem na to i pyšný.

„Bohumíre, mohu za tebou na chvíli do kanceláře? Na něco jsem v Horesu přišla.“

„Ano, zavři dveře. Zamkni, pojď ke mně. Já to, Jani, nemohu vydržet. Dívám se na tebe přes dveře už hodinu.“

„Všimla jsem si.“

„Podívej, jak jsem vzrušený.“

„Pěkný,“ naslinila si ho a velmi něžně si na něho sedla. Trochu se nadzvedávala, asi byl přece jenom hluboko. Něžně mě líbala, téměř bez pohybu to přišlo. Jemně vzdychala, na hrudi jsem cítil její dmoucí se ňadra a ztvrdlé bradavky. Vnímal jsem její ženskost. Sténala vzrušením. Při současném orgasmu jsem do ní stříkal semeno snad pětkrát, ne, sedmkrát. Myslel jsem si, že umřu. Takové vzrušení nemohu vydržet. Vydrželi jsme to oba.

„Lásko, Jaňulino, co jsme to chtěli?“

Upravovala si kalhotky a podprsenku.

„Ty jsi tak krásná.“

„Tak ten Hores, jsou tam nějaká divná storna.“

„Miláčku, přines mi kafe a otevři dveře.“

Ladným krokem odcupitala do kuchyňky. Bohumíre, říkám si, zažil jsi to někdy? Ne, to je štěstí, pravá láska. Duše i tělo v rovnováze. Co si můžeš víc přát, vykašli se na minulost. Tady máš přítomnost a budoucnost.

„Tak co je v tom Horesu, ty moje malá hackerko?“

„Nekecej, ty mi chceš naznačit, že si někdo tímto způsobem přivydělává?“

„Ano.“

„Janičko, prosím, připrav mi podklady a důkazy. Víš, já tak funguji, chyby odpouštím, úmysl trestám. Ten, kdo to dělá, nemá práci. Ty mně ještě, lásko, vyděláš peníze.“

„Bohumíre, je to jenom asi pět tisíc.“

„Miláčku, ale pět tisíc krát tři sta šedesát pět dní krát koeficient pravděpodobnosti 0,6, a jeden milion je pryč.“

„Tak zítra, dneska balíme.“

„Ale, ale, pane řediteli, poslední dobou nějak brzy. Vždycky jsme tady vysedávali a nyní spěcháte,“ usmála se na mě Jarmilka.„Mám jinou práci jinde.“

„Chápeme, tak zítra.“

Před hotelem si vezmu Janiččinu dlaň a vedu si ji do Kolkovny na večeři. Mám chuť na kachnu a pivo. Za deset minut sedíme u stolu.

„Tak, Bohumírku, kde jsme včera skončili?“

Kapitola 15. - Axa Sailing

„Janičko, přišel jsem skoro o vše. Podnikání, fotbal a manželství. Vyčerpal jsem se finančně i duševně, přemýšlel jsem, co budu dělat dál.“„A co jsi vymyslel?“

„Že začnu podnikat v zahraničí, kde mě nikdo nezná. Začnu znovu, přišel jsem na to. Adiós, Česko, adiós, zkorumpovaní politici, podnikatelé, umělci. Adiós, minulosti. Udělat tlustou čáru a jít vstříc nové budoucnosti.“

„Počkej, počkej, Bohumírku, ještě jsi mi neřekl, odkud znáš Paroubka.“

„Jako ostatní, miláčku. Zvali mě na narozeniny, různé akce, rauty, premiéry. Běžně jsme se stýkali jen tak, na jídlo, na pivo. Měli jsme mnoho společných přátel. Janičko, nebudeme předbíhat, možná že to vyplyne z následujícího děje.

Začal jsem inventurou ztrát, majetku, hotovosti, přátel, známostí. Vždy, když začneš tuto činnost, tak víš, že něco končí a snad něco nového začíná. Finanční a majetkové ztráty více než dvě stě milionů. Po politicích se slehla zem, přátel zůstalo málo, vztahy rozbity. Ale přece jenom mi něco zůstalo. Deset procent hotelu Axa a dlouhodobá nájemní smlouva se spoluvlastníky žijícími v zahraničí. Hotovost asi tři miliony, třicet šest procent ACCT, rakousko-české poradní a obchodní společnosti. Hmotný a nehmotný majetek zhruba padesát milionů. Alespoň něco do začátku. K tomu celkové dluhy také tak padesát milionů. Takže vlastně nezbylo skoro nic. ,No, Bohumíre, nevadí. Máš hlavu, ruce, nohy, jsi zdravý. Uživíš se, něco vymyslíš. Není nikdy tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Jsi narozen v neděli v pravé poledne, dítě štěstěny,‘ To mi řekl můj anděl strážný, můj František, můj modrásek. Musím se ti, Jani, přiznat, že se na to trochu spoléhám.“ Dal jsem si kávu, cohibu a malého panáčka a pomyslně se dlouze zadíval do světa vesmíru.

„Bohumíre, zůstaly ti děti, Dvořákova rodina a Hana.“

„Já vím, Jani, to je minus dvě stě tisíc měsíčně.“

„Rodiče máš.“

„To je pravda, tam bude můj poslední azyl. Ano, lásko, Janičko, byl jsem na křižovatce, cesta zpátky neexistovala, bylo rozhodnuto. Vydal jsem se za novým životem, na jih, do Chorvatska. V rámci společnosti Hotel Axa, s. r. o., jsem vytvořil samostatnou divizi Axa Sailing. Vybavil jsem ji technicky i personálně. Krásné kanceláře jsem otevřel na Václavském náměstí 43.

Věděl jsem, že do velkého byznysu se už nemohu vrátit. Na to už nebyl kapitál ani kontakty. Výběrová řízení byla definitivně rozdělena ve všech oblastech ekonomicko-politické činnosti. Jak jednou z kolotoče vypadneš, už je minimální šance se vrátit. Usadil jsem se v Chorvatsku v marině Split, protože město má letiště. Pronajmul jsem apartmány, hotelovou kapacitu a cestovní agentura Axa Sailing mohla rozjet svoji činnost. Najal jsem rodilého Chorvata Zlatka Budina, který měl za ženu Češku Datku. Již dříve se mi ve Voticích starali o mé dvě lodě. Při tom si postavili i dům. Potřeboval jsem zaměstnance obeznámené s problematikou charterů. Vyřídil jsem všechny potřebné doklady. Sezóna 2003 mohla začít. Na moři se houpaly dvě lodě. Americká Arriva, v Chorvatsku v té době nejrychlejší, a loď Princess 42 Fly Bridge. Osobně jsem se ujal vedení divize. Zajišťoval jsem řízení lodí, jsem přece kapitán, a marketing. Vsadil jsem na správnou kartu. V Česku se nesla informace o mé činnosti na moři velmi rychle. Rychle se mi vraceli přátelé, kontakty a možnosti. Firmy jsem konsolidoval, konkurzy ani bankroty nebyly a život běžel dál. Kdybych uzavřel minulost, ukončil vztahy, tak jsem tam byl možná dodnes. Značně jsem se zklidnil, Hana se svojí mámou mě denně ujišťovaly, že čekáme syna, mého vysněného syna. Hana se zabydlela v mém bytě na Poříčí.“

„Počkej, Bohumírku, ty máš ale přece dceru?“

„Janičko, viděl jsem i fotografie z ultrazvuku, nevěděl jsem, že se fotografie dají vyměnit. To víš, máma porodní bába, Dvořák zkrachovalý politik, nedostudovaná těhotná Hana s jasnou vizí. Podřídil jsem veškerou svou činnost narození syna. Na to ale ještě bylo dost času. Sezóna začala již v květnu. Byli jsme schopni uspokojit zájemce, celé léto jsem byl na moři, těhotná Hana se mnou.

Cítil jsem se svobodný, volný, šťastný. Hana pořád nevěděla, že jsem rozvedený. Člověk si dobře pamatuje minulost, ale budoucnost může pouze odhadovat. Kolik zbývá dopsat stránek osudu, nikdy neví. Sezóna byla vynikající, i když ukazováček už měl být vztyčený. To jsem celý já, když se daří, jsem had slepýš. Bohužel. Zlatokopové se pomaloučku vtírali do mé společnosti. Polovinu charteru obsadili moji bývalí přátelé a vlivné osobnosti showbyznysu, politického a podnikatelského života. Nabízel jsem něco, co ještě neznali. Moře, vzduch, volnost, ryby, kulturu, párty, chlast, mejdany, koupání a ženy. Fantastické. Lásko moje, prosím boha, aby mi umožnil se po tolika letech vrátit na moře s mojí milovanou Janičkou. Tímto tě zvu na moře.“

„Pojedeme, ano, Bohumírku. Já bych se tě chtěla na něco zeptat. Ty jsi vlastně opustil rodinu, dům, ne kvůli Haně, ale kvůli svému snu mít syna.“

„Bohužel, Jani. Ano, byl jsem tou myšlenkou posedlý. Zatemnil se mi mozek. Trest, který později přišel, byl však krutý. Ale to bude až později.“

„Tak jo. A jak se to vyvíjelo dál?“

„Zase se projevilo moje furiantství. Dokázal jsem to. Byl jsem na moři, vydělával peníze a čekal vymodleného syna. Zářil jsem štěstím. Zase jsem začal rozdávat. Zpočátku to byl jeden týden, potom dva až čtyři týdny pobytu na mé lodi. To není jenom otázka tržby. Ale náklady na palivo, jídlo, kvalitní pití. Různé večeře, doutníky. Nikdo nic nezaplatí. Ty musíš být rád, že tady jsme, že tě obtěžujeme, protože ty nevíš, kdy nás budeš potřebovat. Neumíš si, Janičko, představit ty mejdany. Lidé jako Krajíček, Grygar, Kužel a mnoho dalších. Nechci je jmenovat, protože mě sice využívali, ale nijak mně neubližovali. Nikdy jsem z toho nic neměl. Jen výdaje za útraty nehorázných mejdanů. Hlavně se jim líbil můj rychlý člun Arriva. Stejně první rok dopadl finančně velmi dobře. Ve Splitu na finančním úřadě jsem zaplatil daň z příjmu dvacet tisíc marek. Všechno vypadalo dobře. Hotel Axa, s. r. o., ACCT i Axa Sailing běžely, přežil jsem to. To nejhorší mě ale teprve čekalo. Nemohl jsem to vědět, ale mohl tušit. Pomalu se začínal odvíjet příběh, při kterém ti začne mrazit v zádech. Janičko, jestliže mě trochu miluješ, musím ti to říct, musíš o mně vědět vše, potom má naše láska velkou naději přežít. Souhlasíš?“

„Ano, Bohumírku. Také se ti přeji říci něco o sobě. Tolik jako ty jsem nemohla prožít, je mi teprve dvacet tři, ale i tak jsem toho hodně zažila. Chodila jsem asi se čtyřmi kluky.“

„To pro mě není důležité, Jani. To mi nemusíš povídat.“

„Do toho posledního jsem se hodně zamilovala. Podvodník z Kutné Hory, Kolínska.“

„Aha, proto tam ještě jezdíš?“

„Ano, mám tam ještě trvalé bydliště a nějaké věci. Brzy jsem věděla, co je sex, cestování, bohatství i chudoba. Na to, jak jsem mladá, jsem docela hodně zažila a přála bych si usadit se, mít rodinu. Žít takový normální, obyčejný život. Netoužím po úspěchu a slávě. Můj bývalý byl bohužel podvodník. Zpočátku jsem mu dělala sekretářku, on se postupně zadlužoval. Vše, co jsem měla, jsem mu dala. Musela jsem si půjčit v bance a u rodičů. Snažím se splácet, ale jde to ztuha. Nakonec mi ještě ukradl šperky a peníze, nejspíš je prodal a peníze utratil. Opustila jsem ho a jsem nyní pár týdnů v Praze a první chlap, kterého potkám, jsi ty. To je prostě neuvěřitelné, je to osud. Jsem nějaká veselá, to dělá to víno. Bohumírku, máš nějaký papír?“

„Tady máš jídelníček.“

Dodnes mám schované, co mi ten večer napsala. Půjde to se mnou do hrobu.

1. Bohumírku, neskutečně Tě miluji. Cítím to, že patříme navždy k sobě, přeji si s tebou žít.

2. Miláčku, jsem připravena ti porodit jednoho až dva syny, i kdyby to muselo být umělým oplodněním. Vím, že to zařídíš.

3. Budu ti věrnou ženou a nikdy tě neopustím.

Dlouho jsem se zamilovaně díval do jejích očí, beze slov utíkal čas. Vnímal jsem nekonečné štěstí, lásku, to zvláštní teplo, které člověk cítí, ale neumí ho popsat. Prostě pozemský ráj.

„Janičko, myslíš to vážně?“

„Ano, jsem o tom přesvědčená.“

„A co když budeš nešťastná?“

„S tebou nikdy. Ty pouze zlobíš a to já lehce zvládnu. Vím, co potřebuješ, a to ostatní se poddá,“ smyslně se usmála.

„Pane vrchní, platím, my už jdeme. Ano, Jaňulino, dnes povídání končí. Zase až zítra.“

„Ahoj Fido, Bohumírku, udělej si pohodlí, já se za chvíli vrátím.“

Konečně jsem si v klidu a sám mohl prohlédnout její domácnost. Na první pohled byla vidět její skromnost. Žádný zbytečný přepych. Kvalitní minivěž, běžný počítač, málo nábytku. A hele, kytara a šachy. Zajímavé. Kuchyň dobře zásobená a plná lednička vína?! V koupelně pračka a volně položené zrcadlo. Říkal jsem si, to zrcadlo musím zítra přilepit. Uslyšel jsem venku její něžné kroky. Má nádherně malá chodidla, snad číslo tři nebo tři a půl, nevím, prostě k zulíbání. Je tady. Co teď nastane? Zvědavě pozoruji její nenucené pohyby. Zapálí mnoho svíček, pustí hudbu. To snad ani nemůže být pravda, ona poslouchá tu samou co já. Genesis, Pink Floyd, k zbláznění.

„Otevřeš víno, Bohumírku?“

Už jsem šel po paměti do ledničky.

„No tohle, ty plánuješ nějaký mejdan?“

„Ne, to mně zbylo po bývalým, kromě dluhů. Něco vyber.“

„Červené moravské.“ Seděl jsem na kraji postele, vzala mně skleničku z ruky a položila vedle svojí na zem. Dlouze a něžně mě začala líbat, hladit a její rozkošné, hbité ruce mně uvolňovaly opasek u kalhot. Vlastně se ani nemusela moc trápit, já už jsem stejně potřeboval ven. Nemohl se mi tam vejít.

„Jani, vždyť ty jsi celá mokrá!“

Sama si ho tam něžně vložila. Pomaloučku jsem zasunoval, abych jí neublížil. Bolest k sexu a milování nepatří. Vycházela mi vstříc celým tělem, nechtěla si nechat ujít ani jediný výpad mého vzrušeného těla. Cítil jsem, jak to na ni přichází. Nedalo se to zastavit. Zkušeně jsem počkal na vrchol a byl to zase neskutečný současný orgasmus. Já poprvé cítil, jak mi semeno odchází z varlat, jeho tok penisem, jeho mohutné střiky do její nádherné, hřejivé mušličky, do hlubin její touhy. Zvrátil jsem hlavu vzad a tělem mi projela vlna uvolnění. Jsme spojeni dlouho bez hnutí a je to tady znova a znova, trojnásobný společný orgasmus. Naše těla se otřásala vlnami ukojení. Neuvěřitelné, fantastické. Nezapomenutelné milování, zážitek na celý život. Dlouho jsme zůstali v objetí, vychutnávali jsme si horkou zahradu rozkoše.

„Janičko, miláčku, děkuji ti.“

„Já tobě taky, nikdy jsem to nepoznala. Ani jsem nevěděla, že jsem toho schopna. Umýt se nejdu, taky nikam nechoď. Budeme jen tak chvíli ležet.“

Drželi jsme se za ruce, odpočívali a vychutnávali tu nádhernou chvíli.

„Je něco krásnějšího? Já nic hezčího neznám.“

Usnuli jsme královským spánkem. Poslední pohlazení a políbení pro tento den.

Lásko, moje milovaná Janičko, právě jsem dostal tvé dva dopisy. Mám plné oči slz, nemohu psát. Věřím, že osud a boží energie jsou spravedliví a že náš sen bude naplněn. Z mých očí vznikly dvě studánky. Věřím, že to vnímáš. Miluji tě. Kapesníky mně nestačí. Psychologům nevěř, sami jsou blázni. Dělali se mnou pokusy ve stresu a pod psychotropními prášky. Je to vše vysoká hra na objednávku. Miláčku, ustává můj pláč. Večer ti napíši. Teď se srovnám a budu pokračovat. Této vsuvce bude asi málo čtenářů rozumět. Bylo to upřímné vyznání z cely č. 329 pankrácké vazební věznice.

Kapitola 16. - Kontrakt na nákup motorové jachty Sunseeker Portofino 53

„Janičko, jsem s tebou několik dnů a připadá mi to, že jsme spolu od narození. Věříš v osud?“

„No já ještě nevím. Nyní si připadám jako ve snu.“

„Mám jednoho hodně bohatýho kamaráda, který má volný byt jedna plus jedna na Praze 6, budeš to mít blízko na letiště do práce. Už se ti to blíží, ty moje krásná dispečerko. Honzu Dostála osobně moc dobře neznám. Spíše zprostředkovaně, občas spolu zajdeme na pivo. Vlastní na Karlštejně mlýn, který přebudoval na hotel, spoluvlastní Casino Ambassador a Zlatou husu. Vím, že vlastní i další hotely, možná i Belvedere. Já jsem ho poznal osobně, když ho přivedl Milan Dvořák s tím, že ode mne koupí hotel, respektive pronajme a dostaví. Já jsem dostal pouze malé odstupné, jde o hotel Elysée na Václavském náměstí 43. Měl to být můj hotel, měl jsem ale jiné starosti na moři. Zavolám mu, jestli má ten byt volný. Nezapomeň, v pátek jedeme na lov, na srnce. Bereme s sebou Annu.“

Došli jsme do hotelu Axa a rozběhl se normální pracovní den. Už jsem přemýšlel, kam půjdeme večer a jak budu Janičce povídat o sobě. Pořád jsem ji pozoroval v práci a v duchu jsem děkoval bohu za každý den, který mi tato žena věnuje. Večer jsme nešli daleko od hotelu a v nějaké pizzerii jsem pokračoval ve vyprávění.

„Přišel podzim. Dal jsem dohromady nějaké peníze a pomalu si zvykal na Dvořákovu rodinu. Pomáhal jsem jim, kde jsem mohl. Dělal jsem to podvědomě v souvislosti s očekávaným narozením syna. Milena, Milan a Hana přesně odhadli moje slabiny. Začalo se mi zase dařit. Věnoval jsem se zase svým koníčkům, lovu, rodině. Zdálo se, že krize byla zažehnána a že můj osud nabral správný směr. Byl jsem znovu zván na politické akce ODS. Zase jsem udělal chybu a na ples ODS, který se konal v Obecním domě, jsem vzal celou Dvořákovu rodinu. Milan se opil a spolu s Milenou otravovali svojí přítomností nejužší vedení, včetně Mirka Topolánka. Já jsem takový blbec. Neviděl jsem, neslyšel jsem. Má hvězda šla nahoru, Dvořákova dolů. Jak jsem ji mohl dlouho udržet. Za to bych se chtěl panu Topolánkovi a ostatním omluvit. Dostal jsem pozvánku zpátky, nevyužil jsem toho. Udělal jsem pravý opak. Rozhodl jsem se politicky se neangažovat a jít svojí cestou nezávislosti, svobody a podnikání. Odjel jsem se svojí vedoucí ekonomkou paní Říhovou a Hanou na veletrh lodí do Janova. Druhý největší veletrh na světě. Podzimní veletrh lodí v mé milované Itálii v Janově byl úchvatný, doživotní zážitek. Nevěděl jsem, na co se mám dívat dříve a co prohlížet. Motorové jachty, plachetnice, čluny. Pro kapitána z Prahy neuvěřitelné možnosti.“

„Paní Říhová, tak které?“ ptal jsem se večer své ekonomky v luxusní rybí restauraci na břehu Egejského moře. Na stole jsem měl katalogy lodí.

„Já si myslím, že si koupíme tři plachetnice. Musí být stejné, abychom měli jednoho dodavatele, partnera a nižší náklady.“

„Koupíme Elan. Firmu znám z hor. Když umí dobré lyže, umí i lodě. Rozhodnuto, koupíme zítra tři kusy lodí Elan.“

„Jedna stojí deset milionů.“

„Máme na to?“

„Ano, pane řediteli, jdeme do toho.“

„Por favor, uno champagne Don Perignon. Gracias.“

„Zapíjel jsem se svojí vedoucí ekonomkou svůj blížící se obchod. Hana nemohla pít, byla těhotná. Nemohl jsem tu noc spát, děkoval jsem bohu za správné rozhodnutí. Sám jsem odešel na bar a plánoval super sezónu charterů pro příští rok v Chorvatsku, až jsem se v té euforii trochu opil. Tři nové lodě Elan, nádherné, za minimální provozní náklady, k tomu Arriva a Princess.“

Pozor, Bohumíre, to je stará loď. Máš s ní jenom problémy, zbav se jí. No jasně, komu ji ale prodám? Povídal jsem si v posteli sám se sebou. Hana už dávno spala. Jasně, musím ji prodat. No jo, ale ty vzpomínky, zážitky. První zkušenosti na moři.

„Ozvala se hluboká nostalgie. Usnul jsem v očekávání následujícího dne. Druhý den po rychlé hotelové snídani Hana navrhla, abychom se ještě podívali na motorové lodě. Chvíli jsem váhal, ale pak jsem souhlasil, paní Říhová také. Bylo to úchvatné, tolik jachet pohromadě. Azimut, Princess, Pershing, Jeanneau, Fairline a další. Už jsme odcházeli, když jsme šli kolem stánku Sunseeker, anglická značka. Na chvíli jsme se zastavili. Okamžitě byl u mě dealer, mladý pěkný muž. Mluvil výborně německy.Hana mně nemusela tlumočit. Šli jsme se podívat. Firma měla sídlo ve Splitu. Lodě samozřejmě nádherné. Sunseeker je jedna z nejlepších na světě. Rychle zjistili, že podnikám v Chorvatsku v oblasti charterů a začali mě pomalu zpracovávat. Čtyři lodě, hodně starostí, potřeba parkovacího místa, servis. Lepší je jedna kvalitní, která vydělá za tři. Vznikl zásadní problém. Mé sebevědomí dostalo trhlinu. Odešli jsme do hotelu. Hana začala.“

„A kde budu v létě já?“

„Na plachetnici.“

„A čím budeš jezdit ty?“

„Plachetnicí.“

„No jasně, už tě vidím. Plachetnice je pro dítě nebezpečná, naklání se.“

„Za chvíli volali Dvořákovi, prekérní situace. Projevilo se plně moje znamení Vah a Hada. Nemohl jsem se rozhodnout a zalezl jsem do kouta. Tentokrát jsem nespal. Ne z radostného pocitu jako předchozí večer, ale kvůli svazující odpovědnosti za rozhodnutí. Plachetnice tři, nebo motorová loď jedna? Všichni kolem mě radili, že motor je pro byznys lepší. Později jsem pochopil, že pro potřebu ukazovat se a užívat si je opravdu lepší motorová loď, pro byznys ale plachta.

Ráno jsem na veletrhu podepsal kontrakt na dodávku motorové jachty Sunseeker 52 v hodnotě asi třiceti milionů korun. V ceně i parkování na jeden rok a roční servis. Hana se okamžitě vžila do role ženy kapitána a celý den dolaďovala interiéry. Já jsem někde venku popíjel sám na stánku pivo. Měl jsem nádherný výhled na moře, kde panorama tvořily stovky luxusních lodí. Vnímal jsem celou duší a tělem, že jsem udělal obrovskou chybu. Radost z koupě nádherné luxusní lodi Sunseeker 53 jsem opravdu neměl. Uvědomil jsem si pozdě, že někdy by měl být člověk sobec a více myslet na sebe. Bylo rozhodnuto, záloha zaplacena a termín převzetí lodi v květnu 2005.“

„Miláčku, nevěděla jsem, že umíš řídit tak velké lodě,“

„Lásko, je to poslední velikost, kdy nepotřebuji posádku. 53 znamená délku lodě ve stopách, to je asi šestnáct až sedmnáct metrů. Tři kompletně exkluzivně zařízené kajuty, salón, kuchyň, klima. Vše. Absolutní dokonalost. Hydraulicky otevíratelná střecha. Luxus pro podnikání zbytečný a drahý. Hogo fogo. Můj kapitánský průkaz mi umožňuje řídit lodě do padesáti metrů délky a do vzdálenosti dvě stě mil od pobřeží. Do Ameriky nemohu. Lásko, prosím, jestli spolu vydržíme, musíme na moře, ano?“

„Slibuji, Bohumírku, už teď se těším.“

„Celý svůj podnikatelský plán pro nadcházející sezónu jsem musel předělat. Celý marketing, reklamu, ceníky. Neumíš si představit, kolik to je práce a kolik to stojí peněz.“

„Ale umím.“

„Bylo to šílené. Ano, lásko, mohl jsem se z toho zbláznit. A teď ti povyprávím bez časové posloupnosti jednotlivé příběhy z natáčení. Příběh z natáčení číslo jedna. Zatímco já se mohl z toho zařizování zbláznit, mé okolí bylo velmi spokojené. Začal jsem si pomalu evidovat nahlášené návštěvy rodiny, přátel a obchodních partnerů v nadcházející sezóně 2005. Termíny se zaplňovaly a já jsem jachtu ještě ani neměl. Byla zatím ve výrobě v anglických loděnicích. Můj první úkol bylo prodat staré lodě Princess a Arrivu. Oddaloval jsem to, jak to šlo. Jednu jsem kotvil v Zadaru v marině a druhou na Hvaru u mého nového přítele, který vlastnil servis a opravnu lodí. Nostalgie musela jít stranou, vzpomněl jsem si na časté opravy v posledních letech. Zvyšoval se únik oleje a paliva. Každá oprava lodí v sezóně přináší obrovské finanční ztráty a starosti.

Dost vzpomínek, užil jsem si jich dost. Dal jsem inzeráty s nabídkou na jejich prodej. Zájemců bylo opravdu dost, celou zimu a jaro 2004 jsem jezdil autem do Šibeniku a Vodice, kam jsem nechal lodě převézt. Nebyla ještě hotová dálnice. Jezdil jsem přes Plitvická jezera, kde jsem vždy nocoval v hotelu. Cesta dlouhá, ale úchvatná, romantická. Zájemci ovšem zapomínali, že na koupi lodí potřebují peníze. Jakékoliv splátky pro mě byly nepřijatelné. Když už se zdálo, že lodě neprodám a že budu muset na sezónu 2005 něco vymyslet, zazvonil telefon.“

„Ahoj Bohumíre, tady Denis. Co děláš, ty starý mořský vlku?“

„Nic, narodila se mi 4. ledna čtvrtá dcera a s malou holčičkou nemohu na moře. Prodávám svoje lodě.“

„Nepovídej, já zrovna přemýšlím, že si nějakou starší koupím. Vždycky se mi líbila tvoje Princess. Já jsem si jí od Axa Sailing půjčoval vždy na čtrnáct dní. Vždy jsem řádně zaplatil. Já vím, ty o tom ani nevíš. Tvá loď má elektrický generátor a kompresor, a to já potřebuji k potápění.“

„Denisi, to je telepatie. Kup si moji loď Princess, udělám ti cenu!“

„Ty ji opravdu prodáváš? Tvoji romantickou lásku z moře?“

„Ano, musím.“

„Ty si kupuješ novou?“

„Uhodl jsi.“

„A jakou?“

„Sunseeker Portofino 53 open.“

„Ty vole,“ řekl Denis bodře po moravsku. Je totiž Brňák. „To je druhá nejdražší značka sériově vyráběných lodí v Evropě. Dražší už je jen Pershing."

„Já vím, jsem blbej, ale už to nemohu zrušit. Zaplatil jsem zálohu a loď je již ve výrobě.“

„Tak kolik by sis přál za Princess dostat?“

„Tři miliony.“

„Dám ti dva a půl a k tomu ti ji v létě půjčím na jeden týden gratis.“

„Denisi, jsi kamarád, beru. Prodej bude zajišťovat moje žena Hana. Přijede si za tebou do Brna pro peníze. Přijede s panem Táborským, to je můj zaměstnanec hotelu. Rozumíš mi, vzpomínky, nemusím být u toho. Denisi, ty máš kontakty na moři v Chorvatsku, potřeboval bych prodat i Arrivu. Pamatuješ si, ta rychlá motorová loď? Výborná pro vodní lyžování. Stačilo by mi půl mega.“

„Bohumíre, já ji nepotřebuji, ale znám jednoho blázna, který má rád rychlé lodě, pozeptám se. Bohumíre, promiň, nečekal jsi náhodou syna?“

„Ty máš ale paměť. Ano, byl jsem o tom přesvědčován. Přání bylo silnější než skutečnost. Mně to ale nevadí, snad příště. Denisi, moc ti děkuji, uvidíme se na moři.“

„Přeji ti dostatek vody pod kýlem a paliva v nádržích.“

„Jasně, příteli, zavoláme si. Tak ahoj.“

„Smutný den, prodal jsem kus svého života. Bylo jasné, že v roce 2004 nebude žádné Chorvatsko. Nevadí, je mistrovství Evropy ve fotbale, pojedeme do Portugalska. Ten den oslavovala pouze Dvořákovic rodina. Bohumír se nechal zahnat do kouta. Vzal jsem Lesy, fenu německého ohaře, kulovnici a vyrazil na lov jelenů do Krušných hor. Věřil jsem, že mezi kamarády myslivci zaženu splín a přijdu na jiné myšlenky. Nic z toho se nestalo. Jelena jsem minul. Deprese se prohlubovala a smutek jsem s myslivci utápěl na baru v alkoholu. Janičko, slyšela jsi ten povzdech? Co na to říkáš?“

„Asi půjdeme spát.“

Velmi rychle jsme odešli, tentokráte spát ke mně do apartmánu v hotelu. Smutný den, vzpomínky příliš živé.

„Pojď ke mně. Miláčku, já jsem s tebou tak šťastný.“

„Já s tebou taky. Dneska nic?“

„Jak chceš. Už jsem se týden nepodíval na televizi, mohu se kouknout?“

„To víš že jo.“

Za chvíli spokojeně spinkala v mojí náruči. Já jsem usínal se štěstím v srdci. Milujeme se i bez sexu, úžasné. Rozhostila se kolem nás boží energie a televize běžela už bez diváků. Spal jsem klidně, s láskou v srdci.

Kapitola 17. - Konec společnosti Intergate

„Seděl jsem ve své luxusní kanceláři na Václavském náměstí 43 v pasáži Jalta. Měl jsem v Praze čtyři kanceláře, pondělí až čtvrtek jsem byl pokaždé jinde. Jiný problém, jiné prostředí, jiná asistentka. V pátek jsem míval volno, většinou jsem odjel do přírody na lov. Byl to koníček a tak trochu nutnost pro můj relax. Vždycky jsem říkal, že na lovu a v přírodě jsem byl schopen maximálních pracovních výkonů. V pondělí jsem byl téměř vždy na Václavském náměstí, v mé nejoblíbenější kanceláři. Měl jsem ji propojenou se zahradou se stromy, altánem, vším, co jsem potřeboval. Hnízdili mi tam ptáci, hlavně kosi. V rámci běžných pracovních úkolů jsem řešil budoucnost. Rozhodl jsem se vybudovat si na Václavském náměstí luxusní byt. V pátém poschodí jsem měl kanceláře společnosti Intergate, ale po prodeji její většinové části Kebrlemu neměli zaměstnanci co na práci. Řekl jsem si, že ji zruším, sloučím s ACCT. Odpoledne jsem navštívil paní Machálkovou, ekonomku společnosti Intergate.

„Paní Machálková, dáme si jednu whisky.“ V tichosti ji přinesla z kuchyňky. Viděl jsem na ní, že něco tuší.

„Pane řediteli, stalo se něco?“

„Ne, nic, proč?“

„Znám vás už mnoho let. Poznám, že se něco děje.“

„Dobře, řeknu vám to. Rozhodl jsem se sloučit společnost Intergate s ACCT.“

„Myslela jsem si to.“

„Paní Machálková, nic se pro vás nezmění, pouze se přestěhujete o tři patra níže.“

„Já vím, ale ta nostalgie.“

„Nemůžeme vzpomínat, musíme se dívat dopředu.“

„A kdy to bude?“

„Znáte mě. Hned. Zítra s tím začněte, právní věci dělá JUDr. Zika. Vemte si, co potřebujete, k čemu máte vztah. Ostatní prodat.“ Viděl jsem, jak měly paní Machálková, ale i paní Čermáková slzy v očích. Končí jedna dlouhá a krásná historie úspěšné firmy Intergate, která byla na trhu od roku 1990. Musel jsem odejít, také mě přepadla tíseň a nostalgie. Za hodinku přišla paní Machálková ke mně do kanceláře. Popíjel jsem whisky a kouřil doutník. Můj pohled byl nepřítomný.

„Pane řediteli, neřekl jste nám proč.“

„Mám jediný důvod, potřebuji kanceláře na byt pro Hanu. Čekáme rodinu a někde musí bydlet. Aspoň to k nim budu mít blízko.“

„Aha, už chápu. Přemýšlíte o tom, že si ji vezmete.“

„Paní Machálková, je to tajnost tajná! Pojďte si dát se mnou, nebudeme smutnit.“

„Ale já smutním.“

„Mám pro vás ještě jednu špatnou zprávu. Prodávám svoji loď Princess.“

„Ne, to není možné,“ vykřikla v opravdovém zoufalství.

„Je to tak. Já vím, že jste si ji s manželem pronajímala, je konec. Asi koupím novou, můžete si ji taky pronajmout.“

„Pane řediteli, na to asi nebudeme mít.“

„Dám vám slevu.“

„Kolik?“

„Čtyřicet procent.“

„To je dost. A kolik by to stálo?“

„Normálně dvanáct tisíc euro na týden, pro vás sedm tisíc dvě stě.“

„Pane řediteli, to je nemožné, příliš drahé. Na to s manželem opravdu nemáme.“

Začal jsem tušit problémy.

„Tak zítra, děkuji vám. Pojďte, ukáži vám nové kanceláře.“

„Je to tu pěkné, pane řediteli, ale tmavé.“

„Nevadí, koupím vám pěkný lustr.“

„Janičko, za pohodlí své budoucí ženy jsem obětoval svoji nejmilejší firmu. Jak jsem ti, miláčku můj, již řekl, rodina Dvořákových v čele s Hanou se pevně usadila v mém životě. Pomalu ji přijímali a začali respektovat moji přátelé. Připravoval jsem novou sezónu na moři, budoval nové rodinné hnízdečko a těšil se na svého prvního syna. Čas utíkal mílovými kroky. I přes tato fatální rozhodnutí se mi dařilo. Užíval jsem si života, ale šťastný jsem nebyl. Janičko, něco ti prozradím. Když začnubpít více tvrdý alkohol, mám problémy a nejsem šťastný. Neumím své pocity slovně vyjádřit. Nechodím ke zpovědi. Je těžké zjistit, na co myslím. Jsi první žena v mém životě, která mi rozumí. Lásko, rozumíš mi ze všech nejvíc. A to jsme spolu tak krátce. Vnímám tě celou a neskutečně tě miluji. Neumím se vyjádřit, ale měla bys to cítit, vnímat. Láska je energie, nedá se zničit, pouze přeměnit, třeba v nenávist. Buď ji máš, nebo nemáš. Mně už se nechce povídat, dnes toho necháme a uděláme si krásný večer. Trochu tě připravím na víkendový lov.“

Souhlasila. Vzal jsem ji do své oblíbené vinotéky na Perštýně u Gojdy. Pan Gojda je můj dlouholetý kamarád, kterého mám rád. Vždy má výborná červená vína a velký sortiment francouzských sýrů. Pozval jsem svoji milovanou Janičku do vinárny Monarch, která se v roce 2008, přesně 9. října, stala osudnou. Nesmíme ale předbíhat. Šli jsme večerní Prahou zavěšeni do sebe. Prahu mám rád, ačkoliv jsem se narodil na jižní Moravě a studoval v Brně.

„Bohumírku, moje lásko, a co kdybychom dnes opustili děj. Je to hodně smutné a docela těžké poslouchání. Dnes večer budeme vzpomínat na naše dětství.“

„Dobře, Janičko, ale pouze krátké období.“

„Souhlasím.

Hned ve dveřích nás přivítal pan Gojda, vlastník vinárny Monarch. „Dobrý večer, pane řediteli.“

„Dobrý, toto je moje Janička“

„Těší mě, dám vám svůj stůl.“

„Ne ne, sedneme si tady u okna. Koukám, že to tu máte nějaké jiné.“

„Ano, trochu jsme to tu zrekonstruovali.“

„Je to tady pěkné.“

„Víno a sýry ale necháte na mně.“

Usadili jsme se, políbili a já jsem se utopil v modré studánce Janiných očí.

„Miluji tě.“

„Já taky.“

Pan Gojda přinesl pěkné červené francouzské víno z oblasti Saint-Émilion a porci sýrů, která se nedala sníst.„Lásko, co na to říkáš? Dobrá barva, bouquet, víno je vyvážené.“

„Opravdu je pěkné. Tak na štěstí a na nás!“

Skleničky zazvonily jako rolničky.

„No jo, vždyť vlastně máme před sebou zimu, lyžuješ, Jani?“

„Ano.“

„Opravdu? Fantastické, já taky. Rozhodně se psychicky připrav, že pojedeme navštívit mé kamarády, hoteliéry, do Alp. Tak, miláčku, na odlehčení příběhu jedna vzpomínka na mé mládí. Měl jsem moc rád svoji babičku Ethelu Havelkovou, maminku mého otce. Každé prázdniny jsem byl u ní na statku. Vše, co uměla, mě učila. Byla zdravotní sestrou. Vykládala mně příběhy z války, učila mě hrát karty. Pasiáns, kanastu, žolíky. Dávala mi tajně kapesné. Učila mě základy zdravotní péče a pomoci. Viděl jsem i spoustu nezákonných potratů. Jak jsem pomalu dospíval, tak mě zasvěcovala do života muže a ženy. Připravovala moji duši na budoucnost. I nyní, dávno po její smrti, s ní komunikuji. Už jsem byl na vysoké škole, když jsem přijel k babičce na víkend do Dobšic. Prázdniny jsem už neměl. Musel jsem vydělávat, abych uživil svoji ženu a dvě dcery, Martinu a Yvetu. Ty, Janičko, už obě znáš. Fajn holky. Dnes jsou starší než ty.“

„Já vím, už jsi mi to říkal.“

„Večer jsme mastili kanastu a já jsem poprvé seděl proti oknu. Viděl jsem západ slunce nad naší zahradou.“

„Babi, vzpomínáš, jak jsem se tě nazlobil? Vidím to jako dnes.“

„To víš že jo,“ a usmála se svým nezapomenutelným šibalským úsměvem. Úsměvem znalé světa. Jak jsem se tak díval do té naší zahrady, vybavil jsem si, jak jsem vždy pomáhal s její údržbou, staral se o meruňky, vinohrad.

„Babi, mám nápad.“

„Co jsi zase vymyslel za blbost?“

„Vybudujeme vzadu na zahradě podzemní vinný sklep.“

„No to jsem si mohla myslet! Hraj, jsi na tahu.“

Pro moji babičku to bylo uzavřeno, ne ale pro mě. Ráno jsem nešel s kamarády na ryby. Za zahradou nám tekla řeka Dyje. Vzal jsem arch papíru a maloval si trojrozměrné plány budoucího sklepa v měřítku 1:200. Trvalo mně to tři dny.

„Babi, jsem hotov. Podívej se.“

„Boží,“ tak mně doma říkali, „to je pěkný.“

„Tady tohle je krb, toto sudy na asi 2500 litrů vína.“

„To nemůžem vypít.“

„No jasně, nám stačí dvě stě litrů na rok a ostatní prodáme.“

„Ty jsi ale obchodník. No zatím na papíře. A co je tohle?“

„Babi, to je studna, potřebujeme pitnou vodu na mytí sudů a skleniček, koštýřů a podobně. Těšíš se?“

„Ty jsi opravdu blázen,“ zasnila se. Vím, na co myslela, uvědomila si, že už je na takové nápady trochu stará.

„Babi, nemysli na to, budeš mi pouze vařit. Dáme si spolu svařák. Budeme pracovat o víkendech, a když budu mít čas já, přijedu s Alenou i s holkama.“

„Boží, jsem na tvé straně jako vždy. Ale tátovi se to líbit nebude.“

„Uvidíme.“

„Přijel jsem za týden s rodinou, bylo krásné počasí. Manželka Alena, má první žena, byla opravdu krásná. Byla starší než já. Nikdy už žádné jiné dítě neměla a pořád má svůj šmrnc. S holkama byla celý den na zahradě a já jsem vyměřoval půdorys budoucího vinného sklepa. Babička pořád chodila kolem mě a bála se o vzrostlé stromy meruněk. Sliboval jsem jí, že ani jednu nezničím. Janičko, je to symbolické, my sedíme ve vinotéce Monarch a já ti povídám příběh, jak jsem budoval svoji první vinotéku na Moravě. Dodnes je poblíž mě vždy nějaká vinotéka, celý život popíjím víno. Vidíš, a vůbec mi to neuškodilo, jsem zcela zdráv, pohlavní nemoc jsem nikdy neměl, prezervativ jsem neviděl a tvrdost v kalhotách mám v pořádku.“

„Vždyť já vím. Uvidíme dnes večer, musíme tu tvrdost také konfrontovat s výdrží.“ Usmála se na mě svýma něžnýma očima.

„Vyměřil jsem půdorys asi třicet krát šest metrů. Jednotlivé místnosti po deseti metrech. Žádná maličkost, ale opravdový budoucí vinný sklep. Byl jsem se svojí prací spokojený.

Janičko, všimni si, že jsem vedl rodinný život, studoval, vydělával peníze byl poměrně šťastný. Svoji první ženu Alenu jsem rozhodně miloval. Bohužel se později, když jsem musel na vojnu, ukázala negativní stránka její povahy. Znáš to, sejde z očí, sejde z mysli. Co oči nevidí, to srdce neželí. Já jsem viděl i želel, ale to je jiný příběh. Zpátky ke sklepu. Co říkáš na víno a sýry?“

„Opravdu fajn, líbí se mi tady. Tak sem budeme chodit častěji.“

„Odjel jsem do Znojma o koupil pět rýčů.“

„Proč pět?“

„Věřil jsem, že se ke mně postupně přidá brácha a táta, a dva kusy byly do rezervy. Trvalo to dlouho, přidali se až na podzim, když jim bylo jasný, že to myslím vážně. Janičko, třicet centimetrů hloubky, třicet krát šest metrů mně trvalo jeden měsíc. Podle plánu jsem musel jít do hloubky tří metrů, abych dosáhl stálé teploty jedenáct až dvanáct stupňů a vlhkosti okolo osmdesáti procent. Spočítal jsem si, že musím vykopat třicet krát šest krát tři metry, to se rovná 540 kubickým metrům zeminy. Velmi jsem se zmýlil. Za tři měsíce práce jsem měl vykopanou díru půl metru hlubokou a už jsem neměl hlínu kam dávat. Nosil jsem ji v kýblech ven. Zdálo se, že svůj záměr vybudovat vinný sklep vzdám. V sobotu se objevil můj táta. Když mě uviděl v tom výkopu, viděl jsem na něm, že neví, jestli se má smát, nebo mě rovnou zabít. Neřekl nic. Další víkend mě čekalo neskutečné překvapení. Přijel jsem k babičce pokračovat v díle a hned jsem si všiml, že se na zahradě něco děje. Táta tenkrát pracoval jako stavbyvedoucí OSP Znojmo. Půjčil si pásový transportér a v pokračování díla převzal velení. Na podzim jsme měli výkop hluboký dva metry. Přidal se k nám brácha, bylo to čím dál těžší. Střídal se písek s jílem. Nešlo to od lopaty. Přišla zima, výkop jsme přikryli a pokračovali. Pamatuji si, že bylo mistrovství světa v hokeji a hráli jsme s Finy i s Rusy. Babička nám vařila, nosila grog a při práci jsme fandili našim hokejistům. Výkop jsme v listopadu zazimovali a slíbili si, že na jaře budeme pokračovat. Uvidíš, můj miláčku, jaký mám perfektní rodiče a jak rodina drží pohromadě.“

„To ti, Bohumírku, trochu závidím.“

„A proč?“

„Já už jsem se s rodiči neviděla tři roky a stejně tak s bráchou.“

„Opravdu?“

„Ano, nestýkáme se.“

„Janičko, všude jsou problémy, nikde to není ideální. Rodiče máš jenom jedny, dali ti život. Nechci ti radit, ale měla bys udělat první krok a najít cestu k usmíření. Umět odpouštět je důležitá vlastnost. Prostě se jednou seber, navštiv je, stejně tak bráchu, a dej to do pořádku.“

„Taky to tak cítím. Až našetřím trochu peněz, určitě to udělám.“

„Slibuješ?“

„Slibuji.“

„Zima utekla jako voda. Studoval jsem Vysokou školu zemědělskou v Brně, staral se o rodinu. Musím uznat, že mi hodně pomáhala sestra Ivanka a rodiče. Často jsme se navštěvovali. Bylo rozhodnuto, na Velikonoce budeme společně slavit v Dobšicích u babičky Ethely a slavnostně zahájíme pokračování stavby vinného sklepa. Víš, miláčku, podařilo se mi zblbnout celou rodinu.

Stavbu jsme pojali za svou. Čekalo nás ale nepříjemné překvapení. Odkryli jsme výkop, byl tam metr vody. Táta hned, že je konec snům, že je to spodní voda. Zklamání absolutní.“

„Co budeme dělat?“

„No zasypeme a zapomeneme.“

„Ne, prosím. Určitě něco vymyslím.“

„Bohumíre, nejde to. Musíme jít ještě metr dolů.“

„Dobře, ale začneme s tím zasypáváním až zítra.“

„Večer jsme popili moravské víno, samozřejmě vlastní. Nemohl jsem usnout. Můj bože, můj pane, mé podvědomí, nekonečná boží energie, poraď mi, co mám dál dělat. V tom se objevil můj anděl strážný František.“

Bohumírku, copak to studuješ za školu?

Vždyť to víš, zemědělskou.

No vidíš, vyzkoušíš poprvé v praxi melioraci. Nezapomeň na depresní křivku a na tu tvoji studnu.

„Probudil jsem se. Venku začínali zpívat ptáci, mělo už brzy svítat. Nikde nikdo. Moje rodinka klidně spala. Zapsal jsem si to, abych na to nezapomněl. Vždy mám u sebe na nočním stolku tužku a papír. Systémově to dělám celý život.“

„Vidíš, Bohumírku, už několikrát jsem se tě chtěla zeptat, proč ten papír a tužku vedle postele máš.“

„Tak nyní už to víš, zapisuji si komunikaci s podvědomím, respektive s nevědomím. To ti vysvětlím později. Jani, nenudím tě?“

„Vůbec ne, pokračuj.“

„Ráno bylo krásné, sluníčko se na nás usmívalo. Ale snídaně byla smutná. Táta zavelel.“

„Jdeme zasypat tu nesmyslnou díru.“

„Ne ne, tati, měl jsem v noci sen, jak problém vyřešíme.“

„Jak?“

„Provedeme melioraci.“

„Co to je?“

„Já nevím, potřebuji týden ke studiu.“

„Rodinná rada rozhodla, že se zasypáním se počká do příštího týdne.“

„Vsadím se, Bohumírku, že jsi to vyřešil.“

„Moje milovaná Janičko, potřeboval jsem na to dva dny. Ta voda pro nás byla darem od boha, my jsme o tom pouze nevěděli. Kde bychom vzali pitnou vodu do studny? Vůbec jsme na to nepomysleli. Zavolal jsem tátovi, co potřebuji na víkend a že práce rozhodně pokračují. Vodu jsem odčerpal a odvodnil do nové studny. Udělal jsem plovákový systém automatického sledování výšky spodní vody. Když to táta uviděl, šel do kolen. Svolal celou rodinu, aby se pochlubil, co jeho syn vymyslel. Práce už nemělo co ohrozit. Byla to nádherná stavba. Kamenný sokl 1,2 metru, klenba z červených cihel. Kombinace přírodních materiálů, které jsme sbírali na polích a různých demolicích. Dílo se zdařilo, bylo a je nádherné a funkční.

Janičko, neumíš si představit, kolik mejdanů, ale i nádherné práce s vínem jsem tam zažil. Hrozny jsme si pěstovali sami, měli jsme postupně tři tisíce hlav, vlastní zařízení od ráčku, přes lis, až po sudy. Pěkné víno jsme produkovali. Vinný sklep stojí dodnes, ale už má jiného majitele. Lásko, tento příběh je důkazem, že každý problém má řešení. Tvá víra a schopnosti týmu ti ukáží tu správnou cestu. Je pouze potřeba si to přát, naslouchat a vybrat si tu správnou cestu.

Je už pozdě, půjdeme domů. Zítra je čtvrtek, poslední večer povídání a potom nás čeká lov na srnce v Chrášťovicích. Miláčku, cítím v kalhotách, že dnes večer se nepůjde hned tak spát. Vynecháme romantickou přípravu.“

„Víš co, už nic neříkej a pojď.“

Na hotelovém apartmánu jsem nechal do ložnice pověsit nádherný akt ženy a nespletl jsem se. Již za dveřmi to začalo. Vidím to jako ve skutečnosti. Vášeň je cítit ve vzduchu. Atmosféra je nabita sexuální touhou. Je připravena osvěžující láhev červeného vína. Polibky se už nedají spočítat. To už nejsou polibky, je to nádherné a nekonečné líbání. Nemohu to vydržet. Mám husí kůži a v kalhotách velikost číslo tři. Možná i víc. Vezmu svoji něžnou Janičku do náruče a odnesu si ji do hnízdečka lásky. K tomu ten obraz na zdi. Závěsy se lehce pohupují ve vánku, ani jsem je nezatáhl. Vše je v modré barvě jako moře a kolem nás proudí nebeská energie. Cítím jen naši lásku, vášeň a její narůstající vzrušení. O sobě ani nemluvím. Tomu se nedá odolat, nejraději by ze mě strhala oblečení, ale schválně to neudělala, protože mě chtěla ještě trochu potrápit. Posadila si mě, při neustálém líbání a laskání, do útulného křesla u okna a pomalu, knoflík po knoflíku mi rozepínala košili. Vím to, zbožňuje moje ramena a hruď. Sundala si tričko a vší silou na mě přitiskla své roztoužené bradavky. Cítím v klíně její horkost, už to také nemůže vydržet, sundává mi kalhoty. Nádhera, slyšíme naše vzdechy, zrychluje se tep srdce. Cítím, že už mě potřebuje mít v sobě. Přichází má chvíle, Janička už nic nevnímá, jen vášnivé pohyby dvou milujících se těl. Nic krásnějšího na světě nemůže být.

„Lásko, ty nejkrásnější chvíle v mém životě jsem prožila s tebou,“ řekla.

Já jsem ještě nemohl moc mluvit, zpotil jsem se neidentifikovatelným