Prezident Petr Pavel nechal předbíhat jazyk před myšlenkou

Vzápětí vysloví až bulvární údaj, že Rusko chce obnovit imperiální velikost Sovětského svazu včetně sfér vlivu a proto Rusko nebude mírovým partnerem – dovolím si doplnit myšleno při jednání u stolu - protože mluvit o mírovém partneru z jakéhokoli pohledu jsme-li ve válce je samozřejmě hloupost. Tím Pavel vylučuje jakékoli jednání o míru?!

Takové povzdechy jak Putina, tak i Medveděva jistě byly, tedy nad silou a vlivem SSSR, ale nebylo nikdy řečeno, že v reálné politice je to cílem. Dále dal dohromady případné ruské konstruktivní jednání a výzvu Evropě, že by se měla chovat stejně. Není jasné, co je to konstruktivně; dle mého, když jednat jako rovný s rovným, tak určitě bez neúčinných sankcí. To dohromady platí o další větě, že v případě konání proti našim zájmům (když ne vojensky tak jak?), tak se mu máme postavit. Nevím jak, třeba do kouta? Nebo zase neúčinnými sankcemi?

Další odstavec musí být pro lepší pochopení celý: “Pavel v rozhovoru dále vyjádřil přesvědčení, že Rusko nevyhledává spolupráci s Evropou a považuje se za supervelmoc, která má právo diktovat pravidla hry. Podporou Ukrajiny podle něj podporujeme také vlastní bezpečnost. „Chceme-li v této části Evropy zachovat bezpečnost a prosperitu, musíme Rusku stanovit jasné hranice.“ Tak předně – řada odborníků se shoduje, že Ukrajina výrazných vojenských úspěchů nedosáhne, tedy konstrukce, že její podporou vytváříme vlastní bezpečnost je přímo vyčůranost. Opět přeložit do laického chápání, Ukrajina zaměstnává (za cenu cca stovek životů denně) Rusko a to nemá pak už síly bojovat s Evropou? A za další: slovo spolupráce předpokládá vstřícnost dvou subjektů; pak je zřejmé, že sankcemi se spolupráce nevytváří.

A takto obklikou, aby nebyl označen za „chcimíra“, potutelně navrhuje příměří a následné jednání: „Věřím, že stále existuje možnost, že Rusko zjistí, že není schopné na Ukrajině dosáhnout vojenských úspěchů, což by mohlo vést k diplomatickým jednáním, místo nesmyslného plýtvání zdroji a lidskými životy. Zároveň však nepovažuji za pravděpodobné, že by Ukrajina v dohledné době získala zpět celé své území.“

Nikdo podle Pavla nerozporuje budoucí členství Ukrajiny v Severoatlantické alianci, Moskvě se ale musí dát jasně najevo, že to pro ni nebude znamenat žádné přímé ohrožení. To je suprový blábol nakonec!Jak to dát najevo, když dané slovo ze Západu je jako jedny paní povídala!Od sjednocení Německa za Gorbačova už Rusko dostalo nejméně tři sliby o nerozšiřování NATO a …. Připočíst je nutno také snahu USA (před přidružení Krymu k Rusku), postavit vedle ruské svou námořní základnu. To přechod Krymu do ruských rukou urychlilo. (Krym měl dle ukrajinské ústavy autonomii a právně bylo čisté se od Ukrajiny odpoutat; způsob už tak čistý nebyl.)

Mít americké raketové základny „v podbřišku“, to Rus za žádných okolností a slibů nepřipustí. Když už nic jiného, tak dosti silná protiruská veřejná rétorika, zvláště z poměrně početných množin nezdravého nacionalismu, často s fašistickými prvky a adorací hitlerovských pohlavárů, není vůbec žádnou zárukou dlouhodobého dodržení slibů. Zcela příhodně se v této souvislosti připomínají ruské rakety na Kubě na začátku 60. let, kdy se mohli Američané pokakat.

Je evidentní, že prezident Petr Pavel má z dřívější vysoké funkce v NATO docela slušně „nasáto“ a je pro něj obtížné se vracet do malých českých poměrů. Snad mu nadcházející volby do evropského parlamentu o české duši něco napoví.