Kočkoviny Bohumíra Ďurička - komplet

Kapitola I.: Bezstarostný život podnikatele

„Tak jsem si to konečně spočítala, Bobšíku, podívej se. Když budu jezdit pracovat jako modelka či hosteska do Milána nebo Londýna, vydělám spoustu peněz, budu si moct koupit vlastní byt, splácet hypotéku a maminka si nebude muset chodit přivydělávat peníze k důchodu. Už se ve svém životě napracovala dost.“

Zvedl jsem oči od zpravodajství ČT24 a podíval se na svoji krásnou Lucii.

„Co to říkáš? Nerozumím ti. Snad máme nějaké plány. Kam a proč bys jezdila? Znám spousty děvčat, která podlehla podobným představám jako ty a vrátila se bez peněz, nešťastná a ponížená.“

„Ne ne, Bobšíku. Já budu patřit k těm druhým, úspěšným, co pohádkově zbohatla.“

„Lásko, sice již nejsem velký podnikatel, ale mám zajištěný roční příjem asi čtyři miliony korun. Zase tak chudí nejsme! Tobě platím dvě mzdy, třicet tisíc měsíčně určitě máš. K tomu služební mobil, internet, automobil značky Golf. Máme krásný velký byt, kompletně zařízený, můžeme si dovolit koupit nový, podle tvých představ. Víc přece nepotřebujeme.“

„Bobšíku, to já vím. A to auto mi samozřejmě ponecháš, abych s tebou mohla služebně cestovat po světě.“

„To víš že ano. Já bych byl ale šťastnější, kdybys raději začala studovat anglicky vedenou vysokou školu zaměřenou na bankovní sektor a realitní činnost. Můžeš u mě potom třeba převzít správu nemovitostí v ACCT. Budeš ředitelkou divize s ročním obratem přes sto milionů korun, budeš mít vlastní krásnou kancelář, služební auto a plat okolo padesáti tisíc měsíčně. To jsou krásné jistoty, ne chiméry.“

„Já vím, můj Bobšíku, že máš pravdu, ale ty bys mě mohl kdykoliv propustit ze zaměstnání a co já potom. Chci být nezávislá na svém muži. Zažila jsem to u své mámy. Dala tátovi vše, co mohla nabídnout, stejně ji opustil. Když mi byly tři roky, emigroval do Ameriky. Vykašlal se na nás. Po sametové revoluci se vrátil a vzal nám i to, co nám zůstalo. Neměly jsme s mámou ani kde bydlet.“

„Tomu, Lucie, rozumím, ale já jsem trochu jiný muž. O svoje děti se starám a svým bývalým ženám jsem vše nechal.“

Lucie pořád něco počítala a já jsem si začínal uvědomovat, že má krásná modelka to asi myslí vážně. Vstal jsem od televize a na unavených nohou po nedělním tenisovém zápase jsem se k ní dobelhal.

„Ukaž,“ svým matematickým pohledem jsem si prohlédl její propočty budoucího bohatství. Na papírku deset krát deset centimetrů to vypadalo dobře. Mělo to i logiku. Neměl jsem žádnou chuť rozebírat s ní rizika příjmů a výdajů. Praxe je vždy jiná. Objal jsem ji kolem pasu, dlouze jsem ji políbil na její velké, smyslné rty a pošeptal jí: „Lásko, nic nepotřebujeme. Všechno máme.“

Otevřel jsem láhev kvalitního červeného vína z oblasti Saint-Émilion, poslední zbytky z vlastního dovozu, a zapálil svíčku. Přesměroval jsem diskusi na naši budoucnost. Mým jediným nesplněným přáním je mít syna. Na co jsem byl tento večer psychicky a fyzicky připraven, byly sexuální radovánky. Milování s Lucií jsem vnímal jako boží požehnání. Dopředu jsme znali průběh. Její schopnost dosáhnout společného vyvrcholení mě fascinovala. Její oblíbená poloha asi vycházela z její lásky ke koním. Ráda se dívala na svět z vysokého sedla. Jak milování rychle začalo, tak i skončilo. Bohužel má alergii na moje semeno, a tak vždycky, když se milujeme bez ochrany, musím ven. Je docela záhadou, že Lucie doposud neotěhotněla. Již dva roky se tak milujeme a moc dobře vím, že si nedávám až tak dobrý pozor. Kdyby se něco nečekaného stalo, nevadilo by mi to. Mám Lucii rád, líbí se mi. Jsem spokojený a svým způsobem šťastný muž. Nemám jiná přání. Jsem připraven se usadit a vedle své mladé ženy pomalu zestárnout. Člověk míní, pánbůh mění. Do ženy muž nevidí. Ta emancipovanost nás jednou zahubí.

Zdálo se, že problémy včerejšího nedělního večera jsou zapomenuty. Mýlil jsem se. Lucie mi to po ránu při snídani znovu zopakovala. Její propočty už byly na papíru o rozměru A4. Celý den jsem se nemohl na nic soustředit. Pořád jsem musel myslet na její rozhodnutí. Vůbec na mě nebrala ohled. Já jsem si přál mít svoji ženu neustále u sebe. Vydržela to docela dlouho, co se stalo? Byl jsem nervózní, tušil jsem, že se asi něco stane. To, že má ušetřené nějaké peníze z dřívějška, je jasné. Kolik, to nevím, od přírody nejsem zvědavý. Když na ni budu naléhat, přemlouvat ji, možná na to čeká, testuje moji lásku a zájem, zůstane. Vím přece, že mě také miluje, už by té hry na schovávanou mohla nechat. Jsem narozen ve znamení Vah, neumím se v osobních vztazích rozhodnout. Přemluvím Lucii, aby nikam nejezdila. Uděláme si rodinu, vybudujeme nový domov. Já jsem připraven se přizpůsobit, změnit způsob života. Ale co se stane potom? Za několik let mi vyčte, že obětovala svoji kariéru mně a dítěti. Jako kdybych ji slyšel: „Co z toho mám já?“ To je mizerná situace.

Půjdu zkontrolovat hotel a poradím se s Jarmilkou. Zná mě tolik let. Zná i Lucii, snad mi jako žena poradí, dá mi návod, jak situaci vyřešit.

„Dobrý den vespolek.“

„Dobrý den, pane řediteli, dáte si po snídani kávu?“

„Jarmilko, vaši dobrou kávu a spolu si dáme sklenku dobrého vína. Dnes si beru náhradní volno. Tak na zdraví.“ Skleničky o sebe tlumeně zavadily bez obvyklého cinknutí s téměř zlověstnou předtuchou.

„Pane řediteli, copak se děje?“

„Jarmilko, potřebuji poradit. Mám před sebou zásadní rozhodnutí, které může změnit moji budoucnost.“ Zase ta pověstná křižovatka osudu. Dnes mi práce překáží, trochu to s tím červeným přeháním. „Lucie se rozhodla osamostatnit se. Chce si vydělávat peníze v zahraničí. Jarmilko, co byste na mém místě udělala vy?“

„Pane řediteli, já opravdu nevím, je to těžké rozhodnutí. Vím, co hledáte a potřebujete vy, a přitom rozumím jejímu přání. Prostě to nejde dohromady.“

„To jste mi tedy dobře poradila. Zase se musím rozhodnout sám. Dám si, prosím, jednoho doutníka, máme ještě cohiby?“

Snad mi mé podvědomí, můj anděl strážný dají na tuto otázku odpověď. Nebyl jsem však schopen přesně definovat a sdělit své přání. Vlastně ani nevím, co bych si měl přát.

Nechám to osudu. Domů, což je v ulici Na Poříčí, to mám z hotelu Axa opravdu kousek. Ideální stav, nepotřebuji auto ani taxi. Po cestě domů přemýšlím. Proč se moje Lucie tak najednou rozhodla? Možná můj tlak na ni, aby mi dala syna. Nesnáší bolest. Takový malý hypochondřík. Umělé oplodnění, na které já mám již morální nárok, může pro ni být nepředstavitelné utrpení. Možná se na rodinu ještě necítí. Nemá mateřské pudy. Možná jí vadí můj způsob života. Stačí se jenom podívat na jinou ženu a je z toho skandál, zažil jsem to již několikrát. Já ale patřím k věrným mužům. Nepotřebuji se předvádět, něco si dokazovat. Možná má špatné dřívější zkušenosti. Možná jí vadí moji kamarádi, doutníky, whisky. Dobře, to vše se dá změnit, to se dá vykomunikovat.

Hned u vchodových dveří cítím svoji oblíbenou vůni pečené kachny.

„Lucie, ty dnes pečeš kachnu? Je přece pondělí,“ políbil jsem ji.

„Ano, Bobšíku, pro tebe.“

„Ty víš ale, že dávám přednost ložnici před kuchyní,“ pokusil jsem se navodit příjemnou atmosféru.

„Pojď se najíst.“

Zamilovaně jsem se na ni podíval. Vnímal jsem její bojovnou náladu. „Lásko, ty budeš mojí dobrou ženou, já budu pro tebe správný muž a budeme spolu mít prima život.“

Po večeři u pivečka jsem opatrně začal sondovat situaci. Napětí a hustá atmosféra se nedaly přehlédnout. Začala rozhodně a sebevědomě: „Finančně se osamostatním, vyřídím si hypotéku, koupím si byt a odstěhuji se.“

Myslel jsem, že špatně slyším. Srdce se mi prudce rozbušilo. Pivo jsem ani nedopil. Nevěřícně jsem se díval na svoji lásku, jak se mi vzdaluje. Nevěděl jsem, co mám říct a co dělat. Poprvé v životě mi překážely ruce. Doma zásadně nekouřím. Neumím plakat. Mám Lucii přemlouvat? Ponižovat se, když je již zřejmě pevně rozhodnutá? Určitě již podepsala smlouvu s nějakou agenturou a nyní pod hrozbou vysokých pokut již nemůže couvnout. Stejně mi o své práci nic neřekne. Ach jo, ty modelky. Jsou s nimi jenom potíže. Možná kdybych o ni víc bojoval, vyplatil ji ze smlouvy, koupil nějaký dražší dárek u Diora? Růže, ty nemá ráda. Tak královské lilie, jasně, tak to udělám. Z mých úvah o vyřešení našeho problému mě sama vyrušila.

„Tolik, Bobšíku, kolik si vydělám, mi ty nemůžeš dát.“

Zase ty její kamarádky Martina, Denisa a Gábina. Jsou v pronájmu novodobých ženatých zbohatlíků, zahrnovány přepychovými a drahými dárky, jako třeba mercedesy, byty na Národní nebo nejlépe v Pařížský, hodinkami, oblečením. Těmto frajerům opravdu nemohu konkurovat. Láska není přece o penězích, majetku. Vím, že se Lucie řídí pravidlem: Co je doma, to se počítá. Láska je pro mě energie, cit, touha, vášeň, slzy štěstí. Těžké rozhodnutí. Třesoucím se hlasem jsem ze sebe vysoukal: „Nemohu nic dělat. Nebudu, Lucie, stát v cestě tvému vysněnému štěstí.“

Cítil jsem se jako spráskaný pes. Úterý pro mě bylo ještě horší. Nějak jsem se s rozchodem nemohl smířit. Musím se přiznat, že za ty dva roky se Lucie pevně usadila v mém srdci. Byl to už zvyk, nebo láska, neumím odpovědět. Snad obojí. Zbytečně mnoho alkoholu, doutníků. Cítil jsem se mizerně. Dostal jsem se do negativní frekvence myšlení. Místo štěstí, lásky a milování vyhrocená situace. Moje krásná Lucie se sebrala s kamarádkou Martinou a odjela neznámo kam. Zůstal jsem doma sám. Podvědomí mi říkalo, dobře ti tak, copak ty máš na modelku? To je jiný svět. Do showbyznysu nepatříš, na tak mladou, krásnou a ctižádostivou ženu prostě nemáš. V koutku duše jsem věřil, že její láska zvítězí a vrátí se domů za mnou. Připravil jsem na večer slavnostní menu s jejím oblíbeným vínem, zapálil jsem svíčku a čekal na známý zvuk odemykajících se dveří. Věřil jsem, že zase dáme věci do pořádku. Ten večer jsem se Lucie už nedočkal. Po půlnoci jsem to vzdal. Ve svých představách jsem ji již viděl v náručí jiného muže. Jsem od přírody docela žárlivý muž. Zlé sny jsem vyřešil práškem na spaní. Ještě štěstí, že jsem doma našel již prošlý stilnox.

Ráno jsem se rozhodl dobít si energii v přírodě. Jsem narozen ve znamení Slunce. Příroda a lov mi dávají vše, co potřebuji k nabytí duševní a fyzické rovnováhy. Vzal jsem svoji Lesy, fenu německého ohaře, a kulovnici a odjel jsem za mysliveckými přáteli na venkov do Chrášťovic lovit srnce. Má nedostižná láska už asi odjela do té zaslíbené Itálie. Vzhledem k tomu, že můj byt je plný zbraní a Lucie mi nevrátila klíče, nechal jsem vyměnit zámky u vchodových dveří. V mysli prázdno, v srdci bolest. Druhý den kolem poledne mi volá, rozčíleným a zlým hlasem si mně stěžuje, že se nemůže dostat do našeho bytu.

„Lucie, jsem na lovu do neděle odpoledne, jsem moc rád, žes nikam neodjela. Zámky jsem nechal vyměnit z důvodu bezpečnosti. Nemohl jsem vědět, ani tušit, že se vrátíš. Mohla jsi mi napsat esemesku. Myslel jsem si, že už jsi odjela do Milána. Včera večer jsem měl štěstí a slovil jsem silného srnce. Oslavovali jsme dlouho do noci, nemohu se teď okamžitě vrátit. Můžeš přijet za mnou. Je krásné počasí a jsem ubytovaný v romantickém penzionu na okraji Strakonic. Uděláme si pěkný víkend.“

Rezolutně moje pozvání odmítla.

„Nevím, co bych tam s tebou dělala. Počkám na tebe v Praze, přespím u kamarádky. Až v neděli přijedeš, zavolej na mobil.“

V duši jsem již vnímal, že dva roky života, společné domácnosti, krásných dovolených, zážitků a požehnaných milování s Lucií nahoře nenávratně končí. Podvědomí mi říkalo: Nevnucuj se a neponižuj, Bohumíre, tvoje Lucie míří výš, nemůžeš to změnit, nech to být. Není mi lhostejná, mám ji rád, je v mém srdci, pořád na ni musím myslet. A co s tím chceš dělat? Nevím.

Vrátil jsem se v neděli odpoledne, jak jsem slíbil. Lucie na mě čekala s kamarádkou Martinou na schodech u vchodových dveří do bytu.

„Konečně jsi tady, čekáme tu na tebe skoro hodinu,“ řekla otráveným a cizím hlasem. To už nebyla moje kočička Lucinka. To už byla nespoutaná lvice salónů, oblečená už zase jako modelka. Od bot, vysokých kozaček, až po kšiltovku vše Dolce & Gabbana. Byla to již cizí žena, bez citu, pevně rozhodnutá se odstěhovat.

V duchu jsem si říkal, že to není možné, že to asi tak hraje, aby pro nás loučení nebylo tak kruté. Tak jsem to vnímal já.

„Kde jsi byl, Bohumíre?“

„Vidíš, na lovu. A kde jsi byla ty?“

„V Klatovech, za maminkou.“

Znovu jsem se pokusil navázat komunikaci: „Aha, proč jsi mi třeba nenechala vzkaz na recepci?“ Věděl jsem, že v Chrášťovicích není signál.

„Myslel jsem si, že jsi již odjela do Itálie.“

„To taky udělám, a hned.“

„Lucie, neblázni, zastav se, prosím. Vždyť se vlastně nic nestalo, můžeme zajít na večeři a o problémech si pohovořit.“

„Ne, nenechám se tebou už dále ponižovat.“

„Já tě ponižuji? A čím? Tak mi to alespoň vysvětli.“

Má žádost zůstala bez odpovědi. Lucie, moje láska, si za vydatné pomoci své kamarádky Martiny začala stěhovat své věci do ložnice. Chvílemi se mi zdálo, jako kdyby svého rozhodnutí začínala litovat. Občas přestávala balit a mlčky seděla v kuchyni, jako kdyby se jí chtělo plakat.  Martina balila a stěhovala dál.

„Mohu si tady na nějaký čas nechat svoje věci?“ zeptala se Lucie.

„Jistěže,“ odpověděl jsem bez účasti a tupě přihlížel balení.

„Nebude ti vadit, Bohumíre, když tu občas přespím?“

„Sama můžeš. Jak dlouho to bude trvat?“

„Aleš, můj kamarád, co mi zařizuje rekonstrukci bytu, říká, že tak čtrnáct dní.“

Nepřítomně pozoruji stěhovací manévry a říkám si, že se mi to snad jenom zdá. Sedím v hale na své oblíbené intarzované komodě a sám sebe se ptám, co bude dál. Je mi to neskutečně líto. Dochází mi to, její vysněný plán má již jasné kontury a časový harmonogram. I když jí to také není lhostejné, pláč má již na krajíčku, je pevně rozhodnutá, o cokoliv se pokusit je zcela zbytečné.

„Lucie, když tu budeš občas přespávat, prosím, žádné sexuální návštěvy. Neumím si představit, že by ses v mojí ložnici milovala s cizím chlapem. Tvé rozhodnutí je pro mě těžké a budu potřebovat nějaký čas, abych se s touto situací vyrovnal.“

„Souhlasím, nemusíš se bát. Přespím tu opravdu jenom občas a sama.“

Zase jsem udělal chybu, měl jsem trvat na okamžitém odstěhování a ukončit vztah. Ta moje nešťastná Váha. V osobních vztazích se prostě dlouho neumím rozhodnout. Spal jsem v podkroví. Zdálo se, že chvíle naší lásky jsou definitivně u konce. Jezdila do Itálie vydělávat peníze. Rekonstrukce jejího bytu se protahovala a finančně ji ruinovala. Stěhování nebylo na pořadu dne. Pomaloučku a nepozorovaně se náš vztah měnil v milenecký. Vždy, když se vrátila a přespávala u mě v ložnici, mě bez problému svedla, milovali jsme se. Vyhledávala moji přítomnost. Dokonce si několikrát přála, abych u ní zůstal až do rána. Cítil jsem, že v Itálii musí tvrdě pracovat. Chyběla jí něha a přítomnost chlapa. Žena, která ví, co chce, ale chlapa do postele potřebuje. Nikdy jsem ji neodmítnul. Její zvláštní způsob milování mi vyhovoval. Líbil se mi a vzrušoval mě. Vždy jsem jí za milování dal malý finanční dárek. Musím říct, že nám to oběma vyhovovalo. Nemohu s odstupem času říct, že to byl pouze prázdný sexuální vztah. Vnímal jsem, že jí nejsem lhostejný. Dokonce mi ve společnosti udělala několik naprosto zbytečných žárlivých scén. V té době jsem jí byl rozhodně věrný. Prostě se někdy chovala jako lvice. Chránila si svoje teritorium.

Její touha po svobodě a nezávislosti byla ovšem silnější. Její zahraniční angažmá se prodlužovala. Často jsem zůstával po večerech sám. Nebyl jsem na to zvyklý. Na radu svých „kamarádů“ jsem vyzkoušel i pár holek na inzerát či z nočních podniků. Také moje první zkušenost. Nikdy jsem si nemyslel, že takováto situace potká zrovna mě. Pomalu jsem začínal žít svobodně, bez závazků. Dostavilo se mezidobí. Není to nic pro mě, je to pouze náhradní řešení nedostatku sexu. Pronájem cizí ženy. Nesnáším prezervativy a jejich charakteristický zápach po gumě. Chyběla mi něha, cit, vůně ženy, která patří jenom mně. Pocit domova. Svobodný život, toulání po barech, alkohol, to vše vyžaduje mnoho času. Najednou jsem měl hodně kamarádů, co rádi zapařili, ale útratu jsem vždy platil já.

Špatné období života pomalu stárnoucího muže. Nic mě nebavilo. Srdce bolavé, mysl prázdná. Příběh krásné modelky a úspěšného podnikatele se blížil mílovými kroky ke konci. Jednoho podzimního dne nastal čas, kdy se definitivně odstěhovala. Smutek a prázdno se rozhostilo v našem hnízdečku lásky.

Kapitola II.: Seznámení s životní láskou Janičkou

Dny se neúprosně střídaly s nocí. Zase je večer.

„Jarmilko, co budeme dělat?“

„Pane řediteli, co vy, to nevím, ale já jdu dnes s kamarádkou na soukromou dívčí párty. Dáte si něco?“

„Jasně, prosím jeden krasohled.“ Dám si doutníka cohibu, budu koukat na telku a přemýšlet o budoucnosti. „Dáte si jednu whisky se mnou?“

„Dáme si metaxu?“

„Tak jo.“ Připili jsme si ten večer pouze na štěstí. Jarmilka odešla pařit a já se koukal chvíli na televizi, chvíli na internet. Nebavilo mě to. Nevím proč, ale táhlo mě to do vlastního baru v hotelu Axa. Magická moc myšlenky.

„Pane vrchní, jednu whisky.“

„Jakou?“ ptá se Tibor Döme.

„Takovou, ze které mě nebude bolet hlava.“

„My máme jenom pravý.“

„No vždyť já vím. Tak jamesona a dejte mi, prosím, ovladač k televizi.“

Popíjel jsem svoji whisky, kouřil cohibu, díval se na nějaký sportovní přenos a byl jsem docela spokojený muž. Ve své mysli jsem vizualizoval svoji budoucnost. Už bydlím nějaký měsíc v hotelovém apartmánu, byt v ulici Na Poříčí jsem pronajal. Občas přespím ve svém bytě na Smíchově, kde nyní bydlí moji rodiče.

Kouknu se na sebe do barového zrcadla a sám sebe se ptám, co bude dál. Tímto způsobem nemohu žít dlouho, jsem rodinný typ. Občas se otočím a podívám se po tančících děvčatech na pódiu u tyče, ale nezajímají mě.

V tom se to stalo. Málo znatelný průvan otevřených dveří mi osvěžil doutníkový vzduch a prostor se rozzářil nekonečnou vesmírnou boží energií. Je mi nějak teplo, potím se. Ale já se nikdy nepotím, nerozumím tomu.

„Pane vrchní, ještě jednu.“ Prostor baru se proměnil v barevný ráj, duha se rozprostřela kolem nás. Otočil jsem se tak nervózně, že jsem málem spadl z barové židle. Ředitel společnosti k smíchu. Stála za mnou. Krásná žena, doposud jsem nic takového neviděl. Kde se tady vzala? Bohaté blond vlasy, modré oči, prsa, jak mají být, a ta záře kolem ní. Vykoktal jsem ze sebe pozvání na bar. Přijala. Připadal jsem si jako ve snu. Každý chlap má představu o své vyvolené. Postupně se smiřuje s tím, že nemůže mít vše. Nároky a požadavky přehodnocuje. A najednou tohle. Pomyslně se podívám ke stropu baru a v duchu se ptám, můj bože, posíláš mi provokaci, nebo dar?

Pomaloučku se osměluji, nejistým hlasem se ptám krásné neznámé.

„Slečno, jak se jmenujete?“

„Jana.“

Ten krásný hlas, rty. Je to k zbláznění. Vůbec nevnímám, co říká, na co se ptá.

„Ještě jednou, prosím?“ Aha, jestli jsem tady sám.

„Ano. Žil jsem s dívkou, ale je to špatný, pořád je za prací v zahraničí a už spolu nežijeme. Odstěhovala se a já bydlím tady v hotelu.“

„Také jsem se nedávno rozešla s partnerem.“

„Mohu objednat pití?“

„Ano, piji červené,“ řekla a roztomile se pousmála.

To snad není pravda, pije červené jako já, opravdu to dobře začíná. Nemohl jsem z ní spustit oči. Rodila se láska na první pohled. Její hlas zněl neobyčejně svůdně. Moje chřípí se naplnilo jejím parfémem a když se mě nechtěně dotkla, uvědomil jsem si, že mi tělem projela slastná energie.

„Slečno, co děláte v Praze?“

„Jsem tu na brigádě a prvního prosince 2007 nastupuji do řízení letového provozu.“

Pochopil jsem, mám proti sobě krásnou, mladou ženu, inteligentní a vznešenou. O čem jsme si povídali, si už nepamatuji, ale nemohlo to dopadnout jinak. Byl to osud. Od prvního okamžiku jsem věděl, že jde o ženu mých snů, kterou jsem hledal celý život. Seděla vedle mě, jen tak jsme si povídali a neskutečně mě sexuálně přitahovala. Nikdy v životě jsem nebyl tak nervózní. Zdálo se, že se jí také líbím, že jí nejsem lhostejný.

„Jano, je mi padesát čtyři let a jmenuji se Bohumír.“

„Mně je dvacet dva roků. V lednu mi bude dvacet tři.“

To je šok, přes třicet roků rozdíl. Polkl jsem na sucho, objednal další dvojku červeného vína. Čas utíkal jako o závod.

„Jé, to už je hodin, musím domů,“ zvedla ke mně svůj pohled a dlouze se zadívala do mrazivých hlubin mých očí.

Nevím, kde jsem vzal odvahu.

„Jano, je mi to trapné, ale už jsem dlouho sám, nezůstala byste dnes v noci se mnou? Ve slušnosti, pouze nechci být sám.“ Cítil jsem ve svéduši, že stesku a smutku pro Lucii už bylo dost. Sama se rozhodla osamostatnit se a budovat svoji kariéru. Já jsem ji do zahraničí pracovat neposílal. Nikdy v životě jsem se tak nebál. Nevím, co bych dělal, kdyby odmítla. Podívala se tak někam do neznáma a řekla:

„Proč ne?“

Roztřásla se mi kolena štěstím. Říkal jsem si, že to snad ani není pravda. Tál jsem jako jarní sníh, vnímal jsem to, co se právě dělo, skoro jako milostnou předehru. Dopili jsme víno, vzal jsem nějaké pití s sebou a vedl jsem si svoji novou lásku na svůj hotelový apartmán. Cesta byla nekonečně dlouhá. Samozřejmě jsem si spletl číslo pokoje i patro. Vešli jsme dovnitř. Všiml jsem si, že byla docela překvapená. Měl jsem své hotelové bydlení velmi útulně zařízené. Zapálil jsem svíčky, otevřel víno a sedl si proti ní. Konečně jsem si ji mohl v klidu prohlídnout. Za svůj poměrně dlouhý život jsem nic krásnějšího neviděl. Oněměl jsem, jen jsem se díval a obdivoval její ženské rysy. Vytrhla mě z myšlenek.

„Co budeme dělat?“ zeptala se.

„Ještě jednou, prosím?“

„No co budeme dělat? Přece tady nebudeme proti sobě sedět a do rána se na sebe dívat.“

„Promiň, byl jsem zamyšlený. Víš co, zahraji ti na kytaru.“ V tu chvíli jsem zapomněl, že jsem to sladký dřevo nedržel v rukou již několik let. Snad jsem to nezapomněl.

„Ty umíš na kytaru?“

„Ano, kdysi dávno jsem měl dokonce svoji kapelu, hrávali jsme na čajích.“ Vzal jsem kytaru do rukou a kupodivu to docela šlo. Hrál jsem oblíbené písně svého mládí a k mému úžasu si Jana zpívala se mnou.

„Jano, ty tak krásně zpíváš.“

„Taky trošku hraji.“

„Tak na, zahraj mi.“ Šel jsem do kolen. Popíjeli jsme červené víno, hráli na kytaru a zpívali si. Kdy jsem si jen tak na hotelovém pokoji zazpíval? Nepamatuji si.

„Svítá, měli bychom jít spát.“

Zeptala se, jestli může do koupelny sama.

„No samozřejmě.“ Všiml jsem si, že by mohla mít hezkou postavu. Neskutečně mě vzrušovala. Půjčil jsem jí tričko Harley. Spěchal jsem se také umýt. Přišel jsem se podívat, jestli spí. Nespala, tichým, krásným hlasem mi pošeptala: „Pojď si lehnout ke mně.“

Nevěřil jsem vlastním uším. „Opravdu mohu?“

„Ano.“

Lehl jsem si k ní. Viděl jsem ji na krátkou chvíli tak, jak ji bůh stvořil. Vzdychl jsem touhou, mé vzrušení bylo již zřetelně vidět. Něžně mě objala a políbila. Pane bože, ona ještě umí tak dokonale líbat. Přesně tak, jak to mám rád. Tolik něhy a citu, jak je to možné? Doposud jsem se s tím nesetkal. Aniž bych si to uvědomil, milovali jsme se. Něžně, jemně, při neustálém líbání. Celé mé tělo vnímalo její touhu, krásu, prsa, tvrdé bradavky, bylo to k zbláznění, nádherné. A když jsem si myslel, že to nemohu vydržet, přišel její překrásný, smyslný orgasmus. Zakousla se do polštáře, celé její tělo se chvělo, nebyla schopna mluvit a pořád mě něžně objímala. Nevnímali jsme čas a přišlo to znovu. Dvě těla se spojila v jedno. Nikdy před tím jsem to nezažil. Zdálo se, že i Jana byla překvapená. Umýt jsme se nešli, jen jsme tak leželi vedle sebe a drželi se za ruce. Vychutnávali jsme si okamžiky slasti.

„Jani, děkuji ti. Dáš si něco k pití?“

„Prosím trochu vody.“

Z okna jsme pozorovali líně se otáčející neonovou labuť. Ani jsme nezaregistrovali, kdy jsme si začali tykat.

„Jani, nevadí, že si tykáme?“

„A mělo by?“

Dlouze jsme se líbali. Mohl bych se znovu milovat, Jana taky, věděli jsme ale oba, že dnešní krásné chvíle se blíží ke konci.

„Kde bydlíš?“

„Tady kousek, v Karlíně.“

„Opravdu?“

Pomalu se oblékala, nemohl jsem se na ni nedívat. Nikdy jsem nic tak krásného neviděl. Její prsa se zklidňovala, bradavky se vracely do původních rozměrů. Poprvé mám ženu s romantickými prsy. Pročísla si svoji hřívu krásných hustých blond vlasů.

„Tak já už musím jít, je pozdě.“

„Jasně, už svítá, také musím ráno vstávat.“

Vysoukal jsem ze sebe žádost: „Jani, můžeme se zítra vidět?“

Zvedla svůj pohled od země a podívala se do mých očí, nezaváhala: „Ano, přála bych si tě vidět. Můžeme spolu zajít na večeři.“

„Sejdeme se zítra v devatenáct hodin před hotelem Axa.“

„Domluveno.“

Doprovodil jsem ji před hotel.

„Tak zítra tady.“

Políbili jsme se a Jana odcházela pomalým, ladným krokem směrem ke Karlínu. Dlouho jsem se za ní díval. Několikrát se otočila, než mi zmizela z dohledu pod mostem dálnice na křižovatce u McDonald’s. Uvidím ji ještě někdy? Nemám adresu ani telefon. Nemohl jsem usnout. Pořád jsem přemýšlel o lidském štěstí. Člověk nikdy neví, kde ho potká. Stačila malá časová změna a nikdy bychom se nepotkali. V duchu jsem poděkoval Lucii, protože kdyby mě neopustila, nikdy bych se s Janou nepotkal. Rozhodně jsem tu noc pochopil, co se stalo. Zamiloval jsem se. Na první pohled a navždy. Láska se nedá naplánovat, člověk si ji může pouze přát, věřit, že ho potká a nemine. Trpělivě čekat. Mě potkala v padesátém čtvrtém roce mého života. Také jsem pochopil, že láska, cit, touha a štěstí nejsou o majetku a penězích. Věděl jsem, že Janu miluji, a přitom jsem o ní nic nevěděl. To mi určitě přinese problémy.

Kapitola III: Nový život začíná

„Dobrý den.“

Zaměstnanci provozu hotelu Axa zvedli oči od svých počítačů.

„Dobrý den, pane řediteli, stalo se něco?“ ptá se Jarmilka, moje asistentka a hotelová hospodyně současně.

„Ne, a mělo?“

„No že jste dnes takový nějaký jiný.“

„To se vám jenom zdá.“ Zapadl jsem do své kanceláře.

Jarmilka přinesla denní poštu a obvyklé kafíčko a nějak divně se usmívala. Počkal jsem, než odešla, a vystartoval k zrcadlu. Oblečení, vlasy, celková vizáž, vše v pořádku, nic jsem na sobě nemohl najít. Práce se ten den mimořádně dařila, čas se netoulal. Až jsem se rozhodl, že na to musím přijít.

„Jarmilko, je po pracovní době, přineste dvě dvojky červeného. Posaďte se. Přímá otázka: Co je na mně tak divného?“

„Nic, pane řediteli, jste takový jiný, šťastnější, lesknou se vám oči.“

„No a co?“

„No já už to poznám, znám vás mnoho let. Vy to nevnímáte. Vaše aura vyzařuje štěstí, jste prostě jiný.“

„Jaký?“

„Zamilovaný.“

„To není možné, to se nemůže poznat.“

„Víte, já to vnímám. Úplně záříte. Tu energii nelze nevidět.“

„Dobře, Jarmilko, přiznám se. Včera jsem naprosto neočekávaně potkal ženu svých snů.“

„Opravdu?“

„No myslím si to, cítím to, vím to. Poprvé v životě mi nikdo nikoho nedohazoval. Všechny mé dřívější ženy byly vždy někým doporučeny. Dokonce jedna vnucena, však víte, kterou myslím. Včera večer jsem jen tak potkal to, co jsem hledal celý život. Znáte můj názor, náhoda neexistuje. Náhoda znamená nepořádek a chaos. A já chaos nemám rád, nepřipouštím ho. Představte si, Jarmilko, náhodný pohyb planet ve vesmíru, to by asi nefungovalo, že? Vše se vším souvisí. Celý život jsem myslel na typ ženy pro mě a ona se prostě narodila a přišla za mnou.“

„Pane řediteli, znáte zase můj názor. Nastal čas, co se má stát, se stane.“

„Možná dnes přijde, máme domluvený termín na devatenáctou hodinu. Půjdeme spolu na večeři. Tak jsem nějak nervózní, co kdyby nepřišla. V tom včerejším zmatku jsem si zapomněl vzít adresu i mobil. Tak uvidím.“

„Víte co, pane řediteli, máte to tak akorát. Zabalíme to dnes tady a utíkejte, ať vám to štěstí někam neuteče.“

„Držte mi palce.“

„Tak zítra.“

Vyšel jsem před hotel, stála tam, byla přesná.

„Ahoj Jani.“ Byla ještě krásnější než včera. Vůbec jsem nevnímal její oblečení, ale její pozitivní energii. „Kam půjdeme?“
„V Karlíně je taková pěkná stylová restaurace, zajdeme tam.“

Nevěřil jsem tomu, že jdeme spolu. Nebylo to daleko, deset minut pěšky. Charleston, opravdu pěkná, útulná restaurace. Objednal jsem červené víno, seděli jsme proti sobě a dívali se navzájem do očí.

„Najíme se?“

„Ano.“

„Pane vrchní, prosím menu.“

Byl jsem v sedmém nebi. Pořád jsem hledal něco, co by mi na ní vadilo. Nic. Hodiny jsme si povídali a pořád bylo o čem. Připadalo mi to, jako kdybychom se znali již dlouhá léta. Byla tak opravdová, přirozená. Pořád jsem se díval do jejích překrásných očí, musím se přiznat, že mě také fascinovaly její prsa a vlasy. Rozhodně ale vítězila její duše. Vnímal jsem její ženskost. Nekonečně se mi líbila a vzrušovala mě. Sexuálně mě neustále přitahovala. Asi jsme se přitahovali navzájem. Kouřil jsem svoje oblíbené doutníky a vnímal jsem rodící se vztah mezi mužem a ženou. Pochopil jsem, že jsem potkal svoji životní lásku. Shodovali jsme se skoro ve všem. Stejné názory na život, politiku. Podobné zájmy a koníčky. Naše cesty životem se potkaly. Vnímal jsem, že jí také nejsem lhostejný. Čím dál častěji jsme se dotýkali rukama, jakoby náhodou. Jak čas utíkal, drželi jsme se již za ruce. Nemohl jsem to vydržet. Můj pohled se často zastavil na jejích prsou. Ztuhly jí pod mým pohledem bradavky, ztěžka polkla. Klavíristka zahrála poslední melodii, zaplatil jsem.

„Dnes tě pozvu já,“ řekla Jana.

„Kam?“

„K sobě domů.“

Nyní jsem zalapal po dechu já. Mé tajné přání se stalo skutečností. Celý večer jsem na to myslel. Vedli jsme se za ruce a neustále se líbali. Byl to opravdu kousek. Vlastně hned za rohem.

„Počkej tady, mám doma Fida, za chvíli se vrátím.“

Ta malá chvilka mi připadala jako věčnost. Přišla s Fidem, srdce mi zajásalo, byl to pes.

„Já mám také psa, fenu německého ohaře. Jmenuje se Lesy. Víš, já jsem také lovec a myslivec.“

„Vážně?“ koukla na mě.

Řeknu to upřímně, při venčení Fida jsem byl tak vzrušen, že mé mužství nebylo kam schovat, bylo to vidět. Bavila se tím, líbilo se jí, že mě vzrušuje jenom tím, že je. Konečně jsme byli u ní doma. Malý podnájemní byt. Pěkně, vkusně zařízený. Vzrušení bylo maximální. Nedalo se to vydržet. Při neustálém líbání jsme ze sebe strhali oblečení. Milovali jsme se třikrát za sebou, vždy s pravou vášní a orgasmem, vždy současným. Její něžné sténání mě bičovalo k maximálnímu vzrušení. Mé mužství bylo tvrdé jako kámen. Milovala žádostivě, něžně, tiše, s nepředstíranou rozkoší. Zřejmě z obavy, aby nekousala mě, se při orgasmu vždy zakousla do polštáře. Jako zkušený muž jsem se lehce přizpůsobil. Jak dlouho musí člověk žít, aby poznal takovéto milování?

„Bohumírku,“ poprvé mě tak oslovila, „vím, na co myslíš, já to taky prožívám poprvé v životě. Poprvé s tebou, vůbec jsem netušila, že jsem toho schopna. Je to prostě úžasné, fenomenální, krásné, děkuji ti.“

„Také ti děkuji, Janičko. Já si myslím, že to bude asi tím, že si ve všem rozumíme a máme společnou chemii. Nemusíme se umývat, žádná alergie, navzájem si voníme.“

„Zůstaneš tady se mnou?“

Rychle jsem odpověděl, že ano, aby si to nerozmyslela. K ránu jsem přesto musel odejít spát do hotelu, poněvadž jsme nemohli ležet vedle sebe pod jednou peřinou. Museli bychom promilovat celou noc. Bylo rozhodnuto, zkusíme to spolu.

Kapitola 4.: Láska, cit, touha a nekonečné štěstí na obzoru

Stalo se, co se mělo stát, vznikl vztah mezi mužem a ženou, jedno tělo, jedna duše, společné chvíle a zájmy. Prostě ráj na zemi. Jednoho krásného večera jsem Janu vzal do luxusnější restaurace v centu Prahy, do Koga. Upřímně řečeno, nelíbilo se jí tam. Žila jenom pro mě. Bohatství, pozlátko života, jí nic neříkalo, nakupovat do Pařížské ulice nechodila. Žena pro život. Pochopil jsem, že tu jsme poprvé a naposled. Dali jsme si jídlo, už ani nevím jaké. Při sklence dobrého červeného vína jsem se dlouze podíval do jejích pomněnkových oči a přiznal jsem se: „Janičko, asi tě miluji.“

Přimhouřila oči, neodpověděla.

„Pojďme domů,“ žadonila.

Šli jsme pěšky, vedli se za ruce, já už jsem myslel na nádherné chvíle v její ložnici. V hotelu jsem skoro nespal. Ale bylo vidět, že Jana má ještě něco v hlavě. Zašli jsme do naší oblíbené vinárny. Jako vždy jsem objednal červené víno a zapálil svého doutníka.

„Bohumírku, chtěla bych ti říct, že tě také miluji a přeji si s tebou žít.“

Zalapal jsem po dechu, spolkl suchou slinu. Chvíli jsem nechápal, díval jsem se na ni, drželi jsme se za ruce.

„Ty si se mnou přeješ bydlet?“ vykoktal jsem.

„Ano.“

„Pane vrchní, prosím jeden aperitiv.“

„Janičko, nikdy bych nedoufal, že by to bylo možné. Já beru každý den prožitý s tebou za vrchol své odměny a tohle je vážná věc. Dobře, lásko, nebudeme několik večerů hrát šachy, stejně vždy vyhraji, a budeme si o sobě povídat. Bude to večer otázek a odpovědí. Víš, miláčku, s někým žít je něco jiného, než se s někým scházet a milovat se. Já třeba o tobě nic nevím a ty o mně také ne.“

„Dobře, souhlasím, začneme hned zítra.“

Milování bylo toho večera jako vždy nádherné, ale jiné. Nebylo milenecké, ale partnerské. Vyšší stupeň vztahu. Nemohl jsem dlouho usnout.

Tentokráte ne proto, že jsem byl neustále vzrušený, ale kvůli odpovědnosti vůči krásné mladé ženě a její budoucnosti.

Bohumír Ďuričko - Kočkoviny. Kapitola 5. Zpověď podnikatele

„Moje milovaná Janičko, jsem již téměř tři roky rozvedený a bydlím sám.“

Všiml jsem si záblesku v jejích očích. Něžným a vděčným pohledem se na mě podívala.

„To se mi ulevilo.“

„A mám čtyři dcery.“

„Výborně,“ řekla Jana.

„Rozumím dobře?“

„Ano, jsi geneticky vyzkoušený a takového muže hledám.“

„Já se z tebe asi zblázním. Miluji tě, Jano.“

„Já tebe taky.“
„Tak dobře, budu pokračovat, a kdybys něčemu nerozuměla, zeptej se raději hned.“

Sedli jsme si pohodlně do čalouněných křesel, připili si na štěstí, dlouze se políbili a já jsem začal ve zkrácené verzi povídat o sobě.

„Jedno mi ale, Jani, musíš slíbit. Potom mi řekneš něco o sobě a rozhodneme se, jestli spolu zůstaneme.“

„Ano, souhlasím,“ řekla Jana a ještě jednou jsme se dlouze líbali.

„Lásko, mé dětství by vydalo na mnoho krátkých povídek. Snad budu mít jednou čas je napsat. Jsem dítě ze statku a vztah k venkovu a přírodě mi zůstal. Měl jsem šťastné dětství. Mám sestru a bráchu. Sestra je ředitelkou uměleckoprůmyslové
školy, brácha je starší a je už v invalidním důchodu. Rodiče žijí v Praze. Táta má osmdesát tři a máma sedmdesát devět let. Již v mládí jsem byl vůdčí osobnost. Byl jsem hodně samostatný a ctižádostivý, sportoval jsem. Hrál jsem fotbal, hokej, šachy, tenis, byl jsem pořád v lese. Dnes mi zůstal tenis, kytara, šachy a lov. V rámci samostatnosti jsem začal brzy se sexem.“

„Z toho si nic nedělej, já taky,“ řekla Jana.

„A v kolika?“

„V šestnácti.“

„Tak já v patnácti. To víš, vyrůstal jsem na venkově, tam se začínalo se sexem brzy,“ šibalsky jsem se pousmál. „Jsem vysokoškolsky vzdělaný, s červeným diplomem. Po škole a vojně...“

„Ty jsi byl na vojně?“

„Ano, ale to jsou ty povídky, které musím přeskočit. Na to bychom potřebovali měsíce, snad jednou. Na podzim života si budu psaním přivydělávat. Tyto vlohy mám napsány v dlani. Tak uvidíme...“

„Nevadí, dobře.“

„Pracoval jsem v zahraničním obchodě a v cestovním ruchu. Víš co, miláčku můj, já to zkrátím, toto vše si o mně můžeš přečíst na internetu. Je tam toho o mně opravdu hodně.“

„To mě nenapadlo, udělám to,“ řekla Jana. „Zatím je to hodně zajímavé.“

„Co ti říkám, je desetina mého života. Za svůj život jsem stihl úplně vše. Zasadil jsem stovky stromů, postavil čtyři domy, zplodil čtyři děti a měl tři ženy. Postavil jsem v Praze hotel. Já se, Jani, pokusím o sobě říct něco, co o mně na internetu nenajdeš. V Praze začala moje kariéra v PZO Merkuria a potom na Ministerstvu zahraničního obchodu. Později jsem pracoval pro
CK Sporturist, až do sametové revoluce. Opravdu jsem byl celý život šťastný a pracovitý, má víra mě vedla vždy k úspěchu, k bohatství, ale ne k lásce. Ženy si mě vybíraly především proto, že jsem byl vždy finančně zajištěný. Pravý vztah jsem ještě asi nepoznal, vnímám to tak. Promiň, nyní jsem toho hodně přeskočil.“

Dívala se na mě svýma modrýma očima, připomínajícíma dvě průzračné studánky. Úplně jsme zapomněli na čas a na pití.

„Tak na zdraví.“

„Jani, já na zdraví nepiji, já si přeji jít do hrobu zhuntovaný.“

„Tak na co si připijeme?“

„Mám návrh. Na štěstí, na lásku, na víru, pokoru, bohatství a na nás.“

„Miláčku, souhlasím,“ řekla Jana a připili jsme si francouzským červeným.

Vychutnal jsem dým z doutníku a pokračoval: „Janičko, čas letí, už je půlnoc, stejně to nemohu dnes stihnout. Tak dnes do dvou hodin. Souhlasíš? Byl jsem účastník sametové revoluce a Nicole je revoluční dítě. Zplodili jsme ji přímo na Letenské pláni.“

„Opravdu? No vychází to tak.“

„Od začátku jsem pravicový volič a po vzniku ODS jsem ji významně sponzoroval. Vlastnil jsem sedm let fotbalový klub Dukla Praha. Měl jsem mnoho firem s ročním obratem asi osm set milionů korun. Dovážel jsem z Itálie bílou techniku Candy, z Finska barevné televizory Finlux a Saloru, z Rakouska malé pračky Eudora, výpočetní techniku z Německa. Provozoval jsem realitní činnost, hotelnictví a cestovní ruch. Přátelil jsem se s mnoha podnikateli a politiky, hodně jsem cestoval. Rozšířil jsem své podnikání o moře v Chorvatsku. Koupil jsem nebo najal tři menší lodě pro charter, pronajal si hotel. Udělal si kapitánské zkoušky.“

„Bohumírku, ty řídíš lodě?“

„Ano, Jani, už mnoho let. Umím si takto i vydělávat peníze.“

„Vezmeš mě na moře?“

„Ano, slibuji, v září příští rok jedeme. To bys nevěřila, kolik jsem měl přátel. Fotbal, moře a peníze jsou fenomén. Tykal jsem si například s Bémem, Filipem, Dvořákem, Jurečkou, Chalupou, Šloufem, Paroubkem, Grygarem, Bratským, Kuželem, Blažkem a dalšími. Znal jsem se s Koukalem, Bürgermeisterem, Jančíkem, ale i s mnoha podnikateli a bankéři. To víš, Jani, byl jsem na vrcholu podnikatelských aktivit, velmi úspěšný mladý muž. Nikdy jsem od nich ale nic nepotřeboval. Podnikal jsem a vydělával
peníze tak, abych se vždy vyhnul korupci a zločinu. Když jsem se se svými aktivitami jenom přiblížil tomuto prostředí, raději jsem se zbavil celé firmy. Vždy jsem stál na straně dobra a pozitivního myšlení. Vydělal jsem opravdu hodně peněz, ale taky jsem jich hodně rozdal. Neumím potřebným říct ne. Vrozenou solidaritu nezapřu. Bohužel jsem často pomáhal i podvodníkům
a lidem, kteří to nepotřebovali. Věděli, že když vytrvají ve svém naříkání, tak jim vyhovím. Nelituji toho. Nebudeš, Janičko, věřit, čím víc jsem dával, tím víc jsem dostával. Tak to asi funguje v pozitivním světě. Lásko, už jsou dvě ráno, je čas jít domů.“

„Myslel jsi tím ke mně, do pronajatého bytu?“

„Jani, tvé pozvání přijímám.“

Krásné, něžné milování nás neminulo. Milování bez přemlouvání. Dvě těla, jedna duše. Abychom vůbec mohli usnout a spát, museli jsme mezi sebe nacpat peřinu.

„Lásko, dobrou, tak zítra.“

Dlouhý polibek a sladký, nikým nerušený spánek.

Kapitola 6. Slastné to milování

„To je neuvěřitelné, deset hodin a my se ještě válíme v posteli.“

„Víš, Jani, ty máš prázdniny a já jsem podnikatel. Není důležité, v kolik přijdu do zaměstnání.“

„Opravdu?“

Ani to nestačila doříct a už jsem byl u ní pod peřinou. Bez umytí zubů a těla jsme se líbali a milovali. Slovy se to nedá vůbec popsat. Je to o vnímání toho druhého, citu, lásce, touze. Je to prostě o chemii. Měl jsem v životě mnoho žen, ale toto jsem nikdy nezažil. Připadá mi, že si vyhovujeme ve všem, i rozměrově. Mám od mládí obřízku, nikdy jsem nebyl nemocný. Jana
si ho ráda bere do ruky a potom ze mě orálně dělá šílence, to se prostě nedá vydržet, znova a znova.

„Víš, lásko, že jsi první žena v mém životě, která mé spermie polyká?“

„Na tom nic není, mně to tvoje semeno chutná. Celý mi chutnáš, nejraději bych tě celého snědla.“

„Mám nápad, půjdeme do hotelu a po cestě se někde nasnídáme. Večer půjdeme na večeři a budeme pokračovat v povídání.“

Poprvé jsem si vedl svoji lásku ve dne do hotelu. Vnímal jsem ty zvědavé pohledy, prošli jsme recepci a šli do mé kanceláře.

„Dobrý den, tak, Jarmilko, pane Táborský, toto je moje Janička.“

„Ta je tak krásná, pane řediteli, ale nějak mladá, že?“

„Ano, Jarmilko, co mohu dělat, beru to tak, jak to je. Prosím, otevřete sedmičku červeného na seznámení.“

„Tak ať se nám společně daří.“

„Pane Táborský, jen pro vaši informaci, Janička je pro vás nedotknutelná, jasný? Brzy nastupuje na letiště do řízení letového provozu. Nyní má prázdniny a bude mi tu pomáhat. Má výbornou angličtinu a zná práci na počítači.“

Den utíkal jako voda. Velmi rychle jsem pochopil, že vedle mě stojí nejenom krásná, ale i inteligentní, schopná žena. Byl jsem na ni pyšný.

„Jani, mám chvíli čas. Půjdeme se projít po hotelu, ukážu ti ho a seznámím tě se zaměstnanci.“

Došli jsme pouze do prvního patra na dámské toalety. Byly nové a čisté. Políbila mě, rukou našla opasek mých kalhot, velmi něžně mi vytáhla mužství ze slipů a pusou postavila tak, že mohl sílou prasknout, ani jsem nevěděl, že mám takové přirození. Je to jenom její zásluha, patří jí. Pomalu si na něho sedala, něžně prožívala jeho vniknutí do své mušličky. Štěstí a láska naplnily prostor. Nemuseli jsme nic dělat, jen jsme byli spojeni, sténali slastí a pomalu přicházelo vyvrcholení. Společný orgasmus. Dlouhý, silný a krásný. Nikdy dříve jsem to nezažil. Bez umývání jsme se beze spěchu oblékli a prošli hotelem. Začal pracovní den s mojí krásnou novou asistentkou-brigádnicí. Porady, jednání, účty, banka, provoz, reality. Mnoho práce a starostí. Šlo to od ruky jako nikdy předtím. Jsem jasným důkazem, že se štěstím a láskou v srdci jde všechno lépe a chlap dobře pomilovaný je mnohem klidnější, úspěšnější a má čistou hlavu. Nezabývá se hloupostmi.

„Tak, Janičko, dnes jsem byl pilnější, mám vše hotovo, moc jsi mně pomohla, jsi šikovné děvče. Miluji tě.“

„Pane řediteli, vy dneska záříte jako sluníčko.“

„Fakt, je to tak vidět? Ale, Jarmilko, to se vám jenom zdá. V mém věku?“

„Jo, láska si nevybírá, přijde, odejde, starý, mladý, úplně jedno, nedá se koupit. Buď ji máte, nebo ne. A vy ji máte.“

„Jarmilko, děkuji. Tak to tady dnes zabalíme. Janičko, mám nápad. Máme na večeři a povídání ještě čas, zvu tě do sauny a na masáž. Zavolám do bazénu, souhlasíš?“

„Ano.“

„Pane Kozlík, mohu přijít tak za deset minut?“

„Samozřejmě.“

V hotelu mám vlastně kompletní balneoterapeutické zařízení, včetně fitness. Jdeme dolů po krásných nových schodech do bazénu.
„Dobrý den, paní Kozlíková. Zavoláte manžela?“

„Ano, a co mám přichystat?“

„Jako vždycky,“ odpověděl jsem. „Tak dvakrát, ne třikrát jamesona.“

„Tak, pane Kozlík, řeknu to rovnou, Jana je moje nové děvče.“

„Pěkná, pane řediteli, a kde je Lucie?“

„Už měsíc někde v Itálii, snad v Miláně. Jela si splnit sen, vydělat si peníze, stát se samostatnou a nezávislou.“

„Je to škoda, slušelo vám to.“

„Jo, pane Kozlík, člověk míní, pánbůh mění. Dali bychom si moji oblíbenou saunu a potom si trochu zaplaveme v bazénu.“

„Dobře.“
„Víš, Jani, já tu mám jednu šatnu a saunu jenom pro sebe.“

V sauně jsem pochopil jednoho svého přítele. Vždy mi říkal, že než se s holkou vyspí, vezme ji do sauny. Poprvé jsem si ji mohl naprosto legálně celou prohlédnout. Vnímal jsem její nejistotu a stud. Pořád se snažila něco schovávat. Mým očím ale neujde nic. Mám prostě vedle sebe mladou, krásnou ženu s krásnými ňadry, a vůbec celou krásnou postavou. Takovou, o jaké jsem vždy snil. Žádná megera. Typická ženská postava. Pane bože, děkuji ti. Taky si mě prohlížela, cítil jsem to. Dali jsme jedno
kolečko, koupali se v bazénku. Vzrušení bylo maximální, hráli Genesis.

„Tady v bazénu ne, je to trochu nehygienické.“

„Jasně.“

V objetí, ruku v ruce, jsme došli do odpočívárny. Vzala si ho jako vždy do ruky a do úst. Musel jsem ji velmi něžně zastavit a krátkým pohybem jsme se spojili. Její vzrušení bylo maximální. Nic jsem vlastně dělat nemusel, stačilo, abychom byli spojeni, líbali se, něžně se hladili, a bylo to tady, vyvrcholení s pravým orgasmem, ve stejnou dobu. Seděli jsme takto
dlouho a vychutnávali si chvíle štěstí.

„Miluji tě,“ řekla. Uvědomil jsem si, že to řekla při milování poprvé.

„Také tě miluji.“

Ani nevím, jak to dlouho trvalo, ale bylo jasné, že to nebude láska na jeden den, jednu noc. Jako malé děti jsme potom blbli v bazénu, který byl jenom pro nás. Už dávno bylo zavřeno. Musím za tyto krásné chvíle poděkovat manželům Kozlíkovým. Byli jsme tak unaveni, že se nám už na večeři nechtělo. Nevadí, zašli jsme pouze do hotelové vinárny na sedmičku francouzského červeného a na mého neodmyslitelného doutníčka.

Kapitola 7.: Doteky korupce

„Bohumírku, když tě tak poslouchám, tvůj život by stačil na čtyři normální životy.“

„Máš pravdu, Janičko. Žil jsem vždy naplno. Opravdu jsem toho hodně zažil a viděl. Procestoval jsem skoro celý svět. Často riskuji, tam, kde jiní končí, tam já začínám. Občas balancuji na hraně zákonů. Řídím se tím, co není zakázáno, je povoleno. Opravdu bych si přál, moje milovaná Janičko, předat své zkušenosti našim synům. Naučit je vše, co umím a znám.“

„Ty musíš znát hodně lidí, podnikatelů, politiků a lidí ze showbyznysu.“

„Bohužel ano. Když jsem byl na vrcholu podnikatelské kariéry a slávy, mnoho lidí vyhledávalo mou přítomnost. Někteří se chtěli přiživit, vydělat si, ukazovat se v médiích. Když jsi nahoře, máš hodně známých a přátel. Když jsi dole, nikoho nezajímáš. V té době pro mě, miláčku, neexistoval problém. Byl jsem často zván na různé společenské akce. Nebyla to pouze otázka rautů, plesů, oslav narozenin a podobně. S mnoha jsem se i přátelil, jezdili jsme k moři. Pracovně jsem se často potkával s Filipem Dvořákem, Janem Bürgermeisterem, Petrem Bočkem, Petrem Bratským, Petrem Kuželem, Milošem Grygarem, Miroslavem Šloufem, Jiřím Paroubkem, Milanem Jančíkem a mnoha dalšími. Vnímal jsem jejich vliv a moc. Propojenost s různými podnikateli, zájmovými skupinami a lobbisty.“

„Opravdu?“

„Ano, Jani. Organizovaný zločin přerostl do struktur státní správy. Nechce se mi o tom mluvit. Systém byl a je jednoduchý. Ve státních zakázkách se pořád dokola točí prověřené firmy. Dopředu je domluveno, která vyhraje výběrové řízení. Střídají se tak, aby to nebylo podezřelé. S výběrovým řízením se dá různě manipulovat. Zakázku rozmělňovat. Korupční prostředí vzniká ale vždy stejným způsobem. Předražováním zakázky, a to buď přímo v rozpočtu, anebo v průběhu její realizace. Není dne, aby nebyla v médiích zpochybňována nějaká státní zakázka. Některé svojí předraženou cenou bijí do očí. Nikoho to nezajímá, vždycky se to nějak zdůvodní. Daňoví poplatníci to zaplatí. Podmínky a rozdělení provizí je vždy dopředu domluveno mezi vlivnými podnikateli a lobbisty. Peníze firmy většinou odevzdávají v hotovosti „výběrčím daní“ k tomu určeným. Janičko, tohle se děje na všech úrovních státní správy.

Například firmy spravující obecní majetek odevzdávají ze zakázek běžně pět až deset procent vlastníkům nemovitostí. Většinou hotově, bez dokladů. V celkovém objemu jsou to miliony korun. Způsobů jejich legalizace je opravdu mnoho. Firmy musí tyto provize vyplacené bez dokladů ve svém účetnictví nějak uklidit. Nejčastěji se to dělá prostřednictvím marketingu společností, které mají sídlo v daňovém ráji. Je to zcela legální, nedohledatelné.

Miláčku, Janičko, nějak jsi znejistěla. Raději ti nebudu nic povídat. Jsi tak mladá a krásná. Lepší je, když nebudeš nic vědět. Organizovaný zločin je krutý a nesmlouvavý. Na našem území působí mnoho tuzemských i zahraničních mafiánských skupin. Mnoho násilí, vydírání a vražd. Policie tápe. Orgány činné v trestním řízení jsou neschopné tento organizovaný zločin potrestat a zničit. Chybějí potřebné protikorupční zákony a politická vůle. Janičko, můj krásný, nezkažený miláčku. Já odhaduji, že v šedé ekonomice se točí tak dvě stě padesát až tři sta miliard korun. Je to opravdu velký problém. Změnit se to dá pouze změnou politické vůle.“

„Bohumírku, jak toho můžeme dosáhnout? Naše dva hlasy ve volbách nic nezmůžou.“

„Řešení situace se nabízelo v roce 2006. Volby v červnu ale dopadly tak, jak dopadly. Plichtou mezi pravicí a levicí. Věřil jsem, že bude vytvořena nějaká forma velké koalice. V parlamentu bude ústavní většina, změní se volební zákon na většinový a bude přímá volba prezidenta. Tím by vznikla nesporná politická odpovědnost vítězné strany za plnění volebního programu.

Pro boj s organizovaným zločinem by na začátek stačilo několik základních zákonů proti korupci. Na počátek stačí změnit zákon o přiznání majetku. Dnes musí policie prokázat, že nabytý majetek pochází z trestné činnosti. V praxi to znamená, že musí prokázat, že majetek či peníze ukradli. To se, Janičko, těžko prokazuje. Oblíbená věta: ,Odkud máte těch deset milionů, které jsme při domovní prohlídce našli v krabici od bot?‘ ,To tady zůstalo po babičce, která již umřela.‘ Je to situace neřešitelná, chybí zákony. Policie potom musí vracet zabavené miliony zločincům. Stačila by zákonná povinnost vlastníka hmotného i nehmotného majetku prokazovat jeho původ. Když na dotaz finančních orgánů státní správy neodpoví a neprokáže legálnost jeho nabytí, následuje stoprocentní daň. Hotovostní transakce by měly být omezeny na deset tisíc korun. Vzpomeň si na Itálii. V žádné bance nevydávali hotovost. Poslali tě maximálně do bankomatu. Převody peněz a majetku do daňových rájů povolit pouze až po jejich řádném zdanění v ČR.“

„Bohumírku, zdá se to být jednoduché. A proč to vláda a Poslanecká sněmovna už dávno neudělaly?“

„Má to logiku, někteří, možná většina, mají hodně nakradeno, nikdy si neodhlasují zákon proti sobě. Všimni si, jak neustále oddalují přijetí eura. Protože určité skupiny boháčů potřebují čas, aby mohly nashromážděné peníze v trezorech legalizovat. Když máš miliardy v hotovosti, máš problémy uplatnit je na trhu. Neumíš si, Janičko, představit, kolik si někteří lidé v rámci malé a velké privatizace nakradli majetku. Stačí zdokumentovat, co tito zlatokopové vlastnili před revolucí a co vlastní nyní. V bankách se ztratilo minimálně dvě stě miliard, kdepak asi jsou?“

„Dobře, noviny o tom píší, lidé to kritizují, ale nic se neděje. Jak chceš proti tomu, Bohumírku, bojovat?“

„Já už ne, já jsem prožil dvě revoluce. V roce 1969 a 1989. Mně to rozhodně stačilo. Tu třetí si musíte udělat vy mladí. Zatím to ovšem vypadá tak, že mladí, vzdělaní lidé raději odcházejí budovat svoji profesní kariéru do zahraničí. Při mých častých zahraničních cestách je potkávám.“

„Bohumírku, řekni mi, kdo je třeba zkorumpovaný a znám ho.“

„Janičko, samozřejmě znám takových lidí mnoho, ale o tom až později. Nyní ti povím o takových základních způsobech korupce a praní špinavých peněz. To, co ti budu nyní povídat, ber jako informace, které si poslechneš a potom ihned zapomeneš. Až budeš mít sílu, vliv a moc, tak si vzpomeneš a budeš proti tomu zlu bojovat, slibuješ?“

„Ano, slibuji.“

„Korupce a uplácení už bohužel postihuje všechny oblasti, kam se podíváš. Plukovník Kubice měl v podstatě pravdu o prorůstání organizovaného zločinu do státní správy, je to zatím neřešitelný problém. Není k tomu politická vůle. Korupce již zasáhla všechny parlamentní strany, policii i státní zastupitelství. Situace se dá řešit pouze změnou volebního systému. Přejít na většinový systém. Prostě vítěz bere vše. Nese samozřejmě také nedělitelnou odpovědnost vůči svým voličům. Koaliční vlády v ČR představují ve skutečnosti bezvládí.“

„Kde to žijeme, Bohumíre? V banánové republice?“

„Miláčku, tam je líp, takový Bahamy, Belize, Maledivy, Jihoafrická republika, Panama, opravdu jich znám dost. Jednou tě tam musím vzít, ale pouze jako turista. Na život v těchto zemích potřebuješ již opravdu hodně peněz. Sto milionů nic neřeší. Já, lásko, nejsem ani Krejčíř ani Kožený a jim podobní. Žádné miliardy nevlastním. Tito miliardáři, kteří vytunelovali fondy a podvedli banky, vše za státního dohledu, si užívají teploučka a moře. Tento svět je ovšem mimo chápání obyčejných lidí v Česku, a těch je většina. Jsi z toho trošičku nervózní, Jani, viď? Já ti povím, jak to dopadne. Občané ČR si budou stále více utahovat opasky. Budou žít od výplaty k výplatě. Bude to jako za komunismu. Lidé se uzavřou do sebe, vytvoří si mikrosvět v rámci svých rodin a příbuzenstva. Přestanou se zajímat o veřejný život, nebudou chodit k volbám. Zvedne se výtoč piva a opět začnou politické diskuse po hospodách. Stávajícím politickým stranám to bude vyhovovat a lidem k pivu přidají zadarmo
volební guláš. Nevolte je potom. Prostý občan si neuvědomuje, že při volbách jde o to, kdo ovládne státní rozpočet a kdo bude velet státním a polostátním organizacím.“

„Bohumírku, řekni mi jméno někoho, koho neznám z tisku nebo televize.“

„Tak Chvalovského, Gottwalda, Charouze, Čekana znáš. Tunelovali banky úvěrovými podvody. Nikdo nebyl potrestán. A co takhle Tykač?“

„Znám.“

„Ale, miláčku, odkud ho znáš?“

„Cha cha, nežárli. Z novin.“

„Ty čteš noviny?“

„Někdy.“

„Dobře, řeknu ti jméno, které neznáš. Mrázek.“

„Myslíš Františka Mrázka, kmotra podsvětí, kterého někdo zastřelil v lednu 2006? Ano, znám.“

„Ty mě opravdu překvapuješ. A to ti to vůbec nevadí? Vždyť jsi tak mladá. A co Alon Barak?“

„Ten, co tuneloval KB?“

„Už mě docela štveš. Tak dobře, Junek.“

„Neznám.“

„Konečně.“ Zhluboka jsem se nadechl. „Bývalý generální ředitel PZO Chemapol. Já to odhaduji na tunel tak okolo čtyř miliard korun. Otázkou je, kolik mu z této sumy zůstalo. Podle toho, jak se mu daří podnikat v oblasti dřeva, mu zůstalo asi dost. Myslím, že jeho firmy nyní vyhrály soutěž o těžbu dřevní hmoty vyhlášenou Lesy České republiky. To je byznys. Jo, holt, kdo umí, ten umí, kdo neumí, ten čumí. Nejhorší je situace ve státních a polostátních organizacích. Miláčku, někdy si je
vyjeď na internetu, aby sis uvědomila, kolik jich je a kolik ročně činí jejich rozpočty. Prostřednictvím marketingu, reklamy a spřátelených PR agentur se perou stovky milionů korun. Dělají to i ministerstva. Poslední příběhy znáš z tisku. České dráhy, ačkoliv jsou v miliardových ztrátách, utrácejí stovky milionů korun v oblasti propagace a reklamy. Zakázky zadávají bez výběrových řízení nebo je chytře obcházejí. Drobí zakázku, aby nepřesáhla výše dvou milionů korun. Dokonce proplatili fakturu na více než dvacet milionů korun agentuře, která s nimi neměla ani smlouvu. Druhý příklad znáš z Ministerstva zemědělství. Reklama na sladkovodní ryby za sto padesát milionů korun. Další příklady jako Sazka, Unipetrol a ČEZ utrácejí miliony prostřednictvím PR agentur. V korupci je za námi už jenom Mexiko a Nigérie. Je mi z toho smutno. Podívej se třeba na volby do krajů a senátu. Kam zmizeli bývalí lodivodi z ODS, kteří vládli v krajích. Všem se našla nějaká trafika. Chudák nezaměstnaný občan. Tímto způsobem se nám neustále zvyšují náklady na úředníky, neproduktivní sféru. Nekonečný příběh byrokracie. Každý pátý občan v ČR je placen ze státního rozpočtu.“

„Bohumírku, ty se znáš s Paroubkem, viď?“

„Ano, dobře, jsme přátelé.“

„Já ho nemám ráda.“

„Já už taky moc ne. Docela mě mrzí, že jsem ho kdysi dávno poznal. Vlastně mi byl představen, o tom ti ale budu povídat později. Janičko, jsem unavený. Půjdeme domů. Dnes půjdeme ke mně do hotelu. Já se potřebuji dívat na televizi, jinak hůř usínám. Potřebuji večerníček – zpravodajství ČT24. Mám opravdu hodně starostí. Jenom těch poplatků. Magistrátu, ČT, za autorská práva a kdovíco ještě. Nedá se to již vydržet. Můj názor už znáš, mám v plánu všechno prodat a pryč z této země.“

„A kdo tu zůstane?“

„Ti, kteří jsou připoutáni ke svým majetkům a splácejí bankám nehorázné úroky z úvěrů. Mám nápad, dnes už toho necháme a umilujeme se k smrti.“

Spěchali jsme do hotelového apartmánu s vidinou promilované noci. Ruku v ruce, s láskou v srdci. Na hotelovém pokoji se na mě Janička usmála, pohladila mě a políbila.

„Lásko, mám pro tebe dnes překvapení. Začala mi menstruace, dost silně krvácím. To ale nevadí, uvidíš.“

Zvědavý jsem za ní vlezl do postýlky. Něžně jsem se přitulil a pod polštářem jsem hledal dálkové ovládání k televizi. Než jsem ji stačil pustit, Janička už byla pod peřinou. Vzala si ho do úst. Ač unavený, ospalý, že jsem na milování už nemyslel, bylo moje mužství velmi rychle tvrdé jako skála. Pomilovala mě orálně tak, jak jsem to nikdy nezažil. Bál jsem se, že mi praskne penis a hned na to srdce. V absolutní blaženosti jsme usnuli v objetí. Ještě jsem stihnul poděkovat bohu za krásný den. Televizi jsem ani nepustil. Pohladil jsem Janu po vlasech, políbil a dál už nic. Spánek a sladké sny, žádné koupání, sprchování, nic.

Kapitola 8. - Návod, jak rychle zbohatnout

„Miláčku, mám návrh. Víš, jaká je výhoda bydlet a spát v hotelu?“

„Jaká?“

„Můžeme si objednat snídani přímo do postele, souhlasíš?“

„No nejsem zvyklá, ale zkusme to.“

„Janičko, jsi první žena, kterou v mém pokoji uvidí personál. Já to normálně nedělám, chodím se najíst do restaurace.“

„Jsem připravena.“

„Pane řediteli, tady pan Tauš a Žváček, můžeme dovnitř?“

„Prosím.“

Jak jsem předpokládal, můj šéfkuchař a vedoucí restaurace se snažili předvést a přinesli snídani pro pět hostů. Mně by tačila jenom smažená vajíčka a čaj.

„Já mám, Janičko, svoje zaměstnance rád a oni mě. Nemám žádnou fluktuaci.“

Snídaně ve dvou v šestém poschodí s Prahou u nohou a s nejkrásnější ženou mého života. Začínal jsem vnímat její pozitivní energii. Není jen krásná, ale ještě k tomu inteligentní, citlivá. Tolik štěstí najednou. Čekal nás normální pracovní den. Jana si musela něco vyřídit v Kutné Hoře a mně ten den utíkal jako voda. Stejně jsem se nemohl pořádně soustředit. Nemohl jsem to bez ní vydržet.

„Pane řediteli, to jsem já, Jarmilka, uděláme pokladnu, ano? Nebojte se, Jana se vrátí.“

„Taky věřím. Moc si to přeji, pořád na ni musím myslet, je to k zbláznění.“

„Mám hlad,“ hlásila Janička hned ve dveřích mé kanceláře. Všiml jsem si, že oči jí hořely láskou a radostí. Byl jsem připravený, viděl jsem ji totiž na monitoru projít recepcí, nedala se přehlédnout.

„Dnes máme změnu, ráda uvařím, půjdeme domů.“

Dívám se na ni a nejsem schopen slova. „Řekni mi, Jano, co neumíš?“

„Nudit se.“

„To jsi úplně stejná jako já. Slovo nudit se vůbec neznám.“

„Vidíte, pane řediteli, říkala jsem vám to, že se vrátí. Je do vás zamilovaná,“ zašeptala Jarmilka.

Opravdu, Jana se ukázala jako výborná kuchařka. Vynikající salát a italské těstoviny. Už si nepamatuji, zda jsme se milovali před večeří, v průběhu nebo po. Možná že třikrát. Ovšem do kuchyně byl vstup zakázán. Nezapomněla na kvalitní, tentokráte moravské, červené víno, všude zapálené svíčky. Připadal jsem si jako chlap, který přišel z práce domů. Toto přání má snad každý, bál jsem se na ně jenom pomyslet.

„Bylo to výborné, děkuji. Je to nebezpečné, začíná se mi to líbit.“

„Mně taky.“ Sedla si ke mně a něžně mě pohladila.

„Bohumírku, celý den jsem přemýšlela o včerejšku. Také vnímám, že ve společnosti není něco v pořádku. Popiš mi, prosím, jak se taková korupce realizuje v praxi.“

„Lásko, za osmnáct let po sametové revoluci se tak zdokonalila, že na první pohled není zjistitelná. Těžko se prokazuje. Už to dávno nejsou jednoduché bankovní a úvěrové podvody, tunelování fondů. Dnes se korupce organizuje na profesionálních základech prostřednictvím všehoschopných pachatelů. Většinou ji řídí bossové, kteří si rozdělili trh. Najdeme mezi nimi bývalé zaměstnance státní správy, představitele exekutivní a legislativní moci. Janičko, opravdu si přeješ povídat si na toto téma?“

„Ano.“

„Dobře, miláčku, odhalím ti několik základních způsobů korupce a její organizaci. To víš, alkohol a ženy rozvazují jazyk. Některé případy se dokonce dotýkaly mého podnikání. Já jsem do tohoto kolotoče peněz ale nikdy nenastoupil. Korupce vzniká tam, kde se přerozděluje rozpočet. Je to přímá úměra, čím víc se přerozděluje, tím víc je úředníků, a tím víc možností k finančním podvodům. Korupce není pouze o penězích, ale o jakékoliv formě získání nelegálního prospěchu. Pro tvoji informaci,náš trestní řád s těmito možnostmi počítá. Policie a státní zastupitelstva bohužel většinou trestají pouze pěšáky chycené při činu. Jsou jich plné věznice. Tito pachatelé trestných činů jsou většinou k nelegální činnosti přinuceni finanční situací, chtíčem po penězích nebo lichvou a následným vydíráním. Kdybych ti měl, miláčku, o všech možnostech vykládat, zabralo by to mnoho večerů.

Policie bohužel nemá zkušenosti s vedením účetnictví. Většinou je každá tato nelegální činnost o penězích. Přitom by stačila jednoduchá otázka: ,Máte automobil za pět milionů, dům za dvacet milionů, ukažte mi daňové přiznání, kde jste na to vzal.‘ Ještě jsem neviděl ani neslyšel, že by byl potrestán odnětím svobody některý boss, který tyto zločiny organizuje.Žijí si v pohádkovém blahobytu. Mají tolik peněz, že si mohou dovolit platit ty nejlepší právníky, mají systém, jak si získat na svoji stranu kohokoliv a cokoliv. Mají vliv, sílu a moc. Za peníze si koupí zástupce policie, soudu, i státních zastupitelstev. Každý máme svoji cenu. Klidně nechají ztratit celý soudní spis. Koupí si politika i doktora. Zkrátka mocpeněz. Tuto aroganci, pýchu a nadřazenost už neumí potrestat stát, ale pouze vyšší moc, například nevyléčitelná nemoc, což se v praxi taky stává. Bohatství se ale nesmí závidět schopným lidem, avšak požadavek státu na prokázání nabytí majetku a jeho zdanění je zcela legitimní a je to jediná správná cesta k omezení korupce. Podívej se například na „kolotočáře“. Dostala jsi někdy pokladní doklad na nějakou atrakci? Tak možná v Prátru ve Vídni. Na Matějské dostaneš tak maximálně žeton. Kolikrátza den se otočí? Tak se generují nezdaněné peníze. Takový typický příklad korupce je pronájem areálu Výstaviště v Holešovicích. Není žádná politická vůle to řešit. Podobně pronájem Žlutých lázní v Podolí. Podepsané smlouvy a dodatky k nim jsou neveřejné a nikdo je nemůže prověřit. Přitom by měly být veřejně dostupné. Kdyby byly v pořádku, oboustranně vyvážené, prošly by auditem, nebylo by se čeho bát. Jako třeba toho, že smlouva je uzavřená pro zadavatele, vlastníka, stát tak nevýhodně, že je již naplněn trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku a možná i jiných paragrafů trestního řádu. Jenom politická vůle tomu může zabránit. Zatím ale ve stávajících koalicích není. Ruka ruku myje. Stát je prostě nejhorší vlastník a správce. Měl by formou dražby všechno prodat. Ještě nebezpečnější korupce je ve formě vydírání. Média často přinášejí informace o náhlých změnách v chování politiků a funkcionářů. Mají strach, něčeho se bojí.“

„Čeho?“

„Nemohou říct. Vzpomeň si na poslance Kalvodu. Ten nechal na lavici i svoji oblíbenou dýmku, když náhle opustil parlament. Takových příběhů je spousta. Každý na někoho něco ví. Máme své slabiny, děti a manželky. Mafie mají obrovskou moc, jsou tvrdé a nesmlouvavé. Nedovedeš si představit, kolik je v České republice nevyřešených vražd. Za každou takovou kauzou hledej peníze a majetek. Ve věznicích jsou většinou bodyguardi, vymahači, kuplíři, distributoři drog. Žádní bossové. Je všeobecně známo, že nejvíc nelegálně vydělaných peněz se točí ve zbraních, prostituci a drogách. Zatím není politická vůle proti tomuto zločinu razantně zasáhnout. Bossové jsou vážení občané, velmi bohatí, většinou vlastníci kasin, hotelů, sázkových kanceláří. Mají mnoho vlivných přátel na nejvyšších postech státní moci. Když budeš pozorně číst denní tisk a sledovat televizní zpravodajství, sama pochopíš principy korupce. Je všude tam, kde existuje rozpočet. Ale není to jenom otázka státního rozpočtu. Existují tisíce podrozpočtů státních a polostátních organizací. Investigativní novináři se každý den zabývají předraženými zakázkami, zmanipulovanými výběrovými řízeními, nevýhodnými rozprodeji státního majetku, jeho pronájmy či správou. Méně se již zabývají finančními podvody, fiktivním marketingem, daňovými ráji či podvodným obchodováním s akciemi. K tomu můžeme přidat nelegální finanční zdroje z šedé ekonomiky, tzv. černé, nezdaněné peníze. Začíná to stánkovým prodejem a končí sázkovými kancelářemi a kasiny. Až, Janičko, navštívíš Matějskou pouť, tak sleduj jeden jediný den provoz autodromu. Kolik se prodá žetonů bez dokladů? Stovky, tisíce? To je základní princip vzniku nezdaněných příjmů, které jsou stavebním kamenem korupce a zločinu, například lichvy a následného vydírání. A jsme oklikou u pouliční kriminality, kterou vnímá již každý a státní správa s ní bojuje nerovný boj jako Don Quijote s větrnými mlýny. Dokud se nepodaří odstranit příčiny tohoto organizovaného zločinu, nikdy se nesníží pouliční trestná činnost. Nejhorší na tom je, moje milovaná Janičko, že tato zločinnost prorůstá do nejvyšších stupňů státní správy, a tím se ztrácí politická vůle ji řešit.“

„Bohumírku, už ti to říkám asi potřetí, je to hrůza, nechce se mi tady ani žít.“

„Lásko, mně taky ne. Musím dodělat nějaké věci, a pryč. Žít se dá všude. Na světě jsou opravdu krásná místa, kde tyto zločinecké manýry neexistují. Lásko, znám jich dost, rozhodně tam spolu odjedeme, to ti slibuji. Pouze neumím určit termín.“

„Bohumírku, ale když to budeme pořád odkládat, nemusíme odjet nikdy.“

„Nepůjdeme, lásko, domů? Milovat se, spinkat, na chvíli zapomenout. Většina lidí tak žije, uzavřená ve svém mikrosvětě.“

„Ne ne, dáme si ještě jednu skleničku. Prosím, pokračuj, mně se ještě nechce spát. Běhá mi mráz po těle, když tě poslouchám.“

„Pojď ke mně blíž, Jani. Rád hladím tvé vlasy, miluji tvoji vůni, smích, tvůj hlas. Úplně vše. Nádherně líbáš. Je mi moc dobře. Miluji tě, Janičko.“

„Já tebe taky.“

„Tak dobře, povím ti o nejrafinovanějších, těžko zjistitelných formách korupce. Podívej se například na firmu Metrostav. Kdo vlastní její akcie?“

„Nevím.“

„Vidíš, a to je ten problém. Akcie v hodnotě miliard a nikdo neví, kdo je vlastní. Ví to pouze úzký okruh zasvěcených lidí. Zákon umožňuje vlastnit akcie na majitele. Jak zajistíme pravidelný přísun státních zakázek takovéto akciové společnosti, která se transformovala většinou ze státní či polostátní organizace? Akcie se „doručí“ za symbolickou cenu politikům, funkcionářům, ale i zaměstnancům státní správy, kteří o zakázkách rozhodují. Fantastická korupce ve formě výplaty dividend, nákupu a prodeje akcií. Po půl roce jejich držení nepodléhají dani z příjmu. Vzpomínáš na příběh pohádkového zbohatnutí bývalého premiéra a ministra vnitra Stanislava Grosse? Byla to zákonná machinace s akciemi.

Janičko, lásko moje, opravdu znám mnoho lidí, kteří těmito obchody, v podstatě legálními, naprosto nelegálně zbohatli a bohatnou dále. Nic se s tím nedělá a dělat nebude.“

„To je strašné.“

„Ano, je to strašné. Společnost se čím dál tím víc rozděluje na chudé a bohaté. Společnost se bude radikalizovat. Hlasy voličů budou dostávat extremistické a nově vznikající politické strany, u kterých budou občané hledat nápravu a svoji budoucnost. Proto, lásko, pořád váhám s odjez dem do zahraničí. Docela rád bych u toho byl. Dal bych k dispozici svojeschopnosti, znalosti a zkušenosti nějaké konzervativní občanské straně mladých, nezkorumpovaných lidí. Když všichni odejdeme, kdo to tady změní?“

„Bohumírku, konečně ti rozumím a chápu tě. V podstatě s tebou musím souhlasit.“

„Miláčku, nebezpečnou korupci v oblasti legislativní moci můžeš pozorovat při schvalování různých zákonů Poslaneckou sněmovnou. Některé poslance ani neznáš, neprojevují se. Jsou ovlivňováni určitými zájmovými skupinami podnikatelů a lobbistů. Osobně jsem byl přítomen rozhovoru mezi takovouto skupinou a poslancem ohledně změny zákona o existenci bezcelních zón.

Janičko, za pár milionů byla jejich existence v parlamentu prodloužena o dva roky. Pro některé podnikatele to znamenalomiliardové zisky. Určitě znáš z médií tahanice kolem daňových zákonů, DPH či stravenek. Za vším hledej lidi a peníze. Peníze a majetek, osobní prospěch jsou motorem korupce. K tomu děravá legislativa a nevymahatelné právo a spravedlnost. Kdyby se pro začátek parlament naší země přestal zabývat hloupostmi, které občanovi nic nepřinesou, a začal opisovat zákony a normy fungujících demokratických států. Vždyť můžeme skoro vše převzít. Například anglosaské právo.“

„Lásko, zítra je sobota?“

„Ano, budeme spolu dva dny. Nevylezeme z postele. No jenom občas, musíme na procházku s Fidem. Tak dobrou noc.“

Dlouze, s pocitem lásky, jsme se políbili. Zachumlal jsem se k Janičce pod peřinu a usnul královským spánkem. Vnímal jsem její mladost, něžnost a pozitivní mysl. Bylo mi tak neskutečně dobře. Díky Janičce jsem se po dlouhých měsících zase dostal do rovnováhy duše a těla. Zase jsem začal mít sám sebe rád. Naladil jsem svoje myšlení na frekvenci pozitivní energie nekonečného vesmíru. Zase jsem byl schopen vizualizovat své myšlenky. Ze své zkušenosti dobře vím, že bez této pohody se člověku nic nedaří. Matně jsem si vzpomněl na častá nedorozumění a hádky s Lucií.

Kapitola 9. - Vzpomínky na začátky podnikání

„Dobré ráno, miláčku, co to tady tak voní?“

„Upekla jsem štrúdl.“

„A kde jsi vzala jablka?“

„Už jsem byla nakoupit.“

„Ty opice, vždyť je to koupený!“

„Já to fakt umím, ale tady nemám troubu.“

„Jani, já tě miluji, pojď ke mně. Co budeme dělat?“

„Válet se, odpočívat a ty mně budeš povídat.“

„Aha, já už jsem tě pochopil. Ty potom vydáš knihu a budeš bohatá.“

„Tak jo, vydáme ji spolu.“

„Stejně nemůžeme nic dělat. Já to nemám ráda, když menstruuji.“

„Já jsem na to úplně zapomněl. Promiň, jsi první žena, u které to nevím, a to mám nos číslo čtyři. Tak, lásko, dáme si kávu a budeme pokračovat.

„Bylo mně čtyřicet let. Byl jsem na vrcholu svého podnikatelského období, politice jsem se vyhýbal. Moji kamarádi ne. Dnes sedí v teple městských úřadů, magistrátu, také na Hradě, v parlamentu a senátu. Jiní kamarádi na ně napojení se válejí v blahobytu. Řídil jsem asi šest firem s celkovým obratem asi osm set milionů korun. Podnikal jsem v oblasti maloobchodu i velkoobchodu, přičemž jsem měl vlastní obchodní síť. Sortiment bílé techniky, počítačů a potravin, dále reality, správu nemovitostí, cestovní ruch, hotelnictví, čerpací stanice BDX a sport. Různorodá činnost. Dvanáct hodin práce denně.

Vidíš, moje krásná holčičko, kdybychom se potkali dříve, mohla jsi u mě být ředitelkou divize, padesát tisíc plat, služební auto.“

„Bohumírku, zastav. Byla jsem ještě dítě.“

„Promiň, neuvědomil jsem si, jak jsi nádherně mladá. Žil jsem si jako král. Postavil jsem na Břevnově dům, kde jsem instaloval vše, co jsem znal ze zahraničí. Vyhřívaný bazén, krb, kulečníkovou místnost, vinný sklep, zahradu, mnoho teras. Založili jsme s přáteli Spolek břevnovských podnikatelů. Začali jsme se podnikatelsky prosazovat na Praze 6. Obnovili jsme tradici břevnovského posvícení. Sedm let jsem byl se svými firmami hlavním sponzorem. Měl jsem obrovský bílý stan. Vždy s živou hudbou, barem a vynikajícím jídlem. Mezi hosty byla kompletní smetánka Prahy 6, 5, 13, 1, magistrátu i Hradu. Hostů jako třeba Koukal, Boček, Ruml, Klaus, Bratský, Milan Dvořák, Jan Bürgermeister, Filip Dvořák bylo mnoho. Obchodních partnerů stovky. Víš, Janičko, to posvícení vždy vycházelo na mé narozeniny. Každý rok končilo ohňostrojem za dvě stě tisíc korun. Velkolepé. Žádná korupce, žádné úplatky, podvody. Třeba starostu Prahy 6 pana Bočka jsem vzal na dovolenou do Thajska, na Haiti, nikdy nic neplatil a já jsem nic nechtěl. Jen tak, abych měl s kým hrát tenis.

Bylo to krásné období plné nekonečných možností. Na co jsem sáhl, se proměnilo v peníze, slávu, moc a vliv. Myslel jsem si, že to bylo období opravdových přátelství. Byl jsem neskutečně slepý. Nenaslouchal jsem. Vše, co jsem si přál, jsem měl. Bohatství, rodinu, přátele, vliv. Jak říkají dnes již bývalí „přátelé“, měl jsem dobře našlápnuto. Pozdě jsem pochopil, že jsem pouze dobře sloužil zájmům druhých. Díky těmto akcím, fotbalu a sponzorským aktivitám, se na mě nabalovali hochštapleři, pseudopřátelé, lidé bez páteře a skrupulí, kariéristé. Nebyl jsem pozorný, postupně jsem měl o vše přijít, takový byl plán.

Nepovedlo se to, Janičko, něco mně zůstalo, přežil jsem to. Jsem snad jediný podnikatel v Česku, který vrátil bankám všechny úvěry a přežil sedm let financování fotbalu Dukla Praha. Většina přátel, politiků a žen je vedle tebe, dokud něco máš. Vycucnou tě a už je neuvidíš, neznají se k tobě, mají jiné objekty zájmu. Vždy jde jenom o peníze a majetek. Kdyby policie nebyla hloupá a byl politický zájem, vše, i vraždy, by bylo možné dohledat v účetnictví. Jak to vlastně začalo. Pustil jsem si několik špatných lidí příliš blízko k sobě a oni začali ovlivňovat mé podnikatelské aktivity a zasahovat do mého soukromí. Tito lidé byli sice chudí, hloupí a prázdní, ale jejich hlad po penězích a majetku je hnal dopředu. Byli a jsou schopni udělat cokoliv pro své bohatství, vliv a moc. Lidé s panelákovým syndromem, kteří neměli vůbec nic, dnes mají miliardy. Měl jsem si na tyto lidi dát pozor, protože mají zvláštní způsob myšlení a dopředu je žene nekonečnáa zoufalá závist. Velmi rychle zjistili, že Bohumír se vždy rozdělí, pomůže, půjčí, seznámí, že neumí říct ne. Pád začíná vždy nenápadně.

„Jaňulinko, mám docela hlad, nepůjdem se najíst?“

„Dobrý nápad. Já se přebalím a půjdem do naší oblíbené restaurace.“

„Navrhuji vyzkoušet v blízkém okolí nějakou jinou. Trochu ten Karlín okoukneme.“

Vzali jsme Fida a v objetí jsme vyšli do ulic Karlína obhlédnout restaurace.

„Problémy mi... Jaňulo, ty jsi tak krásná, já se z tebe asi zblázním, podívej se, nemohu ani sedět.“

„Bohumírku, pojď blíž.“

„Počkej, počkej, vždyť jsme v restauraci.“

„Neboj se, nikdo nic neuvidí.“

Seděl jsem jako socha, krve by se ve mně nikdo nedořezal. Něžně mi ho pod stolem orálně vysála. Nikdo si ničeho nevšiml, sedla si, jako by se nic nestalo. Spermie zapila douškem vína.

„Musím ti, Bohumírku, říct, že jsem taky šíleně vzrušená, večer to už zkusíme. Jinak máš dobroučké semeno, dobrý zákusek.“

Vydechl jsem, zhluboka se nadechl a ověřil si, jestli žiji.

„Jani, tohle mi nemůžeš dělat!“

„Proč?“ zeptala se láskyplně.

„Nejsem na to zvyklý.“

„Tak si na to zvykni. Já tě miluji a nevím, proč bych se o tebe nepostarala, když to potřebuješ. Jak se na tebe dívám, ty mi to rozhodně oplatíš.“

„Tak to máš pravdu. I v tomto si budeme rozumět. Neuvěřitelné.“

Kapitola 10. - Fotbalový klub Dukla Praha

„Začalo to tím, že za mnou do kanceláře přišel tchán Košťál, bývalý voják. Oznámil mi, že je Dukla Praha, bývalý prvoligový a mezinárodně známý fotbalový klub, v absolutní nouzi. Já jsem již investoval nějaké miliony do nákupu fotbalistů. Dal jsem třeba pět milionů Čekanovi, aby mohl koupit Poborského z Českých Budějovic do Viktorie Žižkov. Při prohlídce areálu Juliska jsem si řekl, že by to mohl být dobrý byznys. Zajímavé pozemky. Navnadil jsem pár svých kamarádů a klub jsme koupili. Byl jsem většinový vlastník, prezident třetiligové Dukly Praha. Zaplatil jsem dluhy ve výši sedm milionů korun. Pro tvoji informaci, za tyhle peníze koupil Mach celou Spartu. Přál jsem si dělat fotbal poctivě, jako doposud všechno. Bavili jsme se fotbalem. Drahý špás, dva miliony měsíčně. Můj program byl na celý týden definitivně vyčerpán. Tenis, lov, fotbal, mariáš a práce bylo trochu moc. Přestával jsem mít přehled. Nestíhal jsem to. Čím dál víc se kradlo, podplácelo, ovlivňovala se výběrová řízení. Mnoho politiků a podnikatelů se chodilo na fotbal bavit, najíst, napít. Poznal jsem vlivné lidi a začal se kolem mě pohybovat zločin.“

„Úplatky ve fotbale?“

„Ano.“

„Pane prezidente, a jak to chcete dělat?“

„Poctivě!“

„Poctivě budou proti nám písknuty dvě penalty.“

„Co?“

„Jak jsem řekl, prohrajeme na penalty.“

„Nevěřil jsem vlastním uším. Byla to pravda. Jaňulo, větší humus jsem nezažil. Půl milionu bokem na zápas nic neznamenalo. Jinak tě čekal sešup. Na zápasy chodili starostové, politici, třeba Blažek, Koukal, Boček, bankéři Franc, Steinbroch. Věř mi, jednou si musíme prohlédnout fotografie.

Pochopil jsem, že nejde pouze o peníze, ale i o čest. Tehdy mi blesklo hlavou, že musím velmi rychle něco vymyslet, nebo to špatně dopadne. Můj cit a intuice mi říkaly, že jsem šlápl vedle. Do velkého kravského lejna. Poprvé se mě vážně a citelně dotkl zločin. Fotbalový svět má své vlastní zákony. Vlastně je to jedna velká mafie. Zde se točí a rozdělují stamiliony. Musím se ti, Jani, přiznat, že můj společník z Vídně pan Fischerlehner mě varoval, vždy byl proti koupi fotbalového klubu. Měl již své zkušenosti z Rakouska.“

„Miláčku, a co jsi vymyslel?“

„Měl jsem duchovního přítele Jirku Musila. Pracoval v oblasti investic v Raiffeisenbank. Poznal jsem ho na Václavském náměstí 43, když si eBanka pronajala u ACCT nebytové prostory. Zabezpečoval jejich rekonstrukci.“

„Jé, toho jsem potkala v Axe.“

„Ano. Jsme přátelé doposud. Pozval jsem ho na poradu. Vybrali jsme pouze dvě varianty. Za prvé: okamžitě zastavit výdaje, nepokračovat ve financování Dukly Praha, to by byl konec klubu. Ideální by bylo zajistit kupce a prodat celou akciovou společnost FC Dukla Praha, a. s. Za druhé: získat areál Juliska do dlouhodobého pronájmu na dvacet až třicet let nebo ho koupit. Janičko, bohužel ani jedna varianta nevyšla. Pan profesor Klaus, předseda Poslanecké sněmovny, předseda ODS, starosta městské části Praha 6 Petr Boček a předseda ODS na Praze 6 Honza Polák a já jsme byli příliš slabí proti ekonomickému náměstkovi ministra obrany Kalouska. Bojovali jsme s ním skoro dva roky. I když jsme si spolu tykali, nikdy nám nevyhověl. Dneska už vím proč. Do hry přicházel velký hráč, příbramský fotbalový boss Starka. Doporučil ho Steinbroch, bankéř České spořitelny. Mimo jiné úvěroval pana Čekana z Viktorie Žižkov. Starku podporoval starosta Příbrami za KDU pan Vacek, fotbalový fanda. Dobře připravený projekt finančního zruinování akcionářů FC Dukla Praha, a. s. Přinutit představenstvo k souhlasu se sloučením s druholigovou FC Příbram. Bezejmenným klubem bez historie. Ve druhém kroku měla být Dukla přesunuta do Příbrami a potom za pakatel koupena. Jako předseda představenstva a většinový vlastník jsem k tomu byl z důvodu blížícího se finančního kolapsu přinucen.

Toto období bylo opravdu krizové, ale na druhou stranu jsme si to užívali a poznal jsem mnoho nových a zajímavých lidí. Vrcholové politiky, podnikatele, lidi ze showbyznysu. Béma, Tomáše Duba, Rudolfa Blažka, Petra Bočka, Pavla Poláka, Rumla, Koukala, Klause, Kalouska, Vacka, Čermáka, dále Chvalovského, Gottwalda, Peltu, Junka, Horníka, Čekana, Pitra, Provoda, Košťála, ale taky Masopusta, Šmicra a mnoho dalších zajímavých lidí.

Janičko, miláčku, fotbal a hlavně první liga, Pohár UEFA, Liga mistrů je fenomén společenský, ale také žumpa na peníze. Aby bylo vůbec možné fotbal finančně uživit, často se perou uvnitř systému peníze. Vzácností nejsou ani úvěrové podvody. Je to nutnost. Kde jinak pořád brát peníze pro nenažrané fotbalisty a funkcionáře? Každý se drží svého koryta, dokud to jde. Bohužel celospolečenský jev. Město Příbram nabízelo ústy starosty Vacka nájem stadionu zdarma. Nevratnou dotaci na šest až deset milionů korun ročně. V první fázi jsem souhlasil se sloučením klubů a po dvou letech jsem přesunul fotbal do Příbrami. Pozitivní byla vysoká návštěvnost fotbalových fanoušků. V roce 2001 rozhodla valná hromada akciové společnosti FC Dukla Praha, a. s. o prodeji celého klubu panu Starkovi. Ke cti pana Starky patří to, že akcionáře vyplatil. Zůstal pouze dluh čtyřicet osm milionů korun, jak jinak, miláčku, u mě. Pohledávku za FC Příbram jsem odepsal v účetnictví Hotelu Axa, s. r. o., v roce 2006. Nejhorší na tom však bylo, že fotbal mě přivedl k lidem s pověstí zločinců. Opravdu jsem to intuitivně vnímal. Vlastně jsem byl rád, že jsem se fotbalu zbavil, a tím i lidí, kteří se kolem něho pohybovali. Slyšel jsem o stamilionových podvodech. I já jsem musel podepsat s předsedou dozorčí rady FC Dukla Praha, a. s. dlužní úpis, směnku napadesát milionů korun, aby se dluh vůči Hotelu Axa, s. r. o., mohl započíst, účetně vynulovat. K tomu jsem předplatil nájem luxusního bytu v ulici Na Poříčí na deset let pro příbramského fotbalového bosse Starku. Je to taková skrytá, nenásilná forma vydírání. Lásko, víš, jak se perou peníze ve fotbale? Jak bys mohla. Nenudím tě?“

„Ne ne, Bohumírku. Jen jsem se zamyslela. Když se mám angažovat v politice, tak bych to měla znát, rozumět tomu, jinak se proti tomu nedá bojovat.“

„Samozřejmě máš pravdu. Jakákoliv forma podnikání vytváří zisk tak vysoký, že už se těžko hledají náklady uvnitř subjektu k vyvedení zisku. Například služební cesty, benefity a podobně. Nedají se už ani zvyšovat náklady na propagaci a marketing, aby to na první pohled nebilo do očí kontrolory finančních úřadů. Přijde nabídka nějaké PR agentury na odfakturování nákladů. Neumíš si představit, kolik existuje možností fiktivní fakturace nákladů prostřednictvím třetích firem. Rozhodující otázkou zůstává efektivnost finanční transkce. Fotbalovému klubu zůstane z těchto transakcí tak maximálně dvacet až čtyřicet procent. Abys tomu rozuměla, tak jeden praktický příklad. Firma si dá na zápas přenášený televizí jednorázovou reklamu na stadion k rohovým praporkům tak, aby byla v televizi opravdu vidět. Hodnota je jeden milion korun. Fotbalový klub ale dostane v nejlepším případě čtyři sta tisíc korun. Logicky mu ty peníze chybí v pokladně. Vždy musí odvést DPH z celkové částky. Protože tyto peníze existují v účetnictví pouze na papíře, musí si klub zajistit jejich odfakturování na fiktivní firmu, firmu se sídlem v zahraničí, bílého koně. Vždy za to musí zaplatit provizi tak pět až deset procent. Většinou se odfakturovává do zemí daňových rájů, kde se nevede účetnictví a neplatí se daně. Znám několik takových bossů, kteří žijí z těchto provizí v pohádkovém bohatství. Jejich hlavní činností je cestování do exotických zemí, tenis a golf.“

„Bohumírku, to je na mě trochu složité!“

„Vidíš, lásko, jak tomu potom mají rozumět úředníci finančních úřadů a policie? V praxi je to ovšem velmi jednoduché. Bílý kůň je většinou nedohledatelný subjekt se sídlem v zahraničí nebo fyzická osoba, která již dávno nežije. Nemusí být ani zavražděna. Jsou to často lidé umírající v nemocnicích na nevyléčitelné nemoci. Firma se na ně převede a umírající člověk ještě naposledy vydělá pro rodinu nějaké peníze. Když má štěstí a je při vědomí. Toto financování klubů, vedle úvěrových a jiných podvodů, se realizuje hlavně u první a druhé ligy. Tam, kde je zájem sponzorů a televize. U nižších soutěží se to děje také, ale v žádném případě nejde o miliony. Proto je tam občas někdo odhalen a potrestán. No a jsme u úplatků rozhodčích a získávání různých výhod u fotbalových funkcionářů. Začíná to nenápadně, poskytováním zábavy a občerstvení na diskotékách a v různých erotických či nočních klubech. Není problém zajistit přítulné holčičky. Později se nároky zvyšují z obou stran. Čím větší ovlivňování zápasu, třeba písknutím penalty v posledních minutách zápasu, tím vyšší cena rozhodčího. Někdy to stojí pět set tisíc, ale i milion korun. A začíná to naostro, úplatky, vydírání, násilí různého rozsahu. Nejsou vyloučeny ani vraždy rozhodčích.“

„Bohumíre, normálně mi běhá mráz po zádech. To je strašný!“

„Rozhodně ano. Policie a státní moc jsou na tento organizovaný zločin krátcí. Mnoho případů zůstává nevyřešeno. Všichni se mi snažili vtlouci do hlavy, že to jinak prostě nejde. Je to hra o velké peníze. Když fotbalový fanoušek prochází turnikety fotbalového stadionu, tak si myslí, že zápas je ve stavu 0:0. Jak se mýlí, nemůže tušit. Nemluvě o sázení na výsledek zápasu nejen fotbalovými funkcionáři, ale i hráči. Znáš to pořekadlo: Chceš-li s vlky žít, musíš s nimi výt? Já jsem definitivně odmítl. Zbavil jsem se všeho, co jenom trochu souviselo s fotbalem. Myslel jsem si, že prodejem fotbalového klubu Starkovi pro mě vše skončilo. Jak velmi jsem se mýlil, ukázala budoucnost.“

„Bohumírku, někde jsem slyšela, že si Paroubek nějak rozumí s panem Košťálem, místopředsedou Českomoravského fotbalového svazu a sportovním ředitelem AC Sparta.“

„To víš, zase jde o velké peníze. Domlouvají se o výstavbě národního fotbalového stadionu na Spartě. Taková blbost. Někdy ti ukáži nový stadion postavený u Mnichova v Německu. Na Letné není dostatečný prostor. Z kolotoče fotbalového byznysu jsem vystoupil. Byl jsem krůček od bankrotu. Většina podnikatelů byla fotbalem zničena. Já jsem toto období přežil, ale ztráty byly obrovské. Musel jsem prodat majetky, firmy. S panem Pitrem a Provodem jsem podepsal smlouvu na prodej společnosti ACCT za čtyřicet šest milionů korun. Obchod zastřešoval za Factoring KB pan Jurečka. Odjel jsem se svými asistentkami a přítelkyní do Mexika oslavovat dobrý obchod.“

„Ty už, Bohumírku, všechny znám.“

„Já vím.“

„No a jak to dopadlo?“

„To víš, miliardáři nezaplatili. To je ale jiný příběh z natáčení. Podařilo se mi velké ztráty majetku uhradit, i všechny úvěry a úroky. Janičko, úroky jsem měl v rozsahu sedmnáct až třicet procent ročně. Tato skutečnost zničila mnoho schopných a poctivých podnikatelů. Prostě se takové úroky nedaly platit. Ztratil jsem mnoho přátel, politici se ode mne odtáhli. Už mě nepotřebovali, byl jsem finančně dokonale vyčerpán. Pravdou ale je, Janičko, že tuto obrovskou ztrátu peněz jsme si užívali.

Každý týden někde na fotbale. Vždy se našel důvod k oslavě. Jezdil jsem s mužstvem na každé zahraniční soustředění. Vždy mě doprovázela má dcera Martina. Byla mladá, pěkná. Pomáhala organizovat zahraniční soustředění, tlumočila do angličtiny. Vypadali jsme skoro jako milenci, ne jako otec a dcera. Jednou se mě dokonce Starka zeptal, jestli náhodou s Martinou něco nemám, že se ho na to ptají fotbalisti. Nevěděl jsem, jestli se mám smát, anebo zlobit. Taková blbost může napadnout opravdujenom fotbalisty. Uvědomil jsem si ale, že to tak navenek může vypadat a tento problém jsem okamžitě vyřešil. Začal jsem s sebou všude brát svoji doposud utajovanou milenku Hanu Dvořákovou a byl klid. Změny si skoro nikdo nevšimnul. Martinu to hodně mrzelo, protože pro ni cestování po světě s fotbalovým klubem skončilo. Asi mi to neodpustila dodnes.

Janičko, díky fotbalu jsem poznal celou řadu trenérů, jako například Škorpila, Kotrbu, Jarolíma, Csaplára, Chovance a další. Mnoho hráčů a také manažery Nehodu, Pasku, Skuhravého, Siegla, Lacinu, funkcionáře ČMFS Chvalovského, Mokrého, Košťála, Kubíčka, Macelu, Károlyiho, Junka, Hadrabu a další. Hlavní ekonomku pozdější Marily Příbram paní Kolářovou, kterou jsem obdivoval za to, jak zvládala fotbalový chaos v účetnictví. Byl to prostě jiný svět. Ztracených peněz rozhodně nelituji. Pravdou ovšem taky je, že ty ztracené a prohrané peníze by se mi nyní hodily. Ale tak jsem to přijal ve své mysli a už se k tomu nevracím. Přerušil jsem veškeré vztahy s Příbramí i s fotbalovým bossem Starkou. Vlastně se všemi, kteří se kolem fotbalu točili. Zůstaly jenom vzpomínky. Uzavřel jsem se do sebe a pomalu jsem začínal vizualizovat své představy o budoucnosti. Janičko, vždy, když jsem se dostal na dno, do pomyslného bahna, vždy jsem v sobě našel sílu a vůli začít znovu. Fotbalem to vše začalo, fotbalem to vše skončí. Lásko, miláčku, zůstaneme tady i na večeři, souhlasíš?“

„Já jsem tu spokojená, hlavně že jsme spolu. Dáme si vínko?“

„Proč ne, je sobota, můžeme se trochu rozšoupnout.“

Kapitola 11. - Správa nemovitostí, dobrý byznys

„Moje milovaná Janičko...“

„Ano, Bohumírku?“

„Budu pokračovat, když mně slíbíš, že dnes už pod stůl nepůjdeš.“

Vybuchla ve svůj typický, nádherně zvonivý smích. Slzy se jí změnily v řečiště a její chrpy se na mě zamilovaně dívaly.

„Ne, neboj se.“

„Já se, lásko, nebojím. Já jenom, že se to tady zaplňuje.“

„Aha, ne, fakt, věř mi.“

„Další oblastí s vysokým stupněm podvodů, korupce a zločinu je správa nemovitostí. Víš, Janičko, tvůj Bohumírek má celý život vztah k Rakousku a severní Itálii. Mám tam mnoho obchodních partnerů. V roce 1990 jsem nechal přeložit smlouvy o správě bytového a nebytového fondu a ve spolupráci se starostou městské části Praha 5 Syrovým a jeho náměstkem Kebrlem nechal připravit likvidaci komunistických OPBH. Bylo to těžké, byl jsem v této oblasti ale nejlepší. Postupně se přidávaly ostatní městské části Prahy. Rozdělil se bytový fond a první firmy, které v Praze zahájily správu, byly moje firma ACCT, Čamkova firma Centra a Správa budov – Kesselgruber. Já jsem se o tuto divizi moc nestaral, nezajímala mě, správu chtěli moji obchodní partneři z Vídně. Jenomže pan Fischerlehner neuměl česky a na úřadech se německy nemluvilo. Byla to má další hrubá chyba – v této divizi se točilo ročně přes sto milionů. O pohybu peněz rozhodoval ředitel této divize, ale já jsem jako jednatel nesl veškerou odpovědnost. Kdybych se této činnosti více věnoval, vedoucím pracovníkům sebral rozhodovací možnosti, dopadlo by v mém životě všechno jinak. Postupně jsem si všiml, že i v tomto segmentu jsou určité problémy. Janičko, když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. A potom ho zavřou do zlaté klece. Navštěvovali mě noví a noví podnikatelé, dodavatelé stavebních prací, údržby, úklidu, instalatéři, elektrikáři, výtaháři a mnoho dalších. Nabízeli podporu Dukly Praha, a. s. přímým sponzorováním nebo reklamou. Byl jsem rád. Každá koruna do fotbalu dobrá.“

„Ale co za to?“

„Nebudeš mi to věřit, zpočátku nic. To je ten problém. Myslíš si, že to pro tebe dělají z přátelství, z lásky k fotbalu. Víš, lásko, proč to dělali?“

„Asi tuším.“

„Ano, tušíš správně. V tichosti se pro mě stávali jako sponzoři nepostradatelní a já jsem je začal upřednostňovat při přidělování zakázek. O tom, jak se kšeftovalo a kšeftuje s byty, ti nebudu povídat. Na to se jednou zeptáme bývalého ředitele této divize pana Bačiny, to je samostatná kapitola. Budu ti povídat jenom o tom, co přímo souviselo se mnou. Potřebuji, abys o mně věděla co možná nejvíc, protože až tě vezmu do společnosti, začnou tě lidi obtěžovat a donášet ti. Začnou tě využívata zneužívat. Moje žena a děti byly vždy mojí slabinou. Není to jednoduché. Ani jedna moje žena ten tlak okolí nevydržela a vzdala to. Vnímám naši lásku, nepřeji si tě ztratit. To raději hned než později. Stejně se toho o mně dozvíš dost na internetu. Stačí jenom vyťukat moje jméno. Nestačím vše usměrňovat a dávat na pravou míru. Musím ti říct vše, rozhodneš se podle své vlastní vůle, ano?“

„Ano.“

Zhluboka jsem se nadechl. „Tak na štěstí, lásku, víru, bohatství a na nás,“ přiťukli jsme si červeným vínem.

„Jani, kde jsem skončil? Už vím. Trvalo mně pět let, než jsem pochopil systém zakázek ve správě nemovitostí. Ne proto, že máš vedle sebe hloupého chlapa, ale protože mě to nezajímalo, nic jsem nepotřeboval. Pouze jsem si všiml, že Čamek už nejezdí ve favoritu, ale v mercedesu. Můj zaměstnanec, ředitel, si koupil byt a audi a všichni byli nějak podezřele rychle bohatí. Pochopil jsem pozdě, že se narodila nová forma korupce, provize ze zakázek. Pět procent dávali dodavatelé do fotbalu,abych si toho nevšímal, a pět procent si vedení správy nemovitostí řádně dělilo mezi sebe a zástupce příslušných městských částí Prahy. Tak to fungovalo u městských částí Prahy 5, 1, 6 a 13, tam moje společnosti, a hlavně Čamkova Centra, spravovaly obecní majetek. Všichni královsky bohatli a já jsem byl pořád chudší a chudší. Všechny peníze šly do fotbalu. Každá deregulace nájmu znamenala další zvýšení zisku plynoucí z provizí dodavatelů zadavatelům. Janičko, abys rozuměla, mluvím o milionech.“

„No a jak to dopadlo?“

„Nechtěl jsem o tom vůbec vědět, dělal jsem, že to nevidím. Byl jsem dost bohatý, nezáviděl jsem. Problém nastal, když se hladovost zástupců městských částí Prahy začala zvyšovat. Vadilo jim, že dodavatelé část provizí dávají na fotbal. Začali Duklu Praha nenávidět, postupně mě ničit. Chtěli víc a víc peněz. Nestačilo jim pět procent, chtěli deset, a hned. Noví zastupitelé se volí jednou za čtyři roky, a co kdyby přišli o svůj výnosný obchod? Nenechal jsem se do tohoto kolotoče peněz zatáhnout a jak to dopadlo... Když jsem zjistil, že jenom moje firma odevzdává hotově, bez dokladu nejmenovanému starostovi městské části Prahy miliony ročně, šel jsem do kolen. Měl jsem jenom dvě možnosti, nahlásit to na policii, anebo se firmy zbavit. Co myslíš, že jsem udělal?“

„Už tě trochu znám. Policii nedůvěřuješ, také nemáš rád zbytečné problémy, že? Začal jsi prodávat.“

„Ano, pochopil jsem, že když to neudělám, dostanu postupně výpověď ze smluv o správě majetku. První výpověď přišla firmě Intergate na Praze 6. Ta moje zamilovaná pražská část, do které jsem investoval desítky milionů korun, mi dala výpověď. Víš, kdo ji podepsal? Nový starosta městské části Praha 6 pan Pavel Bém. Nepomohlo mi ani to, že celá Praha 6 se chodila bavit na fotbal, pít drahý alkohol, jíst zvěřinové speciality, samozřejmě zadarmo. Moje firmy byly mnoho let hlavním sponzorem břevnovských posvícení. Starostu městské části Praha 6 pana Petra Bočka jsem bral i s jeho dcerou Sárou s sebou na luxusní dovolené do Karibiku, Thajska. Prostě přijde nový starosta a nic neplatí. Zásluhy jsou zapomenuty. Každý se stará o sebe a své kamarády. Hlavně aby z toho něco bylo. Mohl bych ti, Janičko, vyprávět o machinacích, které se děly kolem prodeje hotelu Praha. Byl jsem tak znechucen, že si to ani neumíš představit.

Je mnoho vlivných lidí a skupin, které rozhodují, aniž by je veřejnost znala. Velmi dobře si chrání svoji identitu. Jsou to většinou lidé, kteří mají vliv a moc z titulu své funkce, ředitelé majetkových odborů a podobní. To je ale zase jiný příběh. Do FC Dukla Praha, a. s., nedala městská část Praha 6 ani korunu. Zástupci radnice se ale v hojném počtu chodili na Julisku dobře bavit na můj účet. Odměnou mi byla výpověď ze správy nemovitostí. To víš, hra o miliony.

Všude mě začal vytlačovat Michal Čamek a jeho firma Centra. Moji kamarádi přešli bez skrupulí k této firmě. Z hlediska zajištění zakázek pro jejich dodavatelské firmy tomu rozumím, ale přátelství přece nemůže stát na penězích. Nerozuměl jsem tomu. Já bych to nikdy neudělal. Musím se s tím smířit, že peníze mění charakter. K této firmě začali přecházet i moji vlastní zaměstnanci. Snižoval se mi obrat, zisk. Již jsem nemohl vše tak velkoryse sponzorovat. Ztrácel jsem nejenom přátele a politiky, ale také vliv. Peníze mají opravdu moc. Prostě na lidi působí. Fascinují je. Pochopil jsem, že v kolotoči veřejných zakázek zůstávají ti, kteří platí.

Abych zabránil monopolu společnosti Centra, rozhodl jsem se společnost Intergate prodat hluboko pod cenou a na splátky svému řediteli Jindřichovi Kebrlemu. Ano, Janičko, ze dne na den jsem z něho udělal milionáře. Pan Kebrle byl bývalý místostarosta městské části Praha 5. Když odešel starosta Syrový, byl vyhozen i Kebrle. Bylo mi ho líto, tak jsem z něho udělal ředitele společnosti Intergate. Vydržel tam dlouhá léta, protože řádně a správně odevzdával desátky ze všech zakázek politickým představitelům městských částí. O tom by mohl dlouze povídat Petr Kužel, šéf obchodní komory. Pro tvoji informaci, název společnosti jsme vymysleli hned po sametové revoluci se Sašou Vondrou, bohužel se s ním už dnes nestýkám. Důvodem prodeje mé oblíbené firmy nebyli pouze vzrůstající finanční požadavky politiků, ale také osobní důvody. Potřeboval jsem kanceláře společnosti pro byt mé budoucí manželky Hany Dvořákové. O tom ale později.

Lásko, uděláme si malou přestávku. Mám chuť na cohibu, mohu?“

„Můžeš.“

„Janičko, za chvíli ti začnu povídat o nejbolestivějším období svého života. Mám totiž krásnou čtyřletou holčičku Aničku. Již tři roky jsem rozvedený.“

„To už vím, máš její fotku? Opravdu pěkná holčička.“

„Ano, mám ji rád. Snažím se ji každých čtrnáct dní vzít na víkend. Když mi ji Hana vydá a nevymyslí si nějaký důvod, proč to nejde, tak ji příští týden uvidíš. Platím na ni měsíčně dvacet tisíc korun. Přispívám na dovolené a jejich životní úroveň tak ještě sto tisíc ročně.“

„Tedy, ty jsi ale táta.“

„Víš, Janičko, já se vždy starám o své děti a jejich matky. Je to pro mě zcela přirozená záležitost.“

„Tak říkáš, že ji příští týden uvidím?“

„Ano, když mě do té doby neopustíš.“

„Miláčku, Bohumírku, neopustím. Miluji tě čím dál víc.“

„Tak na to si musíme dát panáka.“

„Pane vrchní, prosím, dvakrát hennessy.“

„Lásko, děkuji ti, to nejdůležitější o mně nyní víš. Tak ještě jednou na zdraví, na nás.“

Kapitola 12. - Rozpad manželství a počátek nového vztahu

„Byl jsem tak neskutečně mladý, celý svět mi ležel u nohou. Postavil jsem hotel, domy, koupil byty, zasadil stromy, sponzoroval nemocnice a politiky. Bydlel jsem ve velkém domě na Břevnově. Prostě šťastný muž. Ale zase, plíživý problém. Majetek, peníze a úspěch odcizuje lásku, vztah. Byl jsem více v práci, ve společnosti, na lovu než doma. Nicole mně vyrostla a já si toho ani nevšimnul. Dnes je jí devatenáct let. Žena nepracovala a starala se o domácnost. Sex byl ojedinělý, nucený, bez vášně. Vlastně vztah založený na majetku. Čím dál více jsem si vymýšlel důvody, abych mohl zůstávat někde jinde. Ženě to asi vadilo, ale nezasáhla. Zpočátku mi stačil lov a koníčky. Měla vše, co potřebovala, starala se o dceru, tolerovala mi společnost, kamarády. Vždy mě řádně vypravila. Byl jsem psychicky připraven na milenku. Nepřál jsem si to, jsem rodinný typ. Začínal jsem mít velmi často sexuální sny, nikoli však o své vlastní ženě. V této situaci toho bylo opět dokonale využito.“

Telefon:

„Tady místostarosta Prahy 13 Dvořák Milan. Dobrý den.“

„Dobrý.“

„Vy mě neznáte, ale já vás ano. Vaše firma Intergate spravuje obecní majetek městské části Praha 13.“

„Asi ano, zavolejte si pana ředitele Kebrleho.“

„Ne, vy mi nerozumíte, pane řediteli, nic pracovně nepotřebuji.“

„Tak prosím.“

„Víte, mám dceru Hanu, má prázdniny a potřeboval bych pro ni nějakou brigádu s využitím angličtiny.“

„Aha, už rozumím. Tak ji pošlete za ředitelkou hotelu Langrovou, já jí zavolám, bude pracovat na recepci.“

„Bylo to pro mě vyřízeno. Měl jsem svých starostí dost. Měli ale dokonalý plán. Jani, nebudeš tomu věřit, ale byl jsem od několika přátel varován. Třeba od Michala Malíka, Jardy Ziky. V té době jsem měl kanceláře v sedmém poschodí hotelu Axa. Opravdu, Jani, na úrovni. Vybavené nábytkem rakouské firmy Bene. Každý den jsem dojížděl autem z Ladronky do hotelu. Až to začalo.“

„Dobrý den, pane řediteli.“

„Dobrý den.“

„Máte tu noviny.“

„Děkuji.“

„Nějakou poštu.“

„Pošlete ji nahoru.“ Ani jsem nezvedl oči.

„Haló, prosím, mám vyřídit pozdrav od táty. Jsem Hana Dvořáková.“

Hned jsem si to neuvědomil. Konečně jsem byl chycen na háček.

„Vy jste tu nová?“

„Jenom na brigádě.“

„Tak ať se vám tu líbí. A kdo je s vámi ve službě?“

„Pan Šmíd, odskočil si na toaletu.“

„Byla sexy oblečená, vysoká, blonďatá, vyzývavá, mladá a svým způsobem hezká. Tím to pro mě skončilo, byla viditelně naštvaná. Nevěnoval jsem jí další pozornost.

Přišel rychle říjen roku 1998. Břevnovské posvícení, příprava oslav, jako každý rok v den mých narozenin. Itinerář a seznam hostů jsem nikdy nekontroloval. Ředitelé firem, divizí a fotbalu měli v pozvánkách volnost. Bylo to každý rok velkolepé. Nicole bylo sedm roků. Janičko, nedovedeš si představit, kolik oficiálních a neoficiálních hostů se přišlo pobavit, najíst, napít, ale také jenom pozdravit. Nebyli všichni stejní. Jednou ti ukáži fotografie. Velkým překvapením bylo, že přišel i Klaus, Koukal, Ruml a mnoho dalších politických velikánů. Bohužel už také zástupci Příbramska, v čele se starostou Vackem, ale také celá Dvořákova rodina. Milan, Milena, Hana a jejich rodinní přátelé Krajíčkovi. Ano, COM – TIP, ta proslulá firma, která ovlivňovala zakázky na Ministerstvu obrany. Já si myslím, že její korupční rozsah je mnohem širší. Stačí se podívat, jak si Václav Krajíček žije. Myslím, že si koupil i novou jachtu na moři.

Jani, já jsem měl samozřejmě svoji manželku Zuzanu, dceru Nicolku, sourozence, děti Yvetu a Martinu, ty už znáš. Rodiče a mnoho příbuzných. Ve večerních hodinách, tím myslím v čase po oficiálním ukončení řevnovského posvícení, to je vždy po velkolepém ohňostroji, začala moje soukromá narozeninová párty. Autodrom byl k dispozici jen pro nás. Oslavoval jsem se světskými, žádné problémy jsem s nimi nikdy neměl. Nájemné za atrakce zaplatili vždy bez problémů. Tak tři sta až tři sta padesát tisíc korun bez dokladu, na dřevo. Bohatě to stačilo na úhradu našich nákladů. Vidíš, tak se dělají černé peníze u kolotočářů, a to za pouhé dva dny! Dvořákovi i Krajíčkovi zůstali. Moje žena Zuzana byla otrávená a chtěla jít domů. Odešla s Nicolkou a já zůstal. Hrubá chyba. Ale aspoň jsem slyšel, jak se vydělávají peníze, nerozuměl jsem. Poznal jsem to až za dva roky.“

„Počkej, Bohumíre, teď jsi to nějak uřízl,“ řekla Jana.

„Jani, popíjelo se a asi kolem půlnoci začala Hana intenzivně plakat a odešla ven za stanu. Já blbec jsem se šel podívat, co se děje. Vrhla se mi kolem krku, vnímal jsem její tělo, prsa, vše. Důvodem byla esemeska, že se při autonehodě právě zabil její kluk. Já jsem byl údajně jediný, který si jejího smutku všiml. Přijal jsem úkol utěšitele a o mojí další budoucnosti bylo rozhodnuto. Má žena nemohla ve čtyřiceti letech konkurovat osmnáctileté holce. Z utěšování se postupně vytvořil milenecký vztah, a to za silné podpory Haniných rodičů. Její matka a má budoucí tchyně byla o čtyři roky mladší než já.

Vidíš, má krásná lásko, tak to v životě chodí. Nikdy bych nevěřil, že se to může stát. Kdybych to naplánoval, nepodařilo by se to. Je to osud. Začali jsme se scházet za zády mé manželky Zuzany. Můj advokát připravil pro Hanu partnerskou smlouvu. Po dobu čtyř let mi bude dělat společnost. Bude mě doprovázet dle mých požadavků a podle potřeb a možností mně bude sexuálně k dispozici. Měsíčně dostane mzdu třicet tisíc korun, služební auto značky Golf a mobil. Po ukončení smlouvy a při dodržení smluvních podmínek dostane Hana byt o výměře šedesát metrů čtverečních nebo peníze v hodnotě tohoto bytu. Auto a mobil jízůstanou taky. Trochu to trvalo, ale Hana smlouvu přijala a podepsala ji.

Měla z toho legraci, že je to jak ze špatného amerického filmu. Já jsem to ale myslel vážně. Byl jsem ženatý, měl jsem malou dceru Nicol a společný majetek. Rozhodně jsem neměl v úmyslu ve svém životě něco měnit. Smlouva byla na období let 2000–2004. Hledal jsem pouze to, co mi nemohla dát vlastní žena. Neustálé hledání dočasných milenek mě nebavilo a neměl jsem na to ani čas. Stačila mi jedna na smlouvu. Samozřejmě že smlouva byla velmi podrobná, bohužel ale neřešila případné otěhotnění Hany. Manželka Zuzana se to samozřejmě od dobrých lidí dozvěděla, avšak tolerovala mi to. Myslela si zcela správně, že je to chvilková záležitost, pobláznění postaršího muže mladší holkou. Věřila, že se vrátím k rodině. Nic, kromě sexu, mi tam přece nechybělo. Tak to fungovalo skoro rok. Opravdu jsem neměl v úmyslu se rozvádět. Byl to především sexuální chtíč z mé strany. Hana to moc neprožívala. Přivést ji k orgasmu bylo vždy velmi náročné a vyžadovalo to velké úsilí. Sexuální zážitky s Hanou v tomto období rozhodně nestojí za komentování. Dvě příhody ti, Janičko, ale přece jenom povím. Napijeme se?“

„Bohumírku, když tě tak poslouchám, asi bys tu knihu měl napsat.“

„Jani, na to se chystám už mnoho let. Vždycky si najdu nějaký důvod k odkladu. Slibuji ti, že ji jednou napíši, ty budeš stát vedle mě a pomůžeš mi. Vím, že bez tebe bych to nedokázal. Tak, miláčku, budeme pokračovat, anebo raději půjdeme domů?“

„Bohumírku, miláčku, nemáme žádný domov. Každý bydlíme jinde.“

„Promiň, zapomněl jsem. Zítra je neděle, můžeme dlouho spát, milovat se...“

„Jenom na to pomyslím a mám husí kůži.“

„Vidím to na tobě, vzrušuje mě to na dálku. Ach jo.“

„Pomilujeme se a můžeme pokračovat v povídání doma. Pokračovat v tvých vzpomínkách.“

„Tak jo. Začínám mít problém.“

„Jaký?“

„Cítím, že se měním.“

„Jak?“

„No je mi s tebou tak nějak krásně.“

„Mně taky. Miluji tě.“

„Já tebe taky. Pane vrchní, zaplatím.“

„Bohumírku, netušila jsem, že tvá bývalá žena Hana s tebou původně byla jako milenka na smlouvu.“

„Ano, četl jsem o tom v nějaké knize, kdy měl bohatý muž podobný problém. On dočasně potřeboval prezentovat, že má ženu. Bylo to přání jeho umírajícího otce. Čas se ale neustále prodlužoval, až se do sebe zamilovali. Muž přesto trval na dodržení smlouvy. Jak to dopadlo, ti ovšem říkat nebudu. Snad někdy jindy. Mohu ti, Janičko, říct, že zpočátku to fungovalo opravdu bezproblémově. Byl jsem na sebe pyšný, jak jsem to pěkně vymyslel.“

„Bohumírku, my spolu ale žádnou smlouvu podepisovat nebudeme. Nejsem s tebou pro peníze. Miluji tě. Přeji si jenom tebe. Umím se o sebe postarat sama.“

Kapitola 13. - Podnikání v Chorvatsku

„Byl to opravdu milenecký vztah založený na mé potřebě sexu, který jsem bohužel doma se Zuzanou neměl. Po narození Nicoly o něj přestala mít zájem. Že prý se to stává. Říkal jsem si, že je to pouze na čtyři roky a pak se uvidí. Po práci jsem se vždy vracel domů na Ladronku. Považoval jsem tyto sexuální schůzky opravdu za zábavu a zpestření života s mladou holkou. Že Hana má v hlavě jiné plány, jsem si nepřipouštěl. Máme přece smlouvu. Scházeli jsme se tajně. Přespávali jsme v různých hotýlcích v okolí Prahy nebo jsme se milovali přímo v autě. V mercedesu bylo vždy dost místa. Sex s Hanou byl zajímavý, zvláštní, neobvyklý. V myšlenkách mi zůstala jedna vzpomínka na milování v autě. Vždy se nám okna zapařila tak, že nebylo vidět ven.

Vnímal jsem tu obrovskou energii, kterou lidská těla při správném milování a orgasmu vyzařují. S Hanou jsem pochopil, že sex uvolňuje do prostoru nahromaděnou energii v lidské mysli. Uvolňuje duševní a fyzické napětí. Orgasmus odstraňuje stres. Proto má asi každý podnikatel, kterého znám, tajné mladé milenky. Hana vyžadovala docela dlouhou předehru a dráždění poštěváčku jazykem. Někdy mě to nebavilo. Připadal jsem si jako papoušek s podříznutým jazykem, aby se mu lépe lízalo, omlouvám se, mluvilo. Dlouho jsem na ni musel čekat. Musel jsem si dát opravdu hodně záležet, aby dosáhla orgasmu. Pro normálního, nezkušeného mladíka opravdu obtížná věc. Tento milenecký vztah jsem časově přestával zvládat. Hana byla čím dál tím náročnější. Začal jsem ji tajně brát na rodinné dovolené se Zuzanou a Nicolkou. Již v roce 1998 jsem vlastnil motorovou loď Arriva americké výroby. Velmi pěkná a rychlá. Normálně jsem ji kotvil na Slapech. Měl jsem povolení jízd po celé vodní nádrži. Prostě velká frajeřina. Na jeden měsíc jsem si ji převážel na podvozku do Chorvatska, do mariny Vodice. Cesta dlouhá tisíc kilometrů byla s takovýmto nákladem velmi obtížná. Ve Vodici jsem se seznámil se Zlatkem Budinem, který měl za manželku Češku a domluvil mi parkování lodě u pěší zóny před restaurací jeho přítele Boyse. Asi dvakrát jsem tam trávil léto se svojí rodinou. Nicolka byla ještě malá holčička. Protože jsem nevěděl, co s penězma, domluvil jsem se s Budinem, že přikoupím nějakou větší starší loď a on, protože žije a bydlí v Chorvatsku, se mi bude o lodě starat. Bylo to dobře vymyšlené. Mělo to fungovat jako letní sídlo podnikatele Bohumíra Ďurička. V roce 1999 jsem koupil od Chorvata, známého Budina, starší, ale krásnou, romantickou loď Princess 42 Flybridge. Náklady na provoz byly obrovské. Zlatko Budin mi navrhl, že když nebudu na moři já, mohly by se lodě charterovat. Nápad se mi líbil. Zlatka Budina jsem zaměstnal jako správce mých lodí a k tomuto účelu jsme vyřídili potřebné doklady k podnikání.

Bylo to úžasné období. Vše se dařilo, svět mi ležel u nohou. Milan Dvořák mě požádal, jestli bych Hanu o prázdninách nezaměstnal na moři jako hostesku. Že prý vzduch a moře jí pomáhají léčit astma či alergii. Vše mi hrálo do not. Líp se to nedalo naplánovat. Dlouho jsem přemýšlel, jak tam Hanu dostat. Neuměl jsem si představit dovolenou, měsíc na moři se Zuzanou, bez sexu. Honění a sebeuspokojování mě fakt nebaví. Hana odjela na moře pracovat jako hosteska, musela se s Budinem o lodě také starat. Přece jenom šlo také o obchod. Já jsem přijel s celou rodinou a svými rodiči na celý srpen. Dovolená snů mohla začít. Když manželka Zuzana uviděla na lodi Hanu, nezakryla překvapení a zklamání. Možná kdyby ihned zakročila, mohlo vše dopadnout jinak. My jsme spali v apartmánu Boyse, hned na pěší zóně. V noci jsem se chodil tajně milovat s Hanou na loď, která kotvila v přístavu. Začínal jsem být outo mladou dívkou poblázněn. Přestal jsem situaci reálně vyhodnocovat.

Bylo pouze otázkou času, kdy to praskne. Skandál byl na obzoru. Vyjeli jsme si na výlet. V marině na ostrově Zarin jsme se rozhodli poobědvat. Moji rodiče, Zuzana i dcera měli velký hlad, a tak spěchali na oběd do restaurace v přístavu. Já jsem se zdržel na lodi, myslím, že jsem doplňoval pitnou vodu. Nějaký důvod bych si určitě našel. Všiml jsem si Hany, jak v kuchyňce myje nádobí nahoře bez. Mé vzrušení se nedalo nevidět.“

„To znám, Bohumírku,“ řekla Janička.

„Já vím, promiň, povídám ti příběh, nemohu to vynechat. Odpustíš mi? Bylo to tak dávno. Sešel jsem dolů. Hana měla na sobě pouze zástěrku bez kalhotek. Viděla moje vztyčené mužství. Nic neříkala, čekala, jak to dopadne. Příliš nervózně myla jeden talíř pořád dokola. Byla mimořádně připravená. To asi ta atmosféra, jachta, moře, vzduch, dobré pití. Se zasunutím jsem neměl žádné potíže. Tichounce zasténala. Dodnes nevím, jestli upřímně. Udělal jsem ji ve stoje zezadu. S opravdovým orgasmem. Ještě spolu spojeni jsme se dívali na moji rodinku, jak si objednává něco k jídlu. Já jsem v tomto okamžiku na jídlo nemyslel.“

„Hano, takovou tě neznám.“

„To bylo jenom pro tebe. Bonus ke smlouvě.“

„Ironicky se pousmála. Všemi smysly jsem vnímal její mladost a dlouhé nohy. Intuitivně jsem cítil, že jsem definitivně lapen. Bohumírkovi budou brzy přistřihnuta křidélka. Po měsíci zoufalství jsem odjel s rodinou do Prahy. Cesta dlouhá, smutná, beze slov. Ačkoliv finanční výsledek nebyl nijak veselý, ztrátu jsem neměl. Rozhodl jsem se příští rok toto podnikání zopakovat, ale již po dobu celé sezóny.

Janičko, dva roky jsem takto kovbojsky provozoval chartery v Chorvatsku. O vše se mi staral Zlatko Budin s manželkou Datkou. Na moře se mnou již Zuzana s Nicolkou nejezdily. Už mi to moc nevadilo. Měl jsem tam Hanu a mnoho přátel. Janičko, nyní ti budu povídat o jednotlivých příbězích z tohoto období, které mi zůstaly v mé mysli. Rád na ně vzpomínám. Nemají žádnou časovou návaznost. Tak to prostě na moři chodilo až do roku 2003, kdy Hana Dvořáková neočekávaně otěhotněla. Zlatko Budin s manželkou a Hanou si museli opravdu užívat léta. Vlastně si v mé nepřítomnosti mohl hrát na vlastníka. Kolik udělal charterů na sebe a kolikrát půjčil loď svým kamarádům, to už nikdo nezjistí. Když jsem na moře přijel já, užívali jsme si. Peníze neznamenaly vůbec nic. Konaly se často divoké párty s kamarády a hosteskami. Poznal jsem mnoho nových přátel. Skoro v každém přístavu a marině někoho znám. Všichni jsme to považovali za normální, absolutně nezávaznou zábavu námořníků, kamarádů a hostů. Čím dál častěji jsem na moři začal potkávat lodě s českými vlajkami. Většinou pronajaté plachetnice značky Bavaria, ale i nové motorové jachty českých zbohatlíků.

Jeden krásný sluneční den jsem se potkal v marině Vodice s přáteli, námořníky z Prahy. Věděl jsem, že v partě jezdí na moře každý rok. Miloš Grygar je výborný kapitán. Jeho posádka Petr Kužel, Václav Krajíček a další, mně moc dobře známí. Večer jsme vyrazili za neřízenou pijatikou námořníků do vodických barů. Skončili jsme u Boyse. Ve vysokém stupni opilosti se páni námořníci začali domlouvat na sexuálních hrátkách s Hanou. Nevím, jestli na to byla zvyklá, ale plánovali, že si všichni užijeme. Mě nevynechaje. „Vždyť je to jenom hosteska na moři a s tím musí vlastně počítat.“ Ono to tak normálně opravdu chodí. Možná by si užila i Hana. Ach ten alkohol. To už jsem prostě nemohl dovolit. Osudová chyba. Vstal jsem a řekl: ,Páni námořníci, ne že bych vám to nepřál, ale už to není možné. Hana je již delší dobu moje holka, není to žádná hosteska ani kurva pro každýho.‘

Tak a bylo to venku. Hanu jsem před hromadným sexem ochránil, ale taky si zavařil na dlouhá léta dopředu. Z tajné milenky se stala oficiální záležitost. Nikdy se nedozvím, jestli to byla spontánní akce, nebo dobře připravená provokace, poněvadž všichni byli dobrými přáteli pana místostarosty Milana Dvořáka. Náš vztah přestal být tajemstvím. Haně to viditelně nevadilo a Dvořákovi nebyli proti. Chudák moje žena Zuzana a moje milovaná dcera Nicole. Bylo mi úplně jasný, že jí tuto informaciještě za tepla přinesou moji dobří kamarádi nebo se o to postarají přímo nejbližší. Zuzaně a Nicolce bych se za to chtěl omluvit. Lituji toho. Nemělo se to nikdy stát. Mnou zvolená cesta změnila můj život o sto osmdesát stupňů. Přemýšlel jsem, jak to vyřešit, rozhodně jsem se rozvádět nemínil. Zvolil jsem taktiku mrtvého brouka. Choval jsem se, jako kdyby se nic nestalo. Život přece půjde dál."

„Vzpomínám si ještě na jeden příběh z natáčení, velmi úsměvná záležitost. Sešly jsme se na moři posádky tří lodí. Bylo to vlastně naposled, co se mnou byly Zuzana s Nicolkou. Ačkoliv se to zdá nemožné, měl jsem na lodi jeden týden i rodiče Hany. Přijeli zkontrolovat průběh její prázdninové brigády. Všichni jsme se vypravili na Kornaty na ostrov Opat k Matteovi. Dobře jsem ho znal z dřívějška. Budin zajistil domácí živou hudbu a já jsem objednal pečeného berana na roštu. Bylo nás snad dvacet. Obsadili jsme ještě původní, typickou starou kamennou restauraci a hodování mohlo začít. Domácí kuchyně, ryby, langusty, víno a travarica. Hodokvasy. K tomu nám hráli a zpívali zamilované dalmácké písně. Nádherný večer na terase. Hvězdy se odrážely v tmavé hladině moře, obzor byl jasně čitelný v prostoru. Rozhodl jsem se, že tak krásný večer vyžaduje také doutníky. Ty jsem ale ponechal na Arrivě. Nechal jsem společnost v bujaré zábavě a odešel jsem pro ně na loď. Dostal jsem první boží varování. Samozřejmě jsem už měl také něco vypito. Když jsem v radostné náladě a v euforii skočil na příď lodi, uklouzl jsem na vlhké palubě a spadl do moře.

Víš, Janičko, to se prostě na moři občas stane. Po setmění většinou spadne silná rosa a povrch lodi je pak velmi vlhký, proto se většinou nedá spát venku pod hvězdami bez plachty. Loď se vždy houpe. Když se tyto skutečnosti sejdou, lehce ztratíš balanc. Až se mnou budeš na moři, pamatuj si, na loď se nikdy neskáče a vždy se nastupuje bez bot. Spadl jsem do moře, měl jsem štěstí, nezranil jsem se. Když jsem byl pod vodou, všiml jsem si u mola docela velké chobotnice. Projevila se moje lovecká vášeň. Omotal jsem si jedno chapadlo kolem ruky a snažil se ji vytáhnout z její skrýše. Nechtěla se pustit a na oplátku se přisála k mé ruce. Byl jsem v pasti. Nůž jsem u sebe samozřejmě neměl. Boj byl dopředu ztracený. Když mně docházel vzduch a já se pomalu loučil se životem, přispěchal mi na pomoc Petr Kužel. Viděl mě, jak jsem spadl do moře, a bylo mu divné, kde tak dlouho jsem. Šel se podívat, a to mi zachránilo život. Vzal rybářský trojzubec a chobotnici propíchl. Konečně jsem se mohl nadechnout. Bylo to opravdu v posledním okamžiku. Moc mu za to děkuji.

Vrátili jsme se do bujaré společnosti, nikdo si ničeho nevšiml. Takto, Janičko, bez povšimnutí, zbytečně umírají lidé. Od té doby posádku pořád hlídám a přepočítávám. Chobotnice měla metr a půl délky. Ani místní tak velkou dlouho neviděli. Dali jsme ji do dřezu v kuchyni. Najednou začaly ženy ječet. Propíchnutá chobotnice se po zemi plazila zpátky do moře. Matteo ji vzal a definitivně ji usmrtil. Současně nás pozval na ranní chobotnicový salát.

Okolo půlnoci si přála hudební skupina odvézt domů na ostrov Murter. Byla úplně klidná noc. Moře jako olej, bez vln. Nabídl jsem se. Mám rychlou loď, budu za půl hodiny zpátky. Vzali jsme si na cestu crno vino, Budin vzal baterku a vyrazili jsme. Asi v polovině cesty se ozvala strašná rána. Rychle jsme všichni vystřízlivěli. Podruhé zdvižený boží prst. Při rychlosti okolo padesáti námořních mil jsem namotal lanko od rybářského koše na propiler. To je velký problém nočních jízd po Jadranu.Chorvati někdy používají místo bójí různé kanystry a tento byl ještě k tomu černý. Nikdo z nás ho neviděl. Kdybychom ovšem jeli pomaleji, nic by se nestalo. Urval jsem celou zetnohu. V zádi lodi byla půlmetrová díra. Doslova se mi vysmívala, patří ti to, furiante. Vždycky, když má člověk příliš štěstí, něco se přihodí. Díra byla zhruba pět centimetrů nad hladinou. Být trochu níž, šli jsme ke dnu. Ještě štěstí, že nefoukal vítr a nebyly vlny. Zpátky jsme se vrátili asi za hodinu na náhradní motor. Oslava kupodivu pokračovala dál. Hudebníci nám již hráli na kytaru a mandolínu zadarmo. Stejně už museli zůstat do rána. Společnost unavená zpěvem, tancem a alkoholem se postupně ukládala do svých kajut k spánku. Na mě a Hanu kupodivu nezbylo žádné místo. Zůstali jsme sami. Ze stolu jsem udělal příbytek proti rose, z lodi jsem přinesl lehátka a deku a uložili jsme se ke spánku. Byl jsem velice nervózní. Pořád někdo chodil na toaletu. Řekl jsem Haně, že mám docela chuť na sex. Ona, že by si taky dala říct, tak jsem ji vzal na druhou stranu ostrova, na útesy. Našel jsem rovnou plochu a tam, přímo nad mořem, jsem zbudoval náš bivak. Kolikrát jsme se milovali, si už nepamatuji. Asi jsme promilovali celou noc. Prožili jsme krásné svítání. Bylo úplně jasno. Modré moře i obloha. Jak sluníčko vycházelo přímo z moře, měnily se barvy od zlaték stříbrné. Znovu jsme se museli pomilovat. Bylo to velmi romantické a zamilované. Hana odešla trochu dříve, oklikou se vrátila k lodím. Když jsem se vrátil já, ještě se všude spalo. Dal jsem si s Matteem jednu ranní travaricu a šel jsem se podívat na rozsah škod na Arrivě. Vypadalo to moc špatně. Loď jsem nechal opravit na Hvaru, stálo to skoro sto padesát tisíc.

Sezóna pro tuto loď skončila. Vlastně se už do charterů nevrátila. Po opravě jsem ji prodal. Víš, Janičko, jakákoliv oprava lodí v Chorvatsku je velký problém. Značkové servisy neexistují. Už nikdy bych si nekoupil americkou loď. Pro sezónu 2002 mně tedy zbyla vlastně už jenom větší loď Princess 42. Musím ti, Janičko, říct, že se tato starší loď velmi dobře pronajímala. Byla levnější.

Ke konci prázdnin si loď pronajal také Milan Dvořák. Čerstvý vlastník kapitánských zkoušek. Jakým způsobem je získal, to nevím. Mně to bylo v podstatě jedno, kdo si loď pronajal a zaplatil. Já jsem s Hanou bydlel v luxusním apartmánu nad městem Hvar. Užívali jsme si moře a Chorvatsko. Každý den jsme byli někde na výletě. Velmi jsem si oblíbil Palmižanu. Přijel Milan Dvořák. Řádně jsem mu předal loď a seznámil ho se základy řízení. Ještě jsem mu poradil, ať nejezdí v noci a při špatném počasí. Měl za posádku pouze „krásné“ ženy. Všiml jsem si, že ta černovlasá se na něho dívá trochu jinak. Dneska už vím, byla to jeho tajná milenka. Ha ha. Jiným káže vodu a sám pije víno. Já mám ale pro tyhle věci pochopení. Nejsem zvědavý a nevyptávám se. Bohužel mi Milan po týdnu vrátil loď zcela nepojízdnou. Místo aby loď řídil kormidlem či autopilotem, řídil loď elektronickými komandy. Úplně zničil elektroniku lodi a já jsem opět nemohl sehnat náhradní díly. Vyřadil mi loď skoro na měsíc. Oprava byla velmi drahá a ztráta čtyř týdnů charterů velmi bolestivá. Skoro měsíc jsem s Hanou musel jezdit po moři v gumovém člunu. Taky to bylo romantické, ale nebezpečné. Raději jsem volil výlety autem. Ke konci sezóny jsem lodě opravil, ale v hlavě se mi rodila myšlenka se starých a věčně poruchových lodí zbavit. Začal jsem pomalu hledat případné zájemce o jejich koupi. Jedna kapitola života se pomalu uzavírala. Přišel podzim roku 2002 a zima roku 2003. Začínala nová kapitola mého života.“

„Přišla sezóna 2003. Chorvatsko už mě moc nelákalo. V zimě a na jaře jsem často jezdil s Hanou lyžovat do Alp. Vzal jsem ji na dovolenou na Srí Lanku a na léto jsem kupodivu koupil dovolenou v Řecku. Pro mě, Zuzanu a Nicolku. Jako kdybych se chtěl pomalu zase vrátit. Vzpomínám si, že jsem byl s nimi i týden na Maledivách. Smlouva s Hanou se rychle blížila ke konci. Přišel potřetí zdvižený boží prst a já jsem opět neposlouchal. Do Řecka jsem sice odjel na dovolenou s rodinou, bydleli jsme v luxusním hotelu Hilton na ostrově Kréta, ale samozřejmě jsem také poblíž zajistil hotel pro Hanu. Možná jsem doufal, že Hana nepřiletí. Bohužel přiletěla, a tím byl můj osud pro příští léta završen. Přes den, večer i v noci jsem chodil za ní. Pořád jsme se milovali. Na pláži jsem si všimnul, že špatně vidí. Pokaždé, když se vracela z moře k našemu lehátku, vzala špatný směr. Pro jistotu jsem pověsil velkou oranžovou osušku na paraple.“

„Hano, ty špatně vidíš, viď?“

„Ano, mám po otci vrozenou vadu, na dálku mám skoro sedm dioptrií.“

„Mně to nevadí, můžeš nosit brýle.“

Nasadila si je a mně zjihly oči. Slušelo jí to. Něžně jsem ji políbil.

„Už musím jít, Zuzana už bude asi nervózní, kde jsem tak dlouho. Sejdeme se večer v deset hodin na pláži.“

„Domluveno.“

„Byl to velmi romantický večer. Prostředí i atmosféra vybízely k milování. Milovali jsme se v lehátku na pláži, hvězdy nad hlavou a z hotelu byla slyšet příjemná hudba k poslechu. Bylo to jiné milování, než na které jsem byl s Hanou zvyklý. Bylo to již o něčem jiném. Nebyl to jen pouhý sex. Byl v tom cit a touha. Měla dlouhý, nefalšovaný orgasmus. Celé tělo se jí chvělo a sténala rozkoší. Bylo to velmi vzrušující a pěkné. Vůbec jsme nevnímali okolí. Rozhodně jsme tam nebyli sami. Potom jsme zašli ještě na bar na jeden digestiv. Tu noc jsem špatně spal. Smlouva nesmlouva, dostal jsem se opět na životní křižovatku. Takhle už to dál nešlo, musel jsem něco udělat.

Druhý den kolem poledne jsem pozval Zuzanu na plážový bar. Jistě něco tušila. Dala si na kuráž dvakrát gin s tonikem.“

„Zuzano, musím ti něco říct. Že mám milenku, to víš. Já už ale nemám sílu žít dvojí život. Dnes v noci jsem se rozhodl, že končím. Rozejdeme se.“

„Celý život na to budu vzpomínat. Její oči uvidím navždy. Věděla, že mám jinou, ale nevěřila, že bych opustil rodinu. Ranil jsem ženu, která mě milovala a z lásky mi dovolovala všechno. Málem spadla z barové židle. Nečekala to. Byla jako raněné zvíře, nechtěla tomu věřit. Rozplakala se. S rozchodem zásadně nesouhlasila.“

„Užívej si, dělej si, co chceš, ale rozvod nikdy. Mám tě ráda a máme spolu dceru Nicole. Třináct let společného života. Nikdy!“

„Nejraději bych se neviděl. Mizerná situace. Dnes už to vím, měl jsem se s Hanou rozejít, okamžitě ji opustit a vrátit se k rodině.“

„A cos udělal potom?“ ptá se moje milovaná Janička.

„Ani se neptej, další nekonečnou hloupost. Odstěhoval jsem se. Opustil jsem domov, rodinu, jistoty. Odešel jsem do neznáma, nic jsem si nevzal. Vše jsem nechal Zuzaně a Nicolce. Janičko, vidíš, jaká jsem konzerva. Trvalo to čtyři roky, než jsem se rozhoupal, to víš, Váhy. Odstěhoval jsem se do svého podnikového bytu v ulici Na Poříčí. Začal jsem jako ženatý žít s druhou. Musím se přiznat, že jsem nebyl proti. Zvykal jsem si, Hana mi už nebyla lhostejná. Hodně jsme cestovali. Nikdy neviděla tropy, Francii, Španělsko, Anglii, byla nepopsaná, dlouhonohá kniha. Ukazoval jsem jí svět, prosazoval do společnosti, učil lyžovat. To se mi stalo osudným.

Na jaře v roce 2003 jsme odjeli lyžovat do francouzských Alp. La Provence, nádherné lyžařské prostředí, stoprocentní romantika. Nádherný hotel, bazén, sauna. Chodili jsme na francouzské víno a jejich typické fondue – raclette. Milovali jsme se intenzivněji než kdykoliv jindy. Hana k mému překvapení převzala v sexu aktivitu, nepoznával jsem ji. Začala se milovat zezadu, sama si ho tam dávala, kouřila, nepolykala. Znásilňovala mě i v koupelně, což nikdy předtím nedělala. Musím podotknout, že Hana byla pořád pouze moje milenka na smlouvu. Půjčil jsem si ji od rodičů, za což jsem jim královsky platil. Všechny tři jsem zaměstnal za vysoké mzdy ve svých firmách. Stálo mě to minimálně dvě stě tisíc měsíčně. Pomáhal jsem i její babičce Helence a dědovi Bohumilovi. Byli to jediné, co jsem později vyženil s rodinou Dvořákových. Rád jsem za nimi jezdil na chalupu do Neratovic. Ale zpátky. Horské sexuální hrátky nezůstaly bez důsledků. Janičko, musím si dát panáka. Nezlob se, jinak ti to nedokážu říct. Abys pochopila, jak v životě pozvolna, nepozorovaně přichází zlo. Všichni to vidí, jenom já ne! Plíživě přichází druhá životní rána. Miláčku, pamatuješ si na tu první?“

„Ano, Dukla Praha, fotbal.“

„Výborně, začínáš mi rozumět.“ Hodil jsem do sebe whisky.

„Jíst už nebudeme. Jani, musím ti tento příběh dopovídat dnes, jinak už to nikdy nedokážu! Souhlasíš?“

„Ano.“

„Za tři týdny mi oznámila, že je se mnou těhotná. Krve by se ve mně nedořezal. Sranda skončila. Byl jsem vržen do tvrdé reality.“

„Hano, proboha, vždyť bereš prášky! Máme smlouvu! Toto nebylo domluvený, je to normální podraz.“

„Když jsme byli na horách, zapomněla jsem je doma.“

„Ty si děláš legraci, že?“

„Ne, Bohumíre, koupila jsem si test a je pozitivní.“

„Ale já na to nejsem připraven, mám mnoho starostí, mám rodinu, děti.

A co tví rodiče, vždyť jsou mladší než já!“

„Už jsem jim to sdělila, nejsou proti.“

„To je v prdeli. Proč jsi to udělala?

„Bohumíre,“ rozplakala se.

„Nebreč, já se nemohu dívat na ženský pláč, nevím, co dělat.“

„Prosím, já jsem si myslela, že ti udělám radost.“

„No to vidíš.“

„Co budeme dělat?“

„Já nevím.“

„Já taky nevím. Přála jsem si mít s tebou dítě. Za chvíli ti bude padesát.“

„Ale Hano, já mám dětí dost, mně se pouze nesplnil sen mít syna. Já jsem s tebou žádnou rodinu neplánoval.“

„Propukla v usedavý pláč. Bylo to pro mě smutné zjištění. Ptáček byl polapen. Cítil jsem se mizerně. Fotbal a peníze nenávratně ztraceny, život zkažený a vliv minimální. Nikdy nejsem hrubý ani sprostý, ale poprvé v životě jsem nevěděl, co mám dělat. Mít dítě, rodinu, to je vážná věc. Dítě přináší absolutní změnu života. Rodiče musí vše podřídit prckovi. Žádné cestování, a když, tak omezené. Rodinný život. Nebyl jsem na to vůbec připraven. Nikdo mi neorganizoval čas. Přece se na tak vážném kroku musí partneři domluvit. Já jsem Hanu nepovažoval za partnerku. Smlouvu jsem mohl vyhodit. Roztrhat. Rok před jejím vypršením takový podraz.“

„Musím to říct Zuzaně,“ vzal jsem mobil.

„Tady Zuzana.“

„Ahoj, Bohumír.“

„Ahoj, to je hezký, že po tak dlouhý době voláš.“

„Zuzano, v neděli vem Nicole a půjdeme ve třináct hodin na oběd. Přijedu pro vás. Půjdeme do naší oblíbené pizzerie na Kulaťák."

„Tak jo, těšíme se.“

Konec. Já se ale netěším. Těžká, nečekaná situace, holka z paneláku, nemá kde bydlet, nedokončené vzdělání, divní rodiče. Pane bože, za co mě trestáš. Já vím, neříkej mi to, já vím.

„Janičko, jsi nádherná mladá žena, moje milovaná. Ale jednu radu pro tebe mám. Až budeš mít chuť mít s někým dítě, třeba i se mnou, domluv se s ním. Dopředu se na početí budete těšit oba dva, ne jenom ten druhý. Slibuješ?“

„Slibuji ti, Bohumírku. A jak to dopadlo?“ ptá se Janička, usrkává ze své skleničky červené víno a významně se na mě dívá.

„Jak jsem ti řekl, musím ti to říct dnes, nebo nikdy. Přijel jsem po půl roce domů na Břevnov, nic se nezměnilo. I můj pokoj zůstal stejný, kulečník na svém místě. Vlastně vše, protože jsem si nic nevzal. Zavládla u mě nostalgie. Kdyby Zuzana řekla: ,Zůstaň, dáme si kafe,‘ byla by ten den obrovská možnost návratu. Nikdo jsme se nahlas nevyjádřil. Nechali jsme to být. Další chyba. Lidé spolu mají mluvit, řešit problémy. Jakékoliv řešení je lepší než žádné. Chyběla nám komunikace. Odjeli jsme na oběd a já jsem věděl, že se na Ladronku už nikdy nevrátím. Sbohem třinácti letům života. Jídlo pro mě nebylo důležité.“

„Zuzano, Nicolko, řeknu vám to na rovinu. O Haně víte, v pondělí mi oznámila, že je se mnou těhotná.“

„Nekecej, tati,“ řekla Nicole.

„No asi s tím nic neudělám.“

„Co budeme dělat?“

„Podívej, Zuzano, měl jsem s Duklou finanční problémy, splácím úvěry. Bankovní ani jiné podvody nechystám, přesto bude lepší se rozejít a ochránit majetek. Mé jméno má stejně čím dál tím menší hodnotu. Asi se vrátím zpátky na moře a začnu ve velkém podnikat v Chorvatsku, tam mě nikdo nezná, ještě nevím.“

„A co mně, Bohumíre, za rozvod nabízíš?“ řekla rychle a rozhodně. Bylo vidět, že byla připravená. Nedivil jsem se. Čtyři roky mi trpěla nevěru. Co si o ní mysleli sousedi, přátelé a její rodina? Nicolka se diskuse nezúčastňovala, bylo jí to líto. Ve svých letech ale měla jiné starosti. Měla mámu, se kterou trávila většinu volného času, a tátu, který všechno potřebné  zaplatil.

„Tak co nabízíš?“

„Jinak. Co si přeješ? Zuzano, řeknu ti to na rovinu. Vinen jsem já, co chceš, ti dám.“

„Dobře, budu souhlasit s rozvodem za těchto podmínek.“

„Prosím?“ Myslel jsem, že špatně slyším.

„Tak ještě jednou. Budeš platit alimenty třicet tisíc měsíčně na Nicol.“

„Je to dost, ale je to moje dítě, souhlasím.“

„Veškeré vybavení domu si nechám.“

„A co podíly na nemovitostech?“

„Ty mi převedeš, máme pouze jednu dceru, stejně bude po mně dědit.“

„To neudělám. Své podíly jí daruji k osmnáctinám.“

„Dobře, potom chci deset milionů korun v hotovosti nebo na účet.“

„Dobře.“

„Oběd za všechny prachy. Třicet milionů mě stálo manželství se Zuzanou, ale ona si to zasloužila, byla u počátků mého podnikání. Věřila mi Vlastně se mnou riskovala majetek. Čert to vem. Svoboda je drahá. Soud po třetím stání přiklepl dohodu. Vnímal jsem, jak ta soudkyně Zuzaně závidí. Zhluboka jsem se nadechnul. Byl jsem na krátkou dobu znovu svobodný. Haně jsem nic neřekl. Nevěděla, že jsem již rozvedený. Velmi rychle se ke mně, na Poříčí, nastěhovala. Obsadila moji koupelnu. Soukromí bylo definitivně ztraceno. Cítil jsem, že rozvodem získanou svobodu si moc neužiji. Pořád mi bude znít v uších rada mých tenisových kamarádů: ,Ne aby ses ještě jednou oženil, užívej si svobodu!‘ Všichni jsou totiž ženatí.“

Kapitola 14. - Sex s Janičkou

„Moje milovaná Janičko, tak jsem ti vysvětlil, jak to chodí v podnikatelském prostředí. Absolutně propojené se společenským a politickým životem. Tyto tři oblasti jdou ruku v ruce. Dokud jsem rozdával miliony, měl jsem přátele, postavení a vliv, mnoho celebrit a politických velikánů vyhledávalo moji přítomnost. Člověk si bláhově myslí, že ho mají rádi, váží si ho. Přitahují je ale jenom peníze, sláva a moc. Když je nemáš, jsi nikdo. Umřeš, a nikdo si toho ani nevšimne. Na Hrad mě už nikdo nezval, Bém mi přestal tykat, Blažek s Dubem mě úplně vynechávali a pokračovalo to dál. Na trhu se toho hodně změnilo. Poctiví podnikatelé se začali stávat nežádoucími. Přišli na trh noví hráči, kteří získali miliardy z podvodů a korupce. Každý rozpočet obce, města, kraje a státu je zatížen korupcí. K tomu připočtěme šedou ekonomiku, asi dvě stě miliard ročně a máme tu novou oligarchii. Mocnou a nesmlouvavou. Pro tvoji informaci, jenom v bankách se ztratilo přes dvě stě miliard korun. Tyto peníze začaly rozhodovat. K tomu se přidaly kapitálově silné nadnárodní společnosti a poctivému podnikání začal zvonit umíráček.

Všem těmto nešvarům pomohla naprosto nesmyslná a neprůkazná privatizace a rozprodej národního majetku. Úředníci prodali za úplatek jeden milion státní majetek v hodnotě několika miliard. Tito kapitáni rychle pochopili potřeby našich úředníků a za pakatel se dostávali k úctyhodným majetkům. Vždycky to zaplatí obyčejní občané. Jednou snad pochopí, že miliardy, které vydělávají banky, ČEZ, uhlobaroni, naftaři, plynaři, energetické firmy, vodárny, kanalizace, prostě monopolní firmy, patří jim, občanům. To bychom ale měli málo pro Romany, Kellnery, Tykače, Charouze, Komárky a mnoho dalších. Uvedu ještě Koženého, Krejčíře, Pitra, Vostrého. Bylo to tak jednoduché. Rychle vydělat sto dvě stě milionů podvodem. To si neumíš představit.

Nemohu si stěžovat, tyto možnosti jsem rozhodně také měl, svědomí mi v tom ale bránilo. Ale zase se pohybuji volně, bez ochranky, a mohu klidně spát. To má taky svoji hodnotu. Já si nemohu stěžovat, co potřebuji, to mám. Prostě ta politicko-ekonomická situace mně vadí. Společnost se čím dál více rozděluje na bohaté a chudé. Politikům bez skrupulí jde pouze o koryta, vliv a moc.“

„Pane vrchní, platím. Janičko, neříkala jsi, že to dneska zkusíme?“

„Ano.“

Něžně a dlouze jsme se políbili a spěchali ztmavlými ulicemi Prahy pokusit se o štěstí, na které jsou tito titáni politiky a ekonomiky krátcí. Třeba jim ani nestojí a doma mají studený megery.

„No vidíš, miláčku, a potom že bůh není spravedlivý. Podívej se, my jsme zdraví, držíme se za ruce, líbáme se a rozhodně nás milování nemine. Ještě se musíme rozhodnout kde.“

„Tak to uděláme hned,“ koukla na mě Janička šibalsky.

„Vždyť jsme na ulici.“

„No a co, pojď pod ten strom.“

Pouze se předklonila a opřela se o strom. Byla maximálně vzrušená. Třásla se divokým očekáváním. Moje prsty jí velmi něžně zajely do vzrušeného. vlhkého lůna, celým jejím tělem bouřila divoká, nezkrotná rozkoš. Můj úd nabyl v okamžiku tvrdosti křemene. Něžně a jemně vklouzl do sametových hlubin Janiččina těla. Netrvalo to ani tři minuty a proudy semene chladily rozpálenou touhu mé lásky Janičky. Její touha a vzrušení dlouho pevně svíraly moje mužství. Doslova jsme byli jako dva kopulující pejsci. Spojeni jsme popošli trochu do stínu stromu.

„Ach, Bohumírku, takhle jsem se ještě nikdy necítila.“

„Miláčku, miluji tě.“

„Já taky, moc.“

„Vidíš, to bylo milování z lásky, o kterém se těm boháčům může jenom zdát. Ať se těmi penězi a majetkem zadusí.“

„Máš pravdu, kašlem na ně.“

Během půl hodinky jsme usnuli u mé milované Janičky, zamotáni do sebe jako hadi v hnízdě. S vědomím, že svědomí člověk neuteče, jsem se po dlouhé době těšil na příští týden. Usnul jsem s úsměvem na rtech, šťasten. Bez myšlenek na peníze a majetek. Korupce nekorupce, mě se to netýká.

Ráno bylo rychlé, obyčejné, snídali jsme po cestě do hotelu Axa. Prázdniny byly vidět všude kolem nás, Praha byla prázdná.

„Jani, v pátek vezmu Annu Marii Dianu a vyrazíme na lov nebo někam do přírody. Souhlasíš?“

„Proč ne, musíš mi ale dopovědět ten příběh do konce.“

„Máme na to celý týden.“

Velmi rychle jsem si všimnul schopností Jany. Výborná angličtina, práce na počítači, pravdomluvnost a pracovitost. Čistá duše. Ta nebude rozhodně krást, škoda že už má místo. No ale dispečer letového provozu je pojem. Jen ať zůstane, jsem na to i pyšný.

„Bohumíre, mohu za tebou na chvíli do kanceláře? Na něco jsem v Horesu přišla.“

„Ano, zavři dveře. Zamkni, pojď ke mně. Já to, Jani, nemohu vydržet. Dívám se na tebe přes dveře už hodinu.“

„Všimla jsem si.“

„Podívej, jak jsem vzrušený.“

„Pěkný,“ naslinila si ho a velmi něžně si na něho sedla. Trochu se nadzvedávala, asi byl přece jenom hluboko. Něžně mě líbala, téměř bez pohybu to přišlo. Jemně vzdychala, na hrudi jsem cítil její dmoucí se ňadra a ztvrdlé bradavky. Vnímal jsem její ženskost. Sténala vzrušením. Při současném orgasmu jsem do ní stříkal semeno snad pětkrát, ne, sedmkrát. Myslel jsem si, že umřu. Takové vzrušení nemohu vydržet. Vydrželi jsme to oba.

„Lásko, Jaňulino, co jsme to chtěli?“

Upravovala si kalhotky a podprsenku.

„Ty jsi tak krásná.“

„Tak ten Hores, jsou tam nějaká divná storna.“

„Miláčku, přines mi kafe a otevři dveře.“

Ladným krokem odcupitala do kuchyňky. Bohumíre, říkám si, zažil jsi to někdy? Ne, to je štěstí, pravá láska. Duše i tělo v rovnováze. Co si můžeš víc přát, vykašli se na minulost. Tady máš přítomnost a budoucnost.

„Tak co je v tom Horesu, ty moje malá hackerko?“

„Nekecej, ty mi chceš naznačit, že si někdo tímto způsobem přivydělává?“

„Ano.“

„Janičko, prosím, připrav mi podklady a důkazy. Víš, já tak funguji, chyby odpouštím, úmysl trestám. Ten, kdo to dělá, nemá práci. Ty mně ještě, lásko, vyděláš peníze.“

„Bohumíre, je to jenom asi pět tisíc.“

„Miláčku, ale pět tisíc krát tři sta šedesát pět dní krát koeficient pravděpodobnosti 0,6, a jeden milion je pryč.“

„Tak zítra, dneska balíme.“

„Ale, ale, pane řediteli, poslední dobou nějak brzy. Vždycky jsme tady vysedávali a nyní spěcháte,“ usmála se na mě Jarmilka.„Mám jinou práci jinde.“

„Chápeme, tak zítra.“

Před hotelem si vezmu Janiččinu dlaň a vedu si ji do Kolkovny na večeři. Mám chuť na kachnu a pivo. Za deset minut sedíme u stolu.

„Tak, Bohumírku, kde jsme včera skončili?“

Kapitola 15. - Axa Sailing

„Janičko, přišel jsem skoro o vše. Podnikání, fotbal a manželství. Vyčerpal jsem se finančně i duševně, přemýšlel jsem, co budu dělat dál.“„A co jsi vymyslel?“

„Že začnu podnikat v zahraničí, kde mě nikdo nezná. Začnu znovu, přišel jsem na to. Adiós, Česko, adiós, zkorumpovaní politici, podnikatelé, umělci. Adiós, minulosti. Udělat tlustou čáru a jít vstříc nové budoucnosti.“

„Počkej, počkej, Bohumírku, ještě jsi mi neřekl, odkud znáš Paroubka.“

„Jako ostatní, miláčku. Zvali mě na narozeniny, různé akce, rauty, premiéry. Běžně jsme se stýkali jen tak, na jídlo, na pivo. Měli jsme mnoho společných přátel. Janičko, nebudeme předbíhat, možná že to vyplyne z následujícího děje.

Začal jsem inventurou ztrát, majetku, hotovosti, přátel, známostí. Vždy, když začneš tuto činnost, tak víš, že něco končí a snad něco nového začíná. Finanční a majetkové ztráty více než dvě stě milionů. Po politicích se slehla zem, přátel zůstalo málo, vztahy rozbity. Ale přece jenom mi něco zůstalo. Deset procent hotelu Axa a dlouhodobá nájemní smlouva se spoluvlastníky žijícími v zahraničí. Hotovost asi tři miliony, třicet šest procent ACCT, rakousko-české poradní a obchodní společnosti. Hmotný a nehmotný majetek zhruba padesát milionů. Alespoň něco do začátku. K tomu celkové dluhy také tak padesát milionů. Takže vlastně nezbylo skoro nic. ,No, Bohumíre, nevadí. Máš hlavu, ruce, nohy, jsi zdravý. Uživíš se, něco vymyslíš. Není nikdy tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Jsi narozen v neděli v pravé poledne, dítě štěstěny,‘ To mi řekl můj anděl strážný, můj František, můj modrásek. Musím se ti, Jani, přiznat, že se na to trochu spoléhám.“ Dal jsem si kávu, cohibu a malého panáčka a pomyslně se dlouze zadíval do světa vesmíru.

„Bohumíre, zůstaly ti děti, Dvořákova rodina a Hana.“

„Já vím, Jani, to je minus dvě stě tisíc měsíčně.“

„Rodiče máš.“

„To je pravda, tam bude můj poslední azyl. Ano, lásko, Janičko, byl jsem na křižovatce, cesta zpátky neexistovala, bylo rozhodnuto. Vydal jsem se za novým životem, na jih, do Chorvatska. V rámci společnosti Hotel Axa, s. r. o., jsem vytvořil samostatnou divizi Axa Sailing. Vybavil jsem ji technicky i personálně. Krásné kanceláře jsem otevřel na Václavském náměstí 43.

Věděl jsem, že do velkého byznysu se už nemohu vrátit. Na to už nebyl kapitál ani kontakty. Výběrová řízení byla definitivně rozdělena ve všech oblastech ekonomicko-politické činnosti. Jak jednou z kolotoče vypadneš, už je minimální šance se vrátit. Usadil jsem se v Chorvatsku v marině Split, protože město má letiště. Pronajmul jsem apartmány, hotelovou kapacitu a cestovní agentura Axa Sailing mohla rozjet svoji činnost. Najal jsem rodilého Chorvata Zlatka Budina, který měl za ženu Češku Datku. Již dříve se mi ve Voticích starali o mé dvě lodě. Při tom si postavili i dům. Potřeboval jsem zaměstnance obeznámené s problematikou charterů. Vyřídil jsem všechny potřebné doklady. Sezóna 2003 mohla začít. Na moři se houpaly dvě lodě. Americká Arriva, v Chorvatsku v té době nejrychlejší, a loď Princess 42 Fly Bridge. Osobně jsem se ujal vedení divize. Zajišťoval jsem řízení lodí, jsem přece kapitán, a marketing. Vsadil jsem na správnou kartu. V Česku se nesla informace o mé činnosti na moři velmi rychle. Rychle se mi vraceli přátelé, kontakty a možnosti. Firmy jsem konsolidoval, konkurzy ani bankroty nebyly a život běžel dál. Kdybych uzavřel minulost, ukončil vztahy, tak jsem tam byl možná dodnes. Značně jsem se zklidnil, Hana se svojí mámou mě denně ujišťovaly, že čekáme syna, mého vysněného syna. Hana se zabydlela v mém bytě na Poříčí.“

„Počkej, Bohumírku, ty máš ale přece dceru?“

„Janičko, viděl jsem i fotografie z ultrazvuku, nevěděl jsem, že se fotografie dají vyměnit. To víš, máma porodní bába, Dvořák zkrachovalý politik, nedostudovaná těhotná Hana s jasnou vizí. Podřídil jsem veškerou svou činnost narození syna. Na to ale ještě bylo dost času. Sezóna začala již v květnu. Byli jsme schopni uspokojit zájemce, celé léto jsem byl na moři, těhotná Hana se mnou.

Cítil jsem se svobodný, volný, šťastný. Hana pořád nevěděla, že jsem rozvedený. Člověk si dobře pamatuje minulost, ale budoucnost může pouze odhadovat. Kolik zbývá dopsat stránek osudu, nikdy neví. Sezóna byla vynikající, i když ukazováček už měl být vztyčený. To jsem celý já, když se daří, jsem had slepýš. Bohužel. Zlatokopové se pomaloučku vtírali do mé společnosti. Polovinu charteru obsadili moji bývalí přátelé a vlivné osobnosti showbyznysu, politického a podnikatelského života. Nabízel jsem něco, co ještě neznali. Moře, vzduch, volnost, ryby, kulturu, párty, chlast, mejdany, koupání a ženy. Fantastické. Lásko moje, prosím boha, aby mi umožnil se po tolika letech vrátit na moře s mojí milovanou Janičkou. Tímto tě zvu na moře.“

„Pojedeme, ano, Bohumírku. Já bych se tě chtěla na něco zeptat. Ty jsi vlastně opustil rodinu, dům, ne kvůli Haně, ale kvůli svému snu mít syna.“

„Bohužel, Jani. Ano, byl jsem tou myšlenkou posedlý. Zatemnil se mi mozek. Trest, který později přišel, byl však krutý. Ale to bude až později.“

„Tak jo. A jak se to vyvíjelo dál?“

„Zase se projevilo moje furiantství. Dokázal jsem to. Byl jsem na moři, vydělával peníze a čekal vymodleného syna. Zářil jsem štěstím. Zase jsem začal rozdávat. Zpočátku to byl jeden týden, potom dva až čtyři týdny pobytu na mé lodi. To není jenom otázka tržby. Ale náklady na palivo, jídlo, kvalitní pití. Různé večeře, doutníky. Nikdo nic nezaplatí. Ty musíš být rád, že tady jsme, že tě obtěžujeme, protože ty nevíš, kdy nás budeš potřebovat. Neumíš si, Janičko, představit ty mejdany. Lidé jako Krajíček, Grygar, Kužel a mnoho dalších. Nechci je jmenovat, protože mě sice využívali, ale nijak mně neubližovali. Nikdy jsem z toho nic neměl. Jen výdaje za útraty nehorázných mejdanů. Hlavně se jim líbil můj rychlý člun Arriva. Stejně první rok dopadl finančně velmi dobře. Ve Splitu na finančním úřadě jsem zaplatil daň z příjmu dvacet tisíc marek. Všechno vypadalo dobře. Hotel Axa, s. r. o., ACCT i Axa Sailing běžely, přežil jsem to. To nejhorší mě ale teprve čekalo. Nemohl jsem to vědět, ale mohl tušit. Pomalu se začínal odvíjet příběh, při kterém ti začne mrazit v zádech. Janičko, jestliže mě trochu miluješ, musím ti to říct, musíš o mně vědět vše, potom má naše láska velkou naději přežít. Souhlasíš?“

„Ano, Bohumírku. Také se ti přeji říci něco o sobě. Tolik jako ty jsem nemohla prožít, je mi teprve dvacet tři, ale i tak jsem toho hodně zažila. Chodila jsem asi se čtyřmi kluky.“

„To pro mě není důležité, Jani. To mi nemusíš povídat.“

„Do toho posledního jsem se hodně zamilovala. Podvodník z Kutné Hory, Kolínska.“

„Aha, proto tam ještě jezdíš?“

„Ano, mám tam ještě trvalé bydliště a nějaké věci. Brzy jsem věděla, co je sex, cestování, bohatství i chudoba. Na to, jak jsem mladá, jsem docela hodně zažila a přála bych si usadit se, mít rodinu. Žít takový normální, obyčejný život. Netoužím po úspěchu a slávě. Můj bývalý byl bohužel podvodník. Zpočátku jsem mu dělala sekretářku, on se postupně zadlužoval. Vše, co jsem měla, jsem mu dala. Musela jsem si půjčit v bance a u rodičů. Snažím se splácet, ale jde to ztuha. Nakonec mi ještě ukradl šperky a peníze, nejspíš je prodal a peníze utratil. Opustila jsem ho a jsem nyní pár týdnů v Praze a první chlap, kterého potkám, jsi ty. To je prostě neuvěřitelné, je to osud. Jsem nějaká veselá, to dělá to víno. Bohumírku, máš nějaký papír?“

„Tady máš jídelníček.“

Dodnes mám schované, co mi ten večer napsala. Půjde to se mnou do hrobu.

1. Bohumírku, neskutečně Tě miluji. Cítím to, že patříme navždy k sobě, přeji si s tebou žít.

2. Miláčku, jsem připravena ti porodit jednoho až dva syny, i kdyby to muselo být umělým oplodněním. Vím, že to zařídíš.

3. Budu ti věrnou ženou a nikdy tě neopustím.

Dlouho jsem se zamilovaně díval do jejích očí, beze slov utíkal čas. Vnímal jsem nekonečné štěstí, lásku, to zvláštní teplo, které člověk cítí, ale neumí ho popsat. Prostě pozemský ráj.

„Janičko, myslíš to vážně?“

„Ano, jsem o tom přesvědčená.“

„A co když budeš nešťastná?“

„S tebou nikdy. Ty pouze zlobíš a to já lehce zvládnu. Vím, co potřebuješ, a to ostatní se poddá,“ smyslně se usmála.

„Pane vrchní, platím, my už jdeme. Ano, Jaňulino, dnes povídání končí. Zase až zítra.“

„Ahoj Fido, Bohumírku, udělej si pohodlí, já se za chvíli vrátím.“

Konečně jsem si v klidu a sám mohl prohlédnout její domácnost. Na první pohled byla vidět její skromnost. Žádný zbytečný přepych. Kvalitní minivěž, běžný počítač, málo nábytku. A hele, kytara a šachy. Zajímavé. Kuchyň dobře zásobená a plná lednička vína?! V koupelně pračka a volně položené zrcadlo. Říkal jsem si, to zrcadlo musím zítra přilepit. Uslyšel jsem venku její něžné kroky. Má nádherně malá chodidla, snad číslo tři nebo tři a půl, nevím, prostě k zulíbání. Je tady. Co teď nastane? Zvědavě pozoruji její nenucené pohyby. Zapálí mnoho svíček, pustí hudbu. To snad ani nemůže být pravda, ona poslouchá tu samou co já. Genesis, Pink Floyd, k zbláznění.

„Otevřeš víno, Bohumírku?“

Už jsem šel po paměti do ledničky.

„No tohle, ty plánuješ nějaký mejdan?“

„Ne, to mně zbylo po bývalým, kromě dluhů. Něco vyber.“

„Červené moravské.“ Seděl jsem na kraji postele, vzala mně skleničku z ruky a položila vedle svojí na zem. Dlouze a něžně mě začala líbat, hladit a její rozkošné, hbité ruce mně uvolňovaly opasek u kalhot. Vlastně se ani nemusela moc trápit, já už jsem stejně potřeboval ven. Nemohl se mi tam vejít.

„Jani, vždyť ty jsi celá mokrá!“

Sama si ho tam něžně vložila. Pomaloučku jsem zasunoval, abych jí neublížil. Bolest k sexu a milování nepatří. Vycházela mi vstříc celým tělem, nechtěla si nechat ujít ani jediný výpad mého vzrušeného těla. Cítil jsem, jak to na ni přichází. Nedalo se to zastavit. Zkušeně jsem počkal na vrchol a byl to zase neskutečný současný orgasmus. Já poprvé cítil, jak mi semeno odchází z varlat, jeho tok penisem, jeho mohutné střiky do její nádherné, hřejivé mušličky, do hlubin její touhy. Zvrátil jsem hlavu vzad a tělem mi projela vlna uvolnění. Jsme spojeni dlouho bez hnutí a je to tady znova a znova, trojnásobný společný orgasmus. Naše těla se otřásala vlnami ukojení. Neuvěřitelné, fantastické. Nezapomenutelné milování, zážitek na celý život. Dlouho jsme zůstali v objetí, vychutnávali jsme si horkou zahradu rozkoše.

„Janičko, miláčku, děkuji ti.“

„Já tobě taky, nikdy jsem to nepoznala. Ani jsem nevěděla, že jsem toho schopna. Umýt se nejdu, taky nikam nechoď. Budeme jen tak chvíli ležet.“

Drželi jsme se za ruce, odpočívali a vychutnávali tu nádhernou chvíli.

„Je něco krásnějšího? Já nic hezčího neznám.“

Usnuli jsme královským spánkem. Poslední pohlazení a políbení pro tento den.

Lásko, moje milovaná Janičko, právě jsem dostal tvé dva dopisy. Mám plné oči slz, nemohu psát. Věřím, že osud a boží energie jsou spravedliví a že náš sen bude naplněn. Z mých očí vznikly dvě studánky. Věřím, že to vnímáš. Miluji tě. Kapesníky mně nestačí. Psychologům nevěř, sami jsou blázni. Dělali se mnou pokusy ve stresu a pod psychotropními prášky. Je to vše vysoká hra na objednávku. Miláčku, ustává můj pláč. Večer ti napíši. Teď se srovnám a budu pokračovat. Této vsuvce bude asi málo čtenářů rozumět. Bylo to upřímné vyznání z cely č. 329 pankrácké vazební věznice.

Kapitola 16. - Kontrakt na nákup motorové jachty Sunseeker Portofino 53

„Janičko, jsem s tebou několik dnů a připadá mi to, že jsme spolu od narození. Věříš v osud?“

„No já ještě nevím. Nyní si připadám jako ve snu.“

„Mám jednoho hodně bohatýho kamaráda, který má volný byt jedna plus jedna na Praze 6, budeš to mít blízko na letiště do práce. Už se ti to blíží, ty moje krásná dispečerko. Honzu Dostála osobně moc dobře neznám. Spíše zprostředkovaně, občas spolu zajdeme na pivo. Vlastní na Karlštejně mlýn, který přebudoval na hotel, spoluvlastní Casino Ambassador a Zlatou husu. Vím, že vlastní i další hotely, možná i Belvedere. Já jsem ho poznal osobně, když ho přivedl Milan Dvořák s tím, že ode mne koupí hotel, respektive pronajme a dostaví. Já jsem dostal pouze malé odstupné, jde o hotel Elysée na Václavském náměstí 43. Měl to být můj hotel, měl jsem ale jiné starosti na moři. Zavolám mu, jestli má ten byt volný. Nezapomeň, v pátek jedeme na lov, na srnce. Bereme s sebou Annu.“

Došli jsme do hotelu Axa a rozběhl se normální pracovní den. Už jsem přemýšlel, kam půjdeme večer a jak budu Janičce povídat o sobě. Pořád jsem ji pozoroval v práci a v duchu jsem děkoval bohu za každý den, který mi tato žena věnuje. Večer jsme nešli daleko od hotelu a v nějaké pizzerii jsem pokračoval ve vyprávění.

„Přišel podzim. Dal jsem dohromady nějaké peníze a pomalu si zvykal na Dvořákovu rodinu. Pomáhal jsem jim, kde jsem mohl. Dělal jsem to podvědomě v souvislosti s očekávaným narozením syna. Milena, Milan a Hana přesně odhadli moje slabiny. Začalo se mi zase dařit. Věnoval jsem se zase svým koníčkům, lovu, rodině. Zdálo se, že krize byla zažehnána a že můj osud nabral správný směr. Byl jsem znovu zván na politické akce ODS. Zase jsem udělal chybu a na ples ODS, který se konal v Obecním domě, jsem vzal celou Dvořákovu rodinu. Milan se opil a spolu s Milenou otravovali svojí přítomností nejužší vedení, včetně Mirka Topolánka. Já jsem takový blbec. Neviděl jsem, neslyšel jsem. Má hvězda šla nahoru, Dvořákova dolů. Jak jsem ji mohl dlouho udržet. Za to bych se chtěl panu Topolánkovi a ostatním omluvit. Dostal jsem pozvánku zpátky, nevyužil jsem toho. Udělal jsem pravý opak. Rozhodl jsem se politicky se neangažovat a jít svojí cestou nezávislosti, svobody a podnikání. Odjel jsem se svojí vedoucí ekonomkou paní Říhovou a Hanou na veletrh lodí do Janova. Druhý největší veletrh na světě. Podzimní veletrh lodí v mé milované Itálii v Janově byl úchvatný, doživotní zážitek. Nevěděl jsem, na co se mám dívat dříve a co prohlížet. Motorové jachty, plachetnice, čluny. Pro kapitána z Prahy neuvěřitelné možnosti.“

„Paní Říhová, tak které?“ ptal jsem se večer své ekonomky v luxusní rybí restauraci na břehu Egejského moře. Na stole jsem měl katalogy lodí.

„Já si myslím, že si koupíme tři plachetnice. Musí být stejné, abychom měli jednoho dodavatele, partnera a nižší náklady.“

„Koupíme Elan. Firmu znám z hor. Když umí dobré lyže, umí i lodě. Rozhodnuto, koupíme zítra tři kusy lodí Elan.“

„Jedna stojí deset milionů.“

„Máme na to?“

„Ano, pane řediteli, jdeme do toho.“

„Por favor, uno champagne Don Perignon. Gracias.“

„Zapíjel jsem se svojí vedoucí ekonomkou svůj blížící se obchod. Hana nemohla pít, byla těhotná. Nemohl jsem tu noc spát, děkoval jsem bohu za správné rozhodnutí. Sám jsem odešel na bar a plánoval super sezónu charterů pro příští rok v Chorvatsku, až jsem se v té euforii trochu opil. Tři nové lodě Elan, nádherné, za minimální provozní náklady, k tomu Arriva a Princess.“

Pozor, Bohumíre, to je stará loď. Máš s ní jenom problémy, zbav se jí. No jasně, komu ji ale prodám? Povídal jsem si v posteli sám se sebou. Hana už dávno spala. Jasně, musím ji prodat. No jo, ale ty vzpomínky, zážitky. První zkušenosti na moři.

„Ozvala se hluboká nostalgie. Usnul jsem v očekávání následujícího dne. Druhý den po rychlé hotelové snídani Hana navrhla, abychom se ještě podívali na motorové lodě. Chvíli jsem váhal, ale pak jsem souhlasil, paní Říhová také. Bylo to úchvatné, tolik jachet pohromadě. Azimut, Princess, Pershing, Jeanneau, Fairline a další. Už jsme odcházeli, když jsme šli kolem stánku Sunseeker, anglická značka. Na chvíli jsme se zastavili. Okamžitě byl u mě dealer, mladý pěkný muž. Mluvil výborně německy.Hana mně nemusela tlumočit. Šli jsme se podívat. Firma měla sídlo ve Splitu. Lodě samozřejmě nádherné. Sunseeker je jedna z nejlepších na světě. Rychle zjistili, že podnikám v Chorvatsku v oblasti charterů a začali mě pomalu zpracovávat. Čtyři lodě, hodně starostí, potřeba parkovacího místa, servis. Lepší je jedna kvalitní, která vydělá za tři. Vznikl zásadní problém. Mé sebevědomí dostalo trhlinu. Odešli jsme do hotelu. Hana začala.“

„A kde budu v létě já?“

„Na plachetnici.“

„A čím budeš jezdit ty?“

„Plachetnicí.“

„No jasně, už tě vidím. Plachetnice je pro dítě nebezpečná, naklání se.“

„Za chvíli volali Dvořákovi, prekérní situace. Projevilo se plně moje znamení Vah a Hada. Nemohl jsem se rozhodnout a zalezl jsem do kouta. Tentokrát jsem nespal. Ne z radostného pocitu jako předchozí večer, ale kvůli svazující odpovědnosti za rozhodnutí. Plachetnice tři, nebo motorová loď jedna? Všichni kolem mě radili, že motor je pro byznys lepší. Později jsem pochopil, že pro potřebu ukazovat se a užívat si je opravdu lepší motorová loď, pro byznys ale plachta.

Ráno jsem na veletrhu podepsal kontrakt na dodávku motorové jachty Sunseeker 52 v hodnotě asi třiceti milionů korun. V ceně i parkování na jeden rok a roční servis. Hana se okamžitě vžila do role ženy kapitána a celý den dolaďovala interiéry. Já jsem někde venku popíjel sám na stánku pivo. Měl jsem nádherný výhled na moře, kde panorama tvořily stovky luxusních lodí. Vnímal jsem celou duší a tělem, že jsem udělal obrovskou chybu. Radost z koupě nádherné luxusní lodi Sunseeker 53 jsem opravdu neměl. Uvědomil jsem si pozdě, že někdy by měl být člověk sobec a více myslet na sebe. Bylo rozhodnuto, záloha zaplacena a termín převzetí lodi v květnu 2005.“

„Miláčku, nevěděla jsem, že umíš řídit tak velké lodě,“

„Lásko, je to poslední velikost, kdy nepotřebuji posádku. 53 znamená délku lodě ve stopách, to je asi šestnáct až sedmnáct metrů. Tři kompletně exkluzivně zařízené kajuty, salón, kuchyň, klima. Vše. Absolutní dokonalost. Hydraulicky otevíratelná střecha. Luxus pro podnikání zbytečný a drahý. Hogo fogo. Můj kapitánský průkaz mi umožňuje řídit lodě do padesáti metrů délky a do vzdálenosti dvě stě mil od pobřeží. Do Ameriky nemohu. Lásko, prosím, jestli spolu vydržíme, musíme na moře, ano?“

„Slibuji, Bohumírku, už teď se těším.“

„Celý svůj podnikatelský plán pro nadcházející sezónu jsem musel předělat. Celý marketing, reklamu, ceníky. Neumíš si představit, kolik to je práce a kolik to stojí peněz.“

„Ale umím.“

„Bylo to šílené. Ano, lásko, mohl jsem se z toho zbláznit. A teď ti povyprávím bez časové posloupnosti jednotlivé příběhy z natáčení. Příběh z natáčení číslo jedna. Zatímco já se mohl z toho zařizování zbláznit, mé okolí bylo velmi spokojené. Začal jsem si pomalu evidovat nahlášené návštěvy rodiny, přátel a obchodních partnerů v nadcházející sezóně 2005. Termíny se zaplňovaly a já jsem jachtu ještě ani neměl. Byla zatím ve výrobě v anglických loděnicích. Můj první úkol bylo prodat staré lodě Princess a Arrivu. Oddaloval jsem to, jak to šlo. Jednu jsem kotvil v Zadaru v marině a druhou na Hvaru u mého nového přítele, který vlastnil servis a opravnu lodí. Nostalgie musela jít stranou, vzpomněl jsem si na časté opravy v posledních letech. Zvyšoval se únik oleje a paliva. Každá oprava lodí v sezóně přináší obrovské finanční ztráty a starosti.

Dost vzpomínek, užil jsem si jich dost. Dal jsem inzeráty s nabídkou na jejich prodej. Zájemců bylo opravdu dost, celou zimu a jaro 2004 jsem jezdil autem do Šibeniku a Vodice, kam jsem nechal lodě převézt. Nebyla ještě hotová dálnice. Jezdil jsem přes Plitvická jezera, kde jsem vždy nocoval v hotelu. Cesta dlouhá, ale úchvatná, romantická. Zájemci ovšem zapomínali, že na koupi lodí potřebují peníze. Jakékoliv splátky pro mě byly nepřijatelné. Když už se zdálo, že lodě neprodám a že budu muset na sezónu 2005 něco vymyslet, zazvonil telefon.“

„Ahoj Bohumíre, tady Denis. Co děláš, ty starý mořský vlku?“

„Nic, narodila se mi 4. ledna čtvrtá dcera a s malou holčičkou nemohu na moře. Prodávám svoje lodě.“

„Nepovídej, já zrovna přemýšlím, že si nějakou starší koupím. Vždycky se mi líbila tvoje Princess. Já jsem si jí od Axa Sailing půjčoval vždy na čtrnáct dní. Vždy jsem řádně zaplatil. Já vím, ty o tom ani nevíš. Tvá loď má elektrický generátor a kompresor, a to já potřebuji k potápění.“

„Denisi, to je telepatie. Kup si moji loď Princess, udělám ti cenu!“

„Ty ji opravdu prodáváš? Tvoji romantickou lásku z moře?“

„Ano, musím.“

„Ty si kupuješ novou?“

„Uhodl jsi.“

„A jakou?“

„Sunseeker Portofino 53 open.“

„Ty vole,“ řekl Denis bodře po moravsku. Je totiž Brňák. „To je druhá nejdražší značka sériově vyráběných lodí v Evropě. Dražší už je jen Pershing."

„Já vím, jsem blbej, ale už to nemohu zrušit. Zaplatil jsem zálohu a loď je již ve výrobě.“

„Tak kolik by sis přál za Princess dostat?“

„Tři miliony.“

„Dám ti dva a půl a k tomu ti ji v létě půjčím na jeden týden gratis.“

„Denisi, jsi kamarád, beru. Prodej bude zajišťovat moje žena Hana. Přijede si za tebou do Brna pro peníze. Přijede s panem Táborským, to je můj zaměstnanec hotelu. Rozumíš mi, vzpomínky, nemusím být u toho. Denisi, ty máš kontakty na moři v Chorvatsku, potřeboval bych prodat i Arrivu. Pamatuješ si, ta rychlá motorová loď? Výborná pro vodní lyžování. Stačilo by mi půl mega.“

„Bohumíre, já ji nepotřebuji, ale znám jednoho blázna, který má rád rychlé lodě, pozeptám se. Bohumíre, promiň, nečekal jsi náhodou syna?“

„Ty máš ale paměť. Ano, byl jsem o tom přesvědčován. Přání bylo silnější než skutečnost. Mně to ale nevadí, snad příště. Denisi, moc ti děkuji, uvidíme se na moři.“

„Přeji ti dostatek vody pod kýlem a paliva v nádržích.“

„Jasně, příteli, zavoláme si. Tak ahoj.“

„Smutný den, prodal jsem kus svého života. Bylo jasné, že v roce 2004 nebude žádné Chorvatsko. Nevadí, je mistrovství Evropy ve fotbale, pojedeme do Portugalska. Ten den oslavovala pouze Dvořákovic rodina. Bohumír se nechal zahnat do kouta. Vzal jsem Lesy, fenu německého ohaře, kulovnici a vyrazil na lov jelenů do Krušných hor. Věřil jsem, že mezi kamarády myslivci zaženu splín a přijdu na jiné myšlenky. Nic z toho se nestalo. Jelena jsem minul. Deprese se prohlubovala a smutek jsem s myslivci utápěl na baru v alkoholu. Janičko, slyšela jsi ten povzdech? Co na to říkáš?“

„Asi půjdeme spát.“

Velmi rychle jsme odešli, tentokráte spát ke mně do apartmánu v hotelu. Smutný den, vzpomínky příliš živé.

„Pojď ke mně. Miláčku, já jsem s tebou tak šťastný.“

„Já s tebou taky. Dneska nic?“

„Jak chceš. Už jsem se týden nepodíval na televizi, mohu se kouknout?“

„To víš že jo.“

Za chvíli spokojeně spinkala v mojí náruči. Já jsem usínal se štěstím v srdci. Milujeme se i bez sexu, úžasné. Rozhostila se kolem nás boží energie a televize běžela už bez diváků. Spal jsem klidně, s láskou v srdci.

Kapitola 17. - Konec společnosti Intergate

„Seděl jsem ve své luxusní kanceláři na Václavském náměstí 43 v pasáži Jalta. Měl jsem v Praze čtyři kanceláře, pondělí až čtvrtek jsem byl pokaždé jinde. Jiný problém, jiné prostředí, jiná asistentka. V pátek jsem míval volno, většinou jsem odjel do přírody na lov. Byl to koníček a tak trochu nutnost pro můj relax. Vždycky jsem říkal, že na lovu a v přírodě jsem byl schopen maximálních pracovních výkonů. V pondělí jsem byl téměř vždy na Václavském náměstí, v mé nejoblíbenější kanceláři. Měl jsem ji propojenou se zahradou se stromy, altánem, vším, co jsem potřeboval. Hnízdili mi tam ptáci, hlavně kosi. V rámci běžných pracovních úkolů jsem řešil budoucnost. Rozhodl jsem se vybudovat si na Václavském náměstí luxusní byt. V pátém poschodí jsem měl kanceláře společnosti Intergate, ale po prodeji její většinové části Kebrlemu neměli zaměstnanci co na práci. Řekl jsem si, že ji zruším, sloučím s ACCT. Odpoledne jsem navštívil paní Machálkovou, ekonomku společnosti Intergate.

„Paní Machálková, dáme si jednu whisky.“ V tichosti ji přinesla z kuchyňky. Viděl jsem na ní, že něco tuší.

„Pane řediteli, stalo se něco?“

„Ne, nic, proč?“

„Znám vás už mnoho let. Poznám, že se něco děje.“

„Dobře, řeknu vám to. Rozhodl jsem se sloučit společnost Intergate s ACCT.“

„Myslela jsem si to.“

„Paní Machálková, nic se pro vás nezmění, pouze se přestěhujete o tři patra níže.“

„Já vím, ale ta nostalgie.“

„Nemůžeme vzpomínat, musíme se dívat dopředu.“

„A kdy to bude?“

„Znáte mě. Hned. Zítra s tím začněte, právní věci dělá JUDr. Zika. Vemte si, co potřebujete, k čemu máte vztah. Ostatní prodat.“ Viděl jsem, jak měly paní Machálková, ale i paní Čermáková slzy v očích. Končí jedna dlouhá a krásná historie úspěšné firmy Intergate, která byla na trhu od roku 1990. Musel jsem odejít, také mě přepadla tíseň a nostalgie. Za hodinku přišla paní Machálková ke mně do kanceláře. Popíjel jsem whisky a kouřil doutník. Můj pohled byl nepřítomný.

„Pane řediteli, neřekl jste nám proč.“

„Mám jediný důvod, potřebuji kanceláře na byt pro Hanu. Čekáme rodinu a někde musí bydlet. Aspoň to k nim budu mít blízko.“

„Aha, už chápu. Přemýšlíte o tom, že si ji vezmete.“

„Paní Machálková, je to tajnost tajná! Pojďte si dát se mnou, nebudeme smutnit.“

„Ale já smutním.“

„Mám pro vás ještě jednu špatnou zprávu. Prodávám svoji loď Princess.“

„Ne, to není možné,“ vykřikla v opravdovém zoufalství.

„Je to tak. Já vím, že jste si ji s manželem pronajímala, je konec. Asi koupím novou, můžete si ji taky pronajmout.“

„Pane řediteli, na to asi nebudeme mít.“

„Dám vám slevu.“

„Kolik?“

„Čtyřicet procent.“

„To je dost. A kolik by to stálo?“

„Normálně dvanáct tisíc euro na týden, pro vás sedm tisíc dvě stě.“

„Pane řediteli, to je nemožné, příliš drahé. Na to s manželem opravdu nemáme.“

Začal jsem tušit problémy.

„Tak zítra, děkuji vám. Pojďte, ukáži vám nové kanceláře.“

„Je to tu pěkné, pane řediteli, ale tmavé.“

„Nevadí, koupím vám pěkný lustr.“

„Janičko, za pohodlí své budoucí ženy jsem obětoval svoji nejmilejší firmu. Jak jsem ti, miláčku můj, již řekl, rodina Dvořákových v čele s Hanou se pevně usadila v mém životě. Pomalu ji přijímali a začali respektovat moji přátelé. Připravoval jsem novou sezónu na moři, budoval nové rodinné hnízdečko a těšil se na svého prvního syna. Čas utíkal mílovými kroky. I přes tato fatální rozhodnutí se mi dařilo. Užíval jsem si života, ale šťastný jsem nebyl. Janičko, něco ti prozradím. Když začnubpít více tvrdý alkohol, mám problémy a nejsem šťastný. Neumím své pocity slovně vyjádřit. Nechodím ke zpovědi. Je těžké zjistit, na co myslím. Jsi první žena v mém životě, která mi rozumí. Lásko, rozumíš mi ze všech nejvíc. A to jsme spolu tak krátce. Vnímám tě celou a neskutečně tě miluji. Neumím se vyjádřit, ale měla bys to cítit, vnímat. Láska je energie, nedá se zničit, pouze přeměnit, třeba v nenávist. Buď ji máš, nebo nemáš. Mně už se nechce povídat, dnes toho necháme a uděláme si krásný večer. Trochu tě připravím na víkendový lov.“

Souhlasila. Vzal jsem ji do své oblíbené vinotéky na Perštýně u Gojdy. Pan Gojda je můj dlouholetý kamarád, kterého mám rád. Vždy má výborná červená vína a velký sortiment francouzských sýrů. Pozval jsem svoji milovanou Janičku do vinárny Monarch, která se v roce 2008, přesně 9. října, stala osudnou. Nesmíme ale předbíhat. Šli jsme večerní Prahou zavěšeni do sebe. Prahu mám rád, ačkoliv jsem se narodil na jižní Moravě a studoval v Brně.

„Bohumírku, moje lásko, a co kdybychom dnes opustili děj. Je to hodně smutné a docela těžké poslouchání. Dnes večer budeme vzpomínat na naše dětství.“

„Dobře, Janičko, ale pouze krátké období.“

„Souhlasím.

Hned ve dveřích nás přivítal pan Gojda, vlastník vinárny Monarch. „Dobrý večer, pane řediteli.“

„Dobrý, toto je moje Janička“

„Těší mě, dám vám svůj stůl.“

„Ne ne, sedneme si tady u okna. Koukám, že to tu máte nějaké jiné.“

„Ano, trochu jsme to tu zrekonstruovali.“

„Je to tady pěkné.“

„Víno a sýry ale necháte na mně.“

Usadili jsme se, políbili a já jsem se utopil v modré studánce Janiných očí.

„Miluji tě.“

„Já taky.“

Pan Gojda přinesl pěkné červené francouzské víno z oblasti Saint-Émilion a porci sýrů, která se nedala sníst.„Lásko, co na to říkáš? Dobrá barva, bouquet, víno je vyvážené.“

„Opravdu je pěkné. Tak na štěstí a na nás!“

Skleničky zazvonily jako rolničky.

„No jo, vždyť vlastně máme před sebou zimu, lyžuješ, Jani?“

„Ano.“

„Opravdu? Fantastické, já taky. Rozhodně se psychicky připrav, že pojedeme navštívit mé kamarády, hoteliéry, do Alp. Tak, miláčku, na odlehčení příběhu jedna vzpomínka na mé mládí. Měl jsem moc rád svoji babičku Ethelu Havelkovou, maminku mého otce. Každé prázdniny jsem byl u ní na statku. Vše, co uměla, mě učila. Byla zdravotní sestrou. Vykládala mně příběhy z války, učila mě hrát karty. Pasiáns, kanastu, žolíky. Dávala mi tajně kapesné. Učila mě základy zdravotní péče a pomoci. Viděl jsem i spoustu nezákonných potratů. Jak jsem pomalu dospíval, tak mě zasvěcovala do života muže a ženy. Připravovala moji duši na budoucnost. I nyní, dávno po její smrti, s ní komunikuji. Už jsem byl na vysoké škole, když jsem přijel k babičce na víkend do Dobšic. Prázdniny jsem už neměl. Musel jsem vydělávat, abych uživil svoji ženu a dvě dcery, Martinu a Yvetu. Ty, Janičko, už obě znáš. Fajn holky. Dnes jsou starší než ty.“

„Já vím, už jsi mi to říkal.“

„Večer jsme mastili kanastu a já jsem poprvé seděl proti oknu. Viděl jsem západ slunce nad naší zahradou.“

„Babi, vzpomínáš, jak jsem se tě nazlobil? Vidím to jako dnes.“

„To víš že jo,“ a usmála se svým nezapomenutelným šibalským úsměvem. Úsměvem znalé světa. Jak jsem se tak díval do té naší zahrady, vybavil jsem si, jak jsem vždy pomáhal s její údržbou, staral se o meruňky, vinohrad.

„Babi, mám nápad.“

„Co jsi zase vymyslel za blbost?“

„Vybudujeme vzadu na zahradě podzemní vinný sklep.“

„No to jsem si mohla myslet! Hraj, jsi na tahu.“

Pro moji babičku to bylo uzavřeno, ne ale pro mě. Ráno jsem nešel s kamarády na ryby. Za zahradou nám tekla řeka Dyje. Vzal jsem arch papíru a maloval si trojrozměrné plány budoucího sklepa v měřítku 1:200. Trvalo mně to tři dny.

„Babi, jsem hotov. Podívej se.“

„Boží,“ tak mně doma říkali, „to je pěkný.“

„Tady tohle je krb, toto sudy na asi 2500 litrů vína.“

„To nemůžem vypít.“

„No jasně, nám stačí dvě stě litrů na rok a ostatní prodáme.“

„Ty jsi ale obchodník. No zatím na papíře. A co je tohle?“

„Babi, to je studna, potřebujeme pitnou vodu na mytí sudů a skleniček, koštýřů a podobně. Těšíš se?“

„Ty jsi opravdu blázen,“ zasnila se. Vím, na co myslela, uvědomila si, že už je na takové nápady trochu stará.

„Babi, nemysli na to, budeš mi pouze vařit. Dáme si spolu svařák. Budeme pracovat o víkendech, a když budu mít čas já, přijedu s Alenou i s holkama.“

„Boží, jsem na tvé straně jako vždy. Ale tátovi se to líbit nebude.“

„Uvidíme.“

„Přijel jsem za týden s rodinou, bylo krásné počasí. Manželka Alena, má první žena, byla opravdu krásná. Byla starší než já. Nikdy už žádné jiné dítě neměla a pořád má svůj šmrnc. S holkama byla celý den na zahradě a já jsem vyměřoval půdorys budoucího vinného sklepa. Babička pořád chodila kolem mě a bála se o vzrostlé stromy meruněk. Sliboval jsem jí, že ani jednu nezničím. Janičko, je to symbolické, my sedíme ve vinotéce Monarch a já ti povídám příběh, jak jsem budoval svoji první vinotéku na Moravě. Dodnes je poblíž mě vždy nějaká vinotéka, celý život popíjím víno. Vidíš, a vůbec mi to neuškodilo, jsem zcela zdráv, pohlavní nemoc jsem nikdy neměl, prezervativ jsem neviděl a tvrdost v kalhotách mám v pořádku.“

„Vždyť já vím. Uvidíme dnes večer, musíme tu tvrdost také konfrontovat s výdrží.“ Usmála se na mě svýma něžnýma očima.

„Vyměřil jsem půdorys asi třicet krát šest metrů. Jednotlivé místnosti po deseti metrech. Žádná maličkost, ale opravdový budoucí vinný sklep. Byl jsem se svojí prací spokojený.

Janičko, všimni si, že jsem vedl rodinný život, studoval, vydělával peníze byl poměrně šťastný. Svoji první ženu Alenu jsem rozhodně miloval. Bohužel se později, když jsem musel na vojnu, ukázala negativní stránka její povahy. Znáš to, sejde z očí, sejde z mysli. Co oči nevidí, to srdce neželí. Já jsem viděl i želel, ale to je jiný příběh. Zpátky ke sklepu. Co říkáš na víno a sýry?“

„Opravdu fajn, líbí se mi tady. Tak sem budeme chodit častěji.“

„Odjel jsem do Znojma o koupil pět rýčů.“

„Proč pět?“

„Věřil jsem, že se ke mně postupně přidá brácha a táta, a dva kusy byly do rezervy. Trvalo to dlouho, přidali se až na podzim, když jim bylo jasný, že to myslím vážně. Janičko, třicet centimetrů hloubky, třicet krát šest metrů mně trvalo jeden měsíc. Podle plánu jsem musel jít do hloubky tří metrů, abych dosáhl stálé teploty jedenáct až dvanáct stupňů a vlhkosti okolo osmdesáti procent. Spočítal jsem si, že musím vykopat třicet krát šest krát tři metry, to se rovná 540 kubickým metrům zeminy. Velmi jsem se zmýlil. Za tři měsíce práce jsem měl vykopanou díru půl metru hlubokou a už jsem neměl hlínu kam dávat. Nosil jsem ji v kýblech ven. Zdálo se, že svůj záměr vybudovat vinný sklep vzdám. V sobotu se objevil můj táta. Když mě uviděl v tom výkopu, viděl jsem na něm, že neví, jestli se má smát, nebo mě rovnou zabít. Neřekl nic. Další víkend mě čekalo neskutečné překvapení. Přijel jsem k babičce pokračovat v díle a hned jsem si všiml, že se na zahradě něco děje. Táta tenkrát pracoval jako stavbyvedoucí OSP Znojmo. Půjčil si pásový transportér a v pokračování díla převzal velení. Na podzim jsme měli výkop hluboký dva metry. Přidal se k nám brácha, bylo to čím dál těžší. Střídal se písek s jílem. Nešlo to od lopaty. Přišla zima, výkop jsme přikryli a pokračovali. Pamatuji si, že bylo mistrovství světa v hokeji a hráli jsme s Finy i s Rusy. Babička nám vařila, nosila grog a při práci jsme fandili našim hokejistům. Výkop jsme v listopadu zazimovali a slíbili si, že na jaře budeme pokračovat. Uvidíš, můj miláčku, jaký mám perfektní rodiče a jak rodina drží pohromadě.“

„To ti, Bohumírku, trochu závidím.“

„A proč?“

„Já už jsem se s rodiči neviděla tři roky a stejně tak s bráchou.“

„Opravdu?“

„Ano, nestýkáme se.“

„Janičko, všude jsou problémy, nikde to není ideální. Rodiče máš jenom jedny, dali ti život. Nechci ti radit, ale měla bys udělat první krok a najít cestu k usmíření. Umět odpouštět je důležitá vlastnost. Prostě se jednou seber, navštiv je, stejně tak bráchu, a dej to do pořádku.“

„Taky to tak cítím. Až našetřím trochu peněz, určitě to udělám.“

„Slibuješ?“

„Slibuji.“

„Zima utekla jako voda. Studoval jsem Vysokou školu zemědělskou v Brně, staral se o rodinu. Musím uznat, že mi hodně pomáhala sestra Ivanka a rodiče. Často jsme se navštěvovali. Bylo rozhodnuto, na Velikonoce budeme společně slavit v Dobšicích u babičky Ethely a slavnostně zahájíme pokračování stavby vinného sklepa. Víš, miláčku, podařilo se mi zblbnout celou rodinu.

Stavbu jsme pojali za svou. Čekalo nás ale nepříjemné překvapení. Odkryli jsme výkop, byl tam metr vody. Táta hned, že je konec snům, že je to spodní voda. Zklamání absolutní.“

„Co budeme dělat?“

„No zasypeme a zapomeneme.“

„Ne, prosím. Určitě něco vymyslím.“

„Bohumíre, nejde to. Musíme jít ještě metr dolů.“

„Dobře, ale začneme s tím zasypáváním až zítra.“

„Večer jsme popili moravské víno, samozřejmě vlastní. Nemohl jsem usnout. Můj bože, můj pane, mé podvědomí, nekonečná boží energie, poraď mi, co mám dál dělat. V tom se objevil můj anděl strážný František.“

Bohumírku, copak to studuješ za školu?

Vždyť to víš, zemědělskou.

No vidíš, vyzkoušíš poprvé v praxi melioraci. Nezapomeň na depresní křivku a na tu tvoji studnu.

„Probudil jsem se. Venku začínali zpívat ptáci, mělo už brzy svítat. Nikde nikdo. Moje rodinka klidně spala. Zapsal jsem si to, abych na to nezapomněl. Vždy mám u sebe na nočním stolku tužku a papír. Systémově to dělám celý život.“

„Vidíš, Bohumírku, už několikrát jsem se tě chtěla zeptat, proč ten papír a tužku vedle postele máš.“

„Tak nyní už to víš, zapisuji si komunikaci s podvědomím, respektive s nevědomím. To ti vysvětlím později. Jani, nenudím tě?“

„Vůbec ne, pokračuj.“

„Ráno bylo krásné, sluníčko se na nás usmívalo. Ale snídaně byla smutná. Táta zavelel.“

„Jdeme zasypat tu nesmyslnou díru.“

„Ne ne, tati, měl jsem v noci sen, jak problém vyřešíme.“

„Jak?“

„Provedeme melioraci.“

„Co to je?“

„Já nevím, potřebuji týden ke studiu.“

„Rodinná rada rozhodla, že se zasypáním se počká do příštího týdne.“

„Vsadím se, Bohumírku, že jsi to vyřešil.“

„Moje milovaná Janičko, potřeboval jsem na to dva dny. Ta voda pro nás byla darem od boha, my jsme o tom pouze nevěděli. Kde bychom vzali pitnou vodu do studny? Vůbec jsme na to nepomysleli. Zavolal jsem tátovi, co potřebuji na víkend a že práce rozhodně pokračují. Vodu jsem odčerpal a odvodnil do nové studny. Udělal jsem plovákový systém automatického sledování výšky spodní vody. Když to táta uviděl, šel do kolen. Svolal celou rodinu, aby se pochlubil, co jeho syn vymyslel. Práce už nemělo co ohrozit. Byla to nádherná stavba. Kamenný sokl 1,2 metru, klenba z červených cihel. Kombinace přírodních materiálů, které jsme sbírali na polích a různých demolicích. Dílo se zdařilo, bylo a je nádherné a funkční.

Janičko, neumíš si představit, kolik mejdanů, ale i nádherné práce s vínem jsem tam zažil. Hrozny jsme si pěstovali sami, měli jsme postupně tři tisíce hlav, vlastní zařízení od ráčku, přes lis, až po sudy. Pěkné víno jsme produkovali. Vinný sklep stojí dodnes, ale už má jiného majitele. Lásko, tento příběh je důkazem, že každý problém má řešení. Tvá víra a schopnosti týmu ti ukáží tu správnou cestu. Je pouze potřeba si to přát, naslouchat a vybrat si tu správnou cestu.

Je už pozdě, půjdeme domů. Zítra je čtvrtek, poslední večer povídání a potom nás čeká lov na srnce v Chrášťovicích. Miláčku, cítím v kalhotách, že dnes večer se nepůjde hned tak spát. Vynecháme romantickou přípravu.“

„Víš co, už nic neříkej a pojď.“

Na hotelovém apartmánu jsem nechal do ložnice pověsit nádherný akt ženy a nespletl jsem se. Již za dveřmi to začalo. Vidím to jako ve skutečnosti. Vášeň je cítit ve vzduchu. Atmosféra je nabita sexuální touhou. Je připravena osvěžující láhev červeného vína. Polibky se už nedají spočítat. To už nejsou polibky, je to nádherné a nekonečné líbání. Nemohu to vydržet. Mám husí kůži a v kalhotách velikost číslo tři. Možná i víc. Vezmu svoji něžnou Janičku do náruče a odnesu si ji do hnízdečka lásky. K tomu ten obraz na zdi. Závěsy se lehce pohupují ve vánku, ani jsem je nezatáhl. Vše je v modré barvě jako moře a kolem nás proudí nebeská energie. Cítím jen naši lásku, vášeň a její narůstající vzrušení. O sobě ani nemluvím. Tomu se nedá odolat, nejraději by ze mě strhala oblečení, ale schválně to neudělala, protože mě chtěla ještě trochu potrápit. Posadila si mě, při neustálém líbání a laskání, do útulného křesla u okna a pomalu, knoflík po knoflíku mi rozepínala košili. Vím to, zbožňuje moje ramena a hruď. Sundala si tričko a vší silou na mě přitiskla své roztoužené bradavky. Cítím v klíně její horkost, už to také nemůže vydržet, sundává mi kalhoty. Nádhera, slyšíme naše vzdechy, zrychluje se tep srdce. Cítím, že už mě potřebuje mít v sobě. Přichází má chvíle, Janička už nic nevnímá, jen vášnivé pohyby dvou milujících se těl. Nic krásnějšího na světě nemůže být.

„Lásko, ty nejkrásnější chvíle v mém životě jsem prožila s tebou,“ řekla.

Já jsem ještě nemohl moc mluvit, zpotil jsem se neidentifikovatelným sexuálním potem, který jsem doposud nepoznal.

„Přál bych si, aby to nikdy neskončilo, aby to tak bylo navždy.“

„Neskutečně tě miluji. Ať se stane, co se stane, budu na tebe a na splnění našich snů čekat.“

Netušili jsme, a ani nemohli, jak jsme blízko kruté pravdy. Telku jsem ani nepustil. Povídali jsme si u červeného vína dlouho do noci. Byli jsme si tak blízcí. Rozumíme si úplně ve všem. Naše duše splynuly. Dlouze jsem se díval na akt ženy. Velmi dobrý a krásný obraz. Určitě si ho přestěhuji do našeho nového bytu. No jo, vždyť jsem to zapomněl Janičce říct, že za čtrnáct dní máme nový byt.

„Jani...“ Nic, to krásné stvoření už dávno spí. Už je to tolik dní, vnímám naprostou rovnováhu své duše a těla. Usnul jsem královským spánkem.

Kapitola 18. - Nový domov na Václavském náměstí 43, svatba s Hanou Dvořákovou

Je čtvrtek, už jsem s Janičkou víc než čtrnáct dní. Připadám si jako znovu
narozený. Musím sám sobě přiznat, že jsem nikdy nebyl tak šťastný. Pane
bože, znovu děkuji za každý prožitý den s Janou. Vnímám ve svém okolí,
že mi to mnoho lidí nepřeje, závidí mi. To jsou tedy přátelé a kamarádi.
Nejraději by mně ji svedli. To jsem zvědavý, kdo bude první. Já si myslím,
že první to zkusí Táborský, potom Hála a Urban a ostatní budou
slintat, Zika, Šimek. Musím si na ně dát pozor, ale jak? Jak to mám udělat?
Anděli, Františku, můj motýlku, poraď mi. Poprvé v životě se mi zjevil
můj anděl strážný přímo v kanceláři.

Bohumíre, toto štěstí ti poslal sám Nejvyšší. Važ si toho. Nemusíš se bát.
Jana tě bude milovat a bude ti věrná. Její boží úkol je udělat tě šťastným
a dát ti syna. Rozumíš? Důvěřuj a věř jí.

Tobě se to říká. Já na ni od přírody žárlím. Když ona je tak krásná, neumím
si představit, že to, co dělá se mnou, může dělat s někým jiným.
Já vím, já vím. Ale v tomto ti nemohu pomoci, to si musíš ve své hlavě
srovnat sám. Sbohem, Bohumíre.

Z rozjímání mě vytrhl řvoucí telefon. Začínaly se ozývat cestovní kanceláře.

Byl čas plánovat obchodní vztahy na rok 2008.

„Co budeme dělat dnes večer? Zítra jedeme na lov.“

„Uděláme si večer ve dvou a budeme hrát šachy.“

„Jasně, dneska žádná restaurace.“

Janička souhlasila. Udělala jako vždy chutný salát a upekla tvarohovou
buchtu. Já jsem otevřel láhev červeného, zapálil svíčky a postavil
šachy.

„Janičko, dnes ti slibuji, že u toho nebudu číst ani se dívat na televizi.“
Nádherně se na oko rozhořčila: „No počkej, dneska tě porazím!“

Neprozradil jsem jí, že šachy hraji celý život a v mládí jsem hrál chvíli
sedmý prkno v první šachové lize za Dopravní podniky. Moje láska byla
bez šance.

„Bohumírku, kde jsme to skončili?“

„Já si nepamatuji.“

„Myslím, že u prodeje, ne, sloučení tvých firem ACCT a Intergate.“

„Ty ale máš paměť. Janičko, to, že jsem se chystal koupit loď, letělo
éterem rychlostí blesku. Objednávky se jenom hrnuly, hlavně od nově nalezených
přátel a politiků a od obchodních partnerů. Najednou telefon.“

„Prosím?“

„Tady Jirka Paroubek.“

„Nekecej, Bohumírku. Ty chceš říct, že dnešní předseda Džordžíno alias
Don Číčo si s tebou přál strávit dovolenou na moři?“

„Ano, můj problém byl, že ne se svojí manželkou, ale s milenkou.“

„Jirko, to není na telefon.“

„Dali jsme si sraz u mě v bytě.“

„Věděla jsem, že se spolu znáte důvěrněji.“

„Ano, Janičko, ale tato kapitola příběhu přijde na řadu až příště.
S plnou silou a s nadějemi jsem se znovu pustil do práce. Vytvořil jsem
velmi dobrý tým, který už, Janičko, většinou znáš. Práce šla od ruky. Otevřel
jsem novou kancelář na Václavském náměstí, Axa Sailing, moje
druhá nejoblíbenější. Dnes tam má kanceláře Iveta Mašínová.“

„Slyšela jsem, že byla dříve milenkou Jiřího.“

„Ano, umožňoval jsem jim tajná setkání. Miláčku, ty začínáš být zvědavá,
přiostřuje se, viď? Ale musíme se trochu vrátit. Velmi jsem spěchal
s výstavbou nového bytu na Václavském náměstí 43. Jani, celkem dvě stě
padesát metrů čtverečních luxusu. Ani já jsem doposud lepší byt neviděl.
Kombinované topení, vysoké stropy, dobové prvky, okna, dveře, obrovská
koupelna, komory, krb, mezonet, luxusní schodiště, studijní místnost
s příslušenstvím, dětským pokojem a pracovnou pro Hanu. Celkové výdaje
na tento byt přesáhly osm milionů korun.

V listopadu jsem seděl v kanceláři na Václavském náměstí 43 a přemýšlel
o budoucnosti. Hodně cestuji, co kdybych měl smrtelnou nehodu.

Hned druhý den jsem uzavřel životní pojistku ve prospěch nenarozeného
syna a sepsal u notáře závěť. Sváděl jsem vnitřní boj. Nebyl jsem
zvyklý žít na hromádce. Jsem rodinný typ. Přestal jsem řešit pracovní
věci a začal řešit osobní. Začala cesta pádu do propasti.

Přišel čtvrtek a můj pravidelný sportovní den. Tenisový debl od desíti
do dvanácti hodin. Byl krásný listopadový den. Když jsem se vracel
domů, byla u Letenského tunelu havárie. Zase další zásah osudu. Bylo
třináct hodin a na Radiožurnálu začaly zprávy.“

„Dnes je ideální termín ke svatbě zamilovaných párů, vzhledem k postavení
vesmírných planet, hlavně Jupitera a Venuše. Po celém světě se dnes uzavírá
více než jeden a půl milionu manželství.“

Je rozhodnuto. Dnes si vezmu Hanu.

„Po půl hodině se kolona rozjela. Vzal jsem to do centra a koupil asi dvacet
sedm červených holandských růží a jel domů. Když jsem přišel,
zrovna ukončila koupání a na hlavě měla svůj typický turban z osušky.
Obdivoval jsem schopnost ho vytvořit. Asi to nebude složité, ale je to
typicky ženské.“

„Co se děje?“

„Nic. Přišel jsem tě požádat o ruku. Tady máš dvacet sedm růží a mě
v tenisovým.“

Začala se smát: „Tak já na to, Bohumíre, čekám skoro čtyři roky, a když
jsem se smířila s tím, že čekám dítě se ženatým chlapem, že budu svobodná
matka, tak ty si přijdeš s tímhle? Neuvěřitelné. Bohumíre, samozřejmě,
že si přeji stát se tvojí ženou. Ty už jsi rozvedený?“

„Už dávno.“

Hodila po mně ručníkem. Viditelně byla šťastná a musím uznat, že
Hana se mi ve vysokém stupni těhotenství začínala líbit. Stávala se ženou.
Byl jsem spokojený, dal jsem si v kuchyni plzeň a čekal na ni. Přišla veselá,
šťastná.

„Ty to opravdu myslíš vážně?“

„Ano, Hano, ale má to jeden háček.“

„To jsem si mohla myslet,“ řekla Hana. „A jaký?“

„Dnes, nebo nikdy. Nebe se otevřelo a bůh mi to nařídil, aby náš syn
měl otce a jeho jméno. Vždyť je to už za dva měsíce.“

Zalhal jsem. Ten den jsem s boží energií nebyl spojen. Sedla si ke mně
ke stolu.

„Bohumíre, vždyť jsou dvě hodiny odpoledne.“

„No a co? Zavolej tátovi a mámě, pořád se chlubí, kolik mají známých
starostů a místostarostů a kdovíkoho ještě. Ať to zařídí. Já zařídím
prstýnky s monogramem, kyticí bílých růží, protože vím, že je to tvoje
přání, a ostatní zařiď ty. Já se jdu konečně vysprchovat.“

„Kdo bude tvůj svědek?“

„JUDr. Zika. A tvůj?“

„Jaroslav Jurečka.“

„Počkej, ten hlavní manažer ODS?“

„Jistěže.“

„Tak já jdu do koupelny.“

Za chvíli jsem se vrátil.

„Copak?“

„Rodiče to neumějí, a že prý ať neblbneme, že stejně nemají čas. Tak
svatba nebude,“ propukla v ustavičný pláč.

„Tak ty si mě konečně přeješ vzít a moje rodina to není schopna zařídit!“
Její pláč ještě zesílil.

„Neplač, vezmu si tě jindy.“

„Znám tě, Bohumíre, nevezmeš. Já se chci vdávat.“ Už to byla napůl
zlost a napůl bolest, žal, neštěstí, smutek a zlomená duše.

„Hano, mám nápad, když to neumí tvá chvástavá rodina...“

„Hele, Bohumíre, neurážej. Ale v podstatě máš pravdu.“

„...tak to, Hano, zařiď ty!“

„Já? Ale jak?“

Zase se řinuly potoky slz z jejích očí. „Jak, Bohumíre, já to taky neumím.
Ale zkusím to.“

„No vidíš, naděje umírá poslední.“ Dal jsem si oběd a ještě jedno pivečko.

„Opravdu se snažila, volala každému, koho znala. Jurečka byl připraven
být ihned jejím svědkem, ale nebyla schopna zařídit oddávajícího a potřebnou
matriku. Byly tři hodiny odpoledne, absolutní zoufalství se rozhostilo
v kuchyni a postupně v celém bytě. Odešel jsem do kanceláře.
Přišla za mnou, ustavičně plakala. Chvíli štěstím, chvíli zlostí a bezmocí.
Sedla si zkroušeně ke mně a zašeptala.“

„Já to vzdávám!“

„Haničko, naděje umírá poslední. Doufám, dokud dýchám.“

„Ale já už žádnou naději nemám.“

„Tak se zamysli, jak to uděláš. Je to jen problém, který vyřešíš. V klidu
na to mysli, přej si to a tvá víra to dokáže. Poradí ti.“

„Už to mám,“ sedla si mně na klín. „Máš jako vždy pravdu. Změna myšlení.
Bez rodičů.“

„Asi ano, jenom my dva, ty rozmazlený jedináčku.“

„Nech toho!“ Vstala, dala mi pusu a řekla posvátnou větu: „Bohumírku,
přeji si tě vzít, prosím, zařiď naši svatbu.“

Byl čtvrtek, konjunkce Venuše s Jupiterem, půl čtvrté odpoledne.

„Vidíš, Hani, jak je život jednoduchý. Musíš mít pouze nápad, jak problém
vyřešit.“

„Ty to, Bohumíre, zařídíš?“

„Ano, běž se připravit na sedmnáctou hodinu. Zavolej svědkům a rodičům,
že se sejdeme před Městským úřadem Prahy 1 ve Vodičkově ulici.“

„Nerozhodně odešla do kuchyně. Během pěti minut jsem měl hotový
seznam, kam musím zavolat. Pořadí bylo následující: starosta Prahy 1
pan Vihan, můj kamarád Filip Dvořák, dále paní Talmanová na matriku,
rodiče, kamarádi, zlatníci, hoteliéři, zajištění květin podle přání.
To nebyl takový problém, ale Milan a Milena odmítli na svatbu přijet.
Tady musím poděkovat Jaroslavu Jurečkovi, který přede mnou zavolal
Milanovi a řekl mu památnou větu: ,Podívej se, Milane, koukejte okamžitě
přijet! Kolik bude ještě takových chvil, kdy si vaše jediná dcera bude
přát, abyste stáli vedle ní. Nyní vás potřebuje. Třeba to bude poprvé
a naposled.‘

Kdyby věděl, jak se mýlí. Za rok a půl bylo všechno jinak. Jedináček
znamená vždy nějakou potíž, vazba na rodiče a naopak je obrovská.
Prstýnky se zpožďovaly kvůli rytině. Nejlépe byl připraven úřad Prahy
1. Rád bych za to poděkoval bývalému starostovi Vihanovi. Svatební
obřad se konal přesně v půl šesté. Vše proběhlo bez problémů a stresu. Jaroslav
při cestě na radnici koupil nějaké šampaňské a jednorázový fotoaparát,
takže byl přípitek i svatební fotografie. Hana Dvořáková a náš
budoucí syn dostali během dvou hodin jméno Ďuričko. A potom, že to
nejde. Svatební hostinu uspořádal můj kamarád Kole ve velkolepém stylu
v restauraci Casa Mia. Při pití šampaňského značky Don Perignon jsem
si vyslechl první kritiku od tchána a tchyně, Milana a Mileny Dvořákových.
Prý to nebyla žádná svatba, ale ubohost. Kdyby ji pořádal pro svou
jedinou dceru on, byla by to velkolepá show. Minimálně sto padesát
hostů, na zámku a podobně. Já jsem neposlouchal, ale uvědomil jsem si,
že jsem si nevzal za manželku pouze Hanu, ale i její rodiče. Opět jsem
v životě nebyl pozorný.“

„Vánoce a Nový rok jsem prožil v očekávání narození syna a jako vždy
jsme byli na štědrovečerním obědě s celou rodinou u mého kamaráda
Pepíka Vladaře. Poprvé jsem jim představil Jiřího Paroubka a jeho syna.
Zuzana Paroubková se těchto pravidelných vánočních setkání nezúčastňovala.
Po odchodu Jiřího a většiny hostů došlo mezi mnou a Milanem
Dvořákem k nechutné hádce ohledně peněz. To byl vždy jeho
hlavní problém. Bohužel jsem si vylil zlost na své novomanželce, protože
to byl a je její otec, můj doživotní oponent. Za tento svůj nesmyslný
výstup těsně před porodem bych se chtěl Haně dodatečně omluvit. Bylo
to naprosto zbytečné. Měli jsme odejít domů a jejího otce tam ponechat
i s jeho divnýma známýma.

Nový rok jsme přivítali v rodinném kruhu. Nakonec ten závěr roku
nebyl tak špatný, čekal nás rok 2004, plný očekávání, překvapení, naděje
a zklamání. Přelomový rok v mém životě.“

Kapitola 19. - Lov srnců

„Byla jsi někdy na lovu?“ byla ráno moje první otázka.

„Ne.“

„Máš nějaké oblečení na lov?“

„Pouze něco na hory.“

„No nevadí. Půjčím ti svoje.“

„Bohumírku, vždyť jsem poloviční.“

„Nevadí, mně je něco malé.“

Odjeli jsme k mým rodičům na Smíchov. Byl páteční čas. Poprvé viděla
můj opravdový byt, moje rodiče, lovecké trofeje, můj pokoj, zbraně.
Viditelně byla překvapená.

„Mami, tati, to je moje nová láska, Janička.“

„Dobrý den.“

Nyní byli v šoku moji rodiče. V kuchyni mi táta soukromě šeptá: „Bohumíre,
není trochu mladá?“ Za chvíli maminka to samé.

„Tuto diskusi ukončuji navždy,“ řekl jsem rozhodně. „Toto je má budoucí
žena, která mi splní jediný nenaplněný sen, přání a vlastně úkol
boží. Porodí mi, vlastně nám, dva syny.“

Rozhostilo se ticho.

„Jé, ty tu máš bendžo, kytaru, dvanáctistrunnou yamahu! Je to možný?“

„Janičko, miláčku, nemáme čas. Vyber si něco na sebe, alespoň jednu
věc zelenou. Já už jsem sbalený. Jedeme.“

„Ty máš ale loveckých zbraní, nožů...“

„Jani, příště, jedeme.“

„Tak se aspoň najezte,“ říká maminka.

„Ne ne, nemáme čas.“

Jako vítr jsme proletěli a už jsme byli v autě.

„Kam to jedeme?“

„Do Chrášťovic u Strakonic.“

„A kde vyzvedneme Aničku?“

„Jani, já jsem ti to zapomněl říct. Včera volala Hana, že má Anička teplotu
a že by nebylo vhodné ji brát na lov. Tak snad příště.“

Cesta rychle ubíhala.

„Kde budeme spát?“

„To já ještě nevím. V krátkosti ti řeknu, jaký máme program. Jakmile
dorazíme, hned půjdeme na lov srnců. Potom si najdeme ubytování
a půjdeme někam do vesnické hospody na večeři. Ráno ve čtyři vstáváme.“

„Tak brzy?“

„Ano, lásko. Zvěř můžeš vidět pouze při západu a východu slunce.
Potom půjdeme spát, jestliže nám to touha dovolí. Navštívíme místní
hospodu, kde možná budeme trochu oslavovat úspěšný lov. V neděli ráno
znovu na lov. Spát už nepůjdeme, ošetříme zvěřinu, odvezeme ji do hotelu,
půjdeme si odpočinout a já mám v sedmnáct hodin tenis, debla. No
a večer půjdeme spolu někam na pivo.“

„Ty to máš tedy naplánovaný.“

„Miláčku, člověk míní, pánbůh mění.“

„A co budu dělat já?“ zeptala se Jana.

„Budeš mě doprovázet a když to nebude k lovu, budeš fotit.“

„Proto jsem si měla vzít foťák, aha.“

Přijeli jsme tak akorát. Sluníčko zapadalo a něžně obarvilo zlatou barvou
celý prostor kolem nás a tváře nám hladilo nekonečnou energií vesmíru.

Ptáci zpívali, slyšeli jsme zřetelně, jak příroda kolem nás žije.

Vyrazili jsme na lov. Šoulali jsme potichu přírodou proti větru.

„Podívej, Jani, tam stojí kus.“

„Kde?“

„Tam u lesa.“ Půjčil jsem jí dalekohled.

„To je nádhera. To budeš střílet?“

„To já nevím. Půjdeme blíž, budeme pouze šeptat. Prosím tě, dělej to
samé, co já.“

Pomalu jsme došoulali na vzdálenost padesáti nebo šedesáti metrů.

„Je to srnka se dvěma srnčaty, to je nádhera. Normálně je vidím pouhýma
očima.“

„Já vím. Za chvíli nás navětří, udělej si foto.“

Jak jsem řekl, tak se stalo. Srna nervózně zvedla hlavu. Trvalo to maximálně
šest vteřin a zvěř odskočila do lesa.

„Viděla jsi, miláčku?“

„Nádhera.“

„Až najdeme starého, odstřelového srnce, slovíme ho.“

Potkávali jsme mnoho zvěře. Honitba je viditelně dobře zazvěřená.
Bažanty, zajíce, kachny, koroptve, vše jsme viděli. Mnoho různých dravců.
Motáka, káně lesní, poštolku. Zdálo se mně, že Janička to vidí poprvé
v životě. Splynuli jsme s přírodou, mezi chůzí jsme se líbali.

„Jani, jsme na lovu, musíme být potichu.“ Pořád nic. „To víš, starý pardál
je chytrý, ten jen tak nevyleze. Leží si někde blízko nás a nezvedne
se.“

„Pozor!“

„Copak, Jani?“

„Tam v trávě vidím hlavu.“

„Kde?“ Musela mi ho ukázat rukou, neviděl jsem ho. Vzal jsem dalekohled.

„Jani, ticho, to je on, znám ho už tři roky.“ Dostavila se lovecká vášeň
a nervozita. Ten je opravdu dobrý, leží klidně v trávě, ten se jen tak nezvedne.

„Jani, opatrně, blízko nás budou na stráži srny se srnčaty. Aby nás nevybekaly.“
Nechápavě se ně mě podívala.

„Jani, později, později.“ Zmocnila se mě lovecká vášeň. Nyní jsem tu
jenom já a on. Je to opravdový, rovnocenný souboj, žádná krytina. Zbraň,
moje oblíbená a spolehlivá 308 Winchester, Blaser, optika Swarovski.
Pomalu jsme se plížili loukou. Sluníčko velmi rychle zapadalo za stromy.
Za deset minut nebude vidět, je skoro půl desáté večer. Změřím vzdálenost,
sto padesát metrů. Bez opory na krk je rána riskantní. Dohledávka
na noc je obtížná. Pravda je, že mám v autě Lesy, svého spolehlivého loveckého
psa. Byli jsme už velmi blízko. Naše duše a těla byla v maximálním
napětí. Ticho by se dalo krájet. Starý pardál udělal osudovou
chybu, něco se mu nezdálo. Byl prostě zvědavý, neviděl nás a měl špatný
vítr. Jeho zvědavost ho přinutila se zvednout. Podíval se dlouze na nás
a v tom okamžiku, v hrobovém tichu, zazněla rána. Dlouho se odrážela
ozvěna od okolních lesů a kopců. Za několik vteřin se rozhostilo absolutní
ticho, i ptáci přestali zpívat. Je tam. Zdá se, že zůstal v ohni. Potichoučku
jsme naslouchali. Nic, ticho. Stoupli jsme si, odcházela
nervozita. Vše se vracelo do normálu. Ptáci začali zpívat, o kus dál se
v klidu pásla srnčí zvěř.

„Co budeme dělat teď?“

Přemýšlím. Můžeme jít pro psa, anebo ho zkusíme najít sami.

„Jani, ty máš neskutečný oči, je to tvůj srnec a tvá trofej. Našla sis ho.
Já jsem ho vůbec neviděl. Ty budeš od této chvíle mýma očima a já tvůj
lovec. Tak se jdeme podívat.“

Po sto metrech jsme ho našli.

„Jéžiš, ten je krásnej!“

„Janičko, miláčku, krásná může být pouze žena. Srnec může být silný,
dobrý, urostlý, trofejový a podobně.“

„Já se brzy naučím tu vaši mysliveckou mluvu, slibuji.“

„Musíme mu dát poslední hryz a já si zasloužím úlomek.“

„Co to zase je?“

„Je to poslední pocta ulovené zvěři a odměna pro lovce.“

Udělali jsme vše, jak to vyžadují myslivecká pravidla, a já jsem provedl
vývrh vnitřností.

„Ty jsi ale šikovný.“

„Janičko, dělám to už dvacet let. Srnec je opravdu dost dobrý, tak devadesát
až sto bodů.“

„A co je zase tohle?“

„No to co má na hlavě, je jeho ozdoba i zbraň, hlavně v říji. A pro mě
je to lovecká trofej. Existují tabulky k hodnocení a já to tak odhaduji.“
Byla už úplná tma. Srnce jsme naložili, dal jsem mu plombu do zadního
běhu a odjeli jsme hledat ubytování. Viditelně se ochladilo. Měli
jsme štěstí, ubytování jsme našli rychle ve vedlejší vesnici, i hospodu tam
měli. S chutí jsme si dali buřta s pivem a bylo nám fajn. Pořád a pořád
jsme se vraceli k dnešnímu lovu.

„Lásko, půjdeme spát, ráno brzy vstáváme a lov pokračuje.“
Koupili jsme si něco s sebou a šli jsme spát. Privát byl opravdu pěkný
a levný. Velká koupelna. Musel jsem se umýt od barvy. Když jsem přišel
za Janičkou do ložnice, ležela na bříšku a zdálo se, že spí. Pohladil jsem
ji po vlasech, zádech, po zadečku a unavených, nádherných nožičkách.
Reagovala něžně a vzdychla. Říkal jsem si, zepředu ji už znáš všude, ale
takhle zezadu ji vlastně vidíš poprvé. Musím vyzkoušet její vzrušivost na
zadních partiích těla. Líbal jsem ji od šíje až po paty. Našel jsem to.
Jemně jsem si na ni sedl a začal jí znovu celé tělo masírovat a zcela
úmyslně jsem se vždy trochu zdržel u zadečku. Vždy něžně zakňourala
a vydechla. Můj pyj byl v maximálním pozoru, a tak jsem jí zlehka masíroval
rukama zadeček a penisem její božské sexuální orgány. Myslel
jsem si, že to nikdo z nás nemůže vydržet. Při každém pomalém pohybu
byl můj úd hlouběji a hlouběji. Vůbec nemusela roztahovat nohy, pouze
si upravovala pánev, aby dosáhla maximálního průniku a vzrušení. Asi
po pěti minutách jsem ho tam poprvé v životě měl celého zezadu vleže.
Už jsem se nemohl pohybovat. Cítil jsem, že to nevydržím a předčasně
se vystříkám. Byl jsem maximálně vzrušen. Vevnitř jsem vnímal stahování
poševních a pánevních svalů. Byl jsem nasáván energií doposud nepoznanou.
Díval jsem se na krásné, nahé tělo milující ženy a v tom to
přišlo. Její vzrušení dosáhlo maxima. Zakousla své nádherné zoubky do
polštáře a já jsem uvolnil stavidla hráze. Cítil jsem proudy semene v penisu
a mohutné střiky v její mušličce. Měl jsem ho tam poprvé opravdu
celého. Viděl jsem to. Janička to mohla jenom cítit. Nechtěl vůbec klesnout,
současný orgasmus trval velmi dlouho. Měla zježené chloupky.
Nikdy předtím jsem si jich nevšimnul. Je to tak, je to pravá blondýnka.
Vzrušení na hraně infarktu velmi pozvolna odcházelo. Konečně mi
ho její mušlička pustila a mohl jsem ven. Vůbec jsme nepřemýšleli
o sprchování. Měli jsme absolutní pocit čistoty. Je to úplně jasné, vyhovujeme
si. Prostě si navzájem i voníme.

„Děkuji, Jani.“

„Bohumírku, takto mě ještě nikdo nepomiloval.“

„Jsou dvě hodiny ráno, ve čtyři vstáváme.“

„Panebože, za dvě hodiny?“

„Miluji tě.“

„Já taky. Dobrou noc.“

„Dobrou, lásko moje.“

„Janičko, vstávat!“

„Vždyť jsme ještě nešli spát!“

„Ne ne, jsou čtyři hodiny ráno. Musíme vyrazit.“

Vyskočila z postele a za deset minut jsme odjížděli. Uvědomil jsem si,
jakou mám báječnou ženu. Ani jedna by se mnou takhle ráno na lov
nešla. Miluji ji. Vlastně jedna žena existuje, moje dcera Martina. Ale to
je jiný příběh.

„Podívej se, Jani, máme zpoždění, za chvíli svítá.“

Za patnáct minut jsme seděli na mysliveckém zařízení, kazatelně. Svítalo,
zpočátku bylo úplné ticho, s prvními slunečními paprsky začali zpívat
ptáci. Vítali nový den.

„Bohumírku, podívej se, tam něco je.“

„Jani, ty máš ale oči.“

„Podívej, tam taky, všude je zvěř.“

„Ano, lásko. V noci obvykle padne rosa a zvěř se vychází z porostů na
louky usušit, proběhnout se a napást se.“

„Podívej se, přímo pod námi je srnka a srnčata. Mohu si na ně skoro
sáhnout. Jeden, dva, tři... patnáct kusů! To není možné!“

„Ale je.“ Pozorně prohlížím srnce a jsem pyšný na naši honitbu. „Tak
kdepak tě mám,“ broukám si pod fousy.

„Co hledáš, Bohumírku?“

„Starého srnce, chodím ho sem pást mnoho let.“

„Jak to, on neuteče?“

„Kdepak, miláčku, srnec je teritoriální zvěř. Tři až pět hektarů si
chrání nejsilnější srnec. V šestém roce se může stát zpátečníkem. Dosáhl
svého reprodukčního vrcholu a potom jde zpátky a může se stát nebezpečným
špičákem, škůdníkem. V říji by mohl zabít při soubojích
mladé, nadějné srnce. Příští rok ti to ukáži v říji.“

„Ty se mnou, Bohumírku, plánuješ budoucnost?“

„Ano.“

Dlouze mě políbila. Vnímal jsem její něhu, teplo, pozitivní energii,
lásku.

„Pst, tam je, podívej se, jak jsou ostatní srnci v pozoru. Vidíš ty vypjaté
svaly a natažený krk? Dnes máš možnost vidět krále tohoto území, této
louky. Máme spoustu času, vychutnej si to. Udělej si fotografie na památku.
Za chvíli bude představení konec.“

Janička fotila svým nikonem s teleobjektivem a já si pomalu hledal
nejvhodnější polohu k výstřelu.

„To víš, miláčku, jsme na kazatelně, to není šoulačka.“

Srnec se postavil k ráně. Jako vždycky se na mě přes optiku dlouze
zadíval, jako by mi říkal: Bohumíre, jsem tady jenom pro tebe. Já jsem už
životem unaven, na co čekáš?

Zmáčkl jsem spoušť, slyšel jsem střelu, jak si proráží cestu vzduchem
a jak se svým typickým žuchnutím neomylně zasáhla komoru starého,
velmi silného srnce, špičáka. Už jsem to slyšel tolikrát. Zásah byl přesný.
Srnec zůstal v ohni a ostatní zvěř pouze poodběhla. Chvíli se dívala,
zkoumala, co se stalo. Nic, život jde dál, pouze srnec, který tu byl doma
šest roků, už není. Jeho život vyhasl.

„Bohumírku, je to smutný.“

„Ano, každá smrt je smutná.“

Zítra už bude jiný srnec, silný, nadějný, a tak to jde pořád dokola. Ještě
tak dvacet minut jsme pozorovali přírodu kolem nás a vnímali tu krásu
a nekonečnou pozitivní energii, kterou člověk nevytvořil, a proto ji nemůže
zničit.

„Víš, Janičko, my to můžeme pouze ovlivnit, ale zničit to nemůžeme.
Zítra ráno vyjde sluníčko, v noci bude vidět měsíc a hvězdy, přijde zima.
My tu můžeme být, ale také nemusíme.“

„Já vím.“

„Pojď, dáme našemu králi mysliveckou poctu, ošetříme zvěřinu a půjdem
se projít. Ukáži ti část naší krásný honitby.“

Vše jsme udělali, jak jsme měli. Šli jsme pomalu na „Babinu“, kde má
můj nejlepší pes Ella, také fena německého ohaře, hrob. Za půl hodiny
jsme tam došli, bylo nádherné ráno, sluníčko rozzářilo krajinu, doslova
ji pozlatilo. Všude kolem nás zvěř, pro nás ale lov skončil. Jakoby to tušila,
vůbec se nás nebála.

„Tady je tak krásně!“

„Janičko, ty máš ráda přírodu, viď?“

„Ano.“

„Jani, já taky. Nesmíme se nikdy rozejít, patříme k sobě.“

„Ať se stane cokoliv, slibuji.“

Ani jsme netušili, jak brzy bude muset náš slib projít těžkou životní
zkouškou. U nohou nám ležela celá Šumava. Mnoho rybníků, na horizontu
Strakonice. Seděli jsme na zemi, drželi se za ruce a nasávali nádheru
okolní přírody. Odpočinout si, relaxovat a dobít si energii. Bez
tohoto koníčku bych už dávno nebyl. Za hodinu jsme již byli zpátky na
privátu a šli si lehnout, bylo jedenáct dopoledne.

„Janičko, než usneme, nezapomeň, že trofej včerejšího srnce patří tobě
a dnešní mně.“

„Dobrou noc, dobré ráno.“

Políbili jsme se a usnuli.

Vzbudili jsme se kolem sedmnácté hodiny a naprosto fenomenálně jsme
se pomilovali, jako vždy.

„Bohumírku, už máme dva srnce, už bychom nemuseli lovit.“

„Lásko, lov skončil. Půjdeme se projít, ty budeš fotit, a kdybychom
potkali nějakou raritu, tak ji slovím.“

Vyrazili jsme na honitbu. Bude změna počasí, není rosa a je teplo. Našoulali
jsme mnoho zvěře, Janička fotila. Byli jsme třeba jen třicet metrů
od zápasících srnců, úplně jako v pohádce. Byl jsem opravdu šťasten. Už
byla skoro tma.

„Janičko, půjdeme tou loukou, vrátíme se a půjdem za myslivci do
hospody pochlubit se úlovkem. Předseda Pepík a hospodář Šáda budou
koukat... Zastav se!“

Byli jsme na okraji lesa, na louce bylo pět kusů srnčí zvěře, dvě srny
a tři srnčata. Stalo se nemožné. Byly od nás dvacet metrů. Srnčata si
hrála. Přišla až k nám, normálně si nás očuchala, vypadalo to, jako by říkala,
pojďte si s námi hrát. Najednou se stalo něco nečekaného. Padesát
metrů od nás se v louce zvedl opravdu starý srnec. Mohutná hlava, široký
krk. Polkl jsem na sucho. Nebyl jsem připraven na lov. Neměl jsem na
výběr. Měl jsem na lov maximálně pět až sedm vteřin. Padla rána na
hraně tmy. Jenom ozvěna výstřelu se toulala údolím.

„Jani, viděla jsi?“

„Ne.“

„Já nikdy nic takovýho neviděl, to je dar od Huberta a Diany. Ty jsi
ho opravdu neviděla? To je průser, snad jsem nestřílel na přízrak. Jdeme
se podívat.“

Nikde nic, úplná tma. Nervozita na maximální úrovni. To není možný,
musíme pro psa a baterku. Za půl hodiny jsme byli zpátky. Jaké štěstí, že
jsem si označil místo, odkud jsem vystřelil.

„Lesy, můj hafane, je to na tobě. Věřím ti. Tak běž, hledej srnečka, pán
ztratil.“ Viděl jsem ji chvíli, jak revíruje, a byla pryč. Zmocňovala se mě
beznaděj. Asi za deset minut jsem ji uslyšel.

„Co to je?“ zeptala se Jana.

„Pojď rychle, už ho má.“ Začal souboj na život a na smrt. Asi po tři
sta metrech jsme je dostihli. Stáli proti sobě, můj pes a neskutečně silný
srnec se skloněnou hlavou. Hned jsem věděl, že se jedná o medailového
srnce. Pustili se do sebe, chumel bojujících zvířecích těl. Co budu dělat?
„Na, podrž mi kulovnici.“ Vzal jsem si lovecký nůž a snažil se Lesy
pomoci. Bylo to velmi nebezpečné a obtížné, nešlo mi to. Zase poodběhl
a znova. Věděl jsem, že Lesy se ho nevzdá, i kdyby měla umřít. Rozhodl
jsem se. Vytáhl jsem z pouzdra legálně drženou pistoli, devítimilimetrovou
Sig Sauer. Pes i srnec spolu bojovali, byli pořád v pohybu. Pane bože,
ať nezastřelím psa. Vystřelil jsem přesně. „Lesy, nech ho už, už je po
všem.“

Musel jsem ji něžně, ale násilím odtáhnout. Kde je Janička? Už vidím
světla loveckýho auta.

„Bohumírku, já jsem se na to nemohla dívat. Raději jsem odešla pro
auto.“

„Miláčku, normálně to nedělám. Mám tam whisky, přines mi.“

Klekl jsem si k srnci, pohladil jsem ho po krku a těle, zavolal si Lesy,
políbil jsem Janičku a dal ulovenému kusu srnčí zvěře poctu s modlitbou
bohu, Hubertovi a Dianě. Zhluboka jsem se napil whisky.

„Děkuji i tobě, Janičko. Tady leží opravdový král, stříbrný srnec. Ještě
jednou děkuji i vám, moji bohové“ a hluboce jsem se uklonil směrem,
kde už dávno zapadlo slunce. Naložili jsme ho a beze slov jsme odjeli do
hospody za mysliveckými kamarády. Tušil jsem, že to bude dlouhá noc.
Nevadí, ráno se už neloví, ale spí.

„Ještě štěstí, Jani, že tě mám, mohu to dneska pořádně oslavit.“
V hospodě již bylo veselo, všichni mě čekali. Políbil jsem hospodskou
paní Dášu a hned jsem objednal láhev jägermeistera. Pepík Podhorský,
Pavel Šáda, pan Houdek, prostě skoro všichni členové našeho mysliveckého
sdružení Kamenná-Chrášťovice. Hned si všimli úlomků za mým
kloboukem.

„Páni myslivci, dobrý večer, myslivosti zdar! Vše vám povím, ale začněme
přípitkem, velkým panákem jägera.“

„Lovu, lesu, myslivosti zdar!“

„Páni myslivci, toto je můj nový myslivecký doprovod, moje láska Janička.“
Pozdravili ji a všichni se vyhrnuli z hospody podívat se, co jsem ulovil.

„Ty blbče,“ říká předseda.

„To není možné,“ říká hospodář.

Ostatní uznale přikyvovali.

„Bohumíre, ty mě fakt sereš, takový srnce tu nemáme! To jsi přivezl
odněkud z obory!“

„Ne ne, Pavle, já tu naši honitbu za ta léta znám.“ Ale v duchu jsem
věděl, že toho posledního jsem neznal.

„Pánové, mám žízeň. Uřízneme hlavy, dáme si je na stůl, zapálíme
svíčky a dnes se pije na můj účet.“

Přišel za mnou ještě jednou Pepík, předseda, podal mi ruku a řekl:
„Kdo umí, ten umí. Zasloužíš si to, je to fantastické.“

Vzali jsme hlavy do hospody a začala myslivecká oslava. Hlavy na tácu
byly fascinující, byl jsem pyšný. Viděl jsem přesně, kdo mi to přeje a kdo
závidí.

„Pánové,“ povstal jsem, sklenku jägera v ruce. „Připijme si na srnce
krále, na první chrášťovické stříbro. Tento srnec bude prezentován v časopise
Myslivost.“

Opili jsme se řádně. Jak jsem předpokládal, oslavovalo se do rána.

„Janičko, miláčku, kdepak tě mám.“

„Tady, pořád vedle tebe.“

Loučení bylo nekonečné. Janička nás i se třemi trofejemi odvezla do
privátu spát. Byl jsem rád, že jsem to přežil. Moc dobře jsem ale věděl,
že takovýto lov už nezažiji a budoucnost ukázala, že jsem se nemýlil.
Druhý den, v neděli po obědě, jsme vyložili zvěřinu v hotelu, trofeje dali
do mrazáku a rychle spěchali domů spát. Představa, že jdu v sedmnáct
hodin na tenis, byla zoufalá, ale víkend opravdu stál za to. Můj bože, můj
pane, ještě jednou ti děkuji.

Kapitola 20. - Tajnost tajná prozrazena

„Tak, Janičko, jak se ti líbil víkend?“

„Bohumírku, chtěla bych ti poděkovat, nikdy jsem nic podobnýho nezažila.“

„To jsem rád. Zajdeme na jedno pivo, půjdeme spát. Zítra nás čeká
perný den v práci.“

„Tak jo, kam půjdeme?“

„Šel bych hned vedle k Broncům, mají tam dobrou plzeň.“

„Tak jdem.“

„Tak co, jde to?“

„Není to špatný, dáme si dohromady jeden schnitzel?“

„Ano, s chlebem a okurkou. Janičko, miláčku, v tom fofru jsem ti něco
důležitýho zapomněl říct.“

„A copak?“

„Až se napijem. Tak na štěstí! Kurnik, já mám ale po včerejšku žízeň,
dám si ještě jedno. Mám pro tebe tajnost tajnou. Máme byt.“

„To není možný!“

„Ano, miláčku, tento týden se na něj půjdeme podívat a do čtrnácti
dnů se stěhujem.“

„To zní neuvěřitelně. Opravdu budeme bydlet spolu?“

„Ano, na Praze 6. Abys to měla blízko do práce na letiště.“

„Miluji tě, Bohumírku.“

„Janičko, já tě miluji asi už od narození, jen jsem na tebe musel dvacet
tři roků čekat.“

„Znáš ulici?“

„Jani, všechno ti řeknu zítra, mně se nechce dnes povídat, jsem již docela
utahaný. Představa, že spolu budeme bydlet, je fantastická. Opravdová
zkouška vztahu a společného života. Scházet se spolu jen tak,
milovat se, to je něco jiného.“

Za půl hodiny jsme již spali v mém hotelovém pokoji. Ještě chvíli jsme
plánovali budoucnost a usnuli jsme bohatýrským spánkem.

Kapitola 21. - Narození Aničky Ďuričko

„Nemohu tomu uvěřit. Ještě jednou mi to, prosím, řekni,“ žadonila hned
po ránu Janička.

„Minulý týden volal Honza Dostál, že se uvolnil jeho vlastní družstevní
byt u Markéty na Praze 6. To víš, že je vybydlený. Hlavně, miláčku,
nic nekupuj. Když dáme dohromady tvoje a moje věci, tak se tam nevejdeme.“
„Já se tak těším. Zkusíme spolu žít jako muž a žena. Tolik jsem si to
přála.“

„Vidíš, co ti vždy říkám, splnit se ti může pouze to, co si přeješ a čemu
věříš. Lásko, od prvního listopadu je volný. Mnoho let tam bydleli studenti,
ale Honza ho dá trochu dohromady. Patnáctého listopadu se nastěhujeme
a prvního prosince nastupuješ do zaměstnání na letišti, ty moje
krásná dispečerko.“

„Budu se každý den modlit, aby to vyšlo.“

„Jaňulinko, to je hotová věc. Večer to oslavíme a konečně dohrajeme ty
šachy.“

„Souhlasím.“

Viděl jsem, že je šťastná, ale pořád tomu nemohla věřit. Na první pohled
byla trochu nervózní. Kolikrát se mě ještě zeptá, říkal jsem si pro
sebe. Večer jsme jako obvykle v naší oblíbené restauraci při Châteauneuf-
-du-Pape, hořící svíčce a mém oblíbeném doutníku rozehráli šachovou
partii. Měl jsem bílé kameny.

„Tak, miláčku, dnes již tradičně D4, D5.“

„E4, E5.“

„Ale, Janičko, ty máš jednoduchou taktiku, táhneš figurkami jako já.
KC3.“

„KC6.“

„Tak dobře, lásko, připijeme si na naše štěstí a na náš nový byt v ulici
Ve Střešovičkách.“

„Ty už znáš ulici?“

„Já jsem se tam byl už podívat. Pro jistotu, aby to nebyla nějaká hrůza.“

„Bohumírku, já se z tebe asi zblázním.“

„Miláčku, A3.“

„Mně už se nechce hrát.“ Dala mi nekonečně dlouhý polibek, usrkli
jsme trochu vína a já jsem pokračoval ve vyprávění, aby o mně věděla vše.“

„Bohumírku, taky jsem něco udělala.“

„A co?“

„Koukla jsem se na tebe na internetu.“

„A?“

„Dvě stě sedmdesát stránek, to nemá každý.“

„Já o to ale nestojím, je to prostě osud.“

„Je toho hodně, ale nevadí mi to. Prostě život žiješ, jsi kus chlapa, správný
muž. Většina lidí pouze existuje, ty žiješ každou sekundu svého života. Nic
mi zatím nevadí.“

„Miluji tě, Jani. Jedeme dál.“

„Ano, ale já si nepamatuji, kde jsme skončili.“

„Vánocemi 2003. Lásko, já jsem si skutečně život prožil. Když se mnou
zůstaneš, sama to poznáš. Rozdíl bude v tom, že na lov jelenů nepojedu
sám, ale pojedeš se mnou.

Hned po Novém roce jsem odjel se svým duchovním přítelem Jirkou
Musilem na lov daňků do obory Klokočka u Bílé Hlíny. Můj starý přítel
Karel Špoutil tam má v pronájmu od Lesů České republiky oboru a starou
myslivnu. Jezdím tam na lovy už dlouhá léta.

Víš, Jani, mám tam veškeré pohodlí, přátelské prostředí. Mám to tam
opravdu rád. Rozhodně tě tam musím vzít s sebou na lov či jenom na šoulačku
oborou.

„Ráda, vezmem Fida a vyrazíme.“

„Bylo to v neděli ráno čtvrtého ledna 2004. Slovil jsem dva silné kusy
dančí zvěře. Pořád jsem se snažil dovolat mobilem své ženě Haně, ale nebrala
mi telefon. Měl jsem tušení, že už začal porod. Poprvé v životě jsem
nezapíjel úspěšný lov. Dianě a svatému Hubertovi jsem ovšem poděkoval.
Kamarádi myslivci zklamaní, ale já ne. Jel jsem si pro svého prvorozeného
syna. V Jičíně jsem si ve zpětném zrcátku všiml, že nemám na korbě hlavy
s trofejemi daňků. No jasně, při té nervozitě jsem je zapomněl u zdi hájovny
v oboře, kde jsme se fotili. Otočil jsem to. Lovec bez svých trofejí? Ne-
možné. Jirka Musil, můj duchovní přítel, již na to neměl nervy a raději odjel
do Prahy sám. Nyní mi Policie ČR promine, ale můj lovecký Ford Ranger
se spínal na doraz svých možností. Ani jsem oslavující myslivce, přátele
a Karla Špoutila nepozdravil. Naložil jsem trofeje daňků na korbu a opět
na doraz zpátky na Jičín, Turnov, Vrchlabí. Byl jsem tak nervózní, že jsem
dvakrát zabloudil na okruhu kolem Jičína. V zoufalství mi pomohl taxikář,
který pochopil situaci a z nekonečného Jičína mě vyvedl. Byl jsem oblečen
v loveckém, na nohou holinky a všude jsem byl umazán od barvy. Tak se
myslivecky říká krvi. Na korbě jsem měl dva daňky, jednu danělu a padesát
kusů bažantů. Zaparkoval jsem přímo u porodnice. Barva stékala z korby
do jasně bílého sněhu. Doslova chumelilo. Bylo to hodně symbolické.

Čerstvý bílý sníh, barva, já v mysliveckém klobouku. No musel na mě být
pohled. Klobouk s úlomkem a holinky na nohou, vstoupil jsem do porodnice
Vrchlabí. Dodnes se divím, že mě tam pustili. Byly tam takové jiné, experimentální
podmínky. Absolutní soukromí rodičky, opravdu dost dobré.

Samozřejmě smolný den pokračoval, porod jsem nestihl, chyběly mi tak
maximálně tři minuty. Můj očekávaný syn už byl na světě. Hned jsem si
všiml v tváři Hany, že něco není v pořádku. Hana rodila pouze za přítomnosti
své matky. Porod prý trval dvacet hodin, přirozenou cestou. Do svých
ušpiněných, ale chlapských rukou jsem dostal své čerstvě narozené dítě,
ještě celé zakrvácené, také symbolické.“

Tak copak to máme mezi nohama? Ale, ale, nic tam nemáme, to je ale překvapení.
Zase jenom holka. Už čtvrtá, to ale vůbec nevadí. Ty jsi ale krásná
holčička.

„Nahlas jsem ale vyslovil osudovou větu, pro mě nic neznamenající,
ovšem pro matku a tchyni nepřijatelnou.“

„No jo, zase jenom další holka.“

„Samozřejmě že pro Haničku to bylo první a jedinečné dítě, tomu rozumím,
samozřejmě. Anička se mi líbila hned od narození a je tomu tak
dodnes. Mám ji moc rád a jsem na ni pyšný.“

„Promiň,“ řekla Hana a rozplakala se.

„Neplač, Hani, to opravdu nevadí, podívej se, jak se na mě usmívá, jak
je krásná, dlouhá po tobě. Prostě to je naše dlouhonohá Anička.“

Hana se konečně trochu usmála. Asi to měla opravdu těžký.

„Tak, jak jsem byl, špinavý, v mysliveckém, jsem zůstal v porodnici
s Hanou, Annou a tchyní do druhého dne. Ten den, respektive tu noc,
jsem se do Hany definitivně zamiloval. Trvalo mi to čtyři roky. Asi je to
taky tím, že si vážím matky svých dětí. Byla celá bolavá, zakrvácená, ale
už taky šťastná. Vůbec jsem netušil, ani ve snu by mě nenapadlo, že právě
v ten den začal proces konce naší lásky, vztahu a partnerství. Tu vyřčenou
osudovou větu mi exmanželka Hana připomíná dodnes.

Ještě si vzpomínám na legrační příhodu. Přál jsem si poděkovat personálu
porodnice za jejich starostlivost a druhý den ráno jsem se ptal
hlavní sestry, jestli nechtějí nějaké bažanty. Začala se smát a sotva dech
popadajíc řekla, že ne, že mají bažantů opravdu dost. Teprve venku na
parkovišti při kontrole nákladu mi to došlo a začal jsem se smát taky.
Kupodivu mi daňky a bažanty nikdo neukradl, odjel jsem do Prahy.
Pořád padal sníh, všude bylo bílo. Po sluníčku ani památky. Byl jsem již
bez emocí. No a co, mám čtyři dcery, to přece taky nemá každý, a s úsměvem
na rtech jsem si užíval jízdu zasněženou krajinou. Rozhodně
jsem nebyl zklamaný, ale cítil jsem se trochu podvedený. První, co mě
čekalo, byly výčitky tchána Milana Dvořáka.“

„Ty jsi pěkný táta, lovíš si někde v horách daňky, a že tvá žena rodí, tě ani nezajímá.
Kdyby nebylo mě, tak nemá kdo Hanu do porodnice odvézt.“

„Milane, vždyť jsi její otec, kdo jiný by to měl udělat, když ne ty. Snažil jsem
se Haně dovolat mobilem. Stejně nemáš nic na práci, tak nevyčítej, prosím.“

„Ty jsi její manžel a měl jsi s ní být doma.“

„Další průser na světě. Bylo mi již jasné, že budou Haničku očkovat a popouzet
proti mně. Vnímal jsem, že mi v blízké budoucnosti začne peklo
na zemi. Večer jsem oslavil, respektive zapil, se svými nejbližšími kamarády
narození své čtvrté dcery Aničky.“

„Nic si z toho nedělej, Bohumíre, Hana je mladá, tobě ještě není ani padesát,
máte ještě mnoho možností mít syna. A když to nebude Hana, bude
to nějaká jiná žena. Bohové to za tebe zařídí sami.“

Připili jsme si jamesonem a pokuřovali doutníky Cohiba. Diskuse opileckých
mužů pokračovala.

„Asi si, Bohumíre, vybíráš „hard“ ženy. Jsou krásné, vysoké, s nosem nahoru,
ale mají pevnou slupku vajíčka. Uvidíš, bohové ti pošlou ženu, která
bude opravdovou ženou, konečně se zamiluješ a vedle ní zestárneš. Ta ti
dá dva syny.“

„Ťukání panáky se ozývalo stále častěji. Zpili jsme se do němoty. Pro mě
je narození dítěte zázrak a pro rodiče je požehnáním, božím darem. Nic
cennějšího není. Prostě jsme narození Aničky pořádně zapili.“

„Lásko, možná to mám být já, kdo ti má porodit syny.“

Přeběhl mi mráz po těle. Neznámá energie mi projela tělem i myslí.
Nejistě a s velkou mírou touhy a vzrušení jsem odpověděl.

„Janičko, cítím to tak od prvního okamžiku našeho setkání. Vyzařuje
z tebe tolik ženskosti. Rozhodně tě považuji za boží dar. Co se má stát,
se stane. Je to osud. Rozhodně ti, Jani, mohu říct, že je to mé přání.“
Poprvé v životě žádné překvapení. Partnerská dohoda, nic lepšího,
mravnějšího a pevnějšího neznám. Jen si o tom spolu povídáme a mám
toho plný kalhoty. Janička ho něžně pohladila pohledem.

„Já vím, tady ne. Později.“

„Já jsem si jenom přál ti názorně ukázat, jak na mě působíš. Věřím, že
naším spojením dáme vzniknout novému životu, našim synům.“

„Bydleli jsme s Hanou stále v ulici Na Poříčí, dokončoval jsem přeměnu
kanceláří Intergate na luxusní mezonetový byt na Václavském náměstí.
Přestal jsem v konzumaci upřednostňovat červené víno a přešel na pití
whisky Jameson. Bylo všem naprosto zřejmé, že potřebuji čas se s novou
situací sžít. Srovnat si to v hlavě. Toto bohužel nepochopili tchán
s tchyní a bohužel ani má žena Hana. Kdyby mně provozně náročná rodina
Dvořákovic dala trochu klidu a času, nic by se nestalo. Neměli nic
jiného na práci než být každý den u nás doma, obskakovat Haničku a mě
nutit k přebalování a koupání Aničky. Nedělal jsem to nikdy a nehodlal
jsem to dělat ani tenkrát. Abych se vyhnul těmto povinnostem, pořídil
jsem Haně hospodyni a chůvu. Přibral jsem si na oko další práci tak,
abych nemusel chodit domů včas. Začaly domácí rozepře, ale o tom později.“

Kapitola 22. - Kdy a jak jsem poznal Jiřího Paroubka

„Nová sezóna 2005 na moři se kvapem blížila. V Chorvatsku v charterech
trvala vždy od poloviny května do poloviny září. Zdálo se, že jsem
se nechal přesvědčit správně. Objednávky na pronájem Sunseekera 53 se
jenom hrnuly. Bylo vidět, že v Česku vzniká nová vrstva bohatých lidí,
dvanáct tisíc eur za týden pronájmu s kapitánem nebyl žádný problém.
Byly zakázky i z Itálie, Německa, Anglie, Chorvatska a podobně.

Vše se zdálo být v pořádku. Firmy jsem zkonsolidoval. Správa nemovitostí
a reality, Axa Sailing, Hotel Axa, s. r. o. Privátně jsem koupil a zrekonstruoval
činžovní dům, pronájmy bytů a nebytů se realizovaly bez
potíží. Byl jsem zrovna v kanceláři na Václavském náměstí. Vstoupila
asistentka Radka Veselá a nervózním a nejistým hlasem mi říká.“

„Pane řediteli, máte tu návštěvu.“

„Radko, děje se něco?“

„Je tu za vámi pan Jiří Paroubek.“
Toho času ministr pro místní rozvoj. Do mé kanceláře vstoupila opravdová
politická persona s velkou budoucností.

„Ahoj Bohumíre.“

„Ahoj Jirko, nečekal jsem tě.“

„Byl jsem vedle u Ivety, a tak jsem se zastavil.“

„Jirko, jsem rád, že jsi tady. Mohu na tvoji počest otevřít kvalitní červené
víno?“

„To víš, že můžeš.“

„Podívej, osobně jsem přivezl mnoho lahví z oblasti Bordeaux. Plně klasifikované
víno Saint-Émilion-Grand-Cru-Classé, ročník 96. Mám i pravé
cohiby. Vím, že je máš rád.“

„Tak se na tebe, Bohumíre, dívám a uvědomuji si, že se už známe tak
dlouho, vlastně od začátku mé politické kariéry, a ty jsi snad jediný, který
ode mě nic nechtěl a nepotřeboval. Vlastně jsme přátelé.“

„Já osobně tě mám, Jirko, opravdu rád. To je správné přátelství. Nedá se
koupit. Buď ho máš, nebo nemáš.“

„Bohumíre, přišel jsem tě jako přítele o něco požádat.“

„Opravdu?“

„Ano, mám krásnou učitelku angličtiny a zdá se, že naše hodiny výuky
se, mírně řečeno, přetransformovaly do určitého vztahu.“

„Tomu rozumím, to mi nevysvětluj. A co Iveta?“

„Prosím tě, něco tuší, ale neví to. Ty máš pořád to „PT“, věřím ti, že to
zůstane mezi námi.“

„Slibuji, jak ti mohu pomoci?“

„Vzal bys Petru na týden na moře? Já bych tam potom přijel za tebou.“

„To má logiku, ale bude těžké to stoprocentně utajit. Uděláme to
jinak, já ji najmu jako hostesku. Mám jich více, toho si nemůže nikdo
všimnout.“

„Domluveno.“

„Kdy to bude?“

„V druhé polovině června.“

„Jirko, pošli ji za mnou a už se o nic nestarej. Co nového v politice?“

„Co ti mám povídat. Není to dobré, nízké preference, okolo osmi až
deseti procent, vypadá to na konec premiéra Grosse.“

„Já si myslím, že podepíše smlouvu s Telefónikou a sám to vzdá, uvidíš.“
Dopili jsme, dokouřili a věděli jsme, že dohoda platí. Odešel. Zůstal jsem
sám a poprvé v životě jsem zavzpomínal, jak já dlouho Jirku vlastně
znám. Opravdoví přátelé se mohou vidět pouze jednou až třikrát do
roka. Vědí o sobě, mají na sebe spolehnutí. Nejsou na sobě ekonomicky
závislí.

„Radko, přineste mi kávu a dvě skleničky na whisky. Ať přijde paní
Machálková. Jinak jste nikoho neviděla a neslyšela.“

„Jako vždy, pane řediteli.“

„Paní Machálková, tak co, dobrý?“

„No už je to lepší. Zvykám si.“

„Tak ať se nám daří.“

Vypili jsme dva panáky, což jsme normálně do té doby ještě neudělali.

„Radko, prosím, nyní potřebuji mít hodinu klid, nejsem tady, vemte
si můj mobil.“

Začal jsem v duchu vzpomínat, jak dlouho se znám s Jirkou Paroubkem
a jeho přáteli, rodinou, a postupně jsem si dělal poznámky. Nikdy by mě
nenapadlo to udělat, ale tušil jsem, že budoucnost přinese mnoho nepříjemných
překvapení. Přeběhl mi mráz po zádech při vzpomínce na Mirka
Šloufa, bankovní podvody, Vratislava Šlajera, tunelování fondů a firem,
nedorostlé a nedospělé dítě Grosse. Panebože, kolik těch lidí znám?! Vymazat
z paměti je nemohu. No jo, a kolik nových jich ještě potkám? To
ukáže budoucnost.

Jiřího znám dlouho, ještě z „Ráje“ Praha 1, to jsme ještě rozhodně nebyli
přátelé ani známí. Likvidaci „Ráje“ on už snad nedělal, byl to Stanislav
Skřivánek, s kterým jsem podepsal nájemní smlouvu na Václavské
náměstí 43. Řádně jsem uhradil nemalou provizi. Kdo ji dostal, to nemohu
vědět, ale odevzdal jsem statisíce. Pamatuji, že pana Skřivánka jsem dochoval
do důchodu ve správě nemovitostí na Praze 5. Konečně, už to vím.
Osobně mě s ním seznámila paní Procházková, bývalá ředitelka hotelu
Axa. Jasně, Axa patřila společně s Centralem, Merkurem a Operou „Ráji“.
Paní Procházková musela být za totality zaměstnancem „Ráje“ Prahy 1.
Museli se znát. U mě pracovala jako ředitelka správy nemovitostí na Praze
6, zajišťovala sponzory na fotbal a břevnovské posvícení, byla nejlepší.
A ona mně zprostředkovala osobní setkání s Jirkou. Byla u toho. On byl
ekonomickým náměstkem primátora. Kdy to bylo? Už dávno, vzpomenu
si. Vlastně je to jedno. Měli jsme náš první oběd v restauraci naproti židovské
synagoze na Praze 1. Měl to blízko. Proč jsme se vlastně potkali?
Vlastně jen tak, společenská událost, pohodový oběd na mé náklady. Byl
jsem zvyklý. Nabídl jsem panu náměstkovi, netykali jsme si, plavenky do
bazénu, využití všech možností, ubytování, rautů, zvěřinových hodů,
sauny, masáží, fitness a podobně. Ano, tak to bylo. Jaký byl motiv paní
Procházkové, mojí bývalé ředitelky Hotelu Axa, s. r. o.? Teda, ta byla ale
chytrá. Už vím, co sledovala. Chtěla mi dopomoci k magistrátním dotacím
na provoz bazénu. Rád bych paní Procházkové za vše, co pro mě dělala,
poděkoval. Uvědomuji si, že to dělala jenom proto, že mě měla ráda. Jak
se říká, pozdě, ale přece. Já to zázračné slůvko „děkuji“ opravdu umím.
Konečně chápu, šlo o zajištění dotací pro Hotel Axa, s. r. o., na investice
a provoz bazénu. Zítra se na to musím zeptat pana Kozlíka. Chválabohu,
je tam v podnájmu celá léta. Tak zítra.

„Radko, zavolejte JUDr. Zikovi, Michalu Malíkovi a Aleši Macháňovi,
jestli přijdou zítra na mariáš. Nezapomeňte, prvním náhradníkem je Jindřich
Kebrle, druhým Mirek Čížek. Objednejte mi jako vždy saunu
a masáž.“

Nějak se mi nechtělo domů poslouchat výčitky Hany, tchyně a tchána.
Asi zajdu dolů do Bonavity na pivo. Mají ho sice teplý, ale třeba někoho
potkám. Nic mě nebavilo. Hele, Martin Urban.

„Martine, pivo máš špatný, ale dám si s tebou panáka a doutníka.“

„Mám pro tebe něco extra.“

„To je pěkný, Dominikánská republika.“

„Co říkáš na výhled?“

„Kam?“

„Naproti.“

Podíval jsem se přes skleněné výlohy.

„To je taky pěkný.“

„To je nová kadeřnice, je to kus. Tady po ní slintá každý.“

„Je fakt pěkná, vlasy, kozy, oči a ty pohyby.“

„Ta bude rozhodně dobrá v posteli.“

„To asi jo. Tak dáme ještě jednu?“

„Jasně. Hele, Martine, slyšel jsem, že hraješ dobře tenis a mariáš.“

„Jasně.“

„Mohl bys být můj parťák. Kebrle je už starý, neběhá, víc kecá. A Filípek
je tlustý.“

„Jo, souhlasím.“

„Tak v neděli v sedmnáct hodin na Čechii ve Struhách.“

„Budu tam.“

„Zaplatím.“

„Neblbni, tady jsi můj host.“

„Tak dobře, sto korun tuzér pro personál. Víš, já si svoje účty platím
sám.“

Na Poříčí jsem šel pěšky, na Václaváku samá kurva a černoch, u Masaryčky
bezdomovci a na Poříčí mrtvo.

„Ahoj, jsem doma.“

„Zrovna s mámou koupeme Annu.“

„Tak koupejte, kouknu na telku.“

„Tak co novýho?“

„Nic.“

„Povídej si se mnou.“

„Mně se fakt nechce. Co ti mám povídat. Vše, co jsem dělal? To by
trvalo hodiny. Já jsem spokojený, sedím, koukám se na telku. Můžeš mi
dát něco najíst?“

„Hospodyně paní Danielisová ti něco uvařila.“

Já už jsem byl myšlenkami u pana Kozlíka v bazénu. Vybavila se mi ta
nymfa z Bomtonu. No jo, takový je život. Normální. Pro někoho maximum
z možného, pro druhého nuda. Jak je možné, vrtalo mně hlavou, že Jirka
přišel do mé kanceláře zcela sám, bez ochranky? Je tak opatrný na odposlechy.
V kanceláři jsem si ho mohl kdykoliv nahrát. Je to jednoduchý, Bohumíre,
ochranku nechal venku, prošel prvním suterénem a tobě
stoprocentně důvěřuje. Jasně, nesmím ho zklamat. Našim setkáním musím
dát nálepku tajnost tajná.

„Dobrý večer, paní Kozlíková,“ políbil jsem ji na tváře jako vždy. „Kdepak
máte manžela?“

„Je vzadu v kanceláři, zavolám ho.“

„Tak co si dáme?“

„Jako vždy, pro vaši paní baileys, pro nás dvakrát jameson.“

„Dnes máme plno. Je leden a lidé se chodí vykoupat, zaplavat si, relaxovat.“

„Pane Kozlík, já bych dnes vynechal saunu a solárium a šel hned na
masáž, je to možný?“

„Tak na štěstí.“ Vypili jsme whisky a šli do masérny.

„Pane Kozlík, víte, kolik už se známe roků?“

„Já to nepočítám, ale hodně.“

„Sedmnáct.“ Lehl jsem si na profi masážní stůl a oddal se fyzické slasti.
Věřím, že masáž je důležitým prvkem rovnováhy těla a duše. Nejde jen
o prokrvení svalových partií, ale o doteky rukou. Je velmi důležité, kdo vás
masíruje. Pro mě je nejlepší pan Kozlík. Je to absolutní vrchol relaxace.

„Pane Kozlík, nemáte tu náhodou odposlech?“

„Jak to mohu vědět?“

„No jo, potřeboval bych něco projednat mezi čtyřma očima.“

„Nejlepší je sauna nebo prostory kolem bazénu.“

„Dobře, půjdeme k bazénu šmírovat hezké holky.“

Plně jsem se oddal pocitu blaha z masáže zad, rukou, krku, kyčlí
a nohou. U bazénu byl pořádný kravál. To je nejlepší proti odposlechům.
„Tedy, vy jste ale mazák, ani mobily tu nefungují. Mám přímou otázku.
Když jsem bazén provozoval sám, měl jsem ročně jeden a půl až dva miliony
ztrátu. Nyní už léta platíte podnájem a viditelně prosperujete. Jak
je to možné?“

„Každý rok jsme jako ostatní bazény žádali o dotace na investice a provoz
bazénu, ale nic jsme nedostali. Je to asi pět let, kdy byl náš bazén zařazen
do dotačního programu magistrátu.“

„To je opravdu zajímavé. Jak to funguje?“

„Já, můj právník a ekonomka vypracujeme žádost o dotaci na investice
a provoz bazénu. Investice se musí vyúčtovat od nuly.“

Upřímně jsem se zasmál: „To znám, například při povodních. Ha ha ha,
to se nakradlo milionů. Nikdo nic nekontroloval. Hrálo se na city občanů
a dotace na provoz se neúčtovala. To znamená, když vám přiklepnou milion,
tak si ho můžete nechat.“

„Teoreticky ano, prakticky také ano. Mohu například omezit náklady
delší uzavírkou bazénu nebo zkrácením otevírací doby. Určitě mi většina
zůstane.“

„Opravdu, pane Kozlík?“

„To víte, že ne, pane řediteli. Dvacet procent musím bez dokladu odevzdat.“

„Komu to dáváte?“

„Jsou to statisíce. Z magistrátu si pro to někdo vždy přijde. Dostanu
přesně informaci o schválení a odeslání peněz.“

„A tak to dělá každý bazén?“

„Každý, pane řediteli, bohužel každý.“

„Ale vždyť to jsou miliony? Kdo si pro to chodí?“

„Nějaký pán z magistrátu.“

„Pane Kozlík, to znamená, že každá uzavřená smlouva na magistrátu
s sebou nese provize?“

„Lze to předpokládat, ale dokázat to nejde.“

S oroseným čelem, naštvaný jsem si uvědomil, že jsem byl zase zneužit.
Rychle jsem si to v hlavě spočítal. Jde o víc než o deset milionů korun. Raději
nemyslet. Rozhodně jsem ale objevil propojení podnikatelů s politiky.
Já jsem opravdový blbec. Procházková mě v dobré víře nastrčila Jiřímu,
aby se přimluvil na magistrátu za dotace pro bazén Hotelu Axa, s. r. o., respektive
pro nájemce, firmu Markoz pana Kozlíka. Nevěděl jsem, jestli se
mám smát, nebo plakat. Syna nemám, ženu hloupou semetriku a ještě
jsem využíván k prospěchu jiných. Jirka si určitě léta myslí, že to dělá pro
mě. To je strašný. Takový prachy a já jsem z toho neviděl nic. Jak to, Bohumíre,
šeptá mi svědomí. Každý úterý máš večer saunu, solárko, bazén
a masáž zadarmo? No jo, ty brďo, ty máš pravdu. No jasně a já jsem si myslel,
že to Kozlíkovi dělají z lásky ke mně. Jsem přece jejich nájemce a spoluvlastník
hotelu. To je strašný, jak se člověk může mýlit.

Kamarádi už byli na hotelovém baru. Byli jsme kompletní na mariáš ve
čtyřech. Byl to hezký večer, ale náladu jsem neměl, byl jsem myšlenkama
jinde. Málem jsem zapomněl svoji pistoli na židli. Nic by se nestalo, vždy
jsme tam byli sami, bar byl jenom pro nás. Ve tři hodiny jsme se taxíky
rozjeli do svých domovů, já jsem to měl sto metrů pěšky. V myšlenkách
jsem byl úplně někde jinde. Uvědomil jsem si to, až když mi taxikář říká:

„Jste doma, u Ladronky.“

„Jéžišmarja, pane, tady už dlouho nebydlím. Promiňte, musíme zpátky
na Poříčí.“

Představa, že stejný způsob funguje například i v dotacích kultuře,
divadlům...

Tak se podniká, Bohumírku, říká mi podvědomí. Ty pořád jenom makáš,
platíš daně, živíš lidi náročné a málo pracovité. Z cizího krev neteče, nauč
se to! Ne, nikdy. Neudělám to. Nejsem závistivý, já si raději ponechám čistou
mysl, štěstí, lásku, víru a zdraví. Nestojím o takto nabyté bohatství.
Ráno jsem si nechal v kanceláři předložit staré nájemní smlouvy na byty
a nebyty v domě na Václavském náměstí 43. Vše mi bylo za chvíli jasné.
Jirka tu kdysi dávno bydlel, proto si přeje tady vybudovat nájemní byt pro
syna. Má pořád vzpomínky na „Ráj“ a již mnoho let tu má pronajaté kanceláře
jeho bývalá tajná láska Iveta Mašínová. Ty bláho, ona mu věnovala
celý svůj mladý život a nyní má jinou. Už tomu rozumím. Jirka Paroubek
mi vědomě mnoho let z nostalgie k „Ráji“ na Václavskému náměstí 43 pomáhal
a já jsem to ani nevěděl. Kdyby ses, Bohumíre, trochu dříve zamyslel,
mohl jsi alespoň tušit, mumlám si pod fousy. Nevadí, nyní to vím
a mám možnost konečně něco udělat pro něho. Připravím mu dovolenou
s učitelkou angličtiny, hosteskou, jakou si ještě neužil. V duchu jsem už
plánoval program. Minimálně musím zabezpečit jednu večeři na úrovni
v rybí restauraci ve Splitu s jeho chorvatským protějškem. Už jsem se začínal
na tento týden těšit.

Zašel jsem do kanceláře Axa Sailing a zajistil jsem na domluvený týden
Sunseeker 53 jenom pro nás. Dvanáct tisíc eur jsem vyhodil z okna, deset
tisíc ještě utratím za palivo a občerstvení. Proti tomu, co zřejmě dostal
bazén, naprosto zanedbatelná suma. Horší byly stornopoplatky a výmluvy,
které jsem musel použít pro již pevně potvrzený termín jiným zájemcům.
Opravdově jsem se začínal těšit na dovolenou s ministrem Jiřím Paroubkem
a dalšími. Vlastně to bude za chvíli.

Jak jsem už několikrát zavzpomínal, 4. ledna se mi narodila dcera Anička.
Je to neuvěřitelné, ale líbila se mi od narození. Bydleli jsme společně na
Poříčí 36. Hana se nebyla schopna odloučit od rodičů. Pořád byli u nás na
návštěvě. Radili, co máme dělat a jak. Pořád mě kritizovali. Tchyně se mě
snažila zatáhnout do domácích prací. Žádné své dceři jsem neutíral zadek,
proč bych to měl dělat Aničce? Snažili se ze mě udělat hodnýho tatínka,
starajícího se o svoji rodinu. Já jsem si ji nepřál. Kdyby mi dali pokoj,
mohlo všechno dopadnout jinak. Já prostě chápu starost o rodinu jinak.
Haně jsem zajistil hospodyni paní Danielisovou, vydělával jsem peníze pro
celou Dvořákovic rodinu, řídil jsem znovu se dynamicky rozvíjející firmy.
Naplánoval jsem dovolené. Milan Dvořák mi neustále připomínal svatbu.
Je to prostě od přírody rýpal.

Po svatbě jsme odjeli na svatební cestu po Evropě. Hana ještě kojila, měla
krásná, nalitá prsa, vzrušovala mě. Navštívili jsme Itálii, projeli francouzskou
Riviéru, zůstali na plážích Saint-Tropez. Projeli jsme Španělsko. Přesně
podle plánu jsme dorazili do Portugalska na Mistrovství Evropy ve
fotbale Euro 2004. V Portugalsku jsem již měl naplánovanou dovolenou
v souvislosti s jednotlivými zápasy naší národní reprezentace. Bydleli jsme
v luxusních hotelích. Často jsme absolvovali oficiální setkání. Zajímaví
lidé, podnikatelé. Večeře na vysoké společenské úrovni. Taky se mi podařilo
havarovat na dálnici z Lisabonu do Porta na fotbalový zápas. Narazil
jsem v rychlosti 150 km/h do ztraceného kola od kamionu. Můj milovaný
mercedes byl na odpis. Bylo to velmi složité, ale pro mě zase jenom
problém k řešení. Policie, pojišťovna, servis, náhradní doprava. Domů jsme
se vrátili letecky. Tato dvouměsíční svatební cesta-dovolená, by také vydala
na samostatnou povídku. Seznámili jsme se se spoustou zajímavých
lidí.

„Janičko, věnoval jsem maximální pozornost rekonstrukci a výstavbě našeho
rodinného sídla na Václaváku. Vánoce jsme prožili ještě na Poříčí
v rodinném kruhu Dvořákovic rodiny. Jako vždy jsme začali tradičním
obědem u Vladaře. Šnečí menu za přítomnosti Jirky Paroubka a jeho
syna. Musím ti, Jani, ukázat fotografie.

Takový normální život, docela šťastný a plný očekávání. Hana studovala
právní fakultu v Plzni. Nestíhala nic. Občas jsme se pohádali. Jako
jedináček hledala vždy útěchu u rodičů. Po každém našem nedorozumění
jsem měl na krku tchyni a tchána.

Silvestr 2004 jsme oslavili v rodinném kruhu. V únoru jsme jako
každý rok odjeli s našimi přáteli na třítýdenní dovolenou do Karibiku
na ostrovy Santa Lucia. Aničku nám hlídali Dvořákovi, vlastně babička
s dědečkem. Myslel jsem si, že prožiji romantickou dovolenou v romantickém
prostředí. Dovolená byla na velmi vysoké úrovni, pro normálního
občana téměř nedosažitelná. Ale Hana byla sexuálně docela chladná.
Vůbec po tom těžkém a dlouhém porodu ztratila velmi významně chuť
na sex. Byl jsem jí stoprocentně věrný. Pouze jsem začal na toto téma
vtipkovat. Nenašel jsem jiný způsob, jak jí naznačit, že mi nestačí se dívat
na její nahé tělo při opalování. Začaly vznikat první slovní rozepře,
hádky. Jak jsem ti, Janičko, již řekl. Nastalo zdlouhavé a nebezpečné odcizování.
Věřil jsem, že se nákupem nových lodí pro mé další podnikání
v Chorvatsku a společným bydlením na lodi bez jejích rodičů dáme zase
do pořádku. Opět se ukázalo, že po narození dítěte nastane vždy nějaká
manželská krize. Z ženy milenky se stane starostlivá maminka nemilenka.
Tak to asi chodí.“

Kapitola 23. - Dovolená Jiřího Paroubka na jachtě v Chorvatsku

„Tady Jirka. Bohumíre, potřeboval bych se s tebou setkat. Dnes večer
v sedm hodin ve francouzské restauraci na Starém Městě.“

„Souhlasím, budu tam.“ Dlouho jsem přemýšlel, co se stalo. Zruší dovolenou,
která ještě není připravena? Ten den jsem se již nemohl soustředit
na běžnou práci. Bylo mně jasné, že jde o něco důležitého. Restaurace
byla větší, rozsáhlejší, než to zvenku vypadalo. Dlouho jsem Jirku Paroubka
hledal. Byl úplně na konci, seděl zabořen v kožené sedačce. Kdybych o něm
nevěděl, přešel bych ho. Byl nenápadný.

„Ahoj Jirko.“

„Ahoj.“

„Kde máš ochranku?“

„Dnes nemám, jsem tu zcela soukromě.“

„O co jde?“

„Nespěchej, dáme si dobré červené a doutníka.“ Pak se ale zhluboka nadechl.

„Premiér Gross mi nabídl sestavení nové vlády. Je rozhodnut to položit.“

„Ty vago, to je síla. Můj přítel a premiér! Pozveš mě, Jirko, na návštěvu
do Strakovky?“

„Ty si mi přeješ naznačit, že to mám vzít?“

„Ano, jsi vzdělaný, zkušený politik. Nikoho lepšího neznám.“

„Problém jsou nízké volební preference do parlamentních voleb příští
rok. Asi šest až sedm procent.“

„Já si myslím, Jirko, že to je právě tvoje šance. Horší to už být nemůže.
Tvá osoba coby premiér a předseda ČSSD může dosáhnout výrazného
úspěchu. Dokonce si umím představit těsné vítězství.“

„Ano, ale co mohu za jeden a půl roku ve vládě stihnout?“

„Udělat tam pořádek. Ale po Zemanovi, Špidlovi a Grossovi to budeš
mít těžké. Je to dost zkorumpované. Je tam šedá eminence v čele s Kalouskem,
lobbista na všechny strany Mirek Šlouf. Mnoho mužů má v kalhotách
slepé patrony. Zemanovské křídlo v čele se Škromachem.“

„Vidíš, a to mám řešit? Mně je dobře na Ministerstvu pro místní rozvoj.
Jak to, že jsem tě neviděl v žádném dotačním programu?“

„Nestojím o to. Podnikám privátně a k tomu vás, politiky ani ministerstva,
nepotřebuji. Jirko, dobře vybírej ministry. Víš, jak to vypadá ve zdravotnictví,
vnitru a vlastně všude. Hrůza.“

„Bohumíre, ale já potřebuji každý hlas poslance a třeba Plzeň prosazuje
Emmerovou.“

„Já vím, budeš to mít těžký. Já za sebe ti slibuji přátelství a loajalitu za
každé situace. Na dovolené v Chorvatsku zprostředkuji slavnostní večeři,
při které se setkáš s chorvatským premiérem a dalšími významnými osobnostmi
veřejného a podnikatelského života. Ty tam vlastně pojedeš s Petrou
služebně.“

„To nemá chybu. Bohumíre, budeš mi dělat poradce.“

„Jirko, nestojím o to. Mám rád svoji svobodu a nezávislost. Zůstaneme
přáteli, kteří se uvidí třikrát nebo čtyřikrát ročně. Vánoce u Vladaře, jako
vždy tvoje a moje narozeniny a občas mě pozveš na politický mejdan.“

„Domluveno. Pane vrchní, přineste nám dvakrát armagnac Chabot XO
Superior.“

„Tak, Jirko, připijeme si na tvé premiérování, ať se ti daří. A pamatuj si,
přátelé se nikdy nevyměňují.“

„Na budoucnost.“ Mohutné koňakové skleničky s dobře flambovaným
francouzským koňakem velmi jasně a zřetelně cinkly. Rozloučili jsme se,
každý po chvilce odcházel samostatně.

„To víš, Janičko, tajná, konspirativní schůzka. Byl jsem první, kdo věděl
o pádu Grossovy vlády, a byl jsem první, kdo znal nového šéfa ČSSD
a premiéra České republiky. Měl jsem Jirku, jeho manželku Zuzanu
a syna Jiřího rád. Fandil jsem mu. V mé mysli se už rodil plán na příští
velkou koalici. Tomuto přání jsem podřídil celé příští období. Pořád jsem
se ptal, proč zrovna já, proč si mě Jirka vybral. Později jsem to pochopil.
Byl jsem úplně jiný než ti, které Jirka znal. Nic jsem nepotřeboval, vždy
jsem poradil a pomohl v rámci svých možností. Společensky jsem se vždy
nezávazně bavil. Měl jsem rád dobré červené francouzské víno, doutníky
a dobré jídlo. Byl jsem normální kluk ze statku s logickým myšlením
a výbornou analýzou. Prostě si mě Jirka oblíbil. Pravdou je, že naše setkání
byla příjemná, společenská a na úrovni, s prostorem pro všemožné
diskuse a analýzy.“

Tak budeme mít novou vládu v čele s Jiřím Paroubkem. Intuice i podvědomí
mi šeptaly: Bohumíre, pozor, to zcela změní tvůj život. Jsi přítomen
nejvyšší politice. Můžeš skončit na výsluní, nebo také ve vězení. Řekl jsem si,
že i naši dosavadní prezidenti byli na nějaký čas zavřeni, tak proč ne.
Bohumíre, ty jsi ale pravicového smýšlení. Máš spoustu kamarádů
v ODS.

Mé podvědomí mi říkalo, že je můj úkol dát tyto strany dohromady,
alespoň na čas, získat ústavní většinu, změnit volební a ekonomické zákony.
„Praštil jsem se hlavou o kandelábr. Byl jsem tak zamyšlen, že si vůbec
nepamatuji, kudy a jak dlouho jsem se vracel do své kanceláře. Bylo mně
zcela jasné, že jsem na mohutné křižovatce a že jsem se rozhodl jít cestou
návratu do vysoké politiky. Určitou výhodu jsem měl v tom, že jsem
nikdy nebyl vydírán, korumpován, trestán.

„Jarmilko.“

„Copak, pane řediteli?“

„Pojďte si se mnou dát panáka.“

„Na štěstí.“

„Budu ho potřebovat, příští týden padne vláda.“

„Myslíte?“

„Ne, já to vím, ale nepovím.“

„Ale nebude se Gross držet zuby nehty?“

„Já si myslím, že to zabalí.“

„To se s vámi, řediteli, vsadím.“

„O co?“

„O láhev sektu.“

„Ten nepiji.“

„Dobře, o jednoho jamesona.“

„Vsadil jsem se se svojí dlouholetou asistentkou, pro kterou jsem měl
vždy slabost, ale nikdy jsem s ní nic neměl. Vykáme si. Věděl jsem, že
sázka není fér. Nemohl jsem prohrát.

Za chvíli přišel Jarda Jurečka, můj opravdový dlouholetý přítel. Spoluzakladatel
Občanského fóra. Podílel se na malé a velké privatizaci.

Nikdy jsem toho nevyužil. Dlouho byl ředitelem Factoring KB. Tam se
naše přátelství vlastně utužilo. My jsme ale oba blbci, že jsme toho jako
ostatní novodobí kapitáni české ekonomiky nevyužili. Zřejmě máme od
bohů jiné úkoly než krást peníze, majetky, dělat podvody. Jaroslav Jurečka
se stal hlavním managerem a později vedoucím hlavní kanceláře
ODS. Vlastně řídil hlavní kancelář ODS na Jánském vrchu. Byl přítomen
všem jednáním výkonné rady ODS. Bohové to tak připravili, že
jsem byl spojovacím prvkem mezi nejvyšším vedením ODS a ČSSD.“

„Jaroslave, co si dáš?“

„Co piješ?“

„Panebože, vždyť už se známe nějaký rok, jsi svatební svědek Hany a ty
se ptáš, co piji?“

„Dobře, co piješ dnes?“

„Koňak, armagnac. A dám si doutníka. Co nového u vás?“

„Říká se, že padne vláda.“

„To asi ano.“

„Jak to víš?“

„No vím to. Možná i vím, kdo bude novým premiérem.“

„Nekecej, opravdu?“

„Znáš ho.“

„Tak na zdraví.“

„Jaroslave, na velkou koalici.“

„Ano, ty víš, že si to také přeji. Je to jediná cesta, jak se zbavit malých
stran. Hlavně konečně vypadne Kalousek a jeho nohsledové, o zelených
ani nemluvím, a komouši budou doživotní opozicí.“

„Ne, Jardo, KSČM se musí postavit mimo zákon. Vzniknou nové, kvalitní
levicové strany. Zrušit je, a hotovo.“

„Dobře.“

„Jak to, Jaroslave, vidíš v ODS na velkou koalici?“

„Půl na půl.“

„Tak na tom zapracuj. Za rok a půl budou parlamentní volby. Vyhrajeme.“

„Jasně.“

„Jasně že jo, to tvoje zaklínadlo znám. Bude to plichta. Uvidíš. Slib mi, že
od této chvíle budeme pracovat na velké koalici.“

„Slibuji.“

„Jak bydlíš, Jardo.“

„Děkuji ti, Bohumíre. Dal jsi mi do pronájmu pěkný byt. Říkám tomu
ptačí hnízdo s velkou terasou.“

„Za měsíc se stěhuji za tebou.“

„Ty se opravdu vrátíš na Václavák?“

„Ano, za měsíc je hotový byt. Pozvu tě na kolaudaci“

„Vypili jsme celou láhev whisky, proprali politickou situaci a vzpomínali na
staré dobré časy. Miláčku, děj příběhu se nám sešel. My se stěhujeme za
čtrnáct dní do našeho bytu ve Střešovičkách a já jsem se v březnu 2005
s Hanou a Aničkou odstěhoval do luxusního bytu za osm milionů korun.
Není to symbolické?“

„Bohumírku, já se tak těším na život s tebou. Už začínám tušit, že jsi
moje životní láska.“

„Pojď, nemohu to vydržet. Vzrušuješ mě jenom tím, že jsi.“

„Taky jsem dole nějak vlhká.“

„Janičko, tady mají docela pěkné pánské záchody.“

„Ty myslíš úplně na stejnou věc.“

Sedl jsem si na prkýnko záchodové mísy. Pomaloučku mi rozepínala
poklopec, dnes se vůbec nezabývala opaskem. Vyndala ho, umývala si ho
vlastními slinami a dala si ho do úst. Slastí jsem vzdychal, byl jsem neuvěřitelně
vzrušený.

„To už stačí, Jani, nevydržím to.“

„Nevadí, uděláš mi to v posteli.“

Hladil jsem ji po vlasech, zádech. K ňadrům a bradavkám jsem se nedostal.
Zařval jsem jako lev. Už se to nedalo zastavit. Jeden, dva, snad sedm
výstřiků semene.

Úplně ho vysála a uklidila. Dlouze jsme se potom líbali. Dali jsme si
na baru závěrečného panáka a utíkali „domů“. Pravý domov na nás teprve
čekal.

Kapitola 24. - Kolaudace

„Jaro roku 2004 bylo opravdu nezapomenutelné. Čtvrtého ledna se narodila
Anna. Mimochodem, její jméno jsme vymysleli s kamarády, když
jsme se v deseti vraceli obrovským autobusem Čedoku z ochutnávky moravských
vín. Prachsprostá ožíračka to byla.“

„Pánové, co když nebudu mít syna Václava, ale narodí se dcera?“ Jako kdybych
tušil. Byli jsme opravdu alkoholicky unaveni a ještě po cestě jsme popíjeli.
Jak jinak, whisky. Vymysleli jsme mnoho jmen.

„Pánové, žijeme v demokracii, budeme hlasovat.“ V alkoholických výparech
vyhrálo jméno Anna. Vznešené královské jméno.

„Pánové, když si tak hezky povídáme, měli bychom jí něco přát. Budeme
si hrát na sudičky.“

„Jasně. Bude krásná, dlouhonohá, okatá, zdravá, šťastná, bohatá, inteligentní.“

V tom se ozval Pepík Šebesta: „Vychcaná jako máma.“

„Pepíku, že jsi raději nespal.“

„Všechny baby jsou vychcaný, tak proč by neměla být ona.“

„Dobře, stačí.“

V Praze jsme z autobusu vypadli. Všichni jsme zájezd do vinných
sklípků přežili, ovšem s kocovinou do konce týdne.

„Koncem února byl byt na Václavském náměstí hotov. Nic krásnějšího
jsem předtím nevybudoval. Mezonetový byt, dvě stě šedesát metrů čtverečních.
Lovecký salón, krb, překrásné schodiště. Drahé, ale stálo to za
to. Vestavěná knihovna, obrovská koupelna se zrcadly kolem dokola, dvě
komory, místnost pro hospodyni, moderní kuchyň, pravé parkety. Velký
whirlpool pro čtyři, tři záchody, bidet. Vše, co jsem za svůj život znal
a poznal. Kolaudaci jsem provedl se svými zaměstnanci. Raut byl v koupelně,
dokonalé. Bylo nás tam čtyřicet. Vždy jsem měl své zaměstnance
rád a vážil si jich. Snad i oni mě. Já jsem seděl na vaně s Jarmilkou Polaneckou
a Alicí Mokrášovou. Vidím je zcela zřetelně, pracují u mě nej-
déle. Jak ten čas utíká. Tak jsem si v duchu říkal, že těch osm milionů
stálo za to a že je vlastně život krásný, i se všemi problémy, které přináší.
Stěhování mohlo začít. Kdo měl ruce a nohy, pomáhal, za dva dny
bylo hotovo. Nechybělo nic. Za ta léta života jsem nashromáždil mnoho
movitého majetku, který lehce vybavil byt. Poprvé jsem si uvědomil, že
jsem na všechno sám. Hana si přinesla fotografie svých přátel, osobní
věci a Annu. Jinak nic. Vlastně ano, celou svoji rodinu. Po nastěhování
do nového hnízdečka musím uznat, že Hana i její rodiče byli milejší.
Zdálo se mi, že mě mají i trochu rádi. Jak jsem se mýlil, ukázala budoucnost.
Při každém setkání s Dvořákovými mi Milan vyčítal, že jsem mu
ukradl dceru. Že je z Moravy, má tam velkou rodinu, Hana že je jedináček
a že si přál ji uvést k oltáři. Samé výčitky. Měl jsem dávno pochopit,
že by rád velel.“

„Milane, mně nemůžeš velet, nejsem tvoje vojsko.“

Kouřil jednu za druhou. Vnímal jsem jeho problém. Byl někdo, není
nikdo. Když byl zástupcem starosty na majetek a přiděloval zakázky, to
byl pan někdo. Všichni poslouchali a plazili se. Nyní ho, „chudáka“, neposlouchá
ani zeď.

„Milane, nech toho, jsi mladší než já. Když jsi chtěl velet, měla si Hana
najít někoho mladšího. Už se s tím smiř. A jestli ti doma Milena nedá, tak
si to nevylejvej na mně.“

Uraženě odešel. Večer jsem zapálil v krbu, v celém bytě vonělo hořící
dřevo. Otevřel jsem kvalitní francouzské víno, očekával jsem v tomto romantickém
prostředí sexuální něhu. Žádná nebyla. Čekala mě pouze postelová
dřina. To ale nevadí, já mám práci rád. Díval jsem se na obrovskou
promítací televizi Sony a přemýšlel o životě. Jasně, Hana je nyní spíše matkou
než ženou, ale šestinedělí je dávno pryč. Podvědomě jsem ji omlouval.
To se určitě změní. Bohužel nezměnilo, vzal jsem si vojačku. Postěžoval
jsem si přátelům.

„Musíš se odpoutat od Dvořákových. Podléháš jim. Ona si brala tvé peníze,
majetek a jméno. Dvořák, když se opil, tak vykládal v hospodě U Šimáčků,
že tě připraví i o hotel.“

„Opravdu?“

„Ano. Tady je každá rada těžká. Říkali jsme ti, neber si ji, užívej si svobody.“

„Vám se to povídá, doma máte starý a bokem chodíte za mladýma. Já
jsem takový vůl. No už se nedá nic dělat. Udělám to jinak. Mám už v hlavě
plán.“

„Tak ahoj za týden.“

Spěchal jsem z nedělního tenisu domů.

„Všimni si, Jani, že zásadní rozhodnutí, ta špatná, dělám vždy po tenise,
protože si dám vždy dvě piva a jsem unavený.

Zavolal jsem tchánovi Milanovi, ať za mnou přijde v pondělí do práce.
Musím se přiznat, že ačkoliv jsem měl s manželkou Hanou velmi omezený
sexuální styk, a to ještě většinou orálně s dokončením klasickým
stykem, byl jsem jí věrný. Tak to je, trvalo mi to dlouho, ale zamiloval
jsem se, přestože souhrn jejích nedostatků byl vcelku zajímavý. Ve společnosti
už ji brali jako moji partnerku, ačkoliv mně dávali soukromě najevo,
že jim Hana prostě nesedí. Já jsem to považoval za závist, protože
byla mladá. Bohužel příčinou byla i její hloupost a projevy nadřazenosti.
To víš, dlouhonohé blondýny.

V pondělí jsem čekal v kanceláři v hotelu Axa.“

„Milane, rád bych uzavřel naše věčné diskuse. Přál sis velkou svatbu a jedinou
dceru Hanu odvést k oltáři. Máš možnost. Na Velikonoce, přímo na
Velký pátek, nás na Lokti oddá můj přítel Jirka Majkov. Obřad v kostele
a oběd na hradě. V pět hodin nám udělá hostinu Honza Dostál v Mlýně
pod Karlštejnem. A večer bude královský ohňostroj.“

„Kecáš.“

„Podívej se, já, na rozdíl od tebe, pocházím ze statku, jsem řádně pokřtěný
a jmenuji se Bohumír Vítězslav Benedikt. Při té příležitosti může
být Anna pokřtěna. Já bych si přál, aby se jmenovala Anna Diana – jako
bohyně lovu. Máš možnost se ukázat, tatínku, protože moje rodina, moji
přátelé a zaměstnanci se určitě ukáží. Také od tebe čekám nějaké věno.“
Rychlým krokem odešel. Ha, mám konečně klid.

„Jarmilko, jdu domů. Tak to tady zabalte a běžte také domů. Zítra a pozítří
budu úřadovat na Václaváku.“

„Šel jsem z Axy pěšky, tou cestou kolem Celnice na Příkopech. Dolní
část Václavského náměstí mám rád, kouknu občas do výloh. Koupil jsem
si nový mobil, samozřejmě pašovaný, na našem trhu ještě neznámý. Pivečko
na Celnici. Netrvalo mi to déle než půl hodiny.“

„Bohumírku, moje lásko, ty sis ji vzal před bohem.“

„Ano, bohužel. Dnes to přijímám jako boží trest. Nemysli si, Janičko,
to je velký trest za mé hříchy. Na oplátku mně bylo odpuštěno a jsem tu
s tebou. Tak to v životě chodí. Jednou dostaneš trest a podruhé odměnu.
Třeba tebe beru jako boží dar, matku mých synů. To jsem ti už ale vše
řekl. Já už vím, na co myslíš. Co jsem pro tebe já. Trest, nebo dar?“

„Ne, miláčku, na to jsem rozhodně nemyslela.“

„Jednou budeš muset, Janičko. Až budeš hodnotit dobro a zlo. Na to
máš dost času.“

„Bohumírku, já už jsem taky něco v životě zažila. Dobré i špatné.
Když jsem teď s tebou, tak mi někdy moje minulost připadá jako zlý sen.
Nemohu ti ani říct, co všechno jsem s bývalým zkusila. Naštěstí jsem
z toho venku. Možná až spolu budeme déle, tak ti o sobě taky něco
řeknu. Nebude to nic veselého, ale stěžovat si nemohu. Vždy jsem se rozhodla
sama.“

„Ano, Jani, člověk je strůjcem svého osudu, ale není to tak docela
pravda. Tvůj osud je dopředu dán. To, že jsme tady spolu, budeme mít
dům, rodinu, budeme šťastni, to vše už je dopředu dáno. Brzy se stěhujeme
do našeho bytu s jižní terasou. Nic, co nepotřebuješ, si neber.“

Kapitola 25. - Konspirace

„Dobrý den, Radko, tak co nového ve firmě?“

„Vše v pořádku. Máte v kanceláři návštěvu.“

„Koho?“

„Nechce říct, že prý víte. Poslal ji pan Paroubek.“

Vešel jsem a šel jsem do kolen. Byla tam opravdu krásná žena. Seděla
u stolu a byla dosti nervózní. Vstala a podala mi ruku.

„Já jsem Petra od pana Paroubka a mám si s vámi domluvit na červen
brigádu na vaší lodi.“

„Já jsem Bohumír Ďuričko. Jsem tu ředitelem společnosti. Posaďte se.
Co vám mohu nabídnout?“

„Nic, trochu spěchám.“

„Nevadí, sejdeme se někdy jindy. Potřebuji na vás pouze mobil a fotokopii
pasu. Vše ostatní zařídím. Posel vám dodá letenky. Rozumím
tomu tak, že na moři budete deset dní a Jirka sedm?“

„Ano. Je to velice konspirační, ale v této fázi to ani jinak nemůže být.
Jirka bude premiérem a za rok a půl jsou volby. Jedná se o absolutní diskrétnost.
O mně se nesmí nikdo dozvědět.“

„Víte, Petro, proč požádal Jirka mě? Protože mi důvěřuje. Udělám to
tak, jak si přeje. Sem už nechoďte. Zavolejte nebo pošlete esemesku.“

Vše proběhlo zcela standardně, bez problémů. Vše jsem připravil. Informoval
jsem obchodního partnera, že za mnou přijede vysoce postavený
politik. Program jsme plánovali dohodnout osobně. Já jsem měl
přijet do Splitu 15. května 2005.

Po jejím odchodu jsem musel uznat, že má Jirka vkus. Pěkná, mladá,
inteligentní. Vnímal jsem, že Jirka má problém. Znám to z vlastní zkušenosti.
Tato dáma se nespokojí pouze s dovolenou na moři. Ta bude chtít
víc. Ta Jirku rozvede. Panebože, co já budu dělat, vždyť Zuzanu Paroubkovou
dobře znám. Chodím s ní na pivo do smíchovských restaurací. To
je teda situace. Kašlu na to, je to jejich problém, do osobních věcí mi nic
není.

Odpoledne se přiřítil Milan Dvořák.

„Bohumíre, udělali jsme rodinnou poradu a s tvým návrhem souhlasíme.
Uděláme Haně na Lokti a na Karlštejně ještě jednu velkou svatbu
a současně pokřtíme Aničku. Bude se jmenovat Anna Marie Diana.“

„Radko, jdu na jedno pivo do Bredovského dvora.“ Ani se mi moc nechtělo
jít domů. Restauraci Bredovský dvůr mám docela rád. Výborná kuchyně,
dobrá, nejlepší plzeň a průměrné doutníky. Jako vždy plno. Vidím známé
tváře, jak sedí v zasedacím pořádku.

„Tady jsme, Bohumíre.“ U záchodu moji kamarádi JUDr. Radek Šimek,
JUDr. Jaroslav Zika, Martin Urban a další. Co se děje, že je tady tak plno?
Asi bude nějaký sportovní přenos. O čem se baví chlapi u piva, je vždy
stejný. Začne to politikou, pokračuje to problémy v zaměstnání a v manželství
a končí to vždy u sexu a ženských. Každý máme do diskuse co dát,
čím přispět. Z jednoho piva je pět, k tomu pár mlíček (bílá pivní pěna –
umění výčepu) a panáků whisky. Je tady nečekaných deset hodin. Poslední
pivo a domů.

„Ahoj Bohumíre,“ vítá mě Hana. „Kde jsi byl tak dlouho?“

„S kamarády na pivě.“

„Ty máš pořád nějaký kamarády, máš být doma s rodinou.“

„Souhlasím. Tak zítra, miláčku.“

Anna již dávno spala. Políbil jsem ji na čelo, zapálil dřevo v krbu, vzal
si župan a pustil telku. Jako naschvál se tam dva líbali a milovali. Taky bych
si dal říct. Nikdo mě ale nesváděl, žádné sexuální nabídky. Dobře, zkusím
to sám. Jako obvykle se sprchovala studenou vodou, to já nemusím. Sedl
jsem si na okraj vany tak, aby moje touha a mužnost byla vidět. Zase nic.
Tak jsem to zkusil u umyvadel. To už bylo lepší.

„Počkej, Bohumíre, jsem nějaká stažená a suchá, potřebuji trochu delší
předehru.“

„Ach jo, tak příště.“

Dlouho jsem se díval na spící Aničku. Měl jsem ji od začátku rád, líbila
se mi od samého narození. Vím, že to bude jednou krásná holka po mamince
a tatínkovi. Cílevědomá, chytrá a inteligentní. Narodila se přirozenou
cestou, porod trval téměř dvacet hodin. Hana rodila vestoje,
v poločupu u ribstolu, jako v tělocvičně. Je to tajnost tajná, nesmím to nikomu
říkat. Ale já jsem za to Haně vděčný a ještě více jsem se do ní zamilovával.
Je to zvláštní. Většinou se člověk zamiluje na první pohled, ale
mně to trvá roky.

Na druhý den jsem pozval Hanu na večeři do restaurace U sv. Václava.
„Dnes ti to, Hani, fakt sluší.“ Poznal jsem na ní hned, že tomu věnovala
nějaký čas.

„Tak co si dáme? Já bych si dal pečený koleno. Hano, jistě sis všimla, že
mám hodně práce. Potřebuji ti předat starosti kolem lodi. Umíš dobře anglicky.“

„Co by to mělo být?“

„Je důležité připravit veškeré smluvní vztahy s chorvatskou firmou Sunseeker.
Wolfganga Rieglera už znáš. Vlastně znáš všechny. Musíš vybrat
interiéry lodi, zajistit její parkování, vybavení tak, aby bylo 15. května 2005
vše připraveno. Pozor Hani, dnes je pořád moje loď...“

„Snad naše loď,“ reagovala hned Hana.

„Ano, naše loď ještě ve výrobě v Anglii, v této fázi je třeba komunikovat
s dodavatelem. Je to investice za třicet milionů korun.“

„Já to nemohu se svojí angličtinou zvládnout a němčina mi je na nic.
Budeme muset zajet do Záhřebu podepsat definitivní smlouvu s Erste Leasing,
potom do Splitu do Sunseekera dohodnout smlouvu na provoz a parkování
v marině Split. No a dnes při této slavnostní večeři spolu musíme
dohodnout název lodi, protože zítra to musí jít do výroby. Žádná sranda,
Hani. Máme na to necelé dva měsíce.“

„Letí to, Bohumíre. Na moře nás vezmeš s sebou?“

„Když si to budeš přát.“

„Ano, chtěla bych.“

„Hano, bude to pro mě starost navíc, když se budeš starat o Aničku
a zároveň dělat hostesku.“

„Ne ne, pořídíš mi na loď chůvu.“

„A jakou, Hani. Českou nebo chorvatskou?“

„To nechám na tobě.“

„Jak jinak. Tak dobrou chuť, vypadá to dobře, to koleno. I docela voní.
Tak, Hani, ať máme dobrý vítr a dostatek vody pod kýlem.“ Ťukli jsme si
půllitry.

„Začneme s tím názvem.“

Hana si s tím lámala hlavu půl hodiny, já už jsem byl rozhodnut od
předchozího dne.

„Mám návrh,“ říkám. „A co takhle Anna Marie Diana?“

Vyrazil jsem jí dech. Nevěděla ještě o mém plánu uspořádat druhou
svatbu a pokřtít Annu.

„Já si myslím, že to bude znít stejně i v angličtině, to se i stejně píše. Tak
co?“

„Krásný. Nesmíme potom při převzetí lodi zapomenout na její pokřtění.“

„Domluveno. Zítra se, prosím, tohoto úkolu ujmi.“

„Ano, rozkaz, kapitáne.“

„Hani, pohov, rozchod ještě zdaleka nebude. Mohu ještě jedno pivo?“

„Jasně, já si dám decinku bílého. Tak co má Bohumír na srdci ještě?“
Všiml jsem si po dlouhé době tepla v jejích očích a jiného výrazu tváře.
Zase se mě začala dotýkat. To jsem vždycky miloval. Kdekoliv a kdykoliv
se mě něžně dotýkala. Že by ta loď, touha, očekávání?

„Byl u mě v kanceláři tvůj táta. Víš, on se do mě pořád trefuje, uráží mě
a vyčítá mi naši svatbu.“

„No a?“

„Já bych rád tento problém uzavřel smírem.“

„Jak, Bohumíre?“

„Vezmeme se ještě jednou.“

„Ty jsi opravdový blázen!“

„Já ti to vysvětlím. Jsem řádně pokřtěný a mám právo na církevní sňatek.“

„Myslíš v kostele?“

„Ano. A přitom bychom pokřtili i Annu. Mohla by se například jmenovat
stejně, jako naše loď. Anna Marie Diana.“

„Bohumíre, ty jsi normálně darebák. Všechno jsi naplánoval dopředu,
nic jsi mi neřekl. To je nespravedlivé.“

„Můžeš to zamítnout. Můžeš, Hani, vymyslet něco jiného. Jdu na toaletu,
pohlídej mi věci a zatím se rozmysli.“

„Bohumíre, nemohu se rozhodnout tak rychle.“

„Chápu, potřebuješ se poradit s mámou a s tátou. Tady máš mobil, zavolej
jim.“

„Taky si zajdu na toaletu.“

Věděl jsem, že jim nechce volat přede mnou.

„Hani, cos tam dělala skoro deset minut?“

„Vždyť to víš, volala jsem rodičům. Ano, souhlasím.“

„Tak na štěstí.“ Podruhé jsme si připili.

„Hani, nyní, když jsme se dohodli, musím ti vyprávět příběh z natáčení.“

„Jaký?“

„Tajnost tajná. Umíš mlčet?“

„Ano.“

„Ty už znáš pana Paroubka, byli jsme společně na Štědrý den na slavnostním
obědě u Vladaře.“

„Správně, na šnečím menu.“

„Pamatuješ si, Hano, kdo tam byl?“

„Ano, moji rodiče, tvoji rodiče, moje babička s dědečkem, Paroubkův
syn Jiří...“

„A manželku tam měl?“

„Neměl.“

„Vidíš, ale je ženatý se Zuzanou Paroubkovou.“

„Nebyla tam.“

„Tak máme problém.“

„Jaký?“

„Třetí týden v červnu za námi Jirka přijede na dovolenou.“

„Jé, to je fajn.“

„Ale ne sám, má novou milenku.“

„On už nelítá s Ivetou Mašínovou?“

„Dávno ne. Já jsem si myslel, že to bude Andrea Kalivodová.“

„Tu neznám. A kdo to tedy bude?“

„Jeho učitelka angličtiny, nějaká Petra Kováčová. Je moc hezká, ale není
můj typ. Na mě příliš cílevědomá. Já si myslím, že Jirka bude mít problémy.“

„Tím chceš říct, že se na lodi potkají tak, aby to nikdo nevěděl?“
„Hano, pst. Ty už to víš. Abych to zvládl, budu muset do týmu ještě někoho
přizvat.“

„Koho?“

„Wolfganga.“

„Bohumíre, to má logiku. Tedy, ty mi dáváš. No začíná to být zajímavý.“
Fotbal, Starka, export-import a další dřívější problémy byly zapomenuty.
Začínalo nové období úspěchu.

„Na budoucnost.“ Znovu jsme si připili.

„Kolik je hodin?“

„Bude deset. Jinak, Hano, na moře za námi přijedou Zikovi, Hálovi, Filípkovi,
tvoji rodiče a mnoho dalších. Potkáme na moři kamarády, politiky
a podnikatele, to už znám. Přijedou moji zaměstnanci, hlavně
Táborský, šéfkuchař a další. Mám pronajatý hotel v marině Jezera. Tam
bude jako delegátka Datka Budinová Raveniová.“

„Opravdu? Tu i jejího manžela znám z Vodice.“

„Ano, ale už jsou rozvedeni. To víš, je to už rok.“

„Bude bydlet na hotelu a zajišťovat pobyty a pronájmy lodí.“

„Bohumíre, všemu rozumím. Zdá se, že nás v létě čeká masakr,“ řekla
slovy Luboše Filípka.

„Ano, bude to náročné. Hani, děkuji ti. Pane vrchní, zaplatím.“

Kapitola 26. - Stěhování na Břevnov

„Janičko, spíš?“

„Nespím.“

„Zítra se stěhujeme do našeho bytu. Jsi už sbalená?“

„Skoro nic nemám, Bohumírku.“

„Lásko, měli bychom se tady, v tom našem přechodném hnízdečku, naposled
pomilovat.“

„Jak je možné, že myslíš na to samé jako já?“

„Říkám to pořád, jsme propojeni. Naše rozptýlené duše se kdysi dávno
v minulosti spojily v jedno tělo a duši.“

„Lásko, už nefilozofuj. Pojď ke mně, jsem připravena.“

„Lásko, jsi první žena v mém životě, která reaguje na moji chuť a slova.
Mně stačí na to myslet...“

„Už nemluv a dej mi ho tam.“

„Jani, vnímáš to, dnes je to jiné. Nádherné. Jsme nyní propojeni opravdově
i fyzicky. Vnímám tě penisem absolutně všude. Máš ji dokonalou. Škoda že
žalud má pouze dírku a ne oko.“

„Miluji tě, líbej mě.“

Dále bylo slyšet pouze něžné vzdychání. Vyšlo to opět v absolutní synchronizaci.
Při výstřiku jsem poprvé zařval jako zvíře. Sám sebe jsem se lekl.
Měl jsem všude husí kůži a smrděl jsem jako opravdový samec.

„Janičko, miláčku, ty jsi ze mě konečně udělala chlapa.“

Nemohla mi odpovědět, ve svých zubech drala cíp polštáře. Nechtěla mě
uvolnit ani dole, ani nahoře, udělala se ještě jednou. Vůbec nic jsem nedělal.

„Ach, Jano, ach, Janičko.“ Při téhle vzpomínce se jistě vždy udělám sám.
Lepší sexuálně živá vzpomínka než sebedokonalejší porno.

„Já vím, Bohumírku.“

„A hele, ty taky umíš mluvit?“

„Už ano, děkuji ti za krásné milování.“

„Také ti děkuji. Já mám normálně zalehlé uši. Poslechni si mé srdce.
Lásko, až tě nebudu mít nebo nebudeme moci být spolu, tahle vzpomínka
mi doživotně stačí k samoerekci.“

„Už nemluv, nebo to budu chtít znovu.“

„To, co se dnes událo při milování, je základní podmínkou pro partnerskou
věrnost.“

„Ano, lásko, máš pravdu. Dnešní ráno vznikl vztah. Jsme partneři pro
život, nikoliv pouze pro sex.“ Bouchla mě polštářem.

„Lásko, tak honem, vzhůru do společného života.“

„Ano, navždy.“

Jakou životní zkouškou musí naše láska projít, jsme nemohli tušit.
Stěhování proběhlo rychle a bez komplikací. Nic jsme nepotřebovali.
Co neměla Jana, měl jsem já. Od prvního dne se mi v našem novém bytě
líbilo. Cítil jsem, že budu opravdu šťastný. To je opravdu zajímavé. Bydlel
jsem už ve vile, v rodinném domě, v obrovských bytech. Nyní bydlím
v bytě jedna plus jedna, asi padesát metrů čtverečních s okny na jih. Pochopil
jsem definitivně, že peníze a majetek ke štěstí nevedou.

„Jani, dnes musíme být doma.“

„Ano, jsme poprvé ve skutečném domově. Všude to tady voní námi.“

„Vína, jídla a svíček máme dost.“

„Já udělám salát a upeču buchtu.“

„No jo, ty máš konečně funkční kuchyňku.“

„Ano. Budeme doma a budeš mi zase vyprávět o sobě.“

„Tentokrát nás čeká zajímavé a napínavé povídání.“

„Já to, Bohumírku, tuším. Přituhuje, viď.“

Odešla do kuchyně a já jsem se věnoval otevření láhve červeného vína.
V hlavě mi proběhla myšlenka, že to jsou poslední lahve, které jsem přivezl
z Francie. Byla se mnou Hana, byla v pátém měsíci těhotenství, ale
to je jiný příběh.

Kapitola 27. - Nová jachta

„Dobré ráno, Hani. Kolikátého je dnes?“

„To mi děláš schválně, viď? Já už tady od čtyř hodin balím věci na cestu
a ty si klidně spíš.“

„Hele, zítra v jedenáct přebíráme loď. Vlastně ty ji budeš přebírat. Ty
víš, co tam má být. Já jsem to neobjednával. Stejně bych tomu nerozuměl.
Já si vezmu na starost motory a technické věci. Po cestě musíme koupit
láhev šampaňského. Musíme náš nový domov na moři pokřtít.“

Cesta do Chorvatska do města Split utíkala rychleji než protahující se
stíny slunečních paprsků. Na chvíli jsem se zasnil. Proč já mám rád slunce,
moře, přírodu, život.

„Hani, můžeš tam dát něco jiného než ty Teletubbies? Už to znám nazpaměť.“

„Já vím, je to pro mimina, novinka z Anglie, učí se podle toho mluvit.“

Malá usnula. Měli jsme čtyři hodiny klidu. To už tam budeme. Ubytovali
jsme se v Park hotelu v očekávání velkého dne. Nemohli jsme spát.
Byli jsme nějací nervózní. Žádná chuť na sex.

„Spíš?“

„Ne. Nemohu spát. Mám pocit, že něco není v pořádku.“

„Taky to tak cítím. Neměl nás čekat na recepci Marin ze Sunseekeru?“

„Asi ano.“

„Hani, ty jsi vše vyřizovala, já tu zastupuji banku a dělám skippera.“

„Zítra uvidíme v marině Split. Tak dobrou noc.“

Anička nás vzbudila brzy ráno. V marině žádná loď nebyla, nervozita stoupala.
Nálada na bodu mrazu. Jdeme do kanceláře. Konečně někdo známý.
K mému potěšení umí Marin německy, mohu s ním konverzovat přímo.
Velmi slušnou formou, diplomatickou a korektní, nám bylo sděleno, že
v Londýně stávkují dělníci v přístavu a že dodávka lodi bude zpožděna asi
o třicet dní. Šli jsme do kolen. Jediný, kdo tomu nerozuměl, byla Anička.

„Pane Ďuričko, ubytujeme vás na krásné lodi Princess 52 v Marině
Frappa, půjčíme vám loď Princess 32 pouze pro vaše potřeby.“

Nemohli jsme nic namítat, nabídka byla více než slušná. Znám Marinu
Frappa, úplně nová, umělý ostrov, obchody, hotel, bazén, kasino,
diskotéka, bary a restaurace, v Chorvatsku to nejlepší.

„OK, ubytujeme se tam a budeme čekat, až loď připluje.“

Že to bude až v červenci, jsme nemohli tušit.

„Kdy přijede Wolfgang?“

„Zítra.“

„Dobře, tak se jdeme ubytovat.“

„Ta je ale krásná!“

„Ta vaše bude krásnější,“ říká Marin.

Nastěhovali jsme se do úplně nové jachty, ještě neprodané, nádherné.
Musím upřímně říct, že se mi moc líbila. Začal jsem již podruhé přemýšlet,
jestli jsme koupili tu správnou loď. Na téhle nádherné zapůjčené
lodi s obrovským salónem a horní palubou fly bridge jsem si připadal
jako opravdový boháč.

Zdálo se, že vše bude v pořádku. Večer jsem vzal Hanu a Annu na
humry a pozval jsem i zástupce Sunseekera. Večer byl opravdu pěkný,
zajistil jsem Haně chorvatskou chůvu a sjednali jsme si na příští den termín
na oběd. To už bylo 17. května 2005. Byli přesní. Ve třináct hodin
jsme se sešli v restauraci v Marině Frappa.

„Bohumíre, pojď na chvíli. Volá Mario, zástupce Princess.“

„Tady vám představuji vaši chůvu pro celý pobyt v Chorvatsku, tedy
až do 15. září.“

Zalapal jsem po dechu. Krásná žena, tak dvacet osm, tmavé vlasy i oči.
Krásná postava s velkými trojkami. Zase se rýsoval průser.

„Počkejte, Mario, chvíli tady, zařídím to.“

Přisedl jsem si k ostatním, kde Hana dolaďovala interiéry.

„Hani, za deset minut přijede chůva naší Aničky. Umí anglicky i německy.
Zajdi se na ni za Mariem podívat, domluvit to.“

„Rozkaz, kapitáne.“

Bylo naprosto zřejmé, že je Hana nespokojená. Byl to velký problém,
ale žádný průser. Ty nás teprve čekaly.

„Bohumíre, to mi děláš schválně?“

„Co, prosím?“

„Já jsem si přála chůvu, a ne modelku, ještě k tomu sexy.“

„Opravdu? Nemýlíš se? To se ti tak jenom může jevit.“

„Tak se pojď podívat. Co se tak usmíváš?“

„Jen tak, no opravdu pěkná a docela mladá.“

„Dobře, beru ji pouze na měsíc.“

Škoda, zase udělala Hana chybu. Být hezkou ženou ještě neznamená
být kurvou. Slušnější, schopnější a hodnější chůvu jsem již nezažil. Chronická
žárlivost nebyla na místě.

Přišel konečně Wolfgang Riegler, ředitel pobočky Erste bank ze Záhřebu.
Rodilo se naše opravdové přátelství.

„Grüss Gott.“

„Ahoj.“

Konverzace se mnou v němčině a s Hanou v angličtině.

„Wolfgang, ich habe ein grosses Problem.“

„Bitte.“

„Na naší lodi mám domluvenou utajenou dovolenou s premiérem českého
státu a jeho milenkou.“

„Ty bláho, opravdu? Ty se znáš s předsedou vlády?“

„Ano, jsme přátelé.“

Bylo vidět, jak Wolfgang přemýšlí.

„No, Bohumíre, tvoje loď tady rozhodně nebude. Použijeme loď, na
které jste ubytovaní.“

„Opravdu?“

„Ano, já tady rozhoduji. Financuji všechny charterové a lodní společnosti
v Chorvatsku. Ta loď, na které spíte, vlastně ještě patří naší bance.
Musíme vymyslet program.“

„Premiér Paroubek si přeje, aby Petru neviděli ani bodyguardi. Nastoupí
sám, bodyguardi zůstanou týden v hotelu v Marině Frappa a my
odjedeme na moře.“

„Bohumíre, odplujeme! Mohl bych vám dělat se svojí jachtou doprovod.

Znám tady každý ostrov, lidi, restaurace.“

„Ty bys to pro mě udělal?“

„Ano.“

„Děkuji ti.“ Spadl mi kámen ze srdce. „Nikomu to neříkej.“

„Ne, zajistím, že na jeden večer, třeba do Dubrovníku, přijede chorvatský
premiér. To by pro něho bylo určitě příjemné překvapení. Je ta Petra
pěkná?“

„Nevím, není můj typ. Však ji uvidíš, ona tu bude déle než Jiří.“

„OK.“

„Prosím, je to tajnost tajná.“

„Jasně. A kdy to má být?“

„Od 16. června na sedm dní.“

„OK.“

„Wolfgangu, děkuji ti. Kupovat zásoby nemusíme. Příští týden přijedou
moji zaměstnanci hotelu Axa a vše přivezou.“

„Vše domluveno. Užívejte si pobyt na moři a já přijedu patnáctého za
vámi vlastní lodí. Vezmu si měsíc volno, přijedu se svými příbuznými, a až
Paroubek odletí zpět do ČR, my vyrazíme do Monte Negro.“

„OK, domluveno.“ Rozloučili jsme se.

Zrodilo se nové přátelství, které trvá dodnes. Ženy přicházejí a odcházejí,
přátelství zůstává. Začala opravdová dovolená. Chartery zrušeny nebo přesunuty.
Čert vem peníze, hlavně že přijede premiér. Dny běžely jako mraky
na nebi. Byl tu druhý týden pobytu na moři v cizí lodi. Musím říct, že zástupci
Sunseekeru se vzorně starali. Chůva nejenže byla sexuálním symbolem,
ale ještě k tomu měla ráda děti. Anička si ji velmi oblíbila. Na přelomu
května a června dorazily zásoby. Přivezl je pan Táborský a Strohmaier. Vedoucí
ubytování a šéfkuchař hotelu Axa. Opravdu jsme si užívali moře,
slunce, pohody i sexu. Jedli jsme ryby, bavili se. Už tehdy jsem měl být poněkud
pozornější a opatrnější. Například jsme zašli všichni čtyři na disko
v Marině Frappa. Luxus. Bylo tam skoro prázdno. Panu Strohmaierovi jsem
koupil holku, krásnou dánskou blondýnku. Chudák, ve své tlusté nemohoucnosti
vůbec nevěděl, co s ní má dělat. Poslal jsem je do soukromí. Jestli
něco bylo, to opravdu nevím.

Hana se příliš důvěrně bavila s Táborským. Pořád spolu tancovali, dokonce
u tyče a na pódiu. Disko patřilo jim, já jsem jenom koukal a pak to
všechno zaplatil. Hana byla viditelně nevybouřená. Zchladil jsem to pivem
a noční koupelí v moři. Táborský si ve své opilosti rozřezal nohu o mušle
přichycené na molu. Frajer s černými brýlemi, který si umí užívat, ale moře
nezná. Dlouhý spánek, kocovina a krásné počasí. Pánové se balili k odjezdu.
Docela jsem byl rád, že jsou pryč, konečně.

Hana dělala jakoby nic. OK, je mladá, těhotenství, porod, dítě. Tak se trochu
vyblbla a bude klid. Jdu se podívat na počítač, co je nového v Praze a ve
firmách. Vyřídil jsem korespondenci. Ta technika je dnes opravdu úžasná.

„Hano, mám nápad.“

„Jaký?“

„Já si na naší lodi vybuduji detašované pracoviště Axa Sailing a budu ji
odepisovat do nákladů jako nemovitost. Vlastně tu stejně budeme v průběhu
sezóny vždy bydlet.“

„Hele, zprávy. Premiér se chystá na dovolenou a nechce prozradit s kým
pojede a kam. Ha ha.“

„Zvoní ti mobil!“

„Haló?“

„Tady sekretariát Úřadu vlády, Orgoníková. Moment, předám.“

„Ahoj, tady Jirka.“

„Děje se něco?“

„Ale, pitomí novináři, chtějí vědět, kam pojedu na dovolenou. Já nevím,
jestli jim to mám říct.“

„Jirko, mně je to jedno. Měla to být tajnost tajná. Je to na tobě.“

„Nevíš, Bohumíre, jestli na tebe novináři něco nemají?“

„Já opravdu nevím. Vše je o mně známo. Ale nikdy nevíš, co zase vytáhnou
a jak to použijí.“

„To je fakt, poradím se s ministrem vnitra a zavolám ti.“

Konec telefonního hovoru. Mé tušení se začalo naplňovat. Druhý den
první stránky tisku: „Jiří Paroubek stráví dovolenou na jachtě v Chorvatsku
se svým přítelem Bohumírem Ďuričkem a jeho rodinou.“ Přečetl jsem si to
i v novinách ve Splitu.

„Hani, to odposlouchávání telefonu asi nikdy neskončí. Dovolená je prozrazena.“

„Co budeme dělat? Za chvíli to začne, telefony. Novináři znají naše čísla
mobilů.“

„Nebudeme je brát. Budeme komunikovat pouze s těmi, které známe.“

„Jasně.“

Wolfgang: „Hallo, Bohumír, čtu tady v novinách zprávy o dovolené premiéra
v Chorvatsku. Už je to oficiální návštěva. Co budeme dělat? Was
werden wir machen?“

„Ich weiss nicht, opravdu nevím.“

„Budeme se držet původního plánu. Zavolám ti.“

Den na nic, den telefonování a mailů. Hyenismus širokého rozsahu. Proč
to vlastně dělají? Opravdu nevím, může to být nějaká zpravodajská hra.
Existují různé zájmové skupiny, mafie, organizovaný zločin. Jirka je předseda
vlády s rozhodovacími pravomocemi. To nedopadne dobře, budou
ho chtít zdiskreditovat.

Mobil: „Ahoj, Jirka. Bohumíre, tady je blázinec. Zatím nic neměním. Potřebuji,
abys vydal tiskové prohlášení o osobě Starky. Novináři někde vytáhli,
že spolu máte firmu Dukla Příbram s milionovým vkladem akcií.“
„Jirko, hned volám JUDr. Zikovi a JUDr. Zuskovi, kteří u toho byli, když
se Dukla Praha převáděla do Příbrami. Já fakt nevím. Prohlášení ti zašlu
emailem.“

„OK, ihned.“

„Ahoj Jaroslave, volal Jirka Paroubek.“

„Já vím, Bohumíre, volám panu doktoru Zuskovi a připravíme vám prohlášení
do tisku.“

„Tak jsem si, Haničko, myslel, že jsem minulost kolem fotbalu, Starky,
bank, politiky a korupce uzavřel, že si budu vedle tebe užívat život a pomalu
stárnout.“

Stárnutí je přirozený jev, to není nemoc. To jenom lékaři potřebují, aby
byli lidé nemocní. Kupují pak léky, za zdraví dají vše. Věří, že se různými
preparáty omladí. Naopak jsou chyceni do tenat farmaceutického průmyslu
a zdravotních pojišťoven. Je to tady znovu. Lobbistické zájmy skupin,
nových hráčů na trhu, Tykačů, Kellnerů, Kadleců, Babišů, Bakalů,
Chrenků a Beranů. Pane bože, kdy to skončí? Dnes v noci se musím zeptat
bohů.

„Podívej se, to je návrh mého prohlášení do tisku. Stanovisko Bohumíra
Ďurička k novinovým zprávám o společném podnikání s kontroverzním
podnikatelem Starkou, vlastníkem fotbalového klubu Dukla Příbram.“

„Janičko, to prohlášení bylo samozřejmě vyčerpávající. Nyní ti povím
jenom zkrácenou verzi. Když se k tomu vracím, běhá mi mráz po zádech.“

„Bohumírku, já ani nedutám. Nevěděla jsem, koho jsem potkala.

„Miláčku, podívej se, jak nám sem svítí sluníčko.“

„Je to neuvěřitelné, byt i s terasou je situován na jih.“

„Víš, já jsem narozený ve znamení Slunce a Venuše, je to hodně silné
a symbolické. Dobíjím se sluneční energií. Tady se můžeme milovat
přímo na slunci. Dokonalé. Janičko, miláčku, mám návrh, dnes nikam
nepůjdeme, budeme doma. Budeme se milovat, jíst, pít a já ti budu vyprávět,
souhlasíš?“

„Ano, jsem tak šťastná. Nikdy bych nevěřila, že je to možné.“

„To jsi toho ještě moc neviděla, život se mnou tě teprve čeká.“

„Už se těším.“ Schoulila se do mé náruče jako kočička do klubíčka.

Vyzařovala z ní pozitivní energie lásky a naděje. Najedli jsme se, dívala
se mi do očí.

„Tak, lásko, kde jsme to včera skončili?“

„Myslím u toho prohlášení.“

„Ach jo, pořád ten Starka. Ano, Jaroslava Starku znám. Seznámil mě
s ním pan Steinbroch, ředitel České spořitelny, pobočky Kaprova. Po
sloučení druholigové Příbrami a třetiligové Dukly Praha zastával funkci
sportovního ředitele. Nebyl ani spoluvlastníkem. Jeho činnost a podnikání
mimo klub Dukla Praha jsem nikdy neznal a nikdy bych nepoznal.
Nevím ani, kde bydlí a kolik má dětí. Pravdou je, že se kolem něho pohybovali
zvláštní lidé, kontroverzní podnikatelé, politici, především
z KDU. Nevěnoval jsem tomu pozornost. Můj úkol byl zabezpečovat
fotbalový klub finančně.“

Já, ing. Bohumír Ďuričko, čestně prohlašuji, že jsem se osobně s p. Jaroslavem
Stárkou setkal pouze za okolností, souvisejících s převodem akcií FC Dukla,
a. s., a s následným převodem tohoto fotbalového klubu, jehož jsem byl majoritním
vlastníkem, do Příbrami. V té době, tj. v roce 1996, jsem v důsledku
shora uvedených přesunů byl s panem Stárkou v představenstvu FC Dukla.
V FC Příbram jsem nikdy fakticky nepůsobil, neúčastnil jsem se zasedání
valné hromady ani představenstva. Byl jsem ujištěn, že budu z obchodního
rejstříku vymazán, ale protože je tato společnost zřejmě bez činnosti, jsem
nucen výmaz své osoby provést sám.

Žádné jiné kontakty s p. Stárkou ať již obchodního či osobního charakteru
jsem od roku 1996 neměl a nemám.

„Víš, Janičko, musel jsem to udělat, protože jsem předpokládal, že moje
prohlášení tisku samozřejmě prověří tajné služby.

Stalo se, byla to rána do černého. Nastal klid. Bezvětří. Avizovalo to
příchod velké bouře, a ta musela přijít. Věděl jsem to a vnímal, že do hry
postupně vstupují velcí hráči, už jsem tušil, že příští tři roky budou nejhorší
v mém životě. Bylo po dovolené, klid a mír byl na dlouhá léta násilím
zadupán do země.“

„Miláčku, Bohumírku, ale jsi tu se mnou, to znamená, že jsi to vše
přežil.“

„Ano, lásko, za obrovských obětí a věř mi, ještě to neskončilo. Něco
tragického se stane v roce 2008, to je příští rok. Ještě nevím co. Je to osmičkový
rok, rok nekonečna, historické datum pro novou revoluci. Asi se
něco stane.“

„Nestraš. Přece si spolu přejeme žít, mít syny, dům, psa, prostě mít
svoji rodinu.“

„Tuším, cítím to, že naše láska projde životní zkouškou smrti. Cítím
to, že budu na nějaký čas uvězněn.“

„Dost, už to dál nechci poslouchat. Vraťme se zpět do roku 2005, prosím.“

„Dobře. Byl jsem rozhodnut se v noci podívat do krátké budoucnosti.

Ráno jsem věděl, že vše, co jsem za poslední rok udělal, dal do pořádku
firmy, vztahy, bude zničeno a Jiří Paroubek zruší dovolenou. Petra Kováčová
nepřijede, nastanou problémy. Pouze jsem nevěděl kdy.“

„Stalo se ti něco?“ ptala se Hana.

„Ne, nic.“ Nepřál jsem si ji do budoucích problémů zatahovat. Stalo se
to tři dny před příletem Jiřího. Od rána to bylo na lodi jako na telefonní
ústředně. Nebrali jsme to. Hana tušila, že Petra ani Jiří nepřijedou.

„Mně to ani moc nevadí. Zrušíme připravený program, na to jsme
zvyklí. Víš co, půjdu něco nakoupit do obchodu.“

„Nic nepotřebujeme, dám si v restauraci pivo a hned přijdu.“

„Bohumíre, volá Denis z Brna, že tu bude příští týden s rodinou, jestli
se mohou zastavit.“

„To víš že jo.“

Šel jsem koupit noviny, samozřejmě chorvatské. Hned jsem to viděl na titulní
straně: „Český premiér zrušil svoji dovolenou v Chorvatsku, kterou si
plánoval užít na jachtě svého přítele Bohumíra Ďurička.“ Ty vole, moje deset
let stará fotografie s Paroubkem a manželkou Zuzanou. Proč? Honilo se
mi hlavou, že ani nezavolal. Koupil jsem si noviny a zašel na jedno pivo na
zahrádku v marině. Neumím dobře chorvatsky, ale pochopil jsem z textu
vše. Pivo jsem vypil na ex, potom ještě jedno a travaricu. Novináři někde
vyhrabali moji údajnou spolupráci s StB. Byl jsem registrován pod krycím
jménem Lipan v červnu 1989 jako agent kontrarozvědky. To snad není
možné, co to je? Jak to, že mi to Jirka nebo někdo jiný neřekl? Zavolal jsem
Haně, že se v hospodě trochu zdržím, a že když bude chtít, tak za mnou
mohou přijít.

Tak já jsem agent StB. To je teda prdel. Čtyři měsíce před revolucí, sametovou
revolucí, kterou jsem prožíval, všech demonstrací se zúčastnil.
Všechno, co souviselo s komunismem, jsem neměl rád. Jirka Paroubek je
normální srab. Měl se mě zastat a přijet. Vždyť je premiér, může si vše zjistit
u ministra Bublana. To není možné. Já znám tolik skutečných estébáků,
přisluhovačů komunistického režimu, a oni nic. A já tam musím být. Vždyť
je rok 2005. Jak to, že to nevím? Volal jsem do Prahy přátelům, nikdo nic
jiného než já nevěděl. „Prostě Paroubek, údajně když zjistil tvoji spolupráci
s StB, tak zrušil dovolenou. Musíš počkat do zítra.“ Jirka ani sekretariát
mi nebrali telefon. Život na hovno. Co to pro mě znamená? Jak bude
tento příběh pokračovat, co bude dál? A co Wolfgang, přátelé, podnikání?
A hlavně, jak jsem se tam dostal? No nic, musím počkat, jak se to vyvine.
Rozhodně je ale jasné, že Jirka ani Petra nepřijedou a já mám volný týden
pro rodinu. Alespoň něco.

„Ahoj, co tady děláš?“

„Zapíjím žal.“

„Ukaž. No jo, je to srab.“

„Tobě to nevadí?“

„Ne, já už to vím dávno. Je to srab, neřeš to. Zítra se podíváme na internet.“

„Máš pravdu. Víš co, uděláme si výlet. Objedeme stará místa. Navštívíme
přátele, uděláme si výlet pro sebe.“

„Vlastně nám ten týden pro sebe spadl z nebe.“

„Hano, ty máš pravdu.“

„No vidíš.“

„V roce 1990 nebo tak nějak, bylo moje jméno uvedeno v Cibulkových
seznamech. Nikomu to nevadilo a já jsem se tím vůbec nezabýval. Vlastně
to vadilo pouze bývalému starostovi Prahy 6 Bočkovi.“

„Neřeš to.“

„Hani, jsi hodná, ale já to musím řešit právní cestou. Musím tento příběh
definitivně uzavřít. Zítra budeme někde na ostrově, třeba na Palmižaně,
a já ti povykládám příběh z natáčení. Jak se zřejmě tvůj manžel
Bohumír Ďuričko stal agentem StB. Myslím si, že u dobrého chorvatského
vína a jídla si vzpomenu i na detaily, které pro mě nebyly doposud důležité.“

„Souhlasím. Tak zítra při gregadě.“

„Byl jsem velmi mile překvapen, jak Hana přijala tuto skutečnost. Ten
večer byla velmi milá a i milování bylo nějaké jiné. Jako kdyby nás tato
nechutná a zcela neočekávaná událost více spojila. Já jsem byl rozhodně
zase o kousek více zamilován. Přesto jsem nemohl spát. Hned ráno jsem
dohodl se zástupcem firmy Sunseeker zapůjčení menší lodi na týden, od
soboty do soboty. Podotýkám, že vše bylo gratis, protože jsme stále neměli
svoji motorovou loď. Ještě byla v Anglii. Po obědě bylo vše jasné.
Jirka mi zavolal, ať se nezlobím, ale že ten tlak médií prostě nevydržel.
Snad příště. Myslel jsem si s Hanou své. Stála na mé straně.
Jirka pokračoval, že Bublan mi vzkazuje, že ve spisu vlastně nic není
a že vázací akt byl proveden již po sezóně komunismu, že to bylo zneužito
a nedá se nic dělat.“

„V jeho očích rozhodně nejsi žádný estébák a pro mě zůstáváš kamarádem.
Zadej právníkům, ať vyžádají z MV spis oficiální cestou, a potom uvidíme,
co dál. V tisku jsem to uzavřel. Promiň. Až budeš v Praze, ozvi se.“

„Přijedu až v září.“

„Dobře, pozvu tě na Úřad vlády nebo do sídla premiéra do Strakovky.“

„Domluveno, tak ahoj.“

„Co na to, Hani, říkáš?“

„Měl se tě, Bohumíre, zastat a přijet. Už jsem ti to vlastně řekla, že je to
srab.“

„Nyní už nemohu nic dělat. Až se vrátíme, dám to za úkol panu doktorovi
Červenkovi.“

„Já si myslím, Bohumíre, že za pár dní, měsíců si už nikdo ani nevzpomene.“

„Myslíš?“

„Vím to.“

„Máš to u mě, asi se do tebe zamiluji.“

„Už dávno jsi zamilovaný, ale pouze o tom nevíš.“

„Ťuky, ťuky, dobrý ráno. Tady se ještě spí?“

Vylezu z kapitánský kajuty. „Ahoj Denisi, co tady děláš?“

„Volal jsem Haně z Brna, že jedeme na moře. Přáli jsme si vidět vaši
novou loď.“

„Ahoj, vy jste opravdu kompletní. Deni, kde kotvíš?“

„Ve Vodici.“

„Mám návrh. My odjíždíme zítra na týden na moře. Dneska popijem,
pokecáme, půjdeme na večeři a přespíme tady. Jsme tu stejně dočasně,
jako na hotelu.“

„A kde máte loď?“

„V Anglii.“

„To je opravdu prdel.“

„Nám to nevadí, starají se o nás dobře. Podívej se, v čem bydlíme. Luxus,
to je opravdu jachta Princess 52.“

„Bohumíre, mýlíš se, to je minimálně 64, pojď se podívat.“

„Ty vole, číslo 72. Tak na to nemáme, je to zbytečně velký.“

„Tady se mluví o pár Češích, že si koupili velké lodě.“

„Já jsem slyšel pouze o Václavu Krajíčkovi, že nakradl prachy na předražených
státních zakázkách, hlavně v armádě.“

„Nechme je žít, kašlem na ně.“

„Pojď, dáme si travaricu.“

„OK.“

„Byl to krásný den, moře, slunce, ryby, sex. Co si člověk může v daný
okamžik více přát? Návštěva Denisovy rodiny, kterou mám opravdu rád,
mi dala mírně zapomenout na předešlé události. Ráno jsme vypluli na
moře. Byl nádherný den. Vzal jsem to kurzem ostrov Hvar. Byl jsem dopředu
rozhodnut prožít tento večer v romantickém prostředí zátoky na
Palmižaně. Nic nedělat, odpočívat, koupat se, opalovat se, milovat se.“

Kapitola 28. - Doteky minulosti

„Jak se ti tady líbí?“

„Bohumíre, nádherné. Ty palmy, to moře, atmosféra. Moc ti děkuji.“

„Nemáš vůbec zač, patříme k sobě, jsme přece manželé.“

„Máš pravdu, trochu jsem se nechala unést. Je to tady jako v Karibiku.“

„Možná že to, co se stalo s Jirkou a Petrou, bude k něčemu dobré. Alespoň
se o mně něco dozvíš. V roce 1989, v roce sametové revoluce, jsem
zastával funkci ekonomického náměstka CK Sporturist. Na tu dobu jsem
měl velmi progresivní a moderní myšlení. Již za komunistického režimu
jsem zavedl počítače, faxy, kopírky, zkrátka moderní technologie běžné
v západním světě, a nakoupil autobusy Mann, na tu dobu nevídané. Ostatní
CK nám záviděly.

Už v roce 1987, když mi bylo čtyřiatřicet roků, se mi v hlavě zrodil
plán podle vzoru Jurkoviče, rakouského podnikatele, postavit vlastní
hotel. Prosadil jsem myšlenku na ČSTV a u generálního ředitele CK Sporturist.
Dostal jsem za úkol založit akciovou společnost a zahájit přípravu.
Vybral jsem pozemek ČSTV za YMCA. Vytvořil jsem tým v čele
s architektem Trávníčkem, který měl postupně téměř dvacet odborníků.
Hani, neumíš si představit, co jsem měl navíc práce, ale bavilo mě to.
Architekt Trávníček již spolupracoval s firmou GHV–Grassi při výstavbě
hotelu Forum. Dostal jsem kontakty do Rakouska na pana Fisherlehnera
a Liesnera. První byl dlouhá léta poradcem šéfa rakouské krajské sociální
partaje a druhý byl výborný architekt. Rodiče byli Češi, výborně mluvil
česky. Velmi důležitý prvek pro tlumočení a pro překlady budoucích
smluvních ujednání. Rozdělil jsem úkoly. Byli jsme, Hani, opravdu dobří.
Já jsem měl na starosti založení společnosti, architekt Trávníček přípravu
a realizaci stavby, Fischerlehner financování. Podprací bylo opravdu
spousty. Velmi často jsme jezdili do Vídně. Brzy jsme dosáhli financování.
Fischerlehner zajistil jednání přímo s Raiffeisenbank. Po návratu
do ČSSR jsme museli všichni psát ,zprávu ze služební cesty‘. Byl jsem na
vrcholu úspěchu v rámci komunistického systému.

Víš, Hani, vždy jsem viděl kolem sebe na ulicích, hlavně u Tuzexu, elitu
bývalého režimu, veksláky, taxikáře, starožitníky, pumpaře, zelináře. Nevšímal
jsem si toho. Občas jsem sám využil jejich služby.

V roce 1988 mě začali kontaktovat divní lidé. Vždy se představovali
jako zaměstnanci ministerstva vnitra. Zajímali se o mé kontakty v Rakousku.
Ptali se na Fischerlehnera, Liesnera, a hlavně na Raiffeisenbank. Já
jsem vůbec nevěděl, že je pro ČSSR a její státní složky tato banka na černé
listině. Dále se zajímali o problémy kolem založení akciové společnosti.
Považoval jsem jejich zvědavost za zcela normální a profesionální. Žádné
konkrétní úkoly ve vztahu k osobám jsem nikdy nevnímal. Byl jsem pyšný
na svoji práci a rád jsem se se svými zkušenostmi podělil. Je to můj život,
učit druhé. Občasné schůzky mi nevadily, pochopil jsem velmi rychle, že
mají určitou moc, a někteří lidé z mého okolí se jich viditelně báli. Začal
jsem je využívat ke svým potřebám.

Největší brzdou grandiózního projektu byl generální ředitel CK Sporturist
Košek. Ustrašený, zpocený muž. Vše nové ho trápilo. Byl v neustálém
stresu, kouřil jednu za druhou. Potřeboval jsem na něho zatlačit, ať mi dá
volnou ruku v projektu výstavby hotelu a on ať se stará o obchod a ostatní
věci související s činností CK. Stalo se, zjistil jsem, že to funguje. Projekt
se výborně rozjel. Připravovaly se smlouvy pro projektování,
financování, přípravu stavby. Nebylo to jednoduché. Budoucí stavba se
nacházela přímo na trase metra, na stanici Náměstí Republiky. Smrtonosně
chyběla nová společnost. Vše bylo připraveno.“

„Zadrž Bohumíre, je to Gestin?“

„Ano, to je moje dílo. Poslední akciová společnost pro výstavbu hotelu
v bývalé ČSSR za komunistického režimu. Rozdělení bylo v poměru padesát
procent Sporturist, čtyřicet procent Raiffeisenbank a deset procent
Franz Fischerlehner. Bylo připraveno osm set milionů korun. Neměli jsme
,pouze‘ souhlas vlády s jejím založením. Požádal jsem tajemné pány z ministerstva
vnitra. Slíbili mi, že to zajistí, že je to vlastně v jejich zájmu. Stanovili
termín, kdy CK Sporturist obdrží souhlas. Slavnostní podpis byl
připraven v hotelu InterContinental, zajišťoval ho přímo generální ředitel
pan Hlinka v restauraci Zlatá Praha. Celá i s terasou byla rezervovaná pro
nás. Přítomni byli novináři, ČSTV, hosté, zástupci budoucí akciové společnosti.
Chyběl jen Bohumír Ďuričko. Byl jsem u dveří předsedy vlády Lubomíra
Štrougala a pořád nic. Věděl jsem, že mu souhlas leží připravený
na stole u sekretářky. Pořád ne a ne podepsat. Nevydržel jsem to. Požádal
jsem vedoucí sekretariátu o možnost zatelefonovat si.“

„Komu budete volat?“

„Svému bývalému náměstku ministra zahraničního obchodu.“

„Vy jste pracoval na MZO?“

„Ano.“

„Jak se náměstek jmenuje?“

„Miroslav Štrougal.“

„Položila telefon a odešla k předsedovi vlády Lubomíru Štrougalovi. Za
pět minut jsem v rukou držel souhlas vlády ČSSR se založením akciové
společnosti Gestin. Přemysl mě ani nepozdravil. V ten okamžik mi patřil
celý svět. Obrovské vítězství vytrvalosti a také trochy známostí s tajemnými
lidmi. Show mohla začít.

Do InterContinentalu jsem dorazil taxíkem s hodinovým zpožděním.
Dovedeš si, Hani, představit, co by se asi stalo, kdybych ten souhlas nedostal?
Obrovská blamáž s dopadem, který jsem ani nedomýšlel. Neznal
jsem, jak mocensko-politický systém fungoval. Byla by to finanční, personální
a kdovíjaká smršť. Nestalo se, díky bohům, kteří mi tento úkol na
cestě životem stanovili. Jak ti chutná gregáda?“

„Výborná.“

„To víš, na tohle vařené jídlo mohou použít jenom čerstvé ryby. Alespoň
vidíš, že ryba nemusí být pouze grilovaná. K tomu moje oblíbené bílé
víno, dobrá graševina. Tak na štěstí!“

Skleničky o sebe nádherně ťukly. Vysokým tónem zvuku dávaly naději
na dobrý sex na moři.

„Vidíš, Janičko, moje milovaná holčičko, na co pořád myslí chlap. Vždy
na úspěch, svoji práci, peníze, politiku a sex. Na sex myslí sedmkrát za
hodinu. Pravda ale je, že výjimka potvrzuje pravidlo.“

„Bohumírku, a na co myslíš teď, mimo sexu samozřejmě?“

„Na tebe, naši budoucnost.“

„Ale jsi nějaký zachmuřený.“

„Ano, lásko, právě jsem si vzpomněl na detaily mé registrace, oni tomu
říkají vázací akt ke spolupráci s StB. To ti musím hned říci, nebo na to
zase zapomenu. Jani, miluješ mě ještě?“

„Pořád víc.“

„Víš, musíš o mně vědět vše už od začátku našeho vztahu. Jinak by
okolí neustálým přinášením polopravd náš vztah rozbilo. Tak jak se mi
to už v životě několikrát stalo. Znáš to, kamarád taky rád. A teď zpátky
k Haně.“

Byli jsme po večeři, máme ještě vínko, na lodi je klid.

„Chůva se dobře stará, viď?“

„Ano, Anička ji má ráda. Víš co, Bohumíre, necháme si ji, už mi nevadí.
Vůbec s tebou neflirtuje.“

„Já vím, domluveno. Oslava a. s. Gestin byla velkolepá a nekonečná.
Byla poslední za bývalého komunistického režimu. Výstavba hotelu mohla
začít. Psal se rok 1988. Rok do sametové revoluce. Musel jsem to oslavit
i s tajemnými muži z ministerstva vnitra. Vše řídil nějaký Košťál. Moc jsem
se o jejich jména nestaral. Při dalším setkání mi pogratulovali. Dali jsme si
panáka, pánové platili, požádali mě o konzultaci při personálním obsazení
orgánů společnosti Gestin, a. s., což jsem přislíbil. Výběrové řízení na
generálního ředitele bylo zatím přede mnou. Diskuse na přelomu roku
1988 a 1989 se velmi změnila. Přestali mít stupidní komunistický manýry
a otázky se začaly zaměřovat na společensko-politickou situaci v ČSSR
a názory na ni od mých zahraničních obchodních partnerů a přátel. Něco
bylo cítit ve vzduchu. Měli výborné informace o stavu společnosti. Začalo
mě to zajímat. Náznaky a diskuse se začaly zaměřovat na možnou změnu
společenských a politických poměrů v ČSSR.

Hani, tady vznikl problém. Musím se ti přiznat, byl jsem členem KSČ.
Neměl jsem nikdy žádnou stranickou funkci a nebyl jsem v milicích, VUML
nemám. Do strany jsem vstoupil na MZO. Velmi mladý jsem dosáhl funkce
VORS a dostal jsem nabídku na pracovní zařazení do funkce VO – vedoucí
oddělení strojírenského vývozu. Fantastické. Taková kariéra. No jo, ale to
už byla nomenklatura kádrové práce KSČ. Bez červené jízdenky bych se
nikdy dál nedostal. Dva roky jsem byl kandidát a asi tři roky člen. Rozhodně
to byla chyba, moje rozhodnutí. Touha po kariéře, odpovídající
mzda, možnost cestování zvítězila. Mohl jsem odmítnout, jako mnoho jiných.
Odpovědnost si nesu sám. Chvála bohu, žádné prasečiny jsem nikdy
nedělal, spíš naopak, pomáhal jsem druhým. To vlastně dělám celý život.
No a ti dva pánové začali vést už půl roku divné řeči o Havlovi, Dientsbierovi,
Krylovi, ale i o Štrougalovi a Adamcovi. Přímo jsem se jich zeptal,
kam míří, já s nimi nemám nic společného.“

„A co váš Gestin, vaše dítě? Jak ho ochráníte?“

Narazili na moji bolístku. Stavba byla zahájena. Metrostavu se podařilo
bez problémů vykopat stavební jámu přímo na metru.

„Co by se mělo stát?“

„Vláda padne, prezidentem bude Havel, ministerským předsedou Adamec,
vznikne Občanský fórum a všude budou odvoláváni z funkcí nomenklaturní
kádři KSČ. Ne všichni, ale většina.“

„Jak to víte?“

„Jsme zaměstnanci kontrarozvědky ministerstva vnitra.“

„Šel jsem do kolen. Neměl jsem vůbec tušení, co to je, čím se zabývají.

Z hlediska mé pracovní činnosti a profesionálních přístupů k problémům
mi to začalo vrtat hlavou. Schůzky v centru Prahy nebyly časté, místo a čas
vybírali pánové. Rozhodně mě to neuráželo.

Odešel jsem na svoji zamilovanou stavbu hotelu, čtyři hvězdy, Metrostav
byl úžasný, probíhaly injektáže stěn stavební jámy a jejich postupná
betonáž. Pohladil jsem stavbu pohledem a řekl jsem si, že alespoň něco
tady po mně zůstane. Hotel budu ukazovat svým dětem a vnoučatům.
Anebo vymyslím něco jiného. Co mě ohrožuje? Členství v KSČ, jasně, Občanský
fórum mě odvolá z funkce náměstka Sporturistu a z představenstva
Gestinu, a. s. To je situace na hovno.“

Nevadí, Bohumíre, jsi mladý, schopný, půjdeš svojí cestou.
Můj bože, ty mě nenecháš tento hotel dostavit do konce, viď?
Nenechám.

„Musím něco udělat. Je květen 1989. Nervózně čekám na kontakt dvou tajemných
mužů. Spěchal jsem na domluvenou schůzku, všude v centru
Prahy jsem to měl kousek. Sídlo CK Sporturist bylo na Národní, přímo
proti obchodnímu domu Máj. Schůzka byla v kavárně Slavia. Pánové byli
velmi nervózní, pořád těkali očima po okolí, každé zablesknutí fotoaparátu
jim vadilo. Mně ne.“

„Děje se něco?“

„Pane inženýre, vše je domluveno. V příštích měsících dojde k dohodě
mezi KSČ a opozicí vedenou Václavem Havlem.“

„Toho neznám, nevadí.“

„Jednání povedou Adamec s Havlem. Dojde k určitým změnám. Rozdělí
se moc. KSČ už nebude tak silná, jak byla v minulosti. Na ministerstvech
je panika, připravují se materiály ke skartaci.“

„No a co s tím mám já společného? Neznám ani Havla, ani Adamce
a Štrougala jsem viděl z rychlíku.“

„Znova, pane inženýre, jste mladý muž, vzdělaný, schopný, už máte dost
zkušeností, máte pro nás velkou zpravodajskou cenu.“

„Pro koho?“

„Pro kontrarozvědku ministerstva vnitra. Jedná se vlastně o civilní špionáž.“
Byl jsem chycen. Má dobrodružná povaha, vztah k cestování, ke zbraním.

„To bych jako tajně pracoval pro stát?“

„Ano, stát vám za to bude vděčný, dostanete nějakou odměnu a budeme
vás chránit. Je úplně jedno, jaká vláda tu bude. Tajné složky si musí
zachovat každý systém. Vy nemáte z hlediska minulosti žádný problém,
potřebujeme vás pro vaše schopnosti.“

„A co Gestin?“

„Bude fungovat dál, vy zůstanete náměstkem CK Sporturist a budete
členem představenstva akciové společnosti, vystoupíte z komunistické
strany.“

„Dobře, to zní logicky. Co mám udělat?“

„Na příští schůzku vám přineseme písemný návrh naší spolupráce.“

„Hani, toho osudového dne jsem byl opravdu spokojený. Znal jsem svoji
budoucnost, byl jsem s předstihem informován, co se stane, žádná rizika
jsem neviděl. Byl jsem na sebe docela pyšný, byl jsem vybrán pro práci
špióna. Z práce mě nevyhodí, hotel dostavím.“

„Bohumíre, jak se měl hotel vlastně jmenovat?“

„Hani, výběr provozovatele mě zatím čekal, včetně výběru generálního
ředitele Gestinu. Znovu jsem získal určité jistoty. Dnes se ti mohu přiznat,
že jsem byl ochoten obětovat cokoliv, abych dokončil výstavbu hotelu
a centra Gestin. Koupil jsem vedlejší dům na Celnici bez souhlasu ČSTV
a generálního ředitele Sporturistu Koška a má kariéra v KSČ byla ukončena.
Ha ha. Já jsem věděl, co oni ne. Vrátil jsem průkaz, bývalou jízdenku
do kádrových rezerv a pro cestování do západního světa. Už jsem to nepotřeboval.
Revoluci bylo všude cítit. Přišel červen 1989. Tajemní pánové mi dali
přečíst oficiální dokument zavazující mě k tajné spolupráci s kontrarozvědkou
MV ČSSR. Nabídli mi jméno ,Lipan‘. Údajně proto, že jsem v klukovských
letech chodil na Dyji na ryby. Bral jsem to jako divadlo. Docela
mě to bavilo. Podepisovat se mi moc nechtělo. Touha přežít blížící se revoluci
byla ale silnější. Podepsal jsem ten blbý papír, no a co, nic se nemění,
jsem pořád slušný, poctivý a charakterní člověk, občan Bohumír
Ďuričko.“

„Hele, Bohumíre, když tě poslouchám, ten Bublan i Paroubek měli
pravdu. Nic špatnýho jsi neudělal, nikomu jsi neublížil, podepsal jsi spolupráci
opravdu po sezóně. Choval jsi se naprosto racionálně. Pro mě se
Bohumíre nic nemění, odpouštím ti to. Jen mi, prosím, dopověz, jak to dopadlo.“

„Do sametové revoluce zbývá pět měsíců. Ty tajemný pány jsem viděl
asi dvakrát, většinou jsme se bavili o politické situaci. Mě už to nezajímalo,
já už jsem žil budoucností, pln nových očekávání. Všimli si toho. Při
posledním setkání mi slíbili, že když revoluce nedopadne podle dohodnutého
scénáře, můj spis skartují. Mně to bylo úplně jedno. Potom už jsem
je neviděl. Zapomněl jsem na ně. Že mi to ublíží v budoucnosti, jsem neřešil.
Neměl jsem důvod, nevěděl jsem proč. Dnes už to vím. Mám na to
svůj názor. Hani, nenechám si to pro sebe, počkáme na soudní jednání
o neoprávněné registraci ve svazcích StB a o rozhodnutí o vědomé, či nevědomé
spolupráci. Pro mě je rozhodující svědomí. Nedělá mi to problém,
na rozdíl od jiných, které osobně znám, ho mám čisté.“

„Tak co se dělo před revolučními událostmi?“ ptá se Hana. „Víš, Bohumíre,
byla jsem ještě dítě.“

„No jo, kolik ti bylo?“

„Chodila jsem do druhé třídy.“

„Hani, to tedy musíš slyšet. Tobě bylo v roce 1989 šest let. A kolik ti je
vlastně teď? Já to ani nevím.“

„Ty si děláš srandu?“

„Ne, znáš mě, není to pro mě důležité.“

„Je mi čtyřiadvacet roků.“

„Já mám tak mladou a krásnou ženu. Jsme od sebe osmadvacet let. Alespoň
vedle tebe budu dlouho mladý. Náš průměr je osmatřicet let, to jde.“

„Ty jsi poněkud starší a já mladší.“

„Nevadí nám to, že ne?“

„Ne, absolutně ne, jsem šťastná a spokojená, máme všechno a krásnou
a zdravou dceru. Jsme navždy pokrevně spojeni.“

„Tak na zdraví, není ti chladno?“

„Ne, prosím, povídej mi o té revoluci.“

„Do sametové revoluce zbývaly tři měsíce. Vypsal jsem výběrové řízení
na provozovatele hotelu a generálního ředitele Gestinu. Jako generálního
ředitele jsem vybral Dvořáka a jako provozovatele hotelu Pentu. Když přišly
první demonstrace, hrubá stavba už stála. Scénář vyjednávání probíhal
přesně tak, jak jsem dopředu znal. Na demonstracích jsme se bavili s přáteli,
zahřívali jsme se whisky. Myslím si, že dohody byly nabourány neschopností
komunikace představitelů státní moci a jejich silové složky
armády, a hlavně policie. Demonstrující občané se nikdy nedovědí, o co
vlastně šlo. Demonstrace na Národní byla poslední kapkou do doposud poklidného
vyjednávání. Rodící se nová vládní garnitura převzala iniciativu.
Nebudu ti to Hani říkat podrobně, můžeš si to dnes vyhledat na internetu.
Jenom pro tvoji informaci, já jsem na Národní nebyl. Byl jsem v práci.
Přímo před mými okny se vše odehrávalo. Demonstranti zapalovali svíčky
a dávali je přímo k nám do vchodových dveří Sporturistu. Dvakrát mi volal
Štrougal, ať si tam uděláme pořádek. Osobně jsem mu řekl, že za ten bordel
ve společnosti si můžou sami a pořádek ať si udělají také sami, a zavěsil
jsem. Nervozitu v jeho hlase jsem vnímal po drátech telefonu. Uvědomil
jsem si, že přijde definitivní konec komunistických pořádků. Nejkrásnější
na tom je, že po pádu Berlínské zdi jsem přemýšlel, jak dlouho to bude ještě
trvat u nás. Symbolické bylo, že jsem byl služebně v Klagenfurtu v Rakousku
a s Reinbergerem, kterýho znáš z ActiveTravel, jsme spali v historickém pokoji
a na posteli, kde kdysi dávno spal Hitler. Oba jsme oslavovali až do
rána, se slzami v očích. Hani, k Paroubkovi, Petře, Starkovi a StB stačí?“

„Ano, děkuji. Pojedeme na loď, už jsem unavená.“

Celý večer jsem se těšil na pěkné milování, ale nic nebylo. Atmosféra
nebyla pozitivně nabita. Nálada na sex zmizela. Týden utekl jako voda.
Každý den jsme byli s lodí někde jinde. Vyhýbal jsem se známým místům
se známými lidmi. Nepřál jsem si potkat se s nimi ve vypůjčené náhradní
lodi. Všichni už dávno věděli, že máme novou, ale pořád nic. Vznikaly nové
problémy. Rušení dalších charterových pronájmů.

„Bohumírku, počkej chvíli, musím do kuchyně zkontrolovat perník.“

„Ty pečeš perník?“

„No a? Pořád se divíš.“

Nebyl jsem na to zvyklý. „Jsi prostě jiná, než ty ostatní.“ Začal jsem
pomalu chápat, že mám vedle sebe nejen krásnou a inteligentní ženu,
ale že je i pro rodinu. Rodinný typ ženy. Pane bože, děkuji.“

„Nekoukej se tak na mě.“

„Rád se na tebe dívám. Vzrušuješ mě, líbíš se mi.“

„To je dobře. Tak jak to bylo dál s tou lodí?“

„Konečně telefon, ten správný. Marin ze Sunseekera volal, že loď je již
na trajektu do Belgie, za dva dny bude v Istrii a potom jeden den a noc
po moři. Do týdne bude ve Splitu. Stalo se. Patnáctého srpna 2005 byla
naše nová loď Sunseeker 53 připravena v marině Split k předání. Byla to
opravdová slavnost, loď této kvality, velikosti a značky se nepředává
každý den. Stála tam. Nemohl jsem uvěřit, že to je naše loď. Náš nový
druhý domov. Přestřižení pásky, pokřtění pravým šampaňským a malá
hostina. Předání lodi trvalo dlouho. Byli jsme nadšeni. Byla menší, ale
naše. Hana se začala zabydlovat a já se učil loď ovládat. Rychle jsme zapomněli
na předešlé trampoty a já jsem odepsal značné ztráty. Život šel
dál a zdál se být krásný. Celý měsíc jsme si užívali.“

„Zase, Janičko, byl jsem šťastný, ale málo pozorný. Najednou jsem měl
hodně přátel a velkou rodinu. Postupně nás navštívili Dvořákovi, Filípkovi,
Denisovi, přijeli zaměstnanci se zásobami, Vechetovi a další. Myslím
si, že jsme si užili loď pouze pro sebe maximálně týden. Ale i tak to
bylo pěkné, stálo to za to. V polovině září jsme se vrátili do Prahy. Janičko,
kdybych ti měl povídat každý prožitý příběh, zestárnul bych
u toho. Víš, můj miláčku, můj život by stačil na tři až pět životů normálního
člověka. V Praze a v mých firmách bylo vše v pořádku. Znovu
jsem prosperoval. Ztráty na Jadranu byly v celku zanedbatelné, asi tak
milion a půl.“

„Tolik jsem ještě pohromadě neviděla.“

„Lásko, slibuji ti, že se mnou uvidíš podstatně víc. To je nyní tak akorát
na měsíční výplaty mých zaměstnanců. Vše se dařilo, byl jsem zpátky.
Přátelé, podnikatelé, politici a rodinní příslušníci si u nás podávali dveře.
Nebyl jsem pozorný a z mých kanceláří a bohužel i domova se stala jedna
velká průchozí ulice. Lidé přicházeli, nic nepřinášeli, když odcházeli,
vždy si něco odnášeli.

Začal se rýsovat hlavní problém, mezi prsty nám začal prokluzovat
osobní a rodinný život. Začali jsme se s Hanou odcizovat. Příliš mnoho
návštěv, příliš mnoho jídla, alkoholu. Pořídil jsem ještě chůvu a bylo
úplně po soukromí. Oběť úspěšnému podnikání. Haně to zpočátku vyhovovalo.
Dostala se do hogo fogo společnosti, všichni ji začali jako moji
manželku respektovat. Pořád byl nějaký mejdan, společné večery u krbu
přestaly existovat.

Jirka Paroubek se mi omluvil za tu zmařenou dovolenou, já jsem mu
dávno odpustil. Nikdo se problémem s StB po našem návratu nezabýval.
Já vlastně také ne, problém jsem předal k řešení právníkům. Jednoduše
jsem vše ze spisu zveřejnil na internetu, diskuse skončily. Scházel jsem se
opět s mnoha politiky a byl jsem zván na jejich akce.

Dne 11. října 2005 jsem oslavil dvaapadesáté narozeniny a na Štědrý
den jsme byli opět na šnečím menu u Pepíka Vladaře. Jirka s sebou vzal
syna, já celou Dvořákovu rodinu, Luboše Filípka a jeho družku Jiřinu.
Rodinný a přátelský oběd. Výborná nálada, dobré jídlo, pití, doutníky.
Pepík Vladař nám předvedl striptýz show osobně. V ovzduší už pomaloučku
bylo cítit napětí z blížících se parlamentních voleb 2006. Jak Jirka
slíbil, tak udělal.

Pozval mě do Kramářovy vily na úřad vlády. Měli jsme mnoho společných
přátel, ale i tajemství. Přelom roku 2005 a 2006 utekl jako voda.
Aféra s dovolenou na jachtě byla zapomenuta, o StB se už nemluvilo.
Zdálo se, že Hana měla pravdu, čas vše zahojí. Občané mají krátkou
paměť. V archivech však vše zůstává, otázkou je, koho to ještě zajímá.“

Kapitola 29. - Vražda Františka Mrázka

„Nový rok 2006 nezačal dobře, 25. ledna 2006 byl zavražděn podnikatel,
který byl na vrcholu českého podsvětí a příliš toho věděl, kmotr
Mrázek. Já jsem vůbec nevěděl, kdo to je, čím se zabýval. Byl to pro mě
cizí člověk. Novináři vytvořili předpokládanou pavučinu propojenosti
bossů podsvětí s politiky a podnikateli. Osobně jsem znal pouze Pitra
z fotbalových utkání Marily Příbram a Starku. Bohužel. Zase jsem
v duchu zalitoval okamžiku našeho seznámení. Cokoliv se stane,
vždycky se kolem motají lidé od Starky anebo se nějak znají. Doživotně
mě ten zatracený fotbal a korupce kolem něho bude pronásledovat. Kupodivu
se mě tato záležitost příliš nedotkla. Ani politicky, ani osobně.
Bylo také pravda, že já jsem nic nepotřeboval a o státní zakázky jsem neusiloval.
Žil jsem si svůj život.

Velmi jsem se však mýlil. Od začátku roku jsem vnímal nekompromisní
volební kampaň. Já osobně jsem se o ni nestaral. Občas jsem zasponzoroval
ČSSD, ale i ODS. Vždy pouze věcně, nikdy finanční
hotovostí, maximálně do sta tisíc korun. Starali se ovšem jiní. Šlo o lítý
boj kdo s koho, do toho problémy se Setuzou, biopalivy, ruským dluhem
a mnoho dalšího. Boj o moc, vliv a peníze. Do téhle nechutné
hry jsem byl později zatažen taky. Lásko, Janičko, pro dnešek končíme.“

„Bohumírku, vlezeme si do vany.“

„Takovou malou koupelnu jsem nikdy neměl. Vejdem se sem vůbec?“

„Zkusíme to. Ty bláho, tak akorát.“

Sedli jsme si proti sobě, ale ať jsme dělali, co jsme dělali, nemohli
jsme se spojit.

„Podívej se, jak je v té vodě obrovský.“ Vzala si ho do ruky, potom do
pusy a za chvíli bylo po všem. „Hlavně že máme čistou vodu. Já to znám,
co tvoje semeno slepí, to už nikdo nerozlepí. Také rád říkáš ,těleso do
vody ponořené vypadá jako ztopořené‘.“

„Umyješ mi záda? Mám trochu hlad, zajdeme se někam najíst.“

„Trochu to tady v okolí okoukneme.“

„Tady je to krásný. Upravený park, rybníky, Břevnovský klášter, divoké
kachny, prostor provoněný čerstvě posečenou travou.“

Dozrávající jablka prozrazovala, že pomalu přijde podzim.

„Janičko, to je tak symbolický, já se s tebou vracím do míst konání
Břevnovského posvícení. Sedm let jsem tady byl hlavní sponzor. Lásko,
v klášteře je restaurace, zajdeme na pivo.“

Byl nádherný podvečer, sluníčko nás hladilo svými hřejivými paprsky
po tvářích. Seděli jsme na zahrádce venku a vnímali tu nekonečnou vesmírnou
energii. Nádhera, co víc člověk potřebuje ke štěstí? Možná mít
kde bydlet, být zdravý a vydělat trochu peněz.

„Lásko, zamluvím stůl u krbu. Můžeme tu pokračovat v započatém
příběhu. Nevím, jestli jsem ti to říkal, mám velmi nemocného bráchu.“

„Jak je to možné, ty jsi úplně zdravý!“

„Možná že ti napoví tenhle příběh. Jeho problémy začaly už dávno
v mládí, možná již při narození. Neptal jsem se nikdy rodičů na jeho
rané dětství. Po roce 2000 jsem mu půjčil nějaké peníze k podnikání. Postupně
o vše přišel a začal hrát automaty. Sázivej typ po tátovi. Já jsem
nikdy nesázel, do heren a kasin nechodím. Prohrál i ten zbytek. Rodinný
majetek jsem zachránil a nabídl k prodeji. Bráchu jsem dopravil do
Prahy, zajistil jeho řádnou léčbu. Konečně se uklidnil, vypadl z každodenních
stresů. V alkoholu a hracích automatech hledal únik. Já hledám
vždy útěchu ve tvé náruči. V Praze dostal novou slinivku a ledviny. Zajistil
jsem mu bydlení. Statek si začali prohlížet zájemci o koupi.
Já jsem začal mít denně strašlivé sny. Navštěvoval mě duch mojí milované
babičky, Ethely Havelkové Ďuričkové. Důvěřovala mi, hledala
u mě pomoc. Její duše neměla klid. Jel jsem služebně do Brna a rozhodl
jsem se navštívit usedlost a promluvit s Albínou, bývalou manželkou
bratra Tibora a dohodnout její vystěhování z nemovitosti i s jejím amantem.
První, co mě vítalo, byli nevychovaní a zdivočelí psi, asi tři srnčí
ratlíci. Pro mě to ovšem byla škodná, prostě rapli, skákali všude, i po kuchyňském
stole. Podíval jsem se do jejich zmijích očí a bylo mi hned
jasné, že rozhovor bude pouze o penězích.“

„Bohuši, vystěhujeme se za odstupné 350 tisíc.“

Zalapal jsem po dechu. Ten brácha mě bude doživotně stát peníze. Byl
jsem nervózní. Všude kolem mě negativní energie. Mohu si statek prohlédnout?
Doprovázela mě. Mé kroky vedly přímo na zahradu za domem. Vinný
sklep v přední zahradě mě nezajímal. Ten jsem dobře znal, vybudoval jsem
ho. Zastavil jsem se u dřevěných křížů s fotografií babičky.

„Bohuši, to je její hrob. Přidala jsem k ní jejího manžela, tvého strejdu
Havelku a svý zemřelý psi. Máme tu takový malý hřbitov.“

„Albíno! Vždyť jsem babičce koupil na hřbitově hrobku.“

„Tu ale tvůj brácha prohrál v automatech.“

„Hrůza, kdyby zavolal, nedovolil bych to. Styděl se, nebylo mu to vhod.
Dobře, konec diskuse, dám ti 350 tisíc hotově na ruku proti klíčům a předání
nemovitosti a já hned zajistím exhumaci těl a pohřeb do vysvěcených míst.“
Chudák babička, pomyslel jsem si v duchu. Jak jsem rozhodl, tak se stalo.
Statek jsem prodal. Peníze rozdělil bratrovi, sestře a rodičům. Já jsem si nenechal
nic. Duch babičky mě ve snu navštívil naposled. Poděkoval a pomalu
se vzdaloval do nekonečného prostoru blankytně zbarveného vesmíru. Už
jsem ve spaní babičku Ethelu neviděl.

„Jani?“

„Nemůžu tomu uvěřit.“

„Věř mi, tak to bylo. Milovaný člověk navždy zůstane v mysli a srdci.
My jsme byli propojeni.“

Moje Janička se hluboce nadechla: „Věřím ti, Bohumírku. Dáme si kuřecí
křidélka.“

„Lásko, kde jsem to vlastně skončil se svým životním příběhem?“

„Už vím, jak to dopadlo s tím StB?“

„Ano, máš pravdu. Pár lidí mě opustilo, mezi prvními můj tenisový
partner, bývalý starosta Prahy 6 Boček. Odtáhl se Filip Dvořák, Bürgermeister,
Miloš Grygar, Petr Kužel. Mrzelo mě to, pravda. Ale Janičko, zas
tak moc mi to nevadilo. Jakmile jsem na jaře obdržel torzo spisu, zveřejnil
jsem ho na internetu. Situace se velmi zklidnila. Byl jsem znovu zván
na politické akce, taky na ples ODS na Žofín.

Nejzajímavější byla návštěva tradičního plesu v hotelu Ambassador.
Pozval mě Honza Dostál a Vlastík Dvořák. Zajistil jsem pozvánku pro
Jaroslava Jurečku. Na tomto plesu jsem poprvé citelněji vnímal propojení
některých lidí. Stalo se nevídané, byl jsem pozván i na soukromou party
do Casina Ambassador. Vlastní stůl, staří známí. Pilo a kouřilo se to nejkvalitnější,
co dům dal. Janičko, když na to vzpomínám, neměl jsem tam
co dělat. Jen moje ctižádostivost a touha po úspěchu, comebacku mě tam
držela. Povýšený a nadřazený Vlasta Dvořák s dcerou, vrkající rozumbrada
Dimun, přechytralý whiskový JUDr. Sokol, samozřejmě Džordžíno
se synem Jiřím a další. Mezi hosty bylo mnoho veličin politického
a podnikatelského života. Samozřejmě Honza Dostál s Hanou Bautkinovou
a operní zpěvačka Andrea Kalivodová. Opravdu vybraná společnost.
Nesmím zapomenout na Ivetu Mašínovou. Na plesech ODS
i ČSSD jsem vždy seděl s manželkou Hanou u prominentních stolů.
Lásko, moje plesová sezóna utekla jako voda. Přišlo jaro a obrovské
přípravy na druhou sezónu na moři. Tentokrát jsem nenechal nic náhodě.
Lodě, hotel, personál, vše připraveno. V zemi, a hlavně v Praze
vrcholila volební kampaň do parlamentu. Odjezd jako vždy 14. května.
Aničce už bylo jeden a půl roku. Už nebyla mimino, ale dítě. Pro sebe
a rodinu jsem nechal volnou jachtu prvních a posledních čtrnáct dní.
Měsíc musí pro rodinu stačit. Jak jsem už říkal, zájemci platili za týden
pronájmu lodi s kapitánem, což jsem byl samozřejmě já, dvanáct tisíc
eur. Čtyři tisíce byly objektivní náklady a řekněme tři tisíce daně. Pro
moji společnost Hotel Axa, s. r. o. – Axa Sailing zůstalo týdně pět tisíc
eur, to je asi 140 tisíc korun. Placených týdnů bylo celkem šestnáct, za sezónu
pro firmu celkem 2,2 až 2,5 milionu korun. A to byly na moři další
lodě, plachetnice i motorové. K tomu hotel, vše v marině Jezera. Krásný
život.

Lásko, vždy, když něco vypadá moc dobře, tak se něco stane. Pro tuto
sezónu jsem souhlasil s návštěvou rodiny Zikových, Filípka a Jiřiny Mašičové,
Denise, Dvořákových, Vechetových a mých rodičů, dvě porady
zaměstnanců, dovoz zásob a výrobní porady. Byl jsem rozhodnut, že si
musí připlatit na provozní náklady, pití, jídlo, alkohol, kuřivo a pohonné
hmoty. Nevyžadoval jsem nájem. Posledními hosty na lodi v září budou
Liesnerovi. Janičko, hrůza, viď? A to si myslím, že jsem na někoho zapomněl.
Zase jsem nemusel organizovat tajné setkání Jiřího Paroubka a Petry
Kováčové. Loď Sunseeker na nás čekala v marině Split. Připravená,
krásná. Mně i Haně se zatajil dech. Neviděli jsme ji celou zimu. Povznesená
nálada, byl jsem opravdu docela spokojený, cítil jsem se i zamilovaný.
Jediná, která to nevnímala a byla normální byla, Anna Marie
Diana. Vstoupila na loď první a byla tam okamžitě doma. Je to prostě
budoucí námořnice. Nic mi nestálo v cestě vyplout kurzem pro doživotní
štěstí. Nebylo mi souzeno.“

„Dáme si ještě jedno.“

„Ano, Jani, já si ale dám řezaný, ta Plzeň je na mě trochu teplá.“

Dlouze jsem se zadíval do jejích krásných šedomodrých očí. Byla zasněná,
možná si představovala sama sebe na moři.

„Janičko, miláčku, neboj, taky si spolu užijeme moře, slibuji ti!“

„Blížili se volby, které byly 25. června 2006. Atmosféra houstla. Odjeli
jsme s mým přítelem Wolfgangem na jih Chorvatska – Makarska,
Bol, Hvar, Vis, modré jeskyně, Dubrovnik. Pořád jsem na něho musel
čekat, měl podstatně menší loď. Nezvládal větší mlhy, déšť, vítr a vlny.
Byly to nádherné dny strávené s rodinou na moři. Dubrovník a vůbec
vše vypadá z moře jinak než ze břehu. V Dubrovníku jsme se na večeři
s Wolfgangem domluvili, že navštívíme Monte Negro. Černá Hora, perla
Jadranu, Monte Carlo na druhou.“

„Wolfgangu Rieglere, pro tuto plavbu jsi jmenován kapitánem.“

„Ich bin vorbeifaiten, danke.“

„Výlet byl nádherný, občas okořeněný milováním s manželkou Hanou.
V tomto období se opravdu snažila. Cítil jsem duševní i fyzickou pohodu.
Ticho před bouří. Na moři ubíhá čas rychle. Každý den je jiný.
Museli jsme se vrátit, sranda končí, začíná obchod. Vraceli jsme se přes
nádhernou Korčulu a Brač. Je to docela dlouhá cesta. Zakotvili jsme
v marině Split. Zbývalo pět dní do parlamentních voleb. Tak pro dnešek
konec.“

Bylo krásně, vál svěží podvečerní vánek. Nebe plné hvězd. Vedli jsme
se za ruce, každých sto metrů jsme se dlouze líbali. Celý svět patřil nám.

Vraceli jsme se šťastni domů. Přemýšlel jsem, co budeme dělat o našem
čtvrtém víkendu, už jsme spolu téměř měsíc. Je to málo nebo hodně?
ptám se sám sebe. Mně to připadá, že se známe celý život. Janička brzy
nastupuje do zaměstnání na letiště. Ještě si musíme do sytosti užít její
volnosti. Znám to, letečtí dispečeři jsou otroci své práce. Dlouhá a drahá
příprava, ale potom společenský i finanční úspěch. O víkendu musím
něco vymyslet, je čas seznámit ji s Aničkou.

Kapitola 30. - Kubiceho zpráva

„Janičko, lásko, dnes před sebou máme dlouhý večer. Je říjen, budu
mít narozeniny. Letos proběhnou v tichosti, kdo bude chtít přijít, ať
přijde. Pozvánky nebudem dělat. Možná dostanu na víkend Aničku,
vyrazíme na lov do Chrášťovic. Nebo ne, mám nápad. Pojedeme do
Počapel. Ubytujeme se v Equitaně, budeme lovit medailový srnce
a užívat si pohodlí, klidu a přírody, souhlasíš?“

„Ano.“

„No a dnes půjdeme na pivo s Honzou Dostálem a jeho kamarády
z ČSSD do hospody U Černého vola na Hradě. Jdeme tam poprvé,
normálně chodíme k Pinkasům, k Hrochovi nebo k Tygrovi. Dáme si
tam místo večeře párek.“

„Ano, souhlasím.“

Dali jsme piva, pokecali a já jsem zaplatil nájem bytu na šest měsíců,
sedmdesát dva tisíc korun bez dokladu. Slovo mezi kamarády je
víc než smlouva.

„Janičko, ještě je brzy. Půjdeme domů pěšky a ještě se někde zastavíme.
Podívej, tady mají nafukovačky na tenisových kurtech hned
vedle Strahovského kláštera. Je tu docela pěkná restaurace. Dáme si
koňáček hennessy, doutníčka na závěr a půjdeme domů.“
„Mně se tu Bohumírku líbí, můžeme se trochu zdržet. Budeme
spolu zase chvíli vzpomínat.“

„Dobře, miláčku, ale nyní přichází těžké období. Bylo pět dní do
voleb roku 2006. Na moři bylo vše v pořádku. Neměl jsem žádné informace.
Byli jsme s mým dlouholetým obchodním partnerem a kamarádem
Ivicou Čovičem na večeři ve Splitu v luxusní rybí restauraci
na břehu moře. Ivica Čovič je Chorvat, gurmán. Romantické prostředí,
vynikající rybí speciality, dobrá nálada. Vůbec jsem netušil, že
se můj život převrátí naruby.“

„Co se stalo, miláčku? ptá se Janička. „Jsem z tebe trochu nervózní.“

„Opravdu máš být z čeho.“

„Druhý den ráno to začalo. Budily nás mobily.“

„Haló.“

„Úřad vlády.“

Ty vado, co se zase stalo? Kdy už bude konečně pokoj?

„Ano, Ďuričko, prosím.“

„Ahoj, tady Jirka. Dnes vyšla Kubiceho zpráva.“

„No a co? Já nevím, kdo to je.“

„Pošli mi ihned mailovou adresu a já ti pošlu zprávu. Je to ve všech novinách.
Vydala to MF Dnes. Je to zpráva o prorůstání zločinu do politiky a státní
správy.“

„No konečně, já to vnímám řadu roků.“

„Zpráva je obsáhlá, hlavně problémy kolem biopaliv a Setuzy.“

„To je jenom dobře,“ říkám. „A co s tím mám společného já? Jsem s rodinou
ve Splitu na moři. Máme tu zákazníky.“

„Právě, Bohumíre. Na poslední stránce je také něco o tobě. Napiš mi hned
svůj názor a oficiální stanovisko.“

„Ano, slibuji.“

„Tak ahoj a spěchej, 25. června jsou volby.“
Bylo to asi načasovaný. Do prčic, zase něco. Kdy to skončí?

„Co se děje, Bohumíre?“

„V Česku dnes ráno vyšla v tisku nějaká zpráva od Kubiceho, šéfa ÚOOZ,
kterou údajně zapomněl v lavicích parlamentu Langer nebo Vidím, a novináři

z MF Dnes pořídili fotokopii.“

„To snad není možné.“

„V našem státě je všechno možné.“

Opět zkažená dovolená.

„Tak je to tady, Hani. Jmenuje se to Kubiceho zpráva o prorůstání organizovaného
zločinu do politiky a státní správy.“

„No a co s tím máš ty společnýho?“

„Zatím nic. Pořád nic. Tady, na poslední straně. To jsou ale kreténi. Ten Kubice
je obyčejný amatér, takové kraviny o mně a Paroubkovi. To je opravdový
hovado, jací musí být jeho podřízení, když takovou kravinu mohou dát do tak
závažného materiálu? Haničko, já pracuji celý život v režimu PT, přísně tajné.
Přines mi whisky.“

„Nepij.“

„Musím to spláchnout, mám hořko v ústech. Čí je to zpravodajská hra?
ODS, ČSSD nebo úplně někoho jiného? Šloufa, Grosse? Takový humus. Normálně
to nedělám, ale dnes se, Haničko, opiju. Pojď se podívat, co je tu napsáno.“
„,Bohumír Ďuričko souloží se svými nezletilými dcerami,‘ což je Nicole
a naše Anička, ,na své jachtě v Chorvatsku. Při návštěvách Jiřího Paroubka
jsou mu taktéž k dispozici.‘“

„Bohumírku, promiň, ale to je hnusná, neskutečná lež.“

„Je to horší, než si myslíš. Občan České republiky se chová jako ovce, co
mu předloží tisk a televize, tomu věří. Znáš to, na každém šprochu pravdy trochu.“
„Je to volovina, vždy jsem tady byla s tebou.“

„Já vím, oni to nevědí. To jsou zkurvysyni. Takhle zasáhnout do osobního
života, lživě a nepravdivě. Kdo mi po tomhle ještě doma podá ruku? Tady je
ještě napsáno, že patřím do skupiny kontroverzních podnikatelů typu
Mrázka, Pitra, Krejčího a Starky. Údajně předávám informace z prostředí Marily
Příbram a Starkova okolí na Úřad vlády Jiřímu Paroubkovi, předsedovi
vlády. Hano, to je můj konec. Taková nespravedlnost. Jak může profesionál
tak neprofesionálně pracovat? Ne ne, je to tři dny před volbami, zcela jasný
úmysl zdiskreditovat premiéra a předsedu ČSSD. Udělali strašnou chybu.
Opravdoví zločinci se během dnešní noci ztratí. Na telefonních linkách nastane
klid a začne likvidace důkazů.

Na mě působí celá zpráva, jako když napíšeš nebo hlásnou troubou vyhlásíš:
Pozor, zločinci, jdeme po vás. Nikoho nechytnou a Paroubek z důvodu neexistující
pedofilie hodí celou zprávu pod stůl a z Kubiceho udělá
neschopnýho policistu. Zničí ho a celý tým pracující na odhalování organizovaného
zločinu rozcupuje. Využije toho. Pitra označí za nepřítele státu. Do
této nechutné hry zatáhne Zuzanu, svoji manželku, bude si hrát na ukřivděného,
uraženého a nespravedlivě skandalizovaného. ,Podívejte se na mě, spoluobčané,
copak já vypadám jako pedofil?‘ Jo, to je to správný slovo. Nyní se
smete celá zpráva pod stůl. Udělá ze sebe chudinku a já mu zase dobře posloužím.
Moc dobře ví, že takovou špínu na sobě ani na svých dětech nemohu
ponechat. Velmi chytře přeskočí korupci kolem biopaliv, Setuzy a deblokaci
ruského dluhu. Z Kočkových udělá slušný, hodný lidi, kteří si poctivě vydělávají
pořádáním Matějské pouti. Chytře zapomeneme na to, co se říká, že Martin
Vlasta, Jaroslav Tvrdík, Kočkovi a další perou špinavé peníze.
Hani, nikdo nám nepomůže. V této miniválce jsem já, ty, Anička, Zuzana
a Nicole. Předpokládám, že takto bude postupovat i policie.“
Z těch lidí znám pracovně Starku a od vidění Pitra. Premiér bude jako vždy
kopat za sebe a Kočkovy. Vyšetřovatelé ÚOOZ se domnívají, že za vraždou
Mrázka jsou Kočkovi. Já je ale vůbec neznám, na Matějskou pouť nechodím.
Co mi to zase osud připravil? Nemám s nimi nic společnýho. Už to mám, zatáhli
mě do téhle špinavé hry, aby mohli vydírat Paroubka.

„Dobře, Hani, udělali fatální chybu, dali nám dost času na rozbití tohoto
nesmyslu. Napíši okamžitě prohlášení pro tisk a televizi a okamžitě podám
žaloby na novináře, parlament, konkrétně na Langra, Vidíma a na ODS. Bude
to stát hodně peněz, ale nedá se nic dělat. Hani, problém jsme zanalyzovali.
Já jdu psát, ty vyřizuj mobily. Jdi si hrát s Aničkou, opaluj se a užívej si. Bude
ještě hůř.“

Tak vidíš, Bohumírku, říkám si pro sebe. Ty, pravicový volič ODS, nyní pomůžeš
vyhrát volby ČSSD. Zítra i ten poslední volič pochopí, že moje a Paroubkova
pedofilie je zbloudilost a nesmysl. Někdo někomu podstrčil
návnadu a dravá ryba ji sežrala i s navijákem.

Nepij tolik, Bohumíre, hudruji si pod fousy. Mám zásadu. Když jsem na
moři, tak se neholím ani nestříhám.

„Haničko, prosím, zapisuj mi jména, kdo všechno volá, a poznač mi důvod.“

„Musíš, Bohumíre, spěchat, prohlášení musí být dneska na internetu, na
Úřadu vlády a v ČTK. Nepij tolik, láhev je již prázdná.“

Zkrácená verze prohlášení:
Vážení spoluobčané,
dnes 22. června byla v tisku zveřejněna tajná, tzv. Kubiceho zpráva o prorůstání
organizovaného zločinu do státní správy a mocenských struktur nej-
vyššího politického spektra České republiky. Byli jste vmanipulováni do předvolebního
boje politických stran ODS a ČSSD. Tato zpravodajská a konspirační
hra na nejvyšší možné úrovni ÚOOZ a Parlamentu bohužel zasáhla i mě
a moji rodinu. Moji osobu tato zpráva zařadila do řady kontroverzních podnikatelů
Starky, Pitra, Mrázka, Krejčíře a Kočkových. Udělala ze mě pasáka,
z pana Paroubka, premiéra a předsedy ČSSD, pedofila a z mých dcer Nicole
a Aničky (14 a 1,5 roku) oběti sexuálního zneužívání. K této skutečnosti touto
veřejnou formou na svou čest prohlašuji, že z výše uvedených pánů znám
pouze pracovně z Dukly Praha, a.s. a Marily Příbram pana Starku. Neznám
jeho rodinu, přátele, nevím ani, kde bydlí a čím se živí. Pana Pitra jsem občas
viděl na fotbale a jednou ho přivedl vysoký funkcionář ODS pan Jaroslav Jurečka
i s Provodem a měli zájem koupit ode mne společnost ACCT. Ačkoliv
jsme podepsali smlouvy, pánové nezaplatili. Pro mě to byli podvodníci a dále
jsem jim už nedovolil žádný kontakt s mojí osobou.
Vážení spoluobčané, blábolu o zneužívání mých nezletilých dcer nemůže
věřit snad žádný soudný člověk. Čtrnáctiletá Nicole žije s matkou na Ladronce
a nikdy na naší lodi nebyla. Pan Jiří Paroubek na lodi také nikdy nebyl
a Anička byla a je na lodi vždy v doprovodu své mámy Hany a chůvy. Věřím,
že vyšetřovatelé okamžitě vyslechnou matky dcer a zároveň i Nicole. Současně
podávám prostřednictvím svých advokátů příslušná trestní oznámení.
Vážení spoluobčané, nenechejte se při volbě vašich zástupců do Parlamentu
dne 25. 6. ovlivnit a manipulovat stupidní, neprofesionální Kubiceho
zprávou. Volte ČSSD.

Váš věrný Ing. Bohumír Ďuričko v. r.

„Tak, Hani, hotovo, odesláno. Právě jsem Paroubkovi nechtěně vyhrál volby.
Jenom aby to nedopadlo nerozhodně.“

„Pro mě a celou rodinu to mělo teprve začít. Nejhůře to nesla Nicole. Jako
bych slyšel její spolužáky a spolužačky: ,Tak nám, Nicole, prozraď, jaké to
bylo v posteli s premiérem.‘ Jaké to bude mít důsledky v podnikání pro
mě, jsem ještě nevěděl. Tušil jsem, že fatální. Otevřel jsem novou whisky
Jameson.“

Kapitola 31. - Staropražské hradby

„Lásko, Jaňulino, jsi unavená, tak se trošku projdeme.“

„Bohumírku, lásko moje, je mi do pláče. Kde to žijeme?“

„Jo, lásko, je to na vás mladých, vy to musíte změnit od základu. Žádnou
dohodou politických stran, žádnou sametovou revolucí. Natvrdo
změnami zákonů zničit již v zárodku jakoukoliv korupci a snahu o podvod.
Stoprocentně se to nikdy nepodaří, ale alespoň nemusíme být na
chvostu. Za námi už je pouze Mexiko a Nigérie, hrozná představa. Půjdeme
se trochu projít ke Strahovskému klášteru, ukáži ti restauraci
Peklo, tam oslavoval narozeniny Topolánek. Byl jsem tam také, bylo mu
čtyřicet pět roků. Za bývalého režimu tam byla nejlepší diskotéka. Je to
vlastně jeskyně s podzemním jezírkem.“

Zastavili jsme se u starých pražských hradeb.

„Janičko, podívej se, co se mnou zase děláš. Jsme oba dva v pozoru.“

„Vidím to a cítím to.“

Schováni ve stínu jsme se mazlili, dlouze líbali. Vzrušení bylo maximální.

„Ty jsi tak něžná.“
Její mičurinská ruka mi chvatně, ale pozorně, aby mi neublížila, rozepínala
opasek, poklopec a už byl majestát venku. Umyla si ho ústy, její
oblečení jsem už neřešil. Posadil jsem ji na hradby města, byly tak akorát.
Dala si ho tam sama. Maximální vzrušení a slast pohltily naši mysl
a tělo. To už není milování, to je posedlost.

„Miláčku, já už budu,“ šeptala mně něžně do tváře.

Přišlo to jako obvykle ve stejný čas. Neopakovatelné vzrušení nás pohltilo.
Po celou dobu jsem vnímal cestu ejakulátu, kolikrát jsem stříkal
semeno do chtivé, krásné, nádherné skulinky, jsem už nevnímal. Pouze
její vzrušení, husí kůži, její rty. Dlouho po vyvrcholení jsme byli spojeni.
Hvězdy na nebi byly němými svědky naší nekonečné lásky. Podíval jsem
se směrem k Velkému vozu. Děkuji vám, hvězdičky, za vše, co mi dáváte.
Děkuji vám za tuto ženu, za štěstí, které mám.

„Janičko, takové milování jsem nezažil.“

„Bohumírku, já se ještě celá chvěji. Miluji tě.“

„Taky tě miluji.“

Pomalu se oblékáme.

„To je zajímavé, lásko, že před milováním se vysvlékáme navzájem
a po něm se oblékáme každý sám.“

„Vidíš, o tom jsem nikdy nepřemýšlela.“

„Pst, slyším známý hlasy.“

„Kde?“

„Tam dole, pod náma.“

Podívali jsme se současně pod starobylé hradby. Pod námi byl honosný
hotel s restaurací a nádhernou zahradou. U stolu seděl trenér reprezentace
Brückner s fotbalisty a nějakými ženami.

„Pojď, miláčku, podíváme se za nima, dáme si drink a půjdeme domů.“

„Lásko, tobě ten fotbal pořád nedá spát.“

„To víš, vzpomínky.“

„Tak jo, půjdeme.“
Nemýlil jsem se, byl to Brückner a další funkcionáři reprezentace. Byli
už docela opilí. Pozvali nás ke stolu. Poprvé jsem je viděl jinak než oficiálně.
Viděl jsem, jak se Brückner není schopen domluvit anglicky. Měl
viditelnou chuť na přísedící anglicky mluvící fanynky, ale nedomluvil se.

„Janička vám bude tlumočit,“ nabídl jsem mu. Přijal. Kolik drinků
jsme vypili, si už nepamatuji. Janička dostala podepsány originální dresy
a fotografie. Rozloučili jsme se.

„Jaňulino, zapamatuj si název hotelu, sem se spolu musíme vrátit. Je
to tu nádherné, budeme sem chodit na drink a budeme tu hrát šachy.
Budeme se s úsměvem na rtech dívat na naše starobylé pražské hradby,
kde jsme spolu prožili jedno z nejkrásnějších milování v životě. Tato
vzpomínka zůstane navždy v naší mysli.“

Zavěšeni do sebe jsme odešli domů.

Kapitola 32. - Volby 2006

„Janičko, dne 23. června 2006 se rozpoutalo peklo. Neutichající mobily
a elektronická pošta.“

„To je jako přes kopírák, vloni to bylo to samý. Proč už nám nedají pokoj?“

Hana se rozplakala.

„Něco mi říká, že toto bude horší, déle trvající. Někdo nás zatáhl do organizovaného
zločinu. Kdo to jenom udělal?“

Byl to úmysl, nebo hloupost? Zase mě čekají soudy, advokáti, peníze
potečou proudem. Pane bože, kdy to skončí?

„Hani, začínají problémy. Zákazníci ruší rezervace. Kdo by nyní využil
naše služby? Všichni se budou bát. Kašlu na peníze, vyrazíme ihned po
volbách na moře.“ Pletl se mi jazyk.

„Nepij tolik.“

„Promiň, piji whisky jako antidepresivum. Všechny noviny a televize žádají
o rozhovor, stanovisko, online diskusi. Pojď mi pomoci, vyřídíme to
a uvidíme.“

Moje milovaná Anička je zneužívaná Paroubkem. Nevím, jestli se mám
smát, nebo plakat. Celý den jsme vyřizovali dotazy, otázky, maily a telefonáty.
Tak takto jsem si pobyt na moři nepředstavoval.

Volá Jirka: „Ahoj, Bohumíre. Děkuji ti za veřejné prohlášení. Také jsem ho
udělal a podal jsem trestní oznámení. Neboj se, tuto bitvu vyhrajeme, po
volbách ti ihned zavolám. Budeme si volat i v průběhu voleb, otočíme to.
Už dnes ti potvrzuji účast na šnečím menu na Štědrý den u Vladaře.“

„Těším se.“

„Hlavu vzhůru a pozdravuj ženu a Aničku. Ahoj.“

„Ahoj.“

Ten rozhovor mi hodně zvedl náladu. Hana konečně přestala vzlykat.

„Sbal Aničku, půjdeme do města na dobrou večeři. Uděláme si pěkný
večer.“

„Snažili jsme se o tom již nebavit, ale nešlo to. Pil jsem víc, než bylo
zdrávo. Připadal jsem si jako lapená myš. Hana byla silně nervózní a já
jsem nevěděl, co mám dělat. Tak jsem pil a kouřil doutníky.

Dne 24. června už byl zase králem Paroubek. Když platí A, neplatí B,
nemůže platit ani C. Nesmyslná pedofilie mu dobře posloužila při útoku
na ÚOOZ a Kubiceho. Doživotně si budu pamatovat jeho věty o Kočkových:

„Komu to asi mělo posloužit?“

Já si, Janičko, myslím, že dodnes si odborná veřejnost neumí vysvětlit,
komu tato kauza vlastně prospěla. Podle mého názoru zločincům ve
zprávě jmenovaným a Paroubkovi. Otočil veřejné mínění ve prospěch
ČSSD a já jsem mu svojí obhajobou dobře posloužil. Nyní si uvědomuji,
že již podruhé se mě nezastal. Hlavně že se zastal Kočkových a obhajoval
sám sebe.

Zůstal jsem na vše sám. Přišel památný den 25. června 2006. Den
voleb. Přál jsem si vítězství ČSSD, Paroubka, poněvadž jsem doufal, že mi
potom pomůže. Od rána mi vyzváněl mobil. Přátelé, rodina, obchodní
partneři, politici, Jiří Paroubek, novináři. Průběžně jsem byl informován
o stavu voleb. Bylo to fantastické. Průběžně byla plichta. ČSSD se zvedla,
dokázali jsme to. Ještě ne. Hana byla celý den na internetu. Večer už bylo
jasné, že to bude velmi těsné. V deset hodin volali novináři, blahopřáli mi
k vítězství. ČSSD bude mít v parlamentu o dva poslance víc.“

„Nevíte, pane Ďuričko, kde je premiér Paroubek?“

„Nevím, zavolám mu. Mám dotaz. Jsou už sečteny hlasy ze zahraničí?“

„Ne, ještě ne.“

„Tak pozor,“ říkám, „to jsou většinou pravicové hlasy.“

„Máte pravdu. Zavolejte, prosím, až seženete pana Paroubka.“

„Hano, nalij panáka whisky, možná budeme oslavovat. Je to neuvěřitelné,
ale zatím vítězíme o dva poslance. Nakonec jsme to zvládli. Děkuji ti.“

„Tak na štěstí, lásku, pokoru, bohatství a na nás.“

Paroubek nebyl k sehnání. Přál jsem si ho upozornit na nebezpečí pravicových
hlasů ze zahraničí. Asi už někde oslavuje. Tak to zapijeme taky. Musíme
počkat do rána. Večer byl nádherně teplý, vál příjemný vánek. Cítil
jsem již whisky v nohách a v hlavě. Absolvoval jsem s Hanou, svojí milovanou
ženou, smrtonosný orální sex a usínal jsem ve velkých obavách zítřka.
Loď se volně houpala a vlnky příjemně šplouchaly o příď lodi. Za chvíli se
vítr otočí a snad bude klid.

Ráno bylo krásné, slunečné. Na obzoru se ale již rýsovaly těžké, bouřkové
mraky.

„Bohumíre, pojď se podívat.“ Hana nalistovala na internetu denní
zprávy z Česka. „To není možný.“

„Co se stalo?“

„Volby dopadly remízou.“

„Do prdele,“ ulevil jsem si. „To znamená těžká koaliční vyjednávání, korumpování
a zastrašování poslanců.“

„Podívej se, přečti si to. Co to je?“

„Ranní tiskovka ČSSD. Ten Jirka se zbláznil, co to říká za nesmysly?
Plichta je krásný výsledek. Před dvěma lety, za pádu Grossovy vlády, měli
preference sotva šest až osm procent. Ty bláho, jako kdybych slyšel komunistickýho
aparátčíka. To se nedá číst. To je strašný. Ta jeho nadřazenost,
nabubřelost. Kubiceho zpráva a já jsme mu skoro vyhráli volby. Je
uražený a útočí. Já mu vůbec nerozumím. Má ODS poděkovat, poblahopřát
a připustit velkou koalici nebo nějakou opoziční smlouvu. Zbytečně
popudil občany, nebudou ho mít rádi, a přivřel si vrátka ke koaličním jednáním.
Kdyby aspoň zavolal nebo vzal mobil.“

Zavolal v pondělí. Suchý, studený rozhovor se zhrzeným, naštvaným
předsedou vlády Jiřím Paroubkem.

„Bohumíre, nespěchej domů. Mám informace, že v rámci povolebního
boje je na tebe připraveno vazební uvěznění. Dokud ti nezavolám, nevracej
se.“

„Já jsem tu minimálně do poloviny září.“

„Dobře, zavolám ti.“ Položil. Polkl jsem na sucho, musel jsem si již po
ránu dát panáka.

„Co budeme dělat, Hano? Domů nemůžeme.“

„Nevadí, užijeme si prázdnin.“

„Nemám už skoro žádné zákazníky, budeme se věnovat rodičům, přátelům.

Objedeme známá místa, potkáme známé námořníky a uvidíme.“

„A už nepij.“

„Promiň, nějak mě to vzalo.“

V pondělí jsme vyrazili na moře. Byznys byl velice ztrátový. Tušil jsem, že
to pro mě bude moc těžký, ale že to pro mě bude fatální, to jsem nevěděl.
První, kdo za námi přijel, byli rodiče Hany, Milan a Milena Dvořákovi. Byli
s námi snad čtrnáct dní. Dá se říct, že jsem se vnořil do své skipperské povinnosti.
Snažil jsem se jim ukázat maximum možností a zajistit, aby si
užili dobré jídlo a pití. Viditelně se všichni bavili, já utápěl žal v alkoholu.
Poprvé v životě jsem potřeboval pomoc, ne finanční. Cítil jsem se sám,
v srdci prázdno a v hlavě zmatek. Lidé přijížděli a odjížděli. Užívali jsme si
jachty, moře, dobrého jídla a pití. Já jsem zatím upadal do vnitřní samoty
čím dál víc. Chyběla mi duševní podpora, něha, pohlazení a dobrý sex. Pohoda
a naděje se vytratily. Vyhledával jsem samotu a v ruce držel panáka
whisky. Do našeho vztahu s Hanou se pomalu vkrádala melancholie, studená
postel, neporozumění. Dny se míjely s nocí. Na lodi se střídali cizí
lidi i obchodní přátelé. Každý den párty, mejdan, alkohol.

Jednou jsme se potkali s kamarády podnikateli, měli svoje lodě, pití
a všehoschopné hostesky nahoře bez. Viděl jsem i na své ženě, že toho má
dost. Zůstal jsem sám na jachtě kamaráda. Chlastalo se, tancovalo se, mejdan
s velkým M. Rozhodně jsem nebyl své ženě nevěrný. Šel jsem si se svou
whisky sednout na horní kapitánskou palubu. Pozoroval jsem hvězdy
a měsíc, moře mi připadalo jako olej. Černý, vyjetý olej z automobilu.
Dlouho jsem se bezmyšlenkovitě díval na zábavu ostatních. Dobře se bavili,
hudba, tanec, alkohol, sex. Byl jsem neskutečně osamělý. Rozhodl jsem
se definitivně něco změnit. Druhý den měli přijet moji zaměstnanci, přivézt
nové zásoby a informace z Česka. Rozhodl jsem se, že je vezmu do národního
parku Krka, podívat se na vodopády. Věřil jsem, že tak přijdu na
jiné myšlenky.

Zvedl jsem se na své vratké nohy. Neumím si to vysvětlit, ale přišly
velké, osamocené vlny, asi od vzdáleného trajektu, a já jsem ztratil rovnováhu
a nezadržitelně jsem padal do pětimetrové hloubky. Neměl jsem
štěstí, napíchl jsem se pod kolenem na nějaký výstupek a v bolestech, silně
krvácející, jsem spadl do moře. S vypětím všech sil jsem doplaval na naši
jachtu. Byl jsem dosti opilý, nemohl jsem najít lékárničku. Dal jsem si panáka,
nohu jsem omotal do ručníku a lehl si ke své manželce do kapitánské
ložnice. V bolestech na duši a na těle jsem usnul. Ráno mě vzbudila
mladá ježibaba, které vadilo zakrvácené lože.

„Hani, postel koupím novou. Je to jenom moje krev. Prosím, ošetři mě.“

„Když umíš pít, bavit se a na nás kašleš, ošetři se sám.“

„Hani, co to povídáš? Copak nevidíš, jak jsem nešťastný?“

„Děláš si to sám. Jenom přátelé, kamarádi, obchodní partneři, zábava
a chlast. Žádné soukromí. Už mě to také nebaví.“

Vzala Aničku a šla se na příď lodi opalovat. Ošetřil jsem se sám, samozřejmě
špatně. Odpoledne jsme ve Splitu vyzvedli zaměstnance Hotelu
Axa, s. r. o., a vypluli směrem k národnímu parku Krka. Rána v noze nesnesitelně
bolela a hnisala. Byla hluboká, nechtěla se zavřít. Ani koupat
jsem se nemohl.

Zase se všichni výborně bavili. V Praze byl relativní klid. Na Kubiceho
zprávu se pomalu začínalo zapomínat. Vzal jsem zaměstnance na Kornaty
na ostrov Opat. Večerní mejdan v restauraci stál neskutečných dva tisíce
čtyři sta eur. Nevadí, jsou to jenom peníze. Alespoň někdo si užívá. Zaměstnanci
mi vadili ze všech nejmíň, podíleli se na mých vydělaných penězích.
Mé ženě to už zjevně vadilo. Nevím, jestli to bylo plánované, nebo
ne, ale na Kornatech jsem se od Hany dozvěděl, že následující den přijedou
do Splitu její rodiče, že zůstanou do rána a vrací se do Čech.
Po bouřlivé, prohýřené noci jsem spěchal lodí z Kornat do Splitu. Je to
docela dálka. Připluli jsme s hodinovým zpožděním. Milan Dvořák byl nepřijatelný.
Bylo na něm vidět, že lituje, že si mě Hana vzala za manžela, že
ona a Anička nesou moje, v Česku profláklé, jméno. Seřval mě, že musí
v marině hodinu čekat jako blbec. Nechal jsem to bez komentáře. Rozloučil
jsem se se zaměstnanci. Alespoň někdo má dobrou náladu, já rozhodně
ne. Tchán s tchyní se nalodili. Celý večer jsme probírali situaci
v Čechách. Bylo jedno, že zveřejnili naprosté nesmysly. Tchán musel odpovídat
na mnoho otázek od známých. Dostal jsem nesmazatelný cejch
kontroverzního podnikatele a možná zločince kalibru Mrázka, Pitra, Krejčíře,
Starky a Kočkových. Kdybych je aspoň znal! Kdybych z toho alespoň
něco měl!

Ráno mně Hana oznámila, že odjíždí s rodiči do Prahy, ať ji nepřemlouvám,
že je rozhodnutá a že se s Annou možná vrátí letecky v září.

„Hano, ty odjíždíš, když tady zrovna nikdo nebude čtrnáct dní?“

„Jak tě znám, tak ty si tu někoho pro chlast a zábavu najdeš.“

Odjeli, smutně jsem se za nima díval. Odjel mi kus života?

„Celý srpen 2006 jsem zůstal sám. Janičko, miláčku, nebudeš mi věřit,
úplně sám. Volal jsem kamarádům do Prahy, Brna i v Chorvatsku, ale
nikdo neměl čas. Pochopil jsem. Nikdo přijet nechtěl. Ani moji věrní kamarádi.“
Jakou hodnotu má naše přátelství? Konečně, poslední týden v srpnu přijedou
moji zaměstnanci ze správy nemovitostí městské části Praha 5 a naši
obchodní partneři. Super, přijede Zdeněk, Krpík, Michalíček, Pepík
a možná ještě někdo. Těm je Kubiceho zpráva volná, znají mě mnoho let.
Výborně, volá Denis. Mám připlout do Zadaru, bude tam i Ranko. Ale
přijedou Luboš Filípek, Jiřina, rodina Zikova a nakonec Liesnerovi. Srpen
volný, nabitý září. Nějak to přežiji. Volám Haně do Prahy:

„Tak co, jak se má moje rodinka v Praze?“

„Chodíme s kamarádkou a Aničkou na plovárnu v Podolí. Je tu krásné
počasí.“

„Já jsem tu nyní minimálně tři týdny úplně sám, vem auto a přijeďte za
mnou.“

„To je pro mě daleko.“

„Tak ti koupím letenku, lítá to sem každý den.“

„Ne ne, nám je tady dobře. Pro Aničku je loď nebezpečná, pořád ji
musím hlídat.“

„Tak jo, pozdravuj rodiče. A co jinak, politicky?“

„Je tady okurková sezóna. Tak ahoj.“

Dobře, užiju si samoty.

„Bohumírku, tys vydržel tak dlouho sám?“

„Ano, Janičko, léčil jsem si rány na duši a na těle. Žádná společnost,
žádný alkohol. Slunce, moře, ryby. Za minimální náklady jsem si užíval
samoty. Bylo mně ale opravdově smutno. Miláčku, dnes jsem již unavený.“

„Bohumírku, smutný příběh.“

„Víš, Jaňulinko, člověk všechno připraví, stojí to hodně peněz a úsilí
a během jednoho okamžiku se vše změní jako počasí na moři. Jako kdyby
někdo mávl kouzelným proutkem.“

Po týdnu mi zvoní mobil. Konečně Hana: „Ahoj, co dělá mořský vlk samotář?“

„Čeká na svoji vlčici.“

„Přijedu s Annou ve stejném termínu jako Jarda a Martina Zikovi, užijeme
si týden spolu.“

„Ano, pošlu pro tebe auto na letiště.“

„Nedělej si starosti, vezmeme si taxi.“

Hana přijela v dobré náladě, nastavila si vlasy. Slušelo jí to, ale věděl jsem,
že nepřijela jenom tak. Druhý týden v září mi oznámila, že už takto nemůže
žít a že mě opouští od lože. Že si budeme žít každý svůj život, že si
připadá jako pejsek na obojku. Tchán Milan si pro ni přijel znovu do Splitu.
Snažil jsem se naše manželství zachránit. Vrátil jsem se zpátky do Čech,
kašlal jsem na Paroubkovu hrozbu vazební věznice a uspořádal jsem na
11. října oslavu svých padesáti dvou roků. Byly to ale poslední narozeniny,
kde byla Hana ještě jako moje manželka. Vnímal jsem, že už žije svým životem.
Na moje narozeniny si pozvala své přátele a spolužáky. Jednoho,
který se do mě navážel na baru, jsem požádal, aby odešel. Pořád do mě
hustil, ať dám Haně svobodu. Tak jsem jí tu svobodu dal. Stálo mě to
hodně peněz, úsilí a nervů. Na ničem mi nezáleželo. Ztratil jsem svoji milovanou
ženu, vedle které jsem si přál zestárnout. Přátelství s politiky se
mi asi jako jedinému opravdu nevyplatilo. Přišel jsem v součtu o více než
dvacet milionů.

Vrátily se mi zpátky existenční problémy. Zpráva ÚOOZ parlamentu
pro mě byla opravdu osudová, doživotně budu mít před očima fousatýho
Kubiceho, který svojí neprofesionalitou a nepochopením konspiračních
her opravdových zločinců zničil moji rodinu a budoucnost. Nemám již co
ztratit. Jdu do toho natvrdo, až do úplného sebezničení, i kdybych měl přijít
o vše, co mi ještě zůstalo. Povolám advokáty, podám žaloby a trestní
oznámení a osobně se představím národu, ODS a hlavně Topolánkovi. Vše
zveřejním na internetu a přejdu do útoku. O co já ještě mohu přijít? To
nejdražší je nenávratně pryč. Života si nevážím, užiji si ho. Utratím si svoje
peníze a do konce života se už nikdy nebudu vázat.

Kapitola 33. - Výběrové řízení

„Janičko, bez ohledu na hrozbu uvalení vazby na moji osobu z důvodu Kubiceho
zprávy a varování předsedy vlády Paroubka jsem se vrátil do České
republiky. V Rozvadově jsem byl trochu nervózní. Projel jsem. Tak žhavý
to asi nebylo. Ve velmi krátké době podal můj advokát trestní oznámení,
žaloby. Žalováni byli novináři, kteří tajnou zprávu zveřejnili, Parlament
České republiky a stát o náhradu škody za poškození jména. Jenom na poplatcích
soudům jsem zaplatil přes čtyři sta tisíc korun. Jediný soud, který
proběhl, byl o náhradě škody ve výši tří milionů korun, a ten jsem prohrál.
Jak jinak. Ostatní soudy vůbec neproběhly. Doposud jsem nebyl vyslechnut
ani já ani manželka Hana. Jediná byla vyslechnuta Zuzana, maminka
Nicole Ďuričkové. Tak takto pracuje ÚOOZ a Policie ČR.

Janičko, kdo se zastane občana v tomto státě, když není politický zájem?
Nikdo. A to jsem měl ještě relativně peníze na soudní poplatky a advokáty.
A co budou dělat lidé, kteří ty peníze nemají? Nemůžou se ani soudit. Měsíčně
jsem vyhazoval statisíce z okna a nic. V zoufalství jsem se obrátil
přímo na předsedu ODS pana Topolánka. Vydal jsem toto prohlášení.“

Vážený pane předsedo,

v rámci boje o politickou moc v České republice jsem byl nechtěně vtažen do
několika konspiračních akcí na nejvyšší úrovni. Jediným cílem bylo využít
všeho, co by zkompromitovalo osobu pana Jiřího Paroubka a poškodilo ČSSD.
Vše bylo podřízeno vítězství ve volbách do parlamentu v červnu 2006. V průběhu
jednoho roku jsem byl prostřednictvím sdělovacích prostředků označen za:

1. agenta StB a pilného přisluhovače minulého režimu

2. člena nějaké maf ie a přiřazen do skupiny lidí typu Pitra, Starka, Mrázek,
Krejčíř apod.

3. pedof ila zneužívající nezletilé dcery

Vše je neskutečná a hnusná lež. Směs nesmyslů, domněnek a polopravd.
Byl jsem tak označen bez možnosti se bránit. Dlouhá léta bude trvat, než dosáhnu
soudní cestou nápravu. Možná se toho ani nedožiji, protože můj život
ztratil cenu. Přišel jsem o jméno, důstojnost a čest. Rozpadla se mi rodina,
ztratil jsem přátele a v podnikání nemám šanci. Představa novinového titulku
„Věrný přítel pana Paroubka byl vzat do vyšetřovací vazby“ mi neumožňuje
doposud se vrátit do České republiky.

Velmi lituji toho, že jsem se nechal zatáhnout do fotbalového světa. Pár
nadšenců se snažilo zachránit třetiligový fotbalový klub Dukla Praha. Nikdo
nám nepomohl a tížívá ekonomická situace nás přinutila spojit se s Příbramí.
Krátký čas jsem jako prezident klubu musel spolupracovat s panem Starkou.
Později představenstvo rozhodlo o prodeji klubu panu Starkovi. Vše proběhlo
v právní rovině. Novinové články o tom, že informuji pana premiéra Paroubka
o dění v příbramském podsvětí jsou absurdní. To si opravdu musel
vymyslet nějaký hlupák, anebo to připravil někdo velmi zkušený. Ve skutečnosti
se žádné propojení nemůže najít, protože neexistuje.

K agentovi StB Vám sděluji, že celý svazek vedený MV ČR jsem zveřejnil
na internetové adrese, www.duricko.cz. Nemohu pochopit, proč to ODS
dříve nevadilo a využívala služeb mých f irem na všech úrovních. Pořád se
ptám, co jsem tak špatného udělal. V České republice je mnoho pohádkově bohatých
lidí, kteří měli štěstí a úspěch ve svém podnikání. Ale je také mnoho
lidí, kteří zbohatli na úkor státního rozpočtu a o korupci při lukrativních
státních zakázkách ani nemluvě. Já nemám žádné miliardy ani miliony.
Mám jenom tu smůlu nebo štěstí, že se znám s panem Jiřím Paroubkem.
Co se týče pedof ile s mými nezletilými dcerami Nicol (15 let) a Anna
Marie Diana (2 roky), to je bez komentáře. V této věci již byla podána trestní
oznámení a v současné době se připravují další žaloby. Smutné je, že mé nezletilé
dcery si musely vyzkoušet praktiky mocenského boje přímo na vlastní
kůži. Tento cejch si ponesou celý život. Byli jsme v tomto nechutném politickém
souboji o moc zcela zneužiti a svých práv se budeme domáhat nejenom
v České republice.

Vážený pane předsedo vlády, pane Topolánku, předpokládám, že emoce minulého,
zhruba ročního období, pomalu končí. Žádám Vás tímto otevřeným
dopisem o trochu Vaší cti a odpovědnosti a mým nezletilým dcerám se alespoň
omluvte. Předpokládám stejnou omluvu od pana Langera, Vidima a Kubiceho.
Já o Vaši omluvu nestojím.
S pozdravem
ing. Bohumír Ďuričko

„A co udělal Topolánek?“ zeptala se Janička.

„Asi za čtrnáct dní písemně odpověděl, že neví, proč by se měl omlouvat,
že zmiňovanou zprávu nezveřejnil.

Janičko, že jsem se na ty politiky už dávno nevykašlal. Jak já jsem si
mohl v klidu žít. Já to ale neumím. Neumím žít takzvaný normální, obyčejný
život. Já mám v hlavě stále myšlenky na budoucnost. Pracovat pro
základní jistoty a štěstí občanů považuji za poslání.

Celý život platím daně a úvěry jsem na rozdíl od jiných splatil. Mám
ve své duši solidárnost. Změnit společnost můžeš buď nějakým násilným
způsobem, válkou, revolucí, anebo trpělivou politickou prací. Holt někdo
je politikem a někdo politiku dělá. Jediná cesta změny je u nás možná
prostřednictvím politických stran. Výkonná moc je v parlamentu. Víš,
moje lásko, já jsem člověk, který se řídí zákonem přitažlivosti. Ve svém
životě naslouchám přírodě a vesmíru. Nejvyšší stupeň pozitivní energie
je pro mě zemská přitažlivost. Prostě mé myšlenky přitahují vše, na co
myslím. Myslím na politiky, přitahuji vše, co s tím souvisí. Pro můj život
je nejdůležitější láska, štěstí, víra a pokora. Jenom to, na co myslíš, a co
si přeješ, ti může nekonečná vesmírná pozitivní energie splnit. Zákon
o přitažlivosti je vlastně láska, touha a cit. Všechny životní útrapy proto
snáším velmi dobře, nemyslím na ně. Tvořím budoucnost. Už jsem měl
v hlavě myšlenku na velkou koalici.“

„A co tvůj osobní život?“

„Janičko, mé mezidobí bylo velmi bouřlivé. Přesně jako v Sodomě
a Gomoře. Chlast, jídlo, zábava a ženy. Doháněl jsem manželský sexuální
půst.“

„Ty moje malá chudinko,“ usmála se na mě Janička se svojí neopakovatelnou
ležérností a sexuální chtivostí. Musím věřit, že to zažívá až se
mnou.

„Asi po dvou měsících jsem vyhlásil výběrové řízení na svoji příští
přítelkyni. Stanovil jsem dvacet požadavků, abych ty nádherné ženy trochu
protřídil. Požádal jsem Petra Hanniga, který u mě v pasáži Jalta provozoval
erotický taneční kabaret, a kamarády z divadla Kalich a také
jednoho zvěrolékaře. Nabídli mně sortiment lepých děv, héreček a sestřiček,
které mají rády zvířátka. Mám přece svého loveckého psa Lesy.“

„Tedy Bohumíre, ty jsi nechutný zvíře.“

„Janičko, miláčku, to není žádná pravda. Jestlipak uhodneš hlavní
otázky testu?“

„Jasně, znám tě. Sex, sex a znovu sex.“

„Tak trochu máš pravdu. Přál jsem si ženu tentokráte reprezentativní,
bez jakýchkoliv závazků, se znalostí angličtiny, prsatou, sexuálně chtivou,
kouřivou a pracovitou. Potřeboval jsem novou asistentku po Haně.
Zbyly tři. Nemohl jsem se dlouho rozhodnout, zase ty moje Váhy. Prověřoval
jsem důkladně jejich vlohy.“

„Ty prase myslivecký.“

„Vidíš, Janičko, jak se rychle učíš. V podvečer rozhodnutí zazvonil
mobil.“

„Tady Filip Dvořák.“

„To tedy koukám, ty mě ještě znáš? Já jsem si myslel, že pro ODS už jsem
jenom prašivá myš.“

„Prosím tě, neblbni a přestaň plakat, všichni víme, že je to totální nesmysl
a blbost. Bohumíre, začneme jinak a v nové kvalitě. Pošlu ti fotografii
jedné modelky, která je kamarádka mé kamarádky, vrací se z Itálie
a je zrovna volná. Má o tebe zájem. Dej zase hlavu nahoru, jmenuje se
Lucie. Pošlu ti fotografii, bude tě dobře reprezentovat. Mobil ti pošlu po
esemes, do nočních klubů už nechoď. Rozjedeme nový kolotoč možností.“

„Filipe, děkuji ti. Zkusím to, slibuji.“

„Výběrové řízení na novou přítelkyni jsem zrušil pln očekávání. Možná
jsem udělal další nesprávné rozhodnutí. Doporučená dívka od Denise byla
z Brna. Velmi krásná, z dobré měšťanské rodiny. Líbila se mi dost, vzal
jsem ji na lov bažantů a mezi přátele. Ona to ale vzdala. Nelíbilo se jí, že
piji whisky a kouřím doutníky. Měla pravdu, dost jsem pil. Možná kdyby
vydržela, kdo ví. A druhá byla kadeřnice od Kadlece z Bontonu. V sexu
byla rozhodně ze všech nejlepší. Tu jsem potom později nechtěl já.“

„Já vím, dala každýmu.“

„No tak trochu. Jednou jsme se opili v mém bytě a přišel můj dobrý
kamarád. Asi by nám to udělala oběma, ale jemu se nepostavil. Ráno už
pro mě neexistovala. Nastal čas ukončení nevázaného života. Dal jsem si
týden pohov a zavolal na mobil Lucii. Zvedla to, řekl jsem jí na rovinu,
že mě opustila žena a že pro sebe hledám asistentku a útěchu. Souhlasila
se schůzkou v hotelu Jalta.“

„Jak se poznáme?“

„Lucie, já mám vaši fotografii, poznám vás. Tak přesně v jedenáct.“

„Ano.“

Byl jsem z toho hovoru dosti rozpačitý a nervózní. To byl hlas normální
slušný holky. Žádný modelky, to je divný. Beru mobil, vytáčím Filipa.
„Ahoj, Lucie souhlasí se schůzkou, prosím o její fotografie.“
Je opravdu krásná. Sametové chloupky na tvářích, blondýnka. Dal jsem
si fotografii do rámečku a postavil před sebe na pracovní stůl.

„Co myslíš, Jani, může se muž zamilovat do ženy z fotografie?“

„No já myslím, že je to takový fetišismus. V podstatě si ale myslím, že
ano.“

„Je to možný. Měl jsem ji před očima, vnímal jsem, že mi není lhostejná,
jako bych ji znal už dlouho. Nervózně jsem čekal na čtvrtek. Vypadal
jsem dost děsně. Zhubl jsem dvanáct kilo. Oblečení mi bylo velké.
Ale šel jsem do toho.“

„Miláčku, budu žárlit,“ říká Janička. „Nezapomeň, že Lucii Staňkovou
již znám.“

„No jo, dostáváme se pomaloučku do finále tohoto příběhu, ještě to
bude trvat tři dlouhé roky. Janičko, miláčku, z tohoto tragického příběhu
nemohu Lucii vynechat, hraje v něm jednu z hlavních rolí.“

„Já vím, promiň.“

„Dostáváme se do děje, který ti, lásko, nebude vždy příjemný.“

„Já vím, musím to přežít.“

Koupil jsem kytici růží a objednal stůl v hotelu Jalta. Bydlel jsem a pracoval
hned vedle v pasáži Jalta. Měl jsem to kousek. Podnájemníci a jejich
zaměstnanci mi dali přezdívku Pasážník. Sedím nervózně u stolu, zpoždění
asi patnáct minut. Zapomněla, nepřijde, honilo se mi hlavou.

Mobil: „Promiňte, nejela mi tramvaj.“

Aha, došlo mi, musí přijít od spodu Václavského náměstí. Vzal jsem
růže a šel ji přivítat před hotel. Přešlapuji tam a zpátky a nic. Proti mně
stojí nějaká mladá tmavovlasá žena, blondýnka z fotografie nikde. Volám
jí mobilem.

„Prosím, Lucie.“

Šel jsem do kolen. Nedůvěřivě si mě prohlížela. Byla krásná, vysoká.
Nyní se otočí a odejde.

„Lucie, já jsem Bohumír Ďuričko, tady jsem vám koupil růže.“
Zabralo to.

„Já jsem Lucie Staňková. Dostala jsem na vás mobil od mé kamarádky
Martiny, kamarádky Filipa Dvořáka.“

Je to ona, nepoznal jsem ji. Jiná žena byla na fotografii a úplně jiná
stála přede mnou.

„Mohu vás pozvat na oběd?“

„Ano.“

Mám vyhráno, alespoň v prvním kole. Vedl jsem si ji jako svou kořist
napříč barem do restaurace. Moc se mi líbila. Zdálo se, že jí nejsem lhostejný.
Využil jsem situace a pozval ji na večeři do Slovanského domu do
restaurace Kogo. Ten den jsem už nic neudělal. Nemohl jsem se na nic
soustředit. Stále se mi v hlavě honila myšlenka. Bohumíre, po dlouhé
době budeš mít v posteli hnědovlásku a úplně poprvé modelku, tak snad
večer přijde. Tentokráte přišla přesně v sedm hodin, slušelo jí to. Moderně
a značkově oblečená, říkal jsem si, že nebude z levného kraje. Večeřeli
jsme ryby, pili kvalitní víno. Příjemný, krásný večer. Moje výhoda
je, že nejsem zvědavý a minulost mě nezajímá. Povídali jsme si o práci,
koníčcích, budoucnosti. Po večeři jsem ji doprovázel ulicí Na Příkopech
k ní domů. Byla jí zima. To je ta móda, krásná a studená. Koupil jsem jí
v nějakém butiku módní bundu a šli jsme se zahřát do kavárny na
Můstku na jeden drink. Bylo mi jasný, že mám proti sobě krásnou a ctižádostivou
ženu. Skoro nepije alkohol.

„Lucie, kolik je vám roků?“

„Letos dvacet čtyři.“

„Ach jo, vy jste tak mladá, vypadáte starší.“

„Mám starší duši, proto mě přitahují starší muži.“

Dala mi přímo odpověď na můj věk. Jasně, ví to.

„Vypadáte na svůj věk o hodně mladší.“

„Má mysl je mladá,“ kontroval jsem. „Lucie, mám pro vás návrh.
Venku je zima. Já tu kousek bydlím, mám obrovský byt, bydlím tam
úplně sám. Trochu se tam bojím. Mohla byste ve vší slušnosti přespat
u mě, je tam místa pro oba.“

Byl jsem velmi překvapen, přijala. Viditelně se jí byt líbil. Rozdělal
jsem oheň v krbu a otevřel kvalitní francouzské červené víno. Povídali
jsme si. Televizi jsme nepotřebovali.

„Musím se ti, Jani přiznat. Líbila se mi a vzrušovala mě. Byla jiná než
ostatní. Tušil jsem, že s ní bude úplně jiný, krásný sex. Já jsem pro každý
způsob milování ve dvou a vždy se starám prvně o ženu a potom
o sebe.“

„Vždyť já vím. Jsem zvědavá. Poprvé vlastně uslyším, co Tě na Lucii
tak přitahuje.“

„Bohumíre, můžeme si tykat?“ zeptala se Lucie.

Rád jsem její nabídku přijal. Přiťukli jsme si na tykání a poprvé se políbili.
Byl to trochu delší polibek, než měl být. Bylo rozhodnuto.

„Kde máš koupelnu?“

„Pojď, ukáži ti ji.“

„Ta je krásná a obrovská. Mohu se vykoupat?“

„Ano. Mohu se dívat?“

„Ano, jsem zvyklá, že se na mě muži lačně dívají.“

Byla opravdu krásná, ve všem jiná, než jsem znal. Hlavně tmavovlasá
a měla pěkná prsa. Abych byl upřímný, čekal jsem k tomu tělu trochu
větší. Krásná šíje, hnědé oči, takové kočičí. To bude určitě pěkná šelmička.
Vylezla z vany a nahatá šla k velkým zrcadlům učesat se a odlíčit.
Provokovala mě, nevydržel jsem to a vrhl se na ní.

„Bohumíre, prosím, takto ne. Neudělám se ve stoje. Taky si z toho
přeji něco mít, půjdeme do ložnice.“

Poslouchal jsem jak švýcarský hodinky.

„Lehni si. Takhle je to správný, ano. Podívej se, trochu nám spadl, já si
ho postavím, neboj.“

Vzala si ho do ruky, ihned jsem si všiml jejích dlouhých prstů. Dala si
ho do úst a pozorovala nás ve velkém zrcadle na zdi. Impozantní. Vlastní
porno, opravdu dobrý. Postavila si ho bez problémů, naslinila si svoji skulinku
a pomalu si ho tam vsunovala. Slast zachvátila moje tělo a mysl.

Šeptám: „To nemohu vydržet.“

„Ale vydržíš, neboj se.“

Seděla na mně, když viděla, že už to na mě přichází, přestala se pohybovat.
Pomalu přicházelo vzrušení i na ni. Začala něžně sténat, mroukat
si jako kočička.

„Bohumíre, už budu, můžeš.“

Nastala exploze společného orgasmu. Fenomenální zážitek. Rád stříkám
nahoru. Po dlouhých létech dřiny a vytahaného jazyka mám v posteli
krásnou ženu, která si to udělá sama podle sebe, nemá ráda orál,
fantastické. Potají jsem kouknul na video. Milování trvalo sedm minut.
S Hanou minimálně třicet minut. Bohumírku, co si můžeš víc přát? Říkal
jsem si pro sebe. Vrátili jsme se do obýváku ke krbu. Připili jsme si na
štěstí.

„Lucie, děkuji ti za krásné milování.“

„To bylo za tu krásnou bundu,“ zasmála se.

„Uvidíme se zítra?“

„Přála bych si to.“

„Jsme domluveni, co máš ráda?“

„Sushi.“

„OK, zítra v Dlouhý ulici.“

Domluveno, usnuli jsme vedle sebe bohatýrským spánkem. Zdálo se,
že jsem našel nové štěstí.

„Bohumírku, opravdu žárlím.“

„Nemusíš, Janičko, dnes už to je opravdu minulost.“

Nebyla. To jsme ale ještě ani jeden z nás nemohli tušit.

„Janičko, nebuď smutná.“

„Jsem smutná.“

„Tak dnes vynecháme milování. Mám nápad, Jaňulinko moje, dokončím
ti povídání o seznámení s Lucií a potom už se k tomu nebudeme
vracet.“

„OK.“

Ráno odešla jako první. Hospodyně paní Danielisová mi připravila snídani.

„Pane řediteli, vy jste tu dnes nebyl sám?“

„Ne. Mám nový objev. Moc krásná, modelka.“

„Mám převlíct postele?“

„Nemusíte. Jiná sem nepřijde.“

Přišel jsem s veselou do kanceláře ACCT o dvě patra níže. Vrátila se mi
dobrá nálada. Začal jsem opět myslet pozitivně. Myšlenky jsem otočil do
budoucnosti. V průběhu dne jsem spočítal ztráty roku 2006. Blížil se
konec roku. Hrůza. Ve všech firmách ztráta. I když rozpustím veškeré nerozdělené
zisky minulých období, nedostanu firmy ze záporného jmění.

„Radko, ať sem přijde paní Machálková a přineste mi dvě whisky.“

„Pane řediteli, ne, když vás takto vidím, zase se bude něco prodávat.“

„Tak, paní Machálková, na úspěch.“

Připili jsme si. Podívala se na fotografii na mém stolu. „Pěkná. Nová
známost?“

„Dáme si ještě jednu?“

„Ano.“

„Včera u mě spala.“

„No a?“

„Moc dobrý, zdá se, že jsem zase získal elán do života. Nahradila Hanu
víc než dobře.“

„Umím si to představit.“

„Víte, paní Machálková, člověk si myslí, že už nic nebude, a ono se vždy
něco nového objeví. Nová možnost, nová kvalita. Prostě se potvrdilo, že
když něco končí, něco nového začíná.

„Tak co prodáme?“

„Na to se přeji zeptat vás.“

„Myslím si, pane řediteli, že nastal čas se zbavit správy nemovitostí
městské části Praha 5.“

„To je ale zbavit se obratu přes sto milionů korun ročně.“

„Myslím si, že tam kvete korupce již nad únosnou mez vaší tolerance.“

„Kolik si myslíte, že ukradnou?“

„Nemám přehled o všech možnostech v oblasti přidělování bytů a nebytů.“

„Počkejte, vy chcete říct, že když já tady podepíši pro někoho smlouvu
společně s panem starostou, šťastlivci zaplatí někomu provizi?“

„Myslím si to.“

„Dobře, podívám se na to. Ale vás trápí něco jiného.“

„Ano, bohužel dělají to samé jako u Kebrleho v Intergate, než jste firmu
prodal. Vybírají pět až deset procent provize ze zakázek na opravy a údržbu
investic.“

„To jsou ale čtyři miliony ročně!“

„Ano, tak to odhaduji.“

„Šílené.“

„Šílené, kdyby to byli jenom dva.“

„A to si je nechávají?“

„Půl na půl. Polovinu odevzdají lidem na úřadu.“

„Strašný. Dáme si ještě jednu. Můžeme to nějak prokázat?“

„Peníze dodavatelé odevzdávají bez dokladu.“

„Paní Machálková, dneska se opiju. Na zítra mně připravte veškeré informace
o této divizi. Zítra na tom budeme pracovat celý den.“

Den utekl jako voda. Večer s Lucií byl opět nádherný. Pozvala mě k sobě
do bytu. Odjeli jsme taxíkem do Nuslí. Bydlela kousek pod Nuselským mostem.
To, co jsem uviděl, nebyl byt, ale předělaná chodba. Dva jsme se tam
nemohli vejít. Hrůza. Nájemné dvanáct tisíc měsíčně. Milování vynechám.
Uvědomil jsem si, jaký neskutečný bordel je v oblasti bydlení. Někdo bydlí
ve stometrovém bytě za pakatel a někdo je nehorázně vydírán za špeluňku.
Vůbec jsem tam nemohl spát. Hluk, prach, výhled žádný. To musím velmi
rychle vyřešit. Lucie udělala ráno snídani, smažený vajíčka. Cítil jsem se s ní
jako doma.

Celý den jsem se hrabal v účetnictví. Obavy paní Machálkové se potvrdily.
Bylo rozhodnuto. Správa nemovitostí MČ Praha 5 se prodá jako část
podniku. Prodáme tomu, kdo zaplatí požadovanou částku. Celý den jsem
oslavoval skutečnost, že jsem přišel na korupci a že se jí elegantním způsobem
zbavím. Zavolal jsem ještě za střízliva vedoucímu odboru obchodních
aktivit Zdeňku Jáchymovi na MČ Praha 5, že bych rád správu za nějaký
slušný peníze prodal. Rozhodil jsem sítě a pokračoval v oslavě. Přišel
JUDr. Zika, pověřil jsem ho prodejem. Po práci jsme zašli na panáka za Martinem
Urbanem do Bonavity. Popíjeli jsme moji oblíbenou whisky Jameson
a pokuřovali doutníky.

„Bohumíre, vidíš to, co já?“ ptá se Jarda.

„Co?“

„Podívej se naproti do Bontonu.“

Přeběhl mi mráz po těle.

„Ta je krásná, viď?“

„No je, tu trochu znám, ty bys ji chtěl?“

„Na ní asi nemáme.“

„Možná ano,“ pousmál jsem se. Já jsem ji už velmi dobře znal. „Před měsícem
byla v závěrečném finále.“

„To je ona?“

„Ano.“

„Je úplně jiná.“

„Je. Tady mně už pšenka nepokvete. Je pro tebe. Já už mám jinou.“

„Slyšel jsem, kdy mi ji představíš?“

„Až nastane čas.“

Mohutně jsme dopili. Lucie mi poslala esemesku, jestli si k ní nepřeji
přijít. Hned jsem se rozloučil a jel za ní. Milování odmítla, že s opilým chlapem
to dělat nebude. Urazil jsem se a pěšky šel domů na Václavské náměstí
43. Po cestě jsem se najedl v nějakém bufetu. Ráno po vystřízlivění
bych si nejraději nafackoval. Prostřednictvím esemesky jsem se Lucii
omluvil. Zavolala ihned zpátky. Odpuštěno. Pozval jsem ji opět do Jalty
na oběd. Přidal jsem jednu růži.

„Lucie, mám pro tebe návrh. Ode dneška přestanu pít tvrdý alkohol,
už to za ten rok stačilo. Ty se nastěhuješ ke mně na Václavák a nastoupíš
ke mně do zaměstnání jako asistentka. Předpokládám u tebe znalost angličtiny.
Nepřeji si být dál sám.“

Viditelně jsem ji nabídkou zaskočil. Bylo to zvláštní, cítil jsem, že Lucie
je ten správný výběr.

„Bobšíku,“

„Jé, to je pěkný, jak mi to říkáš.“

„Potřebuji čas na rozmyšlenou.“

„Máš na to čas do večera.“

Dostal jsem od Filipa Dvořáka esemesku s návrhem schůzky, přijal jsem.
Kubiceho zpráva jako by přestala existovat. Asi byla zahraná do ztracena.
Vrátil jsem se do své oblíbené kanceláře, kde už mě čekaly první nabídky
na odkup části společnosti. V půl čtvrté jsem měl termín s Filipem. Měl
jsem dobrou náladu. Po cestě jsem přemýšlel, jak ještě více naštvat Hanu,
svoji bývalou ženu. Nebyli jsme stále rozvedeni. Ano, udělám to. Dám její
bývalé zaměstnání a služební auto značky Golf Lucii.

Filip měl zpoždění, jako vždycky. Přišel a měl u sebe svůj přenosný notebook.

„Děkuji ti za Lucii.“

„Nemáš zač.“

Zeptal jsem se, co Kubice.

„Zapomenuto. Pracujeme na vytvoření velké koalice.“

Pochopil jsem okamžitě. Jirka Paroubek to domlouvá s Pavlem Bémem.
Neřekl jsem nic.

„Bohumíre, potřeboval bych pro ODS nějaké peníze.“

„Už jsem dal dvě stě tisíc Bürgermeisterovi.“

„To je vaše věc. My spolu máme nějakou dohodu.“

„Máme, respektuji to. Příští týden prodám Smíchov, tak bych ti mohl
dát šest set tisíc až milion korun.“

„To je výborný, zavoláš mi?“

„Zavolám.“

Jednání bylo rychlé a krátké. Bylo to velmi důležité. Bylo mi jasné, že se
tajně jedná o utvoření velké koalice, proto takový klid. Že by se splnilo
moje přání? Už jsem přemýšlel o svém poslání a o tom, jak si konečně vychutnám
pana Kalouska. A jsme zase u toho nešťastného fotbalu na Julisce.
Spokojeně jsem odešel a v duchu kul pikle, jak pomoci velké koalici.
Jasně.

„Haló, prosím? Kdo tam je?“

„Jarda.“

„Výborně, Jaroslave, zvu tě zítra v osmnáct hodin do své kanceláře. Přijdeš?“

„Jasně.“

V práci na mě čekalo to nejhezčí a nejkrásnější překvapení za poslední rok.
Čekala tam na mě Lucie. Tak se mi líbila. S mojí nabídkou souhlasila. Představil
jsem ji zaměstnancům a oznámil jim, že druhý den nastupuje do zaměstnání
jako asistentka ředitele společnosti. Bude koordinovat můj
program, marketing, propagační předměty a služební cesty.

„Tak tě Lucie vítám mezi nás. Zítra nastupuješ do svého zaměstnání.“
Pošeptal jsem jí: „Tvůj hlavní úkol je starat se o mě. Příští týden jedeme
služebně do Paříže na veletrh cestovních kanceláří. Máme tam stánek. Zítra
budeme úřadovat v hotelu Axa. Dnes už bydlíš se mnou. Pan Kejř ti zítra
předá služební auto Golf. Je nový, pěkný, mám ho rád. Je hodně nadupaný.“
V duchu jsem už pro Lucii plánoval obvyklé testy vloh. Musím si ji vyzkoušet
ve všech oblastech. Přišel pan Hannig.

„Tak, pane Hannig, to je Lucie, můj konečný výběr.“

„Pane řediteli, já už to vím. Tady v pasáži se nic neututlá. Přišel jsem
vám říct, že jste si vybral správně z hlediska numerologie i z hlediska horoskopu.“

„Vy se tím zabýváte?“

„Trochu, po večerech. Lucie je Lev a vy Váhy, ideální spojení.“

„Tak vám děkuji.“

„Lucie se ke mně nastěhovala a začal mi ráj na zemi. Na co jsem sáhl, se
mi dařilo. Zase jsem myslel pozitivně. Lucie se ujala svých funkcí a byla
výborná, a to jsem ještě před třemi měsíci kašlal na život, všechno mi
bylo lhostejný. Dokonce jsem konečně přál i Haně její život, já už měl
také svůj a možná lepší než před tím.

Druhý den přišel Jarda. Zastával funkci hlavního managera výkonné
rady ODS. Musím ho také zatáhnout do hry o velkou koalici. Má výborné
osobní zkušenosti z opoziční smlouvy. Udělal jsem ale fatální
chybu, zapomněl jsem, že je svatebním svědkem Hany. Večer, v rámci
popíjení alkoholu a spřádání politických plánů, byl několikrát sprostý na
Lucii. Měl jsem se jí zastat, neudělal jsem to. Hana byla pořád mojí
ženou a Jarda si myslel, že to ještě dáme dohromady. Viditelně byl na
straně Hany. Lucii to bylo líto, plakala. Ten večer se mezi nimi bohužel
navždy vytvořil nepřátelský vztah. Netušil jsem, že to bude mít z hlediska
budoucnosti takový význam. Ti dva k sobě nikdy nepřilnuli. Bylo
to taky tím, že Jaroslav hodně pil a já s ním a Lucii se to vůbec nelíbilo.
Lucie je žena upřímná, Lvice, co na srdci, to na jazyku. Krásná povaha,
ale málo lidí to má rádo.

Začala velká hra o koalici ODS a ČSSD. Nebylo dne, abychom nepočítali
hlasy pro a proti. Vyhrávali jsme, dny a týdny utíkaly jako voda.
Prodal jsem část podniku ACCT za pět milionů firmě Centra, firmu doporučila
MČ Praha 5. Měl jsem lepší nabídky. Pana Michala Čamka
jsem znal. Předpokládal jsem, že dojde k bezproblémovému převzetí
a uhrazení části podniku a nemýlil jsem se. Peníze byly i pro Filipa
z ODS Praha 1. Zbavil jsem se starostí s korupcí a zaměstnanci. Paříž
s Lucií byla nádherná. Znova jsem si užíval život.“

„Pane řediteli, volá pan Paroubek.“

„Přepojte mi to.“

„Ahoj Bohumíre.“

„Ahoj Jirko. Už jsme se dlouho neslyšeli.“

„Platí Štědrý večer?“

„Ty přijdeš? A co Kubice?“

„Zapomenuto, spláchnuto.“

„Jako obvykle v 11.00 u Vladaře.“

„Ano.“

„Koho vezmeš s sebou?“

„Přijdu s Jirkou, synem.“

„OK, domluveno, moc se těším a vše projednáme.“

„OK. Domluveno.“

„Radko, musím si dát panáka, zdá se, že jsme zpátky.“

„Bohumírku, to, co jsi mi o sobě doposud řekl, by stačilo na pět životů.“

„Janičko, já vím. Jak to vypadá ve tvém novém zaměstnání?“

„Je to opravdu náročné.“

„Ty to zvládneš. Díval jsem se do tvých skript, je to hodně podobné
tomu, co jsem se učil já v rámci kapitánských zkoušek na moře.“

„Letecká navigace opravdu vychází z navigace námořní.“

„Miláčku, je čas lovů, o víkendu vyrazíme na bažanty do Chrášťovic
a další víkend do Krušných hor na jeleny, souhlasíš?“

„Ano, samozřejmě, vyrazíme. Bohumírku, ty jsi měl Lucii hodně rád?“

„Janičko, hodně. Mohu ti říct, že jsem s ní plánoval rodinu a budoucnost.
Nevšímej si toho, odjela za prací, za svým snem do Itálie, je to historie.“

Janička viditelně nebyla s odpovědí spokojena, ženy mají velmi dobře
vyvinutou intuici. „Pojď ke mně.“ Vzal jsem ji do objetí.

„Mám z toho takový divný pocit.“

„Zajdeme si na pivo do Klášterní vinárny, dáme si křidélka a nebudeme
na to myslet. Víš, že myšlenka funguje jako magnet. Mám nápad,
pojedeme služebně do Paříže, souhlasíš?“

„To víš že jo.“

„Uděláme si potom krásné Vánoce, Nový rok, pojedem si zalyžovat
na hory do Alp. Říkal jsem ti, že závěrečná část příběhu pro tebe bude
těžká. Nebudem to řešit.“

Mlčky jsme šli na večeři. Mezi mě a Janičku přišel první stín, vzpomínky.
Uvědomil jsem si, že i na minulost a vzpomínky může člověk žárlit.

„Janičko, je to za mnou, je to minulost, nemohu ji změnit. Budeme se
zabývat budoucností.“

Večer byl zakřiknutý. Že by počátek problémů? Snad ne. Pane bože,
nedovol, aby nám vzpomínky a Lucie zničily lásku a rozvíjející se vztah.

„Bohumírku.“

„Ano.“

„Přála bych si s tebou mít rodinu, dám ti dva syny, můžeme začít hned.
Až se rozhodneš, přestanu brát antikoncepci.“

„Janičko, nikomu to neříkej, mám přítele, který mi zařídí umělé oplodnění
tady v Čechách. Připravím to.“

„Miluji tě, Jani, prosím, nenechej se nikým deprimovat, jsi moje vyvolená.
Nikdo a nic nám v tom nemůže zabránit. Tak na naši novou rodinu.
Slibuji ti, že náš osud bude naplněn.“

Připili jsme si koňakem. Zapálil jsem si doutníka a plánovali jsme budoucnost.

„Janičko, na lovu bude zima, zítra se dobře oblékni. Po obědě vyrazíme.“
Společný život s Janičkou byl ráj. Hon na bažanty byl nádherný. Popil
jsem a popovídal si s myslivci. Janička byla neustále se mnou. Koupil
jsem od pana Houdka nádherný pozemek v Chrášťovicích a s Janičkou
jsme tam naplánovali vybudovat alpský srub. Naše letní bydlení v přírodě.
V neděli jsem dostal důležitý telefon. Volal Martin Vlasta, doposud jsem
ho viděl hodně málo.

„Ano, Bohumíre, Jirka Paroubek vás zve na svoji svatbu s Petrou Kováčovou
do Mariánských Lázní. Musíte si udělat čas. Detaily projednáme
ihned v pondělí.“

„Jaňulino, slyšela jsi? Jsem pozván na Jirkovu svatbu. To je čest, tam
musíme jít, lov jelenů musíme odložit na další týden. To je tedy závěr
roku. Opravdu nadupaný konec roku 2007. Kup si nějaké šaty, ať mě reprezentuješ.
Začínáme nestíhat.“

„Já Paroubka moc nemusím, ale půjdu s tebou.“

Janičko, miluji tě a budeš mojí ženou. Takže příští víkend svatba Paroubka,
potom lov jelenů, naše první společné Vánoce a Nový rok 2008.
Pěkný, ne?“

„Raději bych byla stále s tebou.“

„Janičko, od té doby, co jezdíš do práce na letiště, jsi nějaká smutnější.“

„Ano, jsem, skoro se nevidíme. Ráno, když vstávám, ty ještě spíš
a večer zase spím já.“

„No to víš, to je skoro už jako v manželství. Dva měsíce jsi byla pořád
se mnou.“

„Já bych si s tebou přála být stále.“

„Miláčku, já taky. Ty sis vybrala toto náročné povolání. Moje zaměstnání
nemá žádné časové limity ani režim. Tvé zaměstnání nás rozděluje.
Nemůžeš mít v životě vše. Uděláme si syny a zůstaneš s nimi dlouhá léta
doma.“

Janička, moje životní láska, se poprvé rozplakala. Nevěděl jsem, co
mám dělat. Neumím chlácholit plačící ženy. Po chvíli usnula, musí brzy
ráno vstávat. Já vstávám až okolo desáté. Hlavou se mi honily myšlenky,
za co vděčím pozvání na svatbu Jiřího a Petry. Tam už se dostanou
opravdu jenom vyvolení.

„Janičko, spíš?“

„Skoro ano.“

„Příští týden ti dopovím příběh své minulosti, ať to máme za sebou,
a začneme žít přítomností, souhlasíš?“

„Ano, lásko, dobrou.“

Dlouho jsem se díval na spící Janičku a přemýšlel jsem, co přinese
další období.

Kapitola - 34. Rok 2007

Čas opravdu utíkal mílovými kroky. Konsolidoval jsem finanční ztráty ve
firmách na úkor snížení vlastního jmění. Začal jsem žít s Lucií ve společné
domácnosti na Václavském náměstí a plný naděje čekal, co přinese blízká
budoucnost. Věřil jsem, že se už nic zásadního nestane. Věřil jsem, že Paroubek
se už konečně dohodne s Topolánkem a čekají nás lepší časy.
„Lucie, co budeš dělat na Vánoce?“
„Pojedu za mámou do Klatov.“
„Ty jsi z Klatov?“
„Ano.“
„To je mi novina, myslel jsem si, že jsi z Prahy. Dobře, půjdeme spolu
na Štědrý den na oběd, na šnečí hody k Vladařovi. Ty potom pojedeš do
Klatov za mámou a já k rodičům. Na Štěpána, 26. prosince, budu na lovu
bažantů v Chrášťovicích, vždy tam pořádám velký ohňostroj. Přijedete
s mámou za mnou.“
„S kým budeme obědvat u Vladaře?“
„S Jirkou Paroubkem a jeho synem, ještě uvidíme. Bude to politická diskuse
o vytvoření koalice.“
„Ty si nedáš pokoj, ta politika tě jednou zabije.“
Lucie ani nevěděla, jak byla tehdy blízko pravdě. Nemohla to tušit.
Osud nás ale k tomuto údělu neomylně vedl.
Jsou tu konečně Vánoce 2006, odjíždíme s Lucií na oběd k Vladařovi.
Bude nás trochu méně. Pozval jsem hosty přiměřeně k politické situaci.
Přemýšlím nahlas: „Jirka dvakrát, Bohumír dvakrát, Jaroslav dvakrát,
Honza, Luboš, to je pro tyto Vánoce, pro tento šnečí oběd, vše.“ Tak málo
nás nikdy nebylo, nevadí, ušetřím. Oběd probíhal v dobré vánoční náladě,
kterou okořeňoval Pepík Vladař svými vtipy a hrou na kytaru. Různí hosté
se chodili pozdravit s panem Paroubkem. Při dobrém jídle, pití a kuřivu začala
politická diskuse na téma koaličních jednání. Bylo dobře, že nás bylo
méně. Diskuse byla věcná a jasná. Jirka nás seznámil se situací.
„Pánové a dámo, máme domluvenou velkou koalici.“
„Wow, fantastické, opravdu?“
„Ano,“ přitakal i Jaroslav.
„Pepíku, otevři pořádný calvados a přines pořádný doutník. Pánové, na
velkou koalici ODS a ČSSD.“
Skleničky cinkly a má představa o úsporném účtu vzala rychle za své.
Byl jsem šťastný. „Jirko, kdy to bude oficiální?“
„Hned po Novém roce to má odsouhlasit výkonná rada ODS a může se
začít se sestavováním vlády.“
„Znám členy výkonné rady, jsi si, Jirko, jistý?“
„Ano, mám dohodu s většinou.“
„Jakou většinou, kolik je poměr?“
„Dva plus pro koalici.“
„To by mělo stačit,“ uspokojil jsem svoje pochybnosti.
Skončili jsme až v 18.00, dost pozdě. Kromě Lucie jsme nikam nespěchali.
„Tak naposled, připíjím na velkou koalici a všem vám přeji v roce 2007
hodně štěstí, lásky a úspěchu. Ať se tu opět za rok všichni společně sejdeme.
Je to historický okamžik pro naši zemi.“
Dopili jsme, účet byl astronomický. Honza Dostál mi pomohl. Rozloučili
jsme se.
„Lucinko, hodíš mě domů?“
„Už spěchám, je pozdě.“
„Já vím, tak jeď. Pozdravuj mámu, uvidíme se dvacátého šestého
v Chrášťovicích.“
Vracel jsem se pěšky Starým Městem domů. V hlavě se mi honily špatné
myšlenky, obavy. Dva hlasy, dvě ruce, to je málo. Tušil jsem, že to nevyjde,
určitě přijde nějaký podraz, něco se stane. Nebyl jsem ve své kůži, a tak
jsem zašel za svými přáteli do Harley’s baru v Dlouhé ulici zahnat dobrým
drinkem své pochybnosti.
Vánoce i Nový rok proběhly podle plánu. S Lucií jsme si na Nový rok
dali čočku s uzeným. Tak jaký bude rok 2007? Dlouho jsem nemohl usnout,
až mě únava zmohla. Druhého ledna jsem spěchal do kanceláře. Prohlížím
si noviny, nic. Internet, nic. Ticho před bouří. Stalo se to, co jsem
očekával, tušil jsem to. Proč ten Jirka nenaslouchal? Výkonná rada neod-
souhlasila vznik velké koalice o jeden hlas. Máme na politické scéně nového
hráče, pana Dalíka. Je to v prčicích. Jak to nyní bude probíhat? Nekonečný
příběh sestavování vlády s KDU a zelenými. Sestavovat vládu
bude přirozeně Topolánek. Projde parlamentem? Jasně že projde. Získat
dva opoziční poslance nebude žádný problém. Topolánek nám ukáže, jak
se vládne v koalici s podporou parlamentu o poměru 101:99. Václave
Klausi, co na to říkáte? Vám nestačilo šest poslanců navíc. Odešel jste
z vlády do opozice a s ČSSD – Zemanem jste podepsal opoziční smlouvu.
Nemám za sebe nic proti tomu, ale nemusel jste. Je konec všech nadějí na
velkou koalici.
Co bude dál? Bohumíre, nyní se vykašleš na politiku a budeš se konečně
věnovat podnikání. Máš novou přítelkyni, užívej si života! Říkal jsem si
a tak jsem taky udělal. Odcestoval jsem s Lucií na celý únor na dovolenou
na Mauricius. Konec s politikou, Lucie má pravdu, nepatřím mezi ně.
„Nemáš na to povahu,“ říkala mi pořád. Kéž bych ji více poslouchal.
Život běžel dál. ČSSD byla v opozici a já se staral o své firmy. Blížil se odjezd
na moře, 15. květen 2007. Lucie pro mě byla vším. Koupil jsem si profesionální
nikon a stal se ze mě její dvorní fotograf. Udělal jsem tisíce
fotek. Byl jsem zase šťastný.
Odstěhovali jsme se na Poříčí do krásného bytu s velkou pracovnou
a opět s krbem. Nebyl to Václavák, to ne, ale uzavřel jsem minulost
s Hanou. Vše, co souviselo s minulým životem, jsem prodal, zbavil jsem se
vzpomínek. Přál jsem si novou budoucnost, přece musí přijít dítě. S Lucií
se milujeme již rok bez ochrany. Musí to přijít. Vybudoval jsem nový
domov v očekávání rodiny. Pomalu jsme se připravovali na odjezd do
Chorvatska.
Zvoní mobil.
Iveta Mašínová: „Ďuro, mohu za vámi na chvíli přijet?“
„Děje se něco?“
„Po telefonu ne, už jedu.“
Tušil jsem, že půjde o Petru a o nějaký byznys. Přijela za chvíli.
„Ďuro, vzpomínáš si na ples v Ambassadoru?“
„Jasně.“
„A na podpis knihy Paroubka?“
„Jasně. O co jde?“
„Jirka opustil mě, potom i Adrianu a chce si vzít Petru.“
„Nekecej, opravdu?“
„Ano.“
„Vždyť je ženatý se Zuzanou!“
„No právě, rozvede se s ní.“
„Já mu to přeji, je to jeho osobní věc a já stejně za čtrnáct dní odjíždím
do Chorvatska.“
„No a proto jsem přišla. Luděk Sekyra by s tebou potřeboval mluvit.“
„Nemám nic proti tomu, Iveto, pozvi ho do Axy.“
„Tak, pane generální řediteli, copak potřebujete v Chorvatsku?“
„Já jsem Luděk Sekyra.“
„Ďuričko, těší mě.“
„Máme zájem o koupi hotelu Axa.“
„Zatím není na prodej.“
„Dobře, tak později. Naše firma by chtěla koupit bývalé sídlo Tita na
Brijuni.“
„Opravdu? Na to máte?“
„Pane inženýre, Sekyra Group je holding disponující úvěrovými linkami
do výše sedmnácti miliard.“
„Dobře, beru to vážně. Umím to zařídit, ale já nemám zájem. Zprostředkuji
vám jednání přímo s příslušnými orgány státní správy. Musíte
přijet, přiletět a dohodnout se sami. Já už jsem toho v Chorvatsku zařizoval
dost, nic nevyšlo.“
„Tentokráte to vyjde.“
„Domluveno. Vše bude zařizovat Iveta.“
„OK.“
Generální ředitel Sekyra odjel v rolls-roycu a já zůstal s Ivetou ve dvou.
„Iveto, Jirka lítá s Petrou už dva roky. Zřejmě zatlačila na pilu. Tuto
otázku nebudeme řešit. Řekni mi, mám se angažovat pro Sekyra Group?“
„Zkus to, Ďuro, uvidíme.“
Doma mě čekala nevrlá Lucie.
„Z našeho bytu se stal průchoďák, každý si sem chodí jako domů.“
„Lucie, promiň. Za týden odjíždíme, všichni se mnou chtějí mluvit.“
Nic podstatného se nedělo, 14. května 2007 jsme spolu poprvé odjeli na
půl roku na loď do Chorvatska. Lucie byla z velikosti mojí lodi viditelně
překvapená. Přijel Wolfgang ze Záhřebu. Zorganizoval prodej bývalého
sídla Tita na Brijuni a vydali jsme se lodí na sever. Plavba trvala pět dní.
Sám jsem plul na sever poprvé. Trasa Split–Pula je dálka. Zastávky v různých
přístavech byly úžasné. Pan generální ředitel Sekyra samozřejmě nepřijel.
Pojali jsme to s Lucií jako dovolenou. Neustále jsem ji fotil.
Nádherně a profesionálně pózovala. Milovali jsme se pořád a všude, kde to
jenom šlo. Přišel čas návratu do mariny Jezera na Murteru. Léto a prázdniny
byly v plném proudu. Vše běželo normálně. Přijeli zaměstnanci, zásoby,
Lucie oslavila své dvacáté páté narozeniny. Zdálo se, že se nemůže nic
stát. Na dovolenou přijela Martina, má dcera. Vypluli jsme na moře. Bylo
až příliš veselo, jako obvykle klid před bouří. Nikam se mi nechtělo, anděl
strážný mě neustále nabádal k návratu. Nedal jsem si říct. Za každou cenu
jsem chtěl i ve špatném počasí doplout na Kornaty. Ve vysoké rychlosti
jsem najel na podmořský útes. Byla to strašná rána. Myslel jsem, že půjdeme
ke dnu. Skočil jsem do vody a kontroloval rozsah škod. Jeden propiler
zničen, hřídel ohnutá. Kormidlo ohnuté, trup nepoškozen. Bylo jasné,
že musím do doků a loď bude muset z vody ven. To, co jsem normálně jel
dvě hodiny, trvalo s jednou vrtulí celý den. Nastaly obrovské komplikace.
Rušení charterů, zajištění opravy, vyřízení pojišťovny. S Lucií jsme bydleli
na lodi na suchu v docích. Prostě na bednu. Hádali jsme se.
„Sliboval jsi mi dovolenou, moře, slunce, ryby a my tu tvrdneme na
suchu v docích, v prachu a u záchodů.“
Měla pravdu. Musíme pryč.
„Mám nápad, Lucie, oprava bude trvat minimálně měsíc, vyrazíme do
Itálie, souhlasíš?“
„Ano, Bobšíku, Itálii mám ráda.“
Jak jsem řekl, tak se stalo. Druhý den jsme vyrazili na dlouhou dobu do
Itálie, směr Janov. Zastavili jsme se v Benátkách, Florencii, Padově a vy-
pluli trajektem z Janova na Korsiku. Nikdy jsem tam nebyl a opravdu jsem
se těšil. Zase se ukázalo, že i tak těžká havárie lodi, na první pohled neřešitelné
problémy, nejsou ve skutečnosti nic víc než starosti navíc a finanční
výdaje. Když nejde o život, nejde o nic. Vyřešili jsme to a zažívali nádhernou
dovolenou. Na Korsice jsme přímo na oblázkové pláži našli nádherný
hotel a nebyl drahý. Zůstali jsme tam alespoň čtrnáct dní. Občas jsme si
udělali výlet do Bonifacia a okolí. Lucie byla viditelně spokojená. Opět
jsme si užívali života plnými doušky. Ležíme na pláži a zvoní mobil.
„Kdo volá?“ Ty vado, Paroubek.
„Ahoj Jirko.“
„Kde jste?“
„Na Korsice.“
„Bohumíre, potřeboval bych dobrého právníka na rozvody, nevíš
o někom?“
„Vím. A pro koho?“
„Pro mě. Potřebuji se po dohodě se Zuzanou rozvést, je konec. Ach jo.“
„Zařídím pro tebe toho nejlepšího – pana doktora Radka Šimka. Dám
mu tvůj mobil, on ti zavolá. Je spolehlivý a diskrétní, nejlepší.“
„Tak ti děkuji.“
„Jirko, co nového v Praze?“
„Nic, válčíme s vládou. Je tu okurková sezóna, Kubice je zapomenut.“
„Tak se měj. Až se vrátím v září, tak ti zavolám. Kdyby se cokoliv dělo,
zavolej.“
„OK, měj se.“

Kapitola 35. - Slavnostní raut u příležitosti podpisu knihy Jiřího Paroubka

Dnes je nějaký divný den.
„Jarmilko, přineste mi, prosím, kávu. Taky máte takový pocit, že se
něco stane?“ ptám se své asistentky a vedoucí housekeepingu v jedné
osobě.
„Takový den blbec, asi se něco stane.“
„Dobře, Jarmilko, přineste dobré červené víno a popovídáme si trochu.“
Odešla do kuchyňky. Pomalu jsem studoval svoji kancelář. Něco mi
v ní nesedělo. Trofeje z lovu, televize, obrazy, suvenýry, notebook, PC,
šanony, fotografie, nemohu to najít.
„Pane řediteli, žádná kvalita, ale jde to. Tak na zdraví.“
„Jarmilko, vždyť víte, že na zdraví nepiji. Tak výjimečně.“
Ťukli jsme si.
„Posaďte se. Vy chodíte ke kartářce, studujete energie. Ukažte mi, prosím,
tu pozvánku na dnešní raut. Normální pozvánka, slavnostní podpis
knihy Jiřího Paroubka. To bude zase hogo fogo. Kde to je?“
„Ve vinárně Monarch.“
„Jé, u Gojdy, to dobře znám. Chodím tam na dobrá francouzská červená
vína a sýry. To je ale symbolické.“
Dlouze jsem se podíval na fotografii podepsanou Jiřím Paroubkem.
„To jsou, Jarmilko, poslední Vánoce v restauraci U Vladaře. Vidíte,
a už nám jeden chybí. Pepík Vladař zemřel na infarkt dva dny po Štědrém
dnu. Život jde dál. Jsem smutný. Janička mi oznámila, že mě
opouští. Už ten tlak nemůže vydržet. Já se jí nedivím, Lucie se mnou
čeká dítě, práce nad hlavu. Mohla by u nás alespoň zůstat pracovat, je
nejlepší vedoucí recepce, kterou jsme tady měli.“
„Nebojte se, Jana zůstane.“
„Vlastně si za to mohu sám. Nebyl jsem se schopen rozhodnout. Je to
těžké, každá má své přednosti. Já bych si, Jarmilko, nejraději nechal obě
dvě, ale to nejde. Janička to vyřešila sama a já mohu dát přednost odpo-
vědnosti před láskou. Prosím, dolijte mi skleničku, poslední. Musím dnes
vypadat dobře, když mám Lucii požádat o ruku. Nakonec to osud vyřešil
sám. Napíši Janě esemesku, aby neodcházela z Axy, a pak uvidíme.
Zdá se, Jarmilko, že jsme tu pozvánku na mé zítřejší padesáté páté narozeniny
trochu přepískli.“
„Ale to je jedno, padesát pět máte jenom jednou za život.“
„Je na zítřek vše připraveno?“
„Ano, cimbálová muzika, zvěřinové hody, pití dost, bude to pěkné.“
„Měly by to být rozlučkové narozeniny, potom vše prodám a odjedu
s Janičkou na jih.“
„Tak jí to povězte.“
„Zatím je to tajnost tajná, možná zítra, jestli přijde. Stoprocentně vím,
že Lucie moji nabídku odmítne, ta míří podstatně výš. Normální život
s chudým podnikatelem pro ni není. Je to jenom taková hra.“
„Zase se přijdou vyžírkové najíst a napít zadarmo.“
„No to je normální lidská vlastnost. Proč dělají politici zadarmo volební
guláš? Ta Janička, ta mi dává. Měl jsem úplně jiný plán. Třeba se to
ještě změní. Je to moje chyba, měl jsem se už dávno rozhodnout. Vyhrála
Lucie, má silnější nervy a výdrž. Je to normální, maminka se snaží zajistit
své dítě za každou cenu.“
„Myslíte? Já si myslím, že vás nemiluje.“
„To je tak složitý. Co mi tady dnes tak vadí, nějaká negativní energie.
Myšlenky se mi pořád vracejí k Vladařovi, k Soulu, Jekatěrinburgu. Něco
se stane, cítím to.“
„Tak nikam nechoďte. Usmiřte se s Janou a zajděte někam na večeři.“
„Já jsem si původně přál jít na ten večírek s Janou, ale odmítla, protože
Paroubka nesnáší. Dala mu to ostatně najevo už v Mariánských
Lázních při jeho svatbě s Petrou. Musím jít, slíbil jsem to Lucii. Potom
toto pozvání považuji za výzvu, která může změnit moji budoucnost.“
„Asi máte pravdu, socani vyhrají krajské a senátní volby a bude blízko
ke státním zakázkám.“
„Nikdy jsem to nedělal, kdo ví? Třeba projednám možnosti svého dalšího
účinkování pro sociální demokracii přímo s Jirkou.“
„Uvidíte.“
„Tak já už půjdu, zavolejte mi taxi.“
SMS pro Janičku: Miluji Tě a vždy jsem Tě miloval. Nikdy bych Tě neopustil.
Rozhodla jsi sama, nemohu nic dělat. Prosím, zůstaň alespoň pracovat
v hotelu, neumím si představit život ani Axu bez Tebe. BĎ.
„Zajedeme koupit květiny na Příkopy a potom do Holešovic.“
Kdo mi vymazal v mobilu telefon na Lucii? To je ale hloupá pomsta,
nebo je to láska? Nemohu se pořádně soustředit. Taxík zastavil v Holešovicích
v ulici, kterou nemám rád. V minulosti jsem tady bydlel.
Hluk, špína, cikáni, prostě dělnická čtvrť.
„Ahoj Lucinko,“ otevřel jsem jí zadní dveře od taxíku. „Tobě to ale
sluší. Máš krásný bříško, už to je hodně vidět. Ty sis vzala dárek ode mě,
šálu LV, to je hezký.“
„Ty krásný růže jsou pro mě?“
„Ne ne, jsou pro Petru, určitě taky přijde. Tak můžeme, pane řidiči.
Vinárna Monarch, V Kolkovně.“
„Bohumíre, nebudeme tam dlouho.“
„Ne, nebudeme. Pozdravíme Paroubkovy, něco si projednám s politiky
a rychle domů.“
„Myslíš tím ke mně domů?“ zeptala se Lucie.
„Ano. Lucie, asi jsme si spletli vinárnu, tady nikdo není. Kolik je
hodin?“
„Sedm. A v kolik to začíná? Počkej, podívám se. V osm, tak to se mi
dávno nestalo. Celý den se necítím dobře, jako kdyby se mělo něco
stát.“
„A co, prosím tě? Nesejčkuj. Dvojku červeného, samozřejmě beze
mě, a počkáme, co se bude dít.“
„Připravený to tady je. Cimbálová muzika. Lucie, to je pěkný. Ta
nám bude hrát zítra na narozeniny. Přijdeš?“
„Ano, mám už pro tebe dárek.“
„Nic nepotřebuji. Nejlepší možný dárek máš v bříšku. V úterý mě
ten ultrazvuk na 3G tedy dostal. Budeme mít opravdu krásnou holčičku.“
„No vidíš, a to mi doktoři říkali, že jsem neplodná.“
„Mýlit se je lidské. Podívej se, dnes to bude burčákový večer. Máme
hezký stůl, nikdo tě tady nebude obtěžovat, sedíme u zdi. Víš, že to mám
rád. Kvůli bezpečnosti, máme tu dobrý přehled. Lucinko, Jana to vyřešila
za mě, rozešla se se mnou.“
„Opravdu?“
„Ano.“
„Má víc rozumu než ty.“
„Asi ano, já bych to nedokázal.“
„Máš mě a Adriennu.“
„Já vím. Mám krásnou a dobrou ženu.“ Dlouze jsem Lucii políbil.
„Na, tady máš klíče od bytu, kdybych odešla dříve.“
„Ne, Lucie, dnes spolu odejdeme ve 22.00 hodin. Slibuji ti.“
„Já tě znám, Bohumíre, popijete, začnete se bavit o politice a přestaneš
sledovat čas.“
„Dobře, Lucie, dnes to budeš řídit ty, až zavelíš, tak půjdeme domů.“
Popíjel jsem burčák a pozvaní hosté se pomalu začali scházet.
„Lucie, zahrajeme si hru, kdo z nás pozná více hostů.“
„A kdo si sedne k nám.“ řekla Lucie.
„Ano, souhlasím. Dienstbier, Hašek, Šlajer, Tvrdík, Kočka, Hanáková,
Martin Vlasta, Petr Benda.“
„Já jich znám hodně z televize, asi to budou poslanci. Jsou tu také
podnikatelé, ale málo.“
Prostor se zaplnil hosty. Konečně přichází Petra s Jirkou. Mohutné vítání.
Už cítí vítězství v krajských a senátních volbách. Pozdravili jsme se,
Petru jsem políbil a předal jí růže a Jirkovi jsem dal pravý kaviár z jesetera,
který jsem přivezl ze služební cesty z Ruska z Jekatěrinburgu. Petra
mi předala k hlídání svého psa a večírek mohl začít. Úvodní proslov Jirky
a vybraných hostů a pak podpis knihy. Musím říct, že to Jirkovi a Petře
slušelo. Připadal jsem si důležitý. Paroubkovi se s námi veřejně pozdravili,
hlídali jsme jejich pejska, u našeho stolu se střídali různí hosté. Výrazně
si pamatuji budoucího senátora Dienstbiera. Slavnostní přípitek byl bur-
čákem. Byl jsem dosti střízlivý, nebylo s kým pít. Jirka mi podepsal tři
knihy. V jedné stálo Milému Bohumírovi Jirka. Vnímal jsem, že mu nejsem
lhostejný, a všiml jsem si, že se Lucie zná s Petrou.
„Ano, známe se.“
„Odkud?“
„Chodily jsme spolu cvičit do speciálky pro těhotné.“
„Neříkej, Petra je taky těhotná?“
„Ne, není, už potratila. Nikomu to prosím neříkej. Nesla to psychicky
špatně.“
„Je mladá, zkusí to znova. Proto jsi byla na Jirkových narozeninách
ve Vojanových sadech?“
„Ano, tam mě ale s sebou vzala Iveta Mašínová.“
„Aha. Jsou tu Kočkovi, viděl jsem je jednou v životě a to právě na těch
narozeninách. Jinak se ti, Lucie, za své chování, tedy obletování vedoucí
sekretariátu ČSSD, omlouvám. To nic nebylo, zapomeň na to.“
„Podívej, tam u baru se baví s mladým Kočkou.“
„Je to pro mě záhada, na narozeninách byl s úplně jinou krásnou
ženou. Odjížděli spolu v bentley, loučili jsme se ještě na ulici. Já jsem šel
do hotelu spát sám. Pamatuješ si náš rozhovor s panem ministrem Kalouskem?“
„Ano, bylo to na baru.“
„Připomněl jsem mu Julisku a Příbram. Nikdy jsem mu úplně neodpustil,
že nás jako náměstek ministra obrany vehnal do náruče Starky.
Kdyby byl trošičku vstřícný, dodnes bychom měli na Julisce Duklu
Praha.“
„To víš, Bobšíku, to už je historie. Je to za námi.“
„Jak jsi odešla domů, tak jsme dost popíjeli. Honza Dostál byl unavený,
asi ho zlobí ta slinivka, odešel brzy. Radek Šimek, Vratislav Šlajer,
Lenka Hanáková, Iveta Mašínová a já jsme to trochu rozjeli.“
„Umím si to představit.“
„Jirka zůstal dlouho, dal do placu výborné doutníky. Představ si, Lucie,
vzpomínám si, že s Kočkovými mě seznámil Martin Vlasta. Posadil mě
k nim ke stolu. Dobře si pamatuji ty panáky whisky. Václav Kočka mladší
potom klidně řídil auto. Asi to tady mají dobře zmáklý.“
„Dobrý večer, tak se potkáváme znovu.“ Vratislav Šlajer s přítelkyní
Lenkou Hanákovou si přisedli k nám ke stolu. Cimbálka krásně hrála,
klíče od bytu v kapse. Seděl jsem vedle krásné, těhotné Lucie, byl jsem
docela šťastný a spokojený, pln očekávání. Drželi jsme se s Lucií za ruce
a já jí pořád hladil bříško, říkal jsem jí, že je to moje štěstí, mé bohatství.
Oficiální část skončila.
„Půjdeme domů,“ žadonila Lucie.
„Ano, za chvíli. Něco si projednám s Vratislavem a ty si povídej s Lenkou.“
Mezi řečí jsem slyšel Lenku mluvit o jejích kreditních kartách a o butiku
v Pařížské ulici. Zvala Lucii k nim na návštěvu. Nic pro mě, typická
hochštaplerka, která nechce dítě a je se starcem kvůli penězům. Hrůza.
„Tak, Vratislave, vnímáš mě ještě? Co si dáme?“
„Piji pivo a vodku.“
Šel jsem na bar a koupil tři vodky. Lucie pila pouze minerální vodu.
Vráťa mi nabídl svůj doutník. Neodmítl jsem.
„Tak na zdraví.“
„Nepiji na zdraví. Já si přeji jít do hrobu zhuntovaný životem. Tak na
štěstí a lásku.“
Skleničky o sebe cinkly. Bylo naprosto zřejmé, že diskuse nebude
dlouhá, oba dva jsme toho měli již dost. Já byl z dlouhého dne unavený
a Šlajer opilý.
„Tak, Vráťo, vyhrajeme volby. Co budeme dělat? Nastal čas za svoji
práci a loajalitu k ČSSD něco získat. Nějaké postavení, peníze žádné nepotřebuji.“
„Jasně, Bohumíre, my s tebou počítáme. Vzhledem k tvému vzdělání
a praxi minimálně na post generálního ředitele Lesů ČR.“
„To by se mi opravdu líbilo. Jsem dlouholetý myslivec. Konečně bych
si lov jelenů nemusel platit,“ uvažoval jsem nahlas, nikdo mě však už neposlouchal.

Kapitola 36. - Útok Václava Kočky mladšího na ing. Bohumíra Ďurička a jeho těhotnou
družku Lucii Staňkovou

Byl čas jít domů. „Lucie, pohlídej mi tašku, mám tam nějaké peníze na
úhradu výdajů při mých zítřejších narozeninách. Kolik je hodin?“ Zásadně
hodinky nenosím.
„Dvacet dva nula nula.“
„Tak já jdu na toaletu a odcházíme domů.“
Na toaletě jsem si přál naposled zavolat Janě, rozloučit se s ní. Bylo
rozhodnuto. Dvakrát jsem to zkoušel, nevzala mi mobil. Možná nechtěla,
neslyšela, nevím. Naplnil se osud. Kdyby mobil vzala, rozhodně by se
změnil následující časový sled. Nestalo se tak. Vracel jsem se pro Lucii
a přál jsem si jediné. Odejít domů a začít žít nový život. Když jsem procházel
kolem baru, všiml jsem si krásné ženy v kožených kalhotách, jak
drží v rukou růži, kterou jsem koupil Petře. Dával jí to nějaký mladý muž.
Poznal jsem ho. Byl to Václav Kočka mladší. Přímo jsem mu řekl: „Pane
Kočka, to nejsou vaše růže, patří Petře. Třeba si pro ně pošle.“ Bylo mi
jasný, že na ně zapomněla, je falešná, přátelství pouze předstírá. „Dobře,
tu růži máte ode mě,“ řekl jsem krásné slečně. Asi jsem musel Kočku dost
rozčílit, protože jsem si v průběhu večera všiml, jak ji pořád hladí po
zadku a kouká jí do výstřihu. Já jsem byl taky trochu naštvaný. Dělá tady
frajera za cizí, rozdává moje, respektive cizí růže a hladí po zadku neznámou
ženu, když jsem ho viděl nedávno, jak vrká s vlastní manželkou,
nebo kdo to byl, na Paroubkových narozeninách ve Vojanových sadech.
Zahrál jsem to do autu, abych atmosféru odlehčil, přišla k nám Lucie.
„Zaplatíte mi panáka a budeme srovnáni,“ řekl jsem. Trochu jsem si do
mladého frajera Kočky píchnul. Objednal dvojitého a připili jsme si spolu.
„Pane Kočka, byla to pouze sranda, ano?“
„Žádný problém.“
Na oplátku jsem objednal panáky já. Atmosféra byla normální, přátelská,
na růže bylo zapomenuto. Nevšiml jsem si, že jsem vlastně Kočku
mladšího urazil před krásnou slečnou. Už jsem tomu nevěnoval žádnou
pozornost. Mladý Kočka se bavil s panem Čepkem z Incheby a já jsem si
přál zaplatit svoji útratu. Nyní si do mě píchnul Kočka mladší, že bych
mohl zaplatit celou útratu baru. Odpověděl jsem mu, že jsem zvyklý si
svoji útratu platit sám. Někdy svým přátelům a své ženě vždycky. „Vaši tu
ale nikde nevidím.“ Bohužel číšník nebral kreditní karty. Dal jsem na stůl
sto eur. Myslím si, že nakonec útratu zaplatila moje přítelkyně Lucie. Přišel
za námi Kočka starší a trefoval se do mě, co jsem to za podnikatele, že
u sebe nemám dostatečnou hotovost, a vytáhl svazek pětitisícových bankovek.
„Nemám české, ale mám nějaká eura.“
„Bohumírku, pojď pryč,“ říká Lucie. „Do téhle společnosti nepatříme.“
„Krásná slečno, jestli chcete pořádný auto, přijďte si nějaké vybrat na
Výstaviště,“ oslovil nějaký muž Lucii.
„Jak víte, jakým autem jezdím?“
Na to jsem mu řekl, že moje bohatství je v bříšku Lucinky. Šli jsme ke
stolu pro věci a chtěli jsme odejít domů. Lucie byla unavená a společnost
se jí nelíbila. Necítila se dobře. Tušila, že se něco stane. Kočka starší
s námi odešel ke stolu. Všichni jsme si sedli. Proběhla krátká diskuse mezi
mnou a Kočkou. Vpálil mi do očí, že tam nemám co dělat a že tam jsme
jenom proto, že má pro nás Paroubek slabost.
„Kolik dáváte jako sponzor sociální demokracii ročně?“
„Tak sto až dvě stě tisíc korun.“
„Já dávám miliony.“
Bleskově mi hlavou projela diskuse na baru mezi Kočkou starším
a Martinem Vlastou. Jako blbec jsem se zeptal. Martin odpověděl, že
mega měsíčně. Ironicky jsem odpověděl, že kdybych byl kolotočářem
nebo nájemcem areálu Výstaviště nebo vlastnil kasina, možná bych taky
dával více. Vratislav Šlajer se bil do prsou: „Na Paroubkovu knihu fotografií
jsem dal milion.“
„Kolik máš u sebe peněz?“ tykal mi Kočka.
„Tak dva tisíce eur.“
„Ukaž.“
Vyndal jsem je z tašky na stůl, byly ještě v originální obálce z UCB.
Václav Kočka měl taky asi padesát tisíc. Myslel jsem si, že to skončilo.
Václav Kočka starší odešel k baru, myslel jsem si, že pro pití, vrátil se ale
bez něj. Se mnou se už nebavil. Diskutoval se Šlajerem, asi se naštval či
urazil.
„Jdeme už domů,“ tahala mě za ruku Lucie. Bohužel poslední, třetí
výstrahu svého anděla strážného jsem ignoroval. Poslouchal jsem, co si
pánové povídali o sponzoringu, o prachách, volbách, o budoucích možnostech.
Já jsem si povídal s Lucií o budoucnosti, držel jsem ji za ruku
a hladil jí bříško, naši dceru Adriennu. V tom se to stalo. Naprosto neočekávaně
a zákeřně na mě někdo zaútočil. Vykřikl: „Ty nebudeš urážet
mýho tátu.“ Udeřil mě pěstí do zubů, spadl jsem na přítelkyni, ale ne
moc. Měl jsem rozseknuté rty zevnitř, pusu plnou krve. Vůbec jsem nevěděl,
co se děje. Snažil jsem se znovu posadit, abych útočníka viděl. Neviděl
jsem ho. Dostal jsem druhou, silnější do horní čelisti pod nos.
Okamžitě jsem silně krvácel, znovu, tentokráte z větší výšky, jsem spadl
na Lucii. Přímo z boku na její bříško. Zranil jsem ji a ležel jsem jí v náručí,
zakrvácenou hlavu mi držela v rukou. Útočník popošel blíž, cítil
jsem jeho blízkost, nakláněl se nade mě a chtěl mě udeřit potřetí. Lucie
hystericky křičela: „Ne, prosím, ne!“ Měla strach o dítě.
V šoku, stresu a otřesen po úderech do hlavy jsem ze strachu pudově
několikrát vystřelil svojí legálně drženou pistolí Sig Sauer, 9 mm kurz
směrem vzhůru. K dalšímu úderu již nedošlo. Vůbec jsem neviděl, že by
spadnul. Byl jsem v absolutním šoku, možná i v krátkém bezvědomí po
úderu. Pamatuji si pouze hrůzu, kterou měla Lucie v očích. Pořád mně
držela hlavu v rukou. „Bohumíre, čekáme spolu dítě, co jsi to udělal?
Zničil jsi nám život.“
Dopad jejích slov ani význam jsem nechápal. Vůbec jsem si neuvědomoval,
co se stalo. Pistoli jsem položil na dřevěnou lavici a pomalu jsem
odcházel z baru. Kočka na mě pořád něco řval, prostředí bylo naprosto
nepřátelské. Vyhrožoval, že zabije mě a celou rodinu, čekal jsem, že mě
někdo střelí do zad. Intuitivně jsem chránil Lucii a zabránil eskalaci konfliktu,
snad jsem si přál odvést pozornost. Asi byl velký zmatek. Prošel
jsem úplně volně a pomalu až na ulici před bar. Slyšel jsem hlasy: „To je
on, zabte ho!“ Vůbec jsem nechápal, proč mi vyhrožují a proč mě chtějí
zabít. Asi padesát metrů od baru mě dostihli barmani, žádný odpor jsem
nekladl, byl u mě jeden člověk, který mě hlídal až do příjezdu policie.
Jemu jsem asi vděčný za svůj život. Měl jsem asi deset minut čas přemýšlet,
co se vlastně stalo. Byl jsem tak otupělý, že žádné vzpomínky nebyly.
Venku jsem viděl Lucii s mojí taškou. Já jsem u sebe neměl vůbec
nic. Viděl jsem její siluetu ve večerním světle. Viděl jsem její oči, vlasy,
šaty, bříško, nohy. Zavolal jsem na ni: „Miluji tě, Lucie!“ Přijížděly luxusní
automobily. Lidé, hlavně ženy, křičeli na mou adresu: „Pusťte nás,
my ho zabijem!“ „Zabijte tu čubku, ať mu neporodí dítě!“ Bylo to
opravdu to nejhorší, co jsem v životě zažil. Nevěděl jsem, jestli bdím,
nebo sním. Přijela policie, bylo 22.15.

Kapitola 37. - Zajištění Bohumíra Ďurička Policií ČR a průběh počátečních
úkonů

„Postavte se čelem ke zdi.“
Prohledali mě, nic jsem u sebe neměl, ani mobil. Nasadili mi klepeta
a mohl jsem se otočit. Přijela TV Nova. Výhružky smrtí mně a Lucii
u vchodu do Monarchu zesílily. Vůbec jsem nechápal, co se stalo.
V duchu jsem si říkal, že se musím podívat na televizi, tam vše bude.
Asi po třiceti minutách jsem byl policií odvezen ve služební fabii na
oddělení v ulici Benediktská. Zavřeli mě do cely, čekal jsem, co se bude
dít. Krev mi již z nosu i rtu přestala téct. Zbyl mně poslední papírový kapesník
a měl jsem ukrutnou žízeň. Přišel příslušník a nechal mi fouknout
do přístroje na měření alkoholu, žádal podepsat papírek z přístroje.
Podepsal jsem ho a potom ihned roztrhal. Vzpomněl jsem si na radu
svého advokáta nic bez jeho přítomnosti nepodepisovat. Dali mně konečně
napít. Cítil jsem se velmi špatně. Vyfotili mě. Odjeli jsme na vyšetření
mého zranění a alkoholu v krvi.
Pomalu mi začalo docházet, že se muselo stát něco závažného. Jezdila
se mnou dvě policejní auta. Vyšetření bylo velmi zběžné, nic jsem nefilmoval.
Jsem docela tvrdý chlap, bolest i fyzické zranění snáším dobře,
nestěžuji si. Ve vysílačkách jsem slyšel, že mě mají odvézt přímo na
„Kongresovku“. Nad ránem jsem byl předán vyšetřovatelům. Nastalo kolečko
evidence. Předpotopní odběry otisků prstů fialovým mazem, focení
ze všech stran, výtěr úst pro účely DNA. Potupná záležitost. Mě to
ale nijak neuráželo, dělají přece svoji práci. Pouze mě udivovala ta zastaralost
vybavení Policie ČR. Bylo to vše jak ze starého krimi příběhu.
Nad ránem jsem byl předveden k výslechu. Neustále mě hlídali dva zakuklení,
dobře vyzbrojení policisté, doprovázeli mě i na záchod. Podržet
přirození ale ne, vždy mi sundali klepeta. Seděl jsem v nějaké místnosti
a byl neustále připoután jednou rukou k trubce, zřejmě k tomu účelu zřízené.
Dostal jsem konečně vodu. Bylo mně smutno, má mysl si natvrdo
začínala uvědomovat realitu. Přemýšlel jsem o tom, jak budu na svých
pětapadesátých narozeninách vypadat. Vůbec jsem si nepřipouštěl, že by
to mohlo být jinak. Asi po další hodině se objevil sympatický vyšetřovatel
v šedivém vytahaném svetru.
„Jste ochoten vypovídat?“
„Ano. Jsem zraněný a unavený, ale zvládnu to bez právníka. Nevidím
důvod, proč bych měl mít právníka.“
„Dobře, tak půjdem na to.“
Alespoň tu mají počítač.
„Kouříte?“
„Ne, ale jednu si dám.“
Úvod výslechu byl zcela standardní. Poučení, bydliště, datum narození.
Nad ránem začíná můj první výslech.
Ptám se: „Co Lucie, je těhotná?“
„Je silná, zvládá to.“
„Děkuji.“
„Tak co se stalo v tom Monarchu?“ ptá se vyšetřovatel.
„Byli jsme zákeřně napadeni na večírku sociální demokracie.“
„Pane Ďuričko, to se nedá říct jedinou větou.“
První výslech byl veden v přátelské atmosféře.

Kapitola 38. - Výslech ing. Bohumíra Ďurička vyšetřovatelem Policie ČR v
Kongresové ulici, obvinění z vraždy

„Původně jsem na ten večírek nechtěl jít, byl předvečer mých padesátých
pátých narozenin. Mám těhotnou přítelkyni Lucii Staňkovou, je v sedmém
měsíci. Žili jsme spolu ve společné domácnosti skoro dva roky. Dítě
pořád nic. Rozešli jsme se. Našel jsem si novou lásku. Bohužel, stará láska
nerezaví, a tak když Lucinka zavolala, nikdy jsem ji neodmítnul.“
„Vy jste měl dvě ženy?“
„Ne, pane vyšetřovateli. S Janou Jirsovou jsem bydlel a byl jsem
šťastný. Plánovali jsme budoucnost. Lucie se vrátila z italského angažmá
a já jsem ji nedokázal odmítnout. Byl jsem vlastně Janičce nevěrný, nebral
jsem to tak. Ten den, to už bylo vlastně včera, se se mnou Jana rozešla
a vznikl tak prostor pro odpovědnost. Slavnostní podpis
Paroubkovy knihy a v té souvislosti i večírek s rautem byly dobrou příležitostí
si s Lucií popovídat o budoucnosti a dohodnout druhý pokus
společného bydlení. Pozvánka na tuto akci byla osobní. Stejně bych šel
s Lucií někam na večeři. Rozhodli jsme se pro Paroubka. Upřímně, pane
vyšetřovateli, lákaly mě i možnosti být viděn s politickými veličinami
ČSSD a věřil jsem, že tam mohu projednat i nějaký byznys.“
„Byla tam nějaká hádka?“
„Ne, nebyla. Vše probíhalo v přátelské atmosféře. Žádné pošťuchování.“
„Pilo se hodně?“
„Pár lidí bylo opilých, nejvíce Vratislav Šlajer, Lenka Hanáková, Václav
Kočka starší. Jinak velmi slušný a pěkný. Nikoho jiného jsem opilého
neviděl.“
„Kolik jste toho vypil vy?“
„Já to tak cítím na jedno promile.“
„Proč vás ten muž napadl?“
„Pane vyšetřovateli, nevím. Možná mu vadilo moje štěstí. Chtěl mě
ponížit před přítelkyní, ukázat svoji nadřazenost, svoji sílu.“
„Viděl jste, kam jste ho zasáhl?“
„Ne, neviděl jsem ho ani spadnout.“
„Dobře, to zatím stačí. Tady to podepište. A tady podepište obvinění.“
„Pane vyšetřovateli, na blízko špatně čtu, nemám tu brýle. Můžete
mi to přečíst?“
„Policie ČR vás obviňuje podle paragrafu 219 trestního řádu ze spáchání
trestného činu vraždy.“
„Ještě jednou, nerozumím.“
„Pane inženýre, ten muž vaši sebeobranu nepřežil.“
Mé překvapení bylo na hraně šílenství. „Chcete mi říct, že jsem toho
muže zastřelil?“
„Ano, na místě zemřel. Každá rána byla smrtelná. Neměl žádnou
šanci.“
Nemohl jsem ze šoku mluvit. Zabil jsem zřejmě vraha kmotra
Mrázka, Václava Kočku mladšího. To není možný! Polil mě studený pot.
Můj život během několika vteřin ztratil význam. Co budu dělat? Co
bude dělat Lucie, rodina, zaměstnanci, přátelé, obchodní partneři?
Musel jsem se napít.
„Pane vyšetřovateli, celá moje rodina je ohrožena. Nyní už chápu ty
výhružky smrtí před Monarchem i uvnitř. Budou se mstít. To, že žiji, je
vlastně štěstí. Panebože, Lucie, dítě, moje již narozené děti. Všichni
budou v ohrožení.“
„Nebojte se, už je hlídáme. Monitorujeme jejich bydliště, Axu.“
„Pane vyšetřovateli, proč zrovna já? Já Kočkovy vůbec neznám. Viděl
jsem je podruhé v životě. Nemám s nimi nic společnýho. Co dělá
Lucie?“
„Pomáhá nám zajistit vaše zbraně. Vydala nám vaše věci. Sepíšeme je
a vrátíme jí je.“
„Dobře. Chudáci moji rodiče, je jim již přes osmdesát roků. Zítra,
vlastně dnes mám oslavu padesátých pátých narozenin.“
„Tak na to můžete zapomenout. Vám nyní prospěje nějaký měsíc ve
vazbě.“
„Vazba, co to je?“
„Uvidíte.“
Odvedli mě zpátky a připoutali opět k trubce. Vyšetřovatel mě vyslýchal
bez klepet, asi se mě nebál.
„To je překvapení, dobrý den, pánové.“ Přišel JUDr. Kopřiva
a Mgr. Kočka.
„Volala nám Martinka, víme, co se stalo. Potřebujete, pane inženýre,
advokáta?“
„Jste milí, ale můj život skončil, já už nepotřebuji nic. Nechci žít.“
„Počkejte s tím umíráním na později, máte přece rodinu.“
„Dobře, udělám, co uznáte za vhodné.“
„Jste schopen znovu vypovídat?“
„Jsem unavený, ale zvládnu to.“
Venku už bylo dávno světlo. Začal jsem si plně uvědomovat, co se stalo.
Hrozná tragédie pro obě rodiny. Velké nebezpečí Kočkovy vendety. Ten
osudný, tragický večer změní život mnoha blízkým lidem. Taková zbytečnost.
Tolik nechtěných problémů. Druhý výslech už byl znatelně oficiálnější
a už za účasti právníků. Už jsem mimo jiné věděl, z čeho jsem
obviněný, koho jsem zastřelil a jaké nedozírné následky to bude mít. Při
druhém výslechu jsem opakoval to samé, mám výhodu, že nikdy nelžu.
Má teorie je, že ten, kdo lže, si toho musí hodně pamatovat, je unavený
a ve stresu. Dával jsem si pouze pozor na detaily, člověk se musí snažit
vědět, co povídá.
„Kouřil jste něco?“
„Ano, doutník, který mi nabídnul pan Šlajer.“
„Jak se choval pan Kočka mladší?“
„Bavil se na baru s přáteli a sváděl tam krásnou ženu v kožených kalhotách,
měla krásné oči a velká prsa. Choval se nadřazeně, bylo vidět, že
má vše, co si může přát. Všichni ho vlastně poslouchali, možná se ho
i báli. Nevím, ale když to vezmu vojensky, choval se jako velitel, který si
může dovolit cokoliv.“
„A vy, pane inženýre?“
„Dal jsem mu jasně najevo, že já ani Lucie nejsme jeho vojsko. Nám
velet nemůže. Nevšímali jsme si ho, ignorovali jsme jeho vychloubání. Já
jsem to upřímně úplně nevydržel a řekl jsem mu, že si jeho bohatství ne-
vážím, že si celý život utrácím svoje peníze, řádně zdaněné, a že moje
bohatství je v bříšku Lucinky. Píchl jsem si trochu.“
„Co jste dělal s pistolí po střelbě?“
„Odložil jsem ji zajištěnou vedle sebe na lavici, ale nepamatuji si to
přesně.“
„Kolikrát jste střílel?“
„Asi třikrát.“ Pane bože, děkuji ti, že jsem nikoho jiného nezranil či
nezabil. Bar byl plný lidí. „Pane vyšetřovateli, při té neskutečné smůle
jsem měl vlastně velké štěstí. Mohlo to dopadnout naopak. Já jsem mohl
být mrtvý, Adrienna nebo Lucie nebo všichni tři. Také mohli být zraněni
ostatní hosté.“ Já jsem již dceru zachránil podruhé. Lucie chtěla jít
původně na potrat. Asi mě bude Adrienna milovat. Já jsem vlastně
v podstatě proti potratům.
„Proč jste po střelbě odcházel z baru?“
„Vlastně ani nevím, byl jsem otřesen údery. Odcházel jsem velmi pomalu.
Výhružky zabitím mně a Lucii byly naprosto zřetelné. Intuitivně
jsem pokračoval v obraně své družky Lucie a nenarozené Adrienny. Odlákával
jsem pozornost případných pomstychtivých lidí. Žijeme, podařilo
se. Vnímal jsem nepřátelské prostředí. Zabránil jsem eskalaci konfliktu.“
„Ještě jednou k té zbrani. Natáhl jste ji před výstřelem?“
„Já si opravdu nepamatuji. Střelbu často trénuji na střelnici na Florenci.
Zacházím se zbraní automaticky. Veškeré úkony provádím podvědomě,
automaticky.“
„Pro dnešek stačí. Pane inženýre, nyní vás odvedeme do CPZ.“
„Co to je?“
„Cela předběžného zadržení.“
„Aha.“
„Tam zůstanete do rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1
o vazbě. Myslím si, že bude v neděli 12. října 2008.“

Kapitola 39. - Oslava pětapadesátého výročí narození

ing. Bohumíra Ďurička v CPZ
Odvedli mě do suterénu budovy. Stresová atmosféra vězení.
„Pane Ďuričko, tak se držte. Na viděnou.“
„Já si myslím, že už se neuvidíme.“
„Já myslím, že ano," řekl vyšetřovatel a odešel.“
„Přečtěte si vnitřní řád CPZ,“ řekl mi nekompromisně policista.
„Nemám brýle.“
„Přineste mu je!“
„Potřebuji prášky na tlak.“
„Nemáme. Budete se tady chovat podle našich pokynů. Chodí se
vpravo a na žluté značce se otočíte ke zdi.“
Odvedli mě do prostoru cely. Nic horšího jsem v životě neviděl. Nevětraná
malá místnost, smradlavá. Dvě betonové postele, dvě deky. Byl
jsem ihned upozorněn, že tu již byl ombudsman, že je to vše podle evropských
norem. Slabé světlo, nerez záchod. Opravdu pouze pro silné
nátury. Říkal jsem si, že tu nemohu přežít. Byl jsem pořád v oblečení
z osudového večera. Smrděl jsem potem. Byl to jiný pot, pot strachu
a stresu. Vysvlékl jsem se a celý jsem si vlezl do umyvadla. Umyl jsem se
studenou vodou. Prohlédl jsem si oblečení a všiml si skvrn svojí krve na
saku a košili. To je zajímavé, že to policii vůbec nezajímalo. No později
je na to upozorním. Ustlal jsem si a lehl si na betonovou postel. Bez života
jsem se díval do stropu. V hlavě prázdno, nic. Nemohu si vzít život,
sám jsem si ho nedal. Včera jsem připravoval narozeniny, tak jsem se těšil.
Kolik tak může být hodin? Hodinky ani mobil nemám. Už bude odpoledne
10. října 2008, pátek.
Měl jsem vše, nyní nemám nic. Zničený život, žádná budoucnost. Představoval
jsem si kamarády myslivce. Jaký originální dárek pro mě asi mají.
Mám oblíbené myslivce v Chrášťovicích, Dolní Rovni, v oboře Klokočka,
Lázních Kynžvart, Krušných horách. Moji rodiče, moje děti, přátelé. Připravil
jsem cimbálovou muziku, zvěřinové hody, výborné pití. Tak jsem
se na všechny těšil. Měly to být moje poslední narozeniny v hotelu Axa.
Ach jo, nyní jsem tu úplně sám, jenom se svými myšlenkami. Vidíš, měl
jsi dvě ženy, teď nemáš žádnou. Žádný tenis, mariáš, lov, sex, nic. Život
skončil. Co to říkal vyšetřovatel? Že mi nějaký měsíc vazba prospěje?
Jasně, bojí se o můj život. To je opravdu k smíchu. Mně na životě vůbec
nezáleží a stát mě bude ochraňovat ve vězení.
Bohumíre, vydrž do neděle. Máš rodinu, děti, sourozence, čekáš narození
dcery. Život nekončí, šeptá mi podvědomí. Já si takový život ale neumím
představit. Nyní jsi doma tady, jsi v přechodným nechtěným ubytovacím zařízení.
Zavřít mohou, pustit musí. Tobě se to říká, nevydržím to. Vydržíš.
Nevydržím, nechci to vydržet. Můj bože, vem si mě, jsem tu jenom pro
tebe, můj život nemá smysl, ukonči mé trápení a ostatní vysvobodíš. Bohumíre,
tvůj čas ještě nenastal.
Přinesli večeři.
„Prosím.“
„Kolik je hodin?“
„Půl čtvrtý,“ odpověděla nějaká žena za dveřmi, asi chodbařka.
Hosti se už sjíždějí k oslavě mých kulatých narozenin. Vstal jsem, nemohl
jsem ležet, čas se táhnul jako hnůj. Byl těžký, smradlavý, nekonečný.
Už mohlo být šest. Nemysli, Bohumíre, na to, zblázníš se. Chodil jsem
tam a zpátky desetkrát, stokrát, tisíckrát. Každou hodinu mytí v umyvadle.
Pořád kolem dokola. Venku se setmělo. Co budu dělat? Umřít nemohu.
Čtyři kroky dopředu, čtyři dozadu, chvíli ležet. Pořád
v myšlenkách, co se to vlastně stalo. Proč tento trest, proč zrovna já. Samé
otázky, žádná odpověď. Absolutní samota. Za dveřmi na chodbě si povídají
policisté vtipy. To asi nebudou policajti, to budou bachaři. Baví se,
koketují, a člověk tady umírá na svý narozeniny. Kdyby mi přišli aspoň
popřát. Samota, samota a zase samota. Napadají mě pouze černé, negativní
myšlenky. Cítil jsem se špatně, nic kladnýho. Večeře jsem se ani nedotkl.
Celou noc z desátého na jedenáctého října jsem na cele
předběžného zadržení prochodil. Tak jsem oslavil své padesáté páté narozeniny.
V žalu, bez budoucnosti a zcela sám. Vyšší trest mi bohové již
nemohli dát. I smrt se mi zdála být přijatelnější.

Kapitola 40. - Pobyt Bohumíra Ďurička v CPZ do 12. října 2008 a převoz k
OS pro Prahu 1

Na CPZ jsem nezamhouřil oči, v mysli se mi promítl celý můj život.
Dětství, dospívání, studia, vojna, první lásky, rodina, děti, zaměstnání.
Myšlenky se mi zastavily u Lucie a Janičky. Mám obě rád, miluji je.
Každá je jiná. Nyní mě opustí obě dvě. Opustí mě všichni, zůstanu sám.
Bohumíre, i kdybys měl zítra umřít, nežil jsi nadarmo, šeptá mi podvědomí.
Tvůj život by stačil na pět životů. Postavil jsi domy, zplodil děti, zasadil
stromy, vydělal a prodělal spoustu peněz. Užil sis života, lásky, štěstí. Bůh ti
všechno dal. Nesmíš si stěžovat. Zdravý ale nevěří nemocnému, bohatý nerozumí
chudým. Šťastný nechápe nešťastné a člověk na svobodě nemůže chápat
člověka zavřeného ve vězení. Aby to člověk pochopil, musí to prožít. Ty jsi
měl štěstí už dost, nyní nastal čas utrpení a obětí. Uvidíme, kdo ti zůstane za
tou velkou zdí věrný. Vztahy se vytříbí. Tvé nevědomí se stane vědomím.
Ale já nevím, zda jsem psychicky a fyzicky na tuto zkoušku připraven. To
poznáš později.
„Pane Ďuričko, máte eskort k soudu.“
Konečně vypadnu z tohoto nehostinného prostředí. Nic už nemůže
být v životě horšího. Nerouhej se pořád. Jsou horší věci, nemoci, dlouhé a bolestivé
umírání, šeptá mi opět podvědomí. Proč jsi nebyl se mnou, můj
anděli strážný, v baru Monarch? Ale byl, Bohumíre. Pořád jsem tě tahal
domů, ty jsi ale nechtěl, viď? Nenaslouchal jsi, proto jsi nyní tady.
„Otočte se.“
„Co mi to dáváte?“
„Neprůstřelnou vestu.“
„Proč?“
„Pro vaši bezpečnost.“
„Kdo ji ohrožuje, mafie Kočkových?“
Bez odpovědi. Oblíkli mě do neprůstřelné vesty, naložili do obrněné
dodávky volkswagen s tmavými okny. Takovou bezpečnostní akci jsem
viděl poprvé.
„Lehněte si na zem.“
„Já si přeji dívat se, mně novináři nevadí. Bude tam určitě moje rodina.“
„Poslouchejte, prosím. Jde o vaši bezpečnost.“
Poslechl jsem nerad. Já jsem nic neviděl a nikdo neviděl mě. Vjeli jsme
dodávkou až na dvůr Obvodního soudu pro Prahu 1 na Ovocný trh. Odvedli
mě za přísných bezpečnostních předpisů do jednací síně. Chodby
lemovali zástupci médií. V jednací síni na mě čekal soudce Kudláček,
státní zástupkyně Kadeřábková a můj právní zástupce Kočka. Ano, je to
tak, pouhá shoda jmen. JUDr. Kopřiva za sebe poslal svého spolupracovníka
z advokátní kanceláře.

Kapitola 41. - Průběh jednání na OS pro Prahu 1 ve věci rozhodnutí o vazbě

Poprvé v životě jsem se ocitl v jednací síni soudu. Viděl jsem to pouze ve
filmech. Sundali mi klepeta, neprůstřelnou vestu mi ponechali. Soudce
mě vyzval, abych zopakoval již známý příběh z tragického večera dne
9. 10. 2008. Snažil jsem se nic nevynechat. Vzpomněl jsem si i na detail
před útokem. Václav Kočka starší odešel k baru, žádné pití však nepřinesl.
Mohu se domnívat, že šel svého syna vyzvat k potrestání mé drzosti.
Řekl jsem mu přece, že je „kolotočář“. Možná se miliardář urazil. Za
chvíli následoval útok Václava Kočky mladšího.
Po celou dobu soudního jednání se mně zdálo, že mě soudce Kudláček
vůbec neposlouchá, že ho vlastně zdržujeme od nedělního oběda.
Jednání začínalo ve třináct hodin. Soudce se pořád díval na hodinky a významně
se díval na státní zástupkyni. Mého advokáta Mgr. Kočku už
vůbec neposlouchal. Rozhodnutí o vazbě měl již dávno připraveno. Poslal
mě do vazby podle paragrafu 67, písmene a) a b) trestního zákona.
To znamená vazba útěková a vazba, abych nemohl ovlivňovat svědky.
Absurdní. Na argumenty, že nemám kam utíkat, že na to nemám dostatek
financí, ani na můj slib nebyl brán zřetel. Můj advokát podal okamžitě
stížnost. Konec všem nadějím na svobodu. Ortel soudu byl
naplněn.
Dostal jsem klepeta a byl jsem převezen zpátky do CPZ v Kongresovce.
Zase zpátky do té hnusné, smradlavé díry. Asi za dvě hodiny pro
mě přijela vězeňská služba. Za maximálních bezpečnostních opatření mě
převezli do Vazební věznice Pankrác. Železná vrata se za mnou zavřela.
Na jak dlouho? To nikdo neví. Třeba navždy.

Kapitola 42. - Ve Vazební věznici Pankrác, od 12. do 16. října 2008

Nemohu si stěžovat na zaměstnance věznice, vykonávali svoji práci
profesionálně, bez emocí. Rutinní činnost. Jsou na to zvyklí, dělají to
dlouhá léta. Já jsem tu ale poprvé, vše je pro mě neznámé. Vodí mě jako
ovci. Jsem robot bez citu, myšlení, emocí. Vykonávám strojově to, co
se po mně žádá. Dostal jsem svoje číslo, lehce zapamatovatelné, mé
rodné číslo 111053. Ukázala se ihned prozřetelnost vyšetřovatele
z Kongresový, který mi doporučil dát si pět tisíc korun na vězeňský
účet. Vše se tu musí platit. Hlavně poplatky u lékaře a léky. Konečně
mě zaevidovali, sundali mi klepeta a podstoupil jsem neúplné kolečko,
byla neděle. Stále jsem krvácel z nosu a bolela mě hlava a zuby. Dostal
jsem léky na bolest. Čím dál víc na mě padala deprese. Neměl jsem
žádné informace z venku. Žádný tisk, zprávy. Mizerný víkend. Alespoň
jsou ty narozeniny za mnou. V depozitáři jsem odevzdal civil a dostal
jsem tepláky. Musím uznat, že se mi snažili dát trochu slušnější. Odvedli
mě do přijímací cely. Studená, vlhká, smradlavá kobka v suterénu.
Chvála bohu, nechali mě tam o samotě tak dvě hodiny. Byla to místnost
ještě hnusnější než cépézetka. Čekal jsem na rozhodnutí ředitele,
jakou dostanu celu.
Odvedli mě na celu číslo 329. Byla vybydlená, ale zatím to nejlepší,
co jsem viděl. Chvíli přede mnou přesunuli do cely mého prvního spolubydlícího.
Zrovna si stlal svoji postel.
„Ahoj, já jsem Franta.“
„Já jsem Bohumír.“
Odhadl jsem jeho věk tak na třicet roků. Dveře se zavřely. Žádné lékařské
prohlídky, žádné léky, nic. Byl jsem na kraji svých psychických sil.
Nechtělo se mi žít. Vlastně jsem již čtyři dny nic nejedl. František byl
silný kuřák, mně bylo všechno lhostejný. František a místní psycholožka
se mě snažili povzbudit, neměli šanci. Prosil jsem boha, ať si mě vezme
k sobě, ať ukončí mé trápení. Pořád jsem si vyčítal, že jsem na ten večírek
chodil. Franta mě přijal jako kamaráda, ale díval se na mě jako na
ztracený případ. Dal mně cigaretu a snažil se mě uvést do života věznice.
Vůbec jsem ho neposlouchal. Večeře jsem se ani nedotknul. Celou noc
jsem se díval na hvězdy zamřížovaným oknem. K ránu jsem únavou
a vyčerpáním usnul. Měl jsem jediný přání, ráno se nevzbudit.
Ráno nás vzbudila siréna.
„Co to je?“
„Budíček.“
„Kde to jsem?“
„Na Pankráci ve vazbě.“
„Jmenuji se Bohumír.“
„Už jsi mi to řekl včera.“
„Aha. A ty se jmenuješ?“
„Franta.“
„Aha.“
Probudil jsem se do nové reality. Neumřel jsem. Tak snad zítra.
„Nikam nespěchej. Tady všichni víme, kdo jsi a co se ti přihodilo.
Mě se nemusíš bát, já světský nemusím.“
„Proto tě asi vybrali ke mně.“
„Já už jsem tady doma. Co budu moci, naučím tě tady žít.“
„Ale já nemám chuť ani přání žít.“
„Podívej se, Bohumíre, mně je třicet dva roků.“
Dobře jsem to odhadl.
„Mám už za sebou osm let kriminálu a nyní mě čeká dalších osm až
dvanáct roků. Nemohu si vzít život, protože se na to mám moc rád.
Musíš se přizpůsobit, jinak se tady zblázníš. Začni tím, že si vyčistíš
zuby.“
„A čím?“
„Včera jsi dostal dva ručníky, mýdlo, zubní kartáček a pastu. Máš to
ve skříňce.“
„Opravdu? To si vůbec nepamatuji.“
Vyčistil jsem si po čtyřech dnech poprvé zuby. Hned po snídani, kterou
jsem opět nemohl ani cítit, mě dozorci vzali vysprchovat se. Také
poprvé. Alespoň jsem se cítil čistý. Duševně jsem byl na dně. Bylo již
pondělí a začalo druhé kolečko přijímače.
„Pane Ďuričko, doktor.“
Vedli mě dlouhými chodbami, všude mříže, elektronické zabezpečení,
kamery. Jestlipak jim to tady funguje, pomyslel jsem si. Firmy je instalují
většinou na oko. Psychologický tlak neustálého pozorování. Vyšli
jsme ven. Stromy již zežloutly, všude bylo spadané listí, sluníčko mě hladilo
po tvářích, říkalo mi: Neboj se, všechno dobře dopadne. Nemocnice
byla mimo areál vlastní věznice. Pochopil jsem, proč se bydlící v tomto
nechtěném ubytovacím zařízení často hlásí k lékaři. Jsou sice nemocní,
ale hlavně mají chvíli pocit svobody, kontakt s přírodou. Vzali mně opět
krev, už potřetí, změřili tlak 210 na 150, provedli komplexní prohlídku
s výsledkem „vazby schopen“. V nemocnici to bylo opravdu fajn. Sice
jsem přišel o jednu vycházku, ale byl jsem v normálním, civilním prostředí.
Při pohledu na opravdově nemocné vězně jsem si v duchu říkal,
fajn, sem si už nikdy nepřeji vrátit. Na psychologii mi předepsali čtyři
léky na můj duševní stav, plus jeden na spaní a na vysoký tlak.
Dostal jsem kanastu. Se spolubydlícím jsme mohli celé dlouhé dny hrát
žolíky. Režim dne a týdne se s neuvěřitelnou přesností opakoval. Vše jsem
prvních čtrnáct dní vykonával strojově, mechanicky. Ve všední den v 6.00
siréna – budíček, 6.15 raport – jediná možnost vznést či sdělit požadavky
na daný den, například odevzdat dopisy, požádat o holení, návštěvu, telefonní
hovor, střihání, ošetření u lékaře a podobně. 6.30 snídaně, 10.30
oběd a voda na kávu nebo čaj. Vodu dostanu i na snídani. 14.30 tisk, 15.30
večeře. Dávám si to ale až v 18 hodin. Od 12.15 do 13.15 je vycházka.
Jednou týdně kantýna a jedenkrát za čtrnáct dní návštěva, v úterý a pátek
sprchování. A pořád kolem dokola. O víkendech a svátcích se vstává o hodinu
později. Večerka je ve 21.00. Není tu elektrický proud, zásuvky.
Rádio a televize musí být na baterie. Advokáti mohou přijít kdykoliv.
Pošta je kontrolovaná. Malá výměna jednou týdně – pyžamo, ručník,
utěrka. Velká výměna jednou za čtrnáct dní – povlečení. Když se zahouká
třikrát, jde se za patnáct minut na procházku.
Od začátku tady mám zvláštní režim. Své nádobí na jídlo, aby mě někdo
neotrávil, teplou vodu z varné konvice. Všude mám doprovod minimálně
dvou dozorců a všude chodím sám. Je vidět, že hrozbu msty od Kočkových
tady berou vážně. Je na mě vypsaná odměna deset milionů korun
a mám žít maximálně 365 dní plus 1. To mají smůlu, mně se nechce žít
a doufám, že mě nekonečný vesmír vezme k sobě. Utrpení a žal je v mém
srdci a mysli. Žádné informace od rodiny, přátel, advokátů, Janičky,
Lucie, zaměstnanců, nic.
„Už toho nech, Bohumíre,“ říká František. „Jenom se trápíš a stejně nic
nevyřešíš.“
„Tobě se to lehce říká, jsi více ve vězení než na svobodě. Já jsem tu poprvé.
V sobotu jsem měl narozeniny, padesát pět roků. Mám svoji lásku,
druhá se mnou čeká dítě, mám rodiče, čtyři dcery, vnoučata, sourozence,
svůj denní režim, koníčky, lov, tenis. Svoji volnost, svobodu. Nyní nemám
nic, zničený život a žádnou budoucnost.“
„Co to povídáš za pitomosti? Vždyť žiješ. To by si mohl říkat tak
možná mladý Kočka v hrobce, kdyby mrtvola mluvila.“
„Františku, ty jsi hodně morbidní, ale musím uznat, že máš pravdu.
Pojď, zahrajeme si žolíky.“
„Zakouříš si?“
„Zkusím to.“
Franta umotal typicky vězeňský cigarety. Popelník si vyrobil z konzervy
od paštiky. Hráli jsme žolíky až do večera. Myšlenky jsem měl
úplně někde jinde. Prohrával jsem a František byl spokojený. Večeři snědl
za mě.
„Musíš jíst, nebo opravdu umřeš.“
„To právě chci.“
Na noc jsem dostal prášky. Moc nefungovaly. Druhý den ve vazbě jsme
byli na procházce venku, v zamřížovaném prostoru tři krát pět metrů
jsme byli čtyři. Mladí kluci. Jeden bezzubý Ukrajinec a Robert Vochala.
Pěkný, mladý muž. Dal mně cigarety, dopisní papír, známky a obálky
a několik čajů. Hodinu mi povídal o sobě, o tom, proč tady je. Jak je
zkorumpovaná policie a jak se uplácí státní zástupci. Dodával mně odvahu.
„Nesmíš to, Bohumíre, vzdát, když jsi ještě ani nezačal soudní spor. Jsi
teprve na startovací čáře dlouhého vytrvalostního závodu. Zvedni už
hlavu. Podívej se na mě, mám za sebou už šest roků vězení a nyní mohu
vyfasovat i osm let za elpaso.“
„Co to říkáš?“ ptám se ho.
„S tebou je opravdu prdel. Elpaso je loupežné přepadení.“
„No abych se tady mezi vámi začal bát.“
„Ty opravdu nemusíš, tady není nikdo, kdo by ti ublížil. Světský tu
nejsou. Stejně ti řeknu, že jsi frajer. Obyčejný kluk, Moravák, myslivec,
který brání svoji těhotnou přítelkyni, zastřelí trénovanýho bijce, kterýho
se každý bojí a raději se mu vyhne z cesty.“
„To je právě ono, Roberte. Já jsem ho neznal. Choval se na večírku
nadřazeně. Pořád mě urážel, že tam vlastně nemám co dělat, že do jejich
společnosti nepatřím. To víš, miliardáři z daní občanů. Mně připadalo, že
tam byli Kočkovi důležitější než Paroubek s Petrou, vláda peněz je
hrozná.“
„Vidíš, takový frajer, a kulky do zubů chytat neuměl.“
Poprvé jsem se trochu usmál.
„Já jsem si už myslel, že se smát neumíš.“
„A za co jsi tady konkrétně, Roberte?“
„To je dlouhý příběh.“
„Budeme mít dost času na povídání.“
„Kamarádi na mě udělali boudu.“
Hodina na vzduchu utekla jako voda. V úterý večer jsme se společně
sprchovali. Robert byl dobře fyzicky stavěný, všichni byli tetovaní. Já jsem
mezi nimi vypadal jako člověk z jiného světa. Prášky už zabíraly, cítil
jsem malátnost a únavu. Už jsem tak nemyslel na smrt. Chodili za mnou
psychiatři, pořád se na něco ptali, tak jsem jim odpovídal. Zkoušeli na mě
různé dětské skládačky, bavil jsem se u toho. Vůbec jsem netušil, že na mě
vyrábí psychologický posudek. Nevadí, ale není to fér. Byl jsem v maximálním
stresu, otupělý prášky.
Konec mého prvního týdne ve vazbě se rychle blížil. S advokáty jsem
domluvil, že pan Mgr. Veverka se bude starat o Hotel Axa, s. r. o., a pá-
nové JUDr. Červenka, Mgr. Kopřiva a Mgr. Kočka o mé trestní záležitosti.
Byla to pro mě absolutní změna života. Na co jsem byl běžně
zvyklý, přestalo během několika vteřin existovat.
Dostal jsem první noviny. Nevěřil jsem vlastním očím. Střelba ve vinárně
Monarch po podpisu Paroubkovy knihy a smrt Václava Kočky
mladšího byly celý týden na prvních stránkách novin a časopisů. Neuvěřitelné.
Denně umře v ČR až tři sta lidí a žádné velké zprávy. Lucinko,
konečně jsem si vzpomněl. Uviděl jsem její fotografii v Blesku
a Aha. Musím si to přečíst, nemohl jsem s ní mluvit. Děkuji bohu, bylo
to tak, jak si pamatuji. Lucie by nikdy nelhala, byla zcela střízlivá. A ta
odvaha, snažila se Kočkovi pomoci. Vážím si tě, Lucie, miluji tě, jsi
správná žena. Budeš dobrou matkou našeho dítěte. První informace,
která mě trochu potěšila, nejsem úplně sám. „Nežila jsem s vrahem.“ Věří
mi, byla u toho, musela vše vidět.
A kdo je tohleto? Vratislav Šlajer s tou pipkou Lenkou Hanákovou.
Co ti tady v tom Blesku povídají za nesmysly! Vratislave, ty vožralo
jeden, co to říkáš, že používám vlastnoručně upravené střely, že
kdyby se mi nezasekl čtvrtý náboj, všechny u stolu bych postřílel? Václav
Kočka mi něco pouze šeptal do ouška? Ty jsi ale falešný hajzl. Zkorumpovaný
socan a podnikatel, typický tunelář fondů a různých firem.
Takto o mně mluvíš?! Když jsi ve své opilosti nic neviděl, proč nemlčíš?
Proč si vymýšlíš? Líbí se ti popularita. Jsi obyčejná hyena. Za takové
zlo, které jsi vypustil z úst, budeš boží energií vesmíru potrestán. Svědomí
tě dožene k tomu, že se upiješ k smrti. Prominul jsem ti to. Lezl
jsi mi do zadku, zval domů na chlast a nyní mi takto oplácíš? Zapomněl
jsi na naše pijatyky, doutníky? U tebe v kanceláři se často napájeli
lidé jako Kočárník, Šlouf, Zeman a bohužel i já. Byli jsme společně
u tebe v kanceláři při teroristických útocích 11. září 2001 na New York.
A teď tohle. To jsi tak hodně zavázán Kočkovi? To je situace, my jsme
se s Lucií dostali do jámy lvové. Všichni budou Kočkovi lidé. To nebude
jednoduchý souboj. Všichni mu jsou zavázáni. Martin Vlasta měl
pravdu, když nahlas říkal, že Kočkové dávají sociální demokracii na
černo desítky milionů ročně. Samozřejmě to potom chtějí zpátky a je tu
korupce na nejvyšší úrovni. To je strašný. Lenka Hanáková, další opilec
u stolu. Měl jsem podle ní odejít někam ven pro milion a zbraň jsem
měl vytáhnout z tašky.
Ach jo, Lucinko, jak tebe a dítě ochráním? Jak proti této mafii ochráním
svoji rodinu? Nemám se jak bránit. Oni si do tisku říkají, co je napadne.
Naprosté lži ovlivňují mínění občanů. Musím to zastavit. Musím
seznámit veřejnost se skutečností. A co tady plácá Jan Kočka, vždyť tam
vůbec nebyl! Jak může mluvit o vraždě, když to neviděl? Ani zmínka
o našem napadení. Chtějí z Václava Kočky udělat svatouška, hodného
chlapečka. Takový zločinec. To snad není pravda. Lucinko, ty čekáš dítě
s Kočkou mladším? To už není k smíchu. To je cílevědomý útok a tlak
na veřejné mínění, snaha ovlivnit policii, vyšetřovatele, soudce a státní
zástupce. Pane bože, přece si nemohou koupit všechny a všecko. Přece se
najdou nepodplatitelné osobnosti, které se nebojácně postaví zločinu.
Musíš věřit a doufat. Zatím prohráváme, šeptá mi podvědomí.
A co Jirka Paroubek, Petra, známe se tolik roků. To snad ani nemůže být
pravda. Scházíme se pravidelně, vždycky jsem ti pomáhal bez nároku na
odměnu. Nikdy jsem za své služby nic nechtěl. Byl jsem na tvojí svatbě,
narozeninách. Kolikrát jsme byli společně u Vladaře na obědě a nyní se
mě zříkáš? Nejsme přátelé, pouze známí. Co s tím Kočkou máš? Co si
o tom mám myslet? Nejsi také náhodou na jeho výplatní listině? Nemůžeš
ho hodit přes palubu, vydírá tě, něco na tebe ví? Nerozumím
tomu. Budou volby. Udělá vše, aby ty volby vyhrál. Ty už jsou dávno vyhraný.
Proč to dělá? Po těch letech našeho přátelství, pro mě velké zklamání.
Počkám v klidu, dělá, co dělat musí. Určitě se mi nějakým
způsobem ozve.
„Bohumíre, nečti už ty noviny, pojď si zahrát žolíky,“ vytrhl mě z přemýšlení
můj spolubydlící František.
„Tak jo, jdeme na to. Dnes mi to již Františku trochu myslí, mohu tě
porazit.“
„Tak do toho.“
„Je vidět, že umíš riskovat a že to hraješ každý den. Pověz mi něco
o sobě, Franto.“
„Bydlím nyní tady, jinak v Nebušicích v rodinném domě u rodičů.
Mámu už nemám.“
„Jak to, vždyť ti je třicet dva roků?“
„No víš, Bohumíre, já jsem tu již podruhé za elpaso. Poprvé mi bylo
osmnáct, půjčil jsem peníze kamarádovi a on mi je nechtěl vrátit. V herně
jsem ho píchnul nožem do boku. Šli jsme potom ještě ke stánku na pivo
na Kulaťáku u metra a on se složil, měl vnitřní krvácení. Vzal jsem si od
něho svoje peníze a měl jsem průser. Kámoš neumřel a já jsem odseděl pět
let. Máma pracovala na Ministerstvu obrany a psychicky to neunesla. Jsem
totiž jedináček. No radost jsem jí nedělal. Přála si, abych si našel ženu
a měl rodinu.“
„A máš?“
„Ne, jsem úplně sám, alespoň na nikoho nemusím myslet. Už se těším
za kámošema do Jiřic.“
„A co tady děláš teď? Zase elpaso?“
„Ano, po mámě jsem zdědil chalupu a byt v Dejvicích. Prodal jsem to
a zhruba milion a půl jsem investoval do baráku, kde nyní bydlí můj otec
s družkou. Celé podkroví jsem si zrekonstruoval pro sebe. Koupil jsem si
super aparaturu. Opravil střechu a oplocení zahrady. Normálně jsem chodil
do práce zedničit. Otec se do mě pořád navážel. Provokoval mě, až
jsem ho doma píchnul nožem. Nenechal mě být, jsem fanatik do televize
a videa. Nahrával jsem si něco.“
„Dobře, Františku, ale je to táta, to bys neměl.“
„Provokoval. Nyní je v baráku sám.“
To je situace, nechtěl jsem jeho příběh dál rozvíjet. Nerozumím tomu.
Je mi to cizí, nikdy bych nebyl schopen vztáhnout ruku na vlastní rodiče.
„A co holky, Franto?“
„Jsem ještě panic, žádnou jsem neměl. Nevím, co je sex. Alespoň mě to
netrápí. Tady si ve sprchách honí ptáky a dělají prasárny, já ne.“
„Já taky ne,“ oddechl jsem si.
„Raději budeme hrát žolíky.“
„Ano.“
Ten večer jsem zase nevyhrál. Měl jsem o čem přemýšlet. V jeho věku
už jsem měl vše. Rodinu, děti, ženu, peníze, vzdělání. Hodně jsem ces-
toval. Franta ještě neviděl moře. O čem si budem za týden povídat?
O ničem. Mé myšlenky se již soustředily na den 16. 10. 2008, kdy se
měla realizovat ve vinárně Monarch rekonstrukce tragického večera,
hlavně útoku V. Kočky mladšího a mojí obrany. Nikdy jsem to nezažil.
Viděl jsem to pouze ve filmech.
„Zítra musím sehnat nůžky a ostříhat se, tady jsou dlouhé vlasy nepraktické.“
„Ráno si vyžádej nůžky na nehty a uvidíme. Dobrou noc.“
Dlouho jsem přemýšlel o životě Františka, o svém a hlavně o tom, co
tady vlastně dělám. Musím udělat vše, co je v mých možnostech, abych
tu byl co nejkratší dobu.

Kapitola 43. - Rekonstrukce činu ve vinárně Monarch dne 16. října 2008

Díky zvláštní benevolenci zaměstnanců se u mě o prvním víkendu ve vazbě
objevily normální nůžky. Mohl jsem dokončit úpravu vlasů a ostříhat se.
Dlouhé vlasy tu jsou zbytečné a na překážku. Nikomu nevadilo, že jsem si
změnil svůj image. V úterý brzy ráno to začalo. Vězeňská služba mě prohledala.
Stál jsem opřený rukama o zeď chodby. Nic. Na rozdíl od ostatních
spolubydlících mě tyto neustálé osobní prohlídky neurážejí. Pokorně
a ochotně se vysvleču donaha a udělám dřep. Připadám si trochu jako na letišti
při odletové kontrole. Sice 14. století, ale to mi opravdu nevadí. Jde
přece o moji vlastní bezpečnost.
Neuměli mě obléct do neprůstřelné vesty, tak jsem jim pomohl. Vysvětlil
jsem jim, že mi musí na chvíli sundat pouta. To jim zase nesedělo do jejich
nadrilovaných vězeňských předpisů. Prostě tragikomedie. Neustále bylo
v akci dvanáct mužů, zakuklených černooděnců. Nepřetržitě sledovali okolí.
Bylo zřejmé, že se obávají vražedného útoku na moji osobu. Vezli mě s transportérem
volkswagen a doprovázelo nás policejní auto. Vjeli jsme do podzemních
garáží Policie ČR v Kongresové ulici. Opět jsem byl umístěn
v nenáviděné, smradlavé CPZ. Naštěstí jsem dobře věděl, že to nemůže
trvat dlouho.
Převzali si mě ostří chlapi od policie. Opravdu jsem něco podobnýho
viděl pouze ve stupidních amerických filmech. Konečně jsem měl možnost
vidět při práci profesionály. Byli výborně vyzbrojeni. Navzájem se jistili.
Každý prostor samostatně. Dveře, výtah, garáže. Auto, snad i výjezd z garáží,
to jsem si nevšiml. Tato starost o můj život mi připadala jako divadelní
scéna z nepodařeného představení. Bylo mně k smíchu i pláči
současně. „Nechtěná celebrita“. Co by za to jiných dalo, já bych byl raději
úplně někde jinde. Dostal jsem školení. Kdybych chtěl utéci nebo bych je
napadl, jsou oprávněni použít donucovací prostředky i zbraně. Nemám se
nikde zdržovat a mám poslouchat jejich pokyny.
„Jestli vás má někdo zabít, tak se to nesmí stát nám.“
Pochopil jsem, bojí se o mne ne jako o člověka, ale jako o objekt, který
musí v pořádku přepravit z místa A do místa B a zpátky, jinak mají průser
a mohou přijít o místa.
„Problémy vám rozhodně dělat nemíním.“ Mě zajímala pouze možnost
uvidět poprvé od toho večera Lucii. Vyrazili jsme do pražských ulic. Připadal
jsem si jako člen vlády s doprovodem.
„Pánové, vy máte o můj život větší strach než já. Asi ta Kočkova rodina
není jenom taková normální. Patří do nějaké mafie, organizovaného zločinu,
že?“
Mlčeli. Pozorovali provoz před námi, za námi, okna budov, střechy.
„Pánové, jestli mě bude chtít dnes někdo zabít, pošle na nás řízenou střelu
a nic s tím neuděláme.“ Zase jsem měl na mysli americký film odněkud
z Iráku či Afghánistánu. Za účasti policistů a hlavně novinářů a televizních
štábů jsme zastavili před vinárnou Monarch. Doslova jsme vystřelili z dodávky
do vinárny. Nestačil jsem se ani podívat na okolí vchodu. Přál jsem si
vidět někoho, koho miluji, mám rád. Připadal jsem si už úplně prázdný, bez
citu, lásky, touhy, sám. Vše jsem prováděl jako stroj podle něčích pokynů.
Nad ničím a nikým jsem nepřemýšlel. Dole u baru vinárny Monarch mi konečně
dali napít vody. Dali mi přečíst nějaká lejstra, poučení.
„Nevidím na to. Prosím, pane doktore.“
Přišel ke mně můj advokát JUDr. Červenka.
„Tady to mám podepsat. Podívejte se, co to je.“ Postupně jsem vše podepsal.
Představení mohlo začít. Vnímal jsem, že vše je od začátku nahráváno
na video, nevadilo mně to. Nikdy nelžu, mohu zopakovat jenom to, co
se opravdu stalo. Postupně mi byli představeni experti, právníci, lékaři, psychologové,
vyšetřovatelé a státní zástupkyně. Byl tam i nezúčastněný pozorovatel.
„Pane Ďuričko, můžete posadit svědky kolem stolu.“
„Žádné tu nevidím.“ Svitla mi naděje vidět se s Lucií.
„Lucie Staňková tu není, je v nemocnici, má po tom večeru zdravotní
potíže.“
Panebože, ať nepotratí. Tolik úsilí a potíží mě to stálo, aby přežila. Už
dvakrát jsem jí zachránil život. Poprvé když Lucie vzhledem ke své ka-
riéře modelky dítě nechtěla. Přála si jít na potrat. Možná to jenom říkala,
nevím. Dva měsíce přesvědčování a nejistot. Viděl jsem Áďu ve snu, jak
mi říká: „Táto, tatínku. Nedovol mamince, aby mě zabila. Jsem tvoje holčička,
budu tě milovat a ctít. Budu na svého tátu pyšná a vždy na něho
budu čekat.“ Natahovala své malé ručičky. To víš, že to nedovolím, dám
za tebe cokoliv, i svůj život, abys mohla žít. Vyhrál jsem, Lucie přešvihla
termín potratu. Uvědomil jsem si, že jsem viděl svoji holčičku, ale může
to být i syn.
První ultrazvuk. „Je to ještě hodně malý,“ říkal pan doktor na Bulovce.
„Dám za to krk, že je to holka.“
„Já to, pane doktore, již dávno vím. Bude to moje krásná dcera. Moje
pátá, to přece nemá každý.“
„Má, přece Gott.“
Venku před nemocnicí Lucie ztropila scénu. „Já s tebou nechci mít
dceru, chci kluka. Bude zaprclá po tobě. Všichni jste malí, Sára taky.“
To je prosím moje tříletá vnučka.
„Lucie, nerouhej se. Co by za to jiní lidi dali. Bude to naše krásná vysoká
holčička.“
„Pane Ďuričko, tak prosím.“
Nějak jsem se zamyslel. Ano, trochu jsem vzpomínal.
„Kde jsou svědkové?“
„Ti přijdou z důvodu bezpečnosti později.“
„Aha, takže ohrožený zvířátko jsem v téhle hře vlastně nyní já.“
„Svědci budou tihle figuranti.“ Každý měl na krku fotografii svědka.
„Ta paní, Lucie, není těhotná.“
„Tak si to myslete, že je.“
„Nemá ale bříško. Kam budu padat?“ Namítal jsem.
„My si to domyslíme.“
Doufal jsem, že bez Lucie to nepůjde. Šlo to. Rozsadil jsem svědky, jak
ten osudový večer seděli. Věděl jsem dobře, že tam byli ještě jiní svědci,
důležití, kteří vše viděli. Zopakoval jsem a všem ukázal, jak se to ten
večer stalo. Nemohl jsem si přesně vybavit údery Václava Kočky mladšího.
Byly zavřenou pěstí, otevřenou, s rozmachem, bez? Rozhodně byl
velmi blízko u mě. Pořád jsem musel figurantovi říkat, ať jde blíž. Útok
byl veden profesionálně, v minimální vzdálenosti. Maximálně dvacet až
čtyřicet centimetrů od mé hlavy. Bylo to rozhodně nějaké bojové umění.
Údery na krátkou vzdálenost skryté okolí. Nepamatoval jsem si přesně,
kdy jsem zbraň natáhl. Rozhodně jsem střílel do prostoru útočníka vleže,
pololeže na své přítelkyni. Snažila se zabránit Kočkovi mladšímu v pokračování
útoku, měla strach. Volala o pomoc, křičela. Střílel jsem od
boku na velmi krátkou vzdálenost. Bez míření, abych zastavil nebo zmírnil
pokračující útok. Zásahy útočníka jsem neviděl, a kam spadl, už vůbec
ne. Byl jsem v šoku, ve stresu, silně jsem krvácel, intuitivně, pudově jsem
odmáčkl spoušť své zbraně Sig Sauer, 9 mm kurz. Zbraň jsem asi odložil
vedle sebe na lavici. Moje Lucinka, která tam seděla, musela vidět vše.
Nevnímal jsem ji ani okolí. Byla zoufalá, nešťastná, říkala: „Bohumírku,
co jsi to udělal? Měli jsme se brát, čekáme rodinu, máme zničený život.
Proboha!“ Zakrvácenými dlaněmi mi držela skráně.
Nevnímal jsem ji, byl jsem otřesen. Můj pohled patřil Kočkovi staršímu.
„Co jsi to udělal?“ řval na mě. Chtěl mě a Lucii zabít. „Zabiju tebe
a celou rodinu!“ řval na celý bar. Intuičně jsem věděl, že musím odlákat
pozornost a ochránit Lucii, jakmile dorazí Kočkovi příbuzní, nebude
žádný prostor pro vyjednávání. Hanáková křičela: „Zabijte tu čubku!“
Pomalu jsem odcházel z baru, čekal jsem svoji smrt v naději, že ochráním
Lucii a Adriennu. Svoji holčičku jsem totiž viděl před dvěma dny na
ultrazvuku 3G. Holčička se od toho dne stala mojí chráněnou dcerou.
Přijal jsem ji za svou. Ve své mysli jsem ji zvedl nad hlavu. Pro její život
jsem byl připraven obětovat svůj. Podruhé jsem ji zachránil. Můj život
pomalu končí, její začíná. Viděl jsem ji zdravou a krásnou, jak mi mávala
z bříška maminky. Nikdy nepochopím, proč nás Kočka mladší napadl,
jasně věděl o vysokém stupni těhotenství mé přítelkyně. Jeho nadřazenost
a nabubřelost, pýcha a pocit, že si může dovolit vše, ho hnala i proti
úctě a pokoře před těhotnou ženou. Dostal za to trest nejvyšší, za podlý
a zákeřný útok zaplatil vlastním životem.
Osobně ho velmi lituji, lituji jeho rodinu a chápu jejich žal nad ztrátou
syna. Nemohu to vrátit. Kdyby nás nenapadl, nic by se nestalo. Napadl nás
vsedě u našeho stolu. Byli jsme tam s Lucií jenom pro sebe. Hladil jsem jí
bříško, byl jsem pyšný otec nenarozeného dítěte. Nikam jsme nešli, nikoho
si nevšímali, již více než půl hodiny jsme byli na odchodu. Naplnil se nezvratný
osud, lítost a žal se nedá slovy vyjádřit. Rozhodně nese vinu starý
Kočka. Urazil jsem ho, poslal na mě syna, aby mě potrestal. Zdálo se, že
budu pro Václava Kočku mladšího snadná kořist. Zmýlil se. Dvacet let
pravidelně chodím střílet na střelnice a lovím zvěř. Jsem pohotový střelec.
Profesionální útočník cvičený na bojová umění potřebuje na útok setinu
vteřiny. Lovec tři až pět vteřin. Já jednu až dvě. Václav Kočka mladší hrubě
podcenil to, že jsem od narození kus zdravého a silného chlapa a pohotový
střelec, vždy rozhodný a chránící svoji rodinu.
Ozbrojený jsem v Praze často. Již dvakrát jsem byl přepaden. Vždy
s manželkou nebo s přítelkyní, vždy jsem útočníka předal policii.
Pořád vidím sedět vedle sebe Václava Kočku staršího a ptám se, proč
tomu střetu nezabránil. Pustil syna kolem sebe, aby se ke mně dostal.
Mohl ho strhnout a zabránit mu v útoku nebo si stoupnout před něho.
Nic neudělal, bavil se s opilcem Šlajerem. Myslel si, že to syn jako obvykle
lehce zvládne. Nezvládl, je mrtvý a jsou zkažené životy mnoha lidí.
To si přece nemohl nikdo přát. To byl osud. Smrt bez motivu a úmyslu.
„Pane Ďuričko, půjdeme.“
U horního stolu sedí známá tvář. Smutně na mě kouká, dává mi znamení.
„Pojďte.“
Už ho poznávám. Vedoucí oddělení zbraní z Krakovský.
„Pane inženýre, prosím, podepište mi protokol předání vašich zbraní.
Věřím, že máte všechny.“
„Vždy jsem dbal na pořádek v jejich evidenci.“
„Ano, vše máte v pořádku, až na toho Kočku.“
Jedna etapa mého života opravdu skončila. Myslivost a lov. Už nikdy
žádné zbraně.
„Tak půjdeme.“
Konečně mají zástupci médií možnost fotit.
„Žádné rozhovory, jdeme.“
Všiml jsem si pietního místa. Asi měl Václav hodně přátel, anebo jich
hodně sponzoroval. Odvezli mě zpátky do Kongresové ulice, už se to za-
číná opakovat. Známá chodba, cela, lidi, klepeta, mříže, výtah. Vlastně už
vím, co se postupně stane. Vše se opakuje po staletí, pouze v jiném čase
a na jiném místě. Standardní návrat do Vazební věznice Pankrác. Docela
jsem se těšil do své cely a na jednoduchého spolunocležníka Františka.
Klepeta mi moc utáhli, mám je vytlačené na zápěstí. Musím si příště
dávat pozor.
„Ahoj Františku.“
„Tak co?“
„Mám to za sebou. Asi to nikdy neskončí.“
„Ale skončí. Člověk se narodí, aby umřel. Co bolí, to přebolí.“
„No jo, ty jsi dnes nějaký chytrý.“
„To není chytrost, to je zkušenost z vězení.“
Po této rekonstrukci na místě činu se můj pobyt ve vazební věznici změnil.
Začalo se šuškat, že Kočkovi na mě vypsali deset milionů korun odměnu,
dali mně pouze 365 a 1 den života. Zpřísnil se režim kolem mě.
Kamkoliv jsem se hnul, byl jsem v doprovodu dvou bachařů a vždy sám,
i chodby byly od všech uklizeny. Věznice a možná i někdo jiný se opravdově
začal bát o můj život. Jídlo v ešusech, vycházky o samotě. Přestal
jsem potkávat spoluvězně. Byl jsem absolutně izolován od ostatních.
Musím tady napsat, že se žádnou šikanou jsem se doposud nesetkal
a chodbaři i personál se ke mně chovali korektně. S jejich pomocí a s pomocí
lékařů jsem postupně překonával počáteční stav nechuti k životu.
Začal jsem pomalu jíst. Zvykl jsem si na Františka, na denní režim věznice
a začal jsem racionálně přemýšlet. Nejsem žádný vrah, jsem tu za
trest, že jsem nenaslouchal andělu strážnýmu. Objektivně vzato sem mezi
ostatní zločince nepatřím. Musím se začít věnovat trestnímu právu, abych
se mohl domoci spravedlivého trestu. Na soudní proces mohu čekat na
svobodě. To úterý jsem pořád užíval pět léků, na psychiku, krevní tlak
a na spaní. Usnul jsem neklidným spánkem. Měl jsem celou noc pocit
ohrožení svých dětí a nejbližších. Ráno se mé obavy potvrdily.

Kapitola 44. - Požár Veletržního paláce na Výstavišti v Holešovicích a pohřeb
Václava Kočky mladšího

Středa až pátek 17. až 19. října 2008 byly dny, které patřily čtení tisku. Už
tolik dní je naše tragická událost na prvních stranách novin, deset dní a jak
dlouho ještě bude? Konečně mi došlo, že můj příběh není obyčejný. Zřejmě
jsem se střetl s někým hodně významným, známým, bohatým. Koho bych
zajímal já? Nikoho. Vždy, když jsem se dostal do nějakého mediálního
průšvihu, tak to bylo v souvislosti s někým jiným. StB a Kubiceho použili
ve vztahu k Paroubkovi a nyní Kočka a zase Paroubek. Tři průšvihy, tři
problémy a vždy v pozadí Paroubek. Ten první se stal v roce 2005, druhý
v roce 2006 a třetí v roce 2008.
„Ty jsi ale celebrita,“ říká František. „Všude tvoje fotografie, tvé přítelkyně,
Kočkových, ale také články o mafii, podívej se. MF Dnes propojuje
Kočkovy s organizovaným zločinem. Vražda kmotra Mrázka, Starka, Krejčíř,
Pitr, Martin Vlasta, Paroubek, Šlouf, Gross, Tlustý, Langer, Sekyra.“
„To je strašný, a tady vedle stojím já, Bohumír Ďuričko. Nic s nimi
nemám společnýho. Spojuje mě pouze Starka a Dukla Praha, a. s., dnes
Marila Příbram. Víš, já jsem vždy na straně dobra. Nemohou najít žádné
propojení, protože žádné není. Jsem takový nechtěný Zorro mstitel.“
„Zahrajeme si žolíky.“
„Franto, dnes ani zítra ne. Nezlob se, musím si pročíst všechny noviny,
udělat si výstřižky, poznámky. Schází se u mě všechny informace, musím
si z toho složit mozaiku. Začíná mě z toho mrazit v zádech. Zdá se, že
jsem zasáhl jednu z mafií přímo do srdce. Ohrožuje to bezpečnost celé
mojí rodiny. Kočkovi mohou spustit vendetu. Promiň, musím promyslet
protiopatření.“
„Podívej se, to snad není možný. Včera shořelo levé křídlo Veletržního
paláce na Výstavišti, které provozuje Incheba.“
„To je v prdeli. Inchebě šéfuje Rozin, jednatelem je Čepek a Korpljakov
je společník Kočkových. Mám proti sobě ještě ruskou mafii.“
„Pane bože, Bohumíre, ty jsi šlápnul do pořádnýho lejna. Čím víc do
něho budeš píchat, tím víc to bude smrdět.“
„Samozřejmě, že palác byl zapálen úmyslně. Zrovna křídlo, kde měli
Kočkovi kanceláře. Shořely veškeré podklady a účetní doklady ke korupci,
vydírání a podobně. Ta policie je opravdu neschopná, anebo není politický
zájem. Měla zastřelením Václava Kočky mladšího super důvod k zabavení
všech dokumentů a počítačů rodiny Kočkových a firmy Incheba. Taková
neprofesionalita, hloupost! Či úmysl? Možná to shořelo na něčí doporučení.
Co budu dělat já? Kdo mi pomůže? Je v téhle zkorumpované zemi ještě
někdo, koho zajímá pravda? Nemohu v téhle válce zůstat sám. Musím vytvořit
věrné, loajální vojsko, které bude proti této mafii bojovat až do definitivního
konce. Budu to hrát jako šachovou partii. Královnu, střelce, věž
již mám. Dva pěšáci pevně stojí v šiku. Bude to dlouhý a nebezpečný boj.“
Nesmíš se, Bohumíre bát. Věřit ve vítězství a zasadit nepříteli mat. Jejich
zločiny, kterým stát pouze dlouhá léta přihlíží, budou konečně vyšší mocí potrestány.
Budou rozprášeny a zničeny. Zatím tleskají pouze jednotlivci, uvidíš,
že roztleskáš celý sál. Ty jsi silný a vytrvalý, vydržíš to. Vím to, šeptá mi podvědomí.
Je to ale hrůza. Já už nevím, kdo tu vládne. Stát, mafie nebo Kočkovi
a jim podobní? Číst noviny, to je směsice lží, polopravd, vytržených souvislostí.
Kolik prostoru mají k veřejnému vyjádření Kočkovi, Šlajer, Hanáková!
Já se ani nemám jak bránit. Lucie má rozhovor v Aha. „Kočka nás před střelbou
napadl.“ Je odvážná, nebojí se, miluje mě. Ví, že nejsem žádný vrah.
Byla přítomna. Pane bože ochraňuj ji. Je mojí korunní svědkyní. Budou ji
chtít koupit, nebo ji zabijí. Musím něco udělat pro její bezpečnost. Požádám
ÚOOZ o její ochranu, a hned. Musím to udělat.
Dva mladí policisté v civilu, oblečeni do bund Harley Davidson.
„Zajímalo by nás, co víte o Lambertovi, Krejčířovi...“
„Mě zajímá bezpečnost mé rodiny, a hlavně Lucie Staňkové. Je v osmém
měsíci těhotenství.“
„Pomůžeme vám, budeme monitorovat Axu a sledovat Lucii.“
„Já si myslím, že klíčem k mnoha problémům a podvodům a možná
i vraždám je nějaký pan Steinbroch.“
Nechápavě se na sebe podívali. Neuměli si ani napsat to jméno. Pro
mě byli policisté u ÚOOZ nadějní, ale bez zkušeností. Ještě jsem jim vy-
světlil, že každý zločin v této oblasti začíná a končí u peněz. Vše mohou
dohledat v účetnictví.
„My tomu ale nerozumíme.“
„Tak na nic nepřijdete. První bankovní podvody se točily kolem fotbalu.
Čekan, Schwarz, Mlátilík, Mach, Chvalovský, Gottwald a další.
Kdo financuje prvoligové kluby? Jsou to stovky milionů korun. Krejčíř,
Pitr, Provod, Starka, zavražděný Mrázek by o tom mohli povídat. Já jsem
se těmto věcem vždy vyhýbal.“
Pánové odešli. Ještě se mě zeptali, jestli něco nevím o vraždách rozhodčích.
Řekl jsem jim na rovinu, ať si mě stát najme, zaplatí mi
a ochrání mě a moji rodinu, jsem připraven jim pomoci. Se svými zkušenostmi
vím, kde a čím začít. Dostal bych se státem v zádech všechny,
i Kočkovy a ostatní zločince. Musel by být zájem. Ten zatím není vidět
ani cítit. Ba naopak. Zatím jsou všichni na straně Kočků, tedy zločinu.
Věřím, že se to obrátí. Nemůžeme všichni zalézt do ulit a nor a dělat, že
nic nevidíme. Někdo musí začít. Škoda že ten Kmenta, když už získal ty
odposlechy, nešel alespoň po tom grázlovi Šloufovi. Ten toho musí
opravdu vědět hodně. Já si myslím, že pro organizovaný zločin je moje
osoba nezajímavá. Nic nevím, nikdy jsem v pomyslném kolotoči peněz
nebyl. Jsem nevydíratelný a vždy stojím na straně dobra a spravedlnosti.
Myslím si, že nyní je na životě ohrožen Václav Kočka starší a Miroslav
Šlouf. Moc ví a jsou potřební. Stávají se nepohodlnými svědky zločinů,
korupce, praní špinavých peněz a vydírání. Začínám z novinových článků
chápat veškeré souvislosti. Smrtí Václava Kočky mladšího jsem mnoha
lidem, i politikům pomohl. Vrátil jsem jim lidskou důstojnost. Zbavil
jsem je vydírání a strachu. Sám jsem si naložil břímě, které nebude jednoduché
unést. Musím vytvořit tým lidí, kteří mi stoprocentně věří a věří
v moji nevinu. Věřit znamená úspěch. Musíme naše myšlenky a přání
sdělit všem, kdo o to stojí, a zhmotnit je do představ spravedlivé a lepší
budoucnosti.
Začneme tím, že vytvoříme nový judikát paragrafu 13 trestního zákona
o nutné sebeobraně. Jeho znění je z roku 1980. Dnes je svět poněkud
jinde. Potom založíme novou konzervativně-liberální stranu
a smeteme stávající zkorumpovanou a zkaženou politickou garnituru do
zapomnění. Tak plán mám jasný. Do konce měsíce října si dám na papír
základní souvislosti s mým případem a do konce listopadu se pokusím
dostat z vazby ven, na svobodu. Čekám narození dcery, budou Vánoce
a Nový rok. Dost důvodů pokusit se o nemožné. Tak, Bohumíre, zítra
ráno si napíšeš základní souvislosti. Jdeme spát.
Dnes jsem pochopil fenomenálnost médií. Vytváří pravdu i ze záměrně
interpretovaných lží. Je to ovlivňování široké veřejnosti. V davu je síla.
Základní souvislosti, mozaika skutečností. Ačkoliv jsem se od devadesátých
let minulého století pohyboval vedle organizovaného zločinu, nikdy
jsem se nenechal vtáhnout dovnitř, nenasedl jsem do kolotoče nekonečných
možností, které vznikají propojením legislativní a výkonné moci
a podnikatelů. Nikdy jsem se nezúčastnil privatizačních projektů ani
bankovních úvěrů. Nikdy jsem nevyužíval státních zakázek ke spekulačním
obchodům. Vždy jsem stál těsně vedle. Nepřál jsem si to dělat. Rozhodně
jsem mohl. Stal jsem se postupně rušícím elementem. Byl jsem
nevydíratelný a neovlivnitelný. Jediná možnost, jak mě zničit, dostat mě
do vykonstruovaných a konspiračních afér, bylo zničit mě ekonomicky
i společensky. Pokud možno mě využít a zneužít proti vybraným osobnostem
politického života. Použít mé osoby k prosazení vlastních zájmů.
Bez ohledu na důsledky.
V tomto scénáři vznikla ovšem velká trhlina. Bohumír Ďuričko je
nezničitelný. Ochraňují ho bohové. Když se zdá, že je konec, vždy se
znovu a znovu zvedne a objeví. Dobro a pozitivní energie jsou na jeho
straně a trestají zlo. Je mu padesát pět roků. Veškerá přání mu byla
splněna. Mohl mít mnohem víc, mohl mít i syny. Vše mu nekonečná pozitivní
energie nabídla. On si to pouze zatím nevybral. Všichni kolem
něho, kteří kradli, podváděli, produkovali zlo, byli boží spravedlností potrestáni.
Nadarmo mi maminka neříkala celý život: „Boží, ty jsi syn štěstěny.“
Tak to zůstane i nyní. Jsem rozhodnut chránit dobro a bojovat
proti zlu. Přinesu veškeré oběti, o které mě boží energie požádá. Rodině
Kočkových a mafii kolem ní neustoupím ani o krok. Věřím, že v tomto
úsilí nezůstanu sám. V hlavě mám seznam jmen této rozsáhlé organizované
skupiny. Má obrovskou moc politickou i kapitálovou. Vydíráním,
korupcí a penězi představuje mocenskou špičku ledovce. Tyto osoby se
znají již dlouhá léta. Šlouf, Bém, Jančík, Gross, Paroubek, Martin Vlasta,
Tvrdík, Benda, Bürgermeister, Filip Dvořák, Ďurica, Toman, Dub, Blažek,
Starka, Krejčíř, Pitr, Provod, Kočkovi, Vlastimil Dvořák, Šimek,
Miloš Grygar, Krajíček, Fonová, Šlajer, Jamsta, Koukal, Kebrle, Michal
Čamek.
Nejsem spasitel, nemohu bojovat proti všem. Vybral jsem si pouze ty,
o kterých jsem přesvědčen a něco o nich vím. Z veřejně známých kauz
si vybírám pouze opravu a rekonstrukci Karlova mostu, pronájem výstaviště
v Holešovicích Inchebě a pronájem kanceláří magistrátu od podnikatele
Pawlowského. Ostatní musím nechat na jiných odvážných
bojovnících. Věřím a vím, že v těchto kauzách organizovaný zločin odhalím.
Rozhodně je mi z tisku jasné, že Kočkova rodina je pojem pro
policii, orgány v trestním řízení, stát. Nejsou to žádní hodní chlapci, kteří
provozují kolotoče a organizují Matějskou pouť. Jiří Paroubek tím, že se
mě zřekl, dal jasně najevo, že patří k nim. Nadarmo nepracovali v roce
2005 a 2006 na Úřadu vlády. Bez Martina Vlasty a Kočkových se neobešel
žádný byznys. Propojení na určitý okruh showbyznysu je také
zřejmé. Dejdar, Hůlka, David, Muk, Kalivodová a další. Lituji, velmi toho
lituji, že jsem nezůstal už dávno žít v zahraničí. Tolikrát jsem tam byl,
vždy jsem si našel důvod se vrátit. Domníval jsem se a věřil jsem tomu,
že se něco může změnit. Snad ten tragický večer spustil lavinu, která to
špatné zasype a přijde něco nového, lepšího. Pozitivního pro nás pro
všechny. Jinak by to byla zcela zbytečná smrt a mnoho zničených životů
bez budoucnosti.
Noviny mi daly zabrat. Ten ÚOOZ měl hodně pravdy, co se stalo, nic.
A tak to bylo doposud vždycky. Odstranit pouliční zločin se dá pouze
odstraněním příčin. Příčiny jsou u organizovaného zločinu napojeného
na nejvyšší státní struktury. Musí se začít novými stranami a zákony,
které budou tuto činnost likvidovat. To jsou nezákonně získané finanční
prostředky a majetek. Tento majetek musí být stoprocentně zdaněn. Vzít
moc mafiím a jiným zločinným strukturám znamená vzít jim prostředky.
Ach jo, Bohumíre, stojí ti to za to? Že se na to nevykašleš. Můžeš si dožít
svůj život v klidu a ústraní. Ale když všichni zalezeme a budeme se bát,
kdo to změní? Mladá generace se rychle učí. Nikdo se dobrovolně nevzdává
pohodlí, majetku, peněz.
Už je hluboká noc, František si pochrupuje a já se při baterce už týden
hrabu v novinách. Co budu dělat? Bojovat, nebo zalezu do díry jako had?
Vše v mém dalším životě rozhodl 22. říjen 2008. Pohřeb Václava Kočky
mladšího. Nemohl jsem ho ani sledovat v televizi. Od svého advokáta
jsem dostal k prostudování další štos novin a časopisů. Nikdy jsem za
svůj život neviděl větší přehlídku moci, peněz a snobismu. Přirovnání
Václava Kočky mladšího ke svatému Václavovi české země mě definitivně
hodilo na obětní stolec. Této zlovůli se postavím za každou cenu.
Kdyby český národ nebyl stádem ovcí, musel by si každý občan vzít hůl
a vyrazit na Hrad, parlament, senát, na všechny, kteří naši krásnou zemi
nechali plundrovat organizovaným zločinem, který na pohřbu Kočky
mladšího veřejně demonstroval svoji sílu, neohroženost a moc.
Ráno jsem byl doslova vyslýchán psychology, měli za úkol stanovit můj
psychologický profil. Byl jsem pod vlivem psychotropních léků a ovlivněn
zprávami z pohřbu. Od tohoto dne chci postupně přestat brát prášky,
dát se do pořádku psychicky a fyzicky a začít jako sám voják v poli proti
tomuto zlu bojovat. Věřím a vím, že s boží pomocí to dokážu.
Když jsem se vracel do cely, čekalo mě obrovské překvapení. František
byl pryč a v mé cele se zabydloval velký svalnatec. Tak když jsem si zvykl
na Františka, sice trochu jednoduššího, tak mi sem dají někoho jiného.
„Ahoj, já jsem Ivan.“
„Ahoj, já jsem Bohumír.“
„Neboj se, já jsem puntičkář, Slovák a budeme si určitě rozumět.“
Sedl jsem si na postel a v duchu jsem se ptal, co mě ještě čeká.

Kapitola 45. - Průběh pobytu ve Vazební věznici Pankrác od 23. října 2008 do
12. ledna 2009 a zkušenosti zde získané

Ten megapohřeb mi tedy dal. Alespoň se občané a stát mohli na vlastní oči
přesvědčit, kdo naší zemi vládne. Věřím, že Policie ČR pohřeb řádně monitorovala.
Z toho, jak se jednotliví bossové zdravili a kondolovali rodině Kočkových,
se dá vyčíst jejich vzájemný vztah. Mě osobně dojali Starka a Spěvák
z Marily Příbram, Šlouf, Hůlka, Pomejovi, David, Genzer, Suchánek,
Savka, Muk. Tito pseudoumělci a další, jako Dejdar nebo Kalivodová, vydělávali
prostřednictvím Kočkových královské honoráře a pomáhali tak prát
stranické a státní peníze. Příkladem jsou koncerty a různé jiné předvolební
akce v rámci parlamentních voleb 2006. Do Kočkovic uměleckého impéria
patří i Vondráčková a agentura GOJA, tedy Gott a Janeček. Nechápu, že
jsem je na pohřbu Václava Kočky mladšího neviděl. Zřejmě si vzali příklad
z pana Paroubka. Nikdy nepochopím převora břevnovského kláštera Prokopa
Siostrzonka. Přirovnat smrt Václava Kočky mladšího ke smrti svatého
Václava, to trochu přehnal. Tak funguje moc peněz. Jak žil, tak umřel. Co nemohl
získat penězi a vlivem, to získal násilím a vydíráním. Standardní způsob.
Kočkovi půjčovali peníze za lichvářské úroky. Dlužník nemohl splácet,
musel pro bossy Kočkovy krást. Policie tyto pěšáky ulic, holky z barů a jejich
vymahače neustále nahání a plní jimi české věznice. Bossové, netknuti
státní mocí, si zatím užívají bohatství a vážnosti ve společnosti. Člověku je
z toho špatně. Nechce se mu v téhle zemi žít.
Vážení čtenáři, tento stát nemá na zdravotní péči, důchody, na základní jistoty,
a přitom zbytečně utrácí miliardy. Hlavně že jsou doma patřičné provize
a nedotknutelní mají zajištěné pohádkové bohatství. Autopark značek
Rolls-Royce, Bentley, Mercedes, BMW a Audi, které se objevily na pohřbu,
by vydal za více než sto milionů korun. No nic, nebudeme jim, těm hodným
pánům Kočkovým a jim podobným, přece závidět.
„Promiň, Ivane, zamyslel jsem se. Ty jsi ale udělaný chlap. Posiluješ, viď?“
„Na Slovensku jsem pracoval dlouhá léta v ochrance jako bodyguard ministra
Sloty. Jinak se mě, Bohumíre, opravdu nemusíš bát, jsem věčný optimista,
veselý člověk, neublížím ti. Jsem voják z povolání a mám
vysokoškolské vzdělání.“
„Já jsem si toho všiml hned, že jsi inteligentní chlap. Alespoň si budeme
moci povídat trochu o sobě a svých životních zkušenostech.“
„No jasný.“
Ivan byl úplný opak Františka. Znal život, ženy, sex, moře, svět. Tušil jsem,
že budeme mít spoustu zajímavých témat k diskusi. Hned první večer jsme
se dohodli na režimu vzájemného soužití na cele. V tak malém prostoru si
musí dva lidi prostě vyhovět. Dohodli jsme si pravidla hry a šli spát. To
byla hrůza, probdělá noc, Ivan strašně chrápal. Cirkulárka hadr. Ráno jsem
mu to okamžitě řekl.
„Měl jsi do mě žďuchnout.“
„To bych si nedovolil. Musím si sehnat špunty do uší.“
„Víš, Bohumíre, já jsem si vydělával peníze pouličním bojem.“
„Prosím tě, co to je?“
„No v pražských podzemních garážích nebo na velkých diskotékách se
pořádají tajné souboje muže proti muži. Povoleno je vše. Vítěz bere sto až
sto padesát tisíc korun. Podívej, jak jsem zašívaný, zuby nemám, kosti mám
zlámaný a hlavně nos. Nemohu dýchat nosem, a proto chrápu.“
„To chápu, neřeš to, špunty to vyřeší.“
Karty se staly zbytečností. Blížil se konec měsíce. Večer okolo 28. října jsme
si sedli na postele, dali cigáro. Bylo nám už trochu veseleji, nakoupil jsem
zásoby v kantýně a dostal svůj první balík. Pět kilo cigaret, ty sice nekouřím,
ale hodí se jako platidlo ve vazbě. Doutníky, kávu, černé čokolády s 65
až 75 procenty kakaa a čaje.
„Povíme si stručně o sobě a proč jsme tady. Začnu, Ivane, já. Jsem tu omylem.
Na jednom prominentním večírku mě a moji těhotnou přítelkyni napadl
chlap. Nevěděl jsem si rady a vystřelil jsem ve směru útoku. Trefil jsem
se přesně. Nikdy to nepochopím. Chodím často na střelnice a vím, že tre-
fit terč není jednoduchý. Musel jsem střílet bez míření na krátkou vzdálenost.
V sebeobraně. Policie ČR mě ale obvinila z vraždy podle paragrafu
219 trestního zákona. Prý jsem zamířil zbraň s úmyslem zastřelit Václava
Kočku mladšího. Ivane, já toho člověka vůbec neznám, k tomuto zamíření
bych musel mít motiv. Třemi ranami jsem ho usmrtil. Kdyby se mi nezasekla
zbraň, pokračoval bych prý ve střelbě. Po kom? Udělali ze mě vraha.
Ivane, poprvé v životě jsem ve vazbě, zažívám pro mě věci neznámé, duševně
jsem na hraně bytí. Mám rodinu, čtyři dcery, tři vnoučata, přítelkyně
Lucie mi porodí za měsíc pátou dceru. Je to strašný, nechce se mi žít.“
„Zadrž, Bohumíre, dej mi ruku.“ Podal jsem mu pravou ruku, pevně ji
stisknul a mírně mě uhodil čelem do čela.
„Ty budeš žít, ty musíš žít. Máš pro co a pro koho. Když už pro nikoho,
tak musíš žít pro tu malou, nenarozenou holčičku, která tě bude potřebovat
ze všech nejvíc. Bude tě milovat a uctívat, protože bude vědět, že jsi jí
zachránil život.“
Ivan definitivně rozhodl o změně mého myšlení. Ještě ten večer jsem si
začal vizualizovat svoji budoucnost a své přání sdělovat své myšlenky celému
světu a nekonečnému vesmíru prostřednictvím své nástěnky. Vytvořil
jsem si důvody, proč žít a proč bojovat za pravdu, stejně jako
o spravedlivý trest. Slova věčného optimisty Ivana Kvasny mně budou znít
v uších celý život.
„Budeš za pravdu a spravedlnost bojovat jako zajíc proti medvědovi od
první až do poslední minuty zápasu. Budeš bojovat až do konce nastaveného
času.“
Slíbil jsem mu to. Bylo rozhodnuto. Myšlenky na ukončení mého bytí
na tomto krásném světě byly definitivně zničeny. Začal jsem opět využívat
zákony přitažlivosti a zákon tajemství. Ivanovi Kvasnovi touto cestou děkuji.
Slíbili jsme si, že až budeme na svobodě, dáme si dobrou whisky a doutníka.
Já mu pomohu začít žít normální život tak, aby se sem už nikdy
nevrátil. Poprvé jsem usínal s nadějí v srdci.
Druhý den mi Ivan vysvětloval, jak to funguje ve vazbě. Výkon trestu nepřipouštěl.
Stále říkal: „Tam se ty nedostaneš, nepatříš tam. Svůj proces vyhraješ.“
Věřím mu, má pravdu, nepatřím tam. Vnímám to skoro jako svoje poslání.
Stává se ze mě bojovník.
„Bohumíre, začneme tím, že využijeme maximum toho, co tady můžeme
dostat. Rádio už máš, požádej o televizi. Zajdi si k doktorce, něco
si vymysli, a ona ti předepíše koupání. Dvakrát týdně je málo. Uklízet
a mýt nádobí budu já. Jsem voják a baví mě to, utíká čas. Budeme spolu
posilovat. Nikdy se tady nenechej stříhat. Vězni jsou nemocní, holič je
vězeň, který o hygieně nic neví. Vězni tu mají HIV, žloutenku, lupenku,
plísně, vši, hnidy a kdovíco ještě. Základním pravidlem pro přežití tady
je být zdravý. To znamená čistotu a hygienu těla i duše. Do nemocnice
se chodí umírat. To my dva rozhodně plánovat nebudeme. Občas dáme
cigarety chodbařům a dostaneme lepší prádlo a povlečení. Naučím tě
tady žít. Máš proti mně výhodu, že máš velkou rodinu a Lucii, která tě
miluje a počká na tebe. Máš peníze, tady je to opravdu důležité. Potřebuješ
léky, potraviny, služby. Musíš mít na účtě peníze, jinak nemáš ani
na cigaretu. Máš peníze, máš advokáty. Ti sem mohou chodit kdykoliv.“
„Děkuji ti, Ivane, za tvoji pomoc. Hodně jsi mi psychicky pomohl,
nikdy ti to nezapomenu, oplatím ti to v civilu. A vůbec, Ivane, za co jsi
tady ty?“ zeptal jsem se.
„Já jsem autíčkář, to znamená, že jsem s kamarády kradl auta.“
„Vidíš, Ivane, mně nikdo auto neukradl, a přitom jich mám dost
a často parkuji venku. A co jsi dělal na Slovensku?“
„Zpočátku jsem měl vlastní restauraci s barem na jezeře. Vlastnil jsem
motorovou loď Bayliner. Společník na mě udělal podraz a o vše jsem přišel,
začal jsem krást auta. Bohumíre, do tří minut ukradnu jakoukoliv
značku. Inteligentně, bez násilí. Rychle vydělaný peníze. Auto jsem
odevzdal překupníkům, ti platili hotově. Auto bylo ještě tu noc v zahraničí
a já i kamarádi jsme se topili v penězích.“
„Ivane, pro mě je to páchání zla. Rychle ti dojdou peníze, musíš znovu
krást, až tě chytí policie anebo tě zastřelí nějaký vlastník auta. Je to
otázka času.“
„Mě by ani nechytili. Měl jsem dost vyděláno, mám svoji lásku Denisu.
Chtěli jsme odejít do zahraničí. Parťáci, mladí kluci, nevydrželi tlak
peněz. Diskotéky, chlast, drogy, ženy. Stojí to velké peníze a všude jsou
tajní. Tito mladí kluci se potom ve vazbě rozsypou jako domeček z karet.
Vazba zlomí i ty silnější jedince. Pro svoje výhody potom začnou mluvit
a průser je na světě. Chceš slyšet příhody z mého zatčení?“
„No možná o tom všem napíšu knížku, tak se mi to může hodit.“
„Přijeli si pro mě do restaurace na jezeře, to bylo ještě na Slovensku.
Utekl jsem zadním vchodem a skočil do jezera. Na to policajti nebyli
připraveni. Přeplaval jsem na druhou stranu a vlezl si do kanalizační
stoky, zahrabal jsem se do bahna. Bahnem jsem si zaplácal i hlavu a tvář.
Policisté mě několikrát přešli, ani pes mě neregistroval. Bylo ticho, sedl
jsem si a očistil tváře. Kde se vzal, tu se vzal zbloudilý policajt. Namířil
na mě pistoli, neměl jsem šanci. Kdybych byl trpělivý, můj život by šel
jinou cestou. Dostal jsem pět roků natvrdo. Po propuštění jsem pracoval
jako bodyguard v ochrance. Postupem času se většinou tyto agentury začnou
zabývat také vydíráním a kuplířstvím.“
„Pověz mi o tom něco.“
„Dostal jsem úkol unést ženu a dítě podnikatele. Odmítl jsem, dostal
jsem nakládačku. Víš, Bohumíre, z tohoto druhu zločinu nemůžeš odejít.
Zabijí tě, abys nemohl mluvit. Abych si zachránil život, odešel jsem
do Čech. Nastoupil jsem do stavební firmy na zateplování paneláků, naposled
jsme dělali domy na Praze 6 na Markétě.“
„To je opravdu symbolické, tam jsem rok bydlel v podnájmu, možná
jsem tě viděl pracovat na lešení.“
„Dostával jsem osmdesát korun na hodinu. Makal jsem denně dvanáct
hodin, stačilo to akorát na nájem a slušný bytí. Firma ale krachovala.“
„Tomu nerozumím, městská část Praha 6 platila v nákladech minimálně
sto padesát na hodinu práce.“
„Byl jsem bez práce, bez peněz. S mým trestním rejstříkem mě nikdo
zaměstnat nechtěl. Hromadily se nezaplacené účty. Zavolal mi starý
komplic, že má kupce na audi. Ještě tu noc jsem ukradl Audi A8 a odevzdal.
Dostal jsem sto tisíc korun. Je to absurdní, škoda pro soudní líčení
je milion, ale já jsem dostal pouze deset až patnáct procent z ceny. Byl
jsem opět lapen. Jsem tu již skoro rok. Jsem obviněn za vysoké škody páchané
organizovanou skupinou. Obvinění mám na škodu dvanáct a půl
milionu. Závidím ti, Bohumíre, ty máš celou rodinu pohromadě. Drží
s tebou, pomáhají ti, starají se ti o peníze na účtě, civil, hygienu. Nejsi
sám. Mě se všichni zřekli, stydí se za mě.“
„Nediv se jim. Byl jsi mimo zákon mnoho let. Já jsem poprvé. Ivane,
víš co? Ty miluješ auta a rozumíš jim. Až budeš na svobodě, pomohu ti,
budeš s nimi obchodovat legálně, OK?“
„Domluveno!“
Byl jsem rád, že je Ivan můj spolubydlící. Byl nabitý optimismem.
Viděl jsem ho ale ve spaní prožívat hrozné sny. Škubal sebou, mluvil ze
spaní. Já si myslím, že za svůj optimismus schovával svoje neštěstí a nespokojenost
se životem. Strašily ho vzpomínky.
„Víš, co zítra udělám, Ivane? Předám advokátovi svoji omluvu rodině
Kočkových. Nemusel bych, napadl mě, ale jeho trest byl opravdu ten nejvyšší
a žal rodiny bude nekonečný. Vynechám ty, kteří myslí na mstu
a nenávist.“
Dne 30. října 2008 proběhla tiskem má omluva: „Lítost a smutek, které
mám v sobě, se nedají slovy vyjádřit. Dva zcela zbytečně zmařené životy
lidí, kteří se ani neznali. Měli před sebou dlouhou a krásnou budoucnost. Teď
už není a nebude nic.“
„Víš, Ivane, rozvětvený klan Kočků o pomstě nikdy veřejně nehovořil,
ale v nepsaných zákonech, jimiž se řídí lidé od kolotočů, hovoří jeden
bod o pomstě. Policie si toho je dobře vědoma, proto jsem na rekonstrukci
činu dostal neprůstřelnou vestu a ochranku mi dělá vždy ozbrojené
komando. Vždyť to tady vidíš sám. Zatím jsou jenom dva lidé, kteří
našli odvahu postavit se Kočkovým. Jsem to já a moje přítelkyně. Ale
nebudeš tomu věřit, začínají se přidávat další. Například pan František
Kollman. Veřejně řekl: ,Věřím, že se to v Monarchu stalo tak, jak psaly
noviny, že mladý Kočka napadl Ďurička a ten se bránil. Byl rozmazlený
a agresivní. Táta mu dával peníze a on před ním chtěl ukázat, že je
hrdina.‘ Dalším bojovníkem je moje tajná láska Janička, která jednoznačně
věří v moji nevinu. Hodně mi pomáhá v Axe. Věřím i svému advokátovi
Mgr. Veverkovi a jeho rodině. Můj názor na pana Mgr. Kočku,
Kopřivu a JUDr. Červenku je zatím neutrální. Ivane, nějak nám ten čas
utíká, už zatroubili třikrát. Oblečeme se a půjdeme si protáhnout křidélka
do větší klece, jdeme na vycházku. Musím napsat řediteli doporučení.
Podívej tady na ten bordel, špínu, prach. Když nám dají čisticí
prostředky, tak tu trochu uklidíme. Zabijeme čas a bude tu čisto. Ta špína
vadí asi jenom nám.“
Jako kdyby to ředitel pankrácké věznice slyšel.
„Pane Ďuričko, k řediteli.“
„Vidíš, Ivane, tak funguje telepatie. Jsem pozván k řediteli Gruberovi.
Jeho jméno znám pouze z novin.“
Odvedli mě bez klepet na sekretariát. Na chvíli jsem byl v normálním
světě. Žádné mříže, normální kancelářský nábytek. Byl jsem uveden
do kanceláře ředitele pankrácké věznice dne 30. října 2008 ve 14.00.
„Posaďte se.“
„Pane řediteli, kam?“ zeptal jsem se slušně.
Vypadal unaveně, podrážděně, nesvůj.
„Jakým způsobem jste dostal do tisku vaši omluvu Kočkovým?“
„Včera jsem ji nadiktoval advokátovi.“
„Aha.“ Vytočil něčí telefon: „Zákon nebyl porušen. Prohlášení v tisku
napsal za obviněného jeho advokát.“
Pochopil jsem, někdo si stěžuje na porušení trestního zákona paragrafu
67 písmeno b) – koluzní vazba. Že by to byla státní zástupkyně
Kadeřábková? Nedivil bych se. Pamatuji si ji z jednání Obvodního soudu
pro Prahu 1 o udělení vazby na moji osobu. Hnusná ženská od pohledu.
Zajímalo by mě, kdy měla naposledy sex. Taková zapšklá, stárnoucí ženská,
kterou nikdo nechce, tak je alespoň důležitá u soudu. Já si myslím,
že už jí jenom chybí bradavice na nose.
„Promiňte, pane Ďuričko, jenom jsme něco prověřovali. Chtěl bych se
vás zeptat, jestli vám něco nechybí.“
„V rámci možností jsem spokojený, děkuji.“
„Můžete jít.“
Tak jsem byl konsternován vedeným dialogem, že jsem zapomněl na
ten úklid schodiště a prostoru vycházek.
Tak co,“ ptá se Ivan.
„Nic, zapomněl jsem se zeptat.“
Nechtělo se mi povídat. Dne 1. listopadu mi státní zastupitelstvo zrušilo
důvod koluzní vazby podle písmene b), zůstala mně pouze vazba
podle písmene a), tedy útěková vazba. Konečně mohu požádat o propuštění
na svobodu na kauci. Nabídnu tři miliony korun, víc nedám dohromady.
Zruším životní pojištění. Sice prodělám 0,8 milionu, ale jeden
a půl mám jistých. Ostatní slepí dohromady moje rodina a přátelé, kteří
mi doufám ještě zůstali. Konečně se něco děje. Nastal čas něco udělat
pro bezpečí mojí rodiny, Lucie a nenarozené Adriennky.
„Pane Ďuričko, psycholožka.“
„Copak potřebuje?“
„Mluvit s vámi.“
„Neustále mně volají zástupci médií. Vědí, že vám spadlo b) a chtějí
s vámi udělat rozhovory na přímo.“
„To je ono, co potřebuji.“
„Souhlasíte?“
„Ano, souhlasím. Dohodněte rozsah a pořadí s mými advokáty panem
Červenkou a Veverkou. Já bych si přál Respekt a Právo, dále pouze televizi
Nova. Musím s nimi vyměnit videozáznam z Monarchu.“
Organizaci tiskovky jsem ponechal na vedení věznice. Tiskovka byla připravena
na 4. listopadu 2008. Nevěděl jsem, co mě čeká. Užíval jsem
pořád antidepresiva. V pondělí 3. listopadu jsme se dozvěděli o sebevraždě
Roberta Vochaly. Před pár dny mi poslal čaj, dopisní papíry,
známky. Takový mladý, pěkný muž. Dodával mi odvahu. Nemohu to pochopit.
„Jak se to stalo?“ ptám se všech, koho mám možnost potkat.
„Věděli jsme, že se na to připravuje. Začal rozdávat své osobní věci.
Hodinky, zlatý řetízek, oblečení. Takový silný člověk.“
„Není každý takový, jaký se na první dojem zdá. Silný fyzicky nemusí
být silný psychicky. On se prostě zlomil.“
Dne 1. listopadu nešel na vycházku, zůstal na cele sám, z prostěradla
si udělal pruhy a na mřížích se oběsil. Hrůzná představa. Nikdy by mě
nenapadlo, že právě on. Jeden dozorce mi potichounku řekl, tak, aby to
nikdo neslyšel a neviděl: „Každý týden tu máme podobné příběhy. Sebevraždy,
sebepoškozování. Obvinění polykají žiletky, podřezávají si žíly.
Věší se. Média se vlastně nic nedozví. Jsou to lidé, o které nemá nikdo
zájem, nikdo se o ně nestará. Jsou sami, opuštěni. Nemá je ani kdo pohřbít.“
„A co ten Robert Vochala vlastně dělal? Za co tady byl?“
„Já toho moc nevím, Bohumíre,“ říká Ivan. „Myslím si, že patřil do
Berdychova klanu.“
„O tom jsem něco slyšel. Bylo to něco podobnýho jako klan Kočkových,
jen s tím rozdílem, že ho policie rozprášila, že?“
„Já fakt nevím. Říká se tady, že spolupracoval s Antonínem Bělou a po
jeho zavraždění s jeho synem Jaroslavem. A ten byl zase společníkem
Františka Mrázka.“
„A já se s ním musím potkat na vycházce. Proč byl na mě tak hodný?“
„Myslím si, Bohumíre, že v jeho očích jsi byl odvážný chlap, který
chránil svoji ženu a dítě a sejmul Kočku. Zločince stejnýho kalibru jako
Berdych, ale s tím rozdílem, že Kočkovi mají politický backing. Je to
propojený, je to velmi mocný gang, největší zločinné spolčení, které
znám.“
„Ivane, mám po náladě. Je to jen otázka času, než mě zabijí. Vždyť
tento zločinecký klan má své koupené a zkorumpované lidi u policie, na
soudech, státních zastupitelstvích. Ivane, i přesto přece musí v těchto
institucích existovat také slušní, charakterní lidé. Já tomu rozhodně věřím,
nemohou si koupit všechny. Budu s nimi bojovat, i kdyby mě to mělo stát
vše, co ještě mám. Půjdu s tímto příběhem třeba až do Štrasburku.“
„To bude stát opravdu hodně peněz a úsilí. Bohumíre, držím ti palce.“

Kapitola 46. - První návštěva příbuzných, nový spolubydlící v cele 329,
tisková konference

Nervozita a vzduch by se daly krájet. První návštěva mých nejbližších. Jak
to dopadne? Možná jsem udělal chybu. Pozval jsem Nicolu a Martinu, moje
dcery, a Janičku, moji životní lásku, zatím utajovanou. Možná jsem měl Nicolku
pozvat na pozdější termín. Není ještě úplně vyzrálá, v srpnu měla
osmnáct roků. Má rozhárané myšlenky. No už to nemohu změnit, pozval
jsem si ty, které miluji nejvíce.
„Bohumíre, říká Ivan, bude to dobrý, hlavu vzhůru, rodina tě nesmí vidět
zlomenýho a nešťastnýho. Musíš jim ukázat svoji sílu, víru ve spravedlnost.“
„Já to nedokážu, určitě se rozpláču.“
„Slzy nevadí. Nesmíš se litovat a brečet nad osudem. Slzy lásky a štěstí
jsou povoleny, uvolní napětí, uvidíš, zvládneš to.“
Všechny už odvedli a já jsem pořád v cele, protože mě vodí separé, aby mě
nikdo neohrožoval. Hodina H nastala.
„Pan Ďuričko, návštěva.“
Byl jsem prohlédnut, nedostal jsem klepeta na ruce. Vážil jsem si toho
a trochu mě to povzbudilo. Šli jsme dlouhými, nehostinnými, snad podzemními
chodbami. Všude vlhko a zub času. To bude asi staré vězení, pomyslel
jsem si. Znatelně se oteplilo, tady to asi bude, slyším mnoho hlasů.
Znova osobní prohlídka.
„Pane Ďuričko, je nám to trapný, ale tady jsou všude kamery. Měli bychom
problémy s řádem.“
„Mě to neuráží.“
Vysvlékl jsem se donaha a čupl si, ukázal jsem na kameru, že v zadku nic
nemám.
„Vaše je kabinka číslo jedna.“
Vstoupil jsem. Slzy v očích neudržel nikdo. Ještě štěstí, že jsem si vzal
papírový kapesníky. Po tak dlouhém čase zase vidět svoje nejbližší. Lí-
bání nebralo konce. Janičku jsem líbal dlouze, vnímal jsem naši lásku,
cit a touhu. Je to moje životní láska, milovaná žena. Jak dlouho vydrží
čekat? Je tak mladá a krásná.
„Miluji tě, Janičko. Děkuji ti za starost, kterou o mě máš.“
„Neděkuj, Bohumírku, dělám to ráda. Miluji tě.“
„Martinko, co firma, zvládáš to?“
„Je to těžký, pořád mi někdo vyhrožuje, píše esemesky, musím se přestěhovat.
Zvládnu to, tati.“
„A co ty, Nicole? Co tví spolužáci? Tak vidíš, ustáli jsme Kubiceho
zprávu a máme další průšvih.“
„Tentokrát je ve škole klid. Všichni viděli megapohřeb a jsou z poměrů
v naší zemi zhnuseni. Zatím mám pokoj.“
„Na moji hlavu je vypsaná odměna deset milionů korun. Docela si mě
Kočkův gang cení vysoko.“
Nikdo se nezasmál.
„Nic se mi nestane, nebojte se.“
Devadesát minut uteklo velmi rychle. Dlouhé loučení s milovanými
dcerami a mojí milovanou Janičkou nemělo konce. Dveře se zavřely,
opona spadla. Musím udělat vše, co je v mých silách, abych se dostal na
svobodu. Dáme žádost o propuštění na kauci.
„Ahoj Ivane.“
„Ahoj, tak co?“
„Ještě teď mám slzy v očích.“
„Neboj, zvykneš si.“
„Ale já si nepřeji zvykat, přeji si jít domů.“
„Možná budeš na Vánoce doma.“
„Pokusím se o to. Všichni máme nyní starosti, zbytečné starosti. Kdybych
to tak mohl vrátit.“
„Nemůžeš, Bohumíre. Stalo se, co se stalo. Čím dříve se s tím smíříš,
tím lépe pro tebe a okolí. Emoce jsou v tomto příběhu špatným rádcem.“
„Tobě se to povídá. Jsi tady sám za sebe, ale já mám rodinu, děti,
vnoučata, těhotnou přítelkyni, možná ještě přátele a ti všichni jsou
ohroženi.“
„Bohumíre, věř mi, nic se jim nestane. Můj názor je, že Kočkovi se
bojí, aby se tvé děti náhodou nezranily na horách, při autonehodě, kdekoliv,
protože by je okamžitě vinila policie. Šli by do vazby. Toho se světský
strašně bojí. Uvidíš, nic se jim nestane.“
„Ještě štěstí, že nemám syna, určitě by ho zabili.“
„To máš možná pravdu, syna ale zatím nemáš...“ Stiskl mi Ivan ruku
a dal mi šťouchanec čelem na čelo.
Bylo to jako na rozloučenou. Za hodinu se otevřely dveře a mříže. Velitel
zavelel: „Kvasna, stěhovat!“ Jedna psychická rána za druhou. Ivan,
věčný optimista, který do mě denně hustil naději a chuť do života, odchází.
„Ivane,“ objali jsme se. Prožili jsme spolu náročných čtrnáct dní. „Uvidíme
se někdy?“
„Napíšeme si.“
„OK.“
Poslední chlapský stisk rukou. Dveře se zavřely. Zůstal jsem se svým
osudem sám. Jak bude tento příběh pokračovat?
Poslední den v říjnu a já jsem na cele 329 sám. Jak dlouho? Najednou se
odpoledne, v nezvyklou dobu, otevřely dveře i mříž. „Tak tady budete,
pane Lorenc, nyní bydlet.“
Vešel vysoký, otrávený až nasraný chlap v saku se spoustou zavazadel
a tašek. Sedl jsem si na postel a čekal, co se bude dít.
Spolubydlící, na první pohled pro mnoho lidských jedinců nepřijatelný
člověk. Nepraktický, sarkastický projev, vlastně ho okolní svět obtěžuje.
Vše mu vadí, věčný kritik všech a všeho. To si užiju, říkám si pro sebe.
Mám ale výhodu, umím se přizpůsobit čemukoliv. Zabydloval se dlouze,
zabíral čím dál více místa a prostoru. Na první pohled člověk zahořklý,
málomluvný. Copak se mu asi přihodilo, že je tady. Rozhodně vypadá na
inteligentního úředníka. Přestal jsem ho na chvíli zkoumat. Mám před
sebou žádost o propuštění na kauci a také tiskovou konferenci. Jak zabránit
vendetě na mých dětech. Osobně si myslím, že nic takového nehrozí.
Václav Kočka starší moc dobře ví, že nás jeho syn napadl, za svoji
smrt si může sám. Otec rozhodně nemůže mít čisté svědomí. Nemůže to
ale přiznat. Jeho syn byl přece hodný kluk, nikdy by nezaútočil na těhotnou
ženu, co by na to řekly nepsané zákony světských? Raději zabít
nevinné a udržet si přirozenou úctu a nadřazenost. Když zabijí mě nebo
moje děti, bude naše krev doživotně lpět na rukou Paroubkovi. Přímo
nás ohrožují sedmnáctiletí výrostci, kteří nám vrazí nůž do žeber, jenom
aby se zavděčili svému bossovi. To je tedy situace. Rozhodně je náš úkol
změnit názor světských na osobu Václava Kočky mladšího. Takto musím
vést diskusi s médii. Vyprovokovat veřejnost k diskusi. Říct jim pravdu
o tragické události. Zatím budu šetřit politiky sociální demokracie a jejich
podržtašky. Musím zastavit vendetu a broušení nožů.
Můj advokát JUDr. Červenka podal žádost o propuštění na kauci k Obvodnímu
soudu pro Prahu 2 jako rutinní záležitost. Spis je před uzavřením,
není důvod k setrvávání ve vazbě. Vazební důvody již pominuly.
Můj nový spolubydlící začal náš společný pobyt v cele 329 stížností
řediteli věznice panu Gruberovi na to, že byl přeřazen z mírnější ostrahy,
kde byl již šest měsíců, do přísnějšího režimu, aby mu tedy laskavě vysvětlil
proč. To ještě pan Lorenc nevěděl, že si velmi významně polepšil.
K 31. říjnu 2008 bohužel ředitel věznice Pankrác pan Gruber z osobních
důvodů odstoupil z funkce. Zastupovat ho bude Radek Kutiš. Přelom
měsíce října a listopadu byl opravdu přelomový. Můj nový
spolubydlící se zabydlel, představili jsme se a snažili a snažíme se nepřekážet
si. Rozhodně z nás přátelé nebudou. Už jenom proto, že doposud
nemá děti. Je o deset let mladší, ale vypadá starší. Je vysoký, ale směšně
nemotorný, plešatý, strašně štiplavě se potí. Tak přemýšlím, jak by se asi
líbil Lucii a Janičce. Prozradil mi, že je tady za škodu velkého rozsahu
s trestní sazbou osm až dvanáct let. Že si ale myslí, že to bude překvalifikováno
na sazbu podstatně nižší, na dva až pět roků. Přeji mu to. Byl
pracovníkem magistrátu a údajně svojí nepozorností umožnil zaslání asi
padesáti pěti milionů korun na nesprávný účet. Problémem je, že ty peníze
někdo vybral, rusky mluvící lidé, spolupachatelé, kteří pak zmizeli.
Já mu pořád říkám: „Když ty peníze máte, tak si odsedíte trest a jste v pohodě,
jako mnoho podobných jako vy. Když je nemáte, tak jste blbej.“ Já
si myslím, že blbej není, na to je příliš klidný a o svém příběhu vlastně
mlčí. Můj názor je, že nemá čisté svědomí, ale to je jeho problém, ne
můj. Postupně se dozvídám, že známe mnoho společných lidí, politiků,
podnikatelů, že hraje tenis a lyžuje.
Tak máme nového ředitele věznice, podal jsem návrh na propuštění
a připravuji se na tiskovou konferenci s médii a televizí Nova. Musím se
soustředit, pořád jsem pod vlivem uklidňujících prášku. Den D se dostavil.
Je 4. 11. 2008, úterý dopoledne, věznice Pankrác. Začíná zmatek.
Přichází místní psycholožka, starší paní. Ukazuje mi program rozhovorů
s médii. Souhlasím, MF Dnes, Aha, Blesk si nepřeji, Právo, Reflex, to
stačí. Po půl hodinách. Divadlo začalo. Bylo to pořád dokola, poprvé od
9. října 2008 jsem dostal možnost předložit široké veřejnosti pravdivý
příběh toho tragického večera. Vždy jsem zopakoval děj tak, jak jsem ho
sdělil vyšetřovatelům.
Předpokládal jsem správně, že novináři budou mít také záludné otázky,
jako například: „Udělal byste to znovu?“ „Zachoval byste se stejně?“ „Bojíte
se o své děti? Vendety?“ „Bojíte se o Lucii a nenarozené dítě?“ „Složíte
kauci a kolik?“
Snažil jsem se odpovídat objektivně. Byl jsem připraven se mírně opřít
do Václava Kočky staršího, Šlajera a Hanákové za jejich křivá svědectví.
Jejich výpovědi jsem si již přečetl. Snažil jsem se vyvrátit jejich lži.
Náboje v pistoli byly standardní, Sellier & Bellot, Vlašim. Šlajer pro
Blesk: „Ďuričko střílel s vlastnoručně upravenými náboji. Kdyby se mu zbraň
nezasekla, postřílel by nás všechny.“ Hanáková: „Ďuričko střílel do ležícího
Kočky. Kočka-syn mu zašeptal: ,To dítě není tvoje, ale moje.‘“ Tyto nesmysly
a lži jsem se snažil dát do světla pravdy. Všechna média dala těmto špatným
a zlým lidem nekonečný prostor pro jejich vlastní, vykonstruované
lži, které naprosto nesprávně ovlivnily veřejné mínění. Dostal jsem poprvé
šanci to napravit. Nemohl jsem střílet do ležícího Kočky, neboť jsem
ležel na těhotné přítelkyni a Kočku jsem nemohl vidět. Zbraň jsem po
střelbě nevědomky odložil vedle sebe na lavici. Střílel jsem z minimální
vzdálenosti. Kočka nic nešeptal, ale před útokem prý řekl: „Ty nebudeš
urážet mýho tátu!“ Zaútočil dvakrát, Šlajer a Hanáková byli nechutně
ožralí. Starší Kočka toho měl taky dost. Pořád si myslím, že syna na mě
poslal on. Mohl mu v útoku zabránit. Pustil ho ke mně. Jinak by se ke
mně Kočka mladší nemohl dostat tak blízko.
Hodinový maraton jsem absolvoval zcela vyčerpán. Na záludné otázky
jsem odpovídal od srdce. Například na otázku, zda bych střílel znovu. Snad
tisíckrát jsem si tu tragickou chvíli přehrával ve své mysli. Mohl jsem být
zabit já, přítelkyně Lucie nebo také nenarozená Adrienna. Fotografii s ultrazvukem
jsem ukázal novinářům. Advokát mi dal jednoho doutníčka
na uklidnění. „Ano, za svoji dceru bych položil život a asi bych ji znovu
proti útoku bránil.“ Co napsali novináři? „Ďuričko by znovu střílel.“ Řekl
jsem novinářům, že otec Kočky mohl tragédii zabránit. Novináři napsali:
„,Otec je vinen za smrt syna,‘ řekl Ďuričko.“ Nechutné. Na jedné straně se
alespoň spoluobčané dozvěděli pravdu, na druhé straně vyzněla interpretace
mých slov v můj neprospěch. Hyenismus nejvyššího stupně.
Bez autorizace vyšly druhý den články, že jsem litoval alespoň v uvozovkách
a že se Kočkovi začali bát o svůj život. Jejich mysl vyhodnotila,
že za mojí osobou musí stát silná organizovaná skupina, která je schopna
pomstít moji smrt či smrt někoho z mé rodiny. Neumí si vysvětlit, jak
může obyčejný chlap zastřelit Václava Kočku mladšího, kterého se
všichni bojí a respektují jeho nadřazenost. Zase těch Kočků asi nebude
tolik. Kolik jich vlastně je? Já to opravdu nevím. Z novin si umím představit
pouze Václava Kočku staršího, Jana Kočku – staršího bratra a juniora
– patnáctiletého syna Václava. Potom nějaké přítelkyně, které před
Monarchem chtěly zabít Lucii i s dítětem. Nechutný gang, opravdu.
Sdělil jsem všem světským, že Václav Kočka mladší byl útočníkem, který
se nezastavil ani před těhotnou ženou. Vím, že je to nedotknutelný symbol
i pro ně. Zároveň jsem zdůraznil, že nemám syna, že nenarozené dítě
je také holčička. Zabít mohou tedy pouze mě, účel tiskovky byl splněn,
ochránit moji rodinu a nejbližší.
Tušil jsem naprosto zřetelně, že to ublíží mně, a nemýlil jsem se. To je ale
vedlejší. 5. listopadu 2008 po přečtení všech novin jsem věděl, že u po-
rodu ani na Vánoce a Nový rok doma nebudu. Nedá se nic dělat, takový
je život. Musím sepisovat dál. Několik titulků: Týden: „Tyjátr za mřížemi,
obviněný Ďuričko hraje na city, žalobce protestuje.“ Kde byl žalobce,
když Šlajer, Kočka a Hanáková naplno dávali novinám interview, ve kterých
uváděli naprosté nesmysly a lži? Nebo je také na výplatní pásce
Kočkových jako advokát JUDr. Lžičař, soudce JUDr. Kudláček a další?
„Kdybych měl syna, už by nežil.“ Aha. Docela objektivní titulek. „Ve stejné
situaci bych to udělal znovu.“ LN. „Chtěl zase střílet.“ Blesk. Opravdu nechutné.
Ach ti novináři. Reakce Kočků a jejich zástupce JUDr. Lžičaře
byla okamžitá. Reakce exekutivy také.
Dne 6. listopadu 2008, fascinující je Blesk. V plném znění otiskl návrh
Kočkových, respektive JUDr. Lžičaře na rozšíření vazby Bohumíra Ďurička
o písmeno c), vazba z důvodu nebezpečí pokračování v trestné činnosti.
Takový nesmysl, sám sebe jsem se ptal, koho to mám ještě zabít.
Kdo mě napadne fyzicky, kdo zaútočí? Komu se budu bránit? Absurdní.
Musím si to celé přečíst. To je neuvěřitelné, já jsem prý zbrojní rentiér
a určitě mám nějaké nelegální zbraně. Kočka starší má obavu o svůj život.
Konečně, pomyslel jsem si. Doposud se všichni báli jeho. Co to tady
předvádí Jindřich Kebrle? Hyenismus nejvyššího kalibru. No nic, z vazby
mě nikdo nepustí, to je jasný. Přežiji to. Důležité je, že začala plošná diskuse
s veřejností, jak to vlastně bylo. A hele, státní zástupkyně okamžitě
reaguje, žádá Obvodní soud pro Prahu 1 o rozšíření vazby o písmeno c).
To jí snad JUDr. Lžičař poslal již napsané. Žádnou liknavost soudu tady
opravdu nevidím. Normálně jim to trvá měsíce a v mém případě jeden
den. Státní zástupkyně Kadeřábková a soudce Kudláček pracují podle
scénáře Kočkových a JUDr. Lžičaře.
Pane bože, proti komu to vlastně stojím? S kým mám tu čest? Kam až
tato mafie sahá? Kdo konečně pomůže mně? Bohumíre, šeptá mi podvědomí,
nespěchej, musíš být trpělivý. Máš na své straně pravdu, lásku, víru.
Dosáhneš spravedlnosti, neboj se. Ale kdy? Zatím stále prohrávám. První
vítězství dosáhneš narozením dcery, nezapomeň. Dobře, když mě nepustí
na kauci, nebudu u porodu a Vánoce a Nový rok strávím ve vazbě. Stáhnu
se do obranné pozice, slibuji. Připrav si vizualizaci svých přání, sděl je po-
zitivní energii vesmíru, nalaď svoji frekvenci na příjem dobra a dočkáš se,
uvidíš. Dobře, udělám to.
Přišlo předvolání na slyšení k Obvodnímu soudu na 24. listopadu 2008.
Věděl jsem, že je vše již připraveno. Rozšíření vazebních důvodů, nepřijetí
slibu ani kauce. Musel jsem na toto slyšení jít, nezaplatím přece padesát
tisíc korun pokutu. A jednání je veřejné, bude to sledovat tisk,
alespoň se veřejnost zase dozví kus pravdy. Večer jsem vzpomínal na slova
Ivana Kvasny, věčného optimisty. „Musíš začít posilovat. Dostat ze sebe
ten pocit nespravedlnosti. Válku nevyhrává jedna bitva. Přizpůsob se prostředí,
situaci, zvedni hlavu, ukaž jim, že se jich nebojíš. Oni udělají vše,
aby tě zlomili, byli by nejšťastnější, kdyby ses ve vězení zabil. Takovou radost
jim udělat nesmíš. Máš rodinu, přítelkyni, máš pro koho žít, za co
bojovat. Do chcípliny si každý kopne, slabocha lynčují, postav se jim.
Buď silný, vydrž a bojuj o svobodu.“
Ach jo, Ivane, máš pravdu. Musím upřímně říct, že mi chybíš. Pan Lorenc
je inteligentní, ale taková leklá ryba. Zítra začnu posilovat a dávat
si do pořádku psychiku. Přestanu brát antidepresiva a prášky na uklidnění.
Nastal čas abych se vzchopil, znovuzrodil. Tak, Bohumíre, do toho!

Kapitola 47. - Veřejné zasedání OS pro Prahu 1 dne 24. listopadu 2008

Dne 11. listopadu jsem měl druhou návštěvu. Pozval jsem Lucii a Ivanku,
moji sestru. Lucie má okolo 20. prosince termín porodu, Ivana je o šest
roků mladší než já. Má mě moc ráda. Sama vychovala dvě krásný dcery,
muž ji dávno opustil a na holky nic neplatí. Celý dlouhý čas sestřička
zápasí s nezaplacenými účty. Pomáhám jí, jak se dá. Ačkoliv se dala cestou
duševní očisty, cítím při našich setkáních a čtení jejích dopisů, že je
nešťastná. Hledá svoji realizaci ve výchově svých dcer. Mě se snaží duševně
podporovat. Pro mě je nejdůležitější, že se stará o naše rychle stárnoucí
rodiče. Snažím se je maximálně podporovat. Vlastně bydlí v mém
bytě zadarmo. Mohou ze dvou důchodů Ivance pomáhat.
Lucie situaci zvládá, je silná žena. Moje korunní svědkyně. Proti korunnímu
princi impéria Kočkových. Jak symbolické. Musím sám sobě
přiznat, že jsem nedopadl tak špatně, Lucie je pěkná žena. Žili jsme
spolu ve společné domácnosti v krásném bytě v ulici Na Poříčí. Byla
velmi emancipovaná, toužící po vlastním úspěchu, a já jsem zase potřeboval
ženu jenom pro sebe. Nešlo to dohromady, opustila mě a odjela za
prací do zahraničí. Nedokázal jsem ji nikdy odmítnout, na zavolání jsem
byl vždy připravený. Určitý druh posedlosti, nekonečný vztah. Vlastně
když o tom přemýšlím, asi si mě přála získat zpátky. Možná mě má
i pořád ráda. Vlastně nyní, když spolu čekáme dítě, je to víc než pravděpodobné.
Dívám se na ni, drží mě za ruku, ona ji má trochu zpocenou. Cítím,
že jí nejsem lhostejný. Je opravdu krásná, mateřství jí sluší a Adrienna
bude pěkná po ní. Já ji vlastně ve snu již několikrát viděl. Uvidíme, co
ukáže budoucnost. Vyzkouším si ji.
„Lucie, jsem nyní v těžké situaci, jsem obviněn z vraždy. Byla jsi
u toho, musela jsi vše vidět. Bránil jsem nás.“
„Ano, zaútočil na nás docela zákeřně, nečekaně. Původně to vypadalo,
že se jde rozloučit a potom tě dvakrát udeřil takovými krátkými kickbox
údery.“
„Děkuji ti, Lucie.“
Nechal jsem si přinést sedm růží a při předání jsem ji požádal o ruku.
Symbolické, 11. 11. v 11 hodin. Zarazila se.
„Neodpovídej hned. Rozmysli si to dobře.“
Víceméně jsme potom řešili problémy s dokončením rekonstrukce jejího
bytu, krbovými kamny a podobně. S Ivankou jsem řešil problémy s rodiči.
Slíbil jsem jí, že si je pozvu před Vánoci na návštěvu. Na rukou jsem měl
vytlačené stopy po klepetech. Dozorci by si už mohli všimnout mých silnějších
kostí.
Při smutném a plačtivém loučení mi Lucie v 11.45 řekla své ano. Dojalo
mě to, nečekal jsem to. Byl jsem jí za to hodně vděčný. Vzala mi z čela cejch
vraha. Škoda že to nedodržela, ale to je jiná kapitola.
Den utekl velmi rychle. Večerka ve 21.00 jako pro malé děti. Dozorci kontrolují
cely každou hodinu. Vždy rozsvítí, kouknou se, zavrzají mřížemi. Pro
slabší jedince je to doslova psychické mučení. Po třetím rozsvícení světel
jsem si vzal stilnox na spaní a s těžkými myšlenkami jsem usnul. Ráno jsem
si všiml, že můj spolubydlící sice vydrží nechodit čůrat celou noc, ale potom
jeho moč nedýchatelně, agresivně smrdí. Asi jaký má člověk pot, takovou
má moč. To je asi normální, ale to jeho neustále plivání do umyvadla, záchodu
a na vycházce mi docela vadí. Zase má ale jiné přednosti. Není výbušný
a je rozhodně inteligentní.
Hlavními událostmi následujícího týdne pro mě bylo posilování, studování
trestního zákona a vizualizace myšlenek ve formě nástěnky. Je opravdu zajímavá.
Odpovídal jsem denně tak na deset až patnáct dopisů. Tisková konference
ve věznici vyprovokovala mnoho spoluobčanů k vyjádření vlastních
názorů a pocitů.
Přišel den D. Veřejné soudní líčení ve věci rozšíření vazebních důvodů o písmeno
c) a rozhodnutí o mé žádosti o propuštění na kauci. Čtyřiadvacátý
listopad 2008, pondělí. Přímo na cele si mě poprvé vyzvedávalo ozbrojené
komando černo-těžkooděnců vězeňské služby, celkem jich bylo dvanáct.
Dvanáct profesionálů? Proč? Nejsem žádný nebezpečný masový vrah.
„To je pro vaši bezpečnost, pane Ďuričko. My vás zabít nenecháme.“
„Aha. Kočkovi se ale bojí mě. Není to absurdní?“ zavtipkoval jsem.
Už se se mnou nebavili, dali mi speciální neprůstřelnou vestu a želízka
s opaskem, tzv. medvěda. Zřejmě proto, abych si sám neublížil. Mě
to opravdu nemůže zlomit ani ponížit. Viděl jsem na vlastní oči jednoho
silného muže, jak ho museli dozorci pacifikovat, dokonce jednoho zranil.
Já jsem přijal funkci robota a vše jsem vykonával bezmyšlenkovitě,
strojově. Na převoz z Pankráce na Ovocný trh nemohu nikdy zapomenout.
Nasedli jsme do speciálního obrněného automobilu bez oken. Zavřeli
mě do zamřížované cely velikosti záchodu v letadle turistické třídy.
Kdyby auto někdo zapálil, nikdy bych se odtud nemohl dostat. Jak jednoduché.
Kočkovi jsou vlastně mafiáni hlupáci. Neví, že k zabití stačí
malý ohýnek. Vlastně dobře ví. Veletržní palác shořel i s důkazy důkladně.
Celá trasa jízdy byla monitorovaná. Hlídaly se hlavně okna a střechy.
Silnice byly zacpané, cestu nám proráželo policejní auto. Tak si myslím,
že kdyby mě nyní chtěl někdo opravdu zabít, nikdo by neměl šanci mě
ochránit. Měli by starosti sami se sebou. Nechápu, proč jsem pod třemi
zámky. Blbost, hloupost, předpisy? Dojeli jsme k hlavnímu vchodu OS
pro Prahu 1 na Ovocném trhu, všude jsou zástupci tisku a televize. Konečně
uslyší národ pravdu. Vedli mě někam přes dvůr. Pořád hlídali okna
a střechy, utvořili kolem mě neprodyšný kruh. Dlouze zvonili. Viditelně
jim nikdo nechtěl otevřít.
Tak nyní to přijde. Dobře vím, že dobrý střelec mi nezpůsobí žádnou
bolest. Nejhorší jsou špatní střelci, střelí vás do břicha a člověk v ukrutných
bolestech umírá hodiny jako postřelená zvěř. Konečně se dveře otevřely.
Aha, cely, soud se zřejmě opožďuje. Má začít přesně v 11.00. To
zase bude JUDr. Kudláček nervózní, že mu někde stydne oběd. Zavřeli
mě do hnusné, špinavé kobky na dvoře OS pro Prahu 1. Nebyl jsem tam
sám. Bylo vidět, že se lidé seznamují všude. Já jsem neměl zájem. Myšlenkami
jsem byl u své milované holčičky Janičky. Oči si zvykly na šero.
Stěny byly nekonečně popsané vzkazy a pomalované. Některé malůvky
byly opravdu zdařilé. Říkal jsem si, že je to škoda, že takhle nadaní lidé
tráví čas ve vězení namísto v ateliéru. Musím si s sebou také brát tužku,
abych tady příště po sobě také mohl zanechat vzkaz. Jeden vzkaz mě
opravdu zaujal: „Nikdo se mě neptal, jestli si přeji se narodit, tak ať mi
nikdo teď neříká, jak mám žít.“ Působí to na mě dost negativně. Rád
bych se s tou ženou setkal.
„Pane Ďuričko, jdeme. Žádné blbosti, kdybyste nás napadl nebo chtěl
utéct, musíme použít donucovací prostředky, případně i zbraně.“
„Vy se mě opravdu bojíte? Absurdní, asi již máte profesionální deformaci.“
Vedli mě přes dvůr a chodbami do prvního poschodí. Všude zástupci
médií. To by mi opravdu mohli závidět i Gott a Lucie Bílá. Fotoaparáty
cvakají a kamery svítí. Já hledám v davu svoji lásku Janičku anebo někoho
známýho. Nikdo, tak snad v jednací místnosti. Konečně jsme na místě.
Všem je nějaký vedro. Jediný, kdo má viditelně dobrou náladu, je soudce
Kudláček a státní zástupkyně Kadeřábková. Logicky, jediní, kteří tu mají
nyní moc, jsou oni. Oni rozhodnou bez pocitu odpovědnosti, pravdy
a spravedlnosti o osudu nešťastného muže. Cítím z nich, že rozsudek již
mají napsaný, půjde zase pouze o divadlo. Policejní příslušník mi šeptá,
že soudce si nepřeje sundat mi želízka, musí mi je nechat.
„A jak budu smrkat?“
„Budu vám utírat nos.“
To je úroveň našeho soudnictví, tak možná 14. století. Přišel můj advokát
Mgr. Kočka.
„Pane magistře, ti, co sedí za námi, kdo to je?“
„Čekal jsem zástupce médií a svoji rodinu.“
„Soudce dlouho dopředu obsadil všechna místa koncipienty. Jednání
bude vlastně probíhat za zavřenými dveřmi.“
Moje zklamání bylo obrovské. Vnímal jsem úšklebky soudce Kudláčka.
Veřejné neveřejné slyšení začalo. Státní zástupkyně přednesla svůj
návrh na rozšíření vazby o písmeno c). Kočkovi se bojí, že podle mých
výroků v tisku a televizi bych mohl pokračovat v trestné činnosti a jít si
vyřizovat účty se starým Kočkou. Nevěděl jsem, jestli se mám smát, nebo
plakat. Dalším důvodem byl můj profesionální vztah ke zbraním, Kebrleho
vystoupení v pořadu Na vlastní oči v TV Nova, to jsem ani neviděl,
a můj psychologický posudek, který nebyl ještě ani ve spisu už měla státní
zástupkyně.
„Co k tomu chce říct obhajoba?“
„Návrh státní zástupkyně je ve všech bodech irelevantní. To, co říká
státní zástupkyně ve věci střílení obviněného do vzduchu v den teroristických
útoků na New York v roce 2001, zde nesmí být vůbec uváděno. Trestní
rejstřík obviněného Bohumíra Ďurička je čistý. Je to doposud bezúhonný
občan České republiky a já věřím, že jím zůstane. Obhajoba je proti.“
„Chce něco říct obviněný?“
„Ano. Mým přáním je být oporou Lucii Staňkové při porodu a být
doma na Vánoce a Nový rok. Dal jsem s rodinou dohromady tři miliony
korun na kauci. Státní zástupkyně bez vlastní úvahy opsala podnět zástupce
poškozených JUDr. Lžičaře, který vychází z interpretace médií
mých slov ze dne 4. listopadu 2008. Články nebyly autorizovány a byly
vytrženy z kontextu. S panem Kočkou starším jsem si přál mluvit jako
otec s otcem. Zastavit eventuální vendetu na svých dětech. Vysvětlit mu,
že jeho milovaný syn, korunní princ, nás surově napadl ze zálohy, zákeřně,
že msta je nesmysl, pouze jsem se bránil. Bránil jsem svoji rodinu.
Žádné nelegální zbraně nemám. Přejete si domovní prohlídku? Prosím,
udělejte ji. Bojíte se mého útěku do zahraničí? Na to opravdu nemám peníze
ani zázemí. Nejsem Kožený, Pitr, ani Krejčíř. Bydlet budu na dvou
uvedených adresách. To, co vypovídal Kebrle, můj bývalý přítel a ředitel
jedné mojí firmy, kterou jsem mu později pod cenou prodal, je úplný nesmysl.
Ano, kdysi dávno jsem při hraní mariáše z hecu vystřelil do stropu
v baru hotelu Axa. Bylo to v uzavřeném prostoru v uzavřené společnosti.
Dávno jsem na tuto hloupost zapomněl. Kebrle je obyčejná hyena, a to
jsem si myslel, že je kamarád. Za sebe mohu slíbit, že k soudním jednáním
se budu řádně dostavovat.“
„Má někdo otázky?“ ptá se soudce.
Hnusná a ošklivá státní zástupkyně Mgr. Kadeřábková: „Pane obviněný,
chcete říct, že pan Kebrle lže?“
„Ne, nelže, byla to klukovina, je to už hodně dávno, ke které mě kamarádi,
se kterými hraji dvacet let mariáš, vyhecovali. Kebrle byl vždy
pouze doživotní náhradník, asi ho za opravdového kamaráda nikdo ne-
chtěl. Prostě si myslím, že to sem nepatří, nemá to žádnou souvislost
s tímto případem.“
„Děkuji. Poslední otázku. V seznamu odevzdaných zbraní chybí tři lovecké.
Kdepak jsou?“
„Jedna je v mé kanceláři přišroubovaná na zdi mezi trofejemi jako dekorace,
je velmi dobře vidět na mé pozvánce k oslavě výročí mých 55. narozenin.
Jedna je u JUDr. Kopřivy a jedna u pana Kovaříka. Prodal jsem
jim je řádnou smlouvou a podepsal formulář převodu.“
„Je vidět, že máte přehled.“
„Především mám výbornou paměť.“
„Ještě nějaké poznámky? Státní zástupkyně trvá na svém návrhu?“
„Ano.“
„Povstaňte. Soud rozhodl takto. Vazební podmínky pro ing. Bohumíra
Ďurička se rozšiřují o písmeno c) trestního zákona a slib ani kauce se nepřijímají.
Chce obhajoba podat stížnost?“
„Prosím o rozhovor s obviněným,“ žádá advokát Mgr. Kočka.
„Pane Ďuričko, nedáme stížnost, oni jsou rozhodnuti dopředu. Musíme
se poradit později.“
„Souhlasím.“
„Ne, obhajoba využije zákonných termínů.“
„Soud je ukončen.“
Neudržel jsem slzy. Nejsem tak silný, dobře, že mě nikdo nevidí. Nemohu
se ani vysmrkat. Odvádí mě stejnou cestou již přímo do auta. Zástupci
médií, snad sto, se tísnili po chodbách. Hlídací komando mi
nedovolilo žádný kontakt. Pouze na dotaz TV Nova, co na to říkám, jsem
stačil odpovědět: „Je to nespravedlivé.“ Konec.
Odvoz byl podobný jako příjezd. Vlastně byl lepší, skončily mi naděje,
které jsem měl ve své duši. Zbavil jsem se zátěže, neprůstřelné vesty a řemene
s řetízky. Konečně jsem pochopil, proč mi je soudce Kudláček ponechal
po celou dobu slyšení. Znal dopředu své rozhodnutí, bál se, že
bych ho mohl napadnout. Ubožák jeden.
Na cele 329 mě už čekal spolubydlící pan Lorenc.
„Tak co?“
„Prohrál jste sázku, nepustili mě. Přesto vám děkuji, živil jste ve mně
kousek naděje.“
Neměl jsem na nic chuť. Nehybně jsem ležel, díval se nepřítomně do
stropu. Dvě bitvy jsou za námi. Jednu, tu první, jsi s přítelkyní vyhrál.
Tuto druhou prohrál. Celou noc jsem prosil svého boha, podvědomí
a boží energii nekonečného vesmíru. Ráno jsem odpověď dostal.
Bylo 25. listopadu a na návštěvu měla přijít moje životní láska Janička
Jirsová a moje nejoblíbenější zaměstnankyně Jarmila Polanecká. Věděl
jsem, že musím spát. Prášek jsem si už dávno vzal. Budu mít ráno kruhy
pod očima, budu unavený, nebudu se svojí lásce líbit. Máme mezi přáteli
zrádce. Vždyť jsem tě, Janičko, ukrýval před očima justice a Kočkovic
klanu. Jsou jenom dvě možnosti. Buď Honza Dostál, nebo přímo Jirka
Paroubek. No nevadí, budu se k ní chovat tak, jak to cítím ve svém srdci.
Mohu alespoň psát normální zamilované dopisy. Ach jo.
Je ráno, jasno, vypadám hrozně. Nervózní jsem tak jako ještě nikdy. Má
mě ještě ráda? Neviděli jsme se tak dlouho. V mysli mi proběhly krásné
chvíle, které jsme spolu prožili. To se nedá zapomenout. Chvíli mně bylo
teplo, chvíli zima. Vzal jsem si s sebou celý balíček kapesníků. Konečně
přívětivější tvář osudu. Dozorci mě vedou podzemními chodbami do prostoru
návštěv úplně samotného, bez prohlídky a klepet. Cítím se trochu
jako člověk. Taková maličkost, a jak zvedne důstojnost lidského tvora.
Byla tam. Jako obvykle kabinka číslo jedna. Seděla tam vedle Jarmilky.
Krásná, moje milovaná Janička. Slzy se nedaly zastavit, jako nyní při psaní
těchto vzpomínek. Objal jsem ji, dlouze jsme se líbali. Tolik lásky u jednoho
návštěvního okénka. Jarmilka taktně počkala.
„Miláčku můj. Lásko. Konečně se vidíme.“
„Ano.“
„Janičko moje, já to tady bez tebe nevydržím. Je to opravdu těžký, nespravedlivý.
Kdy to skončí? Tak tě miluji.“
Řeka slz, líbání, hlazení se. Láska, která se nehraje, je v nás. Cítím
naši touhu. Nikdo ji nezlomí.
„Janičko, lásko moje, děkuji bohu, že tě mohu vidět, líbat, hladit. Slzy
nevadí, jsou důkazem naší lásky. To nejsou slzy lítosti, žalu. To jsou slzy
štěstí. Jarmilko, omlouvám se, dobrý den.“
Taky jsme se políbili. Emoce se trošičku uvolnily, řekli jsme si pár věcí
a už jsem slyšel „Návštěvy – konec!“ Nás nechali ještě chvíli, také jsem
přišel později. Loučení a sliby lásky byly nekonečné.
„Jani, už si budeme psát opravdové dopisy, stejně je čtou. Já se už nebudu
schovávat. Ať se svět o naší lásce dozví. Nestydím se za své city
k tobě. Jarmilko, Janičko, miláčku, spoléhám se na vás. Věřím vám. Máte
volnou ruku. Dejte firmu do pořádku.“
„Tak, pane Ďuričko, musíme končit.“
„Já vím.“
„Bohumírku, miluji tě! Bojuj za pravdu a spravedlnost, budu ti pomáhat
a čekat na tebe.“
„Jaňulinko, co si já mohu ještě více přát, už jenom svobodu a mít
s tebou ty dva syny. Lásko, tak za měsíc. Vydržíš?“
„Neboj se, žádnou ostudu ti neudělám.“
Musel jsem odejít, bylo toho na mě za poslední dva dny příliš. Normálně
jsem se rozplakal štěstím. Člověk si musí sáhnout na dno svých možností,
aby pochopil a našel svoji životní lásku. Věřím, že když vydržíme,
hlavně Janička, budeme mít šťastný život. Celé odpoledne jsem žil ve
vzpomínkách na společně prožité chvíle s Janou. Jako film mi běžely jednotlivé
vzpomínky. Navždy jsem si je vryl do paměti. Pevně věřím, že
tyto vzpomínky budou základem, vizualizací naší budoucnosti. Nikdy
jsem nemiloval více jak nyní Janičku. Naplňuje mě to celého.
Těsně před tragickým večerem jsme byli služebně v Rusku v Jekatěrinburgu.
Ve městě, kde byla vyvražděna celá rodina cara Mikuláše. Bydleli
jsme v pěkném hotelu. Pěšky jsme chodili na veletrh cestovních kanceláří
a při každé příležitosti jsme se milovali, třeba i sedmkrát za den.
Žádná žena mě nikdy tak nevzrušovala. Každý večer jsme se byli bavit
v nějakém pubu. Tančili jsme a kupovali dárky ostatním. Samozřejmě
drahé, pravý kaviár z jesetera. Ráj na zemi ve dvou. Vidíš, Bohumíre,
úplně zbytečně jsi jí udělal žárlivou scénu, dnes jsi v situaci, kdy jí věříš
a o její věrnosti nepochybuješ.
Pořád se mi vrací poslední večer. Seděli jsme na hotelovém baru, popíjeli
jsme pravou ruskou vodku. Všichni jsme již byli sbaleni a vlastně
jsme čekali na taxíka na letiště. Řešili jsme rozdíly mezi Arktidou a Antarktidou.
Já jsem byl přesvědčen, že Antarktida je ledová plocha, která
se dá podeplout ponorkou, a Janička říkala, že je to pevnina.
„Taxi čeká venku.“
Šli jsme si na pokoj pro bagáž. V tom se to stalo. Objal jsem ji. Stačilo
několik polibků a byli jsme spojeni. Milování plné citu a lásky. Dvakrát
nám volal pan Táborský, kde jsme. Telefon jsme nebrali. Orgasmus na sebe
nenechal dlouho čekat. Vodopád uvolněných hormonů a spermií. Něžné
políbení, žádné umývání, rychlé oblečení. Muselo to na nás být rozhodně
poznat. V taxíku jsme mlčeli, naše těla se pomalu vracela do normálu. Jsme
spolu propojeni, naladěni na jednu frekvenci. Mě vlastně Janička vzrušuje,
jenom na ni pomyslím. Dnes bude špatná noc, co se mi asi bude zdát.
V 18.00 začíná náš čas posilování. Naše cela 329 se mění na fitness. Činky
jsem si vyrobil z PVC lahví, svázal jsem jich šest k sobě, to je devět kilogramů
jedna činka. Dále používám okenní mříže, stoličky, stůl, WC, vše,
co je k dispozici. Můj miláček mi poslal knihu cviků. Dodržuji to. Posiluji
šest dní v týdnu, dvanáctkrát sedm cviků. Trvá to přibližně jeden a půl hodiny.
Už je to na mně pomalu vidět. Rostou mi svaly. Jsem rozhodnut dát
se psychicky a fyzicky do pořádku, postupně přestat užívat léky. Cíl: váha
80 kg, léky žádné. Zahájím změnu myšlení, všemu se přizpůsobím a budu
se cítit šťastný. Budu myslet pozitivně a každý den budu vděčný a poděkuji
nekonečné boží energii vesmíru za to, co již mám, a mám toho dost.
A děkuji za to, co ještě dostanu. Vím, že moje přání budou splněna vesmírným
džinem. Budu žít tak, jako kdybych už všechno měl, jinak to
nemám šanci zvládnout.
Makáme oba dva, je tu málo místa. Kdyby se alespoň pan spolubydlící
tak nepotil. Po cvičení se umývá v umyvadle cely, všude je nacákáno,
nikdy po sobě neuklidí. Zvláštní pavouk. Proto má asi starší ženu, je jí už
dávno padesát roků. Nemá žádné děti. On vlastně potřebuje ženu-maminku.
Já rozhodně potřebuji ženu-milenku. Nejlepší je moje láska Jaňulina.
Ležím v posteli a začínám myslet pozitivně. Myslím na Janičku,
rodinu, zaměstnance, na ty, které mám rád. Nebudu bojovat, ale chránit.
Můj bože, můj pane, mé podvědomí, nekonečná vesmírná boží energie,
sděluji ti své přání. Přeji si navždy mít lásku v srdci a v mysli Janičku Jirsovou.
Budu ji milovat, ctít a chránit, za její lásku jí budu věrný. Přeji si
s ní žít a vedle ní zestárnout. Budeme spolu mít minimálně dva syny.
Postavím dům a na jižní stranu vyrobím sluneční hodiny ze zlacené mědi
jako hold nekonečné vesmírné energii a jejímu vyslanci slunci. Přeji si
prodat společnost Hotel Axa, s. r. o., za požadovanou cenu. Přeji si být
nejpozději do Velikonoc 2009 opět svobodný, přeji si být s Janičkou
šťastný a bohatý. Jsem naladěn na frekvenci pozitivní energie, cítím se
dobře a za vše, co mám a dostávám, jsem denně vděčný a děkuji. Jsem
připraven boží dary přijmout a realizovat. Konečně jsem usnul bez
prášku na spaní a s úsměvem na rtech. S láskou v srdci se mi v mysli
začal promítat film.
„Janičko, miláčku, volala Hana, že mi dá dceru Aničku na celý týden.
Poprvé za pět let. Uděláme si výlet do mé zamilované Itálie, souhlasíš?“
„Ano. Anička mě má ráda, uděláme si hezký týden dovolené. Už se
těším.“
„Nebal moc věcí. Odjedeme mým autem a zůstaneme tam, kde se nám
bude líbit.“
Vyrazili jsme po obědě. Všichni jsme byli spokojeni, šťastni.
„Dnes daleko nepojedeme, zůstaneme v Tyrolích nad Bolzanem. Mám
to tam rád a znám se tam s jedním hoteliérem.“
Dorazili jsme tam okolo osmnácté hodiny. Můj přítel Alexander mě
ihned poznal. Dal mně můj oblíbený apartmán s kachlovou pecí. Hotel
Paradiso, opravdu na úrovni. Ještě jsem se tam nikdy nezklamal. Dva dny
jsme si užívali vycházky a vyjížďky s koňmi do hor vysokých 2000–3000
metrů. Anička byla nadšená hlavně odpoledne v hotelovém bazénu.
Večer jsme se domluvili, že Aničku uspíme a zajdeme dolů na bar. Vždy
s Alexandrem před odjezdem posedím, popijem dobré červené italské
víno, dáme bolivijský rum.
Leželi jsme vedle usínající Aničky. Oba dva nás spalovala touha po
milování. Byl jsem velmi něžný, Janička také. Potají jsem jí ho vsunul do
rozžhavené touhy. Pomaloučku, bez pohybu jsem ji líbal a hladil po jejích
krásných vlasech. Vzrušení dosahovalo maxima. Orgasmus jeden,
druhý, možná byly tři, ve stejnou dobu, v pravý čas. Obklopovalo nás
ticho, vzrušené oddychování, láska v prostoru kolem nás.
„Bohumírku, to jsem ještě nikdy nezažila. Celá se chvěji a mám husí
kůži.“
„Lásko, podívej se na mě. Málem jsem dostal infarkt. Jak jsme zadýchaní
a přitom jsme se vůbec nepohybovali. To bude asi tím vzrušením.“
Dlouho jsme zůstali ležet spojeni fyzicky i duševně. Vůbec se mi nechtělo
ven, pořád mi stál. Anička už dávno spala. Nádherný večer jsme završili
dole na baru s přítelem Alexandrem. Slíbil mi, že v listopadu přijede
do Prahy a bude spát u mě v hotelu Axa. To jsme ještě netušili, že osud
nám připraví úplně jiné starosti a změní nám život o sto osmdesát stupňů.
Ráno jsme odjeli směrem na Lago di Garda. Byla to nádherná dovolená.
Ukončili jsme ji v překrásném prostředí pláží v Bibione na severu Itálie.
Anička se bála hluboké vody. Zůstávala na břehu. Já jsem byl s Janičkou
po prsa ve vodě. Objímali jsme se a líbali. Všude kolem nás koupající se
lidé. Voda byla zkalená písečnou pláží. Postavil se mi do neuvěřitelné velikosti.
Vždy ve vodě stojí lépe. Janička si ho tam tentokráte dala sama.
„Miluji tě, Jano. To, co s tebou prožívám, se nedá nikdy opakovat. Miluji
tě navždy.“
Pomaloučku byl hlouběji a hlouběji. Vzrušení bylo maximální. Asi to
okolí, ta atmosféra zakázaného ovoce vzrušovaly slovy nevypověditelnou
silou. Za chvíli byl uvnitř touhy celý. Neskutečné se stalo realitou. Milovali
jsme se v moři a nikdo to neviděl ani netušil. Za chvíli mi šeptla
Janička do ouška v maximálním vzrušení: „Už to nemohu vydržet,
můžem.“
Můj penis se zvětšil na maximum, erupce, omlouvám se, erekce byla
ohromná, sluníčko nás hladilo svými paprsky po tvářích a vlnky jí šplou-
chaly po vzrušených bradavkách. Pane bože, děkuji ti. Pořád vnímám dozvuky
výstřiku semene do nejkrásnější pochvičky na světě. Děkuji, děkuji
ti, moje lásko.
Rychle jsem ho vytáhl, aby voda nemohla dovnitř. Volně jsme se mazlili
do vyprchání vzrušení z těla. V mysli zůstane navždy.
„Janičko, lásko, já jsem se v moři ještě nikdy nemiloval.“
„Já taky ne, Bohumírku. Já se z tebe asi zblázním.“
„Já už zblázněný jsem. Kde je Anička? Už ji vidím. Pojď, postavíme
písečný hrad a půjčíme si potom šlapací kolo.“
Mříže zavrzaly, světlo se rozsvítilo a já se probudil celý polepený od semene
v posteli Vazební věznice Pankrác. Po dlouhé době jsem upřímně
litoval, že jsem s Janičkou dávno nezůstal žít v zahraničí. Mohu si za to
sám. Neuměl jsem se rozhodnout. Janičko, hluboce se ti omlouvám a lituji
toho. Lucie mi dávala na vědomí, že bude mít syna, že mu najde jiného
tatínka, že ho nikdy neuvidím a podobně. Byl jsem pod velkým
tlakem. Ta nešťastná představa mít na závěr života syna. Lásko, jestli mi
bůh dá ještě jednu šanci, přísahám, že si ji již nenechám vzít. Dnes už asi
neusnu. Nadopuji se prášky. Jinak to nevydržím. Mohl jsem mít vše,
nemám nic. Bohumírku, šeptá mi boží energie. Nespěchej, buď trpělivý, tato
tvoje těžká zkouška prověří váš vztah. Přej si to a věř v to. Vím, že tvé přání
bude splněno. Děkuji ti, můj anděli strážný. Usnul jsem.
Zase se na mě trochu usmálo štěstí, dne 4. prosince 2008 vyšel v MF
Dnes článek „Nepřítel státu, přítel Kočkových.“ Byly uvedeny jasné důkazy
o propojení klanu Kočkových s Korpljakovem, Barabašovem, Luhaňskou
brigádou. Nejostřejší mafie působící v Česku. Korpljakov
šéfoval velmi agresivní skupině s pestrou zločineckou činností, vymáháním
výpalného počínaje a drogami konče. Tohoto zločince pustil na svobodu
soudce Karel Kudláček, soudce, který mě opakovaně poslal do
vazby. Dokonce tento soudce přerušil trestní řízení s tímto opravdovým
mafiánem do doby, než se uzdraví. To je jasná podjatost. Můj advokát
musí okamžitě změnit taktiku mé obhajoby. Dne 5. prosince 2008 jsme
podali stížnost proti usnesení OS pro Prahu 1 ze dne 24. listopadu, spi-
sová značka 43Nt 4739/2008, a námitku proti podjatosti osoby rozhodujícího
soudce OS pro Prahu 1 JUDr. Karla Kudláčka.
Nastal čas se trochu lépe seznámit s mým novým spolubydlícím. Agresivní
pot a moč jsem již popsal. Pleš myslím také. Je vysoký tak 190 centimetrů,
má úzká ramena, je chlupatý na prsou a má plíseň na prstech
u nohou. Natírá si zadek framykoinem. Na člověka se dívá zklamaným
pohledem. Střetu z očí do očí se vyhýbá a často hledá myšlenky tím, že
obrací oční bulvy nahoru, je mu často vidět bělmo. Na mě působí jako takový
zklamaný, zahořklý malý podvodníček. Moc po sobě neuklízí, neustále
plive, což mně vadí ze všeho nejvíc. Pořád si na něco stěžuje. Jinak
má přehled politický a hospodářský. Je inteligentní, má přehled o showbyznysu,
má dobrou paměť. Pořád si něco zapisuje do kalendáře. Statistika
bude jeho hobby. Je dobrý lingvista. Známe mnoho společných jmen.
Bydlí v Butovicích. Za manželku má advokátku starší o několik let. Říká,
že už jí bylo padesát. Má bratra, podnikatele, který ovládá francouzštinu
slovem i písmem. Nebaví se spolu. Maminka má osmdesát čtyři roků.
Děti nemá žádné. Vlastně, kdyby neměl manželku, která má dva syny
z předešlých manželství, byl by úplně sám. Korespondenci má minimální.
Moc o sobě nepovídá. Myslím si, že ve svém dřívějším zaměstnání pracoval
jako likvidátor na konkurzech podniků a firem. Občas se pochlubí,
jaký je to džob. Hodně čte.
Jsme zcela rozdílné bytosti. Já kouřím doutníky, piji víno a whisky,
miluji ženy, matky si vážím, žiji rodinným životem, jsem myslivec, hraji
karty, šachy, hraji na kytaru, rád se směji. On je můj úplný opak. Máme
pouze společné koníčky tenis a lyžování. Známe mnoho politiků a podnikatelů.
Právě byl raport. Otevřel tlustý, nešťastný dozorce. Ačkoliv má pan Lorenc
špatný čich, i tento člověk mu smrdí potem. Ten se snad vůbec nepřevlíká,
nemyje, to je opravdu puch! Řekl, že ho z toho smradu rozbolela
hlava. Vzpomněl jsem si na své zaměstnance, na pana Šmída na recepci.
Musel jsem mu velmi důrazně, ale citlivě říct, aby se o sebe lépe staral. Přijal
to a mohl u mě nadále pracovat. Lidé sami sebe občas necítí.
Včera večer jsem napsal dopis své dlouholeté loajální zaměstnankyni Jarmilce
Polanecké. Co ji znám, minimálně sedmnáct roků, na sobě pracuje.
Vzdělává se, učí se anglicky, chodí do fitness. Vždycky se mi líbila,
ale ačkoliv ji mám rád, nikdy jsme spolu nic neměli. Vykáme se a jsme
přátelé. Je mnoho let vdaná, bezdětná. Finančně nezávislá. Psal jsem jí
první dopis jako ředitelce hotelu Axa. Věřím a vím, že moji nabídku přijala.
Má moji stoprocentní důvěru a volnou ruku ve znovuzavedení pořádků
po mé ztrátě svobody. Má dobrý základ týmu. Janička, Alice
Mokrášová, Buzková, Kozlík, Michalčák, Táborský a další. Ostatní zpacifikuje,
nebo vymění. Tolik krásného jsme společně prožili. Kolik bylo
služebních cest! Paříž, Madrid, Barcelona, Řím, Londýn, Soul, Kréta. Už
si za ta léta ani nevzpomínám. Vydalo by to na román. Věřím, že bude
ještě dost příležitostí zavzpomínat. Ach jo. Jak bych si přál být s nimi,
v kanceláři si dát sklenku červeného vína, doutníka a jen tak si povídat.
Myšlenkami mi probíhá i filmové představení z milostných scének zažitých
na pracovišti s Janičkou. Pravdou je, že za můj dlouhý život nebyla jedinou,
ale rozhodně byla nejlepší. Jak mi to jednou vpálila do tváře: „Co
na tý zaprclý holce vidíš? To umí tak dobře šukat a kouřit?“ Nebyla daleko
od pravdy, zapomněla ale na cit, touhu a lásku. To, co zatím asi nepoznala.
Tak zpátky do vězení. Naše cela 329 je v režimu zvláštní bezpečnosti.
Většinu dne jsme zavřeni bez možnosti kontaktu s ostatními spoluvězni
pankrácké věznice. Náš prostor je asi tři krát pět metrů. Jedno umyvadlo
se studenou vodou, dvě železné vojenské postele, jedna skříň pro čtyři.
Děkuji bohu, že jsme tu jenom dva. Linoleum na podlaze, záchodová
mísa, malý stůl a dvě stoličky. WC má kolem sebe závěs z PVC. Celu
jsem si maximálně možně vyzdobil. Je to denní boj s dozorci.
„Pane Ďuričko, to musíte sundat, to je proti vnitřnímu řádu.“
Tady se opravdu musí člověk chovat jako robot, nemyslet. Dozorci mi
taky občas připadali, že ten mozek nemají. Já jim rozumím, oni tu nejsou
od toho, aby přemýšleli, ale od toho, aby se dočkali konce pracovní doby
a mzdy. Jsou tu ale také světlé výjimky. Opravdu málo. O své zrcadlo jsem
bojoval dva měsíce. Nesmíme mít nic ostrého. Sklo, nože, zrcadlo, nůžky,
žiletky a podobně. Přitom v okně máme sklo, dostáváme konzervy z plechu.
Kdybych se chtěl zabít, mám svůj opasek do kalhot a podobně.
Mnoho věcí, které nemají logiku. Je to ale řád. Barák je ze začátku minulého
století. Opravdu areál ke zbourání. Že na to developeři již dávno
nepřišli. Snažím se každý den udělat si malou radost. Vyrábím si věci pro
denní potřebu. Čtu knihy, vzdělávám se v oblasti trestu. Studuji skripta,
píšu knihu a odpovídám na dopisy. Posiluji. Den pro mě začíná být krátký.
Mým opravdovým spojením se životem tam venku, za tou vysokou zdí, se
stal zápisníkový blok, propisovací tužka a kniha. Je toho dost. Je mnohem
více lidí, kteří to nemají. Stačí poslouchat zprávy a číst denní tisk.
Člověk, když je nespokojený, otrávený a podrážděný, měl by si vzít tužku
a papír a napsat si, co vlastně má, kolik božích darů. Mám svůj život,
mohu myslet, mám co jíst, pít, číst, mohu se dívat na televizi, poslouchat
rádio, mám k dispozici denní hygienu. Jsem zdravý, slyším, vidím. Mohu
psát. Mám touhu, cit, lásku. Mám děti, naději. Je toho opravdu hodně. Je
třeba za tyto boží dary poděkovat a být vděčný. Vesmír nám dává vše, co
potřebujeme. Život a celý svět je o energiích. Jsou všude kolem nás. Otázkou
je, na kolik procent je využíváme. Každá myslící bytost různě. Proto
máme lidi bohaté, chudé, zdravé, nemocné, vzdělané, nevzdělané. Seznam
protikladů by taktéž vydal na obsáhlou knihu. Každý si může vzít, kolik
je schopen si opravdově přát. Tato energie je nekonečná. Vše začíná
uvnitř člověka, jak myslí, tak žije. Jenom to, co si člověk přeje, může dostat.
Já si například nemohu stěžovat, dostal jsem vše, co jsem si přál. Co
nemám, je pouze moje vina. Nebyl jsem správně naladěn na frekvenci pozitivní
energie přijímání božích darů. Proto například nemám doposud
syna. Nejvyšší možná energie pro přijímání splněných přání je cit, touha
a láska. To poslední je nejdůležitější.
Pan Jiří Lorenc si často prohlíží moji nástěnku. Moc se mu líbí Džordžíno,
vepřová hlava, jak mluví s Drymlem: „Předsedo, tak ty prej chceš,
abych odstoupil.“ Dryml má za pasem pistoli. Vepřová hlava odpovídá:
„Nech toho, Drymle, než tu bouchačku vytáhneš, tak je tu Kočka se samopalem.“
Fascinuje ho četnost fotodokumentace Paroubka a ostatních
kontroverzních politiků.
„Pane Ďuričko, odkud se znáte s Paroubkem a jak dlouho? Jste přátelé?“
Většina místa patří mojí životní lásce Janičce a jejím nádherným malůvkám,
rodině a výstřižkům z novin, hlavně ve věci mého příběhu.
„Pana Jiřího Paroubka znám opravdu dlouho. Rozhodně se ale naše přátelství
rozvinulo až později. Já si myslím, že tak v roce 2003. Když to tak posuzuji
s odstupem času, vídávali jsme se často. Já jsem byl například se svojí
láskou Jaňulinkou na jeho svatbě s Petrou Kováčovou v Mariánských Lázních
v hotelu Esplanade. Nikomu jsem se tím nechlubil. Byla to vysoce
uzavřená společnost s minimálním počtem hostů, bez fotografů. Když jsem
dostal pozvání na tuto událost, tak jsem musel být „Paroubkův přítel“.
„A co Kočkovi, byli tam?“ ptá se pan Lorenc.
„Ne, nebyli.“
Když mě byl u mě v kanceláři hotelu Axa pozvat na svatbu Martin Vlasta,
šedá eminence Lidového domu, postěžoval si, že Jirka nemá nikoho za
svědka. Tuto nabídku jsem ihned odmítl. Už jsem s Jirkou zažil dvě aféry
a o třetí nestojím.
„Já si myslím, že za svědka by si Jirka měl vzít slovenského premiéra
Fica. Petra je Slověna, bude to i dobrý politický tah. Přitáhne to voliče nespokojené
s rozdělením Československa. Bude to symbolické znovuspojení
Česka a Slovenska.“
„Bohumíre, ty jsi ale bedna, nejlepší.“
Bohužel přátelé politici dávají přednost podnikatelům miliardářům, kteří
mají na sponzorské dary. Já mohu spíše analyzovat situaci, navrhnout postup,
poradit. Na peníze mají jiné, třeba Kočkovy.
Dlouho jsem se nyní díval na svoji lásku Janičku. Dlouze jsem ji políbil na
její nádherně vzrušující rty. Pohladil jsem jí vlasy, pokochal se jejími prsy,
které mi osobně namalovala.
„Tak jak to bylo dál?“ Vytrhl mě z myšlenek spolubydlící, který seděl na
velké potřebě. Dnes máme den puchů. To je na tom vězení nejhorší, přizpůsobit
se děsným podmínkám a ostatním. Neexistuje tu žádné soukromí.
To je tedy smrad, kdyby to alespoň pod sebou spláchl. Při první příležitosti
požádám o celu jen pro sebe. Já k životu kromě své lásky nic nepotřebuji,
zabavím se sám. Nenudím se. Jenomže mi to nepovolí, někdo mě musí hlídat.
Jo, je to naopak, já trpím jeho přítomností. Pořád čekám na jeho epileptický
záchvat. Jinak je to fajn, bezproblémový chlap. V jedné domácnosti
bych s ním ale nechtěl být. Vlastně bych neměnil nic. Tak už to spláchni,
už mě z toho smradu začíná bolet hlava.
„Tak říkáš premiér Fico? Bude to Fico. Děkuji, Bohumíre. Musíme spolu
taky vymyslet nějaký byznys.“
„Už se těším, nastal čas. Pořád jenom dávám.“
Martin Vlasta odešel, musel někam odvézt Petru. Ta si žije jako v pohádce,
pomyslel jsem si. Od přírody nezávidím. Znám zákon tajemství.
Kdo dává od srdce, dostane dvakrát tolik nazpátek. Kdo dává proti své vůli,
z vypočítavosti, bude mít dvakrát méně. Vše je otázkou mysli. Štěstí, láska
a cit člověka naplňuje pozitivním očekáváním bohatství, zdraví, hojnosti.
Závist, lakota, nadřazenost, ješitnost přináší negativní myšlenky, které nemohou
přitáhnout pozitivní energii frekvence přání a přijímání. Zatím jim,
tedy sociální demokracii a vybraným jedincům, jenom pomáhám. Ivetě Mašínové
dávám různé zakázky na reklamu, dělám pro ni, a tím i pro tým Jiřího
Paroubka různé rauty, myslivecké speciality. Zajišťuji lovy zvěře.
Fiktivně zaměstnávám potřebné, například syna Jiřího. Petr Benda byl se
mnou na lovu srnců v Dolní Rovni. Musím uznat, že se choval důstojně,
slovil velmi dobrého, raritního srnce a útratu jako jeden z mála politiků zaplatil.
Petr Benda a jeho manželka jsou rozhodně dobří společníci, žijící na
velmi vysoké úrovni.

Kapitola 48. - Svatba Jirky Paroubka a Petry Kováčové v Mariánských Lázních
v hotelu Esplanade dne 17. listopadu 2007

Byl říjen, měsíc lovu jelenů, oslav mých čtyřiapadesátých narozenin. Žádnou
oslavu jsem nepřipravoval. Věděl jsem, že mi stejně přijde popřát
spousta lidí. Rodina, přátelé, známí, obchodní partneři. Tak se také stalo.
Minioslava v Axe se již blížila ke konci. Seděli jsme v nočním baru hotelu
Axa. Honza Hála, Iveta Mašínová, David Schirmer, syn Renaty od Vladaře,
Janička a kde se vzala, tu se vzala, objevila se má bývalá přítelkyně
Lucie Staňková. Víc než měsíc jsme se neviděli. Přijela mi z Itálie popřát
k narozeninám. Vznikl první konflikt mezi mnou a Janičkou, mojí láskou.
Byla to opět moje chyba. Boží energie mi poslala dar, splnila mi moje
přání. Dala mi krásnou ženu, která si přeje dát mi syny a žít se mnou. Neviděl
jsem to. Nevnímal a necítil jsem dobro. Byl jsem naladěn na frekvenci
negativní energie. Jednoznačně jsem se měl postavit vedle Janičky a s Lucií
ukončit vztah. Ono mi to snad imponovalo, že mám dvě. Dobře nastoupená
cesta přijít o obě.
Janička odešla s Honzou Hálou k baru. Já jsem nechal Lucii s Ivetou jejich
osudu a s Davidem jsem odjel dorazit oslavu narozenin do mého oblíbeného
baru La Bodeguita del Medio v Kaprově ulici. Prozradil jsem
Janičce, kam jdeme, věřil jsem, že za námi přijede. Nepřijela. Musel jsem
napáchanou škodu napravit. Rozhodně jsem byl v této etapě Janičce věrný.
Pouze jsem špatně vyhodnotil situaci. Když o tom přemýšlím zpětně, je to
osud. Do baru za mnou nepřišla ani Lucie. Opil jsem se s Davidem. Pili
jsme drahý kubánský koňak a kouřili doutníky Cohiba.
„Lásko, za včerejšek se omlouvám. Byla to hloupost. Já prostě někdy takový
jsem. Vidíš, ani se neptám, jak sis užívala s Honzou Hálou. To je dokonalý
děvkař. Určitě ti foukal bolístku. Já ti, Jaňulinko, stoprocentně
věřím. Hodíme to za hlavu a uděláme si pěkný víkend. Zajedeme autem
k mému bratranci Milanu Vechetovi do Znojma, navštívíme Mirka v Konicích,
uvidíš původní, staré vinné sklepy vykopané v pískovci. Ochutnáme
dobrá vína a zajedeme se podívat do Merana, severní Itálie neboli Jižních
Tyrol. Ukáži ti kraj, kde bych si přál jednou žít. Janičko, vzala by sis mě za
manžela?“
„Ano, hned.“
„Tak s sebou vem rodný list. Já jsem už tři roky rozvedený a nastal čas
založit rodinu a začít zase normálně žít. Vybudovat si nový domov.“
Více méně jsem to bral jako možnost. Proč ne?
Ochutnávka moravských vín byla krásná a dlouhá. Nakoupil jsem stovky
lahví kvalitního bílého vína, hlavně pro mého častého hosta v hotelu pana
Jiřího France, bývalého bankéře IPB, jinak pseudopřítele. Trošku jsme to
přetáhli, dlouho jsme vyspávali. Směr Insbruck, kde jsem plánoval naši sobotní
svatbu, jsme nabrali až okolo desáté. Věděl jsem, že to nemohu stihnout.
Úřední hodiny jsou pouze do 14.00. Janička byla v autě rozkošná, byl
jsem na ni pyšný. Na dlouhé rovince před Insbruckem mě začala líbat a hladit.
Dal jsem nohu z pedálu. Netrvalo dlouho a rozepnula mi kalhoty
a pásek. Stál mi v trojkovým pozoru. Vzala si ho do úst a něžně mi ho kouřila.
Byl jsem v absolutním střehu. Soustředit se na řízení auta, orgasmus.
Prostě to bylo náročné, nádherné, vzrušující. Všichni mě předjížděli, jeli
jsme tak šedesát kilometrů v hodině. Něžně mi ho vykouřila, semene bylo
opravdu hodně, vzrušení maximální. Můj miláček všechno sperma spolykal.
Ihned mě políbila, abych z toho taky něco měl. Chutnalo mi to. Žádný
nepořádek v autě, jako kdyby tušila, že mám v autě pořádek rád.
Tohle auto mám už čtyři roky, ale toto jsem zažil opravdu poprvé v životě.
Prostě to jde. Je to tím, že Jaňulinka je krásné ženské stvoření, vyvinuté,
ale drobné. Všude se vleze. Nyní jsem konečně pochopil, že krása
není ve sto osmdesáti centimetrech výšky top modelek. Lucie mi to v autě
neudělala za tři roky a ani mě nepomilovala. Co mě s Janičkou ještě čeká?
Oblékla mě, zapnula pásek i zip u džín. V Insbrucku jsme byli pozdě. Janička
byla viditelně zklamaná. Další moje chyba. Bohumíre, říká mi podvědomí,
dávej si pozor, ať tě toto štěstí neopustí.
Janičce se Merano a okolí nelíbilo. Nevadí, budeme bydlet někde jinde.
Přespali jsme v horách u mého italského přítele a v neděli v 17.00 jsem
byl již ve Stromovce na kurtech, které provozuje Čechie Karlín. Jako
vždy stejné složení deblu. Já, Jaroslav Zika, Michal Malík a Pepík nebo
Martin Urban.
Týden práce a milování s Janičkou utekl jako voda. Přišel víkend 11. listopadu
2007, svatomartinské posvícení v Tursku u Mistra Houště.
„Lásko, tady má ordinaci veterinář Herčík.“ Projížděli jsme Horoměřice.
Za chvíli jsme parkovali před vraty rozsáhlého ateliéru Mirky a Miroslava
Houšťových. Přivezli jsme jim šest párů bažantů a jeden kus srnčí
zvěře. Jako vždy nejoriginálnější dárek a jako vždy poslední hosté. Oni
už vlastně začínali obědem. To my jsme byli ještě na lovu. Všichni již seděli
u krbu. Připravovala se večeře, martinská pečená husa. Hosté mají
vždy krásně namalované vizitky zasedacího pořádku. Vedle mě byla namalovaná
krásná žena beze jména. Všechny jsem obešel a představil jim
svoji novou lásku Janičku. Ačkoliv to byli všichni moji přátelé, všiml jsem
si, že si Jana nebude mít s kým povídat. Ženy mých kamarádů, ačkoliv na
sobě pracovaly, utrácely peníze za kadeřníka, šaty, parfumerii, kosmetiku
a kdovíco ještě, nemohly ve svém věku konkurovat mládí třiadvacetileté,
krásné a inteligentní ženy. No dopadlo to tak, že po večeři jsme si prohlédli
Mistrovy obrazy. Chlapi se opili mladým martinským vínem, které
vždy vozí z Moravy můj přítel Michal Malík. Já se zpětně ani nedivím,
že se Janička nakonec bavila pouze s mladším mužem z řádu křižovníků.
Tato tradiční setkání jsou sice okázalá, ale snobská a povrchní. Koupil
jsem Janičce obraz motýlů a odjeli jsme domů s pocitem, že sem se už asi
nevrátíme. Ani jsme netušili, že osud to tak zařídí.
My už jsme se pomalu připravovali na svatbu Jiřího Paroubka a Petry
Kováčové, svatbu roku. Z Moravy od svého bratrance jsem přivezl stará
archivní vína. Každá láhev byla popsaná a originálně podepsaná s blahopřáním
svatebčanům. S Janičkou jsme koupili bronzový odlitek nahé
ženy asi za deset tisíc korun. Nic moc, ale dárky od srdce. Na svatební
obřad jsme pozváni nebyli. Přijeli jsme do Mariánských Lázní v sobotu
17. listopadu okolo jedenácti dopoledne. Dlouho jsme hotel Esplanade
nemohli najít. Dvakrát jsme se ptali. Konečně. Stojíme před nedobyt-
ným hotelem. Konečně přichází bodyguard. Jsme pozvaní hosté. Jsme
vítáni. Zaparkujeme u vchodu do hotelu. Bezpečnostní opatření na nejvyšší
úrovni. Na recepci už o nás věděli. Zavazadla odnesl pikolík na náš
luxusní apartmán. Šli jsme se trochu upravit. Zpočátku nám to připadalo,
že do toho luxusu snad ani nepatříme. Jako správný hoteliér jsem
i v tomto na pohled přemrštěně vybaveném a z dotací státu zrekonstruovaném
hotelu nacházel nedostatky.
„Bohumírku, nech toho kritizování, není to tvůj hotel. Pojď za mnou do
postýlky.“
„Počkej, jsme určitě poslední.“
„No a co, já Paroubka a jeho lidi nemusím. Pojď, mám na tebe takovou
chuť, jsem úplně mokrá.“
„Jaňulino, já se z tebe asi zblázním.“
Lehl jsem si úplně nahý vedle ní. „Tady mě máš.“
Janě stačí se mě dotknout, políbit, vzít si ho do ruky, do úst, nedá se
tomu ubránit. Je to cit, touha, vášeň, láska. Sedne si na mě obkročmo.
Prsa si položí na moji hruď a pomaloučku, při neustálém líbání a mazlení,
si ho tam zasouvá bez pomocí rukou.
„Opravdu, lásko, jsi připravená.“ Uvnitř horká, šťavnatá, božská.
Úplně cítím, jak mně ho nasává a svírá, bože, to se nedá vydržet. Vůbec
na ni nečekám, stříkám mohutnými střiky semeno směrem nahoru, k nebesům.
Ach můj bože. Čekám, kdy mé tělo v orgasmickém vzrušení exploduje.
„Bohumírku, ty ho máš pořád a pořád většího. Trochu mě to bolelo,
ale bylo to nádherné. Taky jsem se udělala. Jsem ale raději pod tebou.
Vnímám tvoji mužnou postavu, ramena. Miluji tvé tělo.“
„Janičko, já tě miluji celou. Asi tě láskou sním.“
„Tak jsme to tady Vlastíkovi Dvořákovi pokřtili.“
„Miláčku, pojď. Už je skoro poledne.“
Vyrazili jsme na svatební hostinu. Políbili jsme se, podívali se vzájemně
do očí.
„Vidíš, lásko, možná se Jirka s Petrou v životě takhle nepomilovali.“
„Asi ne. Janičko, já jsem takové milování před tebou také nepoznal.“
Prošli jsme třemi kontrolními stanovišti. Konečně jsme ve víru svatební
hostiny. Naprostá snobárna, hogo fogo, alespoň to vidíme. Jirka si nás
všiml první. Pozdravil se s námi. Poprvé viděl Janičku. Byl dosti překvapený.
Představil nám slovenského premiéra Roberta Fica a biskupa Jana
Hradila, radního Noska, který je oddával. Jinak tam ještě byl Martin
Vlasta a Petr Benda s manželkou. Samozřejmě celá rodina Vlasty Dvořáka,
jeho manželka, dcera, syn. Potom se nás ujala Petra a představila
nám svoji rodinu a kamarády ze Slovenska. Hodně si s námi povídala
Miriam.
V této společnosti několika málo lidí jsem se moc necítil ani já. Uvědomil
jsem si, že tam vlastně nepatřím. Byl jsem ale Jirkovi vděčný, že mě
pozval. Považoval jsem se tímto za přítele. Byla to opravdu malá svatba
s omezeným počtem hostů a my jsme byli u toho. Předali jsme svatební
dary a připili si výbornou slivovicí. „Na štěstí, lásku a víru,“ přáli jsme novomanželům.
Já jsem ještě přidal: „Na vašeho potomka.“ Věděl jsem, že
oba dva by si to přáli. Hostina na nejvyšší možné úrovni mohla začít.
Prvotřídní suroviny, kvalita a úroveň stolování. Vše v přísném sledu
menu. Vše na stříbře se stříbrnými příbory. Popíjelo se šampaňské Don
Perignon a slovenská slivovice, domácí, kterou přivezli příbuzní Petry.
Seděli jsme u stolu s Dvořákovými a Bendovými. Vypadali jsme jako
chudí příbuzní. Janička, moje milovaná holčička, není na tuto nabubřelost
stavěná, a tak byla na hosty dosti nepříjemná. Nazvala je zfanatizovanými
Paroubkovými ovcemi. Na můj vkus byla nálada příliš honosná.
Chtělo to nějaké oživení, které by nás vytrhlo od krmení se, popíjení
a povídání. Atmosféru dotvářela komorní hudba. Okázalosti a blahobytu
bylo dost. Domluvili jsme únos nevěsty do jednoho baru v centru Mariánských
Lázní. Udělali jsme podraz i na bodyguardy. Nepozorovaně jsme
opustili hotel. Výpravu vedl vlastník hotelu Vlasta Dvořák a jeho krásná
dcera, dále Petr Benda, Martin Vlasta, já a nevěsta Petra Paroubková.
Musím uznat, že to Petře slušelo. Sice trochu hubená, ale pěkná. Na mě
působila zcela normálně, přirozeně se bavila.
Já jsem vnitřně proti únosům nevěst při svatbách, a tak jsem Jirkovi
mobilem zabonzoval, kde jsme. Asi za půl hodiny Jirka přijel i s bodyguardy.
Konečně začala svatební zábava. Strojenost se vytratila. Pokračovalo
se v pití drahého šampaňského a slivovice, možná u toho byla
i nějaká vodka. Ke gratulacím se přidávali i ostatní hosté baru. Po návratu
do přepychu hotelu Esplanade si šli novomanželé nepozorovaně užít svatební
noc. Přál bych si být muškou a nepozorovaně se zaletět podívat.
Přesvědčit se. Opravdu si o Petře myslím, že na Jiřím miluje hlavně intelekt.
Osobně si ho při souloži neumím představit.
Na baru potom s torzem svatebních hostů začala ta správná zábava.
Popíjelo se až do rána, my jsme si s Janičkou ještě na dobrou noc zahráli
kulečník. Brzy ráno jsme museli odjet. Po anglicku jsme zmizeli. Zážitek
ze svatby Petry a Jiřího Paroubka v sobě budu nosit do konce svého
života. Takto žijí bohatí a mocní lidé. Já mezi ně rozhodně nepatřím. Že
jsem byl pozván jsem připisoval Jirkovi, že mi tímto chtěl oplatit tu nešťastnou
Kubiceho zprávu.

Kapitola 49. - Korupce

Je prosinec 2008. Radiožurnál chrlí předvánoční informace o cenách nejrůznějšího
zboží. Lidi opět nezklamali, zbláznili se. Zase utratí okolo
sedmi miliard korun, zadluží se, hlavně že pod stromečkem budou dárky.
V průměru přijdou Vánoce jednoho člena rodiny na sedm tisíc korun.
Tak já to vyřeším šalamounsky. Mám pět dcer, včetně nenarozené Adrienny.
Každá dostane pod stromeček obálku s pěti tisíci korunami a Vánoce
mám vyřízeny. Já osobně je moc neprožívám. Pro mě to byly volné
dny pro lov jelenů, bažantů, holé srnčí zvěře, zajíců. Relaxace v zimní
přírodě nebo někde v hotýlku se svojí láskou. Ach jo. Začíná obyčejný
život v cele 329. Ihned po procitnutí, respektive vzbuzení houkačkou
v 6.00, poděkuji nekonečné energii vesmíru, za krásný den, který mě
čeká. Právě dnes jsem se definitivně rozhodl změnit myšlení. Nebudu
myslet negativně. Přijmu tuto nezáviděníhodnou situaci za svoji přechodnou
záležitost. Vězení za svůj dočasný domov, dozorce za své přátelé.
Stanovil jsem si pozitivní cíle. Získat navždy lásku Janičky, která
mi porodí dva syny, postavit dům se slunečními hodinami, prodat společnost
Hotel Axa, s. r. o., za požadovanou cenu, získat v soudním procesu
století nový judikát paragrafu číslo 13 trestního zákona o nutné
obraně, ochránit rodinu před mstou klanu Kočkových. Začínám sledovat
pozorně tisk, zprávy, lidi kolem sebe, materiály spisu. Informace vesmírné
energie mohou být všude kolem mě. Hlavně sledovat nové věci.
Nezabývat se minulostí. Cítit touhu, lásku. Ihned realizovat, zhmotnit
informace vesmírné energie do praxe. Jakmile budu mít jasnou představu
v mysli, budu ji realizovat bez ohledu na názor okolí. Mám určitou výhodu,
že se u mě schází dopisy za sedmnácti stálých adres. Mohu si při
své vynikající paměti velmi dobře představit, co se děje venku, za tou velkou
zdí. Rozhodně ji mám již rád a začnu na ní číst vzkazy ostatních
spolubydlících. Sám na ni namaluji a vyjádřím své city a napíšu vzkazy.
Vybuduji kolem sebe kouli pozitivní energie, která se bude kutálet správným
směrem po té cestě mého nezvratného osudu. Budu se ode dneška
řídit zákonem tajemství, zákonem přitažlivosti myšlenky. Jak budu mys-
let, tak budu žít. Má přání budou jasná, srozumitelná, pozitivní, včetně
mé lásky k Janičce. Jenom tak budou splněna. Naladím se na frekvenci
dobra a toto dobro budu svými možnostmi a schopnostmi chránit. Přestávám
bojovat se zlem. Rodina Kočkových mě přestala zajímat. Politika
jakbysmet. Organizovaný zločin, to je věc exekutivy. Znovu jsem začal
mít rád sám sebe, a tím i ostatní lidi. Z mysli mi vyprchala nenávist a přišlo
odpuštění. Sebelítost se vytratila. V mé mysli byla nově napsaná tabule
budoucnosti – mých přání lásky, úspěchu, blahobytu, zdraví a věčné
mladosti. Změnil se mi dnešním dnem, 3. prosincem 2008, můj smysl
života a způsob myšlení. S láskou v srdci a pozitivní myslí jsem se pustil
do nové budoucnosti. Změnil jsem image. Ostříhal jsem se na Komorouse
a nechal si narůst bradku.
„Tak, pane Lorenc, co budeme dělat dnes?“
Pan Lorenc vyjmenoval stabilní program dne.
„Dobře, to je pořád stejné. Uděláme něco navíc. Budeme si přát nějakou
změnu. Budeme se každý den snažit udělat něco, co nám udělá radost.
Dostaneme sem, do těchto nehostinných podmínek, znovu smích.
Dnes začneme vtipem. Trpaslíci stojí v řadě u klíčové dírky a dívají se
prostřednictvím největšího na oživovací pokusy prince. Brumla říká: ,Už
princeznu líbá.‘ A sedmkrát se opakuje to samé až ke Šmudlovi:,Už princeznu
líbá.‘ Za chvíli Brumla říká: ,Už jí ho tam strká.‘ A zase sedmkrát:
,Už jí ho tam strká.‘ Brumla: ,Už stříká.‘ Šestkrát se ozývá: ,už stříká.‘
A poslední Šmudla: ,Já taky.‘
„Ha ha,“ celou 329 se rozlehl po měsících upřímný smích.
Na vycházku jsem si vzal tužku, fixy a papír z bloku, abych si ihned zapisoval
myšlenky a představy. Celou hodinu jsem se věnoval malování
své duše na zeď vycházkové cely, postavené z bílých cihel. Ani jsem nevěděl,
kolik je ve mně nahromaděného citu a lásky. Opět jsem ji zamkl,
jako kdysi v Soulu v Jižní Koreji, tentokráte do namalovaného zámku
na zeď. Jakmile jsem se podíval do slunečních paprsků, začal se mi v mé
mysli promítat film. Služební cesta s mojí milovanou Janičkou, mojí dcerou
Nicolkou, Jarmilkou a panem Táborským. Při prohlídce Soulu jsme
si jen tak prohlíželi architekturu betonového superměsta, všude na nás
chrlily informace a reklamy obří LCD obrazovky. Ihned mě napadlo, že
by byl dobrý byznys dovážet je do Česka. Mezi mrakodrapy jsem si všiml
nějaké rozhledny s lanovkou. Hurá, uvidíme celý Soul z ptačí perspektivy.
Dlouho jsme ji hledali, až se nám to asi na patnáctý pokus podařilo.
Z rozhledny nad městem byl úchvatný pohled na podvečerní město. Tady
rozhodně nemají energetickou krizi. Všiml jsem si zvláštních malých
útvarů na zábradlí rozhledny. Šel jsem se s Janičkou podívat. Byly to tisíce
malých zámečků. Vždy byly do sebe zamčeny dva. Janička svojí výbornou
angličtinou zjistila, že zamilovaní lidé navždy zamykají svoji
lásku do těchto zámečků, klíčky od nich mohou zahodit nebo si je ponechat
na památku. Koupili jsme si s Janičkou taky zámečky. Do těchto
zámečků na zábradlí rozhledny ve městě Soulu v Jižní Koreji jsme navždy
zamkli naši lásku. Opravdově jsem si přál, aby tato touha, tento cit
byl naplněn. Dlouze jsme se líbali s nebesy nad hlavou a městem pod
námi.
Tak co nám tu po stěnách spolubydlící tohoto nechtěného ubytovacího
zařízení píší? Samá negativní sdělení.
„Pozor na Denisu, je to kurva, dá každýmu. Dala určitě i policajtům
a soudcům, spolupracuje.“
„Pozor na advokáta Hadrabu, vyzvídá a potom donáší policajtům.“
„Jardo, vypadá to na osm let. Nic jsem neřekla, miluji tě, jenom tebe.“
„Jakube, ozvi se.“
Nápisy na vězeňských zdech se dají rozdělit na bojové vzkazy členům
organizovaných skupin, informace o zrádcích a jiných nebezpečích a filozofické
úvahy o bytí a trestu. Datové informace o vězních a obviněných,
paragrafy trestního zákona, délka odnětí svobody, nástup
a podobně. Vzkazy zamilovaných. Opsat tyto zdi by vydalo na samostatnou
knihu. Několik jsem si jich opsal a budu se jim věnovat z hlediska
psychologie a filozofie. Taky jsem připsal svá sdělení nekonečné
pozitivní energii vesmíru. Jsou především z oblasti lásky, citu a touhy.
Při každé vycházce nějaké malé přání. Vždy tam nechávám cigarety pro
druhé. Konečně jsem pochopil scény z amerických filmů, kdy vězni chodí
pořád kolem dokola. Máme tak málo místa, že je to vlastně jediná možnost
protáhnout si nohy. Jinak se většinou sedí a leží na posteli v cele. Je
to přesně tři – čtyři – tři kroky, každý krok 0,8 metru, tj. osm metrů jedno
kolečko, jeden krok jedna vteřina. Hodina má 3 600 vteřin, to znamená,
že ujdeme v tomto malém prostoru asi čtyři až pět kilometrů. To není tak
špatné na vězeňské podmínky. Na svobodě je člověk líný. Domnívá se, že
dvakrát dvě hodiny tenisu týdně stačí. Tady je to sedm hodin chůze
týdně. Navečer jedna a půl hodiny posilování. Výsledek se později musí
dostavit. Já už to vlastně beru pozitivně a těším se, až mě Janička uvidí
v plné nahotě. Začínám se mít opět rád a mé tělo se mi líbí.
Jinak pro vaši informaci, když jdeme na vycházku, na chodbě na nás čeká
dvanáct dozorců. Na vycházku nás vždy doprovázejí dva. Bezpečnost je
bezpečnost. Má to i určitou výhodu. Jdeme vždy první. Můžeme si vybrat
kotec. Vždy si vybírám podle počasí. Svítí sluníčko, prší, sněží. Ve
dvanáctce vnímám větší svobodu. Vidím na věžní hodiny věznice, holuby,
které krmí někteří spolubydlící, symbol svobody. Když prší, jsou
tam kalužiny a nedá se chodit kolem dokola. Nejraději mám kotec číslo
11, bez kaluží, pomalované stěny z bílých cihel, vždy na mě svítí sluníčko.
Prostřednictvím jeho energie předávám informace své životní
lásce Janičce, je naladěná na stejnou frekvenci pozitivní energie vesmíru.
Líbám ji, hladím po vlasech, prsou, miluji se s ní. Jsem pokaždé maximálně
vzrušen. V tomto čase se nemohu procházet. Povídám si s ní. Miluji
tě, Janičko. Na zeď jsem tu kdysi namaloval velké srdce s monogramy
JJ + BĎ. Její oči. Ach jo. Alespoň, že mám toto spojení.
Většinou se z jiných kotců ozývá směs cizích jazyků, hlavně ruštiny a cikánštiny.
Čeština je slyšet málo. Ještě slovenština. Navzájem na sebe pokřikují,
asi se znají. Já jsem tu sám se svými myšlenkami, spolubydlícím
panem Lorencem a dozorci. Čím dál víc si se mnou povídají. Zjistili
rychle, že nejsem žádný nebezpečný vrah a k tomu jsem ještě vzdělaný,
inteligentní muž. Začalo období vztahu učitele a žáků. Dal jsem si za
úkol je každý den něco naučit. Začneme pozemní, námořní a leteckou
navigací. Potom jim vysvětlím rozdíl mezi astronomickým a umělým
časem, vytvořeným člověkem. Na prosinec docela dost úkolů. Přestávám
stíhat denní režim. Píši knihu, odpovídám na dopisy, posiluji, čtu knihy
a skripta, seznamuji se se spisem tragického příběhu, jím, něco vyrábím.
Dny opravdu utíkají jako voda. Už jsem tu déle než tři měsíce a mně to
připadá, že jsem přišel včera. Je to tou změnou myšlení, vnímám vše
kolem sebe pozitivně. Kdybych to ve své mysli neotočil, už bych tu nebyl.
Nevydržel bych to. Zlomilo to i silnější jedince. Stále si říkám, že každý
vojevůdce či prezident musí za svůj život také poznat vězení. Tak co mě
asi ještě čeká? Má přání již byla sdělena.
Začínáme s panem Lorencem posilovat v 18.00, pustíme si zprávy a makáme,
o přestávkách mezi sériemi cviků si povídáme. Na magistrát šel
pracovat jenom z důvodu získání stálého platu, a tím i hypotéky. Se svojí
ženou mají přání postavit si malý přízemní dům, asi sto padesát metrů
čtverečních. Ani se pořádně nezabydlel na židli vedoucího ekonomického
oddělení a už si pro něho přišla policie. Byl zatčen a obviněn ve
věci defraudace magistrátních prostředků. Pamatuji si na to z tisku a televize.
Magistrát poslal na falešný bankovní účet padesát pět milionů
korun. Tyto peníze vybrali rusky mluvící lidé. Skoro za tímto podvodem
zase cítím gang Kočkových. Magistrát dobře znají, určitě tam mají spojence
a výběr peněz zajistí Korpljakov nebo Rozin z Incheby. To je ale
pouze úvaha. Myšlenka, jak již víme, přitahuje. Bohužel si občas na tuto
Kočkovu mafii vzpomenu. Jsou to negativní vzpomínky, negativní energie,
kterou musím ve své mysli navždy zničit. Zapomenout, udělat tlustou
čáru.
„Já stejně, pane Lorenc, tomu vašemu příběhu nerozumím. Ukrást padesát
pět milionů nemůže člověk sám. Musí být součástí organizované
skupiny. Já mám malou firmu, ale faktura projde před úhradou minimálně
třemi kontrolními body. Nejdůležitější je ji očíslovat a dát jí košilku.
Příslušný odpovědný vedoucí kontroluje její správnost a podepisuje
ji. Například faktury za plyn, asi půl milionu měsíčně, u mě musí zkontrolovat
pan Kejř, vedoucí technického úseku. Potom účetní, která účtuje
účetní osnovu, a nakonec vedoucí ekonomka. Já podepisuji pouze pří-
kazy do banky nad sto tisíc korun. Ještě se mi nestalo, abych poslal peníze
na cizí účet. Výši faktury může samozřejmě zkontrolovat pouze ten,
kdo tomu rozumí. Jednou mi přišel na účet milion korun. Ani tak si ho
nemohu vzít. Účet se účtuje jako mimořádný výnos a musí se zdanit. To
vše až po pěti rocích čekání, kdo se k tomu milionu přihlásí. Nikomu
tenkrát nechyběl. Ten váš příběh má všechny znaky trestného činu. Když
ty peníze máte někde schované, OK. Odsedíte si trest a potom si budete
užívat hojnosti do konce života jako mnoho dalších, třeba Mach ze
Sparty, Zubík ze Vsetína a podobně. Když ty peníze nemáte, tak jste,
s prominutím, blbec.“
„Tak já jsem to druhé.“
„OK, už se o tom nebudeme bavit. Když jste pracoval na magistrátu,
musíme znát mnoho společných jmen. Vyberem si jich několik a o nich
a jejich činnosti v politice a byznysu si budeme povídat.“
Po hodině hledání jmen nám v síti uvízli tito: Bém, Bürgermeister, Filip
Dvořák, Rudolf Blažek, Toman, Paroubek, Michal Čamek, Bratský, Jančík,
Tomáš Dub, Tomáš Chalupa, Grygar, Hejma, Ďurica, Fonová, Láryš,
Bachna, Koukal, Boček, Milach, Rychter, Hulinský, Kužel. Dále pak
kauzy Výstaviště a jeho pronájem firmě Incheba (Bém, Paroubek, Filip
Dvořák, Jamsta, Kostka, Hulinský), rekonstrukce Karlova mostu (omi -
Toman), Copa Centrum a jeho výstavba, prodej pozemku a pronájem
Škodova paláce magistrátu s úhradou nájmu na několik let dopředu
panem Pawlowským.
Pro dnešek jsme již ospalí. Zítra začneme s pronájmem Výstaviště magistrátem
firmě Incheba, které šéfuje pan Rozin, slovenský Rus. Začneme
fakty a souvislostmi, událostmi propojenými do geometrických obrazců
s jedním těžištěm, známosti.
V roce 1992 vyhrála ACCT, rakousko-česká poradní a obchodní společnost,
soutěž o správu a pronájem budovy na Václavském náměstí 43 od
RaJ, které byly v likvidaci. Polyfunkční komplex komunistických obchodů,
restaurací a kanceláří. Naprosto vybydlených čtrnáct tisíc metrů čtvereč-
ních ploch. Komplexní rekonstrukce nutná. Jako jednatel a ředitel ACCT
jsem budovu zařadil do divize správa nemovitostí. Ředitelem byl bývalý ředitel
Glücksman. Pamatuji si na první rekognoskaci budovy, budovy bývalé
Vaňkovy rybí restaurace a bufetu. Dům byl vytápěn koksovou kotelnou,
v suterénu rozsáhlá rybí kuchyně s betonovými nádržemi na vodu pro ryby.
Ano, už tenkrát pro živé ryby. Všude špína, švábi a potkani. V pasáži rybí
bufet, restaurace, kde se stolovalo na stříbře, Divadlo Jiřího Grossmanna,
bar, prodejna oděvů. Od prvního poschodí vybydlené kanceláře a tři byty.
Při prohlídce nájemních smluv jsem si ihned všiml, že mezi naše nájemníky
patří firmy známých lidí. Šlajer – CONSUS, Šlouf – ACOM, Paroubek,
respektive Iveta Mašínová a podobně. Nějaká kasina, realitní
kanceláře, právníci. Všechny tyto kontakty jsem převzal z RaJ Praha 1.
O panu Paroubkovi jsem v té době věděl pouze to, že je důvěrným přítelem
paní Mašínové. Pana Šlajera navštěvoval často pan Kočárník, Zeman a jiné
politické veličiny. Hodně se u něho pilo a kouřily doutníky. Měl jedny
z nejhezčích kanceláří. Chodil jsem k němu na kontrolní návštěvy rád,
i když měl vždy problémy s placením nájemného. Všichni jsme pochopili,
že tyto lidi propojovaly RaJ Praha 1, Glücksman–Paroubek. Výstaviště–
Holešovice–Veletržní palác–Matějská. Zase najdeme stejné známé. Mirek
Šlouf, tajemník ONV Praha 7, Paroubek, ekonomický náměstek RaJ,
a Kočkovi, provozovatelé Matějské pouti a restaurací. Tímto propojením
jsem se dostal k těmto lidem já. Získáním pronájmu Václavského náměstí
43 pro ACCT. Stáli jsme vedle sebe, ale neznali jsme se, to byla největší
hloupost Kubiceho útvaru, že mě s nimi spojoval. Tato chyba ho stála
místo a materiál ÚOOZ byl rozcupován na hadry.
Takže mám jasno v propojení Paroubek, Šlajer, Šlouf, Kočkovi, Ďuričko,
vedle stojí ještě Kočárník a Zeman. Toto propojení jsem nikdy nevyužil,
přitom jsem tušil podvody firmy Consus v oblasti tunelování fondů
a Šloufa v oblasti bankovních podvodů v KB. Neměl jsem o ně zájem. Měl
jsem všeho dost. Se svými společníky z Rakouska jsem v České republice
obsadil 13 procent trhu s bílou technikou, legálně jsem vydělával desítky
milionů korun, bez podvodů. Bohužel, o tyto miliony jsem přišel během
sedmi let provozování prvoligového fotbalu Dukla Praha, a. s.
Bém do tohoto uskupení přišel se svojí funkcí primátora. Dále podle
mého názoru do skupiny patří ještě Jaroslav Tvrdík, Martin Vlasta, Filip
Dvořák, Bürgermeister a Jamsta, Kostka. Tak se nám vytvořila pracovní
skupina pro obchod století, pronájem Výstaviště společnosti Incheba.
S tímto pronájmem přichází také ostrá ruskojazyčná mafie v čele s Korpljakovem
a Gilani Aliev – čečenská mafie. Gang byl, včetně Alieva, českými
kriminalisty v roce 2004 zatčen. Tato skupina se zabývala
vydíráním. Z vazby byl Aliev propuštěn, uprchl a od listopadu 2007 po
něm policie pátrá.
Viktor Labský, další společník Korpljakova, působil tři roky, v letech
2002–2005, v orgánech firmy Mirage. Labský nyní zasedá v dozorčí radě
vsetínské zbrojovky ZVI. Grigor Mazhinyan, Korpljakův zástupce pro
Českou republiku, tento Armén byl zatčen kvůli přestřelce v erotickém
klubu Kleopatra v Praze 4, kde dva lidé zamřeli a dva byli těžce zraněni.
U Vrchního soudu v Praze dostal sedmnáct měsíců, byl obviněn pouze
z výtržnictví. Státnímu zástupci se nepodařilo prokázat, kdo má smrt
obou mužů na svědomí. K smíchu. Všichni jsou si rovni, ale někdo si je
rovnější. Kolik to asi stálo peněz? Kdo byl státním zástupcem? Jak asi
žije, copak dělá dnes? Další uplacený státní zástupce jako Elena Votavová.
A hele, jsme u Antonína Běly, světského veksláka, taxikáře, nájemného
vraha. Známý Františka Mrázka byl zavražděn v roce 1996.
František Mrázek v lednu 2006. A jsme přímo u Davida Berdycha. Největší
známé zločinecké spolčení. Spolu s policejními důstojníky vytvořili
jeden z nejmocnějších gangů v Česku. Elena Votavová, státní zástupkyně,
znala mafiány, pouštěla je z vazby! Přímo dozorovala případ Roberta
Vochaly, jeho sebevraždu na Pankráci ve vazební věznici jsem zažil
osobně, Davida Berdycha a dalších. Václav a Jan Kočkovi, Korpljakovovi
společníci a přátelé. Bohužel, já osobně jsem se nechtěně a neplánovaně
potkal s jedním z nich ve vinárně Monarch...
Roman Barabašov, Korpljakovova pravá ruka a společník. Byla to nerozlučná
dvojka. Společně působili ve firmách MČS, s. r. o., a Feba, s. r. o.,
Pavlo Nikoljuk alias Paša, dnes je Nikoljuk ve vazbě. Tuto ruskojazyčnou
mafii přivedl gang Kočkových. V Rusku velmi často zajišťovala koncerty
a jiné akce, jejichž protagonisty byli mimo jiné Michal David, Gott, Vondráčková.
V obchodním rejstříku najdeme jasnou provázanost těchto
lidí. Přidáme k nim ještě Alexandra Rozina a Jaroslava Čepka z Incheby
a máme o této organizované skupině docela ucelený obrázek. Pamatuji
si, že tyto lidi jsem potkával na různých akcích ODS a ČSSD, stejně
jako na soukromých akcích jejich jednotlivých protagonistů, hlavně Jiřího
Paroubka.
Kočkovy jsem viděl poprvé na narozeninách Jiřího Paroubka dne 21. srpna
2008 ve Vojanových sadech. Jirka mě pozval osobně a dal mi za úkol, abych
vzal s sebou JUDr. Radka Šimka, mého přítele, který rozváděl mě i Jirku.
Já mu říkám rozvodový právník. Byl jsem si v Kolkovně u kadeřnice
Olinky Ryos nechat upravit účes. S Radkem jsme měli sraz v restauraci
v Kolkovně, v osudové ulici. Dali jsme si whisky na kuráž, objednali taxíka
a vyrazili na narozeniny Jirky Paroubka. Já jsem měl jako dárek kvalitní
kubánské doutníky Cohiba a právník koupil dobrou whisky. Jirka se s námi
pozdravil a věnoval se významnějším hostům. Objevili jsme volný stůl na
stojáka. K mému překvapení u stolu stáli Honza Dostál, Iveta Mašínová,
Vratislav Šlajer, Lenka Hanáková a Lucie Staňková. Brzy mi udělala scénu
a Iveta ji odvedla na taxíka a mě odvedla ke stolu, kde seděli Václav Kočka
s otcem, Martin Vlasta, Valtr Komárek a další. Nyní si uvědomuji, že Jana
Kočku jsem nikdy neviděl. Otec s sebou bral výhradně svého korunního
prince Václava. Podruhé jsem je viděl na autogramiádě Paroubkovy knihy.
Zajímavé je, že si na baru povídali Kočka a jeho patnáctiletý syn s panem
Čepkem z Incheby. Kruh se uzavřel.
Vlastně jsem je viděl ještě na jaře 2006, když jsem byl navštívit Jiřího na
Úřadu vlády a v Kramářově vile. Rozhodně tam měli Kočkovi a Martin
Vlasta významnou funkci. Tam se musely točit miliony. Možná že by nám
o tom mohla povídat slečna Lucie Orgoníková. Narodila se roku 1976
v Přibyslavi. V říjnu 2003 nastoupila do ČSSD jako asistentka místopředsedy
pro mediální politiku. Stala se vedoucí tiskového oddělení a tiskovou
mluvčí ČSSD, ředitelkou tiskového odboru a tiskovou mluvčí vlády
ČR, vedoucí sekce PR a marketingu ČSSD. Na konci roku, po patových
volbách, odešla ze všech pozic spojených s ČSSD, třeba se už na to praní
špinavých peněz nemohla dívat. Její maminka je předsedkyně královehradecké
krajské organizace ČSSD. Lucie Orgoníková nyní pracuje jako PR
manažerka společnosti IDS Scheer ČR. Největší zákazníci jsou Sazka –
Hušák, Unipetrol a Ministerstvo obrany. Zase vnímám vliv Kočkova impéria
a Martina Vlasty. Říká se, že Hušák má ke Kočkovým dost blízko.
Také už byl, myslím, v jeho bentley zastřelen v roce 2008 jeho osobní řidič.
Příliš mnoho náhod. Dle mého názoru náhody neexistují. Náhoda znamená
chaos a já chaos nepřipouštím. Vše kolem nás je řízený proces.
„Tak, pane Lorenc, z toho povídání naskakuje husí kůže.“
„Už mi je úplně jasný, proč vás tak chrání. Vy stojíte proti organizovanýmu
zločinu s holýma rukama. Vaše zbraň je pouze pero, blok papíru
a vaše dokonalá paměť.“
„No ještě mám rodinu a v srdci svoji životní lásku. Mysl čistou a plnou
přání, která nekonečná pozitivní energie vesmíru splní. Musím být pouze
trpělivý a přinést požadovanou oběť ve formě ztráty svobody. Na Velikonoce
jsem doma za rodinou, vím to. Duben 2009 je zlomový měsíc
v tomto tragicko-mafiánském příběhu.“
„Tak jak to je s tím Výstavištěm?“
„Shrneme to takto. Vím, že vypracováním nájemních smluv bývá většinou
pověřena Advokátní kancelář Jamsta, Kostka, která má kancelář
v ulici Na Poříčí v domě, který vlastní Charouz. Ten, který má na Výstavišti
od magistrátu v pronájmu sportovní halu za jednu korunu. Nyní
již vedení HC Sparta jedná s magistrátem – s panem Ďuricou, šéfem
odboru obchodních aktivit, a s primátorem Bémem o stamilionových investicích.
Původní smlouva předpokládala vlastní investice HC Sparty,
a. s., do sportovní haly za více než sto milionů. Ve skutečnosti investovala
velmi málo. V rozpisu investic dominují nákupy koberců, nábytku,
televizorů, vybavení VIP zóny a podobně. Dnešní nájem ve výši dvou
milionů korun ročně zaplatí dva až tři koncerty. Nájemní smlouvy jsou
pro nájemníky vždy výrazně výhodné, a to především díky tzv. investicím
pořízeným z vlastních finančních prostředků. K tomu stačí nekontrolo-
vatelné faktury spřátelených a také vymyšlených dodavatelů. Kdo by
oprávněnost a výši fakturace magistrátu kontroloval? Na co má podle
smlouvy právo nájemce? Vždy je tu hrozba trestního stíhání za nedovolené
obohacování vlastníka, že? Když chybí faktury, tak se nechá ohodnotit
zhodnocení objektu spřáteleným soudním odhadcem. Dokonalý
princip podvodu. Uznané investice vlastníkem, magistrátem, městskými
částmi Prahy, to je univerzální systém pro každého, kde je k tomu politická
vůle. Potřebný počet rukou nad hlavou v zastupitelstvu. Kolik taková
jedna ruka stojí? Sto, dvě stě tisíc, milion? Zúčtovává se proti
nájmu. Fakticky se nájem po dlouhá léta neplatí, právě toto funguje na
Výstavišti. Autorem systému je Filip Dvořák a kancelář Jamsta, Kostka.
Potom už stačí najít dostatečnou politickou podporu, „za něco“. Při velké
magistrátní koalici ODS a ČSSD to byla maličkost. Nepochopitelná je
podpora Incheby a Kočkových v oblasti odkupu nepotřebného majetku
ve výši asi 320 milionů korun. O dění kolem Výstaviště jsem při různých
příležitostech vyslechl hodně. Nejlepším informačním zdrojem jsou lidé,
kteří se rádi podívají na dno skleničky dobrého moku a potom jsou povídavější
a vstřícnější ke všetečným otázkám.“
Já osobně hodně vydržím, zahraniční obchod mě naučil pít hlavně vodku
v Rusku, koňak ve Francii, rum na Kubě a whisky v Irsku a Skotsku.
Láhev whisky Jameson vypiji sám, ve střízlivosti a s plnými komunikačními
schopnostmi. Bohužel tato různá setkání při skleničce alkoholu vyžadují
čas a manželky ani přítelkyně pro to nemají pochopení. Díky
častým pozváním do společnosti politiků, podnikatelů, bankéřů a zástupců
státní správy byla vždy příležitost něco se dozvědět. Svými myšlenkami
jsem to vlastně přitahoval sám. Z hlediska finančních možností
jsem byl pan nikdo. Jak to jednou při fotbale na Julisce řekl pan primátor
Koukal: „Bohumír Ďuričko by byl dobrý vedoucí vídeňské kavárny na
Kettner Strasse.“ Asi už tenkrát věděl, že bude ve Vídni velvyslancem
a asi si ke mně přál chodit na ranní kávu a na poradu.
Rád bych znovu připomněl, že Václav Kočka starší byl, a myslím si, že
stále je, poradcem Jiřího Paroubka. Určitě má na starost s J. Tvrdíkem
a M. Vlastou hlavně tu neoficiální pokladnu Lidového domu a Jiřího Paroubka.
Žádná volební kampaň se bez něj a jeho „muzikálové společnosti“
neobejde. V 90. letech zúročil Kočka své pragokoncertové
známosti. Začal podnikat s padlým králem předlistopadové pop-music
Františkem Janečkem. Dováželi spolu textil a zlato z Turecka, ikony
z Ruska, parfémy ze Západu. Janeček začal s Karlem Gottem provozovat
na Výstavišti muzikály, které se za Grossovy éry staly společenským
centrem, ve kterém se protínaly osudy lidí v Kočkově muzikálové partě.
Po přečtení knihy Jana Žáčka Džordžíno, politický buldozer s podtitulem
Kniha o Jirkovi Paroubkovi – chlapíkovi jako Vy, jsem se musel
s mrazením v zádech zasmát. Tato Kočkova muzikálová parta mimo jiné
zabezpečovala praní špinavých peněz při volební kampani do parlamentu
v roce 2006.
Vzpomeňme například Michala Davida, Libuši Barkovou, Šárku Grossovou,
Janečka. Další umělce jako Vondráčkovou, Andreu Kalivodovou,
Dejdara a další. Tyto muzikály mimo jiné bohatě sponzoroval milionovými
částkami Andrej Babiš. Na večírcích se po premiérách či generálkách
scházeli Janeček, David, Kočka, Mrázek, Provod, Gross, Jamsta
a další. Například Janstův někdejší společník Antonín Charouz. Bývalý
spoluvlastník vytunelované Investiční a poštovní banky, sám si u ní půjčil
okolo sedmi miliard korun, které nikdy nevrátil. Tunely, podvody, pohádková
bohatství pod kontrolou nejvyšší státní správy.
Ten Kubice měl možná pravdu, cítil a vnímal trestnou činnost na nejvyšší
podnikatelské a politické úrovni. Otázka zní, co si přál, co očekával. Nedosáhl
ničeho, pouze uškodil a zničil nevinné. Možná to byla pouze
dobře připravená konspirační provokace. Vlastně jsem to odnesl jenom
já, pasák nezletilých dcer, kontroverzní podnikatel napojený na příbramskou
mafii fotbalového bosse Starky. Pane Kubice, za tuto dokonalou
blbost a hloupost a neprofesionalitu vám gratuluji. Příště si své
domněnky laskavě ověřte. Jak trapné. Bůh se už na to nemohl dívat
a obětoval moji svobodu za smrt jednoho opravdu velkého zločince. Kdo
bude mstitel? Stát, soudce, Kočka, mafie? Mám vůbec nějakou šanci?
Mám. Čistota mé mysli, láska v mém srdci a pozitivní energie vesmíru
mě ochraňují.
Zpátky k Výstavišti. Z logiky věcí vyplývá, že Výstaviště ve vztahu k nájemníkovi,
vlastníkovi a státní správě je velkou pračkou špinavých peněz,
hlavně ze státního rozpočtu, rozpočtu měst a obcí, bankovních úvěrů
a tunelovaných fondů a firem. Jedná se o miliardy korun, které se kradou
nám, občanům této země, z našich daní. Proti této korupci a těmto mafiánským
způsobům udržení moci – vraždy, vydírání a jiné druhy násilí
– není zatím obrany. Nejlepší je nic nevidět, o nic se nestarat, anebo
rychle opustit se zdravou kůží tuto zemi. Zde ve vězení jsou jenom pěšáci,
kteří jsou ke svým zločinům většinou přinuceni nebo zločin vykonávají
na objednávku bossů českého podsvětí. Kdopak to asi je? Vězni
zde v pankrácké věznici to rozhodně nejsou. Zločin, ten organizovaný,
stojí peníze. Jsou to ti, kteří nakradli miliardy v porevolučním chaosu
malé a velké privatizace. Bez kapitálu není organizovaný zločin. Málo
peněz, málo muziky. Tento nelegální kapitál musí být stoprocentně zdaněn
a vrácen občanům této země. Kdo to udělá? Stávající politická garnitura
ne! Není politický zájem ani ODS ani ČSSD či SZ a KDU už
vůbec ne!
Musíme si pomoci sami, jako v minulosti vždy. Jinak nezbývá nic jiného
než emigrovat. Za korupcí kolem Výstaviště stojí politici z ODS i ČSSD.
Bylo by zajímavé podrobit smlouvu o pronájmu Výstaviště v Holešovicích
právnímu a finančnímu auditu. Dohledat toky peněz, které slouží
k financování politických stran, politiků a samozřejmě bossů hospodářského
byznysu a organizovaného zločinu. Vše začíná a končí u peněz.
Každá vražda a násilí se, vážení policejní vyšetřovatelé, objasní prostřednictvím
účetnictví a toku finančních zdrojů. To byste tomu ale museli
rozumět nebo alespoň chtít. Uznávám, že je mezi vámi na všech
úrovních výkonné moci ještě mnoho poctivých lidí. Bohužel nemáte politickou
podporu. Chybí politická vůle. Jestliže se mi nepodaří opustit
tuto republiku, bude tato kniha vlastně již posmrtným důkazem mé ne-
viny. Vím velmi dobře, páni vyšetřovatelé Policie ČR, o profi útvarech
protikorupční policie, ÚOOZ. A také vím, že Kočkovi a Andrej Korpljakov
používali tzv. francouzský domeček na pražském Výstavišti jako
kancelář. V domě se poskytovaly lichvářské půjčky, vymáhání pohledávek
a vydírání. URNA „domeček“ monitorovala a bylo připraveno obvinění.
Tento policejní zásah byl zastaven s pomocí pana Šloufa.
Já si osobně myslím, že na to byl malý pán. Kdo tu akci asi zastavil, pane
Kubice? Korpljakov, kterého pustil na svobodu soudce JUDr. Kudláček
a na mě uvalil vazbu, nepustil mě domů k porodu ani na Vánoce, proč?
Zastřelil jsem v sebeobraně přece zločince, mafiána. Pro někoho to byl
ale zřejmě chlebodárce. Je na čase zdokumentovat „výplatní listiny“ tohoto
mafiánského uskupení. Ale jak? Výplaty jsou prováděny z nelegálních
a nezdaněných příjmů. Jediná cesta: „Ty máš auto za pět milionů.
Ukaž mi daňové přiznání, kde jsi na to auto, dům, jachtu, dovolenou, letadlo,
hotovost v trezoru, doma v krabicích od bot nebo na účtech v bankách
vzal. Nevíš? Nevadí. Majetek bude stoprocentně zdaněn. Nemáte
peníze? Nevadí, bude vám zabaven majetek. Rodinné a jiné vztahy mě
nezajímají.“ Problém organizovaného zločinu vyřešen.
Jak vidíte, vážení čtenáři, na zločince, kterého hlídá značný počet bodyguardů
a chrání ho státní moc, nakonec stačil obyčejný chlap, lovec, který
se Kočky nebál a chránil svoji rodinu. Je to věc nás spoluobčanů a osobní
odvahy. Síla veřejného mínění a pozitivní energie jsou jediné schopné se
tomuto zločinu postavit a zničit ho. Síla je v nás. Musíme společným
úsilím dosáhnout politické vůle tyto vředy společnosti řešit a odstranit.
Vraťme se zpátky. Korpljakov byl ten, který podle pokynů Kočkových
a výše postavených bossů, organizoval a zajišťoval nájemné vraždy. Vykonavateli
byli a jsou ruskojazyční pachatelé, třeba z Ukrajiny. Tito profesionálové
po akci ihned opustili Česko. Nikdy nebyli zatčeni a odsouzeni.
Je třeba připomenout roli Incheby v rukou dalšího mafiána Alexandra
Rozina, pohádkově bohatého člověka, kterému Kočka starší dělal asistenta.
Kočka je člověk, který podnikatelům v této oblasti napojené na Výstaviště
rozdával karty. Je důležité připomenout, že útočník Václav Kočka mladší
byl trénovaný v bojovém umění výbušných plyometrických smrtících
úderů a v thai boxu. Trénoval ho Petr Macháček, český reprezentant v thai
boxu, který současně dělal Kočkovým bodyguarda. Tím se asi chlubit nebude.
Kočkovi měli na Vystrkově pronajatý bungalov, kde se setkávali se
všemi známými tvářemi z podnikatelského podsvětí. Škoda že se pan
Kmenta, když získal odposlechy ze spisu „Krakatice“, tomuto období více
nevěnoval. Tady bylo jasné propojení různých mafií a mocenských struktur,
které se navzájem vraždily. Vždy šlo o velké peníze.
Kočkovi jsou dále aktivní v holešovické tržnici, provozují hrací automaty
a noční erotický klub. Distribuují drogy v Praze a na Kladně. Ztráta korunního
prince impéria, syna Václava Kočky, musí pro ně být obrovská, smrtonosná
rána. Otázkou je, jestli žal Kočky staršího vychází z nitra, z lásky
k synovi, nebo je to žal nad ztrátou kontinuity v jeho zločinném životě.
Ačkoliv jsem to neměl v úmyslu, rozhodl jsem se právě nyní, sdělit vám,
vážení čtenáři, že do „muzikálové společnosti“ patřil i Miloš Zeman a Miroslav
Šlouf. V době premiérování se ke Kočkovi veřejně hlásil, choval se
k němu přátelsky a Kočka zaměstnával jeho manželku. Souvislostí je mnohem
více. Každý politik má potřebnou rodinu, manželku, přítelkyni, milenku.
To je již námět na další knihu.
Prostě, jednoduše, krátce. Pražské Výstaviště v pronájmu společnosti Incheba
je dokonalou pračkou špinavých peněz v řádu stovek milionů s rozsáhlou
strukturou organizovaného zločinu. Zatím jediný, kdo se tomuto
zlu nechtěně postavil, jsem já. Nahrazuji státní orgány v trestním řízení.
Zatím stát jenom monitoruje, provádí odposlechy a občas potrestá pěšáky,
kteří jsou předhozeni exekutivě jako oběť. Nepřeji si být další obětí. Můj
zničený život musí do tohoto zaběhnutého „nepořádku“ vnést nějakou
změnu, v to stoprocentně věřím. To je moje poslání. Poslání nás všech, slušných
a charakterních lidí, občanů této země.
V tomto příběhu pronájmu pražského Výstaviště v Holešovicích hraje,
kromě již zmíněných osobností, významnou roli Filip Dvořák z ODS. Je to
typický lobbista, který má na starost získat požadovanou podporu v zastu-
pitelstvu k odsouhlasení nevýhodného obchodu pro vlastníka. Oponenti,
jako třeba bývalý primátor Jan Kasl, Jiří Witzany a Petr Řehoř, byli vždy
převálcováni. Alespoň mají čisté svědomí. Filip Dvořák je současně politický
„výběrčí daní“ pro ODS a hlavně pro sebe. K tomuto účelu má malý
osobní notebook. Má tam uloženy veškeré povinnosti podnikatelů k černým
odvodům desátek za umožnění realizace podnikatelského záměru. Jde
o desítky milionů. Osobně se divím, že policie o tom nic neví, protože jeho
nenasytnost už nezná meze. Někde musí mít tajně uloženy stovky milionů
korun. Jde o novodobé, elegantní vydírání podnikatelů podnikajících s majetkem
státu, magistrátu či města.
Stejnými výběrčími daní jsou v sociální demokracii Jaroslav Tvrdík a Martin
Vlasta. Tato zavedená korupční činnost se bohužel týká i všech státních
a polostátních organizací. To je již opravdu jiná kapitola, musíme něco nechat
orgánům v trestně-právním řízení. Snad v roce 2009 nebo 2010 konečně
řeknou: „Pánové dost, stačilo, nastal čas splácení dluhů
a spravedlivého trestu.“
Povídání o podivném dění na pražském Výstavišti v Holešovicích ukončeme
řečnickou otázkou. Proč zde tak často hořelo? Důvody budou asi
tyto. Pojišťovací podvody, majetkové podvody a ničení stop. Zásadní nezodpovězenou
otázkou je, proč po oné tragické události dne 9. října 2008
v restauraci Monarch nevyužila policie situace a nezajistila důkazní materiály
uložené v kanceláři Kočkových? Požáry na Výstavišti provází příliš
nezodpovězených náhod. Poslední požár levého křídla Veletržního paláce
je toho důkazem. Král zemřel, ať žije král. Jediný trest, který toto zločinecké
uskupení zatím postihl, je smrt korunního prince impéria Václava
Kočky mladšího. Trest naprosto neočekávaný. Touto smrtí není vinen člověk,
který se zbraní v ruce bránil svoji rodinu, ale způsob života Kočkových.
Jak Václav žil, tak umřel. Otázka zatím nezodpovězená, proč jsem
musel být vykonavatelem trestu já, který s těmito lidmi a se způsoby nabývání
pohádkového bohatství nemá nic společného? Snad to bude začátek
nastolení nových pořádků ve společnosti. Jejich nakradené miliardy
patří nám všem, občanům.
PHDr. Vratislav Šlajer, narozen 30. 5. 1944, pracoval před rokem 1989
v Prognostickém ústavu, tam se seznámil se Zemanem, bývalým premiérem
České republiky. Byl dosazen do funkce přímo na intervenci J. Obziny.
V roce 1990 založil skupinu firem Consus se sídlem na Václavském náměstí
43. Ano, vážení čtenáři, v domě, který dostala v roce 1992 do pronájmu společnost
ACCT, kde jsem byl ředitelem a jednatelem já. Pan Šlajer se chlubil
tím, že byl zakládajícím členem ČSSD a že díky němu získala strana
Lidový dům. Byl spolužákem bývalého ministra financí Kočárníka. Často
jsem ho potkával v jeho kanceláři. Kočárník byl výborným známým Tesaře
z IPB. A jsme znovu u této banky. Dále se velmi dobře znal se soudcem Holejšovským
z Vrchního soudu, soudkyní Wagnerovou z Ústavního soudu
a Grossem z Městského soudu Praha. Znal se dobře i se zastřeleným
ing. Karlem Šimsou. Pan Šlajer je vlastně otcem tunelování. Firmy jako
Consus, Bromer, Consus Invest, Consus – poradenské družstvo odčerpaly po
kupónové privatizaci pomocí fiktivních smluv prostředky z investičního
fondu, a to vždy za správu fondu, zprostředkování obchodu a podobně. Fond
Consus přišel prakticky o veškerý majetek, odhadem tři sta padesát milionů
korun. Fond je nyní v likvidaci, ostatní firmy pan Šlajer zlikvidoval v tichosti
sám. Členy představenstva fondu byli mimo jiné také Ivo Svoboda a Barbora
Snopková, kteří byli odsouzeni za tunelování podniku Liberta.
A jsme zase v letech 2005 a 2006. V období potřeby finančních zdrojů na volební
kampaň ČSSD. Tři dny před volbami byla zcela neprofesionálně zveřejněna
Kubiceho zpráva o prorůstání organizovaného zločinu do horních
pater státní správy. Možná byla zveřejněna úmyslně, aby tunelování, korupce
a podvody nebyly nikdy vyšetřeny a zločinci nebyli nikdy zatčeni a obviněni.
Okamžitě nastal klid na telefonních linkách. Ohrožení jedinci podsvětí zmizeli
do zahraničí a několik členů tohoto spolčení bylo uklizeno pod ochranu
státu do vazeb a věznic.
Jednou ze známých kauz byl nákup listinné akcie Fruty Lednice. Tento podnik
a vlastně všechny, které kdy Šlajer vlastnil, skončily naprostým vytunelováním.
Už chápu, proč tak pije alkohol, tíží ho svědomí. Co ještě udělal?
Jeho zpověď by byla velmi zajímavá. Z likvidace Fruty odhaduji, že si pro
sebe podvodně ponechal asi dvacet milionů korun. Z peněz vytunelovaných
fondů Consus a Fruty Lednice si pořídil luxusní vilu na Spořilově. Byl jsem
několikrát pozván do jeho nového sídla společnosti. Pomalu se připravoval
opustit kanceláře na Václavském náměstí 43. Při předávání kanceláří se mi
přiznal, že měl vždycky zájem získat do pronájmu celý dům, že tajně bojoval
proti ACCT, ale že jsem byl silnější. Tomu jsem moc nerozuměl, protože
já jsem s ním rozhodně nebojoval. Dlužné nájemné jsem mu odpustil. A tu
mladou, hloupou pipku Lenku Hanákovou jsem mu přál. Alespoň ho někdo
připraví o část nakradených peněz. Mě tím, že zná z Prahy pouze Pařížskou
ulici, opravdu neohromí. Její zlaté karty mě vůbec nezajímají. Pro mě je obyčejnou
spolupachatelkou, která legalizuje špinavé, nezdaněné peníze. Obyčejná
holka v pronájmu starého alkoholika. Alespoň snad občas dá nohy do
V, fakt jí to přeji. Nemusela alespoň křivě svědčit při výpovědi o průběhu
událostí tragického večera dne 9. října 2008. Samozřejmě si při svém intelektu
neuvědomuje, že ji čeká trestní oznámení za křivou výpověď, vyhrožování
a pomluvu. To se ale dozvíme později.
Samozřejmě že z vytunelovaných prostředků pomáhal pan Šlajer financovat
volební kampaň sociální demokracie v roce 1998. Jinak je stálým
sponzorem ČSSD a hlavně Paroubka. Osobně se mi chlubil, že na obrázkovou
knihu, jejíž slavnostní křest se konal v Ambassadoru (který patří
Vlastíkovi Dvořákovi a Honzovi Dostálovi, a jsme zase zpátky na kolotoči),
dal sponzorský dar milion korun. Jinak se u slavnostního podpisu,
který byl na vysoké hostitelské úrovni, opět sešla honorace politického
a společenského života. Jako vždy popíjeli u baru v kasinu svoji whisky
JUDr. Sokol a Dimun, Paroubkův poradce. Šlajer v roce 1998 napadl v opilosti
policejní hlídku, vyhrožoval známostmi na soudech a policii (Grossem,
Zemanem, Šloufem apod.). Zranil několik policistů a byl za
to odsouzen na tři roky s odkladem na pět let. Byl nucen odstoupit ze
všech funkcí. V opilosti mně v kanceláři hodiny vykládal, jak byl okraden
o 500 milionů korun. Prostě humus.
Někteří vlivní politici se od Šlajera odtáhli, ani já jsem ho už na různých
akcích neviděl, až při zmíněném sponzorování ČSSD. Zřejmě ho
vzal Paroubek na milost. Při Paroubkových narozeninách ve Vojanových
sadech jsem se ho přímo zeptal, zda patří do křídla Škromacha, tedy zemanovského,
takového jsem ho znal. Odpověděl, že ne, že podporuje Paroubka.
Připili jsme si na to.
Moje hodnocení je takovéto. Pan Vratislav Šlajer je notorický alkoholik,
který se často vychloubá svými mocnými přáteli. Rozhodně mezi ně
patří Kočkovi. Při tom tragickém večeru seděl u stolu s námi. Vůbec nic
ve své opilosti neviděl. Proč mu jako hlavnímu svědkovi a stejně tak
i svědkyni Hanákové nedala policie změřit alkohol v krvi, nikdy nepochopím.
Hlavně že ho změřili mně. Byl jsem málo podnapilý. V Itálii
bych mohl odjet vlastním autem domů. Pan Šlajer také obdrží trestní
stíhání pro praní špinavých peněz, pomluvu a křivé svědectví. Když nic
neviděl, proč raději nemlčel? Nebo vypovídal, co po něm žádal Kočka
a JUDr. Lžičař? Hlavně že já jsem dostal vazbu a), b), c). To nemá žádnou
logiku. Pan Šlajer získal veškerý majetek kupónovou privatizací, pochybným
způsobem. Žádná firma, kterou řídil, nikdy neskončila jinak
než likvidací, zcela bez peněz, majetku. Kdo mu v tom pomáhal? Trestní
oznámení na něj podávaná policie odkládá a věcmi se nezabývá, a to
i přesto, že existují dokumenty usvědčující ho z trestné činnosti. Má totiž
velmi dobré kontakty na Policii ČR a jejích složkách, podobně jako pan
Šlouf a jiní lobbisté. Jeho dobrým známým je mjr. Killiar, Hon, Růžek,
Pichlík.
Kam jsem se to, milí čtenáři, dostal? Mohu se z této pavučiny zločinu dostat?
Jenom s vaší pomocí. Sám nezmohu vůbec nic. Pamatuji si, jak se
Šlajer v opilosti chlubil úplatkem sto padesát tisíc korun pro soudce
Holejšovského. Policie případ odložila, ačkoliv úplatek byl prokázán.
Trestný čin byl promlčen. Pořád mně bude znít v uších jeho posvátná
věta. K odsouzenému Liznerovi z kupónové privatizace řekl: „Pokud by
to dělal jako já, nikdy by se do kriminálu nedostal.“ Tak to byl Šlajer.
Takových je samozřejmě v politice více. Bohužel mě k těmto lidem a jejich
mafiánskému způsobu života a získávání majetku a peněz část veřejnosti
řadí.
Vážení čtenáři, v této kapitole vás seznámím ještě s další typickou korupcí,
kterou můžete znát z veřejnoprávních sdělovacích prostředků.
Jedná se o opravu a rekonstrukci Karlova mostu a pronájem Škodova paláce
magistrátu podnikatelem Pawlowským.
Co se týče opravy Karlova mostu bych vám chtěl, milí čtenáři, říct, že
jsem měl v minulosti možnost koupit za velké peníze artefakty z Karlova
mostu. Bylo to těsně po povodních. Jednalo se o vzácné kousky dřeva
z původních ochranných konstrukcí proti velké vodě a pak také o části kamenů.
Dokonce jsem k padesátým narozeninám dostal jeden takový kousek
zasklený v rámu jako dárek. Vypadá to jako obraz ze 14. století.
Všichni si uvědomujeme, co je člověk, a zahraniční turista obzvlášť, ochoten
zaplatit za artefakty z Karlova mostu. Představte si jenom jediný
kámen rozřezaný na tisíc kousků nebo celý kámen v bytech novodobých
zbohatlíků a finanční oligarchie. Rozhodně se jedná o dokonale promyšlený
byznys bez možnosti prokázat podvod či korupci. Firma zabezpečující
opravu a rekonstrukci Karlova mostu dostane maximálně pokutu od
památkářů. Trestní oznámení? Na koho? Na kolektivní orgány magistrátu
anebo na ředitele OMI pana Tomina? Kde není žalobce, není soudce.
Rozhodně by měl někdo podrobit podepsanou smlouvu a dodatky profesionální
kontrole. Karlův most nepatří přece jen několika ziskuchtivým
hochštaplerům, ale nám všem, současným i budoucím generacím. Taková
rekonstrukce vyžaduje velmi přesnou evidenci všech opravovaných dílů
i malty, měla by obsahovat fotodokumentaci a videozáznamy. Jedná se
o památku, která se nedá finančně vyčíslit. Jde o astronomickou hodnotu,
a tak by se mělo s Karlovým mostem zacházet. Jestliže tomu tak není,
může jít o naprostý diletantismus, nebo také o promyšlený a velmi výnosný
obchod. Otázkou je, kdy se nabídka jednotlivých artefaktů objeví
na našem a zahraničním internetovém a černém trhu.
A co dělají orgány v trestním řízení? Opět nic. Ono je jednodušší vykazovat
činnost tam, kde není žádný politický zájem. Ať žije demokracie
a korupce v tomto státě. Otázkou také je, kdy se naše země dostane
v hodnocení korupce na úplně poslední místo. Zatím je za námi Mexiko
a Nigérie. Člověku je smutno, chtělo by se plakat.
Vážení čtenáři, kapitolu o jednotlivých příbězích korupce a organizovaného
zločinu ukončím exemplárním příkladem. Seznámím vás se švýcarským
podnikatelem panem Sebastianem Pawlowským. Zmíním se
o něm, protože mi zapadá do korupčního prostředí popsaného v této
knize. Vysvětlil jsem vám systém odbydlování si vložených investic nájemníkem,
systém daňových výběrčí a efektivitu fiktivních zakázek,
hlavně v oblasti marketingu a reklam, a zbývá nám oblast obchodování
s nájemními smlouvami. Ačkoliv to nemohu dokázat, za tímto příběhem
bude rozhodně opět stát radní Filip Dvořák. Naskýtá se otázka účasti
přímo pana primátora Béma a jeho asistenta Janouška, který je podezřelý
z nejasných finančních transakcí na účtech švýcarské banky.
O co se vlastně jedná? Pan Sebastian Pawlowski se do povědomí dostal
zdařilou rekonstrukcí Slovanského domu a jeho provozováním. Multikino
a restauraci Kogo znají snad všichni Pražané. V této restauraci si
podávají ruce mnozí politici, podnikatelé a významné osobnosti veřejného
života. Je to snobské, nabubřelé prostředí okázalých jedinců. Miluji
svoji přítelkyni Janičku, několikrát jsem ji tam vzal na oběd či večeři, ale
nikdy se jí tam nelíbilo. Tento svět nám nepatří.
V restauraci Kogo oslavoval Václav Klaus znovuzvolení prezidentem.
Často tam chodí známí politici, které průměrný občan zná pouze
z médií. Často tam pořádá různé akce ODS. Osobně jsem tam potkal
pana prezidenta Václava Klause, Petru Paroubkovou, Gotta a mnoho dalších.
Vedou se tam často obchodní jednání. Nejčastěji jsem tam vídal Filipa
Dvořáka z ODS. Poněvadž vím o jeho propojení na Advokátní
kancelář Jamsta, Kostka prostřednictvím pražského Výstaviště a o jejich
systému výběru daní od podnikatelů, předpokládám i jeho přátelský a obchodní
vztah se Sebastianem Pawlowským. Několikrát jsem je spolu
viděl jednat. A kdo jiný by dokázal prosadit jeho zájmy na magistrátu?
Je to Filip Dvořák a spol. K tomu, aby se z průměrného švýcarského podnikatele
stal pohádkově bohatý miliardář, stačila jedna dobrá nájemní
smlouva s magistrátem. ČEZ se jako majitel Škodových závodů v Jung-
mannově ulici v Praze 1 rozhodl budovu prodat. Jako památkově chráněný
objekt musel tuto budovu nabídnout k odkupu Magistrátu hlavního
města Prahy. Ten odmítl. Byznys byl připraven jinak. Dům koupila
společnost Copa pana Pawlowského. Ihned po koupi tuto budovu zastavil
bance ve výši asi 780 milionů korun. Jako na zavolanou vypsal magistrát
v létě 2005 výběrové řízení na pronájem vhodné kancelářské
budovy pro své účely. Jakým způsobem a kde, to se můžeme pouze dohadovat.
Třeba mají nějakou utajovanou magistrátní vývěsku, o které
vlastně nikdo neví. MČ Praha 1 takovou rozhodně má. Kupodivu byla
předložena pouze jedna nabídka, a to na dvacetiletý pronájem a správu
budovy pro potřeby města Prahy, kterou podala společnost Copa Retail.
10. ledna 2006 s ní podepsal magistrát dvacetiletou nájemní smlouvu za
asi 172 milionů korun ročně, tj. hodnota nájmu celkem zhruba 4 miliardy
korun a hodnota správy 840 milionů korun. Protože jsem řešil s Filipem
Dvořákem podobný příběh pronájmu domu na Václavském náměstí 43,
umím si spočítat, kolik kdo vydělal.
Společnost ACCT platila za nájemní smlouvu na dvacet let 300 tisíc
ročně, tj. šest milionů korun. Protože se naše společnost snažila na základě
požadavku Filipa Dvořáka zaplatit do konce volebního období,
dostala slevu na 200 tisíc ročně. Peníze se vyplácely hotově, bez dokladu.
Za zpracování nájemních smluv inkasovala Advokátní kancelář Jamsta,
Kostka jednorázově od ACCT čtyři miliony a od Honzy Dostála jeden
milion korun. Tyto peníze byly vyplaceny proti fiktivní směnce. Jinak by
se nevrtělo. Veškeré finanční transakce si vedl ve svém přenosném notebooku
Filip Dvořák. Celkové zatížení společností ACCT a H & Hotels
nezdanitelným výdajem bylo devět milionů korun. I tato skutečnost mě
osobně vedla k prodeji této společnosti. Návratnost byla velmi riskantní,
ve své mysli jsem se s touto skutečností nemohl vyrovnat. Pořád jsem
přemýšlel, jestli to byl úplatek, provize, ztráta zisku z podnikání, korupce.
Dodnes nemám v hlavě jasno. O tyto prostředky si Filip Dvořák a kancelář
Jamsta, Kostka přímo řekli, ovšem účetní doklady neexistují. Možná
pouze svědecké výpovědi zaměstnanců. Protože jsem musel ty peníze
někde vzít, nemám žádné černé zdroje, byly vzaty jako půjčka z pokladny.
Myslím si, že dodnes v té pokladně chybí. Snažil jsem se to vyčistit ekonomicky
přes daňové ráje.
Tak když společnost ACCT a H & Hotels zaplatily devět milionů
korun, kolik asi zaplatil Pawlowski? My jsme ty peníze museli tvrdě vydělat,
pro ACCT to byly živé peníze, které okamžitě někde scházely.
Opožďovalo se placení nájmu, daní. Z toho zase plynula penále. Nekonečné
kolečko. Protože Pawlowski neplatil provize ze svého, ale z magistrátního
rozpočtu, muselo se jednat o stovky milionů. Korupce, praní
špinavých peněz, anebo perfektně připravený obchodní záměr? Projekt vedoucí
k pohádkovému bohatství? Co na to orgány odpovědné v trestním
řízení? Co na to ministerstvo vnitra, ministerstvo spravedlnosti? Doposud
řešíte pouze ty věci, které nikoho nezajímají a které ve společnosti nic
nezmění. Princip získání tohoto bohatství je jednoduchý. Nájemní smlouva
s magistrátem je nevypověditelná, dobrý ručitelský závazek pro jakoukoliv
banku. Pawlowského firmy bez problému získaly bankovní úvěry v celkovém
oběhu na asi čtyři miliardy. Otázka zní, jak se mu to povedlo, když
podle smlouvy s magistrátem nesměl budovy použít k zástavě pro úvěr?
Zástava pro banku ve výši zhruba tři miliardy byla realizována 6. prosince
2005, tedy těsně před podpisem nájemní smlouvy. Takto se podniká za
státní, magistrátní peníze. Ať žije korupce! To už by nevydržel ani Haškův
dobrý voják Švejk. Ať žije magistrát, jeho radní a primátor Bém!
Vážení čtenáři, právě jsem vám odhalil možné zdroje pana primátora
Béma, ze kterých dotuje svou zálibu v luxusních hodinkách a lezení po
horách. Tak hajdy do Himálají. Já být nyní Pawlowským, miliardy bych
si ponechal a zmizel zpátky do Švýcarska, nebo ještě lépe do Jihoafrické
republiky nebo Belize, Bahamy a podobně. Pozorně se dívejme a čtěme
tisk a poslouchejme televizi. Jestliže se panu Pawlowskému podaří na
Národní postavit Copa centrum, bude to chvályhodné. Domnívám se,
že projekt je v pořádku. Ale skutečnost, že bude stavět za naše, respektive
magistrátní peníze, je nepřijatelná. Kdyby nevládla ve státní správě
rozsáhlá korupce a nepraly se špinavé peníze, mohl magistrát za ty miliardy
postavit kanceláře i polyfunkční centrum ve vlastní režii.

Kapitola 50. - Třetí návštěva ve vazební věznici dne 9. prosince 2008,
rodiče Bohunka a Tibor Ďuričkovi, sestra Ivanka a těhotná Lucie Staňková

Konečně je tady 9. prosince 2009. První návštěva mých rodičů ve Vazební
věznici Pankrác. Přijde také Ivanka a naposled před porodem
i Lucie. Jak budou rodiče vypadat? Tátovi je již osmdesát čtyři a mámě
osmdesát. Stejná procedura jako při předešlých návštěvách. Oholit se,
vykoupat, obléknout se, vysvléct a můžeme jít. Nedali mi klepeta na ruce,
už pochopili, že nejsem nebezpečný „vrah“.
„Ahoj mami, tati, Ivo a Lucie.“
Vítání nemělo konce. Lucie měla jako obvykle zpocené ruce, ale jinak
jí to čtrnáct dní před porodem dosti slušelo. Podvědomí mi říkalo, že
Adrienna bude geneticky naprosto v pořádku a bude to krásné mimino.
Diskuse byla hlavně o problémech kolem porodu a mé účasti, o dokončení
rekonstrukce Luciina bytu a situaci nechtěné celebrity. Dohodli
jsme se, že nikomu neprozradíme místo porodu ani jméno dcery. Jistě
jste pochopili, že nebude mít mé příjmení. Zajistil jsem Lucii dostatek
peněz na byt, porod, pupečníkovou krev. Vlastně má vše, co požadovala.
Úplně jsem zapomněl na rodiče a Ivanku. V mé mysli se promítal film.
Proč to tak vše muselo dopadnout? Kdybych se držel Janičky, nikdy bych
tady nebyl a Lucie by nebyla těhotná. Bohumíre, okamžitě se ohlásil můj
anděl strážný. Zase myslíš negativně. To jsem ti už tolikrát říkal, kdyby neexistuje.
Stalo se, mysli pozitivně. Vše mohlo dopadnou naopak, už jste mohli
být po smrti všichni tři. Mohlo tě potkat ještě něco horšího. Denně děkuj a buď
vděčný za vše, co máš a co ti pozitivní energie vesmíru denně dává. Já vím.
Slibuje, že přijde den a udělám tlustou čáru za minulostí a začnu znovu
od nuly nový život. Výborně, tak to vydrž, buď trpělivý. Můj anděl strážný
František byl pryč.
„Lucie, porod není nemoc. Vše dopadne dobře, neboj. A vůbec, víš to,
kdy jsi vlastně otěhotněla? Tak často jsme se zase neviděli.“
„Myslím si, že to bylo v Irsku.“
Vzpomněl jsem si. Měla se mnou jet moje milovaná Janička, nepustili
ji ze zaměstnání. To nešťastné řízení letového provozu. Měl jsem si
ihned uvědomit, že toto povolání bude časově velmi náročné.
„No jasně, Lucie, ty jsi byla za prací v Londýně, měla jsi to kousek, tak
jsi za mnou přiletěla do Dublinu, proč?“
„Božínku, nebudeš tomu věřit, ale já jsem si to představovala jinak.
Ještě jsem ani nezačala pracovat a už jsem zaplatila pět set liber za ubytování
a dvě stě zprostředkovatelskou provizi. Bylo mně tak smutno, po
večerech jsem plakala a pořád myslela na tebe. Když jsem byla s tebou,
sice jsem na tobě byla závislá, ale měla jsem vše, co člověk potřebuje k životu.
Přála jsem si dokončit vzdělání. Scházel jsi mi.“
„Musím uznat, že jsi byla v Dublinu k nepoznání. Byla jsi na mě
hodná a milá. To ti nevadilo, že mám jinou?“
„Věděla jsem, že ti nejsem lhostejná, že se ti líbím a že mě máš rád.“
„To jsi odhadla docela přesně. V té době jsem ještě ani nevěřil Janičce,
že to se mnou myslí vážně. Bral jsem to za určité její poblouznění z možností,
které mám.“
„Potom, Bobšíku, ses mi vždycky líbil jako chlap. Nebudu ti povídat
proč, mohl by sis o sobě moc myslet. V každém případě jsem si říkala, že
je lepší vrabec v hrsti než holub na střeše. Znáš mé pravidlo: Co je doma,
to se počítá.“
„Škoda že jsi takto neuvažovala, když jsme spolu žili. Člověk míní
a pánbůh mění. Já tě mám taky rád, Lucie, a rozhodně ty ani Adrienna
nebudete finančně strádat. To ti slibuji. Ať to se mnou dopadne jak chce,
budu bojovat tak, abych šel přímo od soudu domů. Neplač, jsou na tom
lidé hůř. Je ti dvacet sedm let. Já jsem v tomto věku dokončoval svá vysokoškolská
studia. Máš celý život před sebou, ber to pozitivně. Možná
že si to tak přál bůh. Víš, co by lidé dali za dítě?“
„Já vím, jsem ale na všechno sama.“
„Nejsi. Pomáhám ti, jak mohu. Máš přátele, maminku, tátu, Adriennu
budeš mít za pár dní. Prosím tě, neplač. Tak co vy, rodičovstvo? Co
zdraví?“
„Máme už jenom chviličku, moc jsme si nepopovídali.“
„Nevadí, uvidíme se v únoru.“
Musím požádat ředitele věznice o týdenní návštěvy, mám přece jenom
velkou rodinu. Snažil jsem se rodiče, kteří se už dlouho neusmáli, nezatěžovat
svými problémy. Z informací v tisku a televizi jsou zmatení. Snažil
jsem se být veselý, optimistický, ale v duši jsem měl nekonečný smutek a žal.
„Co s námi bude?“ zeptal se na závěr návštěvy táta.
„Tati, budete žít tak, jak jste žili doposud. Nájemné za byt a služby
budu platit já ze svých úspor, budete se snažit udržet se v pohodě a ve
zdraví. I kdyby mě Kočkovi nechali zabít, nic se nestane. Život půjde
dál. Zrození, život a smrt patří k sobě. Já se touto otázkou rozhodně zabývat
nebudu. Mám vás moc rád.“
Při loučení jsem se neubránil slzám. Tak jsem si opravdu podzim života
nepředstavoval. Musím něco změnit ve svém nitru, myšlení, jinak to
nevydržím.
„Lucinko, tak to zvládni, dej mi po advokátech ihned zprávu o narození
dcery a o vašem zdravotním stavu. Tady nemám telefon. Když požádám
o hovor, kdo ví, kdy mi to schválí. V tomto ubytovacím zařízení
se nikdo nestará o tvé touhy, city a potřeby. Tady máme hodnotu pořadovýho
čísla. Lucie, drž se, máš v bříšku kus mého života, i když osud ani
nedopřál, aby Adrienna mohla nosit mé jméno. Dokumenty jsem ti podepsal.
Alespoň kousek bezpečnosti pro její budoucnost. Tak hlavu
vzhůru, vidíme se za měsíc. Nezapomeň s sebou vzít příště Adriennu,
musím jí dát požehnání.“
„Mám tě ráda, Bohumíre.“
„Taky tě mám rád, Lucie.“
Bylo po návštěvách, začíná stereotyp denního režimu věznice. Vysvléct,
obléct, vysvléct, obléct. Každé zpestření je vítáno. Podvědomí mi říká, že
stížnost na podjatost soudce JUDr. Kudláčka bude zamítnuta, a to znamená
další stížnost na Městský soud v Praze. Do 20. ledna se v mém
případu nebude dít nic. To je také jedna ze stránek mé budoucnosti.
Mám minimálně dva měsíce na posilování a psaní knihy. Kdyby byl
aspoň ukončen můj spis. Expertizy trvají nějak dlouho. Celé odpoledne
jsem ležel na posteli a v mé mysli se promítal film mapující prožité události
za poslední náročný rok. Příhody z natáčení. Je toho hodně. Poku-
sím se dnes sám sobě odpovědět na tři otázky. Proč jsme se s Lucií v roce
2007 rozešli? Proč jsme se ještě potom nepravidelně scházeli a proč se
tragická událost v Monarchu musela stát zrovna mně, od přírody klidnému
a nekonfliktnímu člověku?
Na svatbě Jiřího a Petry Paroubkových se mnou Lucie nebyla, tam byla
Janička. Vánoční oběd u Vladaře, tradiční šnečí menu. Dne 24. prosince
2007 jsem tam byl rozhodně sám. Janička už měla Paroubka dost. Pamatuji
si, jak mi Petra říkala, že se ke mně více hodí Lucie. Ten den jsem si
dělal srandu z Pepíka Vladaře, že je tlustý a zpocený. Byl bez nálady. Normálně
zavtipkoval, zazpíval, zahrál na kytaru. Jako kdyby tušil svůj blízký
konec. Dne 25. prosince 2007 zemřel doma. Nestačil se ani vysvléct a sednout
si do postele, urvala se mu aorta. Tímto bych si přál mu dát poslední
sbohem a věnovat mu vzpomínku, měl jsem ho opravdu rád. Kolik jsem
s ním za ta léta zažil mejdanů. Byl jsem u Vladaře skoro pokaždé, když se
něco dělo. Vždy tam byli staří známí, Jirka Paroubek, Honza Dostál, Pepík
Čáp, Mirek Šlouf, Hegerová, Pavlína Holovská a mnoho dalších. Jedna
kapitola života se uzavřela, zajdu tam na Nový rok na uzený s čočkou
a šáňo Don Perignon a dám Pepíkovi poslední sbohem, hold jeho památce.
Myslím si, že nějaká fotografie, na které budu i já, bude zařazena do alba
významných hostů. Kdo byl dále na tom našem posledním společným
obědě u Vladaře? Petra a Jiří Paroubek, Honza Dostál, Radek Šimek,
Honza Hála, Luboš Filípek s Jiřinou Mašičovou a já. Pamatuji si, že jsme
se fotili na památku s Pepíkem Vladařem a Halinou Pawlowskou. Opravdu
památeční fotografie. Snad mi ji někdo na památku pošle.
Ano, vzpomněl jsem si. Potkal jsem se s Lucií zcela neplánovaně na plesu
ČSSD. Reprezentační ples v roce 2008 na Žofíně. Jasně, už tomu začínám
rozumět. Lucie byla zvaná na akce sociální demokracie přímo Petrou.
Musejí se spolu potkávat někde v kadeřnictví nebo fitness. Kamarádily
spolu. Já jsem přišel na ples později, kolem 21.00. Petra a Jirka už tam nebyli,
říkalo se, že měli mezi sebou ostřejší diskusi a brzy odešli. Měl jsem
místo přímo u stolu číslo 1. Byl jsem v šoku. U stolu seděla Lucie s Davidem
Schirmerem, dále pak Martin Vlasta, Petr Benda s manželkou
a ještě někdo, už si nepamatuji. Na tom plese jsme se opět nějak sblížili.
Pořád si se mnou přála tancovat. Slušelo jí to. Byla jedna z nejhezčích.
Večer plynul dobře až do doby, než jsem odešel do přízemí na toaletu.
Zastavil jsem se v baru a koho jsem nepotkal, Vratislava Šlajera a celou
starou gardu, jak ji znám ještě z Václaváku. Pozvali mě k sobě na stakan.
Je to snad pět panáků vodky v jednom. Vypili jsme to na ex. A nebyl bych
to já, kdybych neobjednal repete. Šlajer mi jako obvykle nabídl doutníka.
Vykouřil jsem ho celého, protože v sále se nekouří, dopil jsem a rozloučil
se, spěchal jsem za Lucií. Ten večer měla opravdu hodně nápadníků,
i David se snažil. Nevěděl jsem, jestli jsem si to zrovna ten večer přál.
Když jsem ji viděl, jak se dobře baví, cítil jsem, že na ni žárlím. Všimla si
toho a vyzvala mě k tanci. Asi pánové netančí, já tančím rád a dobře. Najednou
se mi udělalo špatně, ne na zvracení. Nikdy nezvracím. Ztrácel
jsem vědomí. Chtěl jsem se posadit na židli ke stolu. Sedl jsem si vedle
ní. Musela to být strašná ostuda. Jediný, kdo se o mě postaral byla Lucie
a JUDr. Kopřiva. Pamatuji si, že tam byl i se svojí přítelkyní. Nelíbila se
mi. Trochu starší a nevkusně oblečená. Vůbec si nepamatuji, jak jsem se
dostal domů k Janě na Prahu 6. Adresa Ve Střešovičkách 49 byla tajná,
nikdo ji neznal. Oblečený jsem se schoulil v obýváku do klubíčka a umřel
jsem. Myslel jsem si to. Pro výpadek paměti jsem si usmyslel, že musím
hned z práce zavolat Lucii. Tímto se hlavně omlouvám všem zúčastněným,
Petrovi Kopřivovi a Janičce. Lucie ještě vyspávala, tak jsem ji nechal
v klidu. Zavolám až odpoledne. Co se mi vlastně přihodilo, skoro jsem
nepil. Už podruhé s Vratislavem. Vodku pili všichni. Přišel jsem na to.
Doutník. Vždy mi nabídne speciální, který normálně nekouřím. Listuji si
na internetu a hledám jen tak různé značky doutníků. Už to mám, Šlajer
mi dal doutník obsahující kokain. Říká se to o něm, že fetuje kokain. Do
prdele. Já, který v životě tato svinstva nevyzkoušel, se jako blbec nechám
zdrogovat Šlajerem. To už se nesmí nikdy stát.
„Ahoj Lucie, máš dnes večer čas? Zvu tě po tenise na sushi.“
„Ano, mohu.“
Ulevilo se mi, jde se mnou na večeři, tak ostuda nemusela být veliká.
Při večeři mi vše řekla. Užívala si po mém odchodu ples, potom ještě zašli
někam do baru. Já jsem prostě odpadl, neudržel jsem se prý na nohou, to
se mi ještě nikdy nestalo. Lucie mě odvedla k taxíku a oznámila adresu
hotelu. Z hostů si toho skoro nikdo nevšiml. Dobře se mi Šlajer pomstil.
Dám si příště pozor.
„Chceš zavézt domů?“
„Můžeš.“
Nasedli jsme do auta a já ji vezl do jejího bytu. Nikdy jsem tam doposud
nebyl.
„Tak ahoj.“
„Nechceš se podívat, jaké to tam mám? Udělám ti kávu.“
Udělal jsem chybu, neodmítl jsem. Rozhodně jsem neměl žádné sexuální
choutky. Byl jsem dostatečně zamilovaný do Janičky, abych byl bez
problému věrný.
„Máš to tu pěkný, máš vkus, to je vidět. Nemáš to ale ještě hotový. Kuchyň
zatím nevypadá funkční. Topení také ne. Nemáš pivo? Po tom tenise
mám docela žízeň.“
Pustila televizi. Nějak jsem přestal spěchat, neumím si to vysvětlit.
Bylo to fajn. Lucie se už o sobotním plesu nebavila. Byla velmi pozorná,
nezvykle něžná.
„Tak jak sis včera užila, který byl ten šťastný?“
„Ani jeden. Jsou pěkní, mladí, ale jen by šukali, a o to já nestojím.“
„No jo. Mladí si užijí a jsou pryč, my starší si užijeme, mladým ženám
se věnujeme, uděláme jim orgasmus a ještě za to zaplatíme, že?“
„Bobšíku, nemám žádné peníze, mohla bych si něco vydělat?“
Sedla si blíž ke mně, neuhnul jsem. Měl jsem se sebrat a odejít domů
za Janičkou. Lucie bohužel nebyla tak cizí. Vždyť jsem s ní žil dva roky
v jednom bytě. Není to tak dlouho. Kolik? Čtyři měsíce. Věděla moc
dobře, jak na mě.
„Vím, že máš novou holku, kterou asi miluješ. Nemusí to vědět a mě
miluješ taky. Vím to a já si potřebuji něco přivydělat.“
Kdo mohl tušit, že toto přivydělávání si na domácnost povede až k narození
dcery Adrienny? Jakmile si ho vzala do ruky, věděl jsem, že je konec
jedné lásky. Bylo mně jasný, že budu mít ženy dvě. Jak to asi dopadne? Ten
osudový večer ještě dobře. Sedla si na mě a vlastně si to udělala sama,
něžně kňourala a přesně vystihla ten správný čas k vyvrcholení obou dvou
v jednotě vzrušení. Cítil jsem se neskutečně provinile. Udělal jsem to poprvé
v životě. Mezidobí si užívám, ale když miluji jednu, nepotřebuji druhou.
Oblékl jsem se a při odchodu jsem jí na stole nechal sto eur. Rychle
a provinile jsem spěchal domů za Janičkou. Vysprchoval jsem se a unaveně
jsem zalezl do postele.
„Dneska nic nebude?“ ptá se Janička.
„Ne, nezlob se. Jsem z toho tenisu nějaký rozhozený.“
Něžně jsem ji políbil, pohladil a nepřítomně se díval na telku.
„Stalo se něco?“
„Ne, nic, lásko, spinkej.“
Za chvíli Janička usnula, ale já dlouho ne. Tušil jsem, že touto neplánovanou
nevěrou s mojí bývalou přítelkyní to neskončilo. Ach jo, Bohumíre,
měl jsi to zapotřebí? Utěšoval jsem se tím, že všichni moji kamarádi mají
manželky a tajně pronajaté milenky. Já mám něco podobného. Tušil jsem
ale správně, že přijdou problémy.