Dokument: Vraťme Západu jeho původní význam

Naše dnešní setkání se koná 17. listopadu, což je pro nás v České republice významný den. Tento den, přesně před třiatřiceti lety, se v centru Prahy konala původně menší studentská demonstrace. Účastníci, včetně mého syna, byli brutálně napadeni komunistickou policií. Její agresivní chování odstartovalo procesy, které někteří z vás možná znají jako tzv. „sametovou revoluci“.

Přišlo to v pravou chvíli. Komunismus byl již tak slabý, že nebyl ani schopen, ani připraven se účinně bránit. Opakovaně říkám, že komunismus nebyl poražen. Tak nějak se to rozplynulo.

Tato událost je považována za zásadní milník naší novodobé historie. Stala se výchozím bodem naší cesty na cestě ke svobodě, parlamentní demokracii a tržní ekonomice. A do normálního života. O tři týdny později jsem se stal členem první postkomunistické vlády a převzal důležitou funkci ministra financí. Dalo mi to příležitost připravit a zorganizovat radikální ekonomickou, sociální a politickou transformaci země. Dnes máme český státní svátek. Dnes ráno jsem měl mluvit v Praze, ale neodvážil jsem se zklamat pana Carterona a rozhodl jsem se přijet sem.

Zmínka o této téměř již zapomenuté historické události není bezúčelná. Tato naše zkušenost z doby před i po pádu komunismu by neměla být zapomenuta ani přehlížena. Člověk se z toho může hodně naučit. Mělo by se pro nás stát mementem v naší současné snaze vypořádat se s velmi problematickým okamžikem lidských dějin, který v těchto dnech prožíváme. Měli bychom být ve střehu, víc než v kterýkoli okamžik těchto třiceti tří let. Jsme na křižovatce. Ještě jednou.

Komunismus nás v mnoha ohledech ožebračil. Zbavilo nás mnoha normálností, které občané svobodných zemí jako Švýcarsko berou – a vždy je považovali – za samozřejmost. Nebyla to krátká doba, před koncem komunismu jsem prožil 60 % svého života. Byla to ztráta, strádání, zbídačení. Na druhou stranu to byla příležitost se za tu dobu hodně naučit. Naše oči jsou proto bystřejší a není divu, že naše hodnocení současné doby kritičtější.

Tuto zkušenost považuji za zvláště relevantní, když se podívám na to, co se děje ve světě. Moje dnešní frustrace začíná být srovnatelná s pocity, které jsme zažívali v posledních letech komunismu. Sny a ambice, které jsme měli v okamžiku pádu komunismu, se k mé velké lítosti nestaly naší dnešní realitou. Současná realita není to, co jsme považovali za svobodnou společnost. Nemyslím jen ve své zemi nebo v mé části světa.

Co se to s námi nebo kolem nás děje? Pochybuji o adekvátnosti výrazu použitého v programu tohoto fóra i v mnoha dalších textech, že „vstupujeme do nového světa“. Nový svět? Význam teď? V jakém smyslu je to novinka? Jdeme vpřed nebo vzad? Chtějí nám autoři těchto slov nakonec připomenout, že my na Západě opouštíme relativně svobodnou, klidnou a prosperující éru posledních desetiletí? Byla tato éra ojedinělou událostí, historickou výjimkou?

Nemluvme o „novém světě“. Nazvěme to pravým jménem. Říkejme tomu postdemokratický, postpolitický a postnormální svět. Zdá se, že v tom není nic nového. Takovou situaci zažilo lidstvo v minulosti mnohokrát. Rozdíl však může být. Znepokojuje mě nepopiratelná ztráta normálnosti, racionality a zdravého rozumu.

Někteří z nás – včetně mě – poměrně často používají termín slavného Aldouse Huxleyho „brave new world“. Vždy jsem kladl důraz na přídavné jméno „statečný“, nikoli na přívlastek „nový“. Všechny indikátory naznačují, že jsme vstoupili do nebezpečné éry politické, ekonomické a finanční nestability spojené s potlačováním svobody a volných trhů. Troufám si tvrdit, že k jedné variantě tak odvážného nového světa se přibližujeme právě teď.

Kde vidím její hlavní příznaky? Musím začít politickou sférou. Již několik desetiletí jsme svědky vypařování ideologických politických sporů. V důsledku toho se přestaly politicky řešit zásadní problémy společnosti. Souvisí to s oslabením politických stran, které se stalo jen zavádějící ozdobou našeho politického systému. Fungují pouze jako předstírání demokracie. Ve skutečnosti se zájmy většiny podřídily zájmům hlasitých a agresivních menšin, reprezentovaných arogantními skupinami hledajícími rentu, nikoli politickými stranami. Totalita společnosti není kvůli tomu nyní dostatečně zastoupena a zohledněna.

Klasické politické spory založené na jasných a přesně definovaných politických idejích, formulovaných a autenticky vyjádřených politickými stranami, se zdiskreditovaly a jsou nahrazovány povrchními televizními talk-show a „odbornou demokracií“, v níž politici nehrají rozhodující roli. Populární herci a samozvaní odborníci ano.

Během pandemie Covid byla vidět bezprecedentní role odborníků. Politika, tedy hodnocení alternativ a nákladů a přínosů, v důsledku jejich způsobu myšlení zmizela. Neudělalo to systém demokratičtější, přátelštější a efektivnější. To mi připomíná léta a desetiletí snah komunistických ideologů nahradit politiku „expertokracií“.

To, co nyní řešíme, není import z východu. Byla vyrobena sama na Západě. Byl to sám Západ, kdo otevřel stavidla masové migraci přijetím ideologie multikulturalismu. Byl to samotný Západ, kdo se vmanévroval do hluboké energetické krize tím, že propagoval šílenství environmentalismu a Zelené dohody, čímž si způsobil obrovské ekonomické škody. A byl to sám Západ, kdo podkopal svou vlastní konkurenceschopnost potlačováním trhů pomocí jejich rozsáhlé a škodlivé byrokratické regulace založené na politických imperativech. Předpokladem pro nalezení správné cesty k obnově Západu je zbavit se vlastních chyb a předpokladů, ne obviňovat svět kolem nás.

Soustřeďme se na naše mylné představy. Nemluvme o „rekonfiguraci aliancí v Evropě“, nesnažme se najít „nové rovnováhy“. Bavme se o návratu do politiky s ideologickým obsahem. Pojďme se bavit o nutnosti renesance politických stran. Hledejme nové odvážné politické vůdce. Vraťme se k „politické politice“.

Souhlasím s tím, že je nutné – jak to říkáte – „obnovit zahraniční politiku“. Musíme se vrátit k jeho původnímu významu a obsahu. Zahraniční politika by měla vyjadřovat a prosazovat národní zájmy a prosazovat je hledáním užitečných kompromisů. Jak právě teď vidíme na Ukrajině, kde neexistuje žádný kompromis, probíhá válka. Když spolu nemluvíme, střílíme po sobě. Všechny strany současného konfliktu měly začít vyjednávat už dávno. Nejen Rusové a Ukrajinci.

Všichni víme, že válka nespadla z nebe. Připravovalo se to dlouho. Tamní problémy nezačaly v únoru 2022. Už v roce 2014 jsem varoval před destabilizací Ukrajiny a před sílící konfrontací mezi Západem a Ruskem. K mé velké lítosti se tehdejší konfrontace změnila v totální válku s tisíci obětí, s obrovským zničením rozsáhlých oblastí Ukrajiny a se zásadními změnami v mezinárodní atmosféře. Obvinit agresora je snadné, umět vidět a pochopit celý sled událostí, které k tomu vedly, je obtížnější.

V písemném úvodu k této relaci zmiňujete „kritickou roli států jihovýchodní Evropy čekajících na NATO a EU“. Po nedávné návštěvě Severní Makedonie mohu potvrdit, že tamní lidé jsou zmatení a cítí se zneužití. Jsou nešťastní z toho, že je Západ neustále sponzoruje. Mají nepochybně jinou historii, kulturu, náboženství a nedávné zkušenosti než západní a středoevropané. Jsou nejen geograficky blíže Istanbulu než Bruselu, ale také mentálně a historicky. Měli bychom si toho být vědomi.

Využijme toto shromáždění k veřejnému vyjádření našich vyhraněných názorů na aktuální problémy. Využijme této příležitosti. Udělejme Crans-Montana Forum opět skvělé. Zatlačme Davos Forum do irelevantnosti a zapomnění, kde si zaslouží být.

Ilustrační foto