Co také předcházelo srpnu 1968 v Československu - III

KONCEM minulého léta[1] přicestoval do Prahy jakýsi Siegfried Müller[2] údajným povoláním turista. Sotva vystoupil na ruzyňském letišti z letadla, již si nasadil tmavé brýle[3], měl totiž co skrývat, a proto nemohl potřebovat, aby jej odhalili naší hoši z kontrarozvědky, kterým tehdy ještě neuniklo nic[4], jelikož měli skvělé odborné poradce a ničím neomezenou důvěru v Antonína Novotného. Nazítří sešel se s profesorem Goldstückerem[5] na starém židovském hřbitově v Praze I.[6] Aby maskovali skutečný důvod svého setkání, naplnili si každý z nich předem kapsy oblázky, které rafinovaně kladli na hroby[7]. „Herr Goldstücker, šeptal sehnutý Müller[8]. „Jsem, jak dobře víte, z Gehlenovy organizace. My v Bonnu jsme si řekli, že toho komunismu je už tak akorát.[9] Víme, že jste s námi stejného názoru. Plácneme si - a všechno bude v pořádku. O finančních záležitostech se jistě hravě domluvíme.“ Tvář profesora Goldstückera se zalila slzami dojetí. „Herr Müller,“ zavzlykal, „Jak toužebně jsem očekával tuto hodinu. Jsem přece odedávna zapřísáhlým nepřítelem socialismu.[10] Již před lety byl jsem odhalen jako smutně proslulý sionista[11]. Jak bych mohl zapomenout na Velikého německého příznivce sionismu Adolfa Hitlera[12], který nám velkomyslně přidělil Terezín[13], abychom nemuseli žít pospolu s zbolsevizovanymi Čechy.“ „Der gute Führer“, zasnil se Müller[14].
„Bohužel,“ poznamenal posmutněle Goldstücker, „žil jsem tehdy v emigraci a neuváženě jsem tam ledacos proti nacionálnímu socialismu pronesl a učinil.“ „Hergot“, vykřikl Müller špatnou češtinou. „Co bylo, bylo, hlavně, když teď chcete jít s námi v jedné řadě.“ Sehnut nad náhrobním kamenem, podával Goldstückerovi svazek dolarových bankovek. „Ne, ne“ odmítl rázně Goldstücker. „Peníze vyždímám z potu našeho lidu.“[15] Tyhle pošlete Bundeswehru, ať za ně postaví třeba atomovou ponorku.[16] „Zítra pět minut po půl páté v kavárně Slavii“, řekl pevně Müller, když se po hodině před židovským muzeem loučili. „Jenom abys tam trefil Siegfried!“, staral se Goldstücker. „Nestarej se Edo,“ chlácholí jej Müller. „My od Gehlena[17] trefíme kamkoliv. A kromě toho ...“ roztáhl ústa ke křečovitému úsměvu, „kromě toho jsem v Praze doma. V letech 1939 až 1945 sloužil jsem tu u Gestapa.“ „Gott sei dank!“ vydechl s ulehčením Goldstücker. A hned utíkal k rabínovi[18], aby se s ním podělil o tuto nanejvýš radostnou zprávu. dlouho do noci zářil do tmy sedmiramenný svícen a ze synagogy ozývala se antikomunistická píseň Kol nidre.[19] V KAVÁRNĚ SLAVII bylo jako vždy hlučno. Müller vešel přesně v 16:35 hodin a s prušáckou... ehm, padon...porýnskou aroganci rozhlédl sebevědomě po lokále. U okna s výhledem na Hradčany seděl Goldstückers menším mužem chlapeckého vzevření. „Ota Šik,“[20] představil se tento. „A!“ zajásal Müller. „Gratuluju, Edo. Ekonomická soustava tohoto bývalého heftlinga je pro nás k nezaplacení!“ Šik se polichoceně uculoval. „Co jsem napsal,“ řekl skromně, „to jsem okoukal v Mauthausenu. Byla to výtečná škola.[21] SS byli nepřekonatelní, jenom se mi zdá z ekonomického hlediska tedy ... že drobátko plýtvali střelivem a ostnatým drátem.“ „Vím, vím,“ připouštěl zarmouceně Müller. „Někdy to mládenci přeháněli.“ Müller objednal láhev Thurngau. Goldstücker se Šikem vyměnili si mezi sebou obdivné pohledy. Přiťukli si. „Eda mi už do všeho zasvětil, Herr Müller,“ řekl Šik do cinkotu sklenic. „Nu,“ mlaskl Müller. „A Vaše odpověď?“ Otázaný zrůžověl radostí. „Jawohl, Herr Müller,“ vyštěkl. Další konspirativní schůzka konala se v Divoké Šárce. Na ní se dostavil i Josef Smrkovský. Zamilovaně hleděl na Müllera, který se mu zdál tolik „gemütlich“. Nehledanými slovy, leč s patrnými rozpaky, pokusil se vysvětlit svou neuváženou činnost v Pražském povstání. „Byl to omyl,“ zdůraznil. „Chtěl jsem střílet pouze do východoněmeckých vojáků, bohužel, kulky si nevybíraly, takže jsme neradi trefili občas i někoho z hrdinů západoněmeckých. Ostatně, mám alibi, v padesátých letech mě právem obvinili, že jsem byl agentem Gestapa.“[22] Müller si významně odkašlal a podezřívavě se na Smrkovského pohlédl. „Ach ano,“ řekl chvatně bývalý vůdce revoluce. „To byste mě býval byl musel znát. Nechci se dělat lepším, než jsem byl. Nedostal jsem k tomu.“ „Ale kdyby se vám bývala ta možnost naskytla...?!“ otázal se Müller a čtverácky přimhouřil oči. Široký úsměv zrádcovský rozložil se po obličeji Josefa Smrkovského. „Bylo by mi bývalo ctí,“ řekl pevně, „spolupracovat s panem polním maršálem Schornerem a K.H. Frankem na budování Nové Evropy.“ Podrobností kontrarevolučního puče projednali cestou z divoké Šárky na letiště. Za hodinu poté odletěli nejbližším letadlem do Bratislavy. Servus, Alexandr,“ oslovil vesele Goldstücker Dubčeka. „Můj telegram jsi obdržel?“ „Naozaj zahlaholil šťastně Dubček.[23] Müller se jenom tak mimochodem otázal co dělal Alexander Dubček za války. „Naoko jsem bojoval v Slovenskem národním povstání,“ přiznal neochotně Dubček. Ve skutečnosti jsem ovšem jenom coural po horách a lovil zvěř. Tak, viete ... nimrodska vášeň. Mal som rád polovačku.“ „A nemohl byste se teď pokusit o odstřelení nějaké té vysoké dvounohé?“ zažertoval cynicky Müller. Jeho vtip byl od všech přítomných přivítán surovým řehotem. „Prečo nie!“ zvolal Dubček. A tím byl zahájen takzvaný obrodný proces v ČSSR[24]. Poznámka autora: tato reportáž jest psaná pro Neues Deutschland[25] a Tribunu Ludu. Doufám, že jí tyto deníky s radostí otisknou. vždyť pouze dokresluje jejich dadaistickou tezi[26] o bonnské diverzi do ČSSR.
Můj komentář k jednomu článku, jehož komičnost časem rostla a rostla
Hypoteticky by se dalo předpokládat, že všechna potřebný materiál, který by byl nutný k sepsání výše uvedeného článku, by mohl Jiří Sup získat četbou anonymního dopisu Goldstückerovi, publikovanému v Rudém právu. Ale to, že se tak strefil do jména Siegfrieda Müllera včetně různých narážek (na to, že jde o osobu, spjatou s Porýním, představuje vrcholný výkon lidského intelektu. Stejně je nutné předpokládat, že tento pán mohl být dvojitým agentem, protože jinak by Kosygin 23. srpna 1968 neměl žádné podklady pro to vyzývat Dubčeka k vytvoření jednotné fronty právě proti Goldstückerovi.[27]
Vše ukazuje na to, že (pokud) v článku uvedené schůzky v daném personálním obsazeni se konaly a mohly konat, tak šlo o první zdařilou konspiraci v lidských dějinách, jak zblbnout obyvatelstvo jednoho celého státu propagandou o jeho pevné morálně politické jednotě na bázi socialismu vůči zlotřilým starostem pěti bratrských států. Kdyby bylo možné věřit všemu, co se lze dočíst v seznamu spolupracovníků Státní bezpečnosti, na počátku všeho dění v r. 1968 byla schůzka jejich agentů jednoho podzimního dne, kteří se vrhli jako včeličky na med na agenta EG, až narazili na Dubčeka, přičemž všichni předstírali svou hlubokou oddanost obrodnému procesu, a kteří se ke svým zásluhám přihlásili prostřednictvím článku Jiřího Suka. V polovině roku 1968 hlásí Československo poměrně vysoký přírůstek národního důchodu, a to nedává příliš velký prostor úvahám o možnosti nějak zvýšit nespokojenost obyvatelstva s vládou, kteří se všichni dojemně ujišťují o své oddanosti věci socialismu.
Do jaké míry se literárnímu agentovi československé kontrarozvědky, tedy Jiřímu Supovi zdařilo rekonstruovat rozhovory jejich účastníků, je jinou otázkou. Ale s jistotou lze tvrdit, že pokud nebyl onen západoněmecký turista sovětským agentem (viz jeho pobyt v SSSR v 50. letech), tak na počátku usilovné snahy o bratrskou pomoc o záchranu socialismu v ČSSR nestál úmysl sovětských maršálů umístit atomově zbraně. To už spíše jim šlo o to, jak zabránit USA otevřít novou frontu v tehdejší horké (viz Vietnam, kde se přímo na nebi střetávali sovětští a amíčtí letci), nikoliv studené válce mezi Západem a Východem. Nelze se ovšem současně divit amíckým generálům podobnou snahu alespoň předstírat, a tak alespoň trošinku odlákat pozornost socialistických států od jimi úspěšně vedené války ve Vietnamu. Tak jako se to v obráceném gardu podařilo SSSR v korejské válce. Mysli globálně, jednej lokálně. Nevím ale, jak mohla československá kontrarozvědka vzdorovat podobným setkáním sovětského agenta s československými agenty na židovském hřbitově jinak než článkem Jiřího Supa ve Svobodném slově. Jeho znalost personálních i geopolitických souvislostí je přímo vražedná. Použil nůž s dvojitým ostřím. Po WWII sociální demokrat Bechyně z emigrace z Londýna zveřejní své postřehy souborně v knížečce nazvané příznačně půvabně „Jen péro mi zůstalo“. Ale použití tohoto ostrého péra vysvětluje, proč Goldstücker[28] se Šikem nezůstali v Československu po 21. srpnu 1968 ani o minutu déle, než museli, i když zdánlivě nic tak strašného neprovedli.[29]
Použitá literatura
http://www.memorial.de/index.php/7001-nachricht173 (vzájemné opakování a plácání se po ramenou, jak jsme to stalinistům natřeli, jde antikomunistům docela dobře).
[1] Tedy právě v době končícího Expa 67 v Montreálu, skandálu s Manifestem československých spisovatelů a 5. září 1967 byl přerušen let ČSA č. 523 v Genderu. Vzhledem k tomu, co uvádí níže pan Orság ve své práci, tak tehdy soudruh Goldstücker byl již předmětem pozornosti kontrarozvědky. Ve dnech 26.-27. září 1967 se konalo zasedání ÚV KSČ , na němž byla ostře rozebírána činnost Svazu československých spisovatelů. V článku uvedená světodějná údalost byla v soudobém tisku zcela překrytá nudným popisem ukončení státní návštěvy Janose Kádára v Košicích právě 14. října 1967 v nedělních novinách, které si pilní čtenáři mohli přečíst 15. října 1967. Závěrečné prohlášení konstatovala, že klíčovou otázkou evropské bezpečnosti je zabránit Německé spolkové republice k přístupu k jaderným zbraním (viz nížer). .Podle tehdejších novin rovněž platilo, že s některými turisty, kteří k nám přijížděli z demokratických států, nebyly učiněny nejlepší zkušenosti.
[2]Von der ersten Erwähnung vager Pläne der (Wieder-)Errichtung einer Zentrale für Heimatdienst – initiiert durch das Institut zur Förderung öffentlicher Angelegenheiten –und der erfolgten Gründung der Bundeszentrale für Heimatdienst sollten so mehr alsdrei Jahre vergehen. Das Jahr 1950 stand im Zeichen der Auseinandersetzung um zweieinander widersprechende Konzepte der neu zu gründenden Einrichtung: Zur Diskussionstanden die zentral gesteuerte Regierungspropaganda einerseits und die dezentraleReeducation andererseits. Entsprechend der oben dargestellten neuen methodischen und ideologischen Ausrichtung der Bundeszentrale als Träger der Breitenpropaganda gegen den Kommunismus und im Kontext der Vorbereitungen zur Gründung eines ihr angeschlossenen Ostkollegs fanden ab März 1956 sog. Arbeitswochen der Bundeszentrale und Studienlehrgänge für Ostfragen statt. Sowohl die Arbeitswochen als auch die Studienlehrgänge verfolgten das Ziel, der Auseinandersetzung mit dem Kommunismus im Kontext der politischen Bildung Priorität einzuräumen. Während zu den Arbeitswochen „namhafte Kenner des Kommunismus und der Sowjetunion geladen waren“, hatten die Versuchslehrgänge die Funktion, Referenten zu erproben, um perspektivisch darüber entscheiden zu können, wie sich der Dozentenstab des einzurichtenden Ostkollegs zusammensetzen solle. Grundlage der Konzeption und Durchführung der Kurse war ein Personaltableau – verbunden mit dem Hinweis, dass eine ausführliche Personalliste im Verlauf der weiteren Versuchswochen anzufertigen sei. Dieses Dokument umfasst zahlreiche Namen vonReferenten (auch Namen von einigen wenigen Wissenschaftlerinnen), von denen hiernur die wichtigsten angeführt werden sollen.1. Leiter des Ostkollegs der Bundeszentrale für Heimatdienst. 1.1 Als Leiter vorgesehen: Prof. Dr. Gerhard von Mende 1.2 Als Stellvertreter kämen in Frage: Prof. Dr. Wolfgang Förster (weitere Erkundigungen bei Mont Pelerin Gesellschaft, Zürich), Prof. Dr. Iring Fetscher, Prof. Dr. Walter Grottian, Dr. Irene Grüning (München), Prof. Dr.Hans Köhler (Berlin), Prof. Dr. Richard Lange, Prof. Dr. Gerhard Möbus, Dr. Siegfried Müller (als ständiger Hilfsdozent Eignung erwiesen), BernhardMutius (Berlin) (Deckname » Bernhard Roeder «, Verfasser des Buches » Der Kator gan. Traktat über die moderne Sklaverei «, z. Zt. Kultursenat Berlin), Dr. Ernest Salter, Carola Stern, Prof. Walter Theimer. (Gudrun Hendges. Staat und politische Bildung. Von der „Zentrale für Heimatdienst“ zur „Bundeszentrale für politische Bildung“. Wiesbaden, Springerfachmedien 2013 [ISBN 978-3-531-18670-2 ISBN 978-3-531-18671-9 (eBook)], s. 91,388.
Co se týče vlastních aktivit pomocného docenta do Prahy cestujícího, dovoluji si odkázat na rozsáhlé zmínky (podle rejstříku tak na 20 stranách) o nich učiněné v této publikaci, pouze se omezím na určitá jeho životopisná data, která jsou dovedena toliko do 50. let. Je tedy možné, že na pražském letišti přistál zcela jiný Siegfried. Jak určitá neurčitost a mnohost narážek na jeho osobu naznačuje, tak hoši z kontrarozvědky, kteří byli tak pěkně vykresleni v seriálu Třicet případů majora Zemana, si nemuseli být úplně jistí, s kým mají tu čest. Die personellen Kontinuitäten vor und nach 1945 in Bezug auf das Ostkolleg der Bundeszentrale für Heimatdienst lassen sich eindrücklich am Beispiel von Dr. Siegfried Müller dokumentieren. Müller, geb. am 17. September 1916 in Stuttgart, trat am 1. Mai 1935 als 19-Jähriger der NSDAP bei (Mitgliedsnummer: 3 639 070). Eine Zusammenstellung der Chronologie der Auseinandersetzung im Kontext der Beschäftigung und geheimdienstlichen Aktivitäten des Dozenten Dr. Siegfried Müller ergibt folgendes Bild: 14. 10. 1955: Müller kehrt aus der sowjetischen Kriegsgefangenschaft zurück und kommt in das Auffanglager Friedland. März/April 1956: Müller ruft die Polizeidirektion Regensburg an und behauptet, die Historical Division (G-2, Nürnberg) habe zu ihm Kontakt aufgenommen und ihn eingeladen. 20. 11. 1956: Das Berlin Document Center (BDC) erteilt unter Bezugnahme auf die Zentralkartei der Bundeszentrale für Hei matdienst eine Auskunft über Müller. 26. 11. 1956: Das Bundesamt für Verfassungsschutz (BfV) bittet um Auskünfte über Müller. 3. 5. 1957: Das BfV empfiehlt, von einer Einstellung Müllers abzusehen und berichtet über Müllers Kontaktaufnahme zur Polizeidirektion. 20. 8. 1957: Müller arbeitet am Aufbau der Bibliothek des künftigen Ostkollegs der Bundeszentrale für Heimatdienst. 23. 8. 1957: Im Rahmen einer Besprechung von Schäfer, Füßlein, Krause, Wildenmann und Lieber mit dem Staatssekretär von Lex wurde der Vorschlag unterbreitet, Müller als ständigen Dozenten einzustellen. Müller wurde im Folgenden als Referent beschäftigt. 15. 1. 1958. Krause (BMI) schlägt vor, Müllers Vertrag zum 1.2. oder 1. 3. 1958 zu kündigen. 18. 5. 1960: Der BND fragt wegen Müller an. 5. 6. 1960: Die Informationen über Müller werden zu einem Summary of information zusammengefasst. 31. 1. 1964: Hammacker übermittelt Müllers Namen für eine Überprüfung im Central-Register. 24. 2. 1964: Die Antwort fällt positiv aus. 28. 2. 1964: Der BND richtet ein trace request an das Central Register. 23. 4. 1964: Der BND zeigt Interesse an Müller. Die Angaben zum Geburtsdatum sind widersprüchlich: In der Mitgliederkartei der NSDAP ist der 15. 9. 1916 als Geburtsdatum vermerkt. BDC, Zentrale Mitgliederkartei der NSDAP (Siegfried Müller) Nach einer Ausbildung am Berliner Polizei-Institut (1939) wurde er 1940 in Königsberg/Ostpreußen eingesetzt. Als Student von Prof. Dr. Gerhard von Mende promovierte er 1941 an der Auslandswissenschaftlichen Fakultät und erlangte den Grad eines Doktors der Auslandswissenschaften (Dr. sc. pol.).1943 absolvierte Müller die » SS-Führerschule der Sicherheitspolizei « in Berlin/Charlottenburg, Schlossstraße 1 (jetzt: Bröhan Museum), die er als Kriminalkommissar abschloss. Nach Aussage von Mende war Müller im Zweiten Weltkrieg als Abwehroffizier tätig.194 Zurückgekehrt aus der sowjetischen Kriegsgefangenschaft (Mai 1945 bis Oktober 1955) zeigte der BND offenbar ein operatives Interesse an Müller und bat die Records Branch um Herausgabe aller erforderlichen Informationen. 195
Auf Empfehlung Mendes wurde Müller als Dozent für die Studienlehrgänge für Ostfragen beschäftigt, die von Mitte Oktober bis Mitte Dezember 1956 durchgeführt wurden abschloss. Nach Aussage von Mende war Müller im Zweiten Weltkrieg als Abwehroffizier tätig. Zurückgekehrt aus der sowjetischen Kriegsgefangenschaft (Mai 1945 bis Oktober 1955) zeigte der BND offenbar ein operatives Interesse an Müller und bat die Records Branch um Herausgabe aller erforderlichen Informationen. Diese vertraulichen Informationen – Müllers Berichte über die versuchte Kontaktaufnahme des amerikanischen Nachrichtendienstes, über seine Reisen nach Moskau und über die tatsächliche oder vermeintliche Überwachung durch sowjetische Dienste – hatten zunächst keine Konsequenzen für Müllers Weiterbeschäftigung. So bereitete er z. B. die Errichtung des Kölner Instituts vor und erstellte eine Liste mit Buch- und Zeitschriftentiteln, die für die Bibliothek angeschafft werden sollten. Noch im August 1957 zählte Müller – neben Dr. Helmut Dahm und Schubert – zu den ständigen Dozenten des Ostkollegs. Zu Beginn des Jahres 1958 unterbreitete Reg. Dir. Krause (BMI, Ref. I B 6) den Vorschlag, den laufenden Vertrag von Müller zum 1. Februar oder zum 1. März 1958 zu kündigen. Aufgrund nicht näher erläuterter Gründe einigten sich Müller und der Direktor der Bundeszentrale darauf, den mit Müller geschlossenen Werkvertrag zum 31. Januar 1958 aufzuheben (Tamtéž, s. 402-403)
V požehnaném věku 86 let sepsal jakýsi Siegfried Müller příspěvek Die Wahrheit hat in diesem Land niemand gepachtet!Über das Wesen der AfD, der etablierten Parteien und die derzeitige öffentliche Meinungsfreiheit pro časopis Freiheitsglocke [Berlin,, Mai/Juni 2016, 66. Jahrgang, Nr.763/64, S. 14] vydávaný VOS - Vereinigung der Opfer des Stalinismus e. V.Gemeinschaft von Verfolgten und Gegnern des Kommunismus. [Previous name: Gemeinschaft ehemaliger politischer Häftlinge -Vereinigung der Opfer des Stalinismus].V roce 2018 projevila tato organizace zájem o získávání informací ve vztahu k pražskému jaru 1968.Výše uvedený pán se tedy narodil v r. 1930. Rovněž jakýsi jiný Siegfried Müller řízením osudu byl evidován (neuvedeno od kdy) nejen jako sledovaná osoba, ale jako spolupracovník [krycí jméno: Kapilára |narozena: 15.08.1935 (podle EZO ve Švýcarsku)|registrační číslo: 26459 |archivní číslo: 402482 |útvar: SEO KS SNB Brno]. Spojitost se Švýcarskem je možné zaznamenat také u nositele téhož jména s následujícím životopisem: 1927 in Chemnitz geboren; 1933 - 1941 Volksschule; 1941 - 1944 Lehre als Elektro-Maschinenbauer und Abendschule (Mittlere Reife); 1944 - 1945 Kriegsdienst und Gefangenschaft; 1945 - 1946 als Elektro-Maschinenbauer tätig; 1946 - 1947 Lehrgang zur Erlangung der Hochschulreife; 1947 - 1952 Studium an der Technischen Hochschule Dresden mit Diplom-Abschluss; 1952 - 1961 Entwicklungs-Ingenieur und Projektleiter bei den Lokomotivbau- Eletrotechnischen Werken in Hennigsdorf bei Berlin; 1961 - 1965 Projekt-Ingenieur bei der Maschinenfabrik Oerlikon (Zürich,Schweiz); 1965 - 2000 Projektleiter bei der SIEMENS AG in Erlangen bis zur Pensionierung; 1997 Dissertation an der TU Berlin zum Dr. Ing.; Während der Ingenieur-Tätigkeit Verfasser zahlreicher Veröffentlichungen aus dem Fachgebiet Elektrische Bahnen. Nach der Pensionierung Interesse an der Niederschrift vorwiegend eigener Erlebnisse in der Jugendzeit in Chemnitz und der unmittelbaren Nachkriegszeit. Als "Hausdruck" entstanden zwei Bände mit dem Titel "Emilienstraße 17/19/21", als "Erzählung nach Tatsachen" aus dem Jahre 1933 bis 1944 und 1945 bis 1947. Aus beiden Bänden wurden Geschichten für das Buchprojekt "Chemnitzer Schicksale" des Chemnitzer Geschichtsvereins ausgewählt. Aus dem zweiten Band stammt die hier im Internetprojekt veröffentlichte Geschichte "Dynamo kaputt". Další Siegfried Müller jako bývalý důstojník gestapa měl předat příslušným sovětským úřadům některé významné informace (viz http://forum.agentura.ru/forum/viewtopic.php?f=3&t=8163 )
[3] Toť zhoubný vliv filmu Konec agenta W4C prostřednictvím psa agenta pana Foustky na představivost Jiřího Suka o agentech cizí nejmenované mocnosti (v kinech od 6.10. 1967)
[4] Hlavním předmětem zájmu režimních tajných služeb bylo ovšem zahájení trestního stíhání vůči Pavlu Tigridovi. Koordinovaná akce probíhající v součinnosti represivních složek aparátu režimu (vč. zapojení cenzurní instituce HSTD) je patrná z „plánu souhrnných opatření“ ze srpna 1966, který vypracovala StB. Snahou režimu bylo shromáždit co nejvíce informací o Tigridových vazbách a kontaktech s domovem a na základě toho pak režim připravil exemplární politický soudní proces. Cílem všech souvisejících aktivit bylo zejména „průběžně získávat podklady a materiály k dokumentaci tr. činnosti obv. P. Tigrida, zejména se zřetelem na tr. činnost vlastizrady (par. 91 tr.zák.) a vyzvědačství (par. 105 tr. zák.)…“ Z dokumentů je patrno, že StB měla poměrně přesné informace o tom, s kým se Tigrid na Západě kdy sešel a koho a jak kontaktoval. Dokumentace byla rozdělena na „náhodné styky čs. občanů s Pavlem Tigridem“ (styky byly uskutečněny převážně z iniciativy Tigrida) a „styky členů KSČ“, mezi nimiž byli jmenování např. Lumír Čivrný, Eduard Goldstücker, Jiří Hájek, Petr Pujman (všichni ses ním setkali během zahraničních zasedání PEN klubu).(https://theses.cz/id/0djyow/Petr_Orsag_dizertacni_prace_2011.txt )
[5] 2. 7. 1958 byl do evidence předán svazek: Eduard GOLDSTÜCKER |narozena: 30.05.1913 |registrační číslo: 1693 |útvar: 1. zvláštní odbor MV; Eduard Goldstücker |narozena: 30.05.1913 |registrační číslo: 1432 |archivní číslo: V-3579 MV |útvar: Statisticko-evidenční odbor FV (datum uložení dvou svazků 29. 12. 1959 spolu asi tak 20 jinými svazky vedenými mimojiné na Pavla Kavana a Richarda Slánského). V roce 1962 se svazkem manipulovala Krajská správa v Praze. Další svazek byl zaveden jako osobní a pozorovací (trvale) 20.9. 1961 na Eduard Goldstücker |krycí jméno: Willi Germanista |narozena: 30.05.1913 |registrační číslo: 1693, 2946 |archivní číslo: 59746 |útvar: 1. zvláštní odbor MV. 25. 10. 1971 (osobní svazek Eduard Goldstücker |narozena: 30.05.1913 |registrační číslo: 1432 |archivní číslo: V-3579 MV |útvar: Statisticko-evidenční odbor FM. Pro úplnost a důvěryhodnost této evidence je nutné ocitovat následující vzpomínku: Ten soud byl 25. a 26. května 1953. Zase mi zavázali oči, vzali mě do antonu, kde byly jednotlivý kobky vestoje. Takže ani tam jsem nesměl bejt s nikým dohromady. Tam jsem stál se zavázanejma vočima a vezli mě na Pankrác. Na Pankráci mně to [pásku z očí] sundali, až když mě vedli do toho sálu, kde se soudilo. Tam teprve jsem zjistil, když nás proložili těma esenbákama, že vedle mě sedí otec [Jana] Kavana, Dr. Pavel Kavan, a z druhý strany že vedle mě sedí Eduard Goldstücker. Ještě tam byl bratr Slánskýho, Richard Slánský.To mě zavolali koncem pětapadesátého roku a teď mně dali znovu želízka a [naložili mě] do tatraplánu a vezli mě přes Pardubice zpátky do Prahy, na Pankrác. Tak jsem si říkal: ‚Hergot, to nevypadá dobře. Jestli je to obnova procesu – ti mě chcou asi voběsit dodatečně.‘ Na čtyři dny mě vrazili do kobky a nikdo se mnou nemluvil. Potom mě vytáhli a táhli před nějakou komisi lidí. Já jsem nikoho z nich neznal, ale byli tam nějací vojáci, důstojníci, ale ne estébáci, z armády. Říkali: ‚Podívejte se, my jsme byli vládou pověřeni, abychom prověřili všechny ty případy, kde byly vysoký tresty.‘ A teď se mnou začali: ‚Z čeho vás obvinili?‘ A pak říkaj: ‚Tak oni vás odsoudili za velezradu a za trockismus!‘ Já jsem prvně nechtěl mluvit. Já jsem říkal: ‚Pánové, já vás neznám a ještě to bude horší…‘ A ten jeden vojenskej prokurátor, mladej člověk, říká: ‚Podívejte se, ty estébáci s tím nesmí mít nic společnýho, my jsme jim urazili ruce od toho a my to celý prověřujeme znova.‘ Za dva, za tři dny mě zavolali znova. Byl tam už Goldstücker s Kavanem.“ Komise rozhodla, že v případě těchto odsouzených byl porušen zákona a odsouzení zrušila v plném rozsahu. 23. prosince 1955 byli všichni čtyři propuštěni na svobodu. Po návratu z vězení byl rehabilitován a usiloval o znovuzískání zaměstnání na ministerstvu zahraničních věcí: „Když jsem skončil s kriminálem a byl jsem propuštěnej a rehabilitovanej, tak spekulovali, kam mě dají. Já jsem říkal: ‚Já chci zpátky na ministerstvo zahraničí.‘ A [Antonín Novotný] říká: ‚Vy můžete [pracovat] kdekoliv, ale tam by to nebylo dobrý, abyste se tam vracel.‘ Já jsem říkal: ‚A proč?‘ To tam se mnou u Novotnýho byl i Goldstücker. ‚Proč tam nemůžeme jít?‘ A on říká: ‚Víte, oni ti soudruzi tam by to nepochopili.‘ (http://www.pametnaroda.cz/story/dufek-karel-1916-367 )
[6] Ale pan Zlatoústý se odhalil sám veřejně. Kontrarozvědka nemusela ždímat informace od nějakých svých agentů. Am 23. Juni 1968 veroffentlichte Goldstücker in der Parteizeitung Rudé právo (Rotes Recht) einen gegen ihn gerichteten anonymen antisemitischen Hetzbrief [Goldstucker, Eduard: Občane, pozor!, in: Rude pravo vom 23.06.1968, S. 3.], kommentierte ihn und loste dadurch eine kontroverse Diskussion uber den Antisemitismus in der ČSSR aus. Am 16. Juli 1968 schaltete sich der renommierte Leiter des Prager Instituts fur experimentelle klinische Chirurgie, ZK-Mitglied Bohumil Špaček (1911–1986), in die Debatte ein, verteidigte seinen alten Bekannten Goldstücker in der Rudé právo und setzte den Antisemitismus mit dem Antikommunismus gleich [Špaček, Bohumil: Antisemitismus=Antikommunismus, in: Rude pravo vom 16.07.1968, S. 5.Viz též Rudé právo 28.6.1968, s.5; Rudé právo 1.7.1968, s 2; Rudé právo 26.7.1968, s.1-2; Rudé právo 10.7. 1968, s.5; ]. Stejně tak byla veřejně známá Die Tatsache, dass Goldstücker für dieses bemerkenswerte Projekt 1967 die Goethe-Medaille in Gold des Goethe-Instituts München erhalten hatte. K tomu viz blíže Alexander Friedman: ‚Prager Frühling‘ (1968) als ‚zionistische Verschwörung‘. Der Fall Eduard Goldstücker (1913–2000). Medaon 12 (2018), 23 – URL: http://www.medaon.de/pdf/medaon_23_friedman.pdf. Im Marz hielt die Moskauer Kulturzeitung Literaturnaja gazeta (Literaturzeitung) ihm zugute, die „bruderliche Zusammenarbeit“ zwischen den Schriftstellerverbanden der UdSSR und ČSSR vertiefen zu wollen [Bratskoe sotrudničestvo, in: Literaturnaja gazeta vom 6.3.1968, S. 9.]; im Juli zitierte der ostdeutsche Allgemeine Nachrichtendienst Goldstucker, der uber „gewisse Krafte“ in Prag gesprochen habe, die zur Versohnung mit der „revanchistischen“ Sudetendeutschen Landsmannschaft in der Bundesrepublik Deutschland bereit seien. [ADN, Ultimative Forderungen der Revanchisten an Prag. Kapitulation vor Anspruchen der Heinlein-Faschisten verlangt, in: Neues Deutschland vom 31.07.1968, S. 7; ADN, Freches Ultimatum an CSSR. Bonner Revanchisten stellen Gebietsforderungen, in: Berliner Zeitung vom 31.07.1968, S. 5.]. Až proti tomuto napadání ve východoněmeckém deníku Neues Deutschland se vymezilo Memorandum na obranu Eduarda Goldstückera, které stylizovala a podepsala tehdejší zástupkyně vedoucího katedry germanistiky a nordistiky docentka Věra Macháčková, zvolená na podzim 1968 do celozávodního výboru KSČ, která dostala koncem roku 1970 výpověď. Do Německa se vrátil Herman Koelln.
Autor článku mohl sice vycházet z článku Eduarda Goldstückera Občané pozor“, jehož součástí byl soukromý anonymní dopis: Anonymní dopis, který jsem dostal před několika dny, si tentokrát, myslím, žádá odpověď, a ta může pisateli dojít pouze touto veřejnou cestou. Nejde však ani tak ani o autora (či autory) tohoto ponurého dokumentů, jako o to, že nahazuje otázky naléhavého veřejného zájmu, k nimž by měly zaujmout stanovisko nejširší vrstvy našich spoluobčanů. S tímto úmyslem, ba s žádostí předkládám jeho úplný text Ale také mohlo jít o narážky na uvedenou schůzku. Podle autora dopisu „poctiví dělníci KSČ tebe jako agenta Západu neuznávají za člena KSČ, ať se zahaluješ jakoukoliv chytráckou maskou.“ Podle všeho šlo o souboj přímo špionážních služeb. Goldstücker: Proto bych neváhal vsadit jednu k tisíci, že tento dopis nepsal dělník. I když snad původně dělníkem byl, již dávno jim přestal být a z jeho pervertovaneho myšlení i způsobu vyjadřování je mi jasné že je spojen s Státní bezpečnosti padesátých let, že se v mašinérii STB za časů Kopřivovych a Bacilkovych stal kolečkem, které se pak, jak patrno, ještě stále točí tak, jak tehdy bylo nataženo.
Mám ale jistý problém v tom, že soukromý dopis Goldstücker publikoval v Rudém právu. Pokud se cítil být dotčen některými otevřenými vyhrůžkami na svou adresu, měl jej předat orgánům činným v trestním řízení k šetření. Třeba by mohly najít otisk prstů Františka J. Kolára. Goldstücker to viděl jinak, tak nějak přímo politicky v touze po vyburcování veřejnosti právě v době konání sjezdu novinářů: Uveřejňuji tento anonymní dopis hlavně proto, aby ukázal, do jakých hlubin perverze ušlechtilých lidských hodnot zabředli falšovatelé socialismu, abych apeloval na všechny své spoluobčany, kteří si těchto hodnot váží, aby si uvědomili, že zatímco my všichni podle svých sil přispíváme k zdůstojnění našeho pospolitého života, temné síly ze strachu o nezaslouženě dobré bydlo anebo ze strachu před odplatou za spáchané křivdy nám chtějí v příhodnou chvíli vpadnout do zad. Prosím vás všechny, kdož budete číst tyto řádky, abyste dali najevo odpor k machinacím tohoto druhu. Již jsme jich měli dost a další by mohly být osudné o existenci této země. V jedné věci se toho autora anonymního dopisu musím zastat: Byl pro politickou pluralitu, když doporučoval Goldstückerovi, aby si založil vlastní, izraelskou stranu.
[7] Pokládání kamínků na hroby je podle Jana Podlešáka z Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity zvyk z dob odchodu z Egypta. Když Židé putovali pouští, na hroby vršili kameny, aby zvířata těla nevyhrabala. Je to kvůli myšlence zmrtvýchvstání. Ostatky musí zůstat jednou provždy na stejném místě, kde je pozůstalí pohřbili.
[8] Na potvoru právě tehdy Veřejná bezpečnost v Brně se obrací na občany se žádostí o poskytnutí informací o nezvěstném občanu NDR Otto Mullerovi z Lipska, který při návštěvě MVB v sobotu 9. září se nevrátil do místa svého přechodného ubytování a dosud pátrání po něm je bezvýsledné. Naposledy byl viděn na Francouzské ulici v Brně, kdy vešel do prodejny potravin. Je 168 [nebo 188 – nečitelné] cm vysoký, slabší postavy, podlouhlého obličeje, ostrého špičatého nosu, prošedivělých vlasů a napadá na levou nohu. (Svobodné slovo 13.9. 1967, s.4 [brněnské vydání])
[9] Viz též poznámka 1. Zvony svobody na podporu utlačovaných národů na Východě zněly ale Berlínem už od r. 1950, ale In Erklärungen zur Europa- und Außenpolitik gehen Außenminister Willy Brandt und Bundeskanzler Kurt Georg Kiesinger am 13. Oktober 1967 im Bundestag auch auf ihre Bemühungen um Entspannung mit der DDR und Erleichterungen für die Menschen im geteilten Deutschland ein. Zwar hat Kiesinger auf Drängen der SPD im Mai erstmals ein Schreiben von DDR-Ministerpräsident Willi Stoph entgegengenommen und beantwortet. Aber zu direkten Regierungsverhandlungen, wie Ost-Berlin sie fordert, ist der Kanzler nicht bereit. Er will die DDR nicht als Staat anerkennen und nennt sie ein „Phänomen“. Hier zeichnet sich ein Graben in der Großen Koalition ab. Zum Ärger Kiesingers hat Brandt im August 1967 erklärt, es sei von der Realität auszugehen, dass es zwei politische Ordnungen auf deutschem Boden gebe. (Keine Verhandlungen mit der DDR (13. Oktober 1967) Zdroj: https://www.willy-brandt-biografie.de/t/1967-1974/#1967
[10] Kosygin při jednání s Dubčekem v Moskvě 23. srpna 1968: S tou silou, kterou disponujeme, můžeme společně zatočit i s čertem a nejen s nějakým Goldstückerem. Tedy jeden intelektuál proti tankům. Hodí se připomenout, že dopis Anonyma Goldstückerovi měl být odeslán z Brna 28. května 1968 z Běhounské ulice. 18. května 1968 k nám přiletěl Kosygin na léčení do Karlových Varů. Pokud byl Herr Müller double agentem, tak už lze považovat za vyjasněné, kdo stojí za dopisem Anonyma. Vítr do plachet Anonymovi zcela určitě přihrálo oznámení o Společném cvičení armád Varšavské smlouvy dne 24. května 1968. Teprve – tedy až po publikování článku Jiřího Supa oba organizátoři kafkovské konference - E. Goldstücker i P. Reiman - byli v Čierné nad Tisou v červenci 1968 označeni Brežněvem za příslušníky „kontrarevolučního druhého centra“ (http://www.sdruzenihistoriku.cz/soubory/zpravodaj/zprav031.pdf ).
[11] Nicméně podle výše uvedeného článku A. Friedmanna toto odhalení bylo teprve učiněno v Gromov, A.: Ėduard Gol’dštjukker – mnogolikij „liberal“, in: Literaturnaja gazeta vom 03.10.1968, S. 15: Dieser Artikel spiegelte die anfangs erwahnte antisemitische Verschworungstheoriewider und lieferte eine Vorlage fur weitere sowjetische und tschechoslowakische Publikationen uber die „zentrale“ Rolle der ‚Zionisten‘ im ‚Prager Fruhling‘. Marx se opět mýlil, dějiny se odehrávají nejdříve jako fraška, a teprve pak jako tragédie. Jako by námi komentovaný článek nepsal Jiří Sup, ale František J. Kolár, původním jménem Josef Kohn (1919-1984). Jeho vzpomínky U Dunkerquu za svobodu v Ruzyni za čest, vydané jeho synem, jsou uvedeny touto anotací: F. J. Kolár byl jedinečná postava českého levicového hnutí. Bojoval v Anglii, v 50. letech byl odsouzen, po propuštění se dále věnoval levicové žurnalistice. Sympatické je, že osoba pod jménem František Kolár byla zavedená dne 23. června 1960 do Svazků spolupracovníků StB, narozena: 29.05.1919 |registrační číslo: 5919 |útvar: 1. zvláštní oddělení KS MV Ostrava. Tento svazek byl zrušen 12. dubna 1951. Ve svých pamětech se k těmto svým bohulibým aktivitám nikterak nehlásí. Naopak se hlásí ke svému spoluvězni Josefu Smrkovskému a ke svým znalostem o jeho spolupráci s gestapem (viz níže). Na počátku října 1967 se stal F. Kolár hlavním redaktorem časopisu Kulturní tvorba (číslo 40, 5.10. 1967). V této funkci je uváděn naposledy č. 11/1968, které vyšlo 14. března 1968, kdy mnozí z členů redakční rady časopisu se stali hvězdami normalizační publicistiky. Srovnej též http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=128 Je možné, že jde o úplnou náhodu, nicméně literární filiace bývají inspirativní, takže si nezaškodí připomenout, že v č. 12/1968 Kulturní tvorby na poslední straně 16 byly publikovány výňatky z dopisů jednoho z nacistických pohlavárů pod názvem „Skrytá tvář Heinricha Himmlera“. Znalost životopisu Eduarda Goldstückera, uvedená v Kolárových vzpomínkách, přesně odpovídá narážkám v článku Jiřího Supa: Samostatnou pozornost si zaslouží moje tehdejší přátelství a spolupráce s Eduardem Goldstückerem. Dobře jsem se s ním znal už před válkou, kdy byl vysokoškolským studentským funkcionářem (předsedou Kostufry), ale kontakty měl i s námi, tehdejšími středoškoláky, což byla součást jeho pověření od vedení KSČ. Potkával jsem ho i na našich táborech, kam přijížděl a přednášel nám marxismus, případně nám osvětloval současnou domácí a mezinárodní situaci. Byl to řečník s neobyčejným magnetismem, navíc dobře vypadal, takže studenti jím byli nadšeni. Líbil se (s. 68) i děvčatům, z nichž některá jeho vystoupení přiváděla přímo do extaze. Byl nesmírně vzdělaný, chytrý, uměl se vyjadřovat. Pocházel ze slovenské Oravy, na Slovensku také studoval na střední škole. Ještě tam jako středoškolák se seznámil se svou budoucí ženou Martou (rozenou Borčovou), dcerou vysokého českého úředníka působícího na Slovensku. Zpočátku byl Goldstücker levicovým sionistou, když se stupňovala nacistická hrozba, Eda s Martou uvažovali o odstěhování do Palestiny, ona dokonce, byť byla arijka, blondýna, byla odhodlána přejít na židovskou víru. Ale nakonec se rozhodli odjet na školy do Prahy. Marta studovala ekonomku, tedy vysokou obchodní školu, a zkouška vždy absolvovala v termínech. Byla velmi pilná a musela Edu většinou živit, protože on se zabýval zcela nevýnosnými aktivitami - studentským hnutím, politikou, přednáškovou činností. Ona, třebaže studia zakončila inženýrským titule před válkou, se kromě toho starala také o domácnost. Eda studoval na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy gennanistiku. Zvládl několik cizích jazyků, zvláště němčinu a angličtinu i několik dalších germánských jazyků. A to studoval s menšími přestávkami, protože často měl nějaký politický úkol. A v Praze se zcela odklonil od původních sionistických idejí a přiklonil se ke komunistickému hnutí. Eda byl mladý člověk, student, který v té složité době hledal nějaké politické východisko, a v Praze, kde studentské hnutí kritizovalo sionismus a různé sionistické skupiny, dospěl k závěru, že tato ideologie není pro nás řešením. Goldstücker byl velmi schopný, úspěšně studoval a velice rychle se dostal na pozici předsedy komunistické studentské frakce (Kostufry). Byl také předním funkcionářem Jednoty pokrokových a nemajetných studentů, což tehdy byla širší organizace než KSČ. A také působil jako tajemník Ligy pro lidská práva. Už ve třicátých letech také navštívil Sovětský svaz (byl snad na sjezdu Komunistické internacionály mládeže), odkud přivezl nám neznámé, ale zajímavé knihy. Pro nás to byla obrovská senzace, listovali jsme v nich a dozvídali se nové informace a myšlenky. Eda tehdy platil za velice schopného, obětavého funkcionáře studentského hnutí a komunistické strany. Když se blížilo nebezpečí německé okupace, Goldstücker jako člověk zatížený židovským původem doma nemohl zůstat. Podle nacistických rasových zákonů i svým vzhledem (vzrůst, vlasy, oči, nos) byl nápadný Žid, který by nové poměry dlouho nepřežil. Před okupací Goldstücker krátce působil jako středoškolský profesor, jeho žena Marta byla komerční inženýrkou v nějaké firmě, nejprve spolu bydleli na koleji, když se vzali, navštěvoval jsem je v jejich bytě nedaleko Mánesu. Po zhoršení situace v zemi odjeli do anglického exilu. Tam jsem se s nimi opět setkal. Bydleli v Oxfordu, v menším dvoupodlažním domě. Na poschodí s nimi bydleli angličtí studenti, chlapec a dívka, oba nadšení komunisté. Žili tak nějak pospolu, poslouchali rádio, studovali, Eda psal knihu o Mladém Německu, literárním hnutí v 19. století. Psal ji německy. V Anglii platil za velkého vzdělance, jak pokud šlo o germanistiku, tak i o politiku. Byl velice vážený v celé emigrační komunitě v Oxfordu, pokládali ho div ne (s.69) za génia. A skutečně, když se tam konala nějaká přednáška nebo podobná aktivita, dovedl vstoupit do diskuse na vysoké úrovni. Vzpomínám si na návštěvu profesora Procházky, též emigranta z Československa, který byl stoupencem normativní vědy a v tomto duchu přednesl svůj referát. Goldstücker, ač nebyl právník, vystoupil s fundovaným projevem, ve kterém rozsekal pana Procházku na cimpr campra dokonale ho zesměšnil. Uměl dialekticky, logicky myslet a umně využívat nabytých vědomostí. Jeho motorem byla Marta, myslím, že ctižádostivější než on, Eda byl trochu pohodlný, ona však věřila v jeho obrovskou kariéru v budoucnost.Jezdil jsem k nim do Oxfordu často, protože od mé posádky k nim to bylo mnohem blíž než do Londýna. I londýnské stranické vedení přivítalo, že se s Edou dobře známe a že budu tedy jezdit hlavně za ním, on je totiž v Oxfordu zastupoval a vedl tady stranickou organizaci. Vždy když jsem přijel, měl pro mě Goldstücker nové zprávy, vynikající informace, pokaždé jsem se mnoho nového dozvěděl. On poslouchal rádio, mnoho stanic různých zemí, měl přehled o dění ve všech částech světa, o postupech armád, v Sovětském svazu. Věděl hodně i o vnitřním životě britské komunistické strany, ta se tehdy ještě stavěla proti válce, pokládala ji za oboustranně imperialistickou, kde obě strany jsou stejně vinny. Oni sami zanedlouho tuto politiku revidovali, pochopili, že válka proti nacismu, fašismu, militarismu má pokrokový charakter ze strany evropských národů a Sovětského svazu, které byly přepadeny a okupovány Ale k tomu došlo až po vstupu SSSR do války. I my jsme o tom hodiny diskutovali, o imperialistickém charakteru této války jsme však nebyli přesvědčeni, dokazovali jsme to tím, že jsme byli v armádě. Samozřejmě ti, kteří armádu opustili, zejména někteří španěláci, ti tento názor sdíleli a v armádě proto být nechtěli. Ale nakonec i oni tento hloupý, levičácký názor opustili. Už jsem se zmínilo tom, že Beneš ve změněné mezinárodní a válečné situaci souhlasil s doplněním Státní rady o osobnosti z londýnské komunistické emigrace. Ale nejen v exilové legislativě, i v exekutivě, tedy ve státním aparátu, se začaly projevovat změny. Platí to o Clementisovi, kterého pověřili vedením slovenského vysílání BBC. Beneš však londýnské vedení požádalo další lidi. A tak byl Goldstůcker jmenován na školský odbor ministerstva vnitra jedním z vedoucích úředníků. Vnitro tehdy řídil Juraj Slávik, v čele školského odboru byl profesor Václav Patzak, levicový sociální demokrat, kterého jsem už vzpomněl coby vydavatele Nové svobody. Odbor se staral o velkou skupinu českých školáků, středoškoláků a vysokoškoláků, kteří se v zemi ocitli v důsledku emigrace svých rodičů nebo ze své vlastní vůle. Byly jich snad stovky a jednu dobu mohli studovat i lidé z armády, kteří tak využili času, dokud nebyli nasazeni na frontu, aby získali znalosti v různých oborech. A o to se staral právě Goldstücker. O stipendia, o rozdělování lidí na vysoké školy. Musel se odstěhovat z Oxfordu do Londýna, kde jsem ho navštívil už jen párkrát. Bydlel v krásné vile s nějakým úředníkem aparátu Jana Masaryka. Potom už jsem byl na frontě, vylodili jsme se ve Francii, takže jsem v kontaktech nemohl pokračovat. (s.70)
Nebudeme dělat vědu z toho, že den předtím byl tamtéž zaveden Václav Müller (narozena: 03.09.1895 |registrační číslo: 5914 |útvar: 1. zvláštní oddělení KS MV Ostrava. Manželka pana Kolára Jaromíra (1919-2006) působila v letech 1950-1964 v Ostravě. Dále je uložen svazek na tohoto soudruha 7.5. 1958 (|registrační číslo: 26368 |archivní číslo: ZV-61 |útvar: Statisticko-evidenční odbor F). Ve stejný den jako svazky na Karla Vaše a Dr. Josefa Goldmanna a Karla Klapálka. Ale jedna kolonka se našla ve jmenné evidenci Archívu bezpečnostních složek i pro Jiřího Šupa (Jiří Šup |krycí jméno: Parta |narozena: 14.08.1920 |registrační číslo: 7329 |archivní číslo: 631083 |útvar: 1. zvláštní odbor MV, svazek uložen 7.7. 1966; |krycí jméno: Oldřich |narozena: 14.08.1920 |registrační číslo: 9680 |archivní číslo: 631083 |útvar: 1. zvláštní odbor MV, svazek uložen tentýž den). A tehdy známý a nám už také známý svobodnoslovní novinář Lion se zmiňoval ve svých vzpomínkách, že dobře věděli, že mají v redakci krysu, ale neuvedl její jméno a příjmení.
Nicméně lze pochybovat o tom, že Eduarda Golstuckera je možné považovat za sionistu, spíše plul na stejné lodi jako Kolár: Brzy nato mě pozvala Společnost izraelsko-československého přátelství, založená a řízená bývalými československými občany, obyvateli různých kibuců, abych promluvil na jejich slavnostním shromáždění v Tel Avivu. V té době v Knesetu zaznívaly hlasy, které snižovaly účast Československa na záchraně Izraele. "Čechoslováci nám sice dali zbraně, ale nechali si je zaplatit v hotovosti, v dolarech." Tuto invektivu jsem zvolil za téma svého projevu, který byl velmi ostrý, nediplomatický, a který nebyl nijak konzultován s Prahou. Řekl jsem mimo jiné: "Ano, ale my jsme vám dali zbraně, abyste dobyli svobodu pro sebe, a ne abyste potlačovali svobodu jiných, například Arabů." Na cestě do Nazaretu i jinde jsem viděl, jak je arabské obyvatelstvo drženo pod vojenskou správou. Pro ně neplatily stejné zákony jako pro židovské občany. A ačkoliv měli volební právo a své poslance v Knesetu, nesměli se bez vědomí úřadů pohybovat z místa na místo a podobně. Pokračoval jsem: "Ozývají se tu hlasy, že jsme si to dali zaplatit v dolarech. Já bych rád připomněl, že dolary jsou někdy dobré jen na vypravení pohřbu." Můj projev uveřejnil v plném znění na první stránce komunistický deník a důsledek byl ten, že jsem už k žádnému podobnému projevu nebyl pozván.
[12] Tento postřeh měl možná svojí odezvu později v „Hitler – Begründer Israels“, in: Der Spiegel (1977), 52, S. 110–116. Z dopisu Anonyma Goldstückerovi: Vy nechcete vládnout jen v Izraeli a máte jako sioniste touhy ovládnout celý svět, všude kde by to bylo možné a v tom si s Hitlerem můžete podat ruce.
[13] Terezín jako symbol boje proti fašismu je připomenut v dopise čtenáře v Kulturní tvorbě č.6/1968, který stojí za to navštívit. Tamtéž je publikována informativní recenze vzpomínek Karla Sidona na své dětství Sen o mém otci.
[14] Tato narážka nás přivádí k jinému, tehdy v r. 1967 k veřejně známému Siegfriedu Müllerovi (born 26 October 1920) is the Reichskommissar of R.K. Zentralafrika. Siegfried Müller was born in Crossen an der Oder, Germany in 1920. After serving in the Hitler Youth and Reich Labour Service, Müller joined the Wehrmacht in 1939, fighting in the campaigns in Poland, France, and on the Eastern Front. Müller entered his duty as a Reichkommissar in the newly-acquired German colonies in Central Africa in 1950s, but he mostly negletcs this duty in favor of taking another safari in the wildest lands of Africa. Instead of spending time on actual managing of the colonies, Müller uses his Reichkommissar's privileges to pursue his main passion of hunting and adventuring. Müller became prominent as one of the most lenient Reichskommissars in the German sphere. While his regime is still oppressive towards the native Africans, slaves have many opportunities to earn their freedom by serving in either the government or military.
[15] Ano, z jakých peněz byla asi tak financována konference o Kafkovi v r. 1963. Podle dopisu Anonyma v RP: A když je naše republika tebou a podobnými vydrancována, tak si necháváte vyplácet statisícová jmění a ještě tak dorazíte tu naší vlast a republiku a na to budou zase jen doplácet - dříti ti poctiví dělníci.
[16]Vom 7. bis 11. Februar 1967 hält sich Außenminister Willy Brandt in den USA auf. Dort führt er Gespräche mit Präsident Johnson, Vizepräsident Humphrey, Außenminister Rusk und Verteidigungsminister McNamara. Wichtigstes Thema sind die amerikanisch-britisch-sowjetischen Verhandlungen über die Nichtverbreitung von Atomwaffen (Nonproliferation). Prinzipiell befürwortet die Bonner Regierung ein Abkommen. Brandt macht in Amerika aber deutlich, dass ein Nichtverbreitungsvertrag und damit verbundene Kontrollen nicht zu einer Diskriminierung und Behinderung der Bundesrepublik bei der friedlichen Nutzung der Kernenergie führen dürften. (https://www.willy-brandt-biografie.de/t/1967-1974/#1967
BONN. Německá spolková republika byla v uplynulém roce největším odběratelem amerického uranu ze všech členských států Euroatomu. Jak v těchto dnech příslušná místa v Bonnu oznámila, objednal Euroatom v roce 1966 u americké komise pro atomovou energii obohacený uran za 28, 3 miliónů dolarů. Asi 41 procent z celkového množství 3058 kg uranu připadlo Německé spolkové republice. (Nejvíc uranu z USA. Svobodné slovo 2. 10. 1967)
[17] Určitou souvislost mezi oběma pány by bylo možné vydedukovat z http://www.kriegsreisende.de/relikte/cia.htm.
[18] Tím byl tehdy Richard Feder. Pokud to bylo takto, tak od něj se mohla naše čilá kontrarozvědka dozvědět vše potřebné hned z první ruky, neboť byl u ní dobře zaveden 3.5. 1960 (ve věku 85 let) pod krycím jménem rabí Rebe |narozena: 26.08.1875 |registrační číslo: 7447 |útvar: 1. zvláštní oddělení KS MV Brno. Tedy ještě před smrtí předešlého zemského rabína Gustava Sichera. Je ovšem otázkou, zda toto datum znamená datum podpisu vázacího aktu, nebo datum ukončení spolupráce, přesněji datum archivace svazku. Toto upozornění se vztahuje na všechny další osoby zde uvedené. Richard Feder byl členem SČSP, SPB a pravidelným účastníkem akcí výboru Obránců míru v Brně. NA, MŠK, 47/VIII, (1949) 1957-1966 (1970), č. kartónu 58, Věc: Návrh na obsazení funkce vrchního rabína ŽNO v Praze, dat. Praha, dne 14. listopadu 1960.
(https://www.yadvashem.org/education/otherlanguages/czech/newsletter/2013/zidovska.html#footnote16_9qawnat ) Už se asi nikdy nedovíme, zda si tykal se svým služebně starším, leč věkem mladším tehdejším ředitelem Židovského muzea v Praze Vilémem Bendou, údajně přesvědčeným komunistou, který si tykal i s Janem Werichem. Narozen 24.1.1916 v Praze. Osoba téhož jména s tímtéž datem narození je evidovaná s datem uložení svazku několikrát jako spolupracovník StB: Nejprve jako přinejmenším třikrát Vilém Bondy Benda dne 7.8.1953 [|archivní číslo: 1136 |útvar: Odbor E MNB], 7.10. 1954 (ve stejný den jako Friedmanová Hela) a 22.7. 1955 (ve stejný den jako Karel Teige)|registrační číslo: 39421 |archivní číslo: 1110 |útvar: 1. zvláštní odbor MV; jako Vilém Benda 7.12. 1957 [|registrační číslo: 39421 |archivní číslo: 1110 |útvar: 1. zvláštní odbor MV], 16.7. 1971 [|krycí jméno: Lišák |narozena: 24.01.1916 |registrační číslo: 19650.7 |archivní číslo: 631764 |útvar: Statisticko-evidenční odbor FM]; 16.10. 1973 [|krycí jméno: LIŠÁK |narozena: 24.01.1916 |registrační číslo: 6743 |útvar: Statisticko-evidenční odbor FMV]. (https://www.geni.com/people/Vil%C3%A9m-Benda/6000000042456578869 ) vdovce Viléma Bendu (Bondyho), narozeného 24. 1. 1916 v Praze 3 měli pochovat tři bratři a jeden syn už v r. 1970. Pozoruhodné je, že podle dr. Jaroslava Pecháčka měl ho varovat si před bezprostředním ohrožením jeho známý, komunista Vilém Benda z ministerstva informací (Srovnej Jiřík, Václav. Šumavská odyssea.
[19]Podle textu písně to nelze takhle přímo konstatovat. Že by se Karel Gott svou písní Kol nidre, zachycenou kromě jiného na jeho dlouhohrající desce Hlas můj nech tu znít (1967) projevil otevřeně jako antikomunista? (https://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/gott-karel/kol-nidre-950885). „V roce 1967 jsem se zúčastnila chanukového večírku na židovské obci v Praze. Sešla se tam pražská komunita a většinou mládež z celého Československa. Hosté byli Miloš Kopecký, Waldemar Matuška, Judita Čerovská a Karel Gott, který zpíval Kol Nidre a Eli Eli. Byl to pro mne velký zážitek.“ (http://www.nasinebocizi.cz/wp-content/uploads/2014/02/1-06_Malvina_Hoffmannova.pdf ) Ale znamená ten text například, že Žid, sloužící v české armádě, není vázán vojenskou přísahou? Daná schůzka se mohla konat 15. října 1967 po 18 hodině. [Jak uvádí Leo Pavlat, začíná se soumrakem Jom kipur, Den smíření, nejvýznamnější svátek židovského náboženského roku. Bohoslužbu otvírá modlitba „Kol nidrej“, „Všechny sliby“. Málokterý text judaismu byl přitom odpůrci Židů tak hrubě obracen proti nim jako právě tento.] [Roš ha-šana trvá první dva dny hebrejského měsícetišri. Roš ha-šana nemůže být později než je 5. října, jak se stalo v roce 1967. Jom Kipur (10. tišri)
[20] Autor článku Jiří Sup byl vizionář. Šika s Goldstückerem si dali dohromady až ADN, Šik und Goldstücker wieder in der ČSSR, in: Neues Deutschland vom 24.01.1969, S. 7; ADN, Šik und Goldstücker wieder in der ČSSR, in: Berliner Zeitung vom 24.01.1969, S. 5; ADN, Šik und Goldstücker wieder in der ČSSR, in: Neue
Zeit vom 24.01.1969, S. 2; ADN, Tschechischer Nationalrat wählte neuen Vorsitzenden, in: Neues Deutschland vom 27.11.1969, S. 7; ADN, Neuer Vorsitzender des tschechischen Nationalrates, in: Berliner Zeitung vom. 27.11.1969, S. 5; ADN, Neuer Vorsitzender, in: Neue Zeit vom 27.01.1969, S. 2. Nic se nelze dozvědět, co činil, konal a dělal Ota Šik podle svých pamětí v období dvou měsíců od začátku září, kdy měl mít veřejnou přednášku v Bratislavě, odkud dostal Novotný informace nejen od státní policie až do zasedání ÚV KSČ 30.-31. října 1967, kde už Dubček vystoupil se svou tézí o boji mezi progresivisty a konzervativci ve straně. Setkání s Dubčekem a Smrkovským, s nimiž se už z dřívějška poměrně dobře znal, a mnohými dalšími se měla odehrát až po tomto zasedání. Je však pozoruhodné, že svou schůzku s Gustavem Husákem charakterizuje jako ilegální. A že ty schůzky organizuje způsobem, aby se vyhnul případnému odposlechu. Pokud čtete paměti Šika, tak se zdá, že občas trpí stihomanem. Do seznamu spolupracovníků StB byla zavedena osoba jménem Ota Šik 4.10. 1971 |krycí jméno: EKONOM |narozena: 11.09.1919 |registrační číslo: 3112 |útvar: Statisticko-evidenční odbor FMV |. Se spisem bylo všelijak manipulováno, tedy lze předpokládat, že byl čten třeba jako podkladový materiál pro různé propagandistické výlevy. 10.5. 1979 byl založen osobní svazek na Ota Šik |krycí jméno: Ekonom |narozena: 11.09.1919 |registrační číslo: 3112 |archivní číslo: 700764 |útvar: Statisticko-evidenční odbor FMV. Ve vzpomínkách E. Goldstückera zeje ještě větší mezera. Od IV. Sjezdu spisovatelů v červnu 1967 do zářijového zasedání ÚV KSČ 1967 se nestalo nic, co by stálo za zaznamenání (Goldstücker, Eduard. Vzpomínky 1945-1968. Praha: G plus G 2005, s. 158-159. Ani mezi zářijovým a již uvedeným říjnovým zasedáním ÚV KSČ neprojevil EG žádnou aktivitu. S Alexandrem Dubčekem se měl seznámit až po jeho zvolení prvním tajemníkem KSČ v lednu 1968. S „Pepíkem Smrkovským“ se měl osobně setkat u sebe v bytě po jeho zvolení do funkce ministra lesního a vodního hospodářství v r. 1966 s tím, že takto navazují na staré přátelství v 30. letech. V téže době mluvil s Františkem Krieglem o nutnosti prolomit Novotného blok, aby se Československo mohlo vyvíjet a demokratizovat. K Ottovi Šikovi se nezná vůbec. Stejně tak jako k Richardu Federovi a Vilémovi Bendovi, což je v posledním případě pozoruhodné, protože byli oba řečníky jarního přednáškového cyklu v budově Socialistické akademie (na rohu Jáchymovy ulice), Pařížská 9, Praha 1 (1.poschodí) k 60. založení Státního židovského muzea v Praze, kde na toto téma přednášel 14. 4. 1966 Dr. Vilém Benda a téma Židovští spisovatelé v českých zemích nadnesl ve své přednášce 12.5. 1966 Univ. Prof. Dr. Eduard Goldstücker.
[21] To je nejpřesnější charakteristika Šikovy reformy, založené na kritériu hrubého důchodu, nevymezení vlastnických práv a přelivů kapitálu, která kdy byla vyslovena. V Mauthausenu by možná fungovala.
[22]Na přelomu let 1950 a 1951 jsme z Prahy dostali dopis ústředního výboru podepsaný Gottwaldem o údajném
zjištění, že Josef Smrkovský byl za války agent gestapa. a o tom, že byl proto zajištěn. Nepamatuji se, že by se byl býval nad tím někdo pozastavil. Atmosféra byla hysterická, manipulace značná. A tak jsme věřili, že Josef Smrkovský, předválečný komunista, syn domkáře, pekař, generální tajemník posledního ÚV KSČ v ilegalitě a místopředseda České národní rady, hrdina Pražského povstání, je opravdu agent gestapa. (Kolár, František J. U Dunkerque za svobodu a v Ruzyni za čest. Praha: Futura 2016, s. 134 ISBN 978-80-88035-15-2. Za čest Smrkovského se ve svých pamětech odvážil postavit Ota Šik, který ve svých pamětech napsal, že krátce před svým odjezdem se svou manželkou na tzv léčení v Karlových Varech někdy po 18. 12. 1968 jsme dostali neočekávanou návštěvu. Byl to J. Smrkovský. Znali jsme ho z dřívější doby a zvlášť Lilka s ním byla spřátelená. Pracovala během nacistické okupace v ilegální komunistické straně a Smrkovský byl posledním předsedou (po mnoha zatčeních předešlých ilegálních pracovníků) ilegální strany. Celá léta ho hledalo gestapo, ale nenašli ho, ač se skrýval přímo v Praze. Lilka byla tehdy spojkou mezi Smrkovským a jinými členy posledního ilegálního ústředního výboru strany a spojkou do ČNR. Znala tedy Josefa (Jeho krycí jméno v ilegalitě bylo Tonda a ona ho tak stále nazývala) velmi dobře. (Ota Šik. Jarní probuzení – iluze a skutečnost. Praha: MF 1990, s. 158-159.
30. 7. 1957 byl založen svazek Josef Smrkovský |krycí jméno: Kovář |registrační číslo: 1353 |archivní číslo: 2495 |útvar: 1. zvláštní oddělení KS MV Plzeň. 7. 5. 1958 uložila příslušná správa (nečitelné) svazek na Josef Smrkovský |narozena: 26.02.1914 |registrační číslo: 2466 |archivní číslo: ZV-61 |útvar: Statisticko-evidenční odbor FMV | spolu s mnoha dalšími vedenými na Gustava Husáka, Daniela Okáliho, Laco Novomeského a v r. 1962 předány ÚV KSČ. 3.3. 1958 byl založen osobní svazek na Josef Smrkovský |krycí jméno: Mocnář |narozena: 26.11.1911 |registrační číslo: 5776 |archivní číslo: 3935 |útvar: Statisticko-evidenční odbor FM. KS MV v Plzni byl uložen 25.7.1968 osobní svazek Josef Smrkovský |krycí jméno: Kovář |registrační číslo: 1353 |archivní číslo: 18464 |útvar: 1. zvláštní odbor MV. Po r. 1969 se jak Ota Šik se svou ženou, tak i Josef Smrkovský ocitají v EZO. Eduarda Goldstückera s dcerou to postihne až v r. 1981. Alexandra Dubčeka až v r. 1987.
[23] Ten jako jediný z té družiny se s StB zřejmě nikdy nezapletl. Pokud se ale Dubček účastnil porady s vedoucími tajemníky okresních a krajských výborů v Praze ve dnech 17.-18. října 1967 v Praze s prvním tajemíkem Antonínem Novotným, které bylo součástí přípráv plenárního zasedání ÚV KSČ, které mělo být věnované úloze a postavení strany ve současné etapě vývoje socialistické společnosti, tak poté by mohl odlétat do Bratislavy.
[24] Dosud byl považován za počátek obrodného procesu televizní rozhovor šéfredaktora Televizních novin Československé televize Kamila Wintra s předsedou Svazu československých spisovatelů Eduardem Goldstückrem. In: Pražské jaro 1968, 4. únor 1968, http://www.68.usd.cas.cz/files/dokumenty/edice/204.pdf [2019–02–12]. Rozhovor vyvolal mezi veřejností vlnu pobouření, jelikož v něm Goldstücker hovořil o tom, že vedení KSČ dostatečně neinformovalo o průběhu zasedání v prosinci a v lednu.
[25] Neues Deutschland uveřejnil v pátek 21. června 1968 například projev W. Ulbrichta na zasedání UV SED z počátku června, podle něhož vláda NSR svou tzv. východní politikou by chtěla proniknout do NDR a ostatních socialistických států, čímž sleduje cíle rozštěpení socialistických zemí, izolaci NDR od Sovětského svazu a jejich dalších spojenců, odstranění dělnicko-rolnické moci v NDR, rozšíření moci německého imperialismu až k hranicím na Odře a Nise a odstranění socialistického zřízení v evropských socialistických státech. Charakteristikou politiky NSR a USA je tedy pokus zrušit výsledky II. světové války, tj. znovu rozkouskovat, respektive podmanit Polskou lidovou republiku a Československo. (Citováno podle Rudého práva 22. června 1968, s.7).
[26] A šlo spíše o občanskou válku než o dada: Před necelými devíti měsíci (myšleno 21.08.1969), musely být poslány na Václavské náměstí tanky, aby rozehnaly kontrarevoluční podhoubí, pokoušející se v hlavním městě vyvolat krveprolití. (Miroslav Moc: Rudá. Rudé právo 1. května 1970, s. 1, číslo 102, ročník 50, Právo lidu, ročník 73) A podle RP 22. 8. 1969, s. 2 mezi organizátory pouličních nepokojů je poměrně značný počet cizinců. Některé z nich orgány Bezpečnosti zadržely. Mnohé, zejména západní Němce, viděli očití svědkové přímo „při práci.
[27] Co všechno si ti Sověti neodvodili z četby článku Jiřího Supa, tak nad tím zůstává rozum stát: Rusové vybudovali vysílač „Vltava“ a vysílají v českém jazyce a vydávají rovněž v češtině armádní časopis „Zprávy“. Co vysílali a psali? Samé lži a pomluvy. Útoky se soustřeďovali proti mně, F. Krieglovi, J. Smrkovskému, Č. Císařovi, E. Goldstückerovi. Měli jsme prý spojení k německým revanšistům, k CIA, k sionistům. Chtěl jsem prý odstranit socialistické hospodářství a znovu zavést kapitalistické tržní hospodářství. Mé analýzy nedostatků plánovitého hospodářství měly být pomluvami a hanobením socialistického systému. (Šik, Ota. o.c., s. 203).
[28] Vzbuzuje údiv, že Goldstücker měl zůstat až do své smrti přesvědčeným komunistou. Nebylo by to ale nejlepším způsobem, jak odlákat pozornost od svých výše uvedených aktivit popsaných v článku Jiřího Supa na sklonku roku 1967? V srpnu 1998 v deníku Právo publikoval kupříkladu svá kritická stanoviska vůči západní intervenci na Balkáně, vůči globalizačním ekonomickým trendům i celému civilizačnímu směřování. Není žádný pokrok. Existuje snad jedině pokrok ve zdokonalování mechanismů, které slouží k ovládání trhů a k ovládání světa... Prožíváme v bdělém stavu pochod ke katastrofě. ( https://www.idnes.cz/kultura/literatura/zemrel-vyznamny-literarni-historik-germanista-eduard-goldstucker.A001024_170948_literatura_brt
[29]Své mladší dceři Heleně, která se v květnu 1968 dostala do Anglie jako au pair, lakonicky řekl: jestli přijedou Rusové, tak se nevracej.( https://plus.rozhlas.cz/rok-1968-mi-obratil-zivot-naruby-kryci-jmeno-oxford-pribeh-anny-grusove-7638273). Na zprávu o vstup vojsk bezprostředně reagoval: "Teď půjdeme všichni na Sibiř, a já první." ( https://www.idnes.cz/kultura/literatura/zemrel-vyznamny-literarni-historik-germanista-eduard-goldstucker.A001024_170948_literatura_brt ). Podle vlastních slov byl v čele seznamu osob, které chtěli Sověti po vpádu zadržet, ale jemu se podařilo včas uprchnout z dovolené ve Vysokých Tatrách přes Vídeň do Londýna.(https://plus.rozhlas.cz/komunismus-po-zasluze-zemrel-rekl-goldstucker-6512843 Přesto se měl pak odvahu účastnit několikrát zasedání ČNR po srpnu 1968.
- tisk
- přeposlat emailem
- sdílet
- uložit jako oblíbené
- 2899x přečteno
Komentáře
Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.