Karel Ančerl - Vzpomínka na velikého českého dirigenta

obrazek
3.7.2021 23:30
Karel Ančerl se narodil 11. dubna 1908 v jihočeské obci Tučapy severně od Českých Budějovic nedaleko města Tábor, zhruba sto dvacet kilometrů jižně od Prahy. Bylo měsíc po začátku všeobecné mobilizace, když malý Karlík napochodoval do první třídy. Dostal do rukou housličky a byl zařazen do místního amatérského orchestru. Trvalo to další čtyři roky, než se bigotní habsburská monarchie zhroutila v křeči první světové války. Definitivně skončilo třísetleté období strašného útlaku a poroby malého národa na exponovaném místě v srdci Evropy, do jehož středu se tento židovský chlapec narodil, aby sdílel jeho osud.

 

Ten, jenž Svatojánské proudy nehrál jako letecký pochod

Karel Ančerl se narodil 11. dubna 1908 v jihočeské obci Tučapy severně od Českých Budějovic nedaleko města Tábor, zhruba sto dvacet kilometrů jižně od Prahy. Bylo měsíc po začátku všeobecné mobilizace, když malý Karlík napochodoval do první třídy. Dostal do rukou housličky a byl zařazen do místního amatérského orchestru. Trvalo to další čtyři roky, než se bigotní habsburská monarchie zhroutila v křeči první světové války.  Definitivně skončilo třísetleté období strašného útlaku a poroby malého národa na exponovaném místě v srdci Evropy, do jehož středu se tento židovský chlapec narodil, aby sdílel jeho osud.

Druhá pražská defenestrací 1618, která představovala počátek dosud nejděsivější třicet let trvající války, byla národu zvoněním jeho hrany. Strašná třicetiletá válka dopadla na zemi a lid největší měrou ze všech částí země  zapojených do tohoto konfliktu. Země přišla o dvě třetiny obyvatel a z jednoho na tehdejší poměry nejvzdělanějších národů se stala negramotná zdivočelá zvířata ukrývající se v lesích. Westfálský mír roku 1648 nezohlednil úsilí bohabojného národa, který ve svém reformačním všelidovém úsilí po roce 1418 v lítém bratrovražedném boji „všeho křesťanstva proti národu kacířů“ zvítězil a tak národům všem prošlapal na období trvající bezmála dvě stě let cestu k nevídané náboženské svobodě. Tak se či přesto stalo, že národ, při formálním zachování právní kontinuity své koruny, byl zrazen a definitivně na následujících tři sta let skončil v područí národu nepřátelského panovníka, který vyznával a obyvatelstvu násilím vnucoval jemu již zcela odcizenou víru. Národ se ocitl na prahu nového kola zápasu za zachování své svébytné existence. Císař Svaté říše římské přinutil reformované náboženské vůdce uprchnout. Elita národa byla rozdrcena. Pronásledovatelé podrobili vůdce národa fyzickému mučení ve snaze je přimět, aby se zřekli své víry. Mnoho lidí bylo okradeno o majetek, zavražděno nebo vyhnáno ze země do exilu, aby se z něj již nikdy nevrátili.

Karel Ančerl jakoby potvrzoval teorii, že výběr místa, kde naše plíce vdechnou první molekuly kyslíku, nebude asi jen nějaká náhoda. Místo svého narození si dost možná vybral sám. Poprvé se nadechl nedaleko místa, které se stalo novým sídelním městem reformního zápasu o náboženství a mravnost. Zakladatelé města pocházející z celých Čech tehdy přitáhli v roce 1418 na ostroh nad řekou a nazvali jej Tábor, aby tam žili v novém společenství „obce spravedlivých“, která se chtěla řídit pouze zákonem Božím. Pod Boží ochranou z této hory pak drtivě poráželi nepřátelská vojska. Mocní Svaté říše římské národa německého a „universální křesťanská církev“ proti českým „heretikům“ postupně vystrojili pět křížových výprav. Každá z nich skončila potupnou porážkou a (nebo) s ostudou. Národ totiž pochopil, že jinou volbu nemá a že v sázce je úplně všechno: buď život v pravdě, v souladu se svědomím a spasení duše, nebo život ve lži a věčné zatracení. Pokud nás proto chcete vyvraždit, nepůjdeme jako ovce na porážku. Být přinucen jednat proti vlastnímu svědomí je horší než válka. Za zpěvu chorálu „Kdož jsú boží bojovníci“ a hesla „nepřátel se nelekejme, na množství nehleďme“ pak nejschopnější generál a vojevůdce v dějinách vojenství světa neprohrál jedinou svou bitvu. Jeho jméno dodnes mezi agresory budí hrůzu a proto nesmí být pro potupné ponížení mocných tohoto světa vyslovováno. I když mocní měli v zásadě k dispozici neomezené zdroje obrovské evropské říše, pokořit malý národ za použití násilí se jim nepodařilo. Arogantní říšský panovník, po babičce potomek mocných českých králů, se zmýlil v tom, že upálení zas nějakého reformátora poměrů římsko-katolické církve je okrajovou záležitostí, která bez problémů projde. Neprošlo, česká reformace zvítězila. Základní pohyb taktovky tak byl Karlovi jaksi dán do vínku z titulu místa jeho narození, a byl to on, koho si Bůh vyvolil, aby svou neokázalou muzikálností, kompaktní a technicky dokonalou interpretací velkých dějin malého národa zhudebněných v cyklu symfonických básní geniálního českého skladatele Bedřicha Smetany „Má vlast“ ustanovil laťku, která dosud nebyla a sotva někým kdy bude překonána.

Bylo to až v roce 1918 kdy za podpory nejvyšších představitelů šlechetného amerického národa zasvítila těžce zkoušenému národu nová naděje spojená se vznikem první samostatné republiky. To bylo Karlovi deset let. Samostatná demokratická republika navázala na ideu národa, kolem níž se před šesti sty lety jako jeden politický národ sjednotil do neporazitelné síly. Nová republika spočívala na myšlence demokracie založené na mravním základě, na myšlence demokracie pravé, jejímž obsahem bude uskutečňování lásky k bližnímu politickými prostředky. Měla se tak splnit odvěká touha a sen národa po naplnění myšlenky bratrství, rovnosti, spravedlnosti a života v pravdě v souladu se svědomím. Té myšlenky, jejímuž naplnění lidé této země již tolik obětovali. Mladá republika proto záhy zaznamenala obdivuhodný kulturní a hospodářský rozmach, stala se v nelehké meziválečné době svým způsobem malou hospodářskou a vojenskou velmocí, ostrovem tolerance, svobody a demokracie, a současně i překážkou a trnem oku plánovačů nové nesvaté evropské říše národa německého, v pořadí již čtvrté.

Republika se sotva narodila, když Karel stanul na prahu dospělosti. Studium na pražském gymnázium Karla moc nebavilo a raději se chtěl věnovat housličkám. Proto v kvintě přešel na konzervatoř. Osud tomu chtěl, že namísto houslí se začal věnovat kompozici. Tak se Karel od roku 1930 ocitnul poprvé za dirigentským pultem, kdy jako své absolventské vystoupení provedl svou vlastní symfoniettu. Záhy na sebe upozornil v zahraničí, když v Mnichově připravil Hábovu operu Matka pro H. Scherchena, kterou o šestnáct let později uvedl sám v Praze. Působil také jako dirigent a houslista v Osvobozeném divadle V & W, které proslulo svou kritikou nastupujícího nacismu v Německu. Stal se prvním studentem mistrovské školy vynikajícího českého dirigenta Václava Talicha, kde řešil problémy interpretační a vyškolil se pro realizaci vlastních hudebních záměrů.

Před Evropou se ale již nějakou dobu rýsovaly poněkud větší události. Po hanebné Mnichovské dohodě ze dne 30. září 1938 napochodoval německý Wehrmacht na jaře 1939 do Prahy. Zrazená a opuštěná svými spojenci demokratická Republika Československá zanikla. Poslední obávaná překážka na cestě k dobyvačné vyhlazovací válce, byla vhozena líté šelmě přímo do chřtánu ve snaze si ji touto rituální obětí usmířit. Léta 1939-1945 znamenala pro Karla jedinou delší přestávku, kdy pro svůj židovský původ pobyl v několika koncentračních táborech. V Terezíně Karel Ančerl založil smyčcový orchestr čítající bezmála čtyřicet hudebníků, připravil s ním mj. dva velké programy, které byly zneužity nacisty k propagandistickým účelům. Po realizaci druhého programu byl celý orchestr i s ním poslán do Osvětimi. Karel Ančerl však víru v lidi neztratil a vrátil se s plným elánem zpátky do práce. Byla to práce pro nově vzniklou druhou pražskou operu, následně navázal na své předválečné působení pro rozhlas a v roli uměleckého ředitele a hlavního dirigenta symfonického orchestru uskutečnil i svou první dlouhou cesta do zahraničí. Po jedné ze zkoušek mu žena doma ze saka vyndala obálku došlou z adresy jakési hospodyňské školy z Čáslavi, jejímuž přijetí během zkoušky Karel nevěnoval žádnou pozornost a byl by jí snad i zahodil. A tak se Karel Ančerl dozvěděl, že byl právě jmenován šéfdirigentem České Filharmonie.

I když stál za dirigentským pultem ČF již před válkou, jejím šéfdirigentem se stal spíše náhodou. Slavný dirigent Václav Talich, zřejmý kandidát na post a předválečný dirigent ČF, čelil obviněním za své válečné působení a byl na pokraji sil a před zhroucením. Mladý dirigent Rafael Kubelík, syn českého světově proslulého houslového virtuosa Jana Kubelíka, se po šesti letech v čele orchestru rozhodl s nástupem nové nesmiřitelné ideologie v roce 1948 poválečný režim netolerovat, ČF bez jediného slova opustil a emigroval do zahraničí. Post tak zůstával dlouho neobsazen. „A tak jsem byl velmi překvapen, že jsem byl panem ministrem jmenován. Já myslím, že mne neměl moc rád, náš poměr nebyl nijak přátelský. Uvědomil jsem si, jak ke mému jmenování došlo. V té době hostoval David Oistrach, zkoušel s několika dirigenty a nakonec poslali pro mne a já za dvě zkoušky dal ten koncert dohromady a koncert se odbyl. Pak jsem se později dozvěděl, že na večeři na počest Oistracha, kde jsem nebyl pozván, se mluvilo o situaci v České Filharmonii a že nemají šéfa a koho tam dát. Zdá se, že Oistrach mluvil o mně, a protože to byl vážený sovětský umělec, tak zřejmě nakonec pan ministr se rozhodl ten dekret mi dát poslat. Tak to byl můj vstup do České Filharmonie.“

Karel zůstal se svým orchestrem po dlouhá poválečná léta a to až do invaze okupačních vojsk „spřátelených armád“ Varšavské smlouvy do Československa v srpnu roku 1968. Za svého osmnáctiletého letého působení v čele tělesa z něj udělal přední světový orchestr, se kterým obrazil pět kontinentů. Na počátku orchestr proti svému dirigentu reptal. To se ale dělo jen do okamžiku, než si hráči uvědomili, že z nich jejich poněkud náročný dirigent udělal celebrity, jimž ležel u nohou celý hudební svět. Kam orchestr dorazil, tam si jeho hudebníci vysloužili nekonečné ovace ve stoje za dosud neslýchané a neopakovatelné výkony. A tak je nasnadě se Karla Ančerla zeptat na jednoduchou otázku: co je dirigentská práce? „ O tom je mnoho knih a vědecké literatury – omezím se jen na to, že bych chtěl říct jen tolik, že každý dirigent resp. reprodukční umělec je mediem, které realizuje či má realizovat představu skladatele, k tomu jsou přirozeně zapotřebí nástroje. U hudebního umělce to jsou hudební nástroje a pro dirigenta je jeho nástrojem orchestr. To je složitější než nástroj, na který umělec hraje. Orchestr je kolektiv sestávající z individuí. První práce dirigenta je stmelit tento kolektiv, aby všichni stejně cítili a stejně zažívali a zažili reprodukovanou skladbu – to je první stupeň té přirozené realizace. Jak u hudebníka hraje roli kvalita nástroje, tak u dirigenta záleží na kvalitě orchestru…V této otázce by bylo dobře si trošku uvědomit, jak vypadali orchestry dřív a jak vypadají dnes. Dnes se vyžaduje technická dokonalost, ale v minulosti si generaci hráčů musel dirigent vychovávat sám. Vzpomínám si, jak se Václav Talich u mne v dirigentské místnosti rozplakal se slovy - já je nemám co naučit, oni mi to hrají už tak, jak chci, dřív než jim to řeknu. Dnes má dirigent u dobrého orchestru daleko lehčí práci – dnes se výkon orchestru odráží v požadavcích na dirigenta a tím dnes lze dosahovat mimořádných výkonů ve standardu, co dřív byl vrchol reprodukčního umění…Dirigentova osobnost ovlivňuje styl hry. Jeden hráč Bostonského symfonického orchestru mi řekl, za Kusevického jsme hráli rusky, pak přišel Munch a tak nás transformoval na francouzský orchestr…Dirigent má a musí mít takový vliv, aby strhnul orchestr k určitému stylu hry, k určitému způsobu hry, to si vyžaduje hodně zkoušek…K České Filharmonii nemusím dlouho promlouvat, aby mi rozuměli, jak to chci hrát, známe se osmnáct let. To se psal rok 1968.“

Invaze cizích vojsk do Československa v srpnu roku 1968 zastihla Karla Ančerla při hostování v zahraničí. Někdejší československý ministr zahraničí Hájek proti okupaci v OSN protestoval, aby byl bezprostředně poté z funkce odvolán. Demokratický svět bezmocně přihlížel tomu, jak je národ, který se znovu v sobě vlastním reformním úsilím nadechl během Pražského jara ke svobodě. Chtěl nepříčetnému režimu vtisknout lidskou tvář, a tak byl zadupán do země a znovu zválcován pásy tanků. Kde byly ty časy, kdy lidé radostí plakali a zasypávali své někdejší osvoboditele z východu haldami šeříkových ratolestí a nosili své osvoboditele na rukou. Vlka, kterému beránka se zachtělo, lidé tentokrát zasypávali dlažebními kostkami a Molotovovými koktejly a jejich tváře získali výraz bezmoci a vzteku. Další tragédie, která se nikdy neměla stát. „Předně: jak situace vypadá a na radu našeho bývalého ministra zahraničí, s nímž jsem mluvil v New Yorku a který mi radil nevracet se až do doby, kdy mi dá osobně zprávu (mezitím už ovšem ministrem není), se vrátit nemohu. Již jako "sionistovi" to nebude možné, neboť si dovedu představit, kam vývoj směřuje a jak se asi věci u nás budou vyvíjet. Mám nesmírné obavy o Vás všechny doma a vidím vše v nejčernějších barvách. Proto bych rád kdekomu pomohl, a kdo se na mne obrátí, může být ujištěn, že udělám vše, co je v mé moci, … . Nevím ještě, jak se rozhodnu, neboť jakmile vešlo ve známost, že jsem zde, tak mi chodí z celé Evropy a Ameriky tolik nabídek na příští sezony, že by musela mít sezona alespoň dvacet měsíců. Vybírám pečlivě. V Americe jsem vzal hostování s Newyorskou, Clevelandem, Bostonem, Filadelfií a Chicagem, jinak jsou nabídky na stálá místa hlavně z Evropy, ale nechci se už vázat a hlavně musím trochu myslet na sebe… .Filharmonie mi chybí víc, než jsem předpokládal, ale nesmím se dívat nazpět. S tím už mám zkušenosti… . Stejně ale bych se vrátil ihned domů, kdyby to jen trochu bylo možné. Nerad o tomto píši, poněvadž se mne zmocnil po všem, co se zde dočítám a co slyším od lidí, kteří se sem od nás stále hrnou, strašný pesimismus, co se týče budoucnosti u nás doma. Nemohu udělat tentokrát takovou zásadní chybu, jakou jsem udělal v r. 1939, tím, že jsem pevně věřil, že se vše obrátí a že musím zůstat, abych mohl pomáhat, kde jsem předpokládal, že pomoci mohu…“

Do Československa se Karel Ančerl vrací v květnu 1969, kdy byly ještě otevřené hranice, aby provedl dva koncerty Pražského jara s Českou filharmonií. Ukázalo se, že to bylo Ančerlovo poslední vystoupení s ČF. V létě 1969 se pomalu také připravoval na zahájení sezony v Torontu. Velmi rušné léto začalo s Clevelandskými a Karlovi se podařilo vykouzlit krásné provedení Janáčkovy Sinfonietty. Byla to práce těžká, poněvadž si tam dirigent Szell dle Karla dost zakomponoval, a Ančerl dával, jak každý ví, přednost Janáčkovi, takže většinu zkouškového času čistil úpravy. Pak odjel do Tanglewoodu a začal zkoušet s Bostonskými Mou Vlast. Kromě Vltavy a z Českých luhů a hájů prý neznali nic a Karlovi to dalo velkou práci. Vlast se jim ale líbila a prý ji hráli se skutečným zaujetím. Publikum ji přijalo neobyčejně bouřlivě. Takový úspěch zatím Vlast neměla nikde, kde ji Karel dosud v cizině dělal. Osm tisíc posluchačů věrně, i přes to, že pršelo a všichni se pod střechu auditoria nevešli, vytrvalo. Dobré vysvědčení pro Smetanu. S orchestrem si Karel Ančerl výborně rozuměl a prý mu dělali skutečně pomyšlení. Pak přišla na řadu Philadelphie. Na to byl Karel Ančerl nejvíc zvědav, neboť tento orchestr kromě na deskách nikdy před tím neslyšel. Byli vynikající, hlavně smyčce, i v Americe podle Karlova hodnocení bez konkurence: „Překrásný zvuk smyčců mně svojí vřelostí silně připomínal ČF. Dechy máme lepší, i když technicky jsou v tomto orchestru naprosto na výši. Ve zvuku ale tvrdší než naše, za to ale hrají bez kazu. No a pak jsem jezdil s Newyorskou filharmonií po okolí N. Y. a na konec až do Ottawy v Kanadě a zpět do Detroitu, celkem deset koncertů. Začali jsme v Central Parku v N. Y., prý jsem tam zlomil rekord, neboť podle oficiálního sčítání tam bylo 55 000 lidí... .Moc na Vás a na všechny přátele v ČF myslím a doufám, že se v únoru uvidíme. V lednu a začátkem února budu ve Vídni a v Amsterodamu v Concertgebouw…“

Dalším plánům se do cesty postavila houstnoucí politická situace. Dirigent Karel Ančerl se po sovětské okupaci rozhodl do Československa již nevrátit. Od sezóny 1969/70 se stal šéfem Toronto Symphony Orchestra, kterému věnoval v plném nasazení všechny síly, které mu dosud zbývaly z jeho válkou podlomeného zdraví. Nedlouho před svým rozhodnutím se do vlasti již nevrátit Karel Ančerl v  jednom ze svých dalších dopisů příteli domů napsal: „Považuji svůj osud bytostně spjatý s celým národem a s Filharmonií zvlášť, a nebude-li mi už nikdy dopřáno stát před ČF, bude to stejně a stále nejkrásnější vzpomínka na šťastný úsek mého života. Jediné, co mne nepřestane už asi nikdy trápit, jsou obavy o osudy mých přátel a lidí, které jsem měl rád - a těch je mnoho. Možná, že si maluji vše příliš černě, ale já "jim" nevěřím a milovat na povel neumím.“  

V Torontu, daleko od své vlasti, Karel Ančerl, veliký český dirigent, dne 3. července 1973 umírá. Po dvaceti letech si vlast Karla Ančerla zavolala k sobě zpět, aby byl pochován na Slavíně nedaleko velkých českých hudebních velikánů, jejichž hudbu po celém světě neúnavně propagoval. Kdyby byl stále živ, byl by to nepochybně on, kdo by po znovunabytí svobody stál s Mou Vlastí před svým orchestrem na Staroměstském náměstí, a stejně jako vždy před tím, by lidé s němým úžasem nehleděli na tohoto skromného a laskavého dirigenta, ale především na jeho orchestr.

A tak je to dávno, dávno již tomu, co jsme se dívali do té milé mírné tváře, co bychom nejraději pohladili to bledé líce, plné vrásků, nahlíželi do jeho oka, v němž se jevilo tolik dobroty a lásky; dávno tomu, co nám posledně žehnala jeho taktovka v ruce! - Není více dobrého dirigenta! Dávno již odpočívá v chladné zemi! Nám ale neumřel! - Obraz jeho odtisknut v duši naší s veškerou svojí barvitostí, a dokud zdráva zůstane, dotud bude žít v ní!

Kdybych mistrně vládnout taktovkou znal, oslavil bych tě, milý pane dirigente, jinak;  ale nástin tento, na klávesnici narychlo kreslený - nevím, nevím, jak se komu zalíbí! Dost na tom, když se najde jen několik čtenářů, kteří o tobě s takovou oblibou čísti budou, s jakou bylo o tobě, převážně tvými vlastními slovy, toto pojednání napsáno.

 

Čtení:

  • Kdo je Karel Ančerl? (dokumentární film):

https://www.youtube.com/watch?v=vWhdydJih3w


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

ivan-zahradka

Po čase hledím na čtenost tohoto mého článku a jsem dojat tím, kolik laskavých čtenářů si jej dosud přečetlo. Řazení odstavců bylo zamýšeno v chronologickém pořadí, tak doplňuji tuto OPRAVU: odstavec o třetí defenestraci a Bílé hoře má následovat až po odstavci o husitské revoluci...1418-1618-1918. Prosím tedy čtenáře, aby si odstavce při čtení přehodil. Děkuji, IZ