Profesor Hans-Werner Sinn čeká německý obrat

Napřed ten obrat. Spočíval by v tom, že přednost dostane domácí trh. Porostou mzdy, spotřeba a domácí projekty. Na přímý dotaz redakce Vaše věc pak profesor Sinn potvrdil, že na této konjunktuře se může svést i Česko.

 

Proberme si tedy podrobněji, co profesor Hans-Werner Sinn přednesl na mezinárodní konferenci o finanční krizi a jejím dopadu na EU, kterou uspořádaly v prostorách centrální banky Evropské hnutí a Bankovní institut Vysoká škola.  

 

Nejprve k té krizi. Profesor Sinn upozorňuje, že když na sebe položíme křivky Velké krize z 30. let minulého století a současné recese, začínají prakticky stejným propadem. Rozdíl nacházíme až v tom, že tentokrát přišel obrat dřív. A Německo je na tom nejlíp v eurozóně, počítá minimálně s 3,5 procentním ročním přírůstkem. (Přesněji, je druhé, Slovensko se 4,0 % má víc.)

Bezprostřední spouštěč krize, obchody s derivátem CDO (dluh, za který se ručí velice neurčitými aktivy) prakticky vymizel, objemy klesly o 97 procent. Avšak největší poruchu světového systému v posledních letech vidí profesor Sinn v něčem jiném. Je jí rostoucí dvojí deficit Spojených států, na který ukazuje vysoký schodek běžného účtu platební bilance. To je však příliš abstraktní výraz. Označme to jinak - do země, která vykazuje schodek běžného účtu, fakticky přitéká kapitál ze zahraničí. Největší poruchu světového systému tak představuje fakt, že do USA v posledních dvou letech proudil dovoz kapitálu v rozsahu 5 % HDP ročně.

 

Podstatná část těchto zdrojů pocházela z Číny, ale ta je k tomu letos méně ochotná než dřív, a tak probíhá mobilizace k obchodní válce. Kongres USA už zmocnil prezidenta k celní ochraně vůči čínským dovozům.

 

Dokud Čína reinvestovala výnosy exportu do amerických pokladničních poukázek (T-bills), bylo všechno v pořádku. Roku 2008 Čína investovala do dluhu USA 20,8 miliardy dolarů měsíčně, loni 14 miliard dolarů měsíčně, ale letos se karta obrátila, bilance je záporná. Od začátku roku Čína prodala americké dluhopisy za 6,9 miliardy dolarů. Obchody s T-bills nicméně běží dál, teď nakupuje londýnská City za 28 miliard dolarů měsíčně. Neplatí to Britové, ale jejich prostřednictvím někdo neznámý ve světě.

 

Nicméně, Spojené státy dlouhodobě dovážely víc, než vyvážely a nyní se tváří, že za to může Čína a Německo. Také předseda Evropské komise José Barroso označuje německý obchodní přebytek za doklad „růstu na úkor ostatních“. Při listopadovém jednání skupiny G-20 v Soulu se probíraly úvahy, že závazná by měla být také vyrovnaná obchodní bilance. Francouzská ministryně financí Christina Lagarde Němcům doporučuje zvýšit mzdy a snížit obchodní přebytek, jinak se krize nezbavíme. „Na tango musí být dva,“ vysvětluje poeticky.

 

Ostatním se tedy nelíbí, že Německo je velkým vývozcem kapitálu. „Chtějí po Německu víc kapitálu pro záchranu ohrožených zemí, ale současně také méně kapitálového exportu,“ kroutí nad tím hlavou profesor Sinn.

 

Byl to německý vývoz kapitálu, co umožnilo boom zemí GIPS. Souvisí to se zavedením eura - zmizelo kurzové riziko, úrokové sazby i těch nejslabších členů eurozóny se sblížily s těmi německými, náklady dluhu klesly.

 

Nejvíc to pocítily země na jihu Evropy. Například ve Španělsku nastoupily nízké úroky až s příchodem eura a okamžitě se to projevilo v růstu poptávky po nemovitostech. Rozjeté stavebnictví potřebovalo nové pracovníky, přibývala místa. Rostlo ocenění akciového kapitálu. Stoupla spotřeba.

Zato v Německu?  Stagnace, klesající mzdy, nezaměstnanost, reálná devalvace. Zatímco země dovážející kapitál prudce rostly, Německo posilovalo o polovinu pomaleji, než byl unijní průměr. Německo tedy utrpělo zavedením eura.

 

Příklad z roku 2008: německé úspory činily 259 miliard euro, ale z toho 167 miliard euro odplynulo v podobě čistého exportu kapitálu. Po celou dekádu byly dvě třetiny německých úspor exportovány. Doma bylo investováno jen 5,3 procenta národního domácího produktu, nejméně z celého OECD (Česká republika vykazuje dvojnásobné číslo). Z celé období let 1995 až 2008 v Německu stouply ceny jen o 11 %, nejméně v eurozóně (Slovensko udává 82 %).

 

Nezaměstnanost, nižší růst, pokles příjmů, pokles cen ve srovnání s okolními státy, to vše lze vyjádřit souhrnným výrazem vnitřní devalvace. A pokud do porovnání s ostatními zeměmi eurozóny zahrneme i rozsah obchodní výměny, v Německu proběhla drastická vnitřní devalvace o 18 %. „Německé exportní přebytky plynuly z domácí stagnace,“ konstatuje profesor Sinn.

 

To se změní. Německé banky a pojišťovny, které krize GIPS těžce postihla, se teď bojí jít do zahraničí. Projevuje se to přebytkem nabídky doma a jsou z toho historicky nejnižší úrokové sazby. Lze proto očekávat dekádu obratu obchodních toků, směrem do Německa. A bude ji provázet stavební boom.

 

Když se podíváme na skladbu očekávaného letošního růstu HDP o 3,5 procenta, změnu už vidíme. Z tohoto přírůstku poskytne export jen 1,2 %, spotřebitelská poptávka skoro nic (0,1 %), vláda byla také skromná (0,6 %), ale hrubá formace kapitálu činila 1,7 %. Rozjela se tedy poptávka po domácích investicích. Ceny půjdou nahoru a mzdy také. To sníží konkurenční schopnost německých výrobců, klesne export. „Příští dekáda bude mít opačný charakter, než ta minulá,“ je přesvědčen ředitel IFO.

Zavedení eura tedy umožnilo přehřátí ekonomiky některých periferních zemí. Co teď Evropu dusí, to je hlavně přehnaný privátní dluh. Státní zadlužení je tu také, ale tvoří jen menší část problému, přestože v roce 2009 činila vládní zadluženost Itálie a Řecka 115 až 116 procent HDP, Maďarska 78 procent, Irska 66 procent (Česko bylo stále na extrémně nízkých 35 procentech). Pakt stability nic neřeší. Od jeho zavedení bylo 73 případů porušení, ale nikdy žádné sankce.

 

Když se v náporu řecké krize dohodl záchranný balíček EU, jeho tíha dopadla nejvíce na Německo a Francii. Německo se zavázalo poskytnout až 215 miliard euro, Francie 165 miliard euro. Rozložení zátěže pomoci je tedy podle ekonomické síly jednotlivých zemí. To není jako při hlasování, kdy má každá země jeden hlas.

 

Dokonce i teď v krizi obchodování se státními dluhopisy zemí eurozóny ukazuje, že úrokový odstup od německých dluhopisů (spread), považovaných za nejbezpečnější, sice prudce roste, ale pořád je nižší, než byl mezi jednotlivými státy před zavedením eura. To platí třeba pro Itálii, Portugalsko. Jen Řecko je teď výše než dříve.

 

Euro zrušilo riziko směnného kurzu a urychlilo sbližování úrokových sazeb, které se postupně slévaly do nepatrného rozpětí kolem dvou procent. Změna nastala, až když si trh uvědomil nové riziko, riziko státního bankrotu. Situace je o to nebezpečnější, že některé vlády falšovaly údaje o vývoji rozpočtového hospodaření. Řekové před vstupem do eurozóny tvrdili, že rozpočtový deficit je jen 1,8 % HDP, ale fakticky byl asi 6 %. Nejvýše vyletěly řecké úroky 28. dubna, kdy dosáhly 38 % a bylo jasné, že hrozí insolvence. Nakonec pomohl záchranný balíček EU. Krize však zdaleka neskončila. Irsko to zvládne, s Řeckem je to asi jinak.

Kdože byl unijním balíčkem zachráněn? Zachráněny byly hlavně země, které ohrožené státní dluhopisy vlastnily, Francie a Německo. Francie vložila do dluhopisů Řecka a Španělska 75 miliard euro, Německo 50 miliard euro a ostatní země eurozóny 45 miliard euro. Francie se tak ocitla v centru krize.

 

Jak dopadne řecká tragedie?

 

1) pokračování pomoci (transferů), které už dosáhly 11 % HDP. To se nikomu nechce.

 

2) Řecko odejde z eurozóny, vrátí se k drachmě. Proběhne externí devalvace (sníží se hodnota řecké měny, ceny a mzdy se nemění). To by však okamžitě položilo řecké banky, které mají závazky vůči zahraničí.

 

3) V Řecku proběhne vnitřní devalvace (euro zůstane, sníží se domácí příjmy a rozpočty). Potřebovali by však vnitřní devalvaci o 20 až 30 procent! To by zase položilo řecký stát, mohla by vzniknout občanská válka. 

 

Řešení tedy není.

 

 

Zaprvé: Pomoz, ale nedávej vše! Neposkytuj plné pojištění proti krizi! Je chyba, že stávající evropské smlouvy nemají úpravu pro pomoc státu, ale tato pomoc musí být jen částečná. Němci si už nemohou dovolit prodlužování současného stavu. Něco musí zaplatit i banky, které půjčovaly. Všechny pohledávky musí být kráceny.

 

Zadruhé: Úrokový spread je nezbytný, aby mohla eurozóna fungovat.

 

Co tedy udělat? Přehřáté země musí projít očistou (reálná devalvace). Němci to dělali 15 let. To automaticky odstraní obchodní nerovnováhy. A potřebujeme právní úpravu pomoci bankrotujícímu státu. Té však musí předcházet krácení dluhů, „postřih“ (haircut). Nezbytné jsou také automatické sankce za porušování fiskální disciplíny.

 

 

„České dovozy pro německý export klesnou, ale české firmy se uplatňují stále více i na německém domácím trhu. Když bude německá ekonomika silnější, vydělají na tom i sousedé. Bude to dobrá zpráva i pro Česko, prodáte víc škodovek,“ ujišťoval nás profesor.