Mezigenerační solidarita - koho s kým?

          Zkusme se odpoutat od osobní zkušenosti, neboť většina z nás již vstoupila do druhého poločasu fotbalového klání, který nám byl osudem předurčen, a vžijme se do role mladých lidí při vstupu do aktivního života. Mají většinou holý zadek, chtějí se postavit na vlastní nohy, k čemuž je nezřídka vede i nutnost se relokovat tam, kde momentálně seženou práci. Začnou pracovat, a chtějí si opatřit bydlení - ale zjišťují, že částka, kterou jsou schopní našetřit, zdaleka neodpovídá tomu, aby si v nějakém rozumném časovém horizontu mohli pořídit kýžené bydlení, a založit si rodinu. Při pohledu na výplatní pásku zjistí, že od prvního okamžiku do penzijního systému spolu se zaměstnavatelem odvádějí skoro třetinu částky, kterou mají uvedenu v kolonce hrubá mzda. Zamyslí se nad touto absurditou, protože jejich rodiče jsou v plném rozpuku produktivního života,  na profesním vrcholu,  a některé z nich dokonce ještě ani nestačila postihnout krize středního věku. A oni přesto do systému odvádějí peníze! Ptáte se proč? Odpověď je jednpoduchá - přeci mezigenerační solidarita že? Slyší ze všech stran, zejména od představitelů politických reprezentaci.

Takže si vezmou hypotéku, pořídí si vysněné bydlení, a kromě toho, že nadále platí do systému sociálního pojištění, tak ještě platí splátky z dluhu, který je jim patřičně navýšen o úroky komerčním bankám. Jejich rodiče mezitím dospěli k přesvědčení, že by bylo vhodné si cosi přispořit k penzi, a rozhodnou se pro finanční produkt, jehož portfolio je vázáno na trvalé hodnoty, a jsou tedy kryty jak jinak, hypotečními zástavními listy. Vím, že mezi čtenáři je spousta odborníků na finance, kteří zpochybní, že tak jednoduché to není, ale snažší ilustraci jsem zvolil zjednodušení. Takže mladí lidé, místo toho, aby jeden groš si nechali pro sebe, jeden dali svým dětem, a jeden rodičům v postproduktivním věku, tak dávají jeden groš na prarodiče, z nichž velká část již nežije, jeden groš dávají bance, z čehož mají jejich rodiče v aktivním věku půl goroše, a pro pro potomky jim už jaksi groš nezbývá. Výsledek tohoto fungování spoečnosti můžeme vidět na demografickém vývoji všech zemí, kde je parlamentní demokracie, a moderní důchodové systémy. Člověk nemusí být nadán nadprůměrnými analytickými schopnostmi, aby zjistil, že tento "solidární systém"  vede k demografickému kolapsu, a po nepříliš dlouhé úvaze zjistí, kdože na tom ve jménu mezigenerační solidarity nejvíce vydělává. Jsou to jednak banky, jejichž finanční produkty využívají v rámci úvěrů mladí lidé, a v rámci spoření lidé ve středním věku, a jsou to jednak černí pasažéři průběžného důchodového systému, což nutně nemusí být nízkopříjmoví občané, a jsou to úředníci, kteří ty finanční toky veřejného průběžného systému přerozdělují.

Pohádka o babičce, dědečkovi, synovi, dceři a chlebíčku, který jim zabezpečují lidé v produktivním věku je hezká, ale současné systémy vedou k tomu, že pro mladé lidi je chlebíček, stejně jako pro jejich dědečka a babičku, pro jejich rodiče a černéí pasažéry jsou kuřátka,  a kaviár a šampaňské jsou pro politiky, kteří tento systém vymysleli, stejně tak pro bankéře a obchodníky se životním pojištěním, a pro synaa dceru se nám již chlebíčka nedostává.

Existuje nějaká alternativa k tomuto?