Chci to nejlepší - a dvojnásob mě potěší, když je to "české"

...Tedy ad příspěvek: "Jak zajistit české potraviny".

    Skvělý přístup, skvělý scénář možné cesty, prakticky bych se podepsal pod každý z citovaných bodů (a i pod většinu obsahu každého z nich).

   Pan Jiří Hlavenka (znám jeho jiná témata velmi dobře, stojí za to jej sledovat) to popsal brilantně a neponechal mnoho prostoru pro rýpavé dotazy.

Dílčí výhrady mám  jen:

a) Třeba k nedůrazu na skutečnou ekonomiku. Pouze tam, kde ekonomika dovolí "zemědělci" ať již jednotlivci či domácnosti "živobytí", tj. slušný životní standard, teprve tam začíná nabývat reálných obrysů vidina " Těch 55 % nakoupeného (!) domácího zboží se dostaví velice rychle". Z návštěv biofarem svého času ve Švýcarsku jsem nabyl přesvědčení, že i farmy od 5 ha - ovšem s doplňkovou činností (v naší terminologii "kovozemědělec", v jejich je to koncovka odbytu, prodejna či speciální činnost (zaměstnávání a péče o "zdrogované" s příspěvkem státu, agroturistíka a nepřeberně dalších) mají perspektivu. Ovšem pro ideální ekonomiku existují u klasické zemědělské výroby určité hranice optima.

b) Třeba chybí metrika - konkrétní měřitelná a nezneužitelná kritéria (Co je to "český" výrobce, co je to "české zboží, jaké jsou parametry kvality, co je to "lokální" produkce, resp. jak změřím v praxi ekologickou stopu, kolik km přepravy zboží bez obalu nebo podíl hmotnosti nerozložitelného obalu z hmotnosti zboží, kolik km letecky u květin z Holandska lze srovnat s km lodí s Číny) Pokud nelze nastavit předem taková pravidla , která objektivně zvýhodní domácí, pak se s Evropu nedomluvíme a začne plýtvání energií na zástupné boje(viz poznámky  v proložené části textu).

c) Třeba k přeceňování významu propagace tam, kde není podložena důvěrou (propagace důvěru spotřebitele nevytvoří, může ji jen využít, vynásobit, nebo zneužít). Jinými slovy, vlaječky původu zboží jsou dobrá věc, ale bez změny kvality kontrolního systému a zavedení systému samokontroly, je to zase jen "propagace" v pejorativním slova smyslu. S tím souvisí, že:

d) Systém kontroly kvality (ne jako  samoúčel, ale aby se vrátila schopnost měřit poměr kvalita vs. cena; měření kvantita vs. cena už takový problém není) musí splňovat některé základní požadavky:

... musí být založený na nemarketingových klíčových znalostech, tj.zbožíznalství (které je dnes v úpadku, ale potraviny a zemědělské suroviny vůbec, jsou jedním z mála oborů, kde znalost toho, jak se pozná kvalita, nemusí být doménou pouze bulváru, když mu dojdou jiná témata), 

... musí být založený na  přísné, třebas namátkové, ale systematické kontrole  skutečného výrobce, rozsahu jeho kapacit, dodržení klíčových parametrů  technologického postupu, vazby produkce na konkrétní místo a rozsah, který vylučuje překupnictví (když sledujeme překupnické fixlování na "farmářských" trzích, jak to asi vypadá v obchodních vztazích přes více účastníků); v každém případě pevná pravidla známá předem - a neměnná, bez výjimek.

e)  Osvěta a propagace má větší význam tam, kde pouze nahrazuje časový výpadek v mezigeneračním (něco přerušilo vylidnění venkova, něco dodělal covid, o dalším nemluvě) předávání zkušeností a znalostí o tom, jak rozlišit  zdravé a kvalitní potraviny i prostředí jejich výroby. Příkladně pokud přijde pro mléko na rodinnou farmu nepoučený laik, sebevíce nadšený a vadí mu zápach siláže, odnese si zcela jiný dojem, než zkušená hospodyňka, která pár metrů od mléčnice shlédne dostatečné zásoby sena, senáže, zaregistruje typickou vůni kyseliny   mléčné, která signalizuje sladkou, dobře zkvašenou siláž (nikoliv octovitou až ostrou nevůni kyseliny octové a máselné), jedním pohledem zjistí stav zvířat, úroveň hygieny i pořádek na farmě. Když ale v médiích projeví názor na mlékomaty hlavní hygienik - pamatujete? to jsme přece zažili - tak většina lidí je zmatena takže nevěří už ani sobě. Šmahem pochybuje o mlékomatech na náměstí i na farmě.

f) je třeba maximálně v praxi využít toho, že systém kontroly kvality může být vytvořen i s nízkými náklady  a podporován: 

                  - zdola jak místně a to i v systému jeden producent - jeden systém kvality, či v systému sdružení producentů (typicky med - ale tady pro špatnou strategii a honbu iniciátorů spolčení za korunou si před výkupem medu a jeho přeprodejem  razí v praxi systém kvality každého včelaře přímým prodejem ze dvora, zákonitě a zcela správně)

                 -  nebo shora v systému regionální či národní podpory To je ovšem na delší pojednání. Opravdu se mi to do závorek dávat nechce. Dále u mlékomatu je nástin garance "zdarma" kvality mléka 

 ... V době, kdy každý papír (certifikát, doklad o původu...) se dá "koupit", tak má jen takovou skutečnou hodnotu, která je podložena důvěrou výrobce a zákazníka. To nejde bez ustálených a stoprocentně spolehlivých "systémů kvality", kdy případná výjimka je vzácnost a to vzácnost, která je zřejmá na první pohled. 

... Klišé o tom, že "české je nejlepší", systémy Klasa apod. mně jako spotřebiteli nic neříkají. Kdo kdy využil v propagaci třeba "tvrdých dat" ze statistiky, kolik činí výroba, import a export umělých hnojiv a jednotlivých chemikálií ve "vzorových" státech (Dánsko, Holandsko) v poměru k plochám orné půdy a intenzívně pěstovaným plodinám ve srovnání s týmiž ukazateli u nás? Nikdo. Použitím aritmetických operací z prvního stupně základního školství lze dokázat každému našemu spotřebiteli, jaký je rozdíl v obsahu škodlivin mezi českými a dovozovými potravinami (nemluvě o stovkách tun protiplísňových chemikálií během transportu mnohdy  nedozrálých produktů). Ovšem kvalifikovaně. Je třeba nelhat a nutno vyjmout ze spotřeby chemikálií a hnojiv třeba holandské květiny - tam je důležitá vůně a vzhled, obsah chemie nemá na naše zdraví vliv. Ale u brokolice je to jiné. Dosavadní propagace to bere šmahem, nepřináší nové poznatky, neodpovídá skutečnosti, neliší se. Možnosti opřít se o fakta tu jsou nedozírné.

g) A právě nízká spotřeba (to nutno doložit - u lokální produkce je to menší problém, než se zdá) chemie a umělých hnojiv může být základem "bytostně českého" systému kontroly kvality - v jistém smyslu z nouze ctnost, ale nezpochybnitelná.

... v této souvislosti moje oblíbená (řečnická) otázka zní: Kolik lahví vína exportuje Francie?Správná odpověď není, jak by se mohlo zdát, "něco přes 7 miliard lahví" ale "ani jednu láhev". To proto, že Francie ve skutečnosti neexportuje víno, ale exportuje důvěryhodný systém kontroly produkce vína. Proto je také Francie zdaleka nejvýznamnějším vývozcem vína mimo EU a to třeba za trojnásobnou cenu než činí cena levného španělského vína do Francie.  Na eventuelním vzbuzení sebemenších pochybností o systému kvality by tam ztratili  všichni. Zákazníci i výrobci, o obchodu nemluvě. A to už funguje jako sebezáchovný systém. Množstvím kvalitu nenahradíš (Tam, kde je kvantita, ani nemůže být kvalita).  Proto i já kupuji pouze jedno konkrétní víno z Pavlovic a pokud  chci mít jistotu, že se neztrapním dárkem, nekoupím jiné víno než francouzské - tam vždy cena odpovídá kvalitě.

Na příklad s vínem jsem poukázal proto, že ukazuje dobře možnosti ingerence státu v symbióze se sdruženími a profesními organizacemi ve směru podpory výstupních farmářských cen a lokální produkce,  aniž by šlo zjevně o nepřiměřenou podporu (a tedy diskriminaci cizích dodavatelů) výrobců. Tedy podpora systému (kontroly kvality, veterinární, zdravotní, distribuční, standardizace kvality, služby), nikoliv  plochy či produkce.

h) Obdobně je nutno hledat cesty méně problémové - třeba veterinární, zdravotní a hygienická kontrola (ZDARMA pro ČESKÉ producenty při splnění konkrétních podmínek) na náklady státu ideální investici do podpory české produkce ve smyslu ochrany práv spotřebitele, ochrany zdraví spotřebitelů, ochrany zdraví zvířat, ochrany živoptního prostředí, půdy vod a lesů a odstranění administrativní zátěže nejlepší podporou českých producentů, aniž by měla evropská unie snadnou práci s vyhrožováním. Milión korun jako plošná dotace pomůže méně než odstranění administrativy a miliíon korun ve formě státní veterinární péče zdarma a kontroly jakosti zdarma. A formálně i fakticky jde o zdraví spotřebitele. Dovoz je tím automaticky znevýhodněn.  

Ad příspěvek: "České je lepší".

   Velmi široké téma (složené z mnoha souvisejících, kupř. zmíněná devastace půdy aj.) a také tak diskutabilní.  V podpalubí ledoborce (který zatím vězí na okraji věčného ledového pole v jedné slibné puklině), na němž plápolají vlajky restrukturalizace, vlajky zdravých a kvalitních regionálních potravin či vlajky regulací, tedy v podpalubí sedí obchodníci, výrobci, překupníci a spotřebitelé a politici a investoři a kontrolují, na čí účet to vše funguje a kdo bude platit později a kolik to celé bude stát. 

Výrobce se "musí" uživit, spotřebitel  "chce" za málo peněz hodně muziky(kvalitu i množství), ostatní na tom chtějí "trhnout" co nejvíce. Tedy:

a) Přes náklady vlak nejede. To by tolik nevadilo. Ale stejný vlak nejede přes náklady, deformované politikou a cizími zájmy, ať již jde o dotace skryté či zjevné. Vlak také nejede přes silnější pozice jiných zemí a silnější pozice nadnárodních uskupení. Vyjednávací "umění" našich vyjednávačů v rámci EU se jako opora nejeví . To vše se projeví v ceně dovozu i v ceně místní produkce.

b) Právní problematika je (účelově) složitá a omezuje. Opět silnější pozice jiných nás znevýhodnuje i v tomto směru - třebas první odezvy jsou, že EU se to nelíbí atd. Bez ohledu na uskutečnitelnost hrozby je to nepříjemné a torpéduje i sebelépe míněná opatření. Vytváří psychózu obav (a pro politiky oblíbenou výmluvu).

 c) Platí ovšem obecně podporované trendy ale také platí obecně potlačované trendy (z hlediska WHO, EU aj.). Je třeba k nim přihlížet, byť se nám nelíbí. Počasí se nám také někdy nelíbí, ale jsme-li lépe na něj připraveni, dá se pracovat při jakémkoliv nečase.

- Obecně podporovaným trendem je nediskrimace přístupu na trh - ale  ve prospěch  českých výrobců [z důvodu existence  bodů a) a b)] je tento trend prakticky eliminován a špatně využitelný.   A navíc díky rozdílné výchozí startovní čáře je obrácen proti českým výrobcům a dodavatelům. 

- Obecně potlačovaným trendem je podpora domácích výrobců a dodavatelů na úkor zahraničních. (Přestože tak ostatní země bezostyšně činí - ve svůj prospěch)

- Obecně podporovaným trendem je ochrana a nediskriminace spotřebitele, ochrana zdraví spotřebitelů, ochrana zdraví zvířat, ochrana životního prostředí... A to by mělo být naše bojiště.

=> Z toho všeho mi vyplývá, že základním stavebním kamenem domácí politiky (můžeme zkusit říci taktiky až strategie) musí být maximální důraz na ochranu spotřebitele, který současně - jako vedlejší, ale nezanedbatelný produkt - pomůže domácím výrobcům a domácím dodavatelům a domácím koncovým obchodníkům. I po právní stránce je pak podpora a nediskriminace českých spotřebitelů snadno obhajitelná i v případě, že součástí této podpory je nepřímá či vyvolaná "podpora - v širším smyslu od počátku výrobkové vertikály až po pult - levnějších, zdravějších, kvalitnějších a s menší ekologickou stopou a s dohledatelnějším původem jednotlivých šarží potravin i dalších zemědělských produktů".

=> Z toho také opačně plyne, že důraz na podporu domácích výrobců a dodavatelů bez vazby na ochranu spotřebitele (bez vazby na ochranu zdraví, bez vyzby na ochranu zdraví zvířat a jejich produkce, bez vazby na produkci potravin bez chemické zátěže) přinese více problémů než užitku, zhorší proveditelnost, sníží výsledný účinek, právně i jinak je obtížně hájitelný. A je jedno, jestli jde o regulaci nebo dotaci k cenám, nebo cenové bariéry zahraničnícho zboží.

d) Praktické kroky jsou nasnadě:

... Označování na úrovni národního systému kvality - dobrovolná(to je dostatečná protiváha striktního kritéria pro posuzování firmy jako českého účasntíka) účast českých účastníků je neoddělitelnou podmínkou všech benefitů, kterými stát (počínaje ministerstvem financí a konče obchodní inspekcí či živnostenským úřadem) i veřejná správa disponují

... Komplexní systém kontroly od prvovýroby po pult s podmínkou - dobrovolná účast českých účastníků je neoddělitelnou podmínkou všech benefitů, kterými stát (počínaje ministerstvem financí a konče obchodní inspekcí či živnostenským úřadem) i veřejná správa disponují

... Striktní kritérium pro české účastníky (výrobce, dodavatele a obchodníky, včetně užívané logistiky či outsourcingu) - každý z nich dobrovolně prokáže, že má sídlo i veškeré provozovny v ČR, všechny jeho kontroly, certifikace či systémy kvality jsou prováděny českými státními a veřejnými (nebo jimi pověřenými subjekty s přenesenou pravomocí) nebo českými účastníky a platí veškeré daně v ČR. Taktéž dobrovolně prokáže, že veškeré materiální i nemateriální vstupy sám vyrábí nebo odebírá stejně oklasifikovaných českých účastníků. Pokud nakupované materiální i nemateriální vstupy od jiných než českých účastníků činí do 25%, pak může být udělena mimořádná a časově omezená vyjímka (tedy české vstupy nemohou být ani v případě výjimky nižší než 75%) [ to je jen příklad]

Závěrem pouze jednu poznámku: "Jak zajistit české potraviny" ani "soběstačnost" či "nezávislost"- to není můj cíl, to by měl být logický důsledek rozumného hospodaření.

Nakonec slíbený příklad z případové studie z praxe: nedávno jsem připravoval podklady pro kolegu z oblasti živočišné výroby. Zatímco mléko, převážené přes půl Evropy, nebo vyráběné pod cenou našimi producenty (Pragolaktos a další, jak čteme na obalech privátních značek trvanlivého mléka v supermarketech) je - hlavně  pro městské obyvatele jedinou možností, v okrajových oblastech měst a na venkově je i přes úpadek chovu skotu řada možností, jak mohou spotřebitelé kupovat za odpovídající cenu vybrané kvalitní potraviny a jejich (lokální i globální) peníze tak plynou přímo do kapsy (lokálního) výrobce.

Možnosti prodeje mléka a jeho vliv na ekonomiku výrobce a na spokojenost zákazníka lze (pro naše účely) zhruba shrnout takto:

Prodej mléka ze dvora tradičním způsobem (zpravidla jako jediný kanál odbytu): 

Klady: zanedbatelné investiční náklady, zanedbatelné provozní výdaje, hotové příjmy, nespotřebované mléko využitelné jinak (tvaroh,..., krmení...)), zákazník zná technologii výroby a ošetřování mléka i výrobn prostory 

Zápory: Přes zanedbatelné provozní výdaje poměrně vysoká pracnost, nejde-li u využití nevytížených pracovníků, pak i vysoké pracovní náklady, provozní obtíže (manipulace, výdej, skladování, závislost na příchodu zkazníků, pracnost, problémy  tepla v létě a mrazu v zimě, narušování běžného chodu v hospodářství); zákazník má garanci kvality danou pouze tím co vidí nebo svojí dosavadní zkušeností s daným výrobcem. 

Perspektiva: Uplatní se jen na malých farmách a i tam omezeně. 

Mlékomaty ve městech :

Zápory: Investice řádově milion Kč, provoz nákladný (řidič, chladírenská cisterna pro dovoz, provoz chlazení a automatu, nájem plochy, hygienická náročnost, nutnost nespotřebované mléko odvážet, nutnost reklamy, obtížné přizpůsobování kolísavé poptávce,  závislost na antireklamě - viz nesoudná vyjádření hygieniků či politiků....), 

Klady: Možnost o něco vyšší ceny pro "městské zákazníky", vyšší kupní síla

Perspektiva: Mnohde  zavedeny a posléze zhusta rušeny se ztrátou. Uplatní se tam, kde je dobrá propagace ale pro běžnou farmu to není cesta.

Prodej mléka ze dvora Mlékomaty 

Klady:  přiměřené  investiční náklady řádově sto tisíc Kč na dávkovač mléka do přinesených či připravených nádob (zanedbatelné v rámci celkových nákladů na mléčnici a systém dojení); Zanedbatelné provozní výdaje i náklady  (provoz chlazení a mytí spojen s chodem mléčnice, a chlazení); Hotové příjmy-plynulost cash-flow; Neexistuje nespotřebované mléko -  do dávkovače přiteče jen tolik mléka, kolik zákazních zaplatí a odebere - navíc je využitelné jinak (tvaroh,..., krmení...); zákazník je místní a znalý všech sránek faremního chovu; zná technologii výroby, kvalitu krmení a ustájení krav a ošetřování mléka, výrobu a provoz (doplnění mléka automaticky; údržba a očista je v rámci pracovní náplně pracovníka, který tak činí v rámci hygieny mléčnice (zpravidla jen oddělení stěnou); nenarušení provozu farmy 

- ideální stav nastává ovšem (což platí dále u příkladu mlékomatu na farmě, kdy systém kontroly kvality není vícenákladem), pokud třeba prodej přes mlékomat tvoří 5-25 % z celkového objemu prodaného mléka (na zkoumané farmě to bylo 16 %) a zbytek je dodáván do mlékárny, která kontroluje kvalitu. V tomto případě je garance kvality mléka do mlékomatu z jedné produkce, rozuměj z jedné mléčnice (pouze přes stěnu do dávkovače) naprosto nezpochybnitelná z hlediska spotřebitele. Přitom farmář získává významný zdroj stabilního příjmu, který mu  (dnes - zatím) velmi dobře stabilizuje jeho tržby bez nároku na vícenáklady. Spotřebitel přitom získává (pro mléko si dojede ze vzdálenosti, která je srovnatelná se vzdálenosti do nejbilžšího supermarketu) kvalitní mléko s širokým spektrem využití. [mohu doložit pomocí dotazů u těch, kteří stejně jako já si přijeli pro mléko - domácí výrobu másla, tvarohu, krmení zvířat levněji než za jiné substituční krmiva). Jediné omezení je, že není neomezeně trvanlivé, jako krabicové mléko UHT a vyžaduje převaření či jiné odpovídající zpracování. Tedy vícepráci, které každý schopen a ochoten není. V mnou sledované případové studii jsem zaregistroval (přímými dotazy) dojezdy ze vzdálenosti všech okolních nejbližších vesnic a nejdále 17 km. Při ceně mléka 11 Kč za litr jsem zaznamenal případ, kdy v sousední vesnici byl mlékomat (ovšem už šlo o mlékomat  akciové společnosti a oddělený, tj. mimo farmu, tedy závislý na převozu mléka s nevýhodami mlékomatu ve městě a tudíž musela být cena vyšší), ale s cenou 14 Kč za litr  a přesto někteří odběratelé ze sousední obce dali přednost rodinné farmě do 7 km vzdálené). Dokonce někteří plnili sadu vymytých plastových nádob o celkovém objemu 50-100 litrů pro výrobu tvarohu, sýrů, másla a krmení pro zvířata. Vždy to funguje tak, že v rámci širší rodiny a sousedů se najde jeden (zpravidla jedna) pracovitý a iniciativní mikrozpracovatel s přebytky i pro ostatní členy "klanu". 

Cena 11 Kč. za litr znamená pro farmáře jistý a stabilní příjem od místních spotřebitelů a při kolísání výkupní ceny mléka pro mlékárnu od 8 do 9, kč pěkný dodatečný zisk. Pokud tvoří prodej přes mlékonat cca 15% z objemu produkce (celkem cca 500000 litrů ročně ), pak se nemusí starat o kvóty na cca  75000 litrů a navíc se mu průměrná cena realizace zvedne třeba z 8, kč na 8,40 Kč. Skutečným certifikátem kvality je dodávka hlavní části produkce do mlékárny s takovou pověstí, že by klidně vyráběla "bio" ale nedělá to pouze z hlediska administrativní i další náročnosti, která se ekonomicky vrátí teprve za delší dobu(zjištěno osobním rozhovorem s ředitelem mlékárny). Ostatně mlékárny to byly, kdo přinutily i malé zemědělce pod existenční hrozbou k naprosté obměně vybavení (nerez, specielní prostory pro mléko...) a ke zvýšení kvality dodávaného mléka. U těch, kdo poté pod dalším tlakem přešli na chov masných telat (krávy bez tržní produkce mléka) to byly zbytečně vyhozené peníze.

Zápory:  prakticky žádné podstatné z uvedených u ostatních typů odbytu, provozně i ekonomicky bezproblémové při jakémkoliv rozsahu (5-25 % z celkového odbytu mléka).

Perspektivy: Nejperspektivnější, bez ohledu na velikost farmy. Předpokladem je diverzifikace odbytu - nutno vždy prodej ze dvora mlékomatem brát pouze jako doplňkový kanál odbytu, protože tím je zaručena kvalita (kvalita je stejná jako pro dodávku mlékárně -  to je etalon kvality) a cena (jen trochu vyšší než farmářská cena od mlékárny) velmi příznivá z hlediska spotřebitele  a velmi příznivá z hlediska výrobce - stabilita vylepšených příjmů výrobce navíc.

    K uvedenému případu s mlékomaty se váží řečnické otázky: Je správné pro "zvýšení podílu "českosti" dávat dotace na všechny tyto tři případy? Které peníze jsou vyhozeny oknem? Které peníze zakonzervovávají nízkou produktivitu práce?