Problém koaličního potenciálu ČSSD

Česká strana sociálně demokratická patří od poloviny 90. let k dominantním silám české politiky s potenciálem 30 – 35% voličů. I přesto jako vítězná strana, avšak s poměrně nižším volebním výsledkem, nebyla po letošních volbách schopna sestavit vládu v důsledku absence koaličních partnerů. Se stejným problémem se potýká i slovenský Smer, který přesvědčivě a s velkým odstupem za ostatními stranami zvítězil a přesto skončil v opozici. V nízkém koaličním potenciálu na celostátní úrovni spatřuji do budoucna největší problém sociální demokracie. „Pouhé vítězství“ ve volbách v poměrném systému samo o sobě k sestavení vlády nestačí. 

Na české politické scéně chybí levostředový sociálně-liberální subjekt, který by neohrozil pozici ČSSD na levici, vyplnil poměrně limitovaný prostor v levém středu spektra a stal se tak přirozeným partnerem sociální demokracie. Tuto roli plní v západní Evropě většinou zelené a menší liberální strany. Jako strategicky chybnou vnímám jednu z alternativ budoucího vývoje – posun ČSSD do středu po vzoru britských labouristů. Mnozí levicoví voliči by se přestali se sociální demokracii identifikovat jako s primárním obráncem svých zájmů a na prostoru uvolněném na levici by expandovali komunisté jako jediná skutečně levicová alternativa. Z dlouhodobé perspektivy je pragmatičtější „vypěstovat si“ životaschopného koaličního partnera, stejně jak to učinila ODS v podobě svého apendixu TOP09.

Problémem levého středu a centristických formací obecně je limitovaná voličská banka a volatilní elektorát. Sociální demokracie by s novou levostředovou formací, schopnou oslovit řádově 5 – 10% voličů pravděpodobně dosáhla nadpoloviční většiny ve sněmovně pouze s tichou podporou komunistů. Fatální, avšak zasloužený debakl KDU-ČSL a Strany zelených v letošních volbách připravil ČSSD o přirozené politické partnery. Zatímco lidovci se profilovali jako klasická centristická formace s širokým koaličním potenciálem, Strana zelených se pod Bursíkovým i Liškovým vedením stala pouhým přívěškem ODS a na rozdíl od ostatních západoevropských ekologických stran se zařadila napravo od středu. Vládním angažmá se zdiskreditovala a rychle ztratila své nestabilní, spíše levostředové voliče, kteří se se stranou identifikovali jen slabě. Vedení SZ prezentující stranu jako „svěží vítr na politické scéně, přinášející nový styl politiky“ tak bez uzardění ihned po vstupu na parlamentní půdu zasedlo ve vládě, založené na politické korupci a podporované několika přeběhlíky výměnou programu za nadhodnocený počet ministerských křesel, neodpovídající šestiprocentnímu mandátu od voličů. Arogantním vystupováním předsedy Bursíka, který se razantně a nepříliš férově vypořádal s vnitrostranickou opozicí, což vedlo k odchodu části členů a založení Demokratické strany zelených, se SZ zcela zkompromitovala nejen u široké veřejnosti, ale především u vlastních voličů. Bursíkovo vedení tak promarnilo možnost dlouhodobého etablování environmentálního a postmateriálního proudu na české politické scéně jako partnera sociální demokracie, jak je to obvyklé v západní Evropě. Výsledek letošních komunálních a senátních voleb potvrdil pád SZ do propadliště dějin (s výjimkou Prahy), avšak naznačuje možný návrat lidovců do hry v příštích sněmovních volbách.

Věci veřejné svou levostředovou rétorikou, důrazem na přímou demokracii, sociální tématiku a liberálním přístupem ke společenským otázkám před volbami připomínaly nizozemskou liberálně levicovou stranu Demokraté 66 a jevily se jako možný partner ČSSD místo neúspěšných lidovců a zelených. Avšak VV se nepoučily z debaklu SZ, vstoupily do konzervativní pravicové vlády, zapomněly na předvolební sliby a vyprofilovaly se jako další středopravicová strana na jedno použití. Důsledky svého jednání tvrdě pocítily už pět měsíců poté, kdy v komunálních a senátních volbách raketový nástup vystřídal stejně rychlý propad. Ani při možné změně politického kurzu nelze s touto stranou do budoucna počítat jako s možným koaličním partnerem, protože pravděpodobnost setrvání VV v parlamentní politice po příštích volbách je značně nepravděpodobná. Nelze ji vnímat jinak než slovy Mirka Topolánka „mafiánský projekt pražské ODS.“

Ani Strana práv občanů neměla ambice stát se koaličním partnerem ČSSD, ačkoliv svým programem a zařazením na pravolevé ose má k sociální demokracii nejblíže. Šloufova a Melčákova partaj vznikla na základě tajné dohody zhrzeného expředsedy Zemana s pravicovými lídry za účelem odebrat několik procent hlasů ČSSD a zabránit jejímu volebnímu vítězství. I tato jednorázová strana nemá velkou šanci se etablovat jako perspektivní subjekt na politické scéně.

Vzhledem k absolutní nekompatibilitě programů ČSSD a TOP09 už zbývají pouze dvě možnosti koaliční spolupráce – velká koalice s Občanskou demokratickou stranou nebo levicový kartel s KSČM. Obě tyto varianty však obnášejí značná rizika. Spojení s ODS předpokládá rezignaci na část vlastního programu a realizaci kompromisní pravolevé politiky, která by v konečném důsledku uškodila oběma stranám a vytvořila prostor pro vzestup nové populisticko-xenofobní formace typu rakouských Svobodných, nizozemské Strany pro svobodu nebo maďarského Jobbiku. Koalice dvou nejsilnějších stran je řešením výhradně nouzovým, nikoliv standardním. Navíc velkou koalici s ODS, stranou s pověstí korupční a kmotrovské organizace, zdiskreditované na lokální i celostátní úrovni, by řada voličů ČSSD vnímala jako zradu a v příštích volbách vystavila sociální demokracii za toto spojenectví účet.

Komunistická strana Čech a Moravy představuje programově nejbližší subjekt ČSSD, když odhlédneme od rozdílných přístupů k zahraniční politice resp. postoji k NATO a EU, avšak její nepřesvědčivé distancování od minulého režimu z ní činí snadný terč médií a pravicových politiků, kteří cíleně straší veřejnost spojením ČSSD a KSČM a jakýmsi fiktivním návratem před rok 1989, omezením demokracie a dalšími nesmysly, ačkoliv sami dobře vědí, že geopolitická situace je diametrálně odlišná než před padesáti lety, Varšavská smlouva neexistuje a v Kremlu nesedí Stalin ani Brežněv. Naštěstí u většiny populace strašidlo primitivního antikomunismu příliš nerezonuje. Je však třeba brát v potaz, že mezi elektorátem sociální demokracie je nezanedbatelný segment voličů, odmítající spolupráci s komunisty už jen kvůli historickým zkušenostem a Bohumínské usnesení zakazující spolupráci s KSČM na vládní úrovni stále platí. Pokud by ČSSD toto usnesení revidovala, případná vlna masivní antilevicové propagandy po uzavření takové koalice by nastolila atmosféru občanské války, a to i po případném přejmenování KSČM, jejíž název je jen zástupným a ve skutečnosti bezvýznamným problémem. Otázkou je, zda samotná KSČM je připravena nést vládní zodpovědnost anebo těží ze svojí pozice permanentní protestní strany a obává se následování příkladu francouzských komunistů, kteří po vládním angažmá v 80. letech upadli do bezvýznamnosti. Pivotální charakter KSČM se po letošních volbách zcela minimalizoval, strana disponuje nulovým „vyděračským potenciálem“ a hlasy jejích zákonodárců nejsou potřeba k žádnému významnému rozhodnutí v Poslanecké sněmovně PČR ani v Senátu. Ať bude příští volební výsledek komunistů jakýkoliv, více než tichou podporu menšinovému kabinetu ČSSD od nich nelze očekávat. 

Řešení tohoto problému se bude odvíjet od volebních výsledků a počtu subjektů, které překročí pětiprocentní klauzuli v roce 2014. Nestandardní situace po letošních volbách, kdy pravice získala 118 mandátů, je excesem, který se pravděpodobně nebude opakovat a z tzv. nových stran má perspektivu udržet se v parlamentní politice déle než jedno volební období TOP09, které se částečně podařilo etablovat i v komunální politice, zejména díky výhře v Praze a solidnímu postavení ve větších městech. V průběhu déle jak tří let může dojít k různým posunům na politické scéně a vzniku nových subjektů, přičemž existence úspěšné levostředové strany by sociální demokracii výrazně napomohla při sestavování příští vlády.