Jiří Dolejš: Co s řeckými dluhy?

Problém umocňuje, že kolaps členského státu EU hrozí v prostoru, kde se tradičně protínají různé geopolitické zájmy. Je tu jihovýchodní křídlo paktu NATO, sousedství chronicky nestabilního Blízkého východu, ale působí tu i řecko-turecké spory. Nelze očekávat, že by zde mohlo vzniknout nějaké mocenské vakuum. Určitý mocenský vliv na Balkáně má už historicky Rusko, počátkem roku byl ostatně premiér Papandreu na návštěvě v Moskvě. Po nedávné krizi se o různé zadlužené země intenzivně zajímá také sílící Čína, skupující po světě cizí dluhopisy. V této situaci se můžeme v debatách o Řecku setkat s argumentováním tzv. suverenitou při rozhodování dlužníka. Jde o úvahy, že by dlužník mohl vyhlásit dluhy za nelegální a případný arbitr by rozhodl o zrušení dlužní smlouvy. Obávám se, že tento směr úvah k výsledku nepovede. Nešlo přeci o nějakou černou půjčku dohodnutou beze svědků někde v průjezdu. Mohu s politikou zadlužování řeckých vlád nesouhlasit, ale dlužní smlouvy byly uzavírány legitimní politickou reprezentací a se seriozními institucemi. Takový smluvní vztah nejde libovolně vypovědět.

Řecko nyní sklízí toho, co léta tolerovalo. V řeckém volebním systému dlouhodobě probíhá duel dvou největších stran. A ty založili obě vzestup kdysi nejchudšího státu EU na nereálných předpokladech, které byly zakrývány falšováním statistik ve spojitosti se vstupem Řecka do eurozóny. Nepomohly ani megalomanské projekty typu olympijské hry a nebo závody ve zbrojení se sousedním Tureckem. Charakteristikou Řecka se stala přebujelá byrokracie a současně impotentní daňový systém umožňující jakýsi prazvláštní socialismus pro bohaté. Nezvládání dluhového problému zejm. od krize vyvolané pádem Lehman Brother (řecký deficit tehdy dosáhl 15% HDP) diskredituje dnešní řecké elity.

Řecko zasáhla světová krize nejen ekonomicky. Společnost je nyní hluboce rozdělena a konsensus na nějakém konstruktivním řešení se hledá těžko. Na krizi reagovaly v roce 2009 předčasné volby. Byla ukončena pět let trvající vládnutí konzervativců (Nea demokratia), kteří po volebním vítězství v roce 2007 (tehdy získali skoro 42%) nyní spadli na 33,5%. Vlády se opět ujali socialisté (Panellinio Socialisto Konima, PASOK) se ziskem 43,9% (v roce 2007 získali jen 38,1%). V parlamentní opozici jsou ještě radikální komunisté (Kommounistiko Komma Elladas, KKE), jako třetí nejsilnější řecká strana (ti v roce 2007 získali 8,1% a v roce 2009 7,5%). Především se ale radikalizuje řecké odborové hnutí.

Spokojenost se současnou vládou socialistů je minimální a napětí dramaticky roste. V případě krizového rozpadu moci nelze vyloučit ani hrozbu vojenského převratu v zájmu udržení pořádku. Země má ostatně zkušenost s autoritativním režimem do roku 1974. Více než kdy jindy je tedy potřebné reálně zhodnotit východiska a zvážit reálné řešení. A netýká se to jen Řecka samotného. Evropskou odpovědí na řecký problém byla ratifikace dohody o Evropském stabilizačním mechanismu (ESM lze chápat jako jakýsi evropský vlastní MMF). Má fungovat jako jakýsi věřitel poslední záchrany. Ochota členů EU nahradit současné nesplatné řecké dluhy jinými závazky je ovšem omezená.

Řecko dnes má vedle historických dluhů s vysokou tržní cenou (za cca 90 mld eur řeckých dluhopisů mají velké francouzské a německé banky) mezi svými závazky dalších 100 mld eur, které pocházejí z loňského záchranného balíčku EU a MMF. Ale jak Řecku vysychala likvidita a blížil se termín splátky některých dluhů, tak se letos rozhodlo o dalším balíčku. Věřitelé ovšem už dávno nesledují kolik úroků vydělají na svých půjčkách Řecku. Jde o širší problém.

Začíná být jasné, že významnou část dluhu asi Řecko nesplatí. A tak na bohatém evropském severu daňoví poplatníci remcají a volají po plánu B. Především Německo se dalších půjček Řecku bojí a poslední pomoc prošla Bundestagem s odřenýma ušima. Pochopitelná je proto snaha zapojit do řecké pomoci i privátní sektor, pro ten to ovšem není pouhá pomoc, nýbrž forma byznysu.

Co by mělo být tím plánem B? Nechat Řecko vystoupit z eurozóny (Euro Area uchovat pro integrační jádro) a nechat ho také řízeně dojít k státnímu bankrotu? Na tyto úvahy navazují i zjednodušené představy některých Řeků kteří s heslem „Řecko Řekům“ hledají spásu v představě návratu do dob suveréních národních států. A v euforii věří, že jim prostě bude dluh v řádu stamiliard bez dalšího odpuštěn mezinárodními institucemi a zbaví se tak „věřitelských pijavic“, tedy EU a MMF.

Altruistické gesto odpuštění může být adresováno hříšníkům, ale s dlužníky se musíme dohodnou na nějakém legálním modu vypořádání. Na dlužní závazky se nelze jednostranně vykašlat, i když je nakrásně nazveme "suverénní". "Odpuštění" dluhu se váže na to, čemu se říká "morální hazard". Přijetí principu, že dluhy se nakonec neplatí, by ve vyspělé ekonomice jako je EU posilovalo neodpovědnost. Na tom, že se legitimní dluhy platí není nic pravicového ani levicového. A nečekejme že dluhová arbitráž v případě bankrotu Řecka by toto břemeno nějak podstatně ulehčila.

Základem by měla být věcná úvaha nad důsledně auditovaným řeckým dluhovým portfoliem. V konečné podobě to bude nějaké reprofilace řeckých závazků, kterou musí probrat věřitelé i Řekové samotní. Řekněme si, jaké jsou ekonomické předpoklady oddlužení - včetně toho, za jakých okolností část dluhu nebude muset být splacena. Pouhá redukční dieta samozřejmě nestačí. Plošné škrty sice účetně snižují deficit, ale také podvazují budoucí růst.

Řecké závazky jsou sice v tvrdém euru, ale ani vystoupení z eurozóny nic nemění - následná hyperdevalace obnovené drachmy by měla likvidační účinek. Zájem investorů by stejně narážel na nízkou důvěru v řeckou ekonomiku (rating CCC je už dnes na dohled). Případné vyhlášení státního bankrotu (přesněji státní insolvence) na tomhle faktu také nic nezmění. Viníkem řeckých problémů prostě není euro jako takové (Řecko přijalo euro v roce 2002), ale odkládání reálné konvergence ekonomiky země. Schopnost tlumit nerovnováhy měnovou politikou jen přenáší ohnisko sociální deprivace země jinam.

Řešení dluhové krize nejen Řecka je v dlouhodobém reálném vzestupu ekonomiky, jen to může dlouhodobě pomoci (ať již bude nakonec dohoda o procentu odepsaných dluhů jakákoliv). Součástí je určitá politika strukturálního přizpůsobení, politika zvýšení produktivnosti ekonomické základny. Bude to pochopitelně trvat déle než je jeden volební cyklus. A uvažované rozsáhlé privatizace přitom nelze chápat jako skutečně systémové řešení. Parametry konsolidace Řecka se tak dostanou d souladu s reálným ekonomickým vývojem a růstem produkčního potenciálu.

Rámec tomu může vytvářet funkční garance Evropského záchranného systému či politika spojená s Paktem Euro-plus. Součástí evropského řešení jsou i otázky sdílené suverenity ve fiskální oblasti. V této politicky citlivé oblasti bohužel existuje celá řada nejasností a doslova antiekonomických chimér. Spoléhat pouze na mezinárodní právo a utíkat z evropských struktur, kde se přeci jen lze na určité regulaci spekulací a vzájemné pomoci dohodnout, by Řecko směroval spíše na chudý jih než k ekonomické vyspělosti.