Zeman, Peroutka a moje zkušenosti s regionálním oběžníkem ČSSDSD

Oběžník jsem vzal a předal ho archivářce. Vůbec nevím, co s ním udělala. Takže jeho existenci bych absolutně nebyl schopen dokázat. Ale abych se omlouval za to, že nejsem schopen tento fakt doložit, tak to by k tomu mě nikdo by nedonutil ani heverem.

Když jsem si toto „malé střetnutí s dějinnou realitou“ v souvislosti s kauzou Zeman kontra Peroutka zpětně rekonstruoval, tak si myslím, že bych věděl, do jakého archívu bych měl směřovat. Ta paní archivářka ale tam už asi dávno není, takže se ptát, kam to v tom archívu mohli zašantročit, mi připadá velmi marná. Vzhledem k tomu, že šlo oběžník vedení ostravské organizace sociálních demokratů, tak jsem na ten text narazil teméř jistě v ostravském archívu, ale možná také v Muzeu dělnického hnutí a revolučních bojů  v Ostravě.

Odkojen mýty o lidové frontě jsem úžasl.

Ještě více tato jednota (mezi hradní skupinou a komunisty v základních politických cílech vynikala v otázkách kulturních, uměleckých, filozofických, sociologických, historických apod. Od Manifestu moderny v devadesátých letech až po kulturní problematiku první republiky vystupovala tato jednotná fronta proti konzervatismu a reakci. V samostatném státu sahala tato jednotná fronta od Lidových novin, Národního osvobození a a Práva lidu – tedy od tzv. hradní skupiny – až po oficiální komunistický tisk a nesčetné kulturní časopisy. Zejména k tomu přispěla okolnost, že až do druhé poloviny třicátých let zaujímala komunistická strana pokrokové, dogmatismem nepoznamenané stanovisko v kulturních a uměleckých otázkách (Stanislav Budín: Tradice československé demokratické publicistiky. V: Václavkova Olomouc 1966. K demokratické literární publicistice 1918-1945. Ostrava. Profil 1967, s. 14).

Tento obraz z hlediska mých tehdejších získaných znalostí, které souvisely s mým studiem tehdejší kulturní politiky politických stran v první republice,  narušovaly dva kazy. Onen výše uvedený oběžník a komunistické odmítnutí jednoho textu tehdejších představitelů sociálně demokratické levice (Václav Patzák, Václav Běhounek, František Bléha, Josef Fischer, Wenzel Jaksch a jiní), soustředěných kolem časopisu Dělnická Osvěta, Co chtějí socialisté [Praha: Dělnický výzkumný ústav při Dělnické akademii 1934. 52 s.), navrhujícícho užší spolupráci s KSČ.

Ale byly časy, kdybych se mohl odvolat na výše uvedený kus popsaného papíru jako důkaz proradnosti sociální demokracii. Dnes jsou časy, kdybych tu archiválii mohl použít jako důkaz prozíravosti sociálních demokratů. Vždy však se mohl někdo ozvat a požadovat, abych tu listinu našel a pokud tedy nenajdu, tak abych se omluvil za tu lež. Ani náhodou. Protože ten oběžník jsem vskutku viděl.

Fakt jsem nedokázal před několika desítkami let předvídat jako student druhého ročníku VŠ, který zabýval úplně jinými tématy, jaká variabilita interpretací jednoho a téhož textu může nastat.

Nejde o to, jakou důležitost tomu oběžníku přikládám, ale o ilustraci toho, že existují fakta, o nichž tedy jste se dozvěděl v průběhu času, ale díky běhu času a jiným okolnostem lze jen velmi těžce doložit. Ale přesto všechno může být zajímavé i pro ostatní vědět pro případ potřeby o existenci těch fakt, že tedy někdo něco viděl a na tato fakta upozornil. Nikdo by ale v případě publikace této znalosti právě z výše uvedených důvodů by soudně vymáhat odvolání, že vskutku něco mohl být vidován nějaký popsaný kus papíru, a ještě navíc požadovat za to omluvu. A to je právě případ pana Zemana, respektive případ dokonce české republiky. Soudy by se v takovém případě měly prohlásit za nedostatečně kompetentní. A nebo se ještě dostaneme do situace, že se před soudy bude projednávat to, zda existuje Bůh.

Navíc výrok o fascinaci Perotky nacismem, neznamená žádné negativní hodnocení Peroutkovy osobnosti. Pouze tu jde o to, že zíral, co se to děje s demokraty v druhé republice. Snad je znmo ubíjení Karla Čapka. Kal vyplaval nahoru:

Nastalo krájení republiky, Vzpomeňme, co následovalo po Mnichovu. Svět se nám hroutil. Tisk byl v této době zotročen bědně, ale přitom jaksi nenápadně. Brzy potom, co přestalo vycházet Rudé právo a co byli vyhnáni Voskovec a Werich, aby se Chvalkovský dobře uvedl, a aby dostál slibu, který dal Goeringovi, že zahájí kurs proti komunistům.  Slibovaný kurs proti komunistům to ovšem zna­menalo kurs především proti všemu českému. Protože, vzpomeňte si dobře všichni, že to byli naši komunisté, kteří drželi tehdy nejvýše náš československý prapor a že to byli oni, kdo nám ostatním, kteří jsme nebyli v jejich straně, byli největší posilou. Ostatně pravičácký režim, jenž byl nastolen, považo­val za komunistické, jak jsme už řekli, všechno, co se nesmí­řilo a nechtělo smířit, s Mnichovem, každého, kdo věřil, že tohle není a nemůže být konec. Někdy se místo komunista říkalo benešovec. Obojí označení se považovalo v té vrstvě zrádců za něco nesmírně hanlivého. Třetí označení bylo, tehdy se již vyskytující, židozednář. Setkal jsem se za nějakou dobu potom s vynikajícím léka­řem. Znal mnoho lidí, četl mnoho a vyznal se v lidech. „Pane doktore, zdá se mně, že ti zrádci u nás jsou vesměs lidé téhož typu. Mají společný znak, něco společného všechny ty lidi spojuje. Nedalo by se předem říci, kdo se ještě zrádcem stane, když k tomu bude příležitost? Totiž, před kým by si člověk měl dát pozor, až to půjde do tuhého?“

Odpověděl mně, že je tomu tak. Nebezpeční jsou lidé, kteří se chtějí proslavit, lidé s příliš velkou a nedočkavou ctižádostí, lidé, kteří se octli mezi sociálními třídami, lidé ušlápnutí, lidé, kteří si zaměřili třebas v umění výše, než kam mohou podle svých sil proniknout. Zkrátka každý, kdo hledá vítr do svých plachet. Shodli jsme se na tom, že u nás je poměrně málo lidí, kteří by zrazovali jenom za peníze. Když jsme to pak probírali po­drobněji, řekli jsme si, že zrádce je vždycky člověk úchylný. „Ale o něco bych vás prosil“, řekl mně můj přítel. „A to je?“ „Neříkejte to nikomu, že jsem to řekl.“ „No, myslíte, že to je už nebezpečné? To teprve bude ne­bezpečné.“ „Ale nikoli tak, jakvy myslíte. Nechtěl bych, aby se mne někdo z nich po válce dovolával. Nechtěl bych, abych já měl opakovat svůj výrok před soudem, až takový člověk bude hledat polehčující okolnosti, aby unikl šibenici.“ “Myslíte, že přijde trest?“ „To Je samozřejmé!“ Chodili jsme sem tam po ulici a uvažovali o tom. Když jsme se rozloučili, setkal jsem se s člověkem, kterého jsem měl velice rád pro jeho naprostou nepraktičnost, pro jeho podivu­hodnou fantasii a zvláštní intuici. Byl to žid, který mne ještě před nějakou dobou ujišťoval, abych byl bez starostí, že válka určitě vypukne. Když jsme se měli setkat, zakryl jsem si oči, naznačuje mu tak, že ho nechci ani vidět za to, jak mne zklamal. „Nic, nic“  pravil mně, „bylo to jenom odročeno“. Vypravoval jsem mu, o čem jsem právě před chvíli mluvil: „Mrzí mne jenom — řekl jsem mu — že se mně zdá, že jsme národ, který nemá charakter.“ Podíval se na mne lítostivě: „Váš národ má charakter, ale několik lidí ho nemá. Povšimněte si, že to dělá jenom několik lidí.“ V jednom domě na Husově ulici se srocovali lidé, plno vý­rostků tam bylo. Ptal jsem se, co se tam děje. „Jděte se podívat. Já si tam netroufám jít. Jsou tam fa­šistické kanceláře, před nimi stojí na stráži lidé v jakýchsi černých uniformách, zdvihají ruce po němečku a kdyby šel mimo žid, tak by ho zbili. A podívejte se, jací lidé to jsou.“ Šel jsem se na ně podívat. Ničemové, kteří nikdy nechtěli nic dělat a teď si říkali, že přišla jejich chvíle. Znal jsem některé ty tváře, protože jsem býval po dlouhá léta kriminál­ním a soudním referentem v novinách a setkal jsem se s mnoha lidmi z brněnské spodiny. Kal vyplavával pomalu nahoru. (Bedřich Golombek: Co nebude v dějepise. Brno: Průboj 1945, s. 70-72.)

Je jasné, že ten kal, o němž Golombek hovořil, nikam se nevypařil, ale že ti lidé byli schopni infiltrovat také komunistickou stranu a demonstrovat tam svou radikálnost. Lze říci, že to na socialistickém a komunistickém hnutí je nepěkného, tam infiltrovali ti bývalí fašisté. Co se týče Brna, tak právě oni se velmi aktivně podíleli na tzv. pochodu smrti. 

Za druhé republiky se co den v některém pravicovém listu objevovalo hrozivě: "Ať si dají levičáci pozor, neboť není vyloučeno, že bude celá levice rozpuštěna." Bylo také naznačováno nezřídka, že také Československo bude mít svoje koncentrační tábory atd. atd. (Jaroslav Jelínek: PÚ. Politické ústředí domácího odboje. Vzpomínky a poznámky novináře. Praha: Kvasnička a Hampl 1947, s.29.)

Nevím, ale tvrdím, že Peroutka byl fascinován tím, co za kal začal vylézat na povrch, podle toho, co jsem z jeho článků četl, a nějak se tím hroznýšem královským snažil srovnat, vždyť mu v r. 1939 hrozilo, že s ním bude muset žít v těsném objetí velmi dlouho,  a to pak nutně děláte psí kusy, abyste přežil.