Vrtěti psem po libyjsku

Moje zásadní zdrženlivost je navíc empiricky znovu a znovu potvrzovaná neschopností zemí Západu kdekoliv v těchto zeních zvítězit. Proto v Afghánistánu od 19. století ve třech válkách prohráli Britové, v 80. letech minulého století Sověti a dnes tam prohrajme my, a když nás i jejich korupční prezident vyhání jako vetřelce; v Iráku padli statisíce lidí a výsledkem demokratizace je posílení nepřátelské šíitské fronty.

A teď na Libyi. Proč tam tedy Západ vlastně je? Nemá-li (a správně) mandát k pozemním operacím? Rozlišit v Libyii, kdo je kdo, je velmi sporné, od fundamentalistických islamistů, přeběhlíků z Kadáfího tábora, či možná též alespoň trochu liberálnější mládeže.

Nicolas Sarkozy měl neskutečně patetický projev, když shrnoval závěry libyjského sumitu. Představil se jako přední bojovník proti libyjskému tyranovi, se kterým se před 3 roky tak nadšeně objímal a nazýval jej přítelem. Nicolas Sarkozy je na dně s preferencemi a vidina prezidentského znovuzvolení se vzdaluje. A tak se vyhlásí svatá válka.

Cameron na tom není o moc lépe. Dramaticky propadá v preferencích po neskutečných škrtech, které Velkou Británii sunou dál k ekonomickému propadu. Je na tom zle. A tak buchá pěstičkou do stolu a ke svaté válce se připojuje…

V tomto ohledu chápu Obamu, že si zásah nepřál a jen ze slušnosti a jen proto, že Francie a Velká Británie sama na to nemá, je ochoten pomoci. Ze začátku.

Ale nechci být příkrý. Sarkozy chce být znovu zvolen a Cameron dát zapomenout na svou drastickou ekonomickou politiku. A proto se postavili do čela této operace. Nevěřím jim ani slovo jejich operleným vznosným větám.

Na všem tom pokrytectví mám alespoň jednu pozitivní věc: Povstalcům, ať už jsou to kdokoliv se trochu uvolní prostor. A ten blázen a tyran Kadáfí možná skončí.

Jen doufám, že se Západ do toho opět nenamočí neodčinitelným způsobem.