Smrt na hranicích

Nesloužil jsem u PS, ale shodou okolností se mí rodiče ze Slovenska vystěhovali v roce 1947, v době nebývalého sucha do Jižních Čech, jižně od Vyššího Brodu. Přesně do Mnichovic. Byla  to vesnice, která byla vysídlena a tedy prázdné domy. Mně bylo 7 let. S mladším bratrem jsme chodili denně 4 km do Základní školy do Vyššího Brodu. Otec se zaměstnal u Lesů a mamka byla v domácnostia a starala se o krávu, kterou jsme si dovezli ze Slovensk. Samozřejmě, že mimo domů byly opuštěné i obdělávané pole. A tak si rodiče ještě opatřili další domácí zvířectvo: ovce, drůbež, koně a na volých polích pěstopvali obilí a další plodiny. Vypadalo to, že se tam rodiče usadí a vesnice se postupně bude osídlovat. Bylo to asi 2 km od rakouských hranic. Ze začátku tam byl relativní klid, avšak postupně jsme stále častěji slyšeli v bízkém okolí střelbu. Tehdy to tam hlídala Finanční stráž. Stávalo se, že rodiče sklidil oseté obilí a do rána si je odvezli Rakušané za hranice.

  Vzhledem k tomu, že bylo po válce, rodiny z Vyššího Brodu k nám často jezdili na máslo, mléko a vše co bylo možné udělat z mléka. Mamka si nemohla na tu samotu dlouho zvyknout. Čas běžel a tak jednou v zimě na přelomu roku 1947/48 k nám zavítal na mléko a občerstvení mladý pár. Pojedli a seděli u nás až do setmění. Když se to rodičům nezdálo, že u nás sedí dlouho, vytáhl mladík pistoli a řekl tátovi,  a to si budu pamatovat až do smrti: pane, nad ránem nás zavezete na hranice (do Rakouska). Bylo dost sněhu tak na saních. A pokud byste se o něco pokoušel (zavolat na nás bezpečnost a pod.) o naše prozrazení, prohlásil rezolutně, že vystřílí celou naši rodinu. Nikdy jsme se s takovým jednání nesetkali a tak sme byli vylekaní až do odjezdu tátu s těmito povedenými lidmi (ukázalo se později, že to byl vojenský zběh i s milenkou) Po odjezdu tátu s nimi jsme měli obyvy, zda se nám táta vrátí. Vrátil se a vyděšený nám sděloval, že jakmile vystoupili, tak rychle ujížděl s koněm zpět a prý po něm i střílel, ale byla tma tak se netrefil. To bylo první varování pro rodiče. 

    Asui za 14 dní přijela pro tátu StB(jak se později ukázalo) a zatkli jej a odvedli do Č.Budějovic. Vrátil se za 2 měsíce  a vyprávěl nám příběh jejího vyšetřování. Stalo se, že rakouské hranice chránili ruští vojáci a tuto povedenou dvojici tam zadrželi. Samozřejmě probíhalo vyšetřování při němž zběh tvrdil, že táta je převaděč, což nebyla pravda. Až doprovádzející milenka onoho zběha nakonec řekla, jak to bylo ve skutečnosti a po ověření si dalších skutečností tátu z  vyšetřovací vazby propustili. Přiznal, že bezpečnostní orgány s ním zacházeli slušně, žádné mučení a při prouštění se mu omluvili za tuto událost, se zdůvodněním, že to bylo v zájmu bezpečnosti státu.

    Tato událost nakonec rodiče přesvědčila, že v pohraničí není bezpečno a tak jsme se vrátili v roce 1948 zpět na Slovensko.

  Proč to uvádím? Časem jsem  pochopil, že zákon o ochraně SH z roku 1951 byl nezbytným krokem k zajištění bezpečnosti občanů a státu. Zejména i proto, že zběsilá protikomunistická propaganda západních zpravodajských centrál, zejména CIA, neustále provokovali a příběhy z hranic ukazují, že to byl skutečně boj o život. 

    Sice takovéto epizody jsou nicotnými v porovnání s tím, jak USA iniciovali zločinnou agresi nejen proti Iráku, kde zahynulo asi 1 milion nevinných lidí, pod lživou záminkou o ZHN, a nemluvě  dalších zločinech v historii USA.