Co udělá Fiala, když bude Ukrajina poražena…

Nikdo příčetný si také dnes nemyslí, že Ukrajina do konce roku může objektivně získat území, získané v mezidobí Ruskem. A kdo jen trochu přemýšlel musel si to myslet od počátku.

Myslím, že pro dokreslení reality bude vhodnější citovat úvahu z ukrajinského vysoce fundovaného  nezávislého portálu Strana EU, který v obsáhlé analýze už několik týdnů má vyvěšenu úvahu s  poněkud záhadným názvem nazvaném Putinova „dlouhá vůle“ aneb na co Kreml v této válce sází, ve které autoři vychází ze zvlášť vzájemně kruté  2. čečenské války, která trvala 10 let a hodnotí ji následovně

Příkladem takové „dlouhé vůle“ je druhá čečenská válka a „pacifikace“ severního Kavkazu. Válka, která začala v roce 1999, byla velmi dlouhá a tvrdá. Čečenci útočili po celé Ruské federaci a páchali teroristické útoky, mimo jiné v Moskvě a dalších velkých městech. V boji proti nim mocenské struktury Ruské federace a obecně státní aparát prokázaly zrůdnou neefektivitu a udělaly obrovské množství chyb. Rok co rok však Rusko vynaložilo úsilí, ignorovalo teroristické útoky a poučilo se z chyb a dokázalo zvrátit vývoj ve svůj prospěch. Do roku 2006 se situace v Čečensku stabilizovala. Později - v dalších republikách severního Kavkazu. Postupně také opadla vlna teroristických útoků. 

Hlavní podmínkou „dlouhé vůle“ je však připravenost společnosti vydržet léta války a vnímat oběti jako nutné a přijatelné při zachování důvěry ve vedení země. A k tomu by válka na jedné straně neměla být pro společnost příliš zatěžující a na druhé straně by nemělo být pochyb o nutnosti v ní pokračovat a přinášet oběti. To bylo cílem celé vnitřní politiky ruských úřadů. Teze „dlouhé vůle“ zněla takto: „Na Kavkaze je válka, ale zbytek země žije svým normálním životem, lidé jezdí nakupovat, jezdí do Turecka a Thajska,  sledují seriály , pořady a program „Problém s bydlením“, dochází k teroristickým útokům, ale tyto oběti musí být tolerovány jako nezbytné pro vítězství a za žádných okolností by se neměly dělat žádné ústupky.

A proto vše, co tuto tezi zpochybňovalo, bylo považováno za odporující „dlouhé vůli“. To jsou například otázky úřadům po teroristických útocích v Beslanu a „Nord-Ost“ – proč dovolily takové oběti, kdo by za to měl nést odpovědnost? A není čas zasednout k jednacímu stolu s Maschadovem, abychom konflikt urovnali pokojně a ukončili tuto noční můru teroristických útoků? A vůbec, proč začala válka a kdo vlastně v roce 1999 vyhodil do povětří domy v Moskvě?

Právě snaha Kremlu vyloučit takové záležitosti z informační agendy země byla jedním z hlavních důvodů totální očisty ruského mediálního prostoru na začátku 21. století. 

Nyní, tváří v tvář zhroucení původního plánu invaze na Ukrajinu a poté Zelenského odmítnutí rychle ukončit válku na jaře 2022, se Putin zjevně rozhodl znovu povolit režim „dlouhé vůle“ – bojovat, dokud neustane ukrajinský odpor, stejně jako připravenost Západu pomáhat Kyjevu. K tomu se snaží najít rovnováhu mezi potřebou alespoň udržet současnou frontovou linii a potřebou udržet u drtivé většiny obyvatel země pocit, že normální život pokračuje (aby byli lidé připraveni vydržet válku za v případě potřeby dlouhou dobu). Jedním z klíčových úkolů v tomto ohledu je proměnit válku se všemi jejími atributy v „normálnost“ ruské společnosti. Včetně obětí na frontě,

Ve skutečnosti již v tomto směru aktivně pracuje kremelský informační stroj, který vysílá tezi, že „vše jde podle plánu“. Údery na Moskvu jsou prezentovány jako substituční propaganda Ukrajiny (teze: "nedosáhli úspěchu v ofenzivě, rozhodli se rozbít okna v Moskvě"). A raketové útoky na Taganrog nejsou důvodem k tomu, aby se Putin odváděl od rusko-afrického summitu.

Je ovšem nyní mnohem obtížnější zopakovat dřívější zkušenosti , protože současná válka má mnohonásobně větší rozsah než druhá čečenská. A americký prezident Barack Obama na začátku roku 2000 označil Putina za svého spojence „v boji proti mezinárodnímu terorismu“ a nepodepsal dekrety o vojenské pomoci Čečencům v hodnotě desítek miliard dolarů.

Během druhé čečenské války ovšem neexistoval žádný takový faktor jako západní sankce, které tak či onak způsobují ruské ekonomice značné problémy, což může v nadcházejících letech podkopat schopnost úřadů udržet si pocit „normálního života“ na venkově.

Na této analýze se mi líbí velice realistický popis jednání Ruska včetně hrubých chyb, které umělo překonat. A bylo tomu tak vždy…

Napoleon se svou Grande Arméé o síle na svou dobu obrovského půl miliónu mužů chtěl ovládnout Moskvu, postupně si k ní razil cestu cestu a když dorazil, našel Moskvu prázdnou a  nikoho, kdo by do s ním byl ochoten podepsat kapitulaci. Jenomže následně  v Moskvě hořet dům za domem a on  musel z hořící Moskvy prchat zpět, aby na cestě zanechal 450 000 mrtvých, kdy dostával cestou a Vrátil se se zuboženou hrstkou 50 000 vojáků.. Podobně probíhal úprk nacistů z Ruska, aby konec války pro Hitlera skončil před vojenským bunkrem v Berlíně coby zuhelnatělá mrtvola

Rusové často zpočátku prohrávají, mají neskutečně obětí, ale  nakonec jsou vítězi. Mají houževnatost a hlavně neskutečnou obětavost.

Česká zahraniční politika se chová jako náměsíčník. Zatímco v USA roste politický odpor republikánů vůči dalšímu rozšiřování pomoci Ukrajině a Donald Trump, nepochybný vítěz amerických republikánských primárek si boj za ukončení války proti Rusku učinil hlavním bodem svého volebního programu.

Zvítězí-li tento muž, čili prezident, který NATO chtěl zrušit, stále opakující svůj slib, že ukončí válku do 24 hodin, což u prezidenta USA s jeho vlivem je v podstatě hračkou, naše zahraniční politika vůbec není na tuto alternativu připravena.

Po 1. světové válce i poté  druhé jsme patřili k vítězné straně. Teď stačí, když se změní americký prezident a my budeme zadlužení se ztrátou levných energetických zdrojů.

Co potom bude dělat tato vláda, když již nyní ji důvěřuje nejméně lidí v historii?