Jak odstranit neprůhlednost českých penzí

Horké téma důchodů patří k tomu, co žene českou veřejnost do ulic. Našli jsme je i mezi hlavními požadavky odborů při velké protestní akci z 27. listopadu, kterou aktivně podpořilo kolem milionu občanů. Odborům se nelíbí hlavně zvyšování věku pro odchod do důchodu. Je tu také bohorovné pohrdání vládní většiny se zákonem, kterým se měla řídit valorizace důchodů, takže věcí se bude zabývat Ústavní soud 10. ledna příštího roku, a dokonce veřejně.

Valí se toho na nás ještě víc, a nejen na seniory. Neposedný ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka (KDU-ČSL) nelenil a vytasil se s návrhem důchodové reformy, kterou mají odnést i dnešní mladí, na které by dopadlo radikální snižováním budoucích penzí. Má to podpořit nadháněčku do různých forem penzijního spoření, na které nebudete smět sáhnout tak dlouho, dokud vás o ně někdo nepřipraví.

Není však pravda, že jde o jediná možná řešení a že nabídky něčeho lepšího neexistují. A když jsem poslouchal prezentaci profesora Jaroslava Vostatka z Vysoké školy finanční a správní na akci spolku Institut české levice, bylo zřejmé, že férová a efektivní řešení důchodové reformy jsou reálná a dostupná, pokud by byla politická vůle.

Podrobný výklad navrhované „malé technické reformy“ a nastínění dalšího postupu najdete třeba v závěru článku Jaroslava Vostatka Valorizace a krácení starobních důchodů v resortním časopise Fórum sociální politiky 1/2023.

https://www.rilsa.cz/casopis/forum-socialni-politiky-01-2023/

Prezentaci prof. Vostatka v Institutu české levice můžete sledovat na Youtobe od 14. minuty záznamu. Klíčové jsou slajdy, které výklad provázejí.

https://www.youtube.com/watch?v=eUmgMPTFEhM&t=847s

Prezentace začíná historickým exkurzem, jak penzijní systémy ve světě vznikaly, a končí návrhem reformy ve dvou krocích, napřed malé technické, a pak té velké. Já tu historii vezmu zkrátka a půjdu hned k těm reformám.

České sociální pojištění obsahuje dva historické kořeny. Příspěvky na sociální pojištění zavedl poprvé německý kancléř Otto von Bismarck roku 1883, zpočátku jen pro zdravotní péči. Systém byl financován příspěvky zaměstnavatelů a zaměstnanců podle výše příjmů, dávky sociálního pojištění jsou pak podle toho odstupňovány. Odlišný model, který poskytuje stejnou dávku všem (rovný důchod), vytvořil britský ekonom William H. Beveridge ve zprávě pro britský parlament roku 1942. Jeho systém sociální služby měl být hrazen z daní.

V současném českém systému máme jak rovnou základní výměru starobního důchodu, nad kterou si vzpomeneme na Beveridge, tak procentní část důchodu, ta je zase bližší Bismarckovu přístupu. Ona základní výměra, stejná pro všechny, teď činí 10 procent aktuálního průměrného příjmu, proto se taky každoročně upravuje. Jinak se valorizuje ta druhá, procentní výměra, která je odvozená z předchozích odvodů – kdo víc platil, víc dostane.

Obojí se financuje ze sociálního pojištění, o které se dělí zaměstnanci a zaměstnavatelé, avšak ze stejného zdroje se platí ještě další věci, které by se měly platit z daní. Z daní se platí až případný schodek důchodového pojištění, nebo je-li přebytek, odevzdá se státu, protože toto pojištění je zároveň součástí státního rozpočtu. Je to prostě pěkná bramboračka.

Nejtěžší je však zjistit, na co máte právo. To si myslí i Ústavní soud, který ve svém nálezu z roku 2010 uvedl, že veřejné penze máme nespravedlivě netransparentní a nesrozumitelné. Jak k tomu poznamenává prof. Vostatek, tento stav nikdo zatím nenapravil. Jediná věc, které každý rozumí, je důchodový věk, na všechno ostatní potřebujete poradce.

Po zmíněném nálezu Ústavního soudu se udělala malá důchodová reforma, trošku se to vylepšilo, ale bohužel to podstatné zůstalo. Jedná se zejména o nesrozumitelný výpočet důchodu, jehož součástí je „redukční hranice“, tedy metoda, kdy do výpočtového základu nad 44 % průměrné mzdy se započte jen 26 % skutečné mzdy.

Co s tím? Začít lze tak, že tuto redukční hranici prostě zrušíme. Odstranit by ji mohla technická důchodová reforma, kdy by se veškeré příjmy započítávaly s jedním koeficientem. S důchody by se jinak nemuselo hýbat, dostávali bychom stejně. Jenom bychom zjistili, že onen společný základ, základní výměra starobního důchodu, nečiní 10 %, ale 32 % průměrné mzdy. Je vlastně klíčovou složkou důchodu. Tušili jste to? Ta redukční hranice byla kulisa, která to měla zakrýt.

A proč je tak snadné tu redukční hranici zrušit? No, protože tak málo jako je 44 procent průměrné mzdy skoro nikdo nebere. Kdybych sáhl po loňském čísle, vyšla by mi ta redukční hranice na 18 769 Kč. A když se podívám na návrhy zvýšení minimální mzdy někam k 19 tisícům, ocitla by se pod čarou.

Jak prof. Vostatek soudí, po takové malé technické důchodové reformě by najednou i politici porozuměli, jak u nás penze fungují a zjistili by, že chtějí vlastně něco jiného. Lze předpokládat, že většina bude požadovat, aby závislost starobních důchodů na zaplaceném pojistném byla vyšší.

Potřebujeme v podstatě dva zákony, pokračuje prof. Vostatek. Zákon o pojistném důchodu (o sociálním pojištění podle Bismarcka) a zákon o rovném důchodu (podle Beveridge). Ty zákony nemusejí požadovat stejný důchodový věk. V systémech, kde je rovný důchod, se nechodí předčasně do důchodu.

V prohlášení Fialovy vlády o penzijní reformě se uvádí, že tam budou dvě hlavní složky, dva pilíře, to je rovný důchod (základní složka) a procentní důchod. Původně chtěli základní složku zvýšit. Když tam ministr Jurečka nastoupil, zřejmě s tím souhlasil. Co dneska říká Jurečka a najdeme na ministerském webu, je základní výměru důchodů zachovat ve výši 10 % průměrné mzdy a zvýšit minimální procentní výměru toho druhého pilíře, oné procentní výměry, taky na 10 % průměrné mzdy. Takže dvakrát 10 %.

Mělo by to platit od roku 2026 a říká se tomu zvýšení garantovaného důchodu (pod který se nejde). Podle prof. Vostatka je to nesmysl, zbytečný ústup od té slibované skutečné důchodové reformy. Mohli postupovat dál a rozdělit dnešní takzvané důchodové pojištění na dva samostatné pilíře, pilíř rovného důchodu a pilíř sociálního pojištění. A kdyby vláda, asi ta budoucí, chtěla to sociální pojištění preferovat, tak by bylo dobré začít tím, že pro ten rovný důchod stanoví pevnou částku, která by se nemusela tolik valorizovat. Ale o to víc se pak může valorizovat to sociální pojištění.

Když to všechno takhle nově nadefinujeme, dopracujeme se k systému, jaký normálně ve světě funguje. Ve Velké Británii mají rovný důchod a v Rakousku mají jasný pojistný důchod. Oba systémy mají samostatné valorizace.

Malá technická reforma

Ve Vostatkově návrhu malé technické reformy (bez změny celkové výše důchodu) by to vypadalo takhle: Byl by tu základní státní důchod na úrovni 32 % průměrné mzdy a nad tím procentní sociální pojištění s parametry, které nezmění současný průměrný starobní důchod.

Jak jsme se k tomu dopracovali? Zrušili jsme základní redukční hranici, která přepočítává příjem nad 44 procent průměrné mzdy jen na 26 procent. Redukční hranice je pryč, ale těch 26 procent se držme. Následující výpočet základu pro důchod postupuje tak že přičítá za každý rok 1,5 procenta celkových příjmů. Když jsme tu redukční hranici zrušili, máme to jednodušší. Zkrátíme veškeré příjmy na 26 procent, tedy i ten roční příspěvek, který už nebude 1,5 procenta, ale 0,26*1,5, to je 0,39 procenta.

Když pak sečteme potřebný počet let, vyjde nám, že základní výměra u průměrného důchodu bude 32 procent z průměrné mzdy. To by teď bylo 13 560 korun. Roku 2022 byl průměrný důchod 18 061 korun. Rovný základ je tak podstatně větší než ta procentní část, ale až takhle je to vidět.

„Najednou je struktura důchodu transparentní, máme před očima jeho proporce. Příští vlády je můžou chtít měnit a já bych to osobně doporučoval,“ dodává prof. Vostatek.

Pokračujme dál. V mezinárodním srovnání je současná úroveň českých starobních důchodů nízká. Čistý náhradový poměr i s výchovným na jedno dítě máme na úrovni 63 procent předchozích příjmů. Podle běžného mezinárodního srovnání by měl být minimální čistý náhradový poměr aspoň 65 procent, a pokud je menší, měly by ho doplňovat dobrovolné úspory. České politické strany a hnutí by tedy měly říct, jak velký chtějí mít ten náhradový poměr, kam to chtějí dotáhnout.

Jaké jsou moderní koncepce sociálního důchodového pojištění? V Německu je bodový systém, kdy se všechno převádí na body a hodnota bodu se každý rok upravuje. V modifikované podobě to mají taky na Slovensku. Prof. Vostatkovi se líbí rakouské penzijní konto. Tam se každý rok vypočítává dílčí starobní důchod podle vývoje mzdy. Je perfektní, jednoduchý, každý si to může spočítat. Vidí tam i tu valorizaci. Po skončení roku pošlou ten stav konta lidem, aby odsouhlasili, že je v pořádku.

Malá technická důchodová reforma by tedy věc jen projasnila. Neměnila by výši průměrného důchodů. Tento čistší koncept by nás však přiblížil k úvahám o velké reformě starobního důchodu, pokračuje prof. Vostatek. Může nabíhat postupně, jak to dělali Rakousku. Nejdřív musíte zavést systém, aby tomu rozuměli všichni, jak lidi, tak aparát, který to bude mít na starosti. Tam začali tím, že do toho systému dali nejdřív mladé pojištěnce. A pak šli dál, až tam postupně během 10 let dali všechny. Ale to by snad šlo i dřív. Třeba by nám k tomu dali software.

Musíme však uvážit i širší souvislosti důchodové reformy. Potřebujeme reformu dávek pro rodiny s malými dětmi. Jak to, že máme peněžitou pomoc v mateřství? Jaká je to pomoc? To musí být jasná dávka. Mohlo by se to jmenovat prostě mateřské, ale to je jedno. Takové mateřské může být velmi jednoduše definováno. Rodičovský příspěvek je úplně zbytečný. Je to komplikované, zase se to musí lidi učit. Dal by se vložit do toho mateřského a vyplácet jako jedna dávka. Dá se vyplácet po dobu 100 týdnů a lze jej i zdaňovat.

Důchodové pojistné by se mohlo podstatně snížit. Máme vyšší důchodové pojistné než v Německu nebo v Rakousku. Tam totiž ty sociální věci dotuje stát. Našich celkových 28 procent ze mzdy je nesmysl, stejně jako úvahy o odděleném důchodovém účtu. Vláda slíbila, že zavede jedno společné inkasní místo. Mohlo to být už od letošního roku. Je to velmi jednoduché. Prostě to, co dneska platí zaměstnanec jako pojistné, můžeme klidně přičíst do daně z příjmu. Spojíme stávajících 15 % daně a 11 % pojištění a vznikne 26 procentní daň z příjmu, což je stále mezinárodně slušná sazba.

A to, co platí firma, můžeme dát na jednu hromadu a vybírat najednou, ne jako teď, kdy podniky posílají pojistné do sedmi zdravotních pojišťoven. Mimochodem, v Německu mají asi 100 zdravotních pojišťoven, ale základní pojistné posílají do jedné centrály. Všechno může být jednodušší, i invalidní důchody, pozůstalostní, sirotčí. Důchod může být univerzální.

Neoliberální model nám doporučuje i třetí pilíř. Fialova vláda navrhla drobné úpravy stávajícího neférového systému, kde lidé platí českým penzijním společnostem za to, že jim investují jejich prostředky do státních cenných papírů. „Když jsem byl v pojišťovně, tak jsem to dělal sám,“ uzavírá prof. Vostatek.

Ilustrační foto